San Francisco, 2014

255

31.10. 2014 pátek
Odlétám do San Francisca. Po několika pokusech odletět v létě se mi podařilo nacpat se do letadla až nyní, jelikož letní lety byly beznadějně plné. Dublinské letiště má své americké imigrační úředníky, pročež je cestující z Dublinu do USA po příletu vypuštěn do země neomezených možností již bez jakýchkoli vstupních ceremonií.

„Balil jste si zavazadlo sám?“ dotazuje se mne pan Američan a ukazuje na rentgenový snímek kufru.

„Zajisté. Vlevo jsou trenýrky, vedle ponožky, potom záplata, kdybych si roztrhl trenýrky. Napravo mám ještě jedny trenýrky, pod nimi další ponožky a vlevo je sáček na špinavé trenýrky a ponožky. A v rohu vidíte další sáček pro případ, že by ten první praskl….“ počínám sáhodlouze vysvětlovat. Hlavně musím být nenápadný, jak mi všichni radili, vůbec bych prý neměl mluvit o teroristech, granátech v kapsách a tak podobně. Nenápadný jsem byl zřejmě dostatečně, jelikož úředník chvíli konsternovaně zíral, poté několikrát otevřel pusu, zavrtěl hlavou a pokynul směrem za přepážku. Pročež jsem, technicky vzato, vkročil do USA už v Dublinu.

Jedenáctihodinový let nikterak záživný nebyl. Co si budeme povídat, Aer Lingus po letech škrtů připomínají spíše nízkonákladové aerolinie a kvalitě například těch arabských jsou vzdáleni asi jako buranská tlupa hradního vepře Zemana civilizované společnosti.

Nu, barbar jsem samozřejmě i já. Vedly snad mé první kroky v San Franciscu k oceánu? Nebo do beatnického baru? Či snad na vyhlídku na Golden Gate? Ne, zavítal jsem do čínské restaurace, nacpal si bachor a šel spát.

San Francisco z Coit Tower. Most vlevo NENÍ Golden Gate Bridge.

1.11. 2014 sobota
„If you’re going to Sááááán Franciscóóóó…“ zvesela si prozpěvuji, kráčím z kopce po Powell Street k San Francisco Bay a nastavuji slunci svůj ošklivý obličej. Pro svou první návštěvu země prohnilých imperialistů jsem si vybral město, o kterém znalci tvrdí, že zas až tak moc americké není. Vybral jsem si dobře, nadmíru dobře.

„…..you’re gonna meet some gentle people théééére,“ pokračuji v halekání, poloprázdné ulice voní slanou vodou, nalevo se objevuje známý Golden Gate Bridge a přede mnou ostrov Alcatraz.

Překvapivě kompaktní centrum města mi připadá klidné, upravené, ovšem nijak sterilní. Je třeba nakračovat obezřetně, jelikož co chvíli je možné zakopnout o symboly dalece překračující město samotné. Alcatraz či přístaviště vítající kdysi davy zlatokopů, bary s obrázky a citacemi pana Kerouaca, čínská čtvrť připomínající, kdo z podstatné části vystavěl zemi mezi Kanadou a Mexikem, ikonický Golden Gate Bridge či sama píseň San Francisco. Notoricky známý psychedelický a z dnešního pohledu naivní popěvek napsaný Johnem Phillipsem z The Mamas and Papas interpretovaný Scottem McKenziem (poprvé v červnu roku 1967). Ó, to byly časy. Dámám se sahalo na pozadí beztrestně, marihuana voněla zásadně libě a všichni se usmívali i bez vyběleného chrupu. Pravda, dlouhý mastný vlas byl trnem v oku nejednomu strážci blaha lidu.

 

Když už jsem u té kultury – marihuana voní na ulicích města stále velice často a i dnes žije město kulturou. Například známým marathónem a také masturbathonem. Kolik je rekordní výkon v sanfranciském marathónu sice netuším, ale v pánské kategorii Masturbathonu rekordman v nepřetržitém sebeukájení pokořil čas 10 hodin.

„In the streets of San Francisco…gentle people with flowers in their hair,“ pěji zvesela na pobřeží.

Holohlavý černoch se udiveně otočil.

„…be sure to wear some flowers in your hair….la la la lááááá“, nedal jsem se holohlavcem zastrašit.

2.11. 2014 neděle
„Kilogram prasečích čumáků! Středně propečené, středně prosolené a nozdry řádně prošťouchnuté,“ objednávám si v jedné z čínských restaurací. Kuchař uznale zamrkal a jal se mi servírovat tento lahodný předkrm.

Číňané jsou všude. Naneštěstí. Byť je to určitě lepší, než kdyby bylo lidstvo postiženo například epidemií Čechů. San Francisco je ovšem i z pohledu čínského vlivu poměrně jedinečné. Při sčítání provedeném přede dvěma lety patří k Číňanům, či spíše jejich potomkům, více než pětina obyvatel San Francisca. Procentuálně největší zastoupení ze všech větších amerických měst a po New Yorku i v absolutních číslech – přes 150 tisíc osob. Uznáváni, trpěni, perzekuováni, hanobeni, stříleni i opěvováni, Číňané San Francisca si v průběhu času užili vše možné. Po vlně rasové nesnášenlivost v souvislosti s finanční krizí z roku 1873 a následné ekonomické stagnaci se zdejší Číňané stali dokonce obětí prvního ryze rasového antiimigračního zákona.

Čínské město se svou známou Dračí bránou se v SF stalo populární turistickou destinací. Není divu. Spousty lahodných jídel od výše zmíněných prasečích čumáků přes pečené kachní zobáky až po něco, na co jsem si netroufl ani já. Spousty obchodů s nejneuvěřitelnějšími asijskými plastovými kýči i cennými a málokdy viděnými knihami, nádobím či obrázky. Obchody s podivnými bylinkami, mastmi z kdoví čeho, zapadlé malé chrámy čínských kongregací a úzké uličky. A například i více než pěkné nevelké muzeum Chinese historical society of America. Nu a také nezáživná výrobna známých, do sušenek zapečených čínských mouder. Tedy tak je to prezentováno. Já na papírcích našel jen sarkastické poznámky jako „Budete zdraví!“, „Budete šťastní!“ nebo „Budete bohatí!“. Ony sušenky (chinese fortune cookies) se staly populárními nejen v San Franciscu, ale téměř po celých Státech. Paradoxně – vynalezl je Japonec Makoto Hagiwara. Ano, ten samý, který jako projektant-imigrant navrhl Japonské čajové zahrady. V roce 1993 jistá společnost z New Yorku počala sušenky nabízet v Číně pod reklamním sloganem „Genuine American Fortune Cookies“. Ehm.

Pokud návštěvník čínské čtvrti ještě není dostatečně zmaten, může se jít zničit do druhého, třetího a čtvrtého čínského „města“, jak bývají označovány ulice Clement, Irving a Noriega. A pro zajímavost – podle jedné studie z roku 2014 pochází 29% znečištění vzduchu v San Franciscu z Číny.

„Kilogram prasečích čumáků! Ještě jednou!“

3.11. 2014 pondělí
Těžko si představit San Francisco bez kabelových tramvají. I když jsou většinou narvány turisty, zejména brzy po ránu a večer jezdí vozy mnohdy poloprázdné, pročež se do nich nasoukám i já se svými tukovými zásobami. Kabelová tramvaj je kupodivu stále plnohodnotná forma veřejné dopravy ve městě, společně s historickou tramvají, moderními tramvajemi, autobusy, trolejbusy a rychlodráhou BART, propojující celou aglomeraci zátoky.

„A když sem strčíte ruku, tak vám to utrhne hned několik prstů,“ praví obsluha točny kabelové tramvaje.

„Samozřejmě můžete naskakovat i seskakovat za jízdy, vše tolerujeme,“ dodává později pan průvodčí. A vskutku, znalí jedincové na rozjíždějící se vůz naskakují, za jízdy seskakují a z vozu porůznu visí a ulice města jsou proto pokryty utrženými končetinami, rozdrcenými hlavami, vyhřezlými vnitřnostmi a kalužemi krve.

Nu, nastal čas krotit svou fantazii a věnovat se faktům. Tramvaje jsou poháněny po strmých ulicích podzemním lanem a všechny současné linky jsou ovládány z jedné vozovny. Ta se nachází na křížení ulic Washington a Mason. V budově zároveň sídlí muzeum kabelových tramvají. V provozu jsou tři linky. Dvě z nich, Powell-Mason a Powell-Hyde, mají společnou manuálně ovládanou točnu na křížení ulice Powell a Market, zatímco druhé konce jsou na různých místech nedaleko turistického Fisherman’s Wharf. Třetí linka, California, jezdí západo-východním směrem mezi Van Ness Avenue přes Nob Hill, Čínské město až na ulici Market nedaleko známého Embarcadera. Kabelové tramvaje vznikly víceméně z nutnosti, jelikož dříve používané koňky v ulicích s nemalým převýšením působily často spíše jako neřízená střela. Konec vozidel upoutaných na nekonečném laně nastal po spektakulárním zemětřesení v roce 1906.

Jak vidno, vše se točí kolem pobřeží a pobřežních atrakcí. Není divu. Nejen svěží vzduch a trus racků obšťastňuje místní i turisty. Na pobřeží je také možno nalézt spousty krabích restaurací, ve kterých jsou živočichové házeni do vařící vody a poté požíráni v množství, ze kterého by nejeden militantní ochránce přírody páchal sebevraždu a ještě k tomu přemlouval širou rodinu. Nemá smysl popisovat kdejakou zajímavost na pobřeží, pročež se omezím na pouhý popis.

V kavárně nedaleko muzea kabelových tramvají posedává malá černovlasá cizinka, popíjí kávu a nadšeně si vše fotí. Nedaleko přístaviště, hned u Fisherman’s Wharf je Museé Mécanique, sbírka

nejrůznějších hracích strojů zahrnujících zázraky z 19. století i první videohry, zkrátka vše pro staré pány. Nedaleko krabích restaurací sedává na chodníku podivný pán, figurka mírně řečeno kontroverzní, schovává se za pár utržených větví eukalyptu a na okolo procházející otupené turisty vyskakuje a haleká. Vydělávat se dá vskutku všelijak, netřeba jen ležet a naříkat!

Kromě návštěvy několika muzeí jsem ovšem většinu dne trávil tím, že jsem se nenápadně lepil na podivná individua a inhaloval kouř z marihuany. Klima San Francisca se mi prostě velice líbí.

4.11. 2014 úterý
Vycházím z hotelu a hned počínám sbírat nejrůznější předměty. Zejména se dívám po pěkných kamenech aerodynamického tvaru, po mrtvých zvířátkách a po lešenářských trubkách. Následně již pílím přes North beach po schodech Filbert street, funím a potím se. Nasbírané předměty se ovšem budou hodit, jelikož nedaleko je Telegraph Hill a na ní možná nejlepší rozhledna v celém San Franciscu. A jak již vnímavý čtenář tuší, na rozhledny s sebou každý šprýmař tahá předměty, které je poté možno vrhat dolů na hlavy nicnetušících občanů.

Pozorný čtenář pana Kerouaca a jeho Na cestě, případně pozorný divák a milovník falických symbolů v Hitchcockově Vertigu již tuší, že se drápu na Coit Tower. Stavba věže Coit Tower, pod jejímž vrcholem se nachází vyhlídková plošina, byla financována z peněz odkázaných městu  jistou Lillie Hitchcock Coit (ženština v závěti věnovala městu třetinu zanechaného majetku). Zmíněná dáma si libovala v hadicích dobrovolných hasičů San Francisca a tak není divu, že věž postavena na jejich počest nese její jméno.

Z věže vysoké 64 metrů je vskutku pěkný pohled na celé San Francisco – Golden Gate Bridge, Alcatraz, známý Pier 39 i sympatický i přehlížený Bay Bridge. Pod věží poletují hejna papoušků a také zde pobíhá mnoho turistů, na které je možno házet kamení, mrtvá zvířátka a lešenářské trubky, pracně dopravené na vrchol věže.

„Ach!“ ozývá se ze všech stran a slabší jedincové se chytají za srdce a s blaženým úsměvem se kácí k zemi, postrádajíce vědomí. Reakce návštěvníků na oranžový symbol města v podobě mostu Golden Gate Bridge bývá často extatická. Nu, most je pěkný, po mostě se lze procházet či jezdit na bicyklu, ovšem nejpěknější pohledy nejsou z bezprostřední blízkosti, nýbrž z nedalekých pláží a vyhlídek. Pročež například výlet na Baker či Marshal beach stojí za pár minut chůze, případně je možno se kochat od Battery Spencer nebo Fort Baker. Dvě věže tyčící se lehce přes 227 metrů nad mořem, hmotnost mostu 887 tisíc tun, délka 2737 metrů, dvě nosná lana, každé z 27572 jednotlivých drátů, více než milion a dvě stě tisíc nýtů, šestiproudá vozovka se současným ročním provozem přes 41 milionů automobilů. Od otevření mostu zde projely přes dvě miliardy vozidel. A ano, proslulá barva, označovaná jako GGB International Orange (CMYK: C= Cyan: 0%, M =Magenta: 69%, Y =Yellow: 100%, K = Black: 6%), kterou průběžně udržuje 28 natěračů. Původně námořnictvo vyžadovalo natřít most černými a žlutými pruhy, naštěstí se z mostu citrónová zebra nestala. Most byl kvůli silnému větru třikrát ve své historii kompletně uzavřen. A částečně uzavřen dvakrát kvůli návštěvám prezidentů Franklina D. Roosevelta a  Charlese de Gaulla. Zajímavostí se samozřejmě váže k mostu celý bambilión, možná i víc. A kdybych si nemusel jít zalít čínskou polévku, všechny zajímavosti bych zde vypsal.

No dobrá, Golden Gate Bridge za zhlédnutí vskutku stojí.

 

5.11. 2014 středa
Dopoledne se motám po nejturističtější části města, promenádě Fisherman’s Wharf. Staré lodě, obchody s kýči i pěknými věcmi (jako například nakládaná žraločí embrya), stánky a restaurace servírující kraby.

Molo 39 je kupodivu třetí nejnavštěvovanější turistickou atrakcí celých Spojených států. To jsem se kdesi dočetl, ovšem věřit se mi nechce. Turisté sem proudí nejen nakupovat suvenýry, ale hlavně ukazovat prstem na kolonii lachtanů kalifornských. Lachtani se na Pier 39 objevili poprvé v roce 1989 a o deset let později zde bylo napočítáno již přes 1700 až půltunových šelem.

„Lachtan! Ten tlustý lachtan utekl z mola!“ ječí turisté a ukazují si na mne prstem. Mračím se na hloupé turisty a ťukám si prstem na čelo, což lachtani většinou nedělají, aby byl omyl jasný.

„Lachtan! A umí si ťukat prstem na čelo!“

Zahanben prchám o kus dále, ovšem nikterak jsem si nepomohl. Usadil jsem se nedaleko stánků s kraby  a pozoroval ohromné racky mormonské. Rozhodně nejde o nějaké domácí mazlíky a pokud bych chtěl někomu nechat provést lobotomii, pošlu na něj zmíněného opeřence vyzbrojeného pěkným zobákem.

„Uááááá!“ ozval se najednou šílený řev. To jeden z racků s rozpětím křídel téměř půldruhého metru bez ostychu zaútočil na drobnou ženštinu a agresivně jí vyzobl z ruky smaženou krevetu.

Počal jsem se škodolibě chechtat, jelikož jsem v některých chvílích vskutku empatický. Ženština na mne ovšem vztekle pohlédla a v následující chvíli mi s obdivuhodnou zručností vmetla do klína misku plnou smažených krevet  i s hektolitrem oleje. Načež jsem se tvářil nelibě, zatímco škodolibě smát se počala agresorka. Pročež poslední hodiny v San Franciscu trávím pod sprchou pohledů udiveně zírajících osob, sledujících můj mokrý, mastně se lesknoucí rozkrok.

Odpoledne odlétám z města, kdysi známé jako Yerba Buena (byť jako San Francisco bylo občas označováno již od roku 1769, patřilo Mexiku a ke Státům bylo připojeno až po Mexicko-americké válce z let 1846-1848. Letiště v San Franciscu (SFO, aby nedošlo k mýlce) není sice zrovna architektonický skvost, ale do hnusu letišť pařížských má přece jen hodně daleko. Zajímavostí je, že byl letištní terminál postaven kolem a na 267 sloupech s ocelovými ložisky, které údajně zajistí stabilitu budovy i v případě zemětřesení, při kterém by došlo k pohybu kterýmkoli směrem až o půl metru. Jelikož jsem zvídavý jedinec, mohutně jsem dupal a skákal před halou i v hale tak energicky, že jsem si rozvlněným tukovým pásem málem vyrazil zuby. A vskutku – budova nespadla. Hm, ocelová ložiska. Kdo by to byl řekl.

 

Letiště v San Franciscu v roce 1927. Vlajka s nápisem „San Francisco Airport“ již hrdě vlaje. O téměř 100 let později si tehdejší povrch přistávací dráhy berou za vzor obyvatelé dalekého Česka při udržování páteře své dálniční sítě, proslulé D1.
Fotografie z webu FlySFO.