Senegal, Mali, Burkina Faso a Ghana, 2002

Neprozřetelně jsem se všude možně zmínil, že jedu na výlet do Afriky. Pročež mi počal psát bambilion lidí.

Například pan Howadoor píše:
„Navrhoval bych Chochoviny zakonzervovat na věčnou památku, jen vyrobit úvodní stránku se zprávou v pěkném černém rámečku a do pozadí dát přehrávat traurmarš.“
A ještě pan Howadoor:
„Možná by mohli známí sepsat nějaké „vzpomínky na Chocha“, plné nadávek, to by se taky docela hodilo.“
Pan Howadoor také zjistil, že bude v Africe zatraceně horko a zatraceně sucho, velice se tím baví a má z toho ohromnou legraci: „A nezapomeň si vzít teplé prádlo!“
To se líbí i knihovnici, paní Aleně: „Jen abychom si v lednu neříkali – ten Chocho je v té Africe pečený-vařený.“
Kolegyně Jitka si mě dneska velice prohlížela a pravila: „Máš nějaké speciální znamení? Třeba mateřské znamínko nebo zlatý zub? Víš, aby tě mohli identifikovat.“
Maminka mi píše, abych nedostal AIDS.
A tak podobně mi píší lidé.
Zato z ambasády v Dakaru mi nepíše nikdo, ač bych to velice potřeboval.

Zakoupil jsem spoustu různých krémů, mastiček a podobných věcí, abych byl v Africe silný, slunci a moskytům vzdoroval.
Spolubydlící Arnošt mi pravil, ať mu odevzdám klíče od bytu pro případ, že se nevrátím.
Lidové jsou různí.

16.11. 2002 sobota
Vstával jsem v pět hodin, odjel na letiště, odletěl do Milána a čekal.
V Miláně je letištní hala nudná, sterilní, nic k zábavě. Čekal jsem tam devět hodin na letadlo do Dakaru.
Čekání se mi snažil zpestřit jakýsi magor, který bloudil halou a dvakrát otevřel dveře únikového východu, čímž spustil ohlušující pískání a kvílení sirén. A tak už vím, že u nouzových východů se odpočívat nemá.
Po pár hodinách jsem našel velkoplošnou obrazovku. Hle, pravil jsem sobě v duchu a v očekávání velkoplošné zábavy jsem se usadil.

Program:
Reklama na těstoviny. Kreslené těstoviny si prozpěvují „japadádadam“ a zvesela skáčou do jakési omáčky.
Následuje reklama na jakýsi kabát.
Reklama na těstoviny. Japadádadam.
Profil nějakého přitroublého fotbalisty.
Reklama na těstoviny. Japadádadam.
Reklama na mobil.
Japadádadam.

Po pěti hodinách odcházím.

Večer jdu na odbavení.
„Máte nějaké zbraně?“
„Japadádadam!“

V letadle hraji po síti šachy s jakýmsi troubou na druhém konci letadla, trouba naštěstí nezná pravidla a tak slavně vítězím.

V noci sedáme v Senegalu, nedaleko Dakaru. Je 25 stupňů, od moře fouká, vzduch je nacucaný vodou, skvělé.

Letiště je malé, špinavé, v rohu stojí záchodová mísa, posraná a bez prkýnka, samozřejmě v místnůstce bez dveří (dveře stály opřeny o zeď, takže je možná zase nasadí). Před mísou stojí jakýsi pošuk a snaží se vybírat za použití onoho zařízení 1 euro. Směju se mu a obdarovávám ho plastikovou lžičkou z letadla, kterou jsem omylem zlomil.

Jako všude, i tady jsou hromady otravných taxikářů.

„Taxi pane, taxi!“
„Ne.“
„Hotel pane, hotel!“
„Ne.“
„Vy nechcete taxi?“
„Ne.“
„Ani hotel nechcete?“
„Ne.“
„Kde budete spát?“
„Tady.“
„Kde?“
„Tady.“

Rozbaluji spacák před dveřmi nějaké restaurace, kolem asistuje hlouček zírajících taxikářů.

Yoff, Senegal

17.11. 2002 neděle
Spalo se mi báječně, jen mě asi tak každých dvacet minut probudil nějaký dobrák, jestli nechci taxi nebo hotel.

V šest se rozednívá.
Vzal jsem batoh a šel někam pryč. Věděl jsem, že na jihu je Dakar a tak na jih jsem nešel.
Po pár kilometrech jsem došel do vesničky Yoff. Je roztahaná podél pláží, tedy spíš podél smetiště u moře.
Potkal jsem  chlapa s chybějícími předními zuby, co umí asi tak deset slov anglicky. Jmenuje se Uzi. Výborně.
Domluvil jsem si nocleh v jednom baráku ve vesnici. Vyfasoval jsem místnost bez oken a kbelík vody, prostě luxus. Uzi nemá co dělat, tak se mi pořád lepí na paty, pořád mě chce někam tahat a povídá, že běloši mají rádi bubnování, tak mi ukáže bubnování.
Voda kolem Zeleného mysu je teplá, vesnici živí rybolov. 
Na pláži je spousta lodí v různém stavu rozkladu, ovšem každá je pomalovaná všemi barvami, co kde kdo sehnal. Je tu i „továrna“ na led, takže čerstvě nalovené ryby jsou buď porcovány a sušeny, nebo společně s ledem nakládány do košů, které odvážejí na trh otřískaní vyzáblí malí koně nebo osli.
Bydlím kousek od mešity a všude je spousta sokolů. Sokoli specializovaní na požírání odpadků, kterými je tu pokryté všechno. Pojem jako odpadkový koš nebo shromažďování odpadků na jednom místě tu neznají.
Sokol odpadkový.
Odpadky se dají využít ke spoustě věcí. Kromě chovu sokolů například k rozříznutí podrážky boty pohozeným kusem plechu z auta.
Sokoly jsem nechoval, ale botu jsem si rozřízl.

Yoff, Senegal. Co loď, to originál.

18.11. 2002 pondělí
Yoff je převážně muslimský, ostatně jako celý Senegal. V různých pramenech se udává, že je v Senegalu od 75 do 99% muslimů, já bych se přikláněl spíše k horní hranici. Teď tu zrovna mají ramadán, tak jsem asi jediný, kdo jí i přes den.
Po setmění jsem jedl s Uziho rodinou. V jedné špinavé míse byla spousta špinavé rýže a jedna seschlá smradlavá ryba. V tom všem se hrabalo zhruba pět lidí rukama. Já hrabal taky, abych neurazil. Uziho negramotná manželka s vředy a tradičními jizvami vždy uloupla kus ryby, strčila do pusy, rozžvýkala, aby se daly vytáhnout kosti, potom kosti vytahala, maso z pusy vyndala a hodila ho na mojí stranu mísy. Holt hostovi jen to nejlepší, v tomto případě maso.

Příborů netřeba, v olizování prstů je to pravé potěšení.

Zajel jsem na ambasádu. Tam mě čekal dopis od pana Howadoora, který mi předal pan Lizerot, který na ambasádě pracuje a stará se o imbecilní turisty, předává jím dopisy od Howadoora a tak podobně.

Vybaven informacemi, nedůvěřivým pohledem a průvodním dopisem od pana Lizerota jsem na počkání (asi dvouhodinové) dostal jednorázové vízum na 30 dní do Mali (cca 1000 Kč) a vícevstupové vízum na čtvrt roku do Burkiny (cca 350 Kč a 5 minut čekání). Zatím jde všechno až nečekaně lehce, na vyřízení víz jsem počítal s několika dny, spoustou peněz a byrokracií, ovšem Lizerot mi hodně pomohl.
Pohoda a klid. Coural jsem se Dakarem a posílal do zelených hájů všechny prodejce přiblblých umělohmotných korálek a nebo příšerných slaměných sošek.
Nijak extra mě Dakar nenadchl. Spousta taxíků (při cestě z Yoffu do Dakaru jsme bourali dvakrát), chaos a dopravní zácpy. Podle komentáře K. Lizerota jsou zácpy rok od roku horší. Mimoto je v Dakaru dráž, než v Yoffu, ostatně co čekat od hlavního, téměř dvoumilionového města.

19.11. 2002 úterý
Tak jsem přišel na první věc, kterou nemám a kterou bych měl mít.
Prak.
Prakem bych sestřeloval ty blby muezzíny, kteří si vylezou na minaret a hulákají jak na lesy to svoje „pan Alláh je děsně veliký“.
Hulákají tak, aby nikdo nemohl spát a činí tak v nekřesťansky ranní hodinu. Co by člověk taky čekal od muslimů, že ano.

Cestou zpátky jsem se s Uzim stavil u nějakého děsně tajemného muslima, který neuměl česky a tak nevím, co mi povídal, prý něco o dobré cestě a tak a poplival mi ruce a mumlal si nějaké věci, copak já vím, třeba mi nadával či co. Prý velký marabut to byl.
Uzi tvrdí, že se za mě modlil, přál mi dobrou cestu a tak podobně, ale černoši toho nakecají…

Flákal jsem se na pláži a v moři a koukal na sokoly, jak lítají kolem mešity a nad pláží se zastavují ve větru. Bylo to hrozně romantické.
Jenomže se v tom vzduchu vrtěli a tak jsem je nemohl trefit kamenem.

Restaurační zařízení ve vzdušném slohu

20.11. 2002 středa
Hodinu po půlnoci se dostávám za drobný úplatek do autobusu směr Tambacounda. Ve čtyři ráno vyjíždíme. Z Tambacoundy se chci dostat do Nikolo Koba parku a tam nějak najít Češku Pavlu Nežerkovou.
Problém byl, jak nacpat do autobusu můj batoh, jelikož přednost měli byznysmeni, to jest ti, kteří vezli pytel čehokoli. Čím větší byznysmen, tím větší pytel.
Byl tu byznysmen s umělohmotnýma pantoflema, byznysmen s umělohmotnými konvičkami, co se používají místo toaletního papíru (ta voda z konviček), byznysmen s burskými oříšky a tak podobně.
Já byl byznysmen s vodou, jelikož jsem jí vezl deset litrů a všichni zírali, byznysmena s vodou asi ještě neviděli.
V Tambacoundě jsme byli kolem jedné hodiny odpoledne.
Šok.
Oproti pobřeží nechutné sucho a horko. Hlavně to sucho, nedá se pořádně dýchat. Tedy pokud člověk jede v autě, tak ano, ale ujít pár kilometrů pěšky je týrání těla i ducha. Pohybovat se autem a nebo pěšky, to je hodně velký rozdíl.
Do baráku mě pozval jakýsi chlap, se kterým jsem seděl v autobusu z Dakaru a který mě jako spousta dalších podrobil výslechu „odkud jsem, co tu dělám a že bych mu mohl v Evropě sehnat práci“.
Napájel mě ledovou jahodovou šťávou a dokonce jsem nespal na spacáku, ale na matraci. Podezřelý luxus. A ještě podezřelejší bylo, že měl za barákem sprchu (společnou se všemi ostatními) a že za nic z toho přepychu jsem neplatil.
Tambacounda je roztahané špinavé městečko, prach a horko. Sem tam auto, sem tam moped a do toho sedření utahaní osli, zapřažení do vozíků s často obludným nákladem. A tak je k vidění například osel táhnoucí střechu od baráku nebo čtyři tlusté ženské.
Chudák osel.
Mimochodem, ztratil jsem sluneční brýle. Sice jsem s tím počítal, takže mám ještě jedny, ale tímhle tempem ztrácení věcí tu za pár dní budu nahatý.
Na zítřek si zjišťuju spojení do Niokolo Koba, podle mapy jde o městečko uprostřed stejnojmenného národního parku.

Výuka ve městě Tambacounda, Senegal.

21.11. 2002 čtvrtek
Bus do Niokolo Koba nejede, jak mi včera tvrdil jeden místní prodavač dvou triček a pneumatiky od auta. Zato jede autobus do Kedougou. A na trase mezi Tambou a Kedougou je Niokolo. No tak mě vyrazí po cestě.
Přišel jsem na báječnou metodu, jak ušetřit. Kupuji si ty nejmenší a nejzelenější banány, jaké tu prodávají. Jsou tak hnusné, že jich nesním moc a vydrží mi tak na dlouho.
Navíc v tom horku ani moc nejím, zhruba tak dva až tři banány za den a to je všechno. Zato vodu piju jak prokopnutý, kolem šesti litrů denně, doufám, že si zvyknu na podnebí a budu pít míň.

Cesta do Kedougou je zřejmě nová, skoro bez děr, jen se brzdí kvůli flegmatickým kravám.

Najednou autobus zastavil a někdo pravil „Niokolo Koba“ a já vystoupil.
U silnice stál přístřešek z větví s rákosovou střechou, pod přístřeškem voják a něco povídal. Já taky něco povídal, ale navzájem jsme si nerozuměli, tak jsem šel. Na druhé straně silnice byl taky přístřešek, jeden barák a pár zřícenin jiných baráků. Hm.
Nikdo z vojáků, strážců parku, nechápal co chci. Já se jim to snažil říci, ale nikdo česky nerozuměl, tak jsem tam nechal batoh a šel se projít. Pavlu Nežerkovou znali. Prý tu byla včera a někam odjela. Kam, to nikdo neví. 
Kousek od stanice je takové jezírko se spoustou ptáků, kteří mají modré lesknoucí se peří. Pomalu jsem k jezírku sestupoval, pln zvědavosti pohlédnout ptactvu do očí, ovšem do očí jsem pohlédl jen několika krokodýlům a protože to bylo neočekávané pro obě strany, tak jsem prchal pryč, zatímco krokodýlové prchali do vody.
Tak jsem se jen tak coural lesem, žádná džungle tam není, ale aspoň stín.

Strážci evidentně nechápali kdo jsem a co tam pohledávám, koukali na mě podivně a mluvili ještě podivněji, předpokládám, že francouzsky.

Vyhradili mi místo pod rákosovým přístřeškem a k večeři jsem jim užíral rýži s masem. Tož dobré to bylo. Akorát ta sviňská opice, která se kolem potulovala,  mi nemusela ukrást sluneční brýle. Našel jsem je asi za hodinu na stromě.

22.11. 2002 pátek
Spát v parku je fajn. Je teplo, z lesa vřeští opice a jiné maso a ani tu není moc horko.
Ovšem příště si vezmu moskytiéru. Na předloktí jsem na čtverečním decimetru napočítal přes čtyřicet vpichů.
Samozřejmě tu není pitná voda, tak mi z kanystru nalili asi litr vody. Ani moc nesmrdí. Není tu ani telefon, natož signál pro mobily.
Zato je tu vysílačka, do které se vojáci někomu snaží cosi vysvětlit. To je mi vcelku jedno, jenom by mě zajímalo, proč se v každé druhé větě vyskytuje moje jméno.
Nu což, stoupl jsem si na silnici a začal stopovat. Tedy stopovat… při provozu zhruba jedno auto za půl hodiny to typické stopování nebylo. Když mi nezastavilo ani třetí auto, tak jsem rokama nohama vysvětlil jednomu vojákovi, že chci do Tambacoundy. Zastavil mi auto a jel jsem. Sice ne uvnitř, ale na korbě, nicméně jsem přece velký odvážný cestovatel.
Velký cestovatel se vyznačuje mimo jiné tím, že se na korbě auta spálí sluncem jako hovado.
Bohužel auto nejelo do Tambacoundy, ale vyhodilo mě pár kilometrů před městem.
To je vám paráda, potácet se s plným batohem na přímém slunci.
Po asi dvou hodinách jsem došel do města a zašel na ředitelství parku, aby se poptal po paní Nežerkové, která by se údajně kdesi poblíž měla vyskytovat.
Nu vyskytovala se ještě dnes ráno, ale pak odjela do Dakaru. Zneužil jsem tedy ředitelský telefon, zavolal do Dakaru na ambasádu, pověděl co a jak a vydal se najít nocleh.
Na periferii vedle odpadního kanálu byla taková pěkná ulička, ve stínu a ani moc lidí tam nechodilo. Vytáhnul jsem spacák, lehnul si a požíral banán.
A v tom hle, přišel jakýsi chlapík a cosi povídal. Já nic nepovídal, protože jsem jen prskal banán. to se zřejmě onomu pánovi líbilo, tak mě odtáhl k sobě domů. 
Dostal jsem najíst a v rohu dvorku mi natáhli rohož, prostě další luxus ubytování.
Ten pán byl děsně hodný, takový vychrtlý, pracoval jako truhlář.
A mimo jiné byl dvojnásobný mistr Senegalu v boxu, zasypal mě spoustou fotek, jako například on a průvod v Dakaru, on a Majkl Tajsn, on a rozbité obočí, on a rozbitý nos, on na nosítkách a tak podobně.
Samozřejmě se rozkřiklo, že tam spím a nejsem v hotelu a nemám peníze, tak se chodili koukat všichni známí a tak vůbec podobně a já se na všechny přiblble usmíval a to bylo asi tak všechno, jelikož anglicky nikdo neuměl (ani já ne), francouzsky uměl jen pan boxer (ale já ne) a wolofštinu, kterou jsem se pracně učil v Yoffu jsem neuplatnil, protože v téhle rodině se mluvilo pollar či tak nějak.
Když už jsem se nemusel usmívat, protože byla tma, tak jsem šel spát.

23.11. 2002 sobota
Vpichy od komárů se slily ve fialové fleky pročež vypadám jak po souloži v borůvkách.
Černoši z toho mají legraci, jelikož na nich vpichy nejsou vidět.
Jakási baba z rodiny mi fleky potřela ohavně smrdícím sajrajtem. Takže předpokládám, že zanedlouho nebudu mít fleky, jelikož mi ty pomazané kusy kůže prostě odpadnou.
Ráno jsem si zašel rezervovat místo v autobusu do Kidiry, což je hraniční městečko na hranicích s Mali. Rezervace probíhá tak, že se na sedadlo cosi položí a to znamená, že je místo obsazené. Položil jsem na sedačku trs banánů. Je to ohromně prozíravé, jednak si tím zajistím místo a jednak budu mít po cestě co jíst.
Také jsem se coural po Tambacoundě a hledal, kde bych zakoupil moskytiéru. Nakonec jsem ji zakoupil od jakési stařeny, která měla tak vrásčitou a tvrdou kůžu, že moskytiéru stejně nepotřebovala, protože by si na ní komáři zlámali sosák.
Odpoledne jsem šel k autobusu a zjistil jsem, že zas až tak ohromně prozíravé to nebylo, rezervovat si místo trsem banánů. Z banánů zbyly jen slupky na podlaze a na mé sedačce seděla jakási baba.
Následovalo asi půlhodinové vysvětlování za pomoci rukou, nohou, různých grimas a kreslení do písku.
Po tomto rozhovoru, do kterého se zapletlo celé osazenstvo autobusu a půl města se baba zvedla, zaprskala a odešla.
Jedeme do Kidiry, to se máme!
Po dvaceti minutách jsme zastavili. Čekal jsem infarkt řidiče, propíchlé kolo či cokoli jiného, ale nečekal jsem, že nám dojde benzín, což se stalo.
Tak to je opravdu radost, jak má být. Řidič busu a cestující zastavovali auta a postupně se podařilo shromáždit benzín různých barev a vůní, nalít do nádrže a tak se pokračovalo.
Do Kidiry jsme dojeli odpoledne. Hned jsem vsedl na vozík tažený oslem a muslimem a nechal se odvézt přes hraniční řeku do Diboli.
Diboli je v Mali. Mali je taková velká země v Africe, kde je horko a muslimové.
V Diboli jsem se šel zaregistrovat na policii. Chtěli po mně peníze, načež jsem dělal, že vůbec nerozumím, jenomže policajt mi nechtěl vrátit pas, tak jsem zaplatil. Dobytek jeden.

Z Diboli do Kayes vede cesta. Ne silnice, ale cesta. Cesta se mezi Diboli a Kayes vytvořila tak, že se v savaně pokácelo pár stromů a zbořilo pár termitišť.
Po cestě jezdí auta.
Například auto s dvanácti sedačkami. Vsedl jsem do auta s dvanácti sedačkami a společně se mnou dalších devatenáct lidí. Dalších pět lidí se na auto zavěsilo zvenčí. Na střechu se do ohromné výšky naskládala zavazadla, dva mopedy a na samý vrchol pyramidy kozy.
Z Diboli do Kayes je to 50 kilometrů. Po šesti hodinách jízdy, přestávek na modlení a zastávek kvůli výměně kol a jedné zastávky, jelikož ze střechy auta spadla jedna koza a za tmy ji všichni pasažéři hledali v savaně,  jsme dorazili k městu. 
Poslední policejní kontrola.
Ovšem řidičům auta se jaksi nechce dávat úplatek.
Je jedenáct hodin v noci, všichni v autě buď spí, nebo jsou udušeni, ovšem policajt otvírá dveře a cosi vříská. Já mu nerozumím, ale ostatní zřejmě ano a postupně se soukají z auta. Ono to moc dobře nejde a hlavně to jde pomalu.
Pan policajt zřejmě spěchá, protože vříská hlasitěji.
Jenomže lidi vystupujou stále pomalu a pomalu…
Pan policajt má kulomet, kulomet má pažbu a tak policajt urychluje tempo vystupování tím, že každého majzne pažbou po hlavě.
A já blbec jsem se na něj díval zrovna ve chvíli, když jsem vystupoval. Takže rána přímo do oka.
Následuje prohlídka zavazadel, kapes, důkladnější než v Miláně na letišti, kdy po mně chtěli, abych si vyzul boty (asi toho dodnes litují).
Domlouvám se s jakýmsi chlapem z Nigeru, bereme taxíka a jedeme do Kayes k vlakovému nádraží. Dál do vnitrozemí Mali, do Bamaka, se dá jet jen vlakem, cesta tam nevede.
Z oka mi teče krev. Ne z nějaké rozseklé kůže, ale zpod víček, fakt paráda.
Už jako běžný kolorit beru, že taxikáři asi po sto metrech došel benzín. Zapaluje si cigáro a jde koupit ve skleněné flašce litr benzínu. S cigaretou v hubě lije benzín do nádrže, vrací láhev a jedeme k nádraží.

Rozbaluji spacák na ulici u nádraží. Asi dva metry ode mě se prodává rýže, o kousek dál jsou na klacku za nohy zavěšeny desítky slepic. A tak jdu spát se slepicemi. Vedle spí nějací bezdomovci. Je půlnoc a z oka mi pořád teče krev, ale zřejmě nevykrvácím, protože krve je méně a nahrazuje ji jakási mazlavá tekutina.

Přejezd ze Senegalu do Mali

24.11. 2002 neděle
Moc jsem se nevyspal, mám horečku, je mi blbě. 
Mohamed, ten chlap z Nigeru, mi ráno povídá, že se mám na oko nakapat jakýsi sajrajt a už se hotoví mi v tom pomoci. No nic, krev už z oka neteče, jen báječně nateklo, vidím jen na pravé oko.
Kayes je docela živé příhraniční město. Je plné kamionů ze Senegalu a do Senegalu. V Kayes se zboží přeloží na vlak a pokračuje dál do Bamaka nebo do Dakaru. Silnice mezi Kayes se prý plánuje už několik let, ale hotová by měla být tak za dva roky.
Jsem vyloženě znechucený, kolik je v Mali turistů. Včera v Diboli jsem potkal dva Španěly na kolech, co jedou do Timbuktu. Dneska přijeli vlakem ze Senegalu dva Američani, taky hodlají pokračovat do Timbuktu. Jsou docela naštvaní, ukradli jim ve vlaku bágly.

Je tu nehorázné horko, tak jsem šel na nádraží a dospával jsem minulou noc ve stínu u kolejí. Najednou do mě někdo dloube a jakýsi chlap mi tvrdí, že za dnešní noc musím zaplatit.

„Peníze! Za nocleh!“
„Cože? Spal jsem na ulici!“
„Peníze!“
„Proč?“
„Za nocleh!“

Pronesl jsem velice procítěně česky „Jdi do hajzlu“. S horečkou a rozbitým okem jsem na toho hajzla fakt neměl náladu.
Chvíli zíral a pak odešel.
Oni v té západní Africe se docela neradi hádají. A i smlouvání na trhu je mírné, skoro až nudné. Nesnaží se prodat zboží za každou cenu, prostě se otočí a přestanou se zákazníkovi věnovat, když ten navrhne nízkou cenu.

Zase jsem usínal, když mě začal otravovat nějaký Němec, pročže tu ležím a bla bla bla.
A že jede do Timbuktu.

Další dva Francouzi. Kamže jedou? Do Timbuktu.

Prchám z nádraží po kolejích k místu, kde se nakládá zboží na nákladní vagóny.
Seděli tam tři nasraní Španělé. Jeli autem ze Španělska přes Maroko, marockou Západní Saharu, Senegal až sem. Chtějí – jak jinak – do Timbuktu. Jenomže za převoz auta do 500 km vzdáleného Bamaka jim ti imbecilní železničáři řekli o naprosto nesmyslných 30 tisíc dolarů. Nikdo z železničářů nemá ani ponětí, kolik to je peněz a co by si za to pořídili, ale vidí bělocha, tak prostě vymysleli tohle číslo.
V Senegalu to celkem ušlo, ale tady si každý myslí, že co běloch, to multimilionář z New Yorku a podle toho se tu chovají. Rasismus jak vyšitý.
Španělé chtějí železničáře uplatit. Kolik? Tři tisíce dolarů. Španělé se vrací do Senegalu a domů.
Jdu si koupit lístek na vlak do Bamaka. Jenomže… prodejci v pokladně jsou domluvení s jinými vychcánky. Prodej lístků vypadá následovně:

Okýnko pro prodej je zavřené, dokud se k němu nepřiblíží někdo, s kým je prodejce domluvený. Ten někdo nakoupí spoustu lístků. Tak to praktikuje pár lidí. Výsledkem je, že lístky do druhé vlakové třídy jsou okamžitě vykoupené a do první třídy jsou nehorázně drahé (500 km za cca 1500 Kč).
No a ti, co nakoupili lístky je potom prodávají s přirážkou. 
Snažím se domluvit s jedním takovým, aby mi prodal lístek za původní cenu, tedy asi 500Kč. Kdepak, navrhuje dvojnásobek a když nesouhlasím, tak prostě odchází.
Domlouvám se s policajtem, co hlídkuje na nástupišti, že za úplatek mě dostane do vlaku.
Přijíždí vlak ze Senegalu. Jdu za policajtem a cpu mu předem dohodnutou částku. No jo, jenže on chce daleko víc.

Jdu opět k nákladnímu vlaku.

„Kdy jede tenhle vlak do Bamaka?“
„Zítra.“
„Zítra? V kolik hodin?“
„Možná ne zítra.“
„E? Tak kdy?“
„Nevím, možná pozítří.“

Hm.

Nalepil se na mě jakýsi chlap a zve mě k sobě domů. To ještě netuším, že díky tomuhle štěstí mám zajištěn skoro celý zbytek cesty po Africe.
Je to rodina řídícího letového provozu v Kayes.
Dostal jsem kýbl vody a meloun. 
Cha, nebýt té horečky a nateklého oka, tak snad ani nemůže být lépe. V rodině do mě perou jídlo, pití a Chloroquin, jsou vyděšení fleky od komárů, které jsem si přivezl z Niokolo Koba.
Poprvé po týdnu pořádně jím, cpu se spoustou ovoce, masa, různých omáček a podobě.

Pojízdná knihovna, Mali.

25.11. 2002 pondělí
Celý den relaxuju a obkládám si oko ledem. Horečka mi ani tak nevadí, když nemusím nikam chodit. Spacák jsem si roztáhl ve slaměném přístřešku, takže mám stín a dostal jsem vody kolik chci … co chtít v Sahelu víc.
V Kayes je spousta kdysi pěkných baráků, postavili je kdysi Francouzi. Dnes jsou budovy v dezolátním stavu, vytlučená okna, pobořené zdi. Černoši jsou jako v Česku cikáni… všechno roztřískat a zničit. 
Až si tohle přečte nějaký pseudohumanista a bude mít kecy ohledně rasismu vůči černochům, tak ať si zajede třeba zrovna do Kayes.

Celý den odolávám špinavému roztoku nevím z čeho, který se mi snaží vnutit, abych si ho lil do oka.

Zato večer jsem ani moc neodolával melounům a jehněčímu masu s rýží a spoustou pálivých papriček.
Zatraceně pálivých.

Můj nákladní vlak pořád nejede. Dovídám se, že prý měl vyjet už před týdnem, ale prostě nevyjel. Proč? A proč ne, zítra je taky den, může jet zítra. Nebo pozítří. Nebo kdekoli jindy. Kam spěchat.

Už od Diboli se učím bambaru. Na rozdíl od wolofštiny nemá s francouzštinou společného snad nic. Bambara by se mi měla hodit i v Burkině, kde se sice většinou mluví jazykem mori, ale v okolí Bobo Dioulasso se používá bambara.

Pozůstatky po Francouzích, Kayes.

26. 11. 2002 úterý
Ve tři v noci mě budí jedna ze služek. Že prý mi jede vlak. 
Cože? Týden po plánovaném odjezdu ho vypravují ve tři v noci? Ale je to tak. Balím narychlo věci a zdrhám na nádraží. Moc vagónů na výběr nemám, většinou jsou to zavřené vagóny, těch s plošinou moc není a jsou naložené kontejnery. Nakonec lezu na vagón asi v polovině vlaku. Na mojem vagónu jsou dvě auta a hromada pytlů se solí, na těch si dělám místo pro sedmnáct hodin, co má trvat jízda. Jedu zhruba za 200 Kč, což je sice drahé, ale levněji by to asi nešlo.
Nad ránem je docela zima, zvlášť když se vlak jede.

Krajina kolem je vyprahlá, sem tam strom, keř a strmě vystupující skály. Prázdná koryta řek, vesničky s hliněnými kruhovými chýšemi se slaměnou střechou.

V Mahině je na nádraží knihovna, fotím…. a dochází baterka do foťáku. Zručně vytahuji náhradní baterky. Mno… a zjišťuju, že mám sice nové baterky, ale do jiného foťáku. Tak mám po focení. Minimálně do Bamaka.

A už jsem zase skoro úplně v pohodě zdravotně. Horečku nemám a oko splasklo, akorát na něj nevidím.

Seznámil jsem se s majitelem jednoho auta na mojem vagónu. Já vím, že už jsem trapný s tím, jaké mám pořád štěstí, ale tentokrát zase. Majitel se jmenuje Homadu a je z Ouagadougou, hlavního města Burkiny Fasa. Děsně se divil, ceže dělá běloch na nákladním vagónu a proč neletím eltadlem nebo přinejhorším nejedu v první třídě. A nabídl se, že mě vezme do Sikassa a pak do Burkiny. A že u něj můžu bydlet a tak podobně.
Tak.

27.11. 2002 středa
Pche, jízda prý bude trvat sedmnáct hodin. Houbeles. Třicet hodin. Když po třiceti hodinách dorážím do Bamaka, jsem obalený nejen hnusným sahelským prachem, ale i solí.
Bamako je žluté. Žluté od prachu a jakoby upražené od slunce. Bamakem protéká Niger. Vymáchal jsem se v Nigeru, abych ze sebe aspoň trochu smyl prach. Lidi kolem na mě koukali jak na exota.

A potom jsem málem jednu vrazil dalšímu z řady otravných místních hajzlíků. Že mě otravujou žebráci a děti, to mi celkem nevadí. Ale když přijde někdo a zdánlivě nekompromisně vyžaduje zaplatit za úplné blbosti, to mě točí.
V Diboli chtěl jeden zaplatit za to, že jsem si vyfotil hraniční ceduli. V Kayes za to, že jsem spal na ulici. A tady přišel chlap s tím, že jsem se koupal v Nigeru a za to se platí.
Tentokrát byl ten mizera docela neúnavný a začal se se mnou přetahovat o batoh, no skončilo to mírným pošťuchováním a vřískáním.

Homadu mě do auta pouštěl jen s viditelným hnusem. Ani se mu nedivím. Po koupeli v Nigeru mám na kůži jemný nažloutlý film z vody, který jde cítit odpadky.

Po cestě z Bamaka stavíme v Sikassu. V restauraci si dávám jednu kolu za druhou, je docela levná. Zajídám kolu banány a je mi fajn. 

Oko se zlepšuje každou chvílí, už rozeznávám světlé a tmavé fleky.

Před půlnocí projíždíme malijským hraničním bodem Heremako. Dostávám razítko do pasu s tím, že mám jít zaplatit poplatek do boudy vedle. 
Je noc, tak využívám tmy, nikam nic platit nejdu a zdrhám mezi stromy k silnici, kde už čeká Hopmadu a jedeme do Burkiny. Ovšem v Koloku, hraničním bodu Burkiny už je hranice zavřená, na matraci leží policajt v pantoflích (jak jinak) a ignorantsky sděluje, že dál můžeme pokračovat až zítra.

Nemám co dělat, tak se s policajtem chvíli bavím. Dřív prý dělal v Ghaně a povídal, že tam vybral spoustu peněz na úplatcích od řidičů. A že tady v Burkině to nejde, že tady úplatky moc nefungují. 

„Odkud jsi? Z Ameriky?“
„Nejsem z Ameriky, jsem z České republiky, to je v Evropě.“

Chvíli ticho.

„Aha… a to je v Americe?“
„Ne, to je v Evropě, jako Francie.“
„Aha, Francie. Ukaž mi pas!“

Dávám mu pas, snad mi ho nesežere.

Vytahuje z kapsy razítko a bouchá mi do pasu registraci příjezdu.

„Kolik platím?“
„Nic, nejsi z Ameriky.“

Spal jsem na štěrkové silnici u kola nějakého náklaďáku s kravama. Štěrk tlačil i přes spacák.

28.11.2002 čtvrtek
Mno, v noci není zrovna nejtepleji a k ránu už si i zapínám spacák.
Probuzení teda není nic moc, šťouchá do mě policajt a něco huláká. Samozřejmě mu nerozumím a drápu se ze spacáku. Za přihlížení naprosto všech lidí z okolí. Všichni čekají jen na mě. Vztyčuje se totiž burkinská vlajka a všichni stojí v pozoru. Policajti v uniformách s kulomety a obutí v umělohmotných sandálech, v pozoru jsou i špinaví a zarostlí řidiči kamionů i cyklisté – ti co mají trosku jízdního kola a vydělávají si dopravou dřeva, soli nebo jiných věcí. V pozoru stojí i krávy v obrovských kamionech, tak se přidávám k ostatním a salutuji jen tak v trenkách vlajce. Dávka z kulometu nad hlavy a je vztyčení vlajky jest dokonáno.
Hned za hraničním přechodem je vidět, že rozdíl mezi Burkinou a Mali je velký, to mi ostatně říkali i lidi po cestě. Rozhodně mi přijde rozdíl větší, než mezi východním Senegalem a Mali. Silnice jsou bez děr, zřejmě nové, sem tam je k vidění i dopravní značka, kolem upravená políčka, hodně mangovníků a vůbec je to takové civilizovanější.
Přijíždíme do Bobo Dioulasso a jedeme na letiště, kde sídlí pobočka Homaduovy firmy.
Zvou mě na řídící věž, tak mám rozhled na celé město, ovšem to je asi tak všechno, obzor je v mlze díky harmattanu.
Potkávám Yacouba. Poprvé jsem ho potkal v Senegalu v Tambacoundě, potom v Kayes v Mali a teď v Burkině v Bobo Dsso. Já to říkám pořád, že mám víc štěstí než rozumu. Yacouba opakuje, že kdykoli přijedo do Bobo, můžu u něj bydlet.
Na letišti podruhé v Africe vidím sprchu, ovšem nefunguje. zato druhá sprcha funguje… pokud se dá trubka čouhající ze zdi nazývat sprchou. Rochním se ve vodě snad hodinu, ostatní začínají pochybovat, jestli jsem normální a Homadu se ptá, jestli mi slunce nedělá problémy.
K večeru pokračujeme do Ouagadougou. U Boroma nás předjíždí autobus. Vzápětí rána a autobus se v plné rychlosti srazil s cisternou převážející benzín. Cisterna končí na nejbližším stromě a já čekám výbuch. Naštěstí nic. Zato autobus chvíli letěl vzduchem, následně rotuje po silnici, končí na střeše a za gejzíru jisker jede po střeše hezkých pár desítek metrů. Všechno tak 500 metrů před náma.
„To je život, Afrika“, říká Homadu a zpomaluje. 
Střecha autobusu je spláclá, z trosek koukají pokroucené plechy a skrze škvíry, který zbyly z oken vesničané tahají utrhané ruce a trosky těl. Rovnají je na kraj silnice hezky vedle sebe. Nikdo nebrečí, všechno se děje v klidu. Projíždíme krokem kolem těl. Je jich asi tak deset, občas se při rovnání spletou a tak k tělu bez rukou v červeném triku přiloží ruce z jiného těla a na těch rukách jsou třeba modré rukávy z jiné košile. Oni mají Afričani rádi pestré oblečení.
„To je Afrika“, opakuje Homadu a jen pro mě, jeho to z míry nijak nevyvedlo, ale protože procestoval Evropu, tak ví, že pro Evropana je to relativně neobvyklá podívaná.
Večer přijíždíme do Ouagadougou. Město smogu. Homadu říká, že je to víc zakouřené město, než Mexico City. 
Homadu přijíždí domů po půl roce. Mladší asi tříletý syn ho nepoznává, manželka se jen usmála a šlo se spát. Spím na matraci s nějakým vyzáblým studentem.

29.11. 2002 pátek
Mám za sebou časově čtvrtinu cesty. Homadu mě vozí po městě a za známýma, které objíždí, půl roku se neviděli. Jedeme i na letiště, zase lezu na řídící věž.
Ouagadougou je jako snad všechna města Sahelu roztahané. Má sice necelých 700 000 obyvatel, ale je roztahané jako třímilionové město v Evropě. Nejsou tu totiž výškové budovy.
Na letišti mluví spousta lidí rusky, v Sajuzu studovali.
Ouaga je docela příjemné, klidné město a oproti Mali mě tu nikdo neotravuje a nikdo nechce peníze. Mám sice spoustu pozvání, ale všichni jen zadarmo nabízí čaj a v hospodě mě zvou na pivo.
Na veřejném osvětlení tu sedávají supi. Spousta supů. Ulice jsou široké, několikaproudé a cyklisti a mopedisti mají vyhrazeny vlastní jízdní pruhy.

Ouagadougou, kadeřnictví u Billa Clintona

30.11. 2002 sobota
Homadu má tři syny, jednu manželku a dvě otrokyně – služky.
Manželka je učitelka, o hlavu větší než Homadu a furt se na mě směje.
Pořád do mě cpou jídla a to opravdu skvostná. Jehněčí maso na všechny možné způsoby, hranolky, těstoviny vařené v omáčce, pečené banány, rýže v arašídové omáčce, mléko s kořením atd.
Po dvou týdnech je to poprvé pořádné jídlo od rána do večera. Ostatně – díky horečce, každodennímu cestování a nedostatku normálního jídla jsem zhubnul tak, že jsem si musel udělat do opasku tři nové díry, teď utahuju opasek o 10 cm víc.

1.12. 2002 neděle
Homadu i jeho žena je z kmene Mossi. Homadu má docela slušný přehled o historii a to nejen burkinské. Pořád mě otravuje, abych mu vyprávěl o druhé světové válce, holocaustu a podobně. Já z něj zase tahám informace o Mossiích a celkem se to daří. Mossiové byli a jsou „královským“ kmenem Burkiny, jak říká Homadu. 
Pokud vím, tak kromě Yatengů snad ani nikdo Mossiům nějak zvlášť nevzdoroval. Homadu je na svůj původ hrdý a vypráví, že vždycky a platí to dodnes, měli Mossiové vlastního krále, vlastní parlament a vládu a tak podobně. Ostatně před palácem Moro Naba se každý pátek koná jakési vítání panovníka. Homadu to označuje jako „informování panovníka jeho ministry“.
Snažím se pochytit aspoň něco z mori, jazyka Mossiů, ale motá se mi to z wolofštinou a bambarou. A vzhledem k tomu, že se chystám na delší dobu do Bobo Dioulasso, kde se mluví bambarou, tak na mori kašlu.

Západní civilizace na ulici Ouagadougou.

2.12. 2002 pondělí
Byl jsem na Velkém trhu. Před pár lety přemístili trh z prachu do patrové budovy. Je to zatím nejhezčí trh, který jsem v Africe viděl. Je relativně čistý a přitom mu neschází vůbec nic z atmosféry špinavých vesnických trhů. Na atmosféře mu dodává i to, že jde o trh opravdu obrovský, jde tu koupit naprosto všechno od umělých řas, laku na nehty a příčesků přes oblečení, jídlo, suvenýry až třeba po auta. Řezníci přímo na trhu porážejí zvířata, přímo na trhu se činí kůře, pracují tu řezbáři, ševci, tkalci, kují tu zbraně, opravují mopedy a auta a do toho všeho voní jídla, která tu spousta lidí vaří.
Směs lidí – až na oči zahalení Mauretánci, evropsky oblečení boháči, jen s rouškou kolem beder žebráci, ženské v až kýčovitě barevných a vzorovaných hadrech a sem tam i Tuaregové. Homadu tvrdí, že sem občas zavítají i ti Tuaregové, kteří dodnes žijí jen s pár velbloudy v poušti. Mají modré, někde leskle modré bubu, modrý turban a na rozdíl od ostatních jsou daleko klidnější a to i při smlouvání. Dělám si z Homadua srandu, že se Mossiové Tuaregů bojí, ale Homadu jen nahodí kyselý xicht a říká, že Tuaregů se bojí všichni. Nevím proč, já se s jedním bavil (způsob domluvy: ruce, nohy a hodně prskání) a nakonec mi prodal přívěšek, co sám nosil. A ani mě přitom nesežral. Tuareg jeden.

3.12. 2002 úterý
V televizi neustále běží reklama na loterii. První cena – moped. Druhá cena – vagón soli. Třetí cena – drtič kukuřice.

A jiná reklama – na mýdlo na praní.
Scéna první – černoch ukazuje na kameru špinavé triko a zoufale brečí, jak je špinavé.
Střih.
Scéna druhá – pere triko za pomoci kýble z vodou, valchy a kostky hnědožlutého mýdla.
Střih.
Scéna třetí – na prověšené šňůře na špinavém dvorku visí běloskvoucí triko (ovšem vytahané, jako kdyby ho někdo nosil už pět let) a u trika se radostně zubí spokojený uživatel mýdla. v pozadí, evidentně mimo záměr režiséra reklamy, běhají prasata a rozhánějí hejno slepic.

Také tu dávají recepty na vaření. Dnes na bábovku. Scéna se natáčí opět na špinavém dvorku a bábovka se peče na přičmoudlém plechu na ohništi. Kupodivu bábovka vypadá na konci dobře.

Krása nesmírná – pouliční pivovar

4.12. 2002 středa
Snad v každé ulici je tu pivovar. No pivovar… 
Nejdříve se suší proso. To se pak namáčí a vaří. Když je pořádně rozvařeno, filtruje se skrze nějaký hadr. Poté se opět vaří. Nakonec se do toho nahází kvasnice, celé to zasmrádne, zkvasí a pivo je hotovo.
K vaření, filtrování, chlazení i skladování se používají docela velké hliněné nádoby, obsah odhadem tak 75 litrů.
A na ulici sedí opřena o hliněnou zeď skupina pouličních pivařů a za pár drobných chlemtá pivo z dýňových misek.

Kterak vařiti pivo. Bobo Dioulasso, Burkina Faso.

5.12. 2002 čtvrtek
Na letišti jsem potkal chlapa, který dnes jede do Bobo Dioulasso a tak mi nabídl, že mě vezme sebou. Ostatně – proč ne.
Po cestě se ptám, proč je hodně domů ve vesničkách pobořeno.
„To víš, sloni“, odpovídá Kanuti.
„Cože? Sloni ve vesnici?“
„Jo, sloni. Přijdou do vesnice, rozboří domy a sežerou co najdou.“

Pche, ulhanec.

No a nebo ne, vzhledem k tomu, že po cestě musíme párkrát zastavit, protože sloni se motají po silnici.

Večer přijíždíme do Bobo Dioulasso. Kanuti volá Yacoubovi, který umí jen francouzsky a bambarou, aby si pro mě dojel.
Za chvíli Yacouba přijíždí a je opilý jako doga. Kličkuje autem, že chodci a cyklisti stěží stačí uhýbat.
Pak zastaví a povídá: „Moment, nemůžu řídit, zavolám řidičovi, fakt dobrému řidičovi.“

Za pár minut okýnkem strčí do auta hlavu jakýsi chlap, co příšerně šilhá.

„To je Abubaka, náš řidič“, povídá Yacouba.

U Yacouby zjišťuju, že jeho rodina je extra bohatá. Osm domů v Bobo Dioulasso, tři domy v Ouagadougou. Jedna rezidence v Abidjanu v Pobřeží slonoviny. Kromě toho deset aut a dvacet otroků, kteří se nevím proč označují jako sluhové.
Dostávám vlastní pokoj a dokonce mám i matraci a ventilátor. Nevídaný luxus. A to všechno zadarmo.

„Já nemusím platit?“
„Ne, v Senegalu jsi mi pomohl.“

Hm, to se vyplatí… v Tambacoundě v Senegalu jsem nějakému černochovi dal drobné na telefon. 
A on to byl Yacouba.
Sice jsem potom kvůli tomu nevolal K. Lizerotovi na ambasádu do Dakaru, ale on už na mě určitě beztak zapomněl.

Stará mešita ve staré čtvrti Kibidwe

6.12. 2002 pátek
Ráno jsem byl v centru a u Velké mešity. Je uplácaná z bláta a kdovíčeho ještě. V sahelském stylu.
Ve starém centru Bobo vytahuju foťák. Aha, to jsem dělat neměl. Následuje zběsilý úprk uličkami, po střechách domů, běh v bludišti dvorků, vybíhání a sbíhání po kmenech stromů, do kterých jsou vysekané zářezy a slouží jako žebřík.
Nikdo není nadšený, když se snažím fotit, ale teď poprvé mě honí a mávají motykou.
Je svátek.
Večer se všichni oblékli do svátečního a skupiny dětí chodí a žebrají.
Yacouba si dal dvanáct piv a dětem, které žebrají o jídlo, lije pivo do plechovky od rajčatového protlaku, které slouží jako nádoba na dary.

Uličky Kibidwe

7.12. 2002 sobota
Slavilo se dlouho do noci, takže ještě v osm ráno je klid, zatímco jindy se hned po rozednění, kolem šesté, všichni vyřítí do ulic, aby využili času, kdy ještě nepraží slunce.
Jel jsem do Banfory. Je to malé město jižně od Bobo. Z Banfory jsem jel k vodopádům. Po cestě jsou dvě budky se strážci, kteří mávají předpotopními flintami s rezavými křesadlovými zámky.
Ani náznak evropského oblečení, vypadají báječně, ale když vytahuju foťák, tak oni mávají puškami. A přitom když je foťák uklizený, je s nima sranda a nabízejí mi zkysanou tekutinu, kterou čerpají z naříznutých palem.
U vodopádů platím nehorázně drahý vstup. A potom si užívám, flákám se ve vodě a bavím se, jak se Yacouba topí, jelikož neumí plavat.
Vodopády mají dvě části. Horní, kde voda padá v několika proudech tak z dvoumetrové výšky a kde se dá skvěle koupat a dolní, což jsou asi tři vodopády, tak zhruba 20 metrů vysoké.
Večer se v Banfoře cpu ražničím, obaleném v místním skvělém koření.
O pár minut později plivu oheň a spálené chuťové buňky se poroučejí do věčných lovišť.

8.12. 2002 neděle
Ráno vyrážím na krátký trek do lesa nedaleko Bobo. Opět je to se vstupným, ale potom naprostá relaxace, nikde nikdo, samá palma, liána a tak zvesela zakopávám, padám a odírám se. Skočil jsem do potoka a nechal se asi hodinu nést.  Jedinečné. Nechávám se unášet vodou a kochám se. Na stromech opice, sem tam něco podobného kuně, i něco mezi prasetem, kozou a antilopou je vidět. Paráda.
Paráda už není, když vylézám z vody a zjišťuju, že na mě visí asi deset pijavic.
V noci jsem se vrátil do Bobo. A zakoupil zubní kartáček.
Nějak to s tou hygienou začínám přehánět. A to ještě uvažuju, že když mi zbudou peníze, koupím si i zubní pastu.

Vodopády u Banfory

9.12. 2002 pondělí
Hm, do konce dovolené už jen tři týdny. To jsem si uvědomil po ránu a hned se mi udělalo špatně, že se budu muset vrátit do příšerné Prahy.
Včerejší trek v polodžungli se mi extra líbil, tak jsem si to dnes zopakoval a šel pěšky do vesničky Koumi kousek od města.
Ó já blbec.
Dopadl jsem tak, že kolem poledne už piju vodu z kalné louže a večer dorážím do vesnice polomrtvý.
Voda voda voda…. není to až taková sranda. Za dnešek jsem vypil 4 dvoulitrové lahve vody, potom něco z té louže a večer asi deset igelitových pytlíků s vodou, které jsem zakoupil.

Uvažuju, že pojedu do Ghany dřív, všichni si Ghanu děsně pochvalují. Navíc je tam pro mě daleko přijatelnější klima, hlavně vyšší vlhkost vzduchu a taky je Ghana podstatně levnější. A víc se tam domluvím anglicky. Tady se francouzsky nedomluvím skoro na ničem a s bambarou to není o moc lepší.

Yacouba ke mně večer přišel s ohromně tlustou špinavou černoškou a povídá, že ji pro mě koupil.
Vysvětluju Yacoubovi, že tlusté ženské se mi nelíbí a za chvíli je slyšet jen hekání a Yacoubův řev z vedlejší místnosti.

10.12. 2002 úterý
Bezdomovci (lepší výraz mě nenapadá) jsou tady báječní. Celí od prachu, takže mají jednu barvu – šedo-žluto-červenou. Jsou bez jakéhokoli majetku a vypadají spokojeně. Nemají vůbec nic, žádný díl oblečení, žádné boty nebo pantofle. Prostě nic. Motají se městem a jedí odpadky.

Mám nabídku jet do Mali, až do Timbuktu. S díky odmítám při představě, kolik tam asi bude příšerných turistů.

Už ani nevím, kdy jsem si naposled koupil balenou vodu. Piju pití, co se prodává v igelitových pytlících na ulici. A v domě vidím, jak se to vyrábí. Napustí se kýbl vody, sáček se ponoří, nabere voda, sáček se zauzluje a je na prodej. V přepočtu něco přes korunu. Asi tak deci až dvě tekutiny. Buď čistá voda, nebo různé příchuti. Zázvor, jahody, někdy ananas. A potom továrně vyráběné, zatavené sáčky s ledovým čajem. Ty jsou nejhnusnější.

Večer přichází Yacouba a s ním děsně vychrtlá černoška. Že mi ji koupil. Tahle smrdí míň, než ta včera, ale taky nic moc. Vysvětluju Yacoubovi, že tahle má moc malá prsa.
Ani mi ji moc nevnucuje a tahá ji k sobě. Když už ji zaplatil… že ano.

11.12. 2002 středa
Starý Ouattara mi věnoval moped. Jedinečné. Jezdím po Bobo jak drak a za mnou je slyšet skřípání brzd a rány. To je tak, když někdo sleduje divné úkazy, jako například bělocha na mopedu, a nevěnuje se řízení.

Zase jsem byl na trhu, pro ovoce. Trh v Bobo je nudný, sterilní, bez atmosféry. Je nový, stánky jsem jeden jak druhý, prostě umělá tržnice. Trh v Ouagadougou je taky nový, ale atmosféra je tam jedinečná. 

Je dnes trochu chladněji, možná i pod 30 stupňů a taky všichni vytahují péřové bundy.
Yacoubova sestra Djenneba mi vypráví, že je to hrozné a že každý rok v Burkině umrzne hodně lidí. Tvrdilo mi to už víc lidí, prý se to děje pod Saharou, na severu Burkiny v Gorom-Gorom.

12.12 2002 čtvrtek
Daniel, jeden z otroků-sluhů dneska skládal dřevo zrovna když jsem snídal. Potom něco prasklo a já měl stůl zacákaný od krve. A Daniel neměl ani stůl, ani prst.
Obětoval jsem náplasti a obvaz a Daniel se může radostí zbláznit, říká mi, že jsem skvělý tubabu a každému ukazuje zavázaný pahýl.
Večer mi nalil plnou misku, které se dělají z tykví, arašídové omáčky. Já ji mám rád, ale oni mi nutí špagety a podobné svinstvo, protože obyčejná arašídová omáčka prý pro bělocha není dobrá. A mdloby se o všechny pokoušejí, když jím „to“, což je kukuřice rozmlácená na prášek smíchaná s vodou.
Večer přišel šilhavý Abubaka, že jde kupovat počítač, abych mu poradil.
Jeli jsme na druhý konec města. Odehnali jsme pár prasat a vešli do dvora nějakého baráku. Vyběhl majitel, odkopal slepice a pohostil nás mangem, čímž všichni pohrdli, jen já ho zase sežral málem i s peckou.
Potom následovalo předvedení počítače. Hrdý prodejce postavil na dvorek do bláta řadu židlí. Na jednu židli postavil monitor, na druhou skříň, na další klávesnici, na další myš.

„Tak co, mám to koupit?“, tázal se Abubaka.
„No já bych byl docela rád, kdyby se ten počítač zapojil do proudu“, sdělil jsem mu.
„Proud tu nemáme“, informoval prodejce, odehnal slepici z klávesnice a přeleštil rukávem monitor.

A tak Abubaka koupil počítač.

13.12. 2002 pátek
Hurá do Satiri. Satiri je vesnice severně od Bobo. Bez elektřiny. S mešitou v sahelském stylu. Večer požírám „to“ a sleduju přípravy na pohřeb. Pro místní děcka jsem asi dost velká atrakce. Zatímco ve městě na mě děti pořvávají tubabu a chodí si do mě dloubnout prstem, tady jsem se objevil a všechny s řevem zmizely. V průběhu dne se odvážily aspoň na mě koukat zpoza rohu a večer se dokonce osmělily tak, že se vždy nějaký odvážlivec z davu za mohutného povzbuzování ostatní rozběhl směrem ke mně, pár metrů přede mnou zabrzdil a za ovací se vrátil zpět.

Spím v hliněné chatrči, kupodivu je v noci docela zima. Ze všech stran se na mě lepí místní tlusté stařeny. Chrápou a smrdí.

14.12. 2002 sobota

Mare aux Hippopotames Biosphere Reserve, Burkina Faso

Hned ráno mě vzbudily moje spolunocležnice a vyjí jakési písně. Příšerné.
Chodím vesnicí a hledám Dinga, což je chlap, se kterým jsem včera přijel z Bobo a který mi slibuje, že pojedeme ještě někam. Ovšem vůbec to není jisté a Dingo mluví jen bambarou, takže naše domluva připomínala spíš milostné hrátky dvou hluchoněmých v epileptickém záchvatu. Dinga jsem našel na druhém konci vsi. Je ožralý jako prase a jako správný muslim se modlí.
Za hodinu se Dingo vpotácel do auta a vyjíždíme. Po asi pěti minutách, kdy Dingo několikrát sjel ze silnice ho vyhazuju od volantu a řídím já. Mno, já řídit neumím, ale moje jízda savanou byla opravdu o hubu. Naštěstí to skončilo jen dvakrát proraženou pneumatikou. Je tu totiž spousta malinkých termitišť zarostlých travou, takže nejsou vidět.
Dingo se na místě spolujezdce dvakrát pozvracel.
Dorazil jsem do vesnice Bala, odkud pochází Yacoubova rodina a kde se mám na Yacoubu odkázat.
Bala je ještě menší vesnice, ještě víc odřízlá od světa, takže jsem tady ještě větší atrakce, než v Satiri.
Jakýsi chlap mi nabízí, že mě vezme podívat se na hrochy. Zadarmo. Nu proč ne.
Nasedám na moped a jedeme. Cesta neexistuje. Dvacet kilometrů k jezeru jedeme pískem a pak lesem. Hned na začátku lesa jsem se nepřikrčil a rána větví přímo mezi oči mě smetla z mopedu a přerazila sluneční brýle napůl.
„Dej mi brýle a zadarmo budeš mít výlet na lodi“, praví průvodce – řidič.
No výborně, Afrika je zemí zaslíbenou. Zejména pro prodejce rozbitých brýlí.

Na jezeře mě přebírá další chlap. Jede na ryby a tak mě vezme. Dojíždíme až skoro k hrochům, jsou jich desítky.

Vracíme se za soumraku a následuje jízda na mopedu zpátky do Baly. Zkuste si někdy jet lesem v noci. Tentokrát bouráme každých pár set metrů, ale řidiče, který má na očích drátem spojené trosky mých slunečních brýlí to nijak nevyvádí z míry a pokaždé rozjede moped na maximální rychlost.
Debil.
Spím v Bale. Na střeše baráku mezi prosem, které se suší na výrobu piva. Na palmě nade mnou jsou navěšená hnízda ptáků, kteří hrozně vřískají. Zkusil jsem je uklidnit pár kameny, ale vřískání se znásobilo. Ovšem pořád lepší, než když dnes ráno začaly zpívat ženské v Satiri.

Uloveného hada je třeba sníst co nejdříve, aby se o něj pan lovec nemusel dělit s manželkou a šklebáky

15.12. 2002 neděle
Dingo je zase ožralý jako prase, takže odjezd do Bobo se odkládá. Místo toho jedu na druhý konec jezera s hrochy. Prý jsou tam kajmani. Říkají děti ve vesnici. Kajmani nebo krokodýlové… já se v tom nevyznám. Prostě zubaté potvory.
Opět jedu na mopedu a opět lesem.
U jezera je kupa dětí a mlátí malé asi metrové krokodýly velkými klacky. Také je chytají. I zúčastnil jsem se této zábavy.
Dělá se to tak, že se napůl umlácenému krokodýlovi klekne na hlavu, čelisti se chytí rukama a hlava se nazvedne. Abych nevypadal totálně neschopně, udělal jsem totéž. Tedy skoro.
Omámen úspěchem jsem krokodýla za hlavu zvednul do výše, abych se pochlubil, kterak jsem šikovný. A to jsem neměl dělat. Krokodýl sice chvíli klidně visel, ovšem potom mocně švihl ocasem. Takový metrový krokodýl má neuvěřitelnou energii. A ve výši krokodýlova ocasu byl můj rozkrok.
Zpátky jsem jel na mopedu. Ale neseděl jsem, protože na mopedu se sedí obkročmo a této možnosti mě krokodýl zbavil. Celou cestu jsem akrobaticky klečel na sedadle a objímal řidiče.
Dingo už stačil vystřízlivět, tak jsme vsedli do do auta a jeli přes Satiri zpátky do Bobo. Bohužel v autě sedělo ještě pět tlustých vesničanek a celou cestu pěly jakési zrůdné popěvky. Co pěly – vřeštěly.
Večer si v Bobo liju do rozkroku studenou vodu, abych si aspoň trochu ulevil.
Blbý krokodýl.

16.12. 2002 pondělí
Foronto? Toro te.
K obědu jsem měl „to“ a jehněčí v zelných listech s arašídovou omáčkou.
„Ta“ (e…ani nevím, jestli se to skloňuje) bylo asi kilo a na vrcholu jedna pálivá paprička. Jako obvykle se po jídle všichni drali rukama, ale papričku kupodivu nikdo nevzal. Protože já mám papričky rád a požírám je zvláště v Česku z utopenců, chmátl jsem bleskurychle po papričce, strčil do pusy, párkrát kousnul a rychle spolknul.
Ticho.
Všichni jedlíci zkameněli v pohybu, různě natažené ruce, v nich „to“ a zírali na mě.

Mně se zatmělo před očima a hrdlo se sevřelo  tak, že jsem přestal dýchat.

„Foronto! Foronto!“, začal najednou vřískat Yacouba, všichni vyskočili a začali mi nosit vodu a ovoce.

Takže – paprička v Burkině pálí. Nemá to nic společného s papričkami z utopenců. Paprička, v bambaře „foronto“, působí na krk a později žaludek stejně blahobytně, jako když si necháte do krku nakapat roztavené olovo.
Zkroutil jsem se bolestí a vzápětí, za několik minut, jsem cítil bolest i v těle, jak foronto putovala trávicím traktem. Ovšem samozřejmě jsem nemohl dát najevo, jaký jsem nenažraný idiot a tak jsem s křečovitým úsměvem odmítal vodu na zapití, ba i ovoce a se vztyčeným palcem jsem oznamoval: „Foronto? Toro te.“
Zvěst o magorovi, co požírá papričky se samozřejmě okamžitě rozkřikla a tak se během chvíle na mě přišla podívat celá ulice.

Díky včerejšímu laškování s krokodýlem a dnešním pokusu propálit si střeva se mi nespalo nejlépe.

17.12. 2002 úterý
Týden zbývá do Vánoc. Škodolibě se tetelím při pomyšlení, jak v Česku všichni šílí, běhají po městech a nakupují zhovadilosti a přicházejí o nervy, zatímco já si Vánoce poprvé v životě chytře užiju v klidu, doufám, že si ani nevzpomenu, že nějaké jsou.
Horší je, že za dva týdny se vracím do hnusné Prahy, z toho je mi šoufl.
V ulici bydlí Nigerijec Sulo a z něj mám fakt radost, protože je ještě tlustější než já. Taky tu bydlí Blackie s vymlácenými zuby. Další figurkou je DJArmstrong, který se živí pašováním zboží z přístavů v Pobřěží slonoviny. Tam je teď ovšem občanská válka a tak je DJArmstrong naštvaný, že má po kšeftu.

18.12. 2002 středa
Stavuji se na letišti, kde dělá Zoungrana. Potřebuju si domluvit nocleh v Ouagadougou, až pojedu do Ghany. Busy do Ghany totiž nejezdí z Bobo, ale z Ouaga.
Mimoto jsem běhal po městě a sháněl si pro sebe něco jako triko… takovou mikinu z bavlny, co tady tkají a na vesnicích nosí. Je velká, vzdušná, dobře saje pot… prostě přesně to, co potřebuju.
Ovšem nejdřív jsem musel otravovat obchodníka s bavlnou, pak chlapa, co tkal přímo na ulici, nakonec krejčího… s mojí bambarou a francouzštinou to byla tragédie. Ještě jsem chtěl na ramena takovou výšivku, co jsem viděl v Senegalu v Tambacoundě, ale to už jsem si fakt netroufl vysvětlovat.
Večer jsem se vymlátil na mopedu. Nejdřív jsem sice srazil úspěšně cyklistu, ale když jsem se otáčel, jestli je v pořádku, tak jsem to napálil do nájezdu k benzinové pumpě a hodil solidní tlamu. Samozřejmě k ohromnému pobavení všech okolo.

Stará Kibidwe se nesměle snaží využít svůj potenciál a láká na svůj historický význam. Fleky u dveří je sluncem vypálená krev po obětování kuřat.

19.12. 2002 čtvrtek
Dnes jsem měl mít hotové „triko“, co jsem si pracně objednával, ovšem zatím existuje jen v mé fantazii. Tak jsem nabídl dalších 500 CFA (cca 25 Kč), aby to stihli do zítřka. Tak uvidím.
A protože jsem rozmazlený až je to nechutné, zajel jsem na neoficiální tržiště. To je podél hlavní silnici rozestavěná řada různých pochybných konstrukcí, kde se prodává snad úplně všechno. Koupil jsem si chcíplého vysušeného chameleona, vodu v sáčku, datle a hlavně si objednal ručně dělaný nůž. To je všechno normální, ale já chci k tomu noži pochvu přesně na míru. Prý bude zítra. Tož uvidíme.

20.12. 2002 pátek
Blbec jsem. Nebo možná ohromný dobrodruh, odvážný hrdina. Hranice v tom beztak nevidím.
Rozhodl jsem se nechat ostříhat. Na první pohled žádný problém. Ulice se jen hemží spoustou kadeřníků a nejrůznějších salónů. Někdy je salón otlučená židle, ale někdy jde o skutečnou místnost v domě, někdy i se zrcadlem. Všechny salóny mají společného to, že jsou vybaveny honosnými cedulemi jako „FBI holičství“ nebo „Bill Clinton holičství“ případně“ NBA holičství“ a „Velký šéf holičství“. Slovo „holičství“ (kadeřnictví) je ve francouzštině, zbytek v exotické angličtině.
Našetřil jsem si za posledních pár dnů nějaké franky, tak jsem si vybral opravdu luxusní holičství. Měli tam zrcadlo a dokonce otáčecí židli. Na stěnách plakáty různých účesů… to jest účes 0 mm, účes 1 mm, účes 2 mm a nejdelší účes 3 mm.
Burkinští holiči používají pouze jeden nástroj – holicí strojek. Na tvrdé kudrnaté černošské vlasy to ostatně stačí.
Posadil jsem se do křesla a holič se zděsil. Chvíli se mi hrabal ve vlasech a pak se zeptal, jak chci ostříhat.
„Vzadu strojkem a vepředu a nahoře jen zkrátit!“, ukázal jsem.
Holič se mi chvíli prohraboval ve vlasech, potom vzal strojek a začal mi s ním mávat kolem hlavy. Přiblížil se k hlavě a zase ucuknul, zase se přiblížil a zase ucuknul. Nakonec mi zaryl strojek do zátylku a první vlasy padly na zem. Vzadu a po stranách mě tedy vyholil. Nutno podotknout, že bravurně, kam se hrabou holiči v Česku. Problém ovšem nastal, když jsem zbytek nechtěl zkrátit na milimetrovou délku. Naznačil jsem dvěma prsty pohyb nůžek. Nepochopil. Za chvíli pochopil… ale to, že naznačuji pistoli. Tak jsem tedy nůžky nakreslil. Chvíli na to všichni zírali a asi jim nedocházelo spojení nůžek s úpravou účesu. Potom se nějaký místní intelektuál plácl do čela a odběhl. Za chvíli se vrátil s nůžkami. Krejčovskými, asi půl metru dlouhými. Holič nůžky uchopil a ohromeně začal zkušebně stříhat do vzduchu.
Po chvíli zkoušení a napětí přiložil nůžky k mému čelu a vzal vlasy do nůžek. Potom nastalo ticho, bylo slyšet jen bzučení mouchy. Najednou holič heknul a stříhnul. Všichni kolem vydechli a já vypadal jak kdyby mě skalpoval nějaký nešikovný opilec.
Následovalo menší stříhání a poté jsem si nůžky půjčil a dostříhal se sám.
Vlasy na podlaze pečlivě shrabal a zabalil mi je do papíru. Yacouba mi pak řekl, že mám na vlasy naplivat, přidat písek a zahrabat na tajném místě, aby je někdo nenašel a nemohl dělat hrozná kouzla.
Do vlasů jsem naplival, nasypal písek a když se Yacouba nedíval, hodil jsem je do kanálu.

21.12. 2002 sobota
Ráno u snídaně se mě Yacouba zeptal, jestli jsem vlasy zakopal.Úplně naivně jsem popravdě řekl, že jsem je hodil do kanálu.Yacouba málem dostal infarkt, začal mávat rukama a hodlal kanál prohledat. Kanál tady slouží jako nejen jako smetiště, ale i místo, kde ženské perou prádlo, kde pobíhají vepři, kanál jednou za rok vyčistí voda v období dešťů, do kanálů se močí, zvrací… prostě místo pro veškerý odpad. Vysvětluju Yacoubovi, že v kanále moje vlasy přece nikdo hledat nebude, ale on šílí, že to nejde. A pak mi vnucuje nějaký bronzový prstýnek, co mě má uchránit před vším možným.
Vítejme v 21. století.

22.12. 2002 neděle
V noci opět vezu z města opilého Yacoubu na mopedu. Vřeští a mává rukama, plácá za jízdy ženské po zadku a klátí se ze strany na stranu, že mám co dělat, abysme dojeli.
Odpoledne jsme jeli do Bamy pro zeleninu a ovoce. Bama, genius loci.
Naprosto pohodová vesnice, velký trh, všechno v klidu, kupodivu si mě nikdo nevšímá a nic nevnucuje. Cpu se mangem, ananasy, banány a všemi možnými ořechy, chlemtám jahodovou šťávu, pohoda. Je tu směs lidí z okolních vesnic i z Bobo, takže přehlídka všemožného oblečení. Lidi z Bobo většinou přijedou auty, jsou narvaní v džínách a košilích, puberta je narvána ve fotbalových dresech. Ovšem lidi z vesnici přijedou buď na kole nebo pěšky, ženské omotané do jednoho kusu barevných hadrů, chlapi v těžkých barevných bubu. Nejbarevnější jsou ženské z kmene Peul. Jsou ověšené náramky, řetízky a přívěsky, v nose, uších a rtech spousta kroužků, ve vlasech zapletené provrtané mince. Na oblečení spousta barevných hadříků. A pořád se smějou.

Mešita v Bamě

23.12. 2002 pondělí
Horečka, je mi blbě, oči pálí. Celý den jen ležím a chlemtám litry vody.

24.12 2002 úterý
Horečku asi ještě pořád mám, ale v krku už bolí míň.
Měl jsem debatu s Djennebou o sloužících v rodině. Říká jim „malí bratři“ a „malé sestry“. Je to v podstatě takové dobrovolné otroctví. Sluhové dřou jak mezci a mají za to nocleh a jídlo. Nic víc. Pokud chtějí třeba do města, tak se musejí zeptat. pokud si chce nějaký člen rodiny, včetně malých dětí, bouchout a vylít si tak třeba vztek, tak jsou sluhové k dispozici. Konkrétně Yacouba se v jejich mlácení přímo vyžívá. Sluhové jsou bez jakéhokoli vzdělání a do města přišli z vesnic. Je to pro ně asi v jistém smyslu výhodné, protože na vesnici často není ani co jíst.Chtěl jsem se s nimi několikrát o nějakých věcech bavit, ale problém je v tom, že to lidi z rodiny neradi vidí a ještě větší problém je v tom, že sluhové mluví jenom bambarou. I když například u Zoungrany jedna ze dvou služek uměla  francouzsky, i když asi nijak skvěle. Jinak se mluvilo mori.
Pokud někdo chce, aby mu služky vypraly věci, jen málokdy jim to přinese, prostě hodí oblečení kdekoli na zem a služka to posbírá. To jsem viděl ostatně nejen u Zoungrany nebo Ouattariů, ale i v Mali v Kayes, kde jsem čekal na vlak směrem do Bamaka.Jinak… sluhové samozřejmě nejí ve stejný čas jako „páni“, většinou jí i jiné jídlo a nebo zbytky po pánech. Spí v jiném domě nebo v jiné místnosti a rozhodně nemají peníze na to, aby o sebe nějak extra pečovali nebo si kupovali zbytečné oblečení.
Pokud bych to měl srovnat s poměry v Česku, tak vztah pánů ke sluhům je podstatně přezíravější a pohrdavější, než třeba v Česku vztah majitel – pes.

25.12. 2002 středa
Globalizace pokračuje v tažení i sem. 
Čínské jídlo, čínské oblečení, čínské mopedy, čínské nádobí, čínské pantofle, čínské sešity, čínské zubní kartáčky, čínské hračky, čínská kosmetiky, čínské paruky, čínské nášivky, čínské je tu snad všechno. Dobrý kšeft.

26. 12 2002 čtvrtek

Jedna z manželek mocného Quattary, rozdováděná.

Poslední den v Bobo Dioulasso. Zítra odjíždím do Ouagadougou, pak do Ghany a v úterý odlétám z Accry.
Bezzubý Blackie mi nabízí jízdenku do Ouaga zadarmo, jeho bratr je spoluvlastník společnosti, která dopravu provozuje. Jízdenku zadarmo mi nabízí i Yacouba, protože jeho známý dělá v jiné společnosti kontrolora jízdenek. A cestu dokonce až do Ghany do Accry mi v autě nabízí obchodník s Auty zvaný Elton John.
Ovšem Elton John dostal malárii, takže takhle to nepůjde. Volím tedy lístek zadarmo přes Yacoubu. Odjezd je zítra ráno v sedm, tak mi na cestu balí spoustu jídla a chtějí vyfotit. Po měsíci a půl v Africe první lidi, kteří chtějí dobrovolně vyfotit. jenomže je už noc, tak cvakám všechno s bleskem, nic moc. Když jsem fotil malou Ami, dceru Yacoubova šilhavého bratra Abubaky, tak se děsně polekala blesku a promočila zánovní džínovou soupravu, kterou jí navlékly jen kvůli focení.
Z blesku měla šok i jedna vesničanka, která zrovna přijela na návštěvu a předváděla mi nějaké tanečky. Měla asi 150 kilo a kulhala. Její tanec mi připomínal hrocha, když je trefen uspávací puškou a klátí se k zemi.

27. 12. 2002 pátek

Manželka Abubaky

No paráda, tak u autobusu zjišťuju, že Yacoubův známý dneska nejede a tak si musím jízdenku koupit. Celá suma se mi ale platit nechce, tak se dohaduji s nějakým chlapem od společnosti, dávám mu 500 CFA a on mi dává lístek za poloviční cenu, ovšem je to lístek pro zavazadla. Takže cestuju jako pytel zboží.
Bus je klimatizovaný s černými skly, takže pohoda. jen nad hlavou mi visí svazek živých slepic a vřeští. 
V Ouaga na mě už čeká Zoungrana, odváží mě domů a samozřejmě je připravena velká žranice. O to lepší, že už z mojeho prvního pobytu tady ví, co mám rád. Takže se servíruje všechno možné v arašídové omáčce, grilované maso, špízy a podobně.
Učím Zoungranu juniory dělat ze žvýkačky bublinu.A to jsem tedy neměl. Večer je Zoungrana znechucený a a Zoungrana junior úplně holohlavý a mlčí. Povedla se mu udělat báječná bublina, ještě báječněji praskla a samozřejmě mu vletěla do vlasů. A tak šel dohola. 

28.12. 2002 sobota
Zítra bych měl odjíždět do Ghany, pokud seženu lístek. Všichni straší, že prý nebude.
Zoungranna odjel do Bobo, takže si jdu lístek vyřídit sám. Úplně bez problémů, dokonce si můžu i vybrat místo. Tak si ho vybírám hned v první řadě, abych viděl na cestu.

Vyjíždět bych měl v 10.00 směrem do Kumasi. To je asi 760km. Tam bych měl být v deset večer. Asi pojedu ještě v noci rovnou do Accry.

29.12. 2002 neděle
V noci je kolem 10 stupňů, takže nijak extra teplo na zdejší poměry, holt jsem kousek od Sahary a je zima.
Po ránu je tak 20 stupňů a to je ideální. Během měsíce co jsem v Ouaga nebyl, se teplota docela změnila, i přes den je maximálně 35 stupňů a to je v pohodě snesitelné.
Bus vyjel přesně včas.
Na hranicích mají pro bělochy zvláštní odbavení, vyplňuju dva formuláře a dostávám spoustu razítek na burkinské i ghanské straně. jinak je na hraničním přechodu Paga klid.
Ghanské silnice jsou úplně v pořádku, minimálně ta, po které jedeme. Kam se hrabe většina silnic v Česku.
Po cestě je neuvěřitelné množství policejních kontrol… automaticky se každému dá svazek bankovek a jede se dál. Kontroly jsou tak každých 5km, nejdéle jsme mezi kontrolami jeli tak 20 minut. Fujtaxjl.

30.12. 2002 pondělí

Guinejský záliv u Accry

Do Kumasi dorážíme s tříhodinovým zpožděním. Je to normální město evropského stylu s patrovými domy, ulicemi, proti Sahelu kontrast. A barvy, všechno je tu barevné, nejen potažené žlutočerveným filmem.
Napojila se na mě nějaká Němka a Ghaňan, co pracoval v Německu.Bereme si taxíka. prostě k busu přijel nějaký chlap a že nás doveze k jinému busu, který jede do Accry. Do osobního auta se dozadu naskládala Němka a s ní další tři černoši. Vepředu seděl řidič a vedle něj další pasažér. Pak byla řadicí páka. Vedle další pasažér a vedle já. myslel jsem, že si dělá srandu, ovšem sranda to nebyla. Tady se platí za každého pasažéra, ne za počet odjetých kilometrů, takže čím víc lidí taxikář vezme, tím víc vydělá. Naštěstí jsme se ani ve čtyřech lidech vepředu moc nemačkali, nebo aspoň já ne, protože taxíku chyběly přední pravé dveře. Tak jsem se držel jednou rukou sedačky, druhou rámu auta a visel jsem za jízdy napůl ven. Jízda noční Kumasi byla pěkně svižná, protože se taxikář chtěl ještě vrátit pro další lidi. Němka vzadu sípala a byla samé Majn got.
Bus z Kumasi do Accry byl klimatizovaný a hlavně neuvěřitelně prostorný, skoro jsem si úplně natáhnul nohy. Mám pocit, že to byl nejluxusnější bus, kterým jsem kdy jel.
Brzo ráno jsme dojeli do Accry. Poprvé od senegalských pláží se dal vzduch dýchat, byl plný vody, oceán byl cítit, voněly ryby.
U benzínové pumpy jsem se zeptal, jak se dostanu k moři, posadili mě do velice slušného busu městské dopravy a jel jsem. Ha, voda. Po tolika týdnech..
Prošel jsem si starý přístav, flákal se na molu a tak. Všichni tu jsou daleko živější, než v Burkině, příjemnější teploty a vlhkost vzduchu má na lidi obrovský vliv. Nejen na lidi, ale i na mě.
Poskakuju po plážích jak pošuk, jásám a křepčím, ostatní na mě koukají jak na exota, ale na to už jsem si v Africe zvyknul. Zapadnul jsem do bungalovů asi padesát metrů od Guinejského zálivu a objednávám si nocleh. Chtějí po mně 30 tisíc cedi, ale já nevím, za co bych už tu během jediného dne utratil prachy, tak jim dávám 70 tisíc. Mám pro sebe chatku s obrovskou postelí, ventilací, sprchou a dokonce evropským záchodem. Je tu i lednice a bar. Poprvé v Africe platím za ubytování, je mi z toho divně. Ovšem jen do doby, než jsem šlápnul bosou nohou na rezavé víčko od piva, ó Afriko.
Ve sprše trávím asi tak hodinu pod studenou vodou, rochním se jak vepř.
Odpoledne se jdu koupat do moře, flákat po plážích a po Accře.

31.12. 2002 úterý
Relaxuju, neskutečně se nacpávám ananasy (jeden vychází na periferii na 2,50 Kč, na hlavním trhu na 10Kč), špízy a pečenými kousky kuřecího a kůzlečího masa. Koupání, sprcha, flákání. Naprostá pohoda. Jediné co mi vadí je spousta turistů. Dva Norové mě taxíkem vezou na výpadovku na letiště a tam s policajtem domlouvám, aby mi zastavil taxi a domluvil cenu, abych se nějakým taxikářem nenechal oškubat. Policajt zastavuje taxi, suše sděluje řidiči cenu, ten ani necekne a veze mě na letiště. Dávám mu dvakrát tolik, fakt nevím, za co bych utratil peníze.
Letiště v Accře je malé, ale s klimatizací a čisté, s Dakarem se to vůbec nedá porovnat, snad jen s letišti v Bobo Dioulasso a Ouagadougou, ale tam skoro nebyl provoz, kdežto tady to docela létá.
Čekám na odlet a mám mizernou náladu. Pár tisíc kilometrů a sednu v Praze. A je po srandě.