14.2. 2018 středa
Vsedám do letadla společnosti Qatar Airways a přes Dohá odlétám na Srí Lanku. Pravda, na Srí Lanku se dá dostat mnoha způsoby, ovšem například osedlat velblouda a nutit ho přeplout moře z nedaleké Indii je poněkud nerozumný nápad. Rozumnější občané přeci jen budou volit cestování obvyklejší, rychlejší, pohodlnější a pravděpodobně levnější – cestování železnými ptáky zvanými aeroplány. Tuto poznámku píši hlavně proto, aby si konečně někteří čtenářové uvědomili, že jsem veskrze moderní člověk a nechali si nejapné poznámky o tupém starci, který se pracně drápe na hřbet nebohého osla a poté jede na pole rýpat ze země brambory, aby si na zimu do zemljanky nanosil zásoby.
Srí Lanka má sice dvě mezinárodní letiště, ovšem projekt letiště Mattala Rajapaksa se jaksi nepovedl. Mírně řečeno. V současnosti letiště otevřené v roce 2013 samotným panem prezidentem nemá ani jedno pravidelné mezinárodní spojení a pyšní se neoficiálním titulem Nejprázdnější mezinárodní letiště světa. Veškerý příval návstěvníků tak leží na bedrech mezinárodního letiště Bandaranaike. Toto letiště se běžně nazývá letiště Colombo, ovšem, jak je takovou milou ostrovní tradicí, jde jen o matení nepřátel, přátel i obyčejných cestujících. Letiště totiž neleží v Colombu, nýbrž v městečku Negombo, konkrétně v jeho předměstí zvaném Katunayake. Matení tak nějak koresponduje s dalším faktem, o kterém nemá tušení nejen naprostá většina cizinců, ale ani spousta domorodců, jak jsem se osobně přesvědčil. Hlavním městem Srí Lanky totiž neni výše zmíněné Colombo, které je městem největším, nýbrž Sri Jayawardenepura Kotte alias Kotte. A celý chaos si pěkně doplníme informací, že Colombo bylo hlavním městem Srí Lanky (respektive britského Ceylonu) od roku 1802 a poté po roce 1948 i samostatné Srí Lanky. V roce 1977 bylo hlavním městem prohlášeno Kotte a v roce 1982 proběhla v Kotte inaugurace parlamentu a poté následoval i přesun ministerstev.
Jen málokterý návštěvník ostrova ovšem odjíždí z letiště do Colomba, natož do Kotte. Téměř všichni směřují do Negomba a není se čemu divit. Vcelku ospalé město se svými 150 tisíci obyvatel jest roztaženo podél pobřeží a rozhodně nabízí příjemnější podmínky pro pobyt než téměř šestimilionové (s aglomerací) Colombo.
Ubytoval jsem se pár minut chůze od pláže. Žádný zázrak a liduprázdné duny, ovšem na to, že je pláž opravdu víceméně ve městě, nedovedu si představit lepší místo dosažitelné z letiště automobilem či tuk-tukem za pár minut.
Po ubytování jsem okamžitě pílil do půjčovny tuk-tuků, jelikož jsem pojal výborný nápad pohybovati se po ostrově v tomto ikonickém, příšerném, praktickém i k uzoufání nevýkonném vozítku.
„Dobrý den, pane majiteli, rád bych si na pár dnů vypůjčil tuk-tuk a přidal se tak k ostatním řidičům, kteří likvidují zdejší vzduch toxickými zplodinami deroucími se z výfuku,“ uvedl jsem se, aby bylo jasno, že mám o všem přehled.
8 dolarů na den a to včetně fungujícího motoru! Jsou nabídky, které se neodmítají.
„A jak je to tedy s řidičským oprávněním? Pokud vím, mezinárodní řidičský průkaz nestačí, je třeba si v Colombu vyřídit ještě jinou licenci,“ doluji informacez majitele půjčovny.
„Ale vážený tlustý bílý pane, to jsou jen nepodstatnosti. Ubohý kulhající úřední šiml, kterému v mém tuk-tuku hravě ujedete!“ uklidnil mne pán a tak o pár minut později již uháním ulicemi Negomba přímo k pláži.
Dostavil se krásný západ slunce. Kromě západu slunce se ovšem dostavil i pan policista a pravil: „Oprávnění k řízení tuk-tuku máte?“
„E….e…..no to zrovna nemám.“
„Tak to máte za padesát dolarů,“ zhurta spustil pan policista.
„E.“
Pročež jsem zaplatil pokutu a za doprovodu pana policisty potupně odjel vrátit tuk-tuk.
Jak jsem se vzápětí dozvěděl, ani nejvyšší pokuty za podobný prohřešek nedosahují 50 dolarů. Za blbost se platí, pravil jsem sobě roztrpčeně a poškrábal se v řídnoucí kštici i na holém břiše.
Ano, na řízení tuk-tuku na Srí Lance opravdu oficiálně nestačí obyčejný mezinárodní řidičský průkaz. Skutečností je ovšem i to, že to policisté kontrolují naprosto minimálně a vypůjčení tuk-tuku a následné cestování po ostrově je pěknou kratochvílí pro stále více a více turistů.
Tuk-tuk nedaleko pláže v Negombo. Zhruba desetiminutová jízda mě stála 58 dolarů. Jelikož jsem blb.
15.2. 2018 čtvrtek
Pláže jen pár stovek metrů severně od Negomba jsou překvapivě prázdné a na rozdíl od pláží přímo v Negombu se v písku neválí jedincové kmene Rusů, kterých je jinak na Srí Lance a zvláště na plážích spousta. Jakmile jsem vymáchal své otylé tělo ve vodách oceánu, v nehorázném vedru jsem se dopotácel do Negomba a pronajal si loďku. Bez motoru, zato s panem veslařem. Loďku jsem si pronajal, bych zdejším ženštinám mohl hledět pod sukně. No, žádné velké hledění se nekonalo a při pohledu na některé ženštiny mohu zodpovědně říci, že „naštěstí nekonalo“. Zato jsem si náramně užil projížďku po kanálu páně Hamiltona. Hamilton Canal, vybudovaný v letech 1802-1804 pod britskou správou bývá někdy mylně zaměňován s Dutch Canal spojujícím řeku Kelani (severně od Colomba) s lagunou Puttalam. Kanál pojmenovaný po výběrčím daní Gavinu Hamiltonovi naopak spojuje řeku Kelani s lagunou v Negombu. Oba kanály měly původně sloužit k odsolení příbřežních oblastí zaplavovaných přílivovou vodou z oceánu a tím pádem k rozšíření pozemků vhodných k pěstování plodin, zejména rýže. Leč dílo se tak docela nepovedlo a kanály slouží spíše jako dopravní tepna (nebo spíše tepnička), zatímco salinita nikterak nepoklesla. Hamiltonův kanál má na délku něco přes 14 kilometrů a jeho projetí jest jednou z nejpříjemnějších atrakcí, kterou jsem v Negombu podnikl. Atrakce jest turistů prostá, zato plná vesnických scének, plovoucích mršin a na některých místech zápachu stojaté vody.
16.2. 2018 pátek
Není v Negombu živějšího místa, nežli je rybí trh za mostem přes lagunu. Mám na mysli brzké hodiny, jelikož trh je živý zejména ráno, brzy ráno, ba spíše za končící noci. Ještě před úsvitem se okolí trhu hemží stovkami a možná tisíci prodejců, nákupčích, tahačů vozíků, nosičů všeho možného, drtičů ledu, řidičů, rybářů, porocvačí, okounějících místních i turistů, prodavačů občerstvení, majitelů vah, uklízečů a všemožných jiných postaviček. Postavičky halasí, míhají se sem a tam a na zemi rostou hromady ryb a paryb, zejména tuňáků, rejnoků a žraloků. Po zemi teče krev a voda a útlocitné turistky volají: „Ó jé, chudinky rybky!“
Zatímco v centru Negomba je restaurací poskrovnu a nabídka sestává vetšinou z jednoduchých jídel, restaurace v turistické části Negomba oplývají nabídkami krevet, humrů a všemožných ryb v pozoruhodných variacích. Před půlnoci bývá již všude klid. Osamělé páry turistů s nacpanými břichy se vracejí do hotelů a turisté osamělí dostávají poslední nabídky na masáže a „very cheap sex, mister“.
Jeden z rybích trhů v Negombu, Srí Lanka.
17.2. 2018 sobota
To jsem si zase naběhl. Kdesi jsem kdysi viděl obrázek slonů ze Srí Lanky, konkrétně ze sloního sirotčince v Pinnawale. I vsedl jsem v Negombu do autobusu, poté přesedl do tuk-tuku a vyběhl u sloní ZOO. Kdybych pěníze za vstupné strčil například do zadku mrtvé kryse, udělal bych lépe. Sirotčinec založený v roce 1975 obývá zhruba 80 slonů, 50 mahutů a bambilion nadšením ryčících turistů. Obzvláště výživné jsou autobusové nájezdy skupin z Číny (jak jinak) a Ruska (často doplněné polskými turisty). Sirotčinec chová nejvyšší počet slonů v zajetí na světě a mimo jiné odsud pocházejí i dvě slonice, dovezené v roce 2012 do Pražské ZOO.
Ech, návštěva byla pro mne zážitkem naprosto odporným. Jelikož mimo jiné nemám rád, když mahuti za pomoci řevu a hinduou (taktéž ankus, ostré kovové háky sloužící k ovládání zvířat) nutí slony, aby s turisty pózovali na debilních selfíčkách.
18.2. 2018 neděle
Po včerejším nedobrém zážitku z Pinnawaly jsem trávil den u moře a to zejména na největším negombském rybím trhu. Nejedná se o žádné gigantické tržiště a většinou jsem více než na trhu samotném bloumal mezi chatrčemi rybářů, sušícími se sítěmi a hektary rybích polí. Rybí pole jest kus pláže pokrytý sušícími se rybami, které jsou otáčeny ženštinami zlomenými dlouhé hodiny v pase tak, že to připomíná učebnice anatomických anomálií.
Rybáři jsou překvapivě přátelští (to je vždy podezřelé), stále se usmívají, sami se nastavují k fotografování, nabízejí rybí vývar (fujtajxl) a účast na odpoledních krátkých vyjížďkách, při kterých jsou do sítí chytány zejména plastové lahve, kusy plastikových tašek, chuchvalce lan z rybářských vlasců, rozpadlé pantofle a sem tam nějaká ta malá ryba.
Práce rybářů jest dřina všude na světě. Srí Lanku nevyjímaje.
19.2. 2018 pondělí
Dost bylo Negomba, pravil jsem sobě a překvapivě poloprázdným vlakem odjel na sever, k městu Puttalam, konkrétně na zastávku v Pulavi. Přesedám na autobus a odjíždím na poloostrov Kalpitiya.
Ubytoval jsem se v prázdném hotýlku na pláži a dělal přesně to, co se na takových místech dělat má – vůbec nic. Pláže jsou naprosto bez lidí, turistická sezóna zde ještě nevypukla. Na obzoru poletuje vzduchem pár kitesurferů, jelikož je to zde jejich oblíbená lokalita. A jinak se neděje vůbec nic. Pročež mi nezbývá, abych se nepochlubil dvěmi nejakčnějšími zážitky celého dne. Odpoledne jsem klackem rýpal do chcíplé želvy a večer jsem si dal na baru několik koktejlů.
Koupání na poloostrově jest ovšem nadmíru zábavné, jelikož díky neustávajícím větrům se na pobřeží valí jedna vlna za druhou, masíruje mi můj ohromný břich a já si, pokud zrovna nemám chřtán plný slané vody, spokojeně pravím: „To se ale mám, panečku!“
Bambiliony ryb jsou sušeny na slunci na rohožích hned u moře. Na sadistickém slunci Srí Lanky ženštiny celé dny ryby obracejí, kus po kusu, by nedošlo k hnilobě.
20.2. 2018 úterý
Nemaje žádný striktní plán, užívám si nicnedělání, válení se, vyvalování, převalování, rochnění a odpoledne odjíždím do Puttalamu a dalším autobusem do Anuradhapury. Autobusová doprava na Srí Lance je taková…. vesnická. V dobrém slova smyslu. Ač jsou autobusy přehledně rozděleny barvami a čísly a dokonce existují i jízdní řády, pravými vládci silnic na Srí Lance jsou řidiči autobusů. Od stařečků svědomitě se vyhýbajícím chodcům až po osoby smyslů zbavené. Osoby smyslů zbavené by v západním světě vyhrávali všechny automobilové soutěže, pokud by se zrovna nejednalo o soutěž v dodržování předpisů. Takový šílený řidič srílanského autobusu se vyznačuje tím, že na počátku jízdy zatíží plynový pedál několika cihlami a po zbytek jízdy se snaží srazit co nejvíce chodců, nebohých řidičů tuktuků, motocyklistů a opic. Třešničkou na dortu bývají cestující v samotném autobusu, kteří houfně padají do uliček, na ostatní spolucestující či narážejí do okenních rámů. Občas pasažéři vypadnou z otevřených dveří vozidla, přičemž mi nikdy nebylo jasné, zda-li se jednalo o nešťastnou náhodu nebo cestující prostě dojel do zamýšlené destinace a dobrovolně vystoupil.
Poloostrov Kalpitiya jest ještě stále místem nicnedělání. Ba dokonce ani turistická
infrastruktura ještě nedorazila, nepočítám-li pár míst pro kitesurfery.
21.2. 2018 středa
Anuradhapura. Možná je škoda, že jsem se před pár týdny vrátil z kambodžského Angkoru, pročež jsem Anuradhapuru plně neocenil. Či spíše – nezanechala ve mně nikterak majestátní dojem, což by si minimálně kvůli svému významu zasloužila. Paláce a vodní nádrže, posvátné stromy, mastodontní dagoby a všudypřítomní neposvátně se chovající hulmani posvátní. Anuradhapura je zajisté nejznámějším a pravděpodobně i historicky nejdůležitějším královským městem ostrova. Svá pozadí zde měli usazená králové sinhálští i nájezdníci z jižní Indie. Největší rozkvět zažívalo město pár století před údajným narozením jistého pana Krista, zejména v době, kdy na Srí Lanku pronikal buddhismus.
Současná Anuradhapura je rozdělena na nové město, nikterak se nelišící od jiných větších měst Srí Lanky a na město staré, historické, kde se nachází samé bambiliony. Bambilion opic, bambilion všemožných staveb a jejich trosek a bambilion turistů.
Nejrůznější ptactvo a opice jsou po turistech třetím nejrozšířenějším
živočišným druhem v Anuradhapuře a okolí.
Ruiny staré Anuradhapury jsou poněkud rozlehlé a v kombinaci s vražedně horkým počasím je v praxi nemožné vše projít pěšmo. Výjimkou je jedině soused Nožička, který si ovšem dává pochod Praha-Prčice jako každodenní rozcvičku před snídaní. Zároveň ovšem není Anuradhapura rozlehlá natolik, aby bylo nutno si najmout tuk-tuk či dokonce automobil. Vítězným dopravním prostředkem pro návštěvníky se tak stává bicykl. Obdivovatelé karbonových rámů, zářivých elastických oblečků, bezprstých rukavic a jízdy s větrem ve tváři ovšem upozorňuji, že se jedná o bicykly srílanské, což je o něco horší odnož bicyklů indických. Tak trochu peklo. Nicméně milovníci balancování na archaických a nesčetněkrát spravovaných a opravovaných pohybovadlech si přijdou na své.
Anuradhapura je plná nejrozličnějších zvířátek. Například hloupých štěňat.
22.2. 2018 čtvrtek
Z výškových staveb zůstaly v Anuradhapuře v podstatě jen dagoby. Zbytek města prohrál boj s časem, džunglí a zapoměním. Po nesčetných nájezdech z Indie a vnitrostátních šarvátkách se jako osudový ukázala výprava čólského krále Rádžarádži v roce 993. Ten nejenže vyplenil sýpky, snědl zásoby čínských polévek a vypil všechen fernet, ale navíc celou Anuradhapuru vydrancoval a přesunul hlavní město do nedaleké (na Srí Lance je ovšem všechno nedaleko, vzhledem k nikterak velké rozloze ostrova) Polonnaruwy. Již roku 1073 je o Anuradhapuře referováno jako o městě mrtvém, opuštěném, byť sem tam někoho napadlo město oživit, namátkou například krále Parakramabahua, který ve 12. století znovuzbudoval slavnou dagobu Jetavanaramaya do její současné výšky 71m (původně 122m). Až roku 1883 objevili ruiny Britové a ukradli i to, co ještě na místě zbylo. Po roce 1950 začala vyrůstat Anuradhapura nové a roku 1982 byly ruiny starého města zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO. A tak po vládách nejrůznějších více či méně úchylných králů, po vládě džungle, po vládě britských okupantů zažívá Anuradhapura další nelítostnou invazi, tentokrát jde o invazi turistů.
Neznalec většinou rozeznává jednotlivé dagoby jen podle různě ulomených věžiček
či staveb v okolí. Dagoby samotné zrovna o invenci stavitelů nesvědčí.
Bicykluji Anuradhapurou a užívám si stezek ve stínu stromů, všude kolem pobíhají opice, každou chvíli přes cestu přeběhne varan a u nejznámějších památek pobíhají turisté. Nejznámějšími památkami jsou hlavně monolitické dagoby, rozličné bazény, některé prázdné, jiné plné hnijící vody a areály kolem posvátných stromů, zejména údajně nejstaršího stromu světa, přes 2000 let starého Šri Máhá Bodhi. Smokvoň vyrostlá údajně z odnože stromu v Bodhgaya v Indii, kde byl pan Buddha osvícen. Pan Buddha by se asi podivil, kdyby viděl fíkovník a jeho výhonky obestavěný chrámy, zlatým plotem, za který mají přístup jen členové kasty villidura, svatyněmi hinduistických božstev, strom obklopený prodejci suvenýrů, věřícími i nevěřícími turisty.
Když už je návštěvník znuděn pohledy na všemožné dagoby, může se obveselit nějakou tou statistikou. Například tou, že pagoda Jetavanaramaya byla postavena z více než 93 milionů cihel. A že kdyby se z těchto cihel postavila zeď vysoká 3 metry, mohla by spojit Londýn s 545 km vzdáleným Edinburghem. Chtěl bych vidět výrazy poddaných, když král Maháséna ve 3. století pohlédl na kus země a pravil: „Tady postavím dagobu. Přineste cihly! 93 milionů!“
Dělníci počítají cihly. Dagoba ve staré části Anuradhapury.
23.2. 2018 pátek
Pouhých 13 km od Anuradhapury jest Mihintale. Areál nevelký rozlohou, velký však významem a výhledy. Jelikož na seriózní výklad dějin není nikdy pozdě, podělím se o zajímavý příběh z časů, kdy se kvantová fyzika nevyučovala na každé druhé škole a Rusové teprve s údivem zjišťovali, že ostatní kmeny již nežijí v norách.
Zdejší král Dévanampija Tissa se vydal lovit křečky a veverky, přičemž se na lovu setkal s jistým panem Mahindou. Jak se ukázalo, pan Mahinda byl princ, syn buddhistického císaře Ašóky. Pan Mahinda byl na Srí Lanku vyslán právě za účel šíření buddhismu a na krále Tissa evidentně udělal větší dojem, nežli ulovení křečci. Pročež se od roku 247. př. n. l. začal z Mihintale po celém ostrově šířit buddhismus a ne například recept na křeččí polévku.
Z dagob a skal, ke kterým vede široké žulové schodiště o 1840 schodech, jsou pěkné výhledy na okolní krajinu a bez problémů je možné vidět i dagoby v nedaleké Anuradhapuře. Ale ani ruiny ukryté v lese nejsou nezajímavé. Špitál s vanou pro bylinkové koupele, nejstarší vytesaný nípis na sotrově v předchůdci jazyka pali, refektář i s kamenným korytem, kam věřící sypali rýži pro mnichy.
Nejlépe brzy ráno nebo pozdě odpoledne se vyplatí vylézt na jedno ze tří míst, odkud jsou pěkné výhledy do kraje a při troše štěstí jde i zachytit milosrdný vánek, nesměle se krčící před nemilosrdným vedrem. Vizuálně nejznámějším vrcholem jest bílá dagoba Mahasay. Druhým jest bílá socha Buddhy, kam k malému oltáři přinášeji věřící obětiny, které jsou vzápětí rozebrány drzými a často agresivními opicemi. Posledním, leč dle mého názoru nejlepším místem k lapání větru i výhledům do okolí je skála zvaná Mahindova postel, na kterou vede stezka po skále, do skály vytesané schody a jedna trochu technická pasáž, která zamezuju vstupu vozíčkářům a mastodontním americkým turistům.
„Okamžitě nech na pokoji moje pantofle!“ hulákám na opečovávače bot. Opečovávač bot jest na Srí Lance populární zaměstnání, spočívající v tom, že před vstupem na nejrůznější místa je nutno se vyzout, odložit obuv a za malý peníz ji svěřit opečovávačům. Ti nemají na práci nic jiného, než vybírat malý peníz, od bilých turistů velký peníz a pokud někdo nezaplatí, nenápadně jaho obuv hodí kamsi do háje.
Pan žebrák vzdoruje slunci na známých žulových schodech v Mihintale.
24.2. 2018 sobota
Motám se kolem Mihintale a vesničkách kolem, lezu do restaurací a cpu si bachor. Srí Lanka mě veskrze ničím nepřekvapila, vše je takové pěkné, očekávané. Až na jednu věc. Rozhodně jsem nečekal, že ostrov bude něco jako menší ZOO. Zatímco v jiných asijských zemích je člověk přinejmenším ve městech chráněn před nejrůznějšími upíry, vlkodlaky, tygry, opicemi, varany a hady, na Srí Lance tomu tak rozhodně není. Opice se promenádují nejen v ruinách starých měst, nýbrž drze číhají u restaurací a po desítkách skáčou mezi dráty elektrického vedení. Varany je možno spatřit v každém druhém keři. A hadi? Jsou všude! Gigantičtí hadi číhají za každým rohem, na každém stromem, za každým kamenem a děsí nebohé návštěvníky. Když na mě v Mihintale vyběhl nejméně čtyřmetrový netvor (výjimečně nepřeháním), počal jsem vzlykat tak, že mi i opečovávač bot odpustil poplatek. A to jsem ještě netušil, že zítra uvidím krotké jeleny nakupovat na tržišti a za týden mě bude žralok šťouchat do břicha.
Hadů jest Srí Lanka plná. A rozhodně se nevyhýbají ani místům hojně navštěvovaných turisty či místními.
25.2. 2018 neděle
Dost bylo dagob a horka vnitrozemí. Přijíždím do pobřežního města Trincomalee, zvaného Trinco. Místo dagob mě čekají psychedelická zobrazení hinduistických božstev, divní jeleni a horko tropického pobřeží.
Neočekával jsem vcelku nic od města na východním pobřeží, neočekávání však bylo smeteno plejádou nikterak ohromujících, ale rozhodně zpestřujících zážitků. Tak především, Trinco je město, kde se po ulicích producírují jeleni. Jeleni jsou flekatí, pěkní a jsou všude. Na autobusovém nádraží, na hlavních ulících, na rybím trhu, na zeleninovém trhu, v haldách odpadků, lezou do obchodů i do stínu zaparkovaných tuk-tuků, motají se na hřištích mezi hráči kriketu a fotbalu.
Kromě pozorování zvířeny je možno pozorovat v Trincu i nemálo hinduistických chrámů, přičemž jasným favoritem (a to nejen v Trincu, ale i na celé Srí Lance) jest chrám Pathirakali Amman, zkráceně zvaný Kali Kovil, zasvěcený bohyni Badhrakálí, populární zejména na jihu Indie. Walt Disney a tvůrci nejroztodivnějších komiksů celého světa zajisté jezdili se do Kali Kovilu inspirovat, jelikož zdejší malby, plastiky, sochy a dřevořezby jsou více než interesantní nejen svým provedením, ale zejména náměty a až neuvěřitelnou hustotou. Najít v chrámu, ať už uvnitř nebo zvenčí, alespoň deset centimetrů čtverečních bez nejroztodivnějších výjevů je nemožné. Pestrobarevné postavy navzájem se milující, požírající, trhající či znásilňující se míchají pro oko nezasvěceného návštěvníka bez ladu a skladu, barevné penisy a ňadra jsou doprovázena stříkající krví, roztrženými novorozenci či tvory z říše přebohaté hinduistické mytologie. V kovilu jsem strávil několik hodin, čímž jsem si utvořil osobní rekord pobytu ve svatostánku a překonal tak zhruba dvouhodinovou návštěvu kostelíka nedaleko chilského Santiaga, kde jsem za svých mladých let obcoval s jistou chilskou známou.
Ulice ospalého Trincomalee. Obchodníci, rybáři a axisové čekající ve frontě na
leštidlo na paroží.
26.2. 2018 pondělí
Dopoledne jsem se vydal na pláže nedaleko Trinca, konkrétně do vesničky Uppuveli. Ano, jedna z ikonických pláží Srí Lanky. Ovšem jelikož se píše rok 2018, situace již není taková, jaká byla ještě před pár lety. Ano, stále všude po světě existují pláže lemované palmami, kde zlatý, bílý či tmavý sopečný písek přechází v modrý oceán. Ovšem, Srí Lanku nevyjímaje, jsou ony pláže pravidelně pokryty neskutečným svinstvem, které oceán vyplavuje. Tuny nejrůznějších výrobků z plastu jsou skarifikací počátku tohoto století. Pročež, paradoxně, jedinými plážemi jako z pohlednic nedávných časů zůstávají pláže nejvíce navštěvované turisty, jelikož z nich jsou odpadky odváženy. A tak i pláže kolem Trincomalee, proslulé zejména u vesniček Nilaveli a Uppuveli, mají svůj více či méně široký pruh odpadků. Jak jsem byl ujištěn, za pár dnů začíná turistická sezóna, na pláže najedou traktory, buldozery a popelářské vozy a turisté tak opět budou spokojení a budou svým známým posílat fotografie ráje na zemi. Momentálně jsem ovšem po krátkém pobytu na pláži a ve vlnách oceánu našel za trenkami dvě brčka, kolem ruky se mi omotal chuchvalec rybářských vlasců s nabalenými igelitovými sáčky a havrani se mi za hlavou přetahovali o úlomek umělohmotné bedny smrdící rybinou.
Realita neturistických pláží na Srí Lance. Pláže pro turisty jsou samozřejmě čistěny a uklízeny, turisté na nich jásají a fotí si své hnusné obličeje na bambilion stejně hnusných fotografií. Fotografie poté umisťují na sociální sítě, kde jejich podobně postižení kamarádi obrázky hodnotí extatickými výkřiky „jééééé“ a „jůůůů“.
27.2. 2018 úterý
Po ranní návštěvě malého, ale neturistického rybího trhu odjíždím skrze celý ostrov zpět na západní pobřeží, do Negomba. Z Česka má na přibližně dva týdny přiletět má osobní lékařka. Má osobní lékařka má dlouhé nohy a jak se na vojenskou lékařku sluší a patří, i poněkud neobvyklou kombinaci zálib. Kromě u lékařů pochopitelné záliby v řezání a pitvání se má osobní lékařka vyznačuje střílením ze samopalů, házením granátů a výkřiky: „Všechny rozsekám polní lopatkou! Na plátky!“
Poněkud neškodným doplňkem jejích úchylek je chování hada pojmenovaného po nejznámějším irském pivu, přičemž si hada Guinnesse omotává kolem krku a spokojeně u toho poulí oči (má osobní lékařka i had Guinness). Zkrátka si to shrňme – má osobní lékařka umí být akční. Občas až nebezpečně akční.
Vyzvedávám svou osobní lékařku na letišti. Dlouhonohá ženština s pevným poprsím se přiřítila a pravila: „Mám nového samečka! Jsem zamilovaná!“
„E?“ pravil jsem, nechápaje poznámku, jelikož vím, že si za své partnery vybírá poněkud zvláštní (silný eufemismus) jedince, kteří musí mít cosi společného s násilím. Namátkou si vzpomínám na jakéhosi zubaře, vojenského pilota či leštiče hlavic jaderných zbraní. Nebo tak něco.
„Tím ti chci naznačit, abys mi nezíral na nohy a zdržel se obvyklých nechutných komentářů, které zřejmě považuješ za ohromně sexy!“
„Z toho cítím, že tvůj nový sameček je zřejmě nájemný zabiják a nebo alespoň důchodcům přesekává berle mačetou,“ sonduji opatrně situaci. A nemýlil jsem se.
„Zabijáci s mačetou jsou zženštilí jedincové! Můj sameček je ohromný judista a gynekolog!“
Uf. Čekají mne noční můry, ve kterých se na mne bude sápat ohromný jedinec a za pomoci ukrutných judistických chvatů mě bude nutit, abych porodil! Nelehké časy mne čekají.
Ubytovali jsme se v Negombu ve vile nedaleko pláže a na zítřek si zamluvili jízdenku na autobus na daleký sever, do města Jaffna.
„V Jaffně byla ještě nedávno válka! Třeba budeme mít štěstí a najdeme nějaké granáty!“ zasnila se má osobní lékařka.
Autobusové nádraží v Trincomalee, odkud je snadné se dostat přímými spoji
po celé Srí Lance. Snad jen na jižní pobřeží je třeba přestupovat.
28.2. 2018 středa
Chyba. Učinil jsem chybu. Jelikož cesta do Jaffny má trvat zhruba 12 hodin, rozhodl jsem se místo obvyklých srílanských autobusů využít jeden z ojedinělých autobusů připomínajících moderní vozy křižující Evropu na dálkových mezinárodních trasách. Rezervace přes internet a cena desetinásobná. Autobus přijel s tříhodinovým zpožděním, přičemž jsme celou dobu čekali na slunci. Díky zpoždění při příjezdu i na cestě přijíždíme do Jaffny po setmění, rezervaci na ubytování nemaje. Následují dobré dvě hodiny běhání po městě, po úzkých tmavých uličkách. O slovo se hlásí úpal, úžeh, únava a žízeň. Má osobní lékařka jako bývalá skautka pohrdla všemi hotely řka, že musíme najít něco autentického, nejlépe bez klimatizace a se spoustou hmyzu v pokoji. I zadařilo se! V tmavé uličce u železniční trati jsme otravovali jakousi rodinu tak dlouho, až zavolala souseda a ten nás ubytoval. Celý dům jest v procesu přestavby na hostel, což jsem kvitoval s povděkem. Majitel totiž znal požadavky rozmazlených výletníků a tak je k dispozici dokonce i koupelna s tekoucí vodou!
Staří mužové s bílým vousem, staré automobily pamatující staré časy a dobytek
pomalu se ploužící odnikud nikam. Ulice Jaffny, zvláště ty zapadlé, jsou balzámem
na duše starých pánů, jako jsem například já.
1.3. 2018 čtvrtek
Jaffna alias Jápané je jedno z nejméně turistických měst celého ostrova, na hony vzdálené atmosférou zbytku Srí Lanky. Zde, na poloostrově Jápané, jest země Tamilů.
Bylo to 1. června roku 1981, kdy se v horkém podnebí střetly horké hlavy a obyvatelstvo nedobré, etnicky i nábožensky smíšené, chopilo se zbraní i pochodní. Pro začátek byla vypálena Veřejná knihovná v Jápané, kde lehlo popelem téměř sto tisíc knih. To byl ovšem jen začátek. Následovala občanská válka, která po více než čtvtstoletí od roku 1983 až května 2009 posílala do světa v podstatě jediný obrázek o ostrově, jelikož svět se vždy raději zajímá o usekané hlavy než o cokoli jiného. Tygři osvobození tamilského Ílamu alias Tamilští tygři byla (a je, co si budeme nalhávat) militantní separatistická organizace, proti které jsou palestinské organizace či IRA jen hloučky povykujících potížistů. Tamilští tygři dokázali po poměrně dlouhou dobu provozovat vlastní stát včetně soudů, bank, úřadu či civilní policie. Kromě neblaze proslulých Černých tygrů (vítejte ve světě sebevražedných atentátů, kde Tamilským tygrům dosud patří první místo v žebříčku uskutečněných atentátů) disponovala armáda Tamilských tygrů nejen vlastním námořnistvem úctyhodné síly, ale dokonce (a žádná jiná podobná organizace mě nenapadá) i vlastní letectvo, byť diskutabilního použití. Zajímavostí je, že Tamilští tygři ve svém vojenské letectvu používali i upravené československé stroje Zlín Z-43. Centrální vládě za vydatné, ovšem značně diskutabilní indické intervence (mírové indické síly v letech 1987-1990 čítaly 100 tisíc vojáků) se dařilo se střídavými úspěchy Tamilské tygry vytlačovat k Jaffně a po dobytí města i mimo Jaffnu, ovšem klid rozhodně nenastal a jen tak nenastane, navzdory oficiálně uzavřenému příměří.
Dnešní Jaffna je sice ještě stále poznamenána občanskou válkou, ovšem jde spíše o problémy s integrací a reintegrací všech složek Tamilských tygrů do společnosti. Že by po městě trčela torza budov zničených válkou, to zrovna ne. Ba i silniční infrastruktura jest veskrze dobrá a šklebáci na tržišti nehrají kuličky s náboji a nehvízdají na nábojnice.
Pobřeží severně od Jaffny je plné pláží a rybek.
„Tečku! Chci mít na čele tečku!“ povykuje má osobní lékařka, pročež vyrážíme do nejznámějšího chrámu v Jápané, známého kovilu Nallur Kandaswamy. Atmosféra nadmíru zajímavá, polonazí mužové i ženštiny v sárí, planoucí ohně, bubnování a halasení. Pravda, chrám není původní, jelikož křesťanský mor v podobě katolíků zavítal i na Srí Lanku a zničil, co se dalo, chrámy nevyjímaje.
„Mám bindi! Teď chci ještě kokos, maloun, mango a banán!“ povykuje má osobní lékařka. Tečka na čele, známá bindi (na Srí Lance spíše tilak), ženštině sluší. A zatímco já jsem tvor veskrze asociální a po nějakém velkém družení netoužím, má osobní lékařka jest opačného názoru a vesele si povídá s prodavači, požírá kokos, fotí se s posvátnými krávami a svýma dlouhýma nohama uvádí zdejší muže v rozpaky.
Před obědem sobě zapůjčujeme skútr a odjíždíme na pobřeží. Turisté nikde, jen pole a políčka, chrámy na každém rohu, modrá obloha a modré moře, žlutý písek s rybáři, racky a chcíplými rybami. Má osobní lékařka nadšene křepčí, poskakuje a nastavuje slunci ladné křivky svého těla. I já občas zvednu tričko a poškrábu se po ohromné bílé břišní pneumatice. V takových chvílích slunce přestává svítit a zhnuseně se schová za mraky.
Pobřeží kolem Jaffny je tak krásně neturistické, až se mi tu líbí.
Prodavač čatu a souvisejících pomůcek a ingrediencí. Jaffna.
2.3. 2018 pátek
„Mám úpal! A úžeh! A vůbec, chci zavolat svému miláčkovi. Stýská se mi po judistických chvatech a gynekologických hrátkách!“ pravila po ránu má osobní lékařka a již se hotoví telefonovat do Česka svému milému. Pročež jsem vsedl na vypůjčený motocykl a vyrazil na celodenní projížďku. Zatímco včera jsme najeli téměř 160 kilometrů vesměs po pobřeží, dnes mířím na ostrovy východně od Jaffny. Opět nikde žádní turisté, provoz téměř neexistující. Jen rybářské vesničky, trajekty mezi ostrovy, chrámy ve vesnicích, kam ve všední den a všední čas zavítá jen zbloudilý vesničan. Oceán se předvádí ve všech barvách modré a zelené, u silnic ve stínu pospávají prodavači kokosů a banánů. Zastavuji se v chrámech Naga Pooshani Amman a Naguleswaram Shiva na ostrově Nainativu a ve vesnicích si dávám přestávky ve stínu a kochám se scénami, kde se zastavil čas a kde je nejakčnějí podívanou stařík, který chránen před slunce deštníkem pomalu kulhá z jednoho konci vsi na druhý.
Závodní stroj účastníka tradičního sportu Srí Lanky, rozvážení a prodávání kokosů.
Sportovce je možno potkat daleko od měst, daleko od civilizace a za pět peněz je možno si dopřáti zteplalou kokosovou vodu.
3.3. 2018 sobota
Přijíždíme do Trincomalee. Jelikož jsem zde byl před pár dny, dělám chytrého a mířím samozřejmě rovnou na tržiště, kde je možno zakoupiti jídlo. Zbytek dne trávíme v kovilu Kali a na hřišti, kde má osobní lékařka osahává jeleny. Ani se jí nedivím, rozhodně je lepší sahat na jeleny než na pacienty. Beztak mám podezření, že na pacienty sahá má osobní lékařka jedině skalpelem, svým věrným druhem.
Z jelenů jest ženština nadšená. A ještě nadšenější by byla, kdyby věděla, že se vlastně nejedná o jeleny, ale o axise cejlonského. Dle mého názoru zní „axis“ rozhodně lépe než jen „jelen“, zejména ve chvíli, kdy džentlmen v dámské společnosti ledabyle pokyne rukou a praví: „Byl jsem na honu, honil jsem a honil a ejhle – axis!“ Přítomné dámy jsou vzrušeny, jelikož netuší, zdali se jedná o nějakou sexuální praktiku a džentlmen si tak bezpracně získá pozornost.
Dámy by jistě tolik nadšeny nebyly, kdyby věděly, že axis má sice výborný čich, ale jinak je poloslepý a často se tak lepí na skupiny opic, které je svým řevem varují před predátory.
Ubytovali jsme se ve vesnici Nilaveli. Majitel česky pokřikuje: „Jak se más!“ a „Dobže, vole!“. Kousek od domu jest pláž plná odpadků, ovšem jak pravil majitel obchodu s ovocnými koktejly, zítra to začne. Začne turistická sezóna a pláž bude čistá.
4.3. 2018 neděle
Na slova majitele krámku s koktejly nedošlo, pláž je stále pokryta odpadky, ovšem u pláže se již shromáždila těžká technika, pročež čištění písku zajisté brzy začne.
Zatímco pláž čistotou neoslňuje, oceán je alespoň pocitově o něčem jiném. Pročež lezu do vln, nechám se nadnášet, zmítat vlnami a děsím tak živočichy v moři i domorodce na břehu.
„Velká bílá pneumatika! A má nohy a ruce!“ volají a ukazují si na mne.
Jeden z nejpestrobarevnějších kovilů celé Srí Lanky a pravděpodobně nejujetější interiér ze všech srílanských kovilů, to jest Kali v Trincomalee.
5.3. 2018 pondělí
Okolí Nilaveli neskýtá žádné velké adrenalinové vyžití, chybí lunaparky, ulice plné restaurací se svítícími neony, nikde desítky cestovních kanceláří a zástupy otravných dohazovačů. Všude je klid.
Jedinou zábavou kromě popíjení koktejlů a pojídání dobrých jídel je tak výlet na nedaleký Holubí ostrov. Kdysi ostrov obklopený pěknými korálovými útesy je po nájezdech turistů a tsunami z roku 2004 již jen parodií na kdysi pěkné podmořské zahrady. Ač má Srí Lanka v současnosti celkem 17 národních parků, jen dva z nich jsou mořské a jedním z nich je právě Holubí ostrov. Za národní park byl ostrov prohlášen v roce 2003, tedy rok před ničivou tsunami. Hnidopichům se zajisté hodí informace, že jde vlastně o ostrovy dva, velký a malý. I když označení „velký“ jest poněkud úsměvné, jelikož se jedná o ostrůvek o rozměrech 100 na 200 metrů.
Samotná návštěva ostrova je vcelku nudná. Pár korálů a pár korálových ryb je k vidění na opačné straně ostrova, než-li se nachází přístaviště lodí a přístřešek strážců parku. Daleko zajímavější se ukázala část nedaleko přístaviště. Koráli zde sice nejsou, ovšem poprvé se mi stalo, abych plaval mezi žraloky. Bez potápění, jen při šnorchlování. Navíc je zde namístě použíti plurál, jelikož žraloků bylo v dohledu a dosahu až kolem patnácti. Jde o žraloky černoploutvé, krásné to paryby, až dvoumetrové živorodé predátory. Paryby si mne nikterak nevšímaly a nejen to – znenadání a poněkud překvapivě jeden z nich vyplul pode mnou a otřel se mi o břich. Děsem jsem vyvalil oči tak, že se mi bulvy zevnitř přitiskly na potápěčské brýle a stisk mých svěračů byl v té chvíli silnější než žraločí skousnutí. Pravda, útoků žraloka černoploutvého na člověka bylo dosud zaznamenáno jen něco před dvě desítky, ovšem co kdyby se jim zrovna teď zachtělo okusit bílého špeku? Žraločí liposukce se mi ovšem nedostalo, pročež jsem vylezl z vody, pokochal se pohledem na svou osobní lékařku a odjeli jsme zpět na Srí Lanku.
Turistky z Indie divoce řádí ve vlnobití u Nilaveli. Daleko od svých manželů,
odvážně zdvihají své róby někdy až ke kotníkům!
6.3. 2018 úterý
Z autobusového nádraží v Trincomalee za flegmatických pohledů válejících se axisů odjíždíme s jedním přestupem do Sigiriye. Proslulá skála čnící 200 m nad okolní krajinou je známá především svými zahradami, výhledy a 22 barevnými freskami ženštin s poprsím jak z propagačních letáků plastických chirurgů. Původně bylo fresek kolem 500, ale zřejmě došlo k jejich zničení slintajícími návštěvníky, případně jedinci, kteří si chtěli aspoň sáhnout na pohádkové poprsí a obrázky ze skály odrápali.
Jinak jsem ovšem z návštěvy skály zrovna dvakrát nadšený nebyl. Všude bambilion turistů, vstupné tak nějak neodpovídající (rozuměj nehorázně předražené) a vše působí jak atrakce západního střihu.
Odpoledne jsem ovšem zamával dolarovými bankovkami a pravil: „Na slony!“
Pročež jsme jeli na slony. Jeli jsme do národního parku Minneriya. Ne, nejde o rozlehlé parky africké ani o logisticky náročné výlety do džunglí latinské Ameriky. Jde o pohodový výlet na pár hodin, kde je hlavním lákadlem pozorování slonů. Výlet naprosto nenáročný, který možná tak trochu připomíná spíše návštěvu rozlehlého sloního výběhu než návštěvu národního parku. Desítky džípů a stovky slonů. Pravda, slony jsem už viděl, ovšem nikdy mnoho a mnoho desítek, možná až stovky, na jednom místě.
Sloni v národním parku Minneriya. Slonů je zde spousta, turistů možná ještě více.
Na Srí Lance žije největší ze tří poddruhů slona indického, slon cejlonský. Sloni na Srí Lance byli využívání na bambilion nejrůznějších způsobů. Na práci na polích i v lesích, jako trénovaní vykonavatelé sofistikovaných poprav, jako sloni váleční (jsou známy případy, kdy bylo v jedné armádě i několik tisíc válečných slonů), jindy byli trénovaní pro sloní zápasy, sloužili jako potrava a když na Srí Lanku přijeli Britové, sloužili sloni jako terče pro sportovní střelbu. Například jistý major Thomas Rogers zastřelil na ostrově více než 1500 slonů.
7.3. 2018 středa
Po ránu odjíždíme do Dambully, města proslulého svými skalními chrámy. Ač místo značně turistické, díky množství jeskyní (pět s více než 150 zpodobněními pana Buddhy) a v nich vytesaných chrámů se návštěvníci poměrně rozptýlili. Pravda, rozptýlení za pomoci střelných zbraní či vzteklých psů by bylo zajistě účinnější, ovšem nějakou shodou okolností má osobní lékařka zrovna u sebe neměla samopal (což je pozoruhodný úkaz) a místo vzteklých psů byl areál plný jen neuvěřitelně drzých opic, před kterými návštěvníci nejenže neprchali, ale ještě na ně dělali infantilní grimasy a zvuky „ťuťuňuňu“.
Areál je plný turistů, prodejců suvenýrů, bloumajících mnichů, jejich žáků a opic. Opice všude lezou a snaží se ukrást cokoli, co není hlídané nebo je hlídané nedostatečně. Turisté si opice fotí, zatímco prodejci suvenýrů po opicích střílí prakem. Mnichové a jejich žáci poté demonstrují mírumilovnost buddhismu tím, že ze záhybů svých oranžových hábitů tasí střelné zbraně a po opicích s nadšením střílí.
Vzduchové střelné zbraně jsou oblíbenou pomůckou pro zahánění otravných opic.
Snad ještě zajímavější než jeskynní chrámy se ukázala návštěva místního tržiště. Jedná se totiž o velkotržiště, odkud směřují dodávky ovoce a zeleniny do měst po celém ostrově. Pod střechami hal připomínajícími hangáry vládne organizovaný chaos a mezi hromadami plodin pobíhají nosiči a obchodníci.
„Kdo se se mnou vyfotí?“ volá lascivně má osobní lékařka, vilně vrtí nohou a udření nosiči zírají, upouštějí sliny a zrychleně dýchají.
„Jen se foťte, naivkové,“ pravím škodolibě a zlomyslně nadšeným mužům, „čeká vás utrpení v podobě judistických chvatů a gynekologických hmatů!“
Načež si s temným chechotem představuji, jak skoromanžel mé osobní lékařky popustí uzdu své žárlivosti a předvede něco ze svého zápasnického a gynekologického umění.
Nízké jeskyně, zazděné skalní převisy a bambilion zpodobnění Buddhy,
to jsou skalní chrámy v Dambulle.
8.3. 2018 čtvrtek
Daleko lepším nápadem než výlet na turistickou Sigiriyi bylo večer vylézt na skálu nedaleko, na opomíjenou Pidurangalu. Jednak je vstupné spíše symbolické, jednak jsou ze skály pěkné výhledy na Sigiriyu samou a jednak nikdy nikdo neopruzuje s nejrůznějšími zákazy, pravidly a doporučeními. Výborným zpestřením je i absence jakýchkoli zábradlí, pročež si trpělivý návštěvník může počkat a třeba se dočká laškovné podívané, kdy někdo ztratí rovnováhu a zřítí se ze skály do hlubin, zajisté za legračního řevu. A pokud nešika pád přežije, jistě si žebry alespoň propíchá plíce a bude sípat, chrchlat krev a pronášet nepěkná slova. A pokud bude mít přihlížející ještě větší štěstí, přiběhne slon a jedince z propíchanými plícemi rozdupe. Ech, to jsem se zase nechal unést.
Večer jsme se v ubytování dozvěděli, že na Srí Lance došlo k jakýmsi problémům, hoří pár obchodů, ten zabil toho a ten zase onoho a tak vůbec. Na nepokoje vláda zareagovala omezením přístupu k internetu a vyhlášením zákazu vycházení. Což by mi ani tak nevadilo, jelikož si mohu čínské polévky nakoupit do zásoby, ovšem zákaz vycházení se týká zejména města Kandy, kam máme zítra namířeno. Nemožnost získání jakýchkoli releventních informací jest v roce 2018 přijnejmenším interesantní.
Západ slunce, opar a prach. Pohled ze skály Pidurangala na nechutně turistickou Sigiriyu.
9.3. 2018 pátek
Přijíždíme do města Kandy, kulturního centra celé Srí Lanky. Po cestě míjíme vojenské zátarasy a vypálené domy, v Kandy však vypadá vše bez problémů. Ovšem díky etnickým a náboženským třenicím jest ve městě vyhlášen zákaz vycházení. Všude mrtvo, horkotěžko jsme našli jednu otevřenou jídelnu. Autobusy z města nejezdí, byť jsme autobusem přijeli. Nikdo neví, co bude, co je otevřeno a co zavřeno, co kdy a kam pojede. Sázíme na jistotu a nočním vlakem odjíždíme z města do krajiny čaje.
Železnice na Srí Lance nese převelice silný podpis britských kolonizátorů. Ba i cedule s odjezdy jest krásně starobritská, žádné nudné světelné tabule a automatická hlášení.
10.3. 2018 sobota
Se svítáním vystupujeme v Elle. Tak, jako jest ceylonský čaj jedním ze symbolů (a dost možná celosvětově nejznámějším symbolem ostrova) Srí Lanky, tak je Ella jednou z vesnic, kam zákonitě vedou kroky chlemtačů čaje. A nejen to. Do Elly vedou i kroky milovníků pěkných výhledů, milovníků železničních tratí starobritského řádu i milovníků otrokářských pořádků, jelikož pohled na ženštiny plahočící se po svazích a sbírajících čajové lístky otrokářství dosti připomíná.
Jeden z nejhezčích výhledů se nachází jen několik kilometrů chůze po železniční trati. Ó ano, skvost koloniálního inženýrství, byť je připisován místnímu inženýrovi, panu P.K. Appuhamimu, samozřejmě pod blahosklonným dohledem inženýrů Britského impéria. Do krásného zelenozeleného údolí zasazený železniční viadukt nazývaný Nine Arch Bridge, či poetičtěji The Bridge in the Sky. Viadukt je zajímavý mimo jiné tím, že je postaven bez oceli, jen z kamenů a cihel. Podívaná jest to pěkná, zvláště pokud si divák vyleze na některý z kopců a počká si na projíždějící vlak. Ach romantika železnic, plesám. A tím nemyslím nejrůznější TGV, Maglevy a podobně.
Ubytovali jsme se v jednom z nesčetných penzionů. Výhled je do zahrady a do údolí, u terasy se prohání všemožné drobné zvířectvo a pestrobarevné ptactvo.
Každou chvíli se spouští déšť, avšak to mi nevadí, příjemná změna proti sauně na pobřeží či grilu ve vnitrozemí.
Mistrovské dílo inženýrů Britského impéria, konkrétně cejlonského inženýra, pana P.K. Appuhamina.
11.3. 2018 neděle
Má osobní lékařka jest plná energie, jak se na mladé jedince sluší a patří. Pročež leze po skalách, po kopcích, po vodopádech a aby toho nebylo málo, na večer dohodla účast na jakési slavnosti, pravděpodobně svatbě.
Pročež, já hňup starý, zatínám zuby a tvářím se, že mi běhání po kopcích vůbec nevadí, že rád lezu v dešti po kluzkých skalách u vodopádů, že mi nevadí vláčet svůj starý břich nahoru a dolů a že se koupu v potu strašně rád.
Okolí Elly k výletům vyloženě vybízí, kromě vodopádů je krajina pokryta čajovými políčky. Ráj na zemi se zde ovšem nenachází – Ella byla totiž již dávno objevena turisty a vzhledem k tomu, že se jedná o opravdu malou vesnici, návaly turistů, desítky penzionů, turistických restaurací a agentur nabízejících všechno možné činí Ellu místem, které původní Srí Lanku opravu nepřipomíná.
Čajová políčka pod Nine Arch Bridge.
12.3. 2018 pondělí
Prší, pročež jindy líbezné pohledy z pomalu jedoucích vlaků na úbočí hor pokryté čajovníky jsou šedé, bezbarvé a studené. Ubytování jsem objednával na poslední chvíli, pročež se stalo, že místo batůžkářské díry jsme skončili ve slušném hotelu a v posteli, o které místní obyvatelé jen sní ve svých snech o milionářích.
„Hezké. A ještě hezčí bude, až to řeknu svému miláčkovi. Judistické chvaty, gynekologické hmaty! Jsi synem smrti! A jaké smrti!“ chechtá se zlomyslně má osobní lékařka.
Smutně hledím na rohožku u dveří, kde zřejmě pro vlastní bezpečí strávím dnešní noc.
Stačí vyjít z Haputale na kteroukoli stranu a otevírají se pěkné výhledy. Krajina je kopcovitá, ba snad i hornatá, každý kopec je pokrytý čajovými plantážemi. Prší a z kopců stoupá mlha, mraky jsou nízko. Tak trochu surrealistická čajová podívaná.
Na obrázku není zachycena invaze mimozemské civilizace, nýbrž sběračky čajových lístků,
chránících se před studeným deštěm obalením do pláštěnek, případně igelitových tašek.
Odpoledne se vydávám do kopců, zatímco má osobní lékařka sedí na pokoji, na uchu nalepený telefon a vyměňují si se svým miláčkem nápady, keré opravdu mohou mít jen dva ujetí lékaři, z nichž je jeden navíc gynekolog.
Čajové plantáže jsou protkány chodníky z červené vedoucícmi plus mínus po vrstevnicích. Tyto chodníky jsou spojeny jinými, dláždenými kameny. Každých pár stovek metrů jest přístřešek, kde sběračky a sběrači odpočívají, chráněni před sluncem. Prší, krajina se válí v mlze, mracích a sem tam ostrých paprscích světla, to když slunce prorazí mraky. Nikde nikdo, jen vřískot opic ze vsi, rachtání tuk-tuků na vzdálených silničkách na úbočí protilehlých kopců. Občas přes plantáže přeběhne jelen a po chodnících veverky.
Jsem spokojený, jelikož díky počasí jsou lidé zalezlí doma a když jsou lidé někde zalezlí, svět je hned méně hnusný.
Sklízení čajových lístků jest práce nesmírně zábavná. Dlouhé hodiny na prudkém slunci
či v mrazivém dešti. Bambusové hole položené na čajových keřích slouží jako linie – sbírají se jen lístky nad úrovní hole.
13.3. 2018 úterý
Dopoledne se na chvíli protrhaly mraky, ba ukázala se i modrá obloha. Pročež neleníme, vsedáme do tuk-tuku a vyrážíme na jednu z nejznámnějších vyhlídek Srí Lanky, kdysi oblíbené místo proslulého Thomase Liptona. Ano, jedná se o toho pána, jehož jméno se skví na spoustě čajů i všemožných čajových náhražek snad v každém druhém obchodě ve všech zemích světa. Pan Lipton navštívil ostrov v roce 1890 a uzavřel obchod s jistým Jamesem Taylorem, který se zasloužil o rozvoj čajových plantáží na tehdejším britském Cejlonu. První čajovou plantáž založil již v roce 1867 a má tak na svědomí rozšíření a proslulost čaje, který se dodnes nazývá cejlonský, přejménování ostrova na Srí Lanku navzdory.
Pan Lipton tedy rozvíjel čajový obchod a když zrovna vilně nezíral na cejlonské sběračky čajových lístků, vyvaloval se na vyhlídce a volal do kraje: „Hoj, pohlede líbezný! Tam vidím Uwu! A támhle Jižní Sabaragamuwu! I provincie centrální a východní!“
A měl pravdu. Ze své oblíbené vyhlídky zvané dnes Lipton´s seat jsou výhledy náramné. Tedy – pouze v případě, že je pěkné počasí, což v poměrně vysoko položené krajině čajových plantáží nebývá zase až takovou samozřejmostí.
Stojím tak na vyhlídce, bičuje mne déšť a vidím jen hustou mlhu. Situace ovšem nikterak nevadí mé osobní lékařce, která drbe na břiše prašivého psa a volá: „Jé, jaké má roztomilé blechy a jiné parazity!“
Oblíbené odpočinkové a vyhlídkové místo pana Liptona. Pan Lipton byl
zřejmě nadšený milovník zírání do mlhy a mraků.
14.3. 2018 středa
Dost bylo deště, zimy a mlhy. Sjíždíme z kopců zpět na pobřeží a jelikož zítra odlétáme do Evropy, jako obvykle jsme se ubytovali v Negombu.
Den trávíme tím, že si dopřáváme na pláži pohledů na proslulé negombské kataramany a pořizujeme si vydatné spálení od slunce. Večer ještě má osobní lékařka zakoupila dvě obrovské kožené lékařské brašny. Jednu pro sebe, jednu pro svého samečka, judistu-gynekologa.
„Krásná brašna za krásný bambilion,“ umívá se prodejce a nasazuje cenu, za kterou bych si mohl pořídit veškeré čínské polévky světa a ještě by mi zbylo na kobru vycvičenou ve skákání přes švihadlo.
„Jsem mistryně v dynamickém švihu skalpelem. Taktéž přesně vím, kde se nachází tepny a kde varlata,“ smlouvá o ceně má osobní lékařka a zazubila se nezbedným úsměvem.
Pan prodejce nezbedný úsměv nenasadil, nasadil však výrazně sníženou cenu.
„Velké brašny, tam se vejde spousta skalpelů!“ vysvětluje s ledovým výrazem prodejci. Pan prodejce nervózně přešlápl, strachem se orosil a následně poskytl na zboží opravdu velkou slevu.
„Skalpel – jazyk obchodníka, “ utrousila spokojeně slečna lékařka.
Rybí trh (ten, kde rybáři vykládají před svítáním svoje úlovky, nikoli ten,
kde jsou později v průběhu dne ryby prodávány místním) jest plný ryb a paryb.
Zaznamenáníhodné jsou zejména řady žraloků, mant a tuňáků.
15.3. 2018 čtvrtek
Před svítáním ještě lezeme na rybí trhy pokochat se rozřezanými rejnoky, naporcovanými žraloky a hromadami tuňáků, odpoledne již lezeme do letadel. Má osobní lékařka si dává zastávku na Seychellách, já volím let přes Katar a jelikož do roboty ještě nemusím, mířím na několik dnů do Česka.
Pár týdnů na Srí Lance se obešlo bez zlomenin, krveprolévání a vůbec – výlet to byl takový nenáročný, odpočinkový. Výlet bez logistických problémů, pominu-li nepokoje a pár mrtvých kolem Kandy, výlet bez nutnosti cokoli složitě organizovat a výlet, kde je možno díky výborně fungující dopravě jen tak pojíždět sem a tam podle nálady. Že by se ovšem stala Srí Lanka destinací, na kterou bych se pln nadšení opakovaně vracel, to zřejmě ne.
Typický kataraman na pláži v Negombu. Pokud nejsou rybáři se čluny zrovna na lovu, je možno si kataramany pronajmout na projížďky podél pobřeží.