Tanzánie a Uganda, 2006

285

18.3. 2006 sobota
Odlétám z Dublinu do Amsterodamu. Poté do Nairobi a pokud stihnu spoj, tak zítra do Dar Es Salaamu. Další vývoj cesty záleží hlavně na počasí. Absolutně nevím, co si mám představit pod pojmem „období dlouhých dešťů“ a hlavně, v jakém stavu budou cesty. Teoreticky bych chtěl odjet do města Mbeya, poté dál k jezeru Tanganyika. Po jezeře na sever k Burundi do Kigomy a Ujiji, pokud připluje ze Zimbabwe nějaká loď. Dále kolem Rwandy do Ugandy, možná na ostrovy Ssese a pokud možno dále na sever k Murchison Falls. Pokud budu mít čas (hodně času), tak dál na sever k jezeru Turkana. Poté na jih, zpět k Viktoriinu jezeru, možná přes něj do Tanzánie nebo kolem do Keni, uvidím. Pokud ovšem chytré knihy nekecají, tak budou silnice v období dešťů sjízdné poněkud blbě a já budu rád, pokud se vůbec dostanu aspoň do Ugandy. Jestli poletím zpět do Evropy z Nairobi, z Dar Es Salaamu nebo mi uletí letadlo (značně vysoká pravděpodobnost) zatím neřeším.
Za měsíc bych měl být zpět v Irsku.
Beru sebou naivně fotoaparát, i když to dopadne tak, jak je v Africe zvykem, tedy že nevyfotím nic, jelikož tamní obyvatelstvo nejsou Asiati, kteří se nadšeně cpou před objektiv i s mrtvou babičkou v urně a cvičenou krysou. Beru sebou i prasklou kost v patě. Tuto milou zprávu jsem obdržel od irských lékařů poté, co jsem je hloupě navštívil, jelikož po incidentu z minulého týdne se stále nemohu normálně postavit, natož nějak kultivovaně a ladně chodit.

Pročež bude nastávající dovolená jistě velká legrace.

19.3. 2006 neděle
V Nairobi jsem přípoj do Dar Es Salaamu stihnul, pročež jsem v Tanzánii.
Zakoupil jsem sobě za padesát amerických peněz víza. Odbavení na letišti trvalo pouhé tři a půl hodiny a když jsem se konečně dostal na řadu, vypadl proud, po jehož nahození se čekalo na technika, který nahodí počítače.
Dostal jsem stvrzenku o zakoupení víza. Národnost: Polák.
„Dobrý den, prosím vás, já nejsem Polák, můžete mi to opravit?“, otravuji poněkud tupějšího úředníka.
„Vy jste z Ameriky?“
„Ne, z Evropy.“
„Francie?“
„Ne.“
„Německo?“
„Ne.“
„Francie?“
„Ne.“
„Tak jste Polák, ne?“

Poté úředníka překvapuji vyjmenováním asi deseti dalších evropských zemí a znejistělý byrokrat mi na stvrzence opravuje státní příslušnost.
Zavazadla nedorazila.
Před letištěm potkávám jakéhosi Poláka, který má sraz s jinými Poláky vracejícími se z Kilimanjara a společně jedou na Zanzibar. Připadám si jak v Dublinu.
Kurwa macz.

Dar Es Salaam má zhruba tři miliony lidí, ovšem město jest to klidné, rušné asi jako Horní Boulice ve tři hodiny v noci.
Ubytoval jsem se v hostelu patřícímu Mladým křesťanům. Námitky, že k nim na pokoj nemám nosit pět piv jsem odmítl úsměvem a prohlášením:“Sorry, aj neee ingliš.“

20.3. 2006 pondělí
Půjdu sám sobě příkladem, rozhodl jsem se po ránu, pročež jsem se umyl a odkulhal do národního muzea, jelikož Tanzánie jest zemí kulturní a má i muzea. Národní muzeum v Dar Es Salaamu skrývá netušená překvapení jako je uschlá ryba, ještě jedna uschlá ryba, lebka, u které je napsáno, že se neví, jakému zvířeti patřila, fotografie hada, fotografie žížaly a zaprášená vlajka Tanzánie. V poschodí je ještě dělo a prasklý džbán. A cosi rozpadlého naloženého v lihu, bohužel bez popisků, takže nelze poznat, o co jde.
Ani se nedivím, že jsem za poslední týden druhý návštěvník a stejně si nejsem jistý, jestli si toho prvního nevymysleli.

Odpoledne jedu na letiště, kde mne překvapují, jelikož má zavazadla dorazila. Pln radosti vsedám do místních krabiček na kolečkách, zvaných dalla-dalla a odjíždím si koupit jízdenku na autobus do Mbeyi. Jízdenku jsem zakoupil a potěšil se, jelikož mi na fotografii ukázali autobus, kterým zítra pojedu. Autobus je modrobílý a má všechna čtyři kola.

21.3. 2006 úterý
V pět hodin ráno odjíždím na autobusové nádraží. Autobusy v Tanzánii jezdí jen přes den, v noci to je teoreticky zakázáno, jelikož zdejší obdoba silnic připomíná drážďanské ulice po návštěvě amerických letadel před zhruba šedesáti lety. Autobus již čekal. Nebyl to autobus ze včerejší fotografie. Nebyl modrobílý, ale hnědý se zbytky zelené barvy a kola měl jen tři. Čtvrté přinesl řidič a mechanik s rozedněním.
Do Mbeyi vede asfaltová silnice, na což jsou všichni pyšní a stále to zdůrazňují. O pár dní později jsem pochopil, že byli pyšní právem. V západní Tanzanii to ostatně asi dojde každému.
Dvanáct hodin v autobuse. Sedačku mám prosezenou tak, že spíše hnízdím na kovové konstrukci, které je navíc zdeformovaná a nakloněná do uličky, pročež celou cestu sjíždím. Na vedlejší sedačce sedí neskutečně hnusná černoška s dvěma hnusnými dětmi. Já jsem sice prase a nevadí mi ani lechtat švába jazykem na bříšku, ale když má sousedka počala svou menstruaci ošetřovat přikládáním špinavého hadru na strategické místo, měl jsem sto chutí ji pozvracet. Postupem času hadr červenal více a více a přibývalo much. Jako zpestření už jsem bral, když se jedno z malých dětí ne pokálelo, nýbrž zcela posralo. Pan Frojd by si zde mohl opravit své teze o potlačování přirozenosti, jelikož tady se nic takového nedělo.

V Mbey zrovna elektřina měla pracovní přestávku, tudíž jsem byl majitelem hořící svíčky doveden k hotelu. Za zamřížovaným oknem seděla obrovská černoška s gigantickými prsy a obrovským vytahaným tričkem s nápisem „HUMMER JEEP“. Zeširoka se na mě zasmála, což jsem  poznal podle toho, že se ve tmě objevila sada velkých bílých zubů.
„Aj lav jů, mimi!“, zařvala, já popadl klíč od pokoje č.13 a utekl.
 

22.3. 2006 středa
Ráno jsem se nenápadně vytrácel z hotelu, leč byl jsem spatřen mamou HUMMER JEEP a tak jsem se dal na zcela zbabělý ústup a utíkal jsem, dokud jsem slyšel výkřiky „Kam on bejbi“ a „Aj lav jů, mimi“.

Město Mbeya jest centrum západní Tanzanie, kolem samé kopce a banány. Udělám se den pauzu, rozhodl jsem se vylézt na nějaký kopec, jelikož prasklá kost v patě sice neumožňuje pohybovat se jako člověk, ale na špičku našlapuji vcelku bez problémů. Zvolil jsem kopec Ngosi, jelikož na kopci je nějaký rybník a v rybníku jakési příšery. Ngosi má 2629 metrů na výšku a jest tam pěkná cesta.  Pěkná cesta vede lesem, kde je nutno mávat rukama a křičet: „Jděte pryč, svinští komáři!“ a nebo hrozit pěstí a křičet: „Blbé slunce, okamžitě zalez!“

Cesta nahoru trvala zhruba šest hodin, cesta zpět taktéž, jelikož jsem ztrácel rovnováhu, pojem o čase, prostoru a poslední zbytky tělesných tekutin, poněvadž  jsem idiot, který si zapomněl vodu.

Večer se vše sečetlo a kromě halucinací a samomluvy jsem disponoval teplotou přes čtyřicet stupňů pana Celsia.

 

23.3. 2006 čtvrtek
Ráno jest mi stále neveselo a HUMMER JEEP se na mě nesápe, nýbrž poslala pro lékaře. Lékař poslal zpět nikoli sebe, nýbrž taxikáře s hnědožlutými pilulkami.

Jsem napůl odveden a napůl odnesen na autobusové nádraží, batoh mi nese recepční hostelu, a následně posazen do autobusu do Sumbawangy, jelikož čas nemám se doléčit v Mbeye, v pátek v noci musím být u jezera Tanganyika, abych vsedl na bájnou Liembu, africký to klenot, brázdící jezerní vody nemálo let.

Po cestě se snažím vysvětlit jednomu ze spolucestujících, který se prohlásil lékařem, že nemám malárii, nýbrž jen úpal a totální odvodnění. Ten idiot si ovšem nedá říci a tak dvanáctihodinovou cestu (150km) trávím tím, že se bráním polykání čehosi, co má být údajně chinin.

Večer má teplota klesla pod čtyřicet, teplota vzduchu pod třicet pět. Příjemně se ochladilo.

Sumbawanga jest město s pěkným autobusovým nádražím, kde zvláště po dešti cestující lomcují svým autobusem a snaží se ho vytlačit z bláta, kam řidiči vozidla s oblibou zaparkují a zbaví tak možnosti pohybu, což u dopravních prostředků shledávám jako poměrně zásadní mínus.

24.3. 2006 pátek
Svítá. Paní v dřevěné budce s nápisem Lulu´s Bus Service s dementním výrazem zírá do země.

„Dobrý den, jeden lístek do Kasangy.“, pronáším.

Paní dementně zírá do země.

„Halóóó! Kasanga!“

Paní pomalu zvedne hlavu, pomalu se otočí, pomalu vezme bloček jízdenek a pomalu začne vypisovat.

„Odjezd je teď ráno v osm, že? Cesta má trvat deset hodin, takže stihnu loď Liemba, která tam bude o půlnoci, že?“

Paní dementně zírá na lístek. Bez reakce. Opakuji otázku. Paní opakuje nereagování. Jemně poklepávám do desky stolu. Paní dementně zírá. Odcházím na vzduch, jelikož zabíjet hodlám až později.

Osmá hodina je tu. Dokonce i autobus LULU´S. Pod autobusem leží v blátě řidič. Vedle řidiče leží diferenciál. Řidič má velké kladivo a velký šroubovák.
Vyjeli jsme ve tři hodiny odpoledne. Že tu nejsou silnice jsem si již zvyknul. Dnes ovšem poprvé jedeme rákosím. Osmdesát kilometrů za devět hodin. Každou chvíli vystupujeme a tlačíme autobus, období dešťů právě začíná. Všichni jsou od červeného bláta. Všichni kromě velkého černocha, který má pravé ucho a pravou nohu zelené, jelikož se na něj  v autobuse vylila plechovka s barvou, kterou jakýsi inteligent uložil u stropu otevřenou.

O půlnoci dojíždíme ke břehu jezera Tanganyika do vsi Kasanga. V mezinárodním přístavu je klid, dvě petrolejky dohasínají. Uf, stihli jsme to, je těsně před půlnocí, loď Liemba by měla dorazit mezi půlnocí a ránem, jak mě informovala spousta lidí po cestě.

 

25.3. 2006 sobota
Usedám na kámen, máchám nohy v jezeru Tanganyika a sleduji stádo koz, kterak v měsíční záři stojí na rozpadajícím se betonovém molu mezinárodního přístavu Kasanga, ležícím na spojnici lodní trasy Mpulungu (Zambie) a Kigoma (Tanzanie). Na trase operuje jediná loď, známá široko daleko, MV Liemba.
Ve tmě se objevují dvě bílé koule a kousek pod nimi dvě řady bílých teček. Ha, smějící se černoch, bystře usuzuji.. Vskutku, pán přišel, posadil se vedle mě a pravil: „Ty… Liemba?“
„Ano, já čekám na Liembu.“
„Liemba….velký!“
„Ó ano, Liemba je velká loď, já vím.“, spokojeně přikyvuji.
„Mpulugu….Kigoma….týden.“, pokračuje pán legrační angličtinou.
„Ó ano, i to vím, každý týden tu pluje Liemba.“
„Týden.“
„Tak tak, velká Liemba, každý týden.“

Pán přešel z pralesní angličtiny do svahilštiny, pročež ničemu nerozumím. Poté odešel. Je jedna hodina v noci, Liemba se ještě stále neobjevila, tudíž mám čas relaxovat.
O chvíli později se ve tmě objevili čtyři bílé mrkající koule a čtyři řady zubů. Rychle jsem v mém mozečku aktivoval malou násobilku… ha, dva černoši.
Můj předchozí diskutující si přivedl kamaráda. Kamarád umí anglicky.

„Velká Liemba, každý týden.“, vítám nového příchozího.
„Tak tak, velká Liemba připluje zase za týden!“, praví slušnou angličtinou nově příchozí.
„Ne za týden, ale každý týden.“, opravuji chytře pána.
„Za týden. Tento týden už tu byla. Odplula asi hodinu před tím, než jste přijeli.“
„COŽE?“
„Za týden. Nebojte, zase připluje.“

A do prdele.

Podruhé jsem si pravil „doprdele“, když se rozednilo a já spatřil mezinárodní přístav, kde budu týden čekat. Pravda, stromů je tu hodně, všechno je svěže zelené, ovšem já bych raději uvítal jiné vymoženosti. Například pitnou vodu, jelikož jezero je fajn, ale bilharzia už méně. Naděje mi vklouzla do srdce potácejícího se na pokraji infarktu, když jsem se dověděl, že asi dvě hodiny chůze ze zdejší parodie přístavu je údajně velká vesnice, zdejší centrum a že tam dokonce jakási ženština nabízí ubytování.
Jednooký rybář, kterému chybí kus lebky a vypadá jak po setkání s nešikovným katem mě přepraví přes jezero. Následující hodinu balancuji na vratké loďce o délce asi dva metry a šíři asi třicet centimetrů. Na lodi sedím obkročmo, nohy ve vodě. Velice pohodlná pozice. Ze všech sil se snažím různými způsoby regulovat množství vody pronikající do loďky, zatímco můj jednooký půlhlavý převozník se každou chvíli otáčí, čímž nás přivádí na okraj převrhnutí.

„A do prdele!“, pravím dnes už potřetí, když se před námi objevila vesnice, zdejší centrum.

„Ty spát tam…“, praví půlhlavý převozník a ukazuje někam mezi palmy.

„Hm.“

Vesnice se na druhý pohled zdá civilizovanější, než na pohled první. Dokonce jsou zde i tři zděné budovy: rozpadající se kostel, kancelář imigračního úředníka a ….ano! Hotel! No….ne zrovna hotel, ale ta paní říká, že tam můžu spát. Za dolar na noc. Vrhám svůj batoh v dál, konkrétně na druhý konec mého nového bydlení. Kobka o rozměrech dva krát jeden a půl metru je vybavena miniaturním lůžkem, dveřmi z prken, mezi kterými jsou asi pěticentimetrové mezery a oknem s přibitými okenicemi.
Poté jsem překvapen znovu – ve vesnici je pumpa! Voda! Plesám a nadšeně poskakuji po zdravé noze. Přichází pán v umělohmotných pantoflích a tričku neurčitého tvaru a barvy.
„Passport!“, volá na mě pán.
Pohrdavě jsem se ušklíbl a šel dál. Pán mě však nepřestal otravovat a zlověstně prohlásil: „Já jsem imigrační úředník!“
Uf.
Byl jsem zapsán, zaevidován a podroben výslechu, kdeže je Východní Evropa a kolik tam je banánů.
Večer jsem se nechal popíchat komáry, jak v Africe s oblibou dělávám a šel jsem spát.

26.3. 2006 neděle
Bloumám Kasangou a jsem nadšen. Ve vesnici mohu sehnat rýži, ryby, banány a kolovu limonádu. A ráno i chapati. Nezhynu hlady.
Jest neděle, pročež je půl vesnice v kostele a všichni pějí a pějí a pějí…
Také jsem se dověděl, že nebude trvat dlouho a do vesnice bude zavedena elektřina. Tedy, až tu bude silnice. A ta tu bude po roce 2013, kdy se plánuje stavba silnice mezi Mbeyou a Kigomou s odbočkami k vesnicím u Tanganyiky.
Má brilantní svahilština v Kasanze ovšem trpí, jelikož zde není restaurace či něco podobného a já se cizí jazyky učím zásadně podle jídelního lístku.

27.3. 2006 pondělí
„Piča, piča!“, volají na mě ze všech stran, když si vykračuji s fotoaparátem a hledám, co bych vyfotil.
„Piča, piča!“
Docela by mě zajímalo, který blbý turista z Česka zde vyučoval rodnému jazyku.
„Piča, piča!“

Večer se učím novému svahilskému slovu.

Picha [piča] = fotka.

28.3. 2006 úterý
Má pata se jeví jako bezproblémová, byť došlápnout naplno ještě nemohu. Pln radosti z toho, že se již nepohybuji jak pštros s obrnou, naplánoval jsem si výlet. Jeden vesničan mi včera pravil, že nedaleko jsou jakési vodopády.
Vyrazili jsme v pět hodin ráno. Po šesti hodinách svižné chůze bez přestávky jsme došli na zambijské hranice. Cesta byla skvostná, pravá divočina bez civilizace, což jsem poznal podle toho, že po cestě nebylo možno sehnat Coca Colu. Poté náhle přibylo komárů a vskutku, vodopád. Vodopád se jmenuje Kalambo. Takový vodopád je vlastně řeka, která si přiteče a potom spadne. Nejčastěji dolů. Tak je tomu i zde. Přiteče řeka Kalambo, spadne dolů a odteče do jezera Tanganyika.
Kalambo Falls je druhý nejvyšší vodopád v Africe a padá dolů rovného čtvrtkilometru.
Zpět jsme vyšli po poledni. Je to zábava, chodit pod africkým sluncem po poledni.
Do vesnice jsme došli v noci. Posledních pár stovek metrů jsem více lezl po čtyřech, nežli šel. Můj průvodce se opíral o klacek a sténal.
Až někdo bude chtít jít pěšky z Kasangy na Kalambo Falls, ať mi dá vědět. Idioty poznávám rád. A taky by mě zajímalo, který pitomec napsal na internet, že je to výlet na třicet kilometrů a nenapsal, že třicet je jen jedna cesta, nikoli tam a zpět.

29.3. 2006 středa
Kromě toho, že mě do nohou chytají křeče, včerejší výlet nemá následky. Můj průvodce je na tom hůře, leží a nemůže chodit. Hehe.
Večer jsem odhalil mé obézní bílé tělo a vnořil se do teplých vod Tanganyiky. Během chvilky byla na břehu celá vesnice, jelikož tlustý mzungu, to se nevidí každý den, že ano.

30.3. 2006 čtvrtek
Již vím, proč se mi všichni smějí. Naučil jsem se další svahilské slovo. A také vím to, že se již nemám představovat jako pan Chocho. Ve svahilštině je „choo“ záchod, pročež jsem se dosud všude ohlašoval jako „ZáchodZáchod“.

„Jauvajs!“, rána do nohy. Další do zad, do hlavy. Děti! Ti malí parchanti se baví tím, že po mně prakem střílejí kameny. Ohromná legrace, hajzlové. Také si pořídím prak. Abych byl připraven na provokatéry. Až se mi zase někdo bude snažit vysvětlit, že děti nejsou nic špatného a že mají také právo existovat.

Po několika dnech se již ve vesnici skvěle orientuji. Trefím do domku, kde bydlím, vím, kde jednonohá babka každé ráno prodává banány, vím, pod kterou palmou spí můj známý, půlhlavý jednooký převozník. Mimochodem, převozník sice má půl hlavy, miniaturní loďku a potrhanou rybářskou síť, roztrhané trenýrky a triko, ale to je vše, žádný dům, náhradní oblečení, hrnek, lžící… prostě nic. Spí pod palmou, o jejíž kmen má naskládané banánovníkové listy jako přístřešek. Každé ráno vyjede na jezero, nalovené ryby vymění za chapati a odpoledne za rýži. Šťastný to člověk. Taky bych chtěl mít jen půl hlavy a jedno oko.
Vedle kostela má dřevenou budku místní prodavač. Dřevěná budka se střechou z trávy má rozměry dva krát jeden a půl krát jeden a půl metru ukrývá prodavače a jeho zboží. Olej dávkovaný polévkovou lžící do lahví od cocacoly přinesených zákazníky, pilulky proti malárii balené do listu banánovníku, umělohmotné pantofle různých barev, ale stejné velikosti a zaprášené kondomy, které prodal za svůj život dva. Francouzským turistům.

Zítra ráno přijíždí loď Liemba z tanzanské Kigomy pokračuje do Zambie. V zambijském Mpulungu se otočí a pluje zpět do Kigomy, což je můj další cíl.

31.3. 2006 pátek
V noci mě budí bušení na dveře. Imigrační úředník praví, že jestli chci, můžu na Liembu nasednout už na cestě do Zambie.

„He, to asi nepůjde, nemám do Zambie víza.“, pravím.
„Pche!“, praví imigrační úředník.
„No, taky se mi nechce platit za jednodenní výlet někam do přístavu mezinárodní jízdné, přístavní poplatky, měnit peníze a tak podobně…“
„Pche!“

Nuž, tak tedy jedu. Za svítání je na molu živo, všichni z okolních vesnic se sjeli, všichni čekají na Liembu, by nalovené ryby a nasbírané ovoce naložili a zpeněžili. Liemba připlula, já nastoupil a dostal kajutu první třídy, jelikož imigrační úředník oznámil posádce, že jsem mistr světa, pan „ZáchodZáchod“ a tak mě nemají bít.

Odplul jsem tak do Zambie. Tam imigrační úředník také pravil, že jsem mistr světa, pan „ZáchodZáchod“ a tudíž nepotřebuji žádná víza. A prodavači ananasů pravil, že jsem blablabla a že mi má prodat ananas za tanzanské peníze, abych nemusel shánět zambijské. Pročež jsem si koupil ananas.

Na palubě Liemby jsem potkal dokonce i bělocha. Poláka. Celou cestu z Kasangy až do Mpulunga brečel, že ho černoši nemají rádi, že je Afrika drahá, že si všichni myslí, že je v Evropě ráj a že jsou všichni černoši černí. Pán z Polska jest jedinec s výdrží, jelikož takto skuhrat a plakat musí sedm měsíců, od počátku své cesty v Egyptu až po cíl v Jihoafrické republice. Mimochodem… v Ugandě prohlásil, že je polský novinář a tři dny otravoval v kanceláři United Nations, až uspěl. V Zairu jest občanská válka, UN tam letadly vozí jídlo a pán z Polska vyškemral letenky zdarma, pročež si udělal dovolenou v Zairu.

Zambie je krásná země, tedy aspoň myslím, jelikož jsem si tam nakoupil banány a ananasy na cestu. Odpoledne Liemba zatroubila a vyjela směrem na sever, do Kigomy. Slunce zapadalo a lesy byly zelené a voda modrá, černoši černí a červánky červené, kýčovitost k poblití, ale tak už to na jezeru Tanganyika bývá.

1.4. 2006 sobota
Ráno jsem se umyl, jak to každou sobotu dělávám a poté se procházel po palubě. Čas od času se Liemba přiblížila ke břehu a spustila kotvu (což nechápu, jelikož řetěz se většinou odvinul celý a loď nestála na místě – ostatně není divu, po Bajkalu je Tanganyika nejhlubší jezero na světě). Poté loď zatroubila a od břehu vyrazila smečka lodí nejrůznější velikosti s nejrůznějším nákladem. Lodě zaútočily na Liembu a počaly na její palubu házet všechno možně – koše se sušenými rybami, ovoce, cestující a podobně. Poté Liemba opět zatroubila a jeli jsme dále.

Někdy fouká vítr a na jezeru jsou vlny. To je pak náramná legrace, jelikož když malé lodě obklopí Liembu, cestující  při pokusu vylézt na Liembu padají do vody i s kufry, namnoze mezi Liembu a dřevěné loďky, poté jsou cestující mezi loděmi drceni, lapají po vzduchu a řekl bych, že se jim s kufrem v ruce a ve svátečním obleku poněkud špatně plave. Ti šťastnější, kteří jsou již na palubě, se nešťastníkům hurónsky smějí a pokud mají něco po ruce, nejčastěji slupky od banánů, topící se občany různými předměty trefují.

Dnes, druhý den jízdy, v lodní restauraci došlo ovoce, nápoje a veškeré maso kromě rybího. Což by v Africe nebylo nic divného, kdyby si na Liembě nehráli na restauraci evropského stylu. Na prastaré oprýskané lodi naložené silně vonícími rybami pobíhají číšníci v uniformách, na krku škrtící motýlek, na nohou vyleštěné lisované umělohmotné pantofle. Já se vodou a ananasy naštěstí prozřetelně zásobil, pročež nyní ananasy požírám na palubě a hlasitě mlaskám, abych nadělal chutě co nejvíce lidem.

2.4. 2006 neděle
Třetí den jízdy už mám pitomé Liemby i celé Tanganyiky plné zuby, všude samá smrdutá ryba, na břehu kokosové palmy a banánovníky. Odpoledne konečně připlouváme do Kigomy. V Kigomě je skutečný přístav, byť cestou na břeh přelézám přes tři další lodě. Neohroženě procházím kontrolou hygieniků, kteří mi v batohu hledají jídlo (ostatní sebou tahají nejen spousty ovoce, ale i slepice či prasata), poté na mě naběhne další hygienik a žádá očkovací průkaz se záznamem očkování proti žluté zimnici (komplikace na hodinu a půl, jelikož mám očkovací průkaz psaný ještě na starý pas) a nakonec mě místní imigrační úředník drží další půlhodinu, protože v Dar Es Salaamu mi dali razítko tak šikovně, že nelze přečíst datum vstupu do země. Od přistání lodě do opuštění přístavu uběhly čtyři hodiny, ale úplatek ze mě nedostali. Ha!

Ubytoval jsem se za městem. Pan majitel hostelu pravil, že někdy nefunguje záchod (poprvé jsem měl ubytování s „evropským“ záchodem), někdy neteče voda a někdy nejde elektřina. Měl pravdu. Záchod nesplachoval, voda netekla a elektřina také nic.

Zítra ráno odjíždím do Bukoby k Viktoriinu jezeru, jelikož vůbec nemám čas, díky týdnu mezi rákosím ve vesnici Kasanga.

3.4. 2006 pondělí
„Bukoba, prosím.“, dožaduji se ještě před rozedněním lístku pod kusem smrdutého masa obsypaného mouchami. Svítím prodejci jízdenek do obličeje čelovkou, zatímco on mává petrolejkou.
„Alhamisi, elfu kumi na tano.“, praví prodavač tří vajíček a plátu smrdutého masa, negramotný mladík, za kterým mě poslali, že prodává jízdenky na bus do Bukoby.
„COŽE???“, zírám jak idiot.
„Alhamisi.“
„Leo!“, vřeštím zoufale.
„Alhamisi.“
„Fuck….Jumanne!“
„Alhamisi.“
„Uáááá….Jumatano!“
„Alhamisi.“

První bus do Bukoby jede ve čtvrtek. Což znamená, že místo co nejrychlejšího přesunu k Viktoriinu jezeru strávím čtyři dny v Kigomě.

4.4. 2006 úterý
Kigoma jest na zdejší poměry velice rušné město, ostatně i na poměry širokého okolí. Z Kigomy je možné se plavit po Tanganyice na jih až do Zambie nebo na sever do Burundi, kromě mezinárodního přístavu je ve městě i mezinárodní letiště (to je ta louka za městem, kde právě zavedli jednou týdně let do Burundi) a dokonce i vlak s přímým spojením přes celou Tanzanii do Dar Es Salaamu. Díky blízkosti Rwandy, Burundi a Zairu (Demokratická republika Kongo) je Kigoma zaplavena uprchlíky před občanskými válkami. Ještě více je město zaplaveno všemožnými humanitárními organizacemi a po ulicích málokdy projede jiné auto, nežli taxi nebo vozidlo v majetku červeného kříže, půlměsíce, United Nations nebo nějaké humanitární organizace.

Za městem je věznice, vězni v růžových uniformách buď ryjí nebo sekají trávu speciálně upravenými mačetami. Vedle jest ostnatým drátem obehnaný pozemek se vznosným domem a velká cedule „Dar od amerického lidu“. Na ceduli jsem se vyčůral a poté se šel koupat pod věznici, jelikož kromě vězňů tam nebyl nikdo, jen ryby v teplých vodách Tanganyiky. A bilharzia. Pravděpodobně. Pročež jsem se po každé koupeli k úžasu místních válel v písku, bych se rychle osušil.

5.4. 2006 středa
Lapil jsem dala-dala a odjel do Ujiji.Kdysi byl v Africe pan Livingstone, podle mě tak trochu blázen, leč podle oficiálních pramenů mistr světa v cestování, misionář a osvoboditel otroků. Pan Livingstone je dodnes ve zdejších končinách velice známý a populární.
Kousek od Kigomy leží vesnice Ujiji, kdysi dávno obchodní centrum. Ve vesnici je památník, aby všichni věděli, že se zde potkal několik let nezvěstný a na smrt chorý pan Livingstone a pan Stanley a pan Stanley pravil: „Dr. Livingstone, předpokládám.“ Tedy, on to pan Stanley nikdy neřekl, ale to už nikdo neví. Kromě mě a asi miliardy dalších.

 

Do Ujiji míří dodnes místní i turisté a navštěvují památník a zejména místní pýchu, muzeum o jedné místnosti. Na chodbě je několik dalších exponátů, které s Livingstonem ani moc nesouvisí, fotografie chaoticky uspořádané bez bližšího určení místa či času pořízení. Průvodce v muzeu jest na svou neosvětlenou místnost hrdý, nadýmá hruď a přednáší naučenou řeč a při každém vyslovení jména pana Livingstona zdvihne ukazovák a kývá jím.

Ujiji jest pěkná, spoustu ovoce je možno zakoupit a já tak také učinil. Také jsem projevil obchodní talent a zakoupil láhev teplé hnědé limonády s poněkud rezavým uzávěrem a nápisem „Spotřebujte do 26.7. 1996“. Archivní limonáda za nezvýšenou cenu, hned je vidět, že se v obchodech vyznám. Teď jen doufám, že se z té limonády neposeru.

6.4. 2006 čtvrtek
Období dešťů ve východní Africe spočívá v tom, že občas zaprší. Neprší nikterak dlouho a nikterak vydatně, ovšem i pár kapek způsobí, že jemný červený prach na cestách se změní v obdivuhodně funkční kluziště. Po dešti, díky pražícímu slunci, je silnice rychle suchá a tak nepřipomíná kluziště, nýbrž často používaný tankodrom.

V pět hodin ráno jsem se dostavil na autobusové nádraží, které jest v Kigomě tvořeno plochou rozrytou prasaty a deštěm. Vsedl jsem do autobusu firmy „VISRAT a syn“. Řidič je jednooký. Díky nepokojům v okolních zemích musí mít každý veřejný dopravní prostředek armádní ochranu. V busu pana Visrata jsou tedy čtyři vojáci v civilu, ozbrojení kulomety, zásobníky se střelivem mají na těle připevněné duší z bicyklu. Cesta do Bukoby by měla trvat zhruba dvanáct hodin. Již po hodině je jasné, že do setmění do Bukoby nedojedeme. Pět hodin stojíme v pustině, před autobusem je zapadlý kamion. Prší. Vysvobození přichází ve chvíli, kdy rozmáčená cesta způsobila sklouznutí kamionu mimo cestu. Pokračujeme dál. Řidič zápasí s volantem, autobus klouže ze strany na stranu. Ve čtyři hodiny odpoledne máme ujeto 90 kilometrů a autobusu se uvolnily listy odpružení na zadní nápravě. Do setmění řidič, mechanik a několik dobrovolníků z řad cestujících používají kladiva a páčidla nejrůznějších velikostí. Kupodivu jedeme i po setmění a cesta končí kdesi na pláních západní Tanzanie před půlnocí. Před námi je na cestě převrácený kamion. Řidič vypíná motor a lehá si na volant. Já si dávám hlavu mezi opěradla, záda na sedačku a nohy ven z okna.

 

7.4. 2006 pátek
Ve dvě hodiny v noci se řidič náhle probral, nastartoval a rozhodl se prosmýknout kolem převráceného kamionu. Motor řve, autobus klouže, kola se protáčejí, rozespalí cestující vyskakují z autobusu a kloužou se na rozbahněné cestě, řidič točí volantem jak smyslů zbavený. Uražené zrcátko, vzápětí vylomené dveře u řidiče. Autobus se protahuje kolem náklaďáku, na boku se tvoří hluboká rýha. Tři hodiny v noci – zmrzačený autobus se dostal před náklaďák, pokračujeme dále. Průměrná rychlost zhruba 10km/hod.
Svítá. Po 24 hodinách cesty je cíl stále v nedohlednu. V jedné z vesnic přistupují další pánové s kulometem, čímž se jejich počet v autobusu rozrostl na osm.
Před polednem se objevuje Viktoriino jezero a potom učiněný zázrak: asfaltová silnice. Řidič dupnul na plyn a ručička tachometru se vyšplhala k hodnotě 50km/hod. Autobus řve, třese se, zjevně nezvyklý na závratné rychlosti. Po 33 hodinách konečně dojíždíme do Bukoby. Přesedám do narvaného minibusu směřujícímu k ugandským hranicím. Úředník na tanzanské straně neumí anglicky a nechce mi dát výstupní razítko. Bohužel se nemůžeme domluvit proč. Nakonec beru razítko sám a s připitomělým úsměvem sám sobě razítkuji pas. Úředník neprotestuje. Na ugandské straně zakupuji studentská víza, jelikož jsou levnější. S jediným vekslákem měním peníze v mizerném poměru a vsedám do dalšího busu.
S Ugandou se objevila civilizace. V Ugandě jsou asfaltové silnice, dopravní značení, policejní radary. Autobusy všech velikostí dokonce mají povolený omezený počet přepravovaných lidí. Což má ovšem i tu nevýhodu, že řidič nabere více cestujících, nežli má povoleno a před policejní kontrolou je prostě vysadí. Což se stalo i mně a tak jsem stopoval přes dvě hodiny beznadějně plné minibusy, až mi zastavil náklaďák s banány. V noci dojíždím do Kampaly, lezu do prvního hotelu, který jsem našel a který mě je ochoten po půlnoci ubytovat a padám do slastného spánku hraničícího s bezvědomím. 42 hodin v autobusech mi připomnělo cestu busem z Prahy do Sofie, kdy jsem zcela seriozně uvažoval o tom, že půjdu surově zbít řidiče.

8.4. 2006 sobota
Nemaje mnoho času, rozhodl jsem se z Ugandy do Tanzanie odletět. Než odjedu do západní Ugandy, musím ovšem v Kampale koupit letenku. V osm hodin ráno jsem přiběhl do agentury prodávající letenky.
„Entebbe Dar Es Salaam, asi tak za týden!“, vykřikl jsem v naději úspěšné koupě, jelikož v agentuře měli počítač a dokonce i elektřina byla přítomna.
„Přes Nairobi?“
„E….ne, přímý let, samozřejmě.“
„Bez šance, vyprodáno.“
„Uf… tak přes Nairobi.“
„OK…. Nairobi…. a jak dál?“
„Co prosím?“
„No přímé lety z Nairobi do Dar Es Salaamu jsou taktéž vyprodány. Navrhuji vám spojení přes Kilimajaro.“
„Hm… tak přes Kilimanjaro, no.“
„A potom do Arushi.“
„Uf.“, doteď jsem myslel, že letiště Arusha je jen jiné označení pro Kilimanjaro International Airport.
„Možná přes Zanzibar.“, prodavač letenek zasněně kouká do stropu a jmenuje další mezipřistání.
„Šmarjá.“
„Zastavte se kolem poledne.“
„Cože? Proč za čtyři hodiny, když jsem tu teď?“, projevuji neznalost blbého mzungu.
„Musím obtelefonovat piloty, jestli mají místo.“
„Jakže?“, začínám pána podezřívat z nepěkného žertování.
„Do Nairobi nebude problém, potom uvidíme. Přijďte v poledne.“

Poledne. Vracím se do agentury a přebírám svazek pěti letenek. Kromě cesty do Nairobi s Kenya Airways jde o ručně vypisované bločky připomínající spíše poznámky nadšeného amatérského pilota popisujícího vyhlídkové lety ve východní Africe. Lehčí o 330 amerických peněz s díky odjíždím boda-boda na autobusové nádraží v Kampale, na pohled nejchaotičtější místo, které jsem kdy viděl. Taxi parky a busová nádraží v Jakartě, Istanbulu či Dakaru jsou oproti tomu oázy klidu. Kupodivu vše funguje jak má.

Krátce po poledni již sedím v autobusu do Mbale a čekám, až se zaplní. To se stalo ve tři hodiny odpoledne a konečně vyjíždíme. V Mbale jsme krátce po setmění. Město pod horami nedaleko hranic s Keňou jest úchvatné, na každém rohu je možno zakoupit spousty jídla, hromady ovoce čekají jen na mě, spousta malých restaurací mi otvírá svou náruč. Nastartoval jsem ekonomiku sympatického města nakoupením potravin jak pro malou zoologickou zahradu a oddával se slastnému obžerství.

9.4. 2006 neděle
Brzy ráno lezu do taxi směr Sipi. V taxi je kromě řidiče dalších sedm osob, čtyři vzadu, tři vedle řidiče. Po několika minutách krajní cestující nevydrželi, sedí v otevřených oknech a užívají si prachu cesty.
Silnici do Sipi budovali asi před šesti lety bosenští inženýři, cesta je asfaltová a necelých šedesát kilometrů jsme urazili za hodinu, což je na Afriku rychlost kosmická, jinde těžko dosažitelná.

V Sipi jsem se ubytoval u pana Mosese. Pan Moses jest člověk znalý pohodlí a luxusu, pročež má v recepci vystaveny dvě lahve limonád a pravil, že mi z chatrče vymetl všechny ještěrky a šváby. Kecal.

 

V Sipi je několik vodopádů. Spousta malých a tři asi osmdesátimetrové, pročež jde o místo nesmírně turisticky oblíbené. Tedy…. v létě, když není období dešťů. Nyní je v Sipi krásně mrtvý klid a dokonce i jídlo je obtížné sehnat. Balenou vodu jsem nezískal v celé vesnici.
Jediná místní restaurace jest otevřena celý den, ovšem jídlo se mi podařilo získat jen odpoledne a i to na několikátý pokus. Jelikož jsem jedinec romantického smýšlení, kochal jsem se okolní krajinou, usazenou pod pohořím Elgon, procházel jsem se kolem vodopádů a lezl kde se dalo, pročež jsem nyní zpocený jako prase, špinavý jako prase a funím jako prase.

10.4. 2006 pondělí
Co bych dělal. V restauraci jídlo neměli, ve vesnici jsem sehnal jen svazek banánů a tak se opět procházím. Sem a tam, nahoru a dolů. Opět jsem jako prase. Ze Sipi je vidět pohoří Elgon a dokonce i jezero Kyoga na západě. Ani tu není moc hmyzu, ostatně ves je ve výšce zhruba 2700 m.n.m.
Pár desítek kilometrů severně začíná země nikoho, respektive země legrace, jelikož tam pase dobytek několik kmenů. Když se pánové jednoho kmene nudí, vytáhnou zpod postele kulomety a jdou ukrást nějaké krávy k sousedům. I soused se občas nudí a také chodí na návštěvy. Aby toho nebylo málo, ze Súdánu zavítá občas tamní armáda rebelů a do toho všeho se motá ugandská armáda a někdy i ta keňská. Je to takový místní kolorit, zpestření pro okolní obyvatelstvo a každodenní náplň černé kroniky ugandských novin. Zbraně, převážně různé verze AK 47, pocházejí většinou od warlordů ze Súdánu, ovšem munici je problém sehnat a tak pastevci odlévají a vyrábějí náboje doma. Problém ale není sehnat například bazuku, o čemž se mohl kdysi přesvědčit jistý horlivý pán z Nairobi, který se v severní Keni rozhodl z vrtulníku sledovat Pokoty, kteří se zrovna vraceli z jedné ze svých výprav k sousedům. Vrtulník se Pokotům zřejmě moc nelíbil, jelikož vytáhli bazuku a stroj poslali k zemi v poněkud pozměněné podobě.
Večer stopuji nákladní auto, opět s banány, a odjíždím zpět do Mbale. Mbale není Sipi, Mbale jest město jídla. A jelikož jsem muž činů, tak konám. Nekontrolovaně žeru.

11.4. 2006 úterý
Odjíždím do města Jinja k Viktoriinu jezeru a beru boda-boda do vsi Bujagali. Bujagali leží u řeky Nilu a dokud tam nepostaví další vodní elektrárnu (ta první vymazala vodopády hned pod Viktoriiným jezerem), budou tam dál jezdit turisté z celého světa užít jednoho z nejlepších raftařských terénů světa.
Jelikož nemusím stavět stan zrovna pod nohami desítek turistů, kteří sem každý den zavítají, dostal jsem úchvatný nápad postavit stan na břehu Nilu, v lese, hezky v klidu. Můj nápad byl s nadšením oceněn zejména místními komáry, kteří mě poctili návštěvou v nevídaném množství.
Nil je velký, široký, černý i bílý v peřejích, někde s kajakáři a někde s krokodýli, stačí si vybrat. Na Nilu je spousta různého ptactva, ale jelikož neumím létat, tak jsem ptactvo nesnědl. V Nilu je spousta ryb a tak lze jíst tilapii v každé vesnické jídelně. V Nilu je teplá voda. A vůbec, u Nilu, tam by chtěl žít každý.
Místní pitomci se občas chytí prázdného kanystru a skočí do řeky. Turisté si je fotí a platí. Já se také chopil kanystru a skočil, ovšem nezaplatil mi nikdo. Celá akční podívaná trvá několik málo sekund a já si plavbu vůbec neužil, jelikož jsem ani nevěděl, jestli jsem hlavou dolů, jestli jsem pod vodou nebo nad vodou a jestli vůbec jsem. Takové jsou Bujagali Falls.

12.4. 2006 středa
Svítá a nad Nilem jest mlha. V mlze plachtí velcí ptáci a ryby sbírají z hladiny komáry. Příště si nějakou rybu vezmu k sobě do stanu, jelikož jsem byl v noci komáry ojebán až hrůza. Koupu se v řece a hle, krokodýl. Cením zuby, bych ho zastrašil, ale naštěstí se ukazuje, že je to jen malý varan. Na pokraji srdečního kolapsu se drápu z vody a usuzuji, že v Nilu se již koupat nebudu.

Odpoledne odjíždím do Jinji a dívám se, kdeže to Nil vytéká z Viktoriina jezera. Popravdě řečeno…já nevím. K vidění tam není vůbec nic, jen nějaká voda a cedule a strom… prostě nic.

Jinja je známá právě tím, že zde pramení Nil (tedy kromě toho, že každá ze zemí kolem Viktoriina jezera prohlašuje o kdejakém potoku do jezera přitékajícím, že Nil pramení zrovna tam a nikde jinde). Jinja je známa i tím, že vychrtlý snědý mužík známý jako pan Ghándí je v Jinje pohřben. Tak praví mnoho místních i přespolních. My chytří víme, že onen snědý mužík byl spálen a jeho popel rozsypán všude po světě a část byla nasypána v Jinje do pramenů Nilu. Pan Ghándí tak plynul tisíce kilometrů, až byl Nilem vyplivnut z Egypta.
Také chci být slavný jako pan Ghándí a plynout celou Afrikou. Jelikož však nebyl v okolí nikdo, kdo by mě spálil, tak jsem se do pramenů Nilu alespoň vyčůral a nyní plynu a plynu a plynu. Skrze Ugandu, Súdán a Egypt. Jako pan Ghándí.

Z Jinji odjíždím do Kampaly a přesedám na minibus do Entebbe. Večer jsem se ubytoval v zastrčeném hostelu kousek od letiště. Po měsíci v Africe se poprvé setkávám s funkční sprchou a funkčním splachovacím záchodem. Sprcha je jedna, záchod taktéž, pročež je na obojí nutno vystát frontu. Ale kdo by neobětoval pár hodin kvůli takovému luxusu, že ano.

13.4. 2006 čtvrtek
Koupu se ve Viktoriinu jezeru a procházím se místním lesíkem. A náhle jsem ji uviděl. Liána. Dlouhá pevná liána. Zařval jsem jak pan Tarzan, vyskočil na liánu a již se houpu. Z horních pater lesa na mne padá všechno možné, já si toho však nevšímám. Včera jsem byl jako pan Ghándí, dnes jako pan Tarzan. Jak malé děcko se houpu sem a tam, kývu nohama a spokojeně vyluzuji: „Óóóóóó.“
Kromě padajících suchých listů jsem zjistil, že pan Tarzan musel zápasit i s padajícími pavouky. Jeden z nich se mi usídlil v uchu. Jak dostat pavouka z ucha? Ochránci přírody, teď raďte! Poskakuji na jedné i druhé noze, třesu hlavou na všechny strany, promlouvám k pavoukovi uklidňujícím hlasem, leč vše bez úspěchu. Chtěl bych pavouka vylákat ven na zmrzlinu nebo kuře po sečuánsku, třeba je pavouk labužník. Avšak zjistil jsem, že nemám ani zmrzlinu, ani kuře po sečuánsku.
Stávám se akčním.
Propisovací tužkou do pavouka jemně rýpu. Pavouk zalézá hlouběji, až je mi to značně nepříjemné. Nasazuji k tvrdému útoku. Nekompromisně pavouka propiskou utloukám, skučím bolestí, ale nepovolím, v celé hlavě slyším křupání pavoučího těla pod útoky mé modré propisovací tužky. Poté tužky rozebírám a její tenkou náplní vyšťourávám rozdrcené pavoučí tělo ven. Nožičku po nožičce (ta svině jich má osm), trosky tělíčka.

 

Znaven, ale spokojen odjíždím na letiště, vsedám do letadla Kenya Airways a odlétám do Nairobi. V Keni se pilot zlehka dotkne koly dráhy a zase vzlétá. Celkem opakujeme přistání třikrát.
A poté to začalo. Jakýsi pán pobíhá po hale s mým jménem na papíru. Poté mě odvádí k východu a ukazuje přes letiště na stojánku kde je asi deset malých vrtulových letadel. Běžím mezi letadly přes dráhu, přeskakuji zavazadla povalující se na dráze a dobíhám k pánovi, který na mě mává. Vsedám do letadla. Další stop – Kilimanjaro. Tam přesedám do dalšího letadla. Vedle mě přes uličku sedí ženština se dvěmi slepicemi. Slepice mají svázané nohy, za které je ženština drží. Přede mnou je jiná ženština, na klíně tři děti. Děti svázané nohy nemají. Vzlet a další přistání kdesi na louce. Podle informací od prodejce letenek by to měla být Arusha, ale mně připadá, že letadlu jen došlo palivo a sedli jsme u nejbližší vesnice. Přijíždí cisterna, dva pánové ručně pumpují palivo. Další vzlet. Další přistání – Zanzibar. Po chvíli letiště zhasnulo. Vsedám do dalšího letadla a čekáme, až se letiště opět rozsvítí. Po půl hodině přichází pilot a přesazuje všech osm cestujících dopředu, že prý má špatně vyvážené letadlo. Po krátkém letu sedáme v Dar Es Salaamu. Na staré vízum procházím a beru taxi do města. Je půlnoc.

14.4. 2006 pátek
Jelikož ráno odlétám do Evropy, rezignuji na shánění ubytování. Taxikáře se ptám na restauraci, kde mají otevřeno co nejdéle. Veze mě do centra. Všude tma, jak už to v Dar Es Salaamu v noci bývá.
„Dobrý večer. V kolik zavíráte?“, ptám se číšníka.
„Dokud budou hosti.“, praví pán v potemnělé místnosti.
„A když bude jen jeden?“
„Tak bude otevřeno.“
„Takže když tu budu jen já, nezavřete, OK?“
„Otevřeno, otevřeno.“
Piji pivo. Druhé. Třetí. Čtvrté.
„Pane, zavíráme.“, oznamuje mi číšník ve dvě v noci.
„Nezavíráte, domluvili jsme se tak.“
„Zavíráme.“
„Nezavíráte, já piju.“
Zavíráme.
Zakupuji osm piv v lahvích, sedím před restaurací a piji. Kolem klid, jen každých deset minut kdosi přijde a zjišťuje co a jak.
Se svítáním jsem již řádně přiopit, beru taxi a jedu na letiště. Po cestě se zbavuji posledních tanzanských peněz tak, že je vyhazuji z okna auta.
Dar Es Salaam – Nairobi – Amsterodam – Dublin.
Kolegové na letišti mě odmítají pustit z tunelu z letadla na letiště, jelikož mám prý choleru, malárii, žlutou zimnici a AIDS. Ovšem když otevřu dva dny nemytou hubu po dvanácti pivech, jsem propuštěn. Půlhodinové čekání na Dublin bus mi po tanzanských zkušenostech přijde jako okamžik. Funguje elektřina, teče voda, v restauracích je jídlo a v obchodech zboží. Hm.

 

Pokud někdo není  pitomý, raději si vyleze na jakýkoli jiný kopec kdekoli na světě za zlomek peněz, které je nutno obětovat zde (řádově nejméně stovky dolarů).