Turecko a Sýrie, 2004

259

24.9. 2004 pátek
Ženy je třeba bít. Připojuji se k této teorii známého bystrckého lámy a pošuka, pana Howadoora. Aby ženština nemohla bití uniknout, je dobré ji odvézt někam daleko, například do pouště. Pročež jsem šel na autobusové nádraží a do pouště zakoupil jízdenku. V neděli tedy odjíždím do Sýrie a vracím se asi tak za měsíc. Beru si s sebou spoustu jídla, klacek a ghanskou právničku – to je ta ženština, kterou budu klackem mlátit. Mlácení klackem je totiž zřejmě jediný způsob, jak zkrotit ženštinu, jejíž chování osciluje mezi chováním špičkového diplomata, násosky hospody čtvrté cenové skupiny a chlípné nymfomanky se slovníkem slovenského dlaždiče. 
A vůbec.

25.9. 2004 sobota
Co tam budu v Sýrii dělat sám nevím. V rámci podpory východních přátel a jejich autobusových společností jedu tam i zpět autobusem, což budou zajisté ty správné orgie. Na mapu jsem se pořádně podíval až dnes a od té chvíle naříkám bolestí. Hledím totiž do budoucna a tak si naříkám do zásoby, protože bolest hýždí bude po této cestě zajisté ukrutná.

 

26.9. 2004 neděle
Vsedám do busu na pražském nádraží. I když byl slibován bus poloprázdný, jest úplně plný. V Brně přisedá ghanská právnička, se kterou na dovolenou jedu, jelikož jsem se její přítomností rozhodl zocelit svou psychiku. Ghanská právnička ma rusý vlas, pěkné nohy a pěkný zadek. Což je zárukou toho, že alespoň po vizuální stránce cesta nebude tak zlá.

27.9. 2004 pondělí
Po 24 hodinové cestě vysedáme v Sofii. Cesta probíhala poměrně v klidu, čekání na hranicích veskrze žádné. Autobus na úrovni lepšího koňského povozu – o WC nebo občerstvení, byť by šlo o obyčejnou vodu, si můžeme nechat jenom zdát. Autobusové nádraží v Sofii je nové, pěkné a čisté, rozhodně žádný kráter špíny, jako je autobusové nádraží Florenc v Praze.
Jelikož je v Bulharsku levné jídlo, zvolil jsem metodu pohybu po městě „od stánku ke stánku“ a s neobyčejnou pílí konzumuji vše, co mi přijde do cesty. Večer usedáme do dalšího autobusu směr Istanbul. Linku provozuje turecká společnost Metro a bus je i na turecké poměry nadstandardní. Všude spousta místa, občerstvení (jakési koláče plus nápoje bez omezení), bus čistý a rychlý.

28.9. 2004 úterý

Ráno po dvanácti hodinách příjezd na istanbulský otogar neboli autobusové nádraží. I ten je, stejně jako nádraží v Sofii, nový, čistý a přehledný. Vyměňuji peníze, čímž se stávám multimilionářem (20Kč = 1000000 lir, 1 US dolar = 1450000 lir) a zároveň jsem zmaten při chabých pokusech orientovat se v tureckých bankovkách označených číslicí a spoustou nul. Splést si 500000 s 5000000 nebo 5000000 není až takový problém. Zakupujeme opět u společnosti Metro (25.000.000) jízdenku do Göreme a po dvou hodinách odjíždíme na další dvanáctihodinovou cestu. Bus jede do Nevsehiru, tam je přistaven minibus přímo do Göreme.
Do turistické díry Göreme v Kapadocii přijíždíme už po setmění. Spokojeně muchlám v kapse milionové bankovky, načež zjišťuji, že ubytování je nehorázně drahé a za hotel chtějí sedm dolarů. Tudíž stavíme stan vedle hotelu u psí boudy za 3,5 dolaru. V ceně je ovšem využívání hotelového vybavení v podobě toalet, umýváren, bazénu atd.
Pokud se tedy někdo chce ukájet netradičním způsobem (autobusofilové), doporučuji cestu Praha – Sofia (24 hodin), přesednout na bus do Istanbulu (12 hodin) a hned pokračovat do Göreme (12 hodin). Pokud by náhodou ještě někdo nebyl ukojen dostatečně, doporučuji další busy směr Indie (několik dalších dní). Následuje reinkarnace v podobě autobusové sedačky.

29.9. 2004 středa
Ráno nad stanem létají balóny s bohatými turisty, zatímco já zdarma znásilňuji hotelovou umývárnu a mocně páchám hygienu, by Turci viděli, že mám čisté uši a krk.
Ghanská právnička se již rozcvičuje a plánuje monstrózní výlet do skal. Na monstrózní výlet v nehorázném vedru jsme se vybavili jednou lahví vody a já apartními sandály, které jsou pro šplhání ve skalách obzvláště dobré. Například k rozedření nohou.
Kolem Göreme je několik údolí, která se dají bez problémů přejít za den pohodlnou procházkou. Ba i dvě údolí by se dala projít a pokud se vyžíváte v maratonském běhu, dá se údolí během jednoho dne zvládnout i víc. Údolí jsou vcelku bez vegetace, kromě zahrádek domorodců, které se hodí například k uloupení jablek či hroznového vína.
Voda nám došla brzy, poté došla i energie ghanské právničce. Nacpán hroznovým vínem, kterým jsem si naplnil břuch a řídě se poučkou „co je zdarma, je třeba sežrat“ jsem se vrátil zpět a zneužil hotelový bazén. Jak romantický musel být pohled na bílého hrocha v modré vodě pod bílými skalami. Ghanská právnička však zjevně není romantička, neboť se s poznámkami o nechutné záplavě sádla zhnuseně odvrátila.

30.9. 2004 čtvrtek
Dnešní masochistické hrátky počaly procházkou kolem Open Air Musea, což je shromaždiště turistů celého světa, kteří za účelem funění v dírách ve skále platí nehorázné vstupné (12.000.000 a žádné slevy) a zakupují sobě spoustu skvělých suvenýrů, zaručeně nekýčovitých. Posléze si objednávají zaručeně neznuděného velblouda, fotí se a velbloudář je šťasten.
Ghanská právnička znechuceně vrhla pohled na ceník a prchli jsme do skal neplacených. Tam masochistické hrátky pokračovaly blouděním se zbytkem teplé vody, následně bez vody a

následně i bez sil. Open Air Museum jsou podle mě vyhozené peníze, jelikož stejné skály jsou všude kolem zadarmo a kostely také, stačí jít například po silnici kolem Open Air Musea do kopce a po cca 20 minutách jsou dva skvělé kostelíky vpravo. Pokud jste tlustí, tak se v jednom z nich nepokoušejte využít starodávnou únikovou šachtu.
Večer jsem opět znechucoval celé okolí ladným převalováním špeků v hotelovém bazénu.

1.10. 2004 pátek
„Krtci, krtci!“, volá hned po ráno ghanská právnička a souká se ze spacáku.
„E?“
„Uçhisar, Uçhisar!“
„Co?“
„Vstávaj lenochu, obézní obludo, vstříc novým dobrodružstvím!“ nadšeně výská a mává zubním kartáčkem.
„Jací krtci, jaký Uçhisar?“
„Provrtaný kopec, skála, hrad! Div světa, nebeská nádhera, lidský důvtip!“
„Nejebe ti?“

Za chvíli si již užíváme dopoledního žáru, šplháme po drolících se skalách kousek od Holubího údolí a co možná nejpitomějšími cestami. Na vyhlídkových plošinách nad našimi hlavami se nám smějí turisté.
Ucisar je údajně zajímavý spoustou děr, mě nejvíce zaujala restaurace na náměstí, kde jsem jídlem ukojil mé jediné pudy. 
Hrad byl kvůli filmařům zavřený, ghanská právnička kvílí a rve si vlas z neukojeného očekávání nevšedních zážitků. Mě jakési díry v šutru nelákají, tudíž hlasuji pro cestu zpět k bazénu.
Večer nejdeme na pivo, poněvadž včera si ghanská právnička dopřála několik sklenic, pročež následně na hlavní třídě metala tělem s vysvětlením, že provádí hvězdu. A podobnou ostudu již absolvovat nehodlám.

 

2.10. 2004 sobota
Ráno jedeme stopěm do Nevsehiru a poté dalším stopem do jakéhosi skladu na brambory, hojně navštěvovaného turisty a v průvodcích nazývaného podzemním městem Derinkuyu (vstup 10.000.000). Ghanská právnička nadšeně pobíhá po sklepech a tunelech a fotí tmu. Stopem pokračujeme do Nigde a busem do Adany (10.000.000). Dalším busem na jih do Antakye (10.000.000). Ghanská právnička se klátí v mdlobách při cenách hotelů a tak se ubytováváme v čemsi divném, co od pohledu vypadá jako budova pro testování střel velkého kalibru (10.000.000 za oba). Recepčním jest vetchý děda ve vytahaném nočním obleku. Kromě turečtiny neovládá ani jedno jiné slovo a tak se do knihy hostů zapisujeme po instrukcích sdělovaných pomocí cucání prstu. Následně nám ještě vysvětluje na které posteli máme souložit a ukazuje trubku na střeše budovy, ze které kape voda a má pravděpodobně představovat sprchu.

3.10. 2004 neděle
Ráno lezeme do další díry, jelikož ghanská právnička je děsně kulturní, ambiciózní a vůbec mladá a perspektivní. Takoví lidé lezou do všech děr, vše fotí a vnímají tu sílu dějin a historie lidského ducha. Já vnímám jen to, že je nehorázné horko a čeká nás přechod turecko-syrských hranic, což bude zajisté laškovná záležitost a den strávený strkáním všeho možného pod razítka úředníků.

Stopem na korbě náklaďáčku jedeme k hranicím, dalším stopem ještě víc k hranicím, pak kus pěšky. Přes turecké hranice kupodivu přecházíme rychle a bez komplikací. V hraničním pásmu nám sám zastavuje syrský bus a zadarmo veze k syrskému odbavení. Malý úplatek v pdobě jednoho dolaru a frčíme dál.
„Bože proč já, proč já?“, počala po chvíli kvílet ghanská právnička.
„E?“
„Oni nás unesou! Zlí Arabové, nelítostní!“, zoufá si dál ghanská právnička a poté se komplikovaně rozhoduje, zdali je lepší nechat se pouze podříznout, nebo se ještě předtím nechat znásilnit od celé posádky autobusu. Já se znásilnění nebojím, mě nechají na pokoji, jelikož prase je pro muslima nečisté zvíře.
Ke znásilnění ovšem nedochází, naopak dostáváme vodu a jedeme až do Aleppa, kam jsme chtěli. Jeden Tunisan nás skládá do taxíku a na vlastní náklady veze k levnému hotelu (350SYP za oba ve slušném čistém hotelu – 2SYP = 1Kč, 1 US dolar = 52SYP). Z vlastní kapsy i zakupuje falafely, z čehož mám já radost převelikou a ghanská právnička také. Falafel ghanské právničce skvěle chutnal a jistě si na něj vzpomněla o pár dní později, když s výrazem přiškrcené veverky a salmonelou ležela na kapačkách.

4.10. 2004 pondělí
Ghanská právnička si umínila, že dnešní den věnuje sportu. Od rána provozuje štafetový běh na 1000×15 metrů, přičemž štafetový kolík v podobě role toaletního papíru podává sama sobě a 15 metrů je vzdálenost mezi hotelovým pokojem a hotelovým záchodem.
Když jsem se nabažil fandění nadějné sportovkyni, vyrazil jsem do ulic, bych budil dojem světaznalého turisty. Nejdříve jsem zavítal k mistru kadeřníkovi, bych si nechal zkrátit kadeře. Pan kadeřník zaútočil nůžkami a zrobil mi arabský válečný sestřih, zatímco jeho dcera obrovské postavy tvaru deformované dýně mi předváděla parodii břišního tance, poté mi vnutila prsten a dohodla si se mnou rande na zítřek. Z toho pro mne plyne, že se do této ulice již nikdy nesmím dostat.

 

Večer jsem trávil kulturně, nejdříve jsem zabloudil do citadely a svým oblečením vzbudil dojem šílence či bezdomovce, pročež pán u vstupu pokýval hlavou a pustil mne zdarma. Následně jsem kulturně zabloudil do súků, čímž jsem si způsobil mnohahodinové radostné bloudění. Největší nebezpečí podobných akcí spočívá v rafinovanému útoku na cizince pod rouškou velké pohostinnosti. Každých dvacet metrů jest bloudící zván k přisednutí před všemožné obchody a je napájen jedním či více šálky čaje.
Vracel jsem se ke stále sportující ghanské právničce večer s močovým měchýřem velikosti basketbalového míče.

5.10. 2004 úterý
Ghanská právnička zřejmě vypustila už i střeva a tak večer s místním aktivním průvodcem pobíháme po Aleppu a znesvěcujeme místní mešity. V Aleppu je záhodno zajít do centra, do uliček kolem citadely a tak podobně. Arménská čtvrt je taky klidná, pokud už vás nebaví nechat si jezdit po nohách spousty taxíků.

 

6.10. 2004 středa
Ráno odjíždíme na východ, k Eufratu. Do Rakky. Rakka jest místo nadmíru neturistické, jelikož je haněno v kultovní propagandistické literatuře každého správného uvědomělého turisty, Lonely Planet, tudíž se na Rakku těším, jak to my správní nezávislí dobrodruhové děláváme.

Ghanská právnička simuluje jakýsi záchvat, kácí se a se studeným potem odmítá komunikovat a poté se i hýbat. Jsem člověk vzdělaný i v lékařských vědách, pročež namáčím hadr a přikrývám jím ghanské právničce obličej. Následně odcházím do města za účelem přivolání pomoci. Nejdříve jsem hledal pomoc u stánku vedle hotelu, kde jsem si dal půlku kuřete. Pokračoval jsem ke stánku s ovocem a poté k obvyklým čajovým posezením. U jednoho z nich mi jakýsi dobrý Arab, místní blázen, jak jsem se později dověděl, povídal, že zná doktora, doktora největšího a určitě mě s ním seznámí. Odvedl mě do lékárny, kde byla spoust krabic a lahviček a tub a tajemných nádob. Krabice, lahvičky, tuby a tajemné nádoby na sobě měly obrázky zvířátek – velblouda, psa, ovce a tak podobně. Potom přišel pán a pravil, že mě vítá a že jdeme léčit ghanskou právničku. A že je veterinář. Vše mi pravil česky a protože jsem bystrý, usoudil jsem, že to nebude jen tak. Načež jsme naložili bezvládné tělo ghanské právničky a odjeli a přijeli a dostal jsem slivovici a pivo a uherák a klobásy a tak podobně a všichni jsme se radovali a pěli a tak podobně. Pan Aly Eldine Elhadjoine studoval v Brně, obšťastnil Sýrii manželkou ze Slovenska, společně se obšťastnili čtyřmi dětmi, ty taky studovaly mimo jiné v Brně, Bratislavě a Kišiněvě a taky si přivezli manželky a tak podobně. Pročež je to rodina internacionální a těší se zájmu syrských tajných služeb. Jestli se těší zájmu tajných služeb i slečna Lara, to sice nevím, ale pochopil bych to.
Rakka naštěstí není nikde zmiňována jako turistické místo, takže je tam fajn. Ve městě jsou zbvytky staré mešity, opravdu obrovské s věží, kams e dostanete, když vnutíte hlídači úplatek. Ovšem kde se dá sehnat hlídač, to nemám tušení. Byl jsem tam dvakrát a vždycky se odněkud vynořil. Ve městě u Bab Baghdad je nová mešita, postavená za peníze Iránu víceméně jako pomník obětí šíítsko-sunitských válek. Mešita je nová, obrovská a pěkná, určitě stojí za vidění.

7.10. 2004 čtvrtek
Zatímco ghanská právnička si užívá lechtivých hrátek s injekčními stříkačkami a laškuje s infúzemi, já si žiju jak prase v žitě. Býti hostem syrské rodiny je věc náramná, člověk nedělá nic, jen žere, jezdí si kam chce a k večeru popíjí pivo, arak a slivovici, aby zapil uherák a maďarské klobásy.
Večer se ocitám na svatbě, která je ve zdejších podmínkách věcí náramnou. V betonovém skladišti pod zemí bez jakéhokoli zařízení kromě desítek platových židlí jsou nainstalovány reproduktory, zřejmě konstruované pro vysílání vzkazů mimo zdejší sluneční soustavu. Hlasitost jest nastavena na maximum, pročež prvním zážitkem po vstupu je lupnutí v uších a následný bezúspěšný pokus dostat bubínky do původního stavu. Klimatizace je jevem zřejmě nežádoucím, tudíž zde není, zato je vzduch náramně plný cigaretového kouře, pro který není vidět z jednoho konce skladiště na druhý. Polovina lidí sedí na židlích, druhá polovina zbrocena potem tančí jakýsi tanec. Tanec se mi nepodařilo pochopit ani když jsem byl násilně vržen mezi tancující, k všeobecnému pobavení hostů, novomanželů i místního kameramana.

 

Kolem půlnoci následuje arabská jízda ulicemi spočívající v tom, že se nočním městem v oblaku prachu řítí desítky aut ověšených nadšenci, kteří se snaží ubrousky trefit sklo ostatních aut, zřejmě aby řidič lépe viděl.
Když jsem se po půlnoci vysoukal z auta, nebyl nikde nikdo, ovšem zanedlouho již byla kolem spousta mechaniků a ve tři ráno bylo již auto zprovozněno, nápravy, kola i dveře vyměněny a už ani moc nebylo poznat, že nedlouho předtím jsme v plné rychlosti polaskali půlmetrový obrubník, chvíli plachtili vzduchem a dosedli jaksi bez podvozku.

 

8.10. 2004 pátek
Hned po ránu se mohu beztrestně smát ghanské právničce. Nemůže mě bíti, jelikož leží na zádech a ze žil jí vede jakási trubička k nějakému pytlíku.
Opravujeme auto po včerejší legraci, odpoledne jedeme vyzkoušet jízdní vlastnosti do Rassafy. Nikde nikdo kromě jakýchsi pomatených českých studentů, kteří tu hodlají roztahovat sítě a lovit netopýry. Já netopýry nejím, pročež jsme jeli k beduínům na kolovu limonádu a vařenou kukuřici.
Rassafa (Rusafa, Russafa atd atd) je jedno ze syrských „mrtvých měst“, kterých je v Sýrii několik set. Jsou stará několik tisíc let (většinou) a nejmladší jsou z dob antických. Do spousty z nich se neplatí žádný vstup, do některých ano. Stupeň zachovalosti je různý, některá vypadají velice zachovale, ovšem na svědomí to mají spíše „restaurátoři“ a tuny betonu. V Rasafě se dá vlézt i do podzemních cisteren, které spíš připomínají chrám.

9.10. 2004 sobota
„Na Jaabar!“, pravil pan Aladin, objednal mikrobus, naložil rodinu, ghanskou právničku a mne a vyjeli jsme. Jaabar je hrad u přehrady pana Assada, je z něj pěkný výhled na vodu a v restauraci pod hradem je spousta vos. Z ryze humanistických pohnutek se nekoupu, jako správný milovník přírody nechci způsobit rybám šok z něčeho, co zřejmě dosud nespatřili. Tímto fikaně naznačuji, že Syřané nedosahují hmotnosti jatečního dobytka.
Od Jaabaru jedeme po hrázi do Thaury, kde jest velký trh s použitým zbožím. Mají tam spoustu zajímavých věcí, většinou z druhé, třetí a dalších rukou. Díky výhodné ceně jsem uvažoval o koupi slušivých trenýrek a injekčních jehel, nakonec jsem však zakoupil modré a červené autíčko, neboť byla jen trochu rozšláplá a byla za chamsa.

10.10. 2004 neděle
Opulentní hostinou u slovenské lékařky zakončujeme pobyt v Rakke, ghanská právnička už je totiž v pořádku a oblažuje okolí várkou rasisticko-gynekologických vtipů.
Večer vsedáme do mikrobusu a jedeme do Dayr Az Zawru. Při vystupování se česky ozvalo „dobrý večer“ a do péče si nás vzal pan Ahmet. Pan Ahmet je Iráčan, studoval v Brně a má rád karbanátky. V Dayr Az Zawru jest starý most přes Eufrat a na tom mostě postává pan Ahmet s ghanskou právničkou a pějí píseň Šly panenky silnicí. Tedy… moc často se to asi nestává, já to viděl jen jednou.

 

11.10. 2004 pondělí
Ráno odjíždíme podél Eufratu k iráckým hranicím. Pánům s kulomety u silnice se při kontrolách opravdu velice líbí americké vízum, které má ghanská právnička v pase. Jdeme do Mari, což je staré město, ale nikdo tam nebydlí, bydlí tam jen syrští dělníci, kteří provádějí na tomto 7000 let starém městě citlivé archeologické práce za pomoci bagrů, krumpáčů a velkých lopat.
Z Mari jedeme k dalším pánům s kulomety, kteří nás nakládají do auta směrem pryč z Iráku a tak úpím v autě plném potetovaných divných ženštin a ghanské právničky.
Vystupujeme u Dora Europos, kde také stávalo město, nyní tam město nestojí, zato je tam horko jako sfiňa.
Stopujeme dál na sever, zastavuje jakýsi Iráčan a za veselého předjíždění se svými dvěma bratry končíme opět v Dar Az Zawru.
Večer odjezd do Palmyry. Z dovolené se stávají stíhací závody, když běhám za ghanskou právničkou, která v jedné ruce drží knižního průvodce, ve druhé fotoaparát a s dětsky svítivým pohledem nadšeně výská a fotí vše. Úplně vše. Od elektrického vedení po záchod v hotelu.
Večer spíme v hotelu, kde dokonce mají i ručníky. Ó to se mám.
Palmyra je syrská turistická atrakce číslo jedna a podle toho to tam vypadá. takže se na to psychicky připravte, pokud se tam hodláte vydat. Turistické jsou i ceny – o několik řádů vyšší než jinde v Sýrii.

 

12.10. 2004 úterý
„Ó mistře, velbloud!“, povykuje domorodec.
„Díky, už jsem jedl.“
„Levně!“
„Nechci.“
„Levně, velice levně!“
„Říkám, že nechci.“
„Ještě levněji, nejlevněji.“
„Grrrrrrrrrrrrrrr….!“

Pilot ošoupaného velblouda mizí za antickými sloupy: „Levně, kdyžtak se mi ozvěte, jmenuji se Pepa!“. Jelikož jsem líný, neházím kamením.

Vrháme se vstříc znovu postavené Palmyře. Poměr původních částí a nového syrského betonu je tak jedna ku jedné. Kryji se před nájezdy dotěrných prodavačů, zatímco ghanská právnička běží na jakýsi kopec, na kterém je hromada betonu a označení „Zaručeně původní a skvělý hrad“.

Odpoledne odjíždíme do Damašku. V Damašku si masíruji lýtka a poté vyrážím na okružní běh městem a na všechny strany volám: „Levný hotel, prosím, levný hotel!“
Vcelku bez úspěchu poznávám většinu zdejších ubytovacích zařízení, včetně pěkného Pakistan hotelu, kde jsou k dispozici tmavé kobky s matracemi, spousta švábů, husté ticho a po chodbách spousty mlčenlivých černochů a Pákistánců. Návštěvu hotelu doporučuji zejména sexuálně neukojeným ženštinám s masochistickými sklony. Nakonec usmlouváme až nechutně luxusní pokoj, dokonce bez švábů.

Damašek je město, kde jsou na turisty zvyklí a podle toho to tak vypadá. Vysoké ceny a vyčůraní taxikáři, naháněči a průvodci.

13.10. 2004 středa
Ráno odjíždíme do Maaluly, což má být vesnička ve skalách s pestrobarevně namalovanými domy. Ghanská právnička zahřívá fotoaparát a nadšeně líčí, že domy mají barvu modrou, žlutou a mauve. Realita je poněkud jiná. V aramejsky mluvící díře jsou domy šedé, šedé, šedé a šedě zaprášené. Romantický kaňon s potůčkem je vybaven slušně zásobenou černou skládkou. Z hnusné Maaluly se vracíme do hnusného Damašku. Zakupujeme celé kuře a já už nevystrkuji nos z hotelu. Hnusné město, hnusnější už je snad jen Praha. A možná Ivolginsk.

14.10. 2004 čtvrtek
Ráno odjíždíme do Homsu. V Homsu jest skvěle, jelikož zde mají skvělé džusárny se skvělým džusem. Vysedávám v džusárnách a prolévám hrdlem půllitry šťávy z právě vylisovaných granátových jablk. Hotové granátové orgie. Homs je klidný, má fajn trhy a mimo jiné i skvělé džusárny. Atd.
Také navštěvujeme milý obchůdek. Ghanská právnička si nechává dělat dvě porce jídla, já zakupuji kolovu limonádu. Dopíjím a plechovku vyhazuji. Při odchodu nám účtují dvě jídla a kolovu limonádu. Milý prodavač nahlíží ghanské právničce do tašky a ejhle, plechovka koly nikde.
„Limonáda? Nemáte limonádu!“, praví a hodlá limonádu dodat.
„Ale prdlajs, už jsem ji vypil, už jen platíme!“, vysvětluji.
„Uááááááááá! Nesahej mi na tu tašku, mizero!“, propuká hladová ghanská právnička v hysterický záchvat.
„Limonáda, nemáte limonádu!“
„Nech to na pokoji! Moje taška! Moje jídlo!“
„Limonáda!“
„Dej ty pracky pryč! Moje jídlo, nech to býýýýt!“
„To chce klid.“, uklidňuji situaci.
„Znásilnění, vražda! Pomóóóc! Policie!“, ječí ghanská právnička.
„Policie? O né, limonáda!“
„Policijéééé! Hasičíííí! Ó ES EN! ES Ó ES! ER VÉ HÁ PÉ! Pomóóóc!“

Prcháme.

15.10. 2004 pátek
Ráno odjíždíme do Hamy. V Hamě není nic kromě známých vodních kol a asi tak milionu turistů. Vracíme se zpátky do Homsu a odjíždíme na  hrad Krak des Chevaliers, samozřejmě zapsaný na seznamu UNESCO. Jde o jeden z nejzachovalejších hradů středověku. Hosn jest vesnice pod hradem a na hradu je opět milion turistů. V rámci šetření spíme ve spacáku na střeše hotelu.
Večer propuká hororové představení. Nedaleko je zákeřně skryta mešita s zúrivými meluzíny. Meluzíni obvykle povykují maximálně několik desítek minut. 
„Alláááááh akbáááár japadaba uemi oluké polí!“, ječí meluzín. Ghanská právnička zatíná nehty a zuby do betonu na střeše. Po hodině vřískání ghanská právnička vyluzuje zvuky týraného psa. Navíc má z řevu halucinace, tudíž v motlitbě jasně rozeznává českou větu „Ufiknůůů ti kouléééé“.
„Tak už mu je do prdele ufikni a drž hubu!“, řve o chvíli později nepříčetná ghanská právnička na mešitu.
Šílená modlitba skončila po více než dvou hodinách. V noci se budím následkem divokých snů o nájezdech celých armád ječících Arabů.

16.10. 2004 sobota
Ráno platíme vstupné a běháme po hradu. Hrad je bezsporu více než pěkný, ale dojem kazá probíhající opravy, ba až rekonstrukce. Naneštěstí za pomoci značné invence obyčejných dělníků a přebytku betonu. Slalom mezi sloupy a turisty. Od hradu bereme taxíka k dálnici. Na dálnici stopujeme a do pěti minut zastavuje odvoz. Sotva se plížící náklaďák, takže mám spoustu času si zvesela vyprávět s řidičem, až mě z toho bolí ruce, nohy a všechny mimické svaly. Arabsky totiž neumím a pan řidič jinou řečí nevládne. Vyhazuje nás kousek od Tartusu. Lezeme na dálniční nadjezd a další dodávkou dojíždíme do města. Tartus je u moře a předepsaným oblečením zdejších ženštin jest těsně upnuté šatstvo. Dmoucí se dekolty rozohnily mé hormony, což obnáší silný pocit hladu, tudíž jsem zakoupil jakési zeleninové utopence. Den byl zakončen romantickou chůzí při západu slunce a broděním se skrze potoky husté smradlavé hmoty, vytékající z rour z města rovnou na pláž.

17.10. 2004 neděle
Ráno běhám nahoru, dolů, doleva, doprava, ven a zase zpět. Účelem této činnosti je získat prodloužení platnosti syrských víz. Obdařen spoustou razítek a kusem počmáraného papíru všitého do pasu jsem byrokrativně ukojen.
Odjíždíme na sever do Latakie, taxi, další auto a končíme na pobřeží u tureckých hranic ve vsi Basit. Je po sezóně, nikde žádný turista, ba i s ubytováním jsou potíže. Po troše smlouvání pln radosti spočívám v bungalovu plném komárů a blech a o chvíli později v moři plném odpadků.
Večer si zpříjemňuji pivem a hrou „na blbečka“. Tuto hru je třeba provozovat s novinami v jedné ruce a spoustou hbitých komárů všude kolem. Po mnoha výpadech a slibně vypadajících útocích se kandidát na blbečka s mizivým úspěchem kácí na pelest, zatímco komáři se usadí na stropě, kam nelze dosáhnout. Hra na blbečka vrcholí v nočních hodinách, kdy aktivitu převezmou komáři.

Ghanská právnička laškovně odhaluje kotníky a lýtka, brouzdá se vodou a já jsem rád, že mohu myslet třeba na komáry. Jinak bych na samém konci výletu porušil předsevzetí, co jsem si dal na začátku.

18.10. 2004 pondělí
„Opuchlý před hnízdem vosím říkám vosám ´Další, prosím´“, pravil klasik a ghanská právnička i já rezignujeme podobně a už na komáry nejsme ani moc zlí. Ovšem blechy mi vadí, jelikož jsem zhýčkaný. Blechy lapám a drtím.
Sedíme u silnice a čekáme na odvoz. Latakie, taxi a vlakem do Aleppa. Opět do růžově natřeného hotelu Zelená hvězda.

19.10. 2004 úterý
„Pojďte na čaj!“, povídá proplešatělý pán s tváří jak měsíček na hnoji a modrýma očima v aleppském súku. Nabízí mi vodní dýmku. Nu což, dáme.
Chvíli na mě zírá.
„Jojo, to je známé, že v Česku jsou krásní kluci.“
„Krásné ženy se říká,“ opravuji toho dobrého muže a bublám z vodní dýmky.
„Kdepak, kluci. A máš ženu?“
„Jistě, ženu a kopu dětí,“ dím bublajíce.
Pán posmutněl.
„Vypadá jak Indiana Jones! Že?“, obrací se na ghanskou právničku.
Ta na mě se zhnusením pohlédne a hudrá si cosi o prasečím ksichtu.
„A co vy, máte bratra?“, konverzuje milý pán s ghanskou právničkou.
„Jojo, mám.“
„A je taky tak pěkný?“
„Můj bratr je krásný, nádherný, úplný model! Ne jak tady Chocho, držka hnusná!“, nadšeně líčí ženština.
Pánovi se lesknou oči.
Přichází jiný pán a mile se zdraví.
„To je královna Sýrie!“ představuje ho majitel vodní dýmky.
„Král Sýrie…“, opravuji.
„Kdepak, královna Sýrie.“
Přichází mladý klučina a královně Sýrie něžně hladí ruku.
Jelikož je mi tepleji než je zdrávo, dobublávám dýmku a prchám.

 

Naa ulici nás přepadla šílená ženština ze Singapuru a pravila, ať s ní kamsi jedeme. Vsedáme tedy do dodávky a užíváme nebývalého prostoru. V dodávce je kromě řidiče jen ona Singapurka, poloslepý Američan, nadšená ghanská právnička a já. Jedeme na mrtvá města, jak se v Sýrii říká opuštěným městům s dob dávných i předávných.
Prvním mrtvým městem jest Bába. Město se tak vůbec nejmenuje, ale protože jsem na jméno zapomněl, bude to prostě Bába. Bába je pěkné, v lese olivovníků, na rozdíl od ostatních mrtvých měst, které jsou prostě na poušti jen v písku. Poté jedeme do Serjelly. Serjella je na členitém kamenitém terénu, tudíž zase žádný písek a nic jiného. V mrtvém městě se prohání Singapurka s rozbitým modrým deštníkem, poloslepý Američan, fotící ghanská právnička a hromada ovcí a koz. 
Následuje Ebla. Ebla není trapně moderní, jako některá stará římská města, Ebla je stará přes pět tisíc roků a tudíž je tak k vidění úplně prd a navíc tuny turistů.
Po kulturním výjezdu se vracíme zpět do Aleppa a platíme za výlet padesát peněz. Což obnáší přibližně půl flašky malého fernetu. 

20.10. 2004 středa
Ráno vyjíždíme směr Turecko. Na hranicích nebývalý opruz a zdržování, takže hned je na světě pár hodin zpoždění. Jedeme směr Istanbul. Už v Antakyi se ghanská psychicky hroutí a při dalším odloženém odjezdu česky pokřikuje, že ji všichni serou a ať jdou kamsi, konkrétně je odkazovala tuším do prdele. S pomocí několika přestupů a hodin čekání večer konečně sedíme v přímém busu z Iskenderunu do Istanbulu.

21.10. 2004 čtvrtek
Odpoledne dojíždíme na otogar. Metrem a tramvají odjíždíme do centra, kde je miliarda turistů, vstupné do každého baráku za dvě miliardy a za hotel chtějí tři miliardy.
Prožírám poslední peníze a psychicky se připravuji na cestu bulharským busem.

22.10. 2004 pátek
Motáme se po Istanbulu a kolem Bosporu, večer odjíždíme do Sofie. Naposled si užívám slušného busu. Po navýsost pozitivních zkušenostech s busy v Turecku mě opět čeká strašlivá realita bulharsko – česká.

23.10. 2004 sobota
Ráno přijíždíme do Sofie a po pár hodinách lezeme do busu směr Praha. Z rychlého, čistého tureckého busu se dvěma sličnými stewardkami, LCD monitory, funkční klimatizací, občerstvením a spoustou místa na nohy i můj břuch jsem v autobusu společnosti Eurotours.
Autobus má zřejmě omezenou maximální rychlost na zhruba 20km/hod, ve vyjímečných situacích se řítí i šedesátkou. Ghanská právnička na dálnici pozoruje vozidla, která předjíždíme. Byla celkem čtyři. Dvě nepojízdná auta odstavená na kraji, jeden koňský povoz a malá dodávka přetížená naloženým dřevem.
Autobus je malý, hnusný a sotva jede. Řidič neřídí, nýbrž vypráví historky, baví se se všemi okolo a osahává stewardku. Občerstvení neexistuje a jediná funkce stewardky je v tom, že vždy oznámí, kolik stojí WC na pumpě, kde právě zastavujeme.
Hned na prvních hranicích na výjezdu z Bulharska stojíme přes čtyři hodiny. A cesta v tomto duchu pokračuje.
Pro nadšence doporučuji následující:
1) vypijte litr acetonu
2) píchněte si do oka drát
3) vdechněte žížalu
4) vstupte mezi Jehovisty
5) sepište testament
6) absolvujte cestu Sofia – Praha se společností Eurotours

24.10. 2004 neděle
Odpoledne přijíždíme do Prahy. Po hnusné cestě hnusné město. Upadám do postele a polořízeného kómatu.