Vietnam, 2012

256

4.10. 2012 čtvrtek
Odlétám hned po práci z Dublinu do Prahy a snažím se kontaktovat dobrodružníky v dalekém Vietnamu. Oněmi dobrodružníky jsou známí vyvrhelové společnosti – pan hasič Josef, pan gynekolog Kápa, šílený cestovatel pan Kokoška a ukrutný motocyklový gangster pan Lišák.

Zatím jedinou zprávou  bylo: „Chlastáme pivo a vodku!“

Reakce na můj dotaz, kdy a kde se tedy v Hanoji setkáme.

5.10. 2012 pátek
Odlétám do Dubaje. Nadprůměrnou společností Emirates s podprůměrně mentálně vyvinutými příslušníky českého národa. Letadlem se rozléhají typické české konverzace, kdy jeden Čech vysvětluje (cokoli) a na jeho povětšinou imbecilní bláboly posluchači odpovídají: „No jasně, to jsem taky věděl,“ a imbecilní bláboly tak stvrzují.

6.10. 2012 sobota
Do Saigonu přilétám k večeru. Vydání víz trvá pár minut a poté se již za hustého deště nechávám dovézt na ulici Pham Ngu Lao, která jest okupována levnými hotely a armádou turistů. Sázka na jistotu. Již je večer a město svítí kilometry neonových nápisů, jak už to města dělávají.

Ubytoval jsem se v hotelu za pět peněz, bez švábů, s čistou koupelnou a klimatizací. Pročež jsem mírně znechucen, jelikož jsem očekával nějaké dobrodružství. Například nutnost vyhnat z pokoje netopýry a sdílet sprchy s křehkými domorodkyněmi.

„Já být cizinec, já mít hlad a hlad být velký!“ sděluji v restauraci ochotnému panu číšníkovi a dožaduji se nějaké speciality.

„Tady specialita, moc dobrý,“ sune přede mne pan číšník o půlhodinu později talíř. Na velkém talíři je velká žába a vypadá nádherně, usmažena do zlatohněda, s pootevřenou tlamou. Nedočkavě jsem se chopil jídelních hůlek a zabodl je do žáby. Žába praskla a z břicha se jí vyhrnula hrst smažených červů.

Pan číšník na mne spokojeně zamrkal a já se pustil do jídla.

7.10.2012 neděle
„Dobré ráno, Vietname!“ zvolal jsem z okna hotelového pokoje a vzápětí se rozkašlal, jako bych spolknul babočku. Město pana Ho Či Mina neboli Saigon se nikterak neliší od jiných asijských megapolí co se smogu týče. Proudy dýmících skútrů se řítí po širokých ulicích doplněny kolonami automobilů, které zřejmě místo benzínu spalují vlasy Děda Vševěda. Ho Či Minovo město jest největší vietnamskou aglomerací, s předměstími dosahuje počet obyvatel v současnosti osmi milionů. Označení „Saigon“ jest stále používáno pro celé město, byť má patřiti pouze centru, Distriktu 1.
V HCMC (zkratka užívaná pro anglické označení Ho Chi Minh City) lze dělat spoustu zajímavých věcí. Jelikož jsem nekulturní hovado, zvolil jsem jídlo. Po včerejší skvostné delikatese jsem se uskromnil a dopřál si šestkrát vietnamskou klasiku, známou polévku pho. Nudlová polévka zušlechtěná kořeními a masem jest servírována ve velkých miskách a kdybych se nestravoval jako hejno sarančat, jedna porce normálnímu člověku vystačí na půl dne sytosti.

Odpoledne mi zapípal mobilní telefon, zpráva od zbytku výpravy.

„Tak se nepotkáme v Hanoji, ale na Cat Ba. To je takový ostrov. Chlastáme tu vodku.“

Zakupuji sobě mapu Vietnamu a hledám zmíněný ostrov. Odpoledne odjíždím na letiště a odlétám do Hanoje. Letecká společnost VietJetAir mi po dlouhé době připomíná, že cestování letadlem může být i potěšením. Letušky jsou pěkné, s dlouhýma nohama a velice krátkými kalhotami, které svými rozměry připomínají spíše spartakiádní trenýrky. A navíc ony letušky na požádání roznášejí kokosové ořechy s brčkem.

V Hanoji se nechávám odvézt k prvnímu autobusu do Hai Phong, odkud by měly jezdit lodě na Cat Ba.

„Masáž? Nechcete masáž?“ dotazuje se v hotelu podivná recepční. Je půlnoc, dojel jsem do přístavního města Hai Phong a chci spát.

„Masáž? Masááááž?“ klepe mi kdosi na dveře pokoje. Dvě hodiny po půlnoci.

Ve tři hodiny rozzuřen otevírám dveře po dalším klepání. Tentokrát mi není nabízena masáž, ale pán z recepce strká ukazováček do kolečka vytvořeného z ukazováku a palce druhé ruky. Hlavou kyne k vedlejším dveřím ozářeným velkým červeným srdcem.

To je tak, když se poutník ubytuje v bordelu.

8.10. 2012 pondělí
Chichotání horizontálních pracovnic a mlácení dveřmi mi nedovolilo spáti, pročež již před svítáním balím batoh, na recepci pronáším mnoho nehezkých slov a odcházím do přístavu. Jelikož loď pro pasažéry na Cat Ba odjíždí až za dvě hodiny, klopýtám přes lodní lávky na loď nákladní, která má již nahozené motory.

„Cat Ba?“ dotazuji se sofistikovaně a ukazuji na loď.

„Cat Ba,“ přikyvuje lodník a ukazuje na loď.

„Kolik na Cat Ba?“ ukazuji přes vodu.

„Pět peněz,“ praví pan lodník. A tak jedu.

V deset dopoledne již stojím ve městě Cat Ba na stejnojmenném ostrově. Z okna hotelu se vyklonil pan hasič Josef, vedoucí výpravy: „Blbě, je mi strašně blbě. Zase jsme chlastali.“

Po chvíli již halekáním, mlácením na hotelové dveře a dusáním po schodech budím i zbytek výpravy. Kromě pana hasiče Josefa se tak pěkným vietnamským ránem potácí i zkušený cestovatel a student arabštiny pan Kokoška. A také zarostlý drsný dobrodružník, pojišťovací agent pan Lišák a pan Kápa, občanským povoláním gynekolog.

Cat Ba jest největším z ostrovů souostroví zálivu Ha Long, pravděpodobně nejznámější atrakce celé země. Přibližně polovina ostrova je zahrnuta do národního parku, kde je možno spatřiti řadu roztodivností. Kromě endemické opice jsou to například obří veverky, pan Kokoška s patnácti dioptriemi či pan gynekolog Kápa shánějící gumové rukavice a slibující domorodkám důkladné vyšetření. Na ostrově jest bujná tropická vegetace, několik jeskyní, pár pěkných pláží či trh v Cat Ba se spoustou ostrorepů.

„A protože už jsme velcí hoši, zapůjčíme sobě motocykly,“ zavelel pan Josef.

Pan Lišák se ďábelsky zasmál, jelikož má v Česku roztrhanou bundu a velký motocykl, pročež jest členem motocyklového gangu. Pan Kokoška zamrkal, což díky extrémně silným sklům jeho brýlí vypadalo jako epileptický záchvat dvou medúz.

„Já bych byl s těmi motocykly opatrný. Také jsem měl motocykl a….“ snažím se varovat dobrodružníky.

„Mé uši jsem uzavřeny kvílení starců,“ pravil mi pohrdavě pan gynekolog Kápa, načež přidal plyn a vyboural se. V šoku se ovšem nepustil plynové rukojeti, plyn naopak bezděčně přidával. Pročež byl na hlavní křižovatce motocyklem vláčen sem a tam, tam a sem a užaslí Vietnamci nevěděli, jestli mají tleskat nebo volat sanitku.

Po zbytek dne se motocyklujeme po ostrově, navštěvujeme vyhlídkovou věž v národním parku, Nemocniční jeskyni a chovný rybník. Vyhlídková věž jest zrezivělá a výstup na ni v současnosti oficiálně zakázaný, ovšem i od její paty jsou výhledy na ostrov pěkné. Známá Hospital cave byla za vietnamské války (té velké) podzemní nemocnicí se spoustou místností, operačních sálů a nechyběl ani bazén. Rybníky ve Vietnamu slouží nejen k chovu ryb, nýbrž i k chovu žab. Což mi přijde rozumné, jelikož nafukovat žáby brčkem je velká legrace.

„Já být velký muž. Velký muž – velké jídlo,“ poplácal se večer po chlupatém břichu pan Lišák, číšnice uznale pokývala hlavou a donesla velkému muži tři kilogramy nudlí.

9.10. 2012 úterý
Ostrov Cat Ba jest méně navštěvovanou částí zálivu Halong Bay, nicméně to neznamená, že by bylo k vidění méně. Karstové scenerie jsou obzvláště mimo turistickou sezónu překvapivě prázdné a místo povykování turistů zní nad klidnými vodami štěkot ošklivých psů místních rybářů.

Záliv Halong Bay jest na seznamu světového dědictví UNESCO. Tuto nálepku získávají menší i větší divy celého světa a je to v podstatě něco jako poukázka na rakev. Na čem spočine pařát UNESCO, stane se nesmírnou atrakcí, která má za následek devastující vlny bambilionů turistů. V případě Halong Bay se jedná o organizované zájezdy z celého Vietnamu, Asie i světa, přičemž hubem výprav za zážitky se stala relativně nedaleká Hanoj, méně Hai Phong a stáda Číňanů jsou dovážena z Nanningu. Tisíce vápencových skal, ostrůvků a ostrovů skýtají pohledy, nad kterými se tetelí srdce nejednoho výletníka a záliv je tak plný turistických lodí. Lodě moderní i repliky všeho možného brázdí vody zálivu a nabízí výlety od jednoho dne až po několikadenní výpravy dále na sever i jih.

„Vstávat, chásko lenivá, nastal čas spatřiti vody, kam sestoupili draci!“, zvolal pan vedoucí, hasič Josef. A měl pravdu minimálně v tom, že literárně Vịnh Hạ Long skutečně znamená „Záliv sestupujících draků“.

„Dejte mi gumové rukavice, nechť vyšetřím místní ženštiny,“ vygradoval romantickou atmosféru pan gynekolog Kápa.

Načež jsme si vypůjčili kajaky a jali se brázdit vody kolem Cat Ba. Zážitek nikoli adrenalinový, leč veskrze příjemný. Vesnice na vodě, vůně ryb a krabů, vápencové skály a jeskyně.

10.10. 2012 středa
Cat Ba je mimo turistickou sezonu jen ospalou dírou plnou poloprázdných hotelů a ještě prázdnějších restaurací. Pročež se výprava chomutovských dobrodružníků rozhodla vydat dále. Z Cat Ba lodí na pevninu a dále do Hanoje. Druhé největší město Vietnamu je mi sympatické hlavně tím, že na rozdíl od Ho Či Minova měst jsou tržnice plné uzených  pečených psů.

„Já bych si dal toto,“ praví pan hasič Josef.

„Já tohle… a znáte to – velký muž, hodně jídla,“ praví pan pojišťovák Lišák a drbe se na bachoru.

„Prostě mi něco objednejte,“ krčí rameny pan gynekolog Kápa.

„Hon ča ču či ko ka ky ko jaou jou čičičočo,“ zřetelně pronáší zkušený cestovatel pan Kokoška, jelikož se, na rozdíl od nás ignorantů, snaží zavděčit místním objednávkou jídla v jejich jazyce.

Dostali jsme všichni úplně stejné jídlo, pobavili personál restaurace neschopností najíst se civilizovaně jídelními hůlkami a poté se již odebrali na vlakové nádraží. Zakupujeme jízdenky do Lao Cai na sever Vietnamu, jelikož se nám zachtělo hor, horských kmenů a horského vzduchu.

„Dejte mi gumové rukavice, všechny je tam vyšetřím,“ hlásí se o slovo pan gynekolog Kápa. Gumové rukavice nebyly, pročež se pan gynekolog spokojil a několika lahvemi vodky.

V kupé vlaku pronáším nealkoholická moudra, pan Kokoška studuje vietnamštinu a kuje cestovatelské plány, zbytek výpravy chlastá vodku a jediná ubohá vietnamská spolucestující si obalila hlavu bundou a tiše trpí.

 

11.10. 2012 čtvrtek
Za svítání lezeme z vlaku a mikrobusem odjíždíme do městečka Sapa. Svěží vzduch a téměř podalpská atmosféra kontrastuje s krajinou jižního Vietnamu. Pohoří Hoang Lien Son na čínsko-vietnamských hranicích tak bývá občas nazýváno tonkinskými Alpami. Samotné městečko Sapa jest nyní směsicí několika koloniálních budov postavených za francouzské okupace, několika hotelů, hostelů a nejrůznější obchodů se zbytečnostmi a ještě zbytečnějšími zbytečnostmi. Poměrně málo prodejců nenabízejících turistické suvenýry se soustředilo kolem městského tržiště. A udělali správně, jelikož sapský povětšinou krytý trh jest místo, kam je radno zavítati.

„Haf haf!“ objednávám si snídani.

„Oukej oukej, mister,“ pravil pan prodejce a již si lebedím na dřevěných lavicích a pojídám psí polévku.

Sapská tržnice není nikterak velká, leč nad její diverzitou zaplesá srdce nenáročného výletníka. Mezi prodejci všemožného masa a nejrůznější zeleniny na lavicích posedávají místní i cizinci. Rýže a nudle, polévky i knedlíky nejrůznějších podob a chutí. Zatímco se spokojeně krmím plátky psa v polévce, vedle si skupina Číňanů pochutnává na veverce a nedaleko se tlustá Američanka dožaduje vegetariánského jídla.

Sa Pa není místem, kde se obézní turisté sluní u moře a poté pod slunečníky nadávají na krutosti slunečního žáru a malou třešeň v koktejlu. Do Sa Pa výletníci zajíždějí jednak kvůli výletům po okolí, jednak kvůli tomu, aby zírali na příslušníky horských kmenů. Obojí jde případně spojit tak, že turista chodí po kopcích a leze do vesnic, kde zírá. Kromě etnických Vietnamců, Číňanů a neurčitého mixu jest Sa Pa a její okolí obýváno osmi kmeny, pravý to ráj amatérských antropologů, co po půldenních návštěvách vesnic poté v Evropě obšírně rozprávějí a prskají moudra čpící dobrodružstvím. Nejpočetnější Hmongové, příslušníci Dao (Zao), Tay, Giay (Zai), Muong, Thai, Hoa a Sa Pho ve svých krojích vypadají jak kompars pro disneyovské pohádky.

„Kup si kup si kup si kup si!“, útočí na nebohé turisty armády ženštin a není to útok ledajaký. Se svou neoblomností patří mezi vnucovací-obchodnickou elitu celého světa.

„Nechci, už mám!“

„Ještě ještě ještě ještě!“

„Nechci nechci nechci nechci!“

„Kup si kup si kup si kup si!“

„!!!!!!!!!“

„!!!!!!!!!“

„No dobře, tak já si ještě těch dvacet náramků a třicet taštiček koupím. Ale naposled! Už ani ň!“

„Kup si kup si kup si kup si!“

12.10. 2012 pátek
Jelikož místní doprava kolem městečka Sa Pa není zrovna synonymem pro vysokou frekvenci, pohodlí a spolehlivost, opět jsme se rozhodli zapůjčiti sobě motocykly. Dle mého jest motocyklování zdaleka nejlepším způsobem dopravy po Vietnamu. Levný, dostupný a motocyklista přitom neztrácí kontakt s obyvatelstvem. Někomu ovšem kontakt s obyvatelstvem nestačí a vyžaduje i velice těsný kontakt s vozovkou. Jako například pan hasič Josef, který se rozhodl na motocyklu provozovat kaskadérské kousky a po divácky atraktivní piruetě se válí na zemi.

„Cestáři nesvědomití! Pneumatiky podle nepřilnavé! Ošklivý prach na vozovce! Zákeřná gravitace!“ nešetří pan Josef vulgarismy, durdí se a špačkuje.

„Ché ché ché ché, Josef rozbil zrcátko,“ komentují členové výpravy havárii a poté již ujíždějí v dál, jelikož když se pan Josef rozzuří, jest zlý.

Odpoledne bloudíme kolem Sapy a kocháme se nejrůznějšími vodopády, výhledem na Fansipan, nejvyšší horu Vietnamu, rýžovými poli a balancujeme na provazových mostech přes říčky.  Zkrátka – tak trochu jiný Vietnam.

13.10. 2012 sobota
Vesnička Cat Cat obývaná Hmongy leží jen několik kilometrů od Sapy, pročež jest místem nájezdů většiny turistů. Zatímco turisté se kochají stánky s kýčovitými suvenýry a vodopádem zohyzděným tunami betonu, výprava z divného města Chomutova se rozhodla jinak.

„Za vesnicí je výborné koupání, všem vám ukážu mé ztepilé tělo,“ pravil pan hasič Josef a pan Lišák si promnul vous.

Vskutku, jen několik set metrů za Cat Cat se klikatí říčka, turisté nikde a romantika na dosah.

„Ó, jak průzračná voda, ó jak kluzké kameny,“ kochám se a vzápětí se již nekochám. To se již topím, jelikož kameny jsou vskutku kluzké. Bohužel jsem se zasekl kotníky mezi kameny na břehu, zatímco mé vepřové tělo s tupou hlavou skončilo v potoce. Zoufale máchám rukama a snažím se alespoň občas udržet hlavu nad vodou. Když se zrovna netopím, jsem nucen poslouchat hlučný řehot pana Lišáka, který se směje, až pláče. Zcela mokrý a potupen lezu z vody, sedám na motocykl a snažím se uniknout štiplavým poznámkám. Na úzké cestě dojíždím autobus a mému utrpění není konce. Autobus se zasekl v jakési jámě a já zastavil zhruba dvacet centimetrů od výfuku. Místo benzínu zřejmě vietnamské motory spalují žabí kůže, zhnisané nehty a cikánské hračky. Řidič autobusu totiž náhle přidal plyn a já byl téměř sestřelen z motocyklu černočerným mrakem, který vystřelil z výfuku. Při ne zcela povedeném pokusu rozjet se do kopce navíc autobus nečekaně zacouval a zatlačil mne i s motocyklem vzad, nic nepomohl můj zoufalý nářek, ani ještě zesílený chechot pana Lišáka a pana Josefa. Jest mi do pláče. Ve vlasech řasy z potoka, vyuzený výfukovými plyny a pronásledován krutým smíchem ostatních členů výpravy. Svět je krutý a ten vietnamský zvláště. Ani nebozí Vietnamci ovšem netušili, co je čeká onen krásný srpnový večer.

„Dejte mi gumové rukavice, všechny vás vyšetřím,“ křičí opilý gynekolog pan Kápa a motá se uličkami Sapy.

 

Pan Josef s panem Lišákem rozkopli dveře slušné restaurace. Kolem stolů sedí Vietnamci, popíjí čaj a naslouchají lahodným tónům jemné vietnamské hudby.

„Tady to bude žít!“ zaječel pan Josef a vyskočil na stůl. Šokovaní Vietnamci vypoulili své šikmé oči.

„Rock a metal!“ zařval pan Lišák a počal hulákat a poskakovat po lokále, přičemž kolem sebe metal divými pohledy a smýkal svým vousem a dlouhým vlasem. Načež se oba výtečníci vrhli na hrací stroj, zrušili romantický vietnamský pop a navolili skladby připomínající výbuchy vysokých pecí. Starší domorodci mají v očích hrůzu, jelikož se jim z paměti opět vynořili hrůzné zážitky válečných náletů a napalmových bomb.

„Pusťte mě dovnitř nebo si navleču gumové rukavice,“ ozývá se tichou Sapou nad ránem. Ožralý a dezorientovaný gynekolog pan Kápa nemůže najít hotel, pročež buší na dveře ubohým domorodcům, dožaduje se vstupu a vyhřátého lože.

Je nejvyšší čas odjet zase o kus dál, řekl bych.

14.10. 2012 neděle
Ráno se expedičníci předhánějí v historkách, kdo se víc opil a kdo vyděsil více Vietnamců. Paní odvedle to nijak nevadí, nůžkami stříhá do polévky kuřecí pařát a směje se třemi černými zuby. Odjíždíme do Lao Cai a opět vlakem na jih, do Hanoje. Zatímco pan Kokoška se těší, až bude bloudit Hanojí, ostatní členové se těší hlavně na přejezd do jižního Vietnamu, kde se nacházejí opilé a polonahé turistky. A já teď přemýšlím, co vše o jejich nastávajících jihovietnamských eskapádách napíši. Asi raději nic, jelikož bych dostal nemálo pohlavků.

Vlaky ve Vietnamu jsou na delší cesty ideálním dopravním prostředkem. Spolehlivé, odjíždějící na čas a ani vozový park pamatující dobu kamennou nebrání užít si cestu. Na rozdíl od nočních dálkových autobusů, kde lze sice sklopit sedadlo do téměř lůžkové podoby a strčit nohy do jakési plastové schrány pod sedačkou spolucestujícího, ale průměrně vzrostlý Evropan si připadá jak v rakvi trpaslíka. Mimoto je ve vietnamském vlaku možno kouřit mezi vagony, popíjet vodku a zírat na zadky ladným Vietnamkám, jak předváděl zejména pan gynekolog Kápa.

„Bože, za pár dní jsem v Česku. Zase se budu hrabat v cikánkách tlustých jak prase,“ pravil pan gynekolog a zavdal si ohnivé vody.

15.10. 2012 pondělí
Ráno dojíždíme do Hanoje. Jelikož je chomutovská sebranka unavena z alkoholových orgií v Sapě a na jih do Saigonu odlétají až navečer, vlezli jsme alespoň na několik hodin do hotelu. Hyperkativní hasič Josef a ultimátní cestovatel pan Kokoška ovšem  lůžku dlouho nevydrželi a vrhli se do víru velkoměsta. Pan Kokoška si fotil uzené psy, zatímco pan Josef vlezl do každého starého domu, muzea a vůbec všelijaké díry, jak mívá ve zvyku.

Odpoledne vlezli pan cestovatel Kokoška, pan hasič Josef, pan pojišťovák Lišák a pan gynekolog Kápa do vozidla taxislužby, odjeli na letiště a odletěli na jih Vietnamu, aby se věnovali nejrůznějším činnostem v deltě Mekongu a později navazovali fyzicky těsná přátelství na ostrovech jižního Vietnamu.

 

Hanoj jest druhým největším vietnamským městem a nutno podotknouti, že městem výrazně jiným. Osobně mi Hanoj přijde méně turistická, méně asijská a uličky staré čtvrti atmosféričtější. A hlavně – v Hanoji lze zakoupiti pečeného či uzeného psa daleko snadněji, nežli v městě pana o Či Mina.

V Hanoji lze samozřejmě žíti i kulturně a kromě pojídání psů si lze například zajít do etnologického muzea či šplhat po letadlech z vietnamské války v muzeu leteckých sil. A hodiny je možno tráviti v chrámu literatury, založeném roku 1070, který se stal o šest let později první univerzitou v zemi. Zatímco se tedy Vietnamci vzdělávali, o pár tisíc kilometrů dále v té době Čechové žvýkali medvědí kůže a pálili si vous při pohanských tancích kolem ohňů. Bolestná analepse, pro některé.

Za návštěvu stojí i Hanojský Hilton, proslulá věznice plná kýčovitých i méně kýčovitých exponátů a jejich propagandistických popisků. Šťastní američtí zajatci hrající volejbal, dopisy sestřelených pilotů hýřících nadšením nad vietnamskou láskou, která je během zajetí obklopuje a jiné relikty z doby relativně nedávné.

K večeři jsem si dal čtyři slepičí pařátky a pivo. Hanoj mám rád.

16.10. 2012 úterý
Ještě spícím velkoměstem a za tmy se řítím k autobusovému nádraží. Na otlučeném motocyklu sedí vietnamský řidič, za ním já, za mnou batoh. Na nádrži veze pan řidič roli igelitu, na řídítkách visí tašky s čerstvě nakoupenými žábami a za mnou na chatrném nosiči jest jutový pytel vydávající příšerný zápach. Z pytle odkapává mazlavá žlutá tekutina, pročež jsem v podezření, že převážíme shnilé žlučníky. Na nádraží vsedám do autobusu a odjíždím do města Ninh Binh. Ubytovávám se a zároveň si zapůjčuji motocykl. Ha, opět vítr ve vlasech a mouchy na zubech! Radost mi poněkud pokazilo zjištění, že motocykl nedisponuje funkčními brzdami.

Motocykluji se po krajině vpravdě pastorální, místní sklízejí rýži, na hřbitovech se pasou vodní buvoli a mezi krasovými skalami protéká nemálo potoků. Právě skály a potoky se staly lákadlem pro neustávající přívaly turistů. Vietnamských, jelikož bílou tvář zde není možno spatřiti tak často, jak v jiných vietnamských destinacích.

„Velký turista, velký loď!“ lákají mne ženštiny k projížďce.

„Loď velký, ale nevypadat bezpečný. Já být jako hroch, já chtít dobrý loď,“ upozorňuji ženštiny, ale ty se jen chichotají a již mne tlačí do loďky. Chichotat se přestaly, když jsem si nastoupil a loďka klesla podstatně hlouběji, než jest zvykem u štíhlých vietnamských turistů.

 

Jest ráno a na říčce Ngo Dong u Tam Coc jsem sám. Proplouváme scenériemi jak z romantických čínských filmů, mezi rýžovými poli, krasovými skalami a skrze jeskyně. Na cestě zpět se již na obzoru objevuje armáda turistů, stánkaři ve vesnici vystavili trička a všemožné cetky a lov na turisty začíná.

Ač Ninh Binh není zrovna prototypem města, nad kterým výletník vzdychá rozkoší, okolí vše bohatě vynahradí. Poměrně v klidu a oproti očekávání bez davů jsem si užil další projížďku lodí u Trang An a vylezl na skály nad jeskyní Mua. Od Oltáře milosrdenství jsou pěkné výhledy a kdybych sebou měl dlažební kostku, mohl bych efektně trefit turisty, proplouvající na loďkách kdesi v hloubi pode mnou.

Archetyp Vietnamu ze středověku s kónickými klobouky, veslujícími vesničany a sluncem sežehlou rýží. Archetyp Vietnamu šedesátých let s bránami s budovatelskými hesly nad prašnými cestami. Motocyklování v krajině kolem Ninh Binh jest uspokojující aktivitou.

Večer jsem se nacpal úhořem nadívaným banánem a podivnou polévkou. Dosud si nejsem jistý, jestli v polévce plavala zvláštní mrkev s jakýmsi tvrdým plátkem na špičce. A nebo to byla místní specialita „Vařené prsty pana kuchaře“.

Odjíždím do Dong Hoi.

 

17.10. 2012 středa
„A tady si vystoupíte!“ s úsměvem mi sděluje pan řidič. Autobus stojí uprostřed ničeho a jsou tři hodiny ráno. Potácím se tmou a rýpu se v očích zalepených potem a nedostatkem spánku. Jak už to někdy bývá, spoj nezajížděl přímo do města, pročež jsem byl vyklopen kdesi na výpadovce.

„Pět peněz!“

„Bambilion!“

„Pět peněz!“

„Bambilion!“

„Bohatý jsem na tukové zásoby, nikoli na peníze,“ argumentuji rozhořčeně a píchám si prstem do ovarového pásu. Pan Vietnamec smutně pokýval hlavou a pokrčil rameny: „Velký tlustý muž být špatný obchod.“

Hned prvního pokojného vietnamského občana na motocyklu jsem tak přepadl se žádostí o odvoz do vesnice Son Trach, kterou hodlám využít jako základnu k výletům do jeskyní národního parku Phong Nha-Ke Bang. Dříve i nedávno objevené jeskyně jsou součástí nejstaršího asijského vápencového pohoří, přibližně 400 milionů roků starého. Nájezdy turistů do jeskyní Phong Nha a nově Paradise Cave v kombinaci s relativně nerozvinutou turistickou infrastrukturou způsobily, že zdejší ceny jsou velice špatným vtipem a je nutno smlouvati o všem.

„Jeden lístek do jeskyně bych si žádal,“ poskakuji u řeky ve vesnici. Lodě jsou ovšem spíše menší křižníky a i když jsem sám, domorodci vyžadují cenu za celou loď. Pročež jsem za pomoci zoufalých gest a nejrůznějších skřeků přemluvil rybáře, aby mne do jeskyně dovezl. Pravda, jeskyně sama o sobě jest pěkná, výletník z loďky shlíží k vápencovým stropům a užívá si neuvěřitelně kýčovitého osvětlení, oproti kterým je vánoční Manhattan poklidným zátiším.

 

Z vesničky Son Trach (zvané ovšem zcela běžně Phong Nha) odjíždím na motocyklu k Thien Duong alias Paradise Cave. Betonové chodníky a cedulky s citáty Strýčka Ho jsou neklamným znamením, že už se místa chopil vietnamský turistický ruch. Nicméně oproti Phong Nha se stále jedná o klidné místo zejména proto, že jeskyně byla zpřístupněna teprve v loňském roce. A silniční ukazatele jsou zatím stále jen ve vietnamštině, tedy na jeskyni Thien Duong. K jeskyni je třeba vystoupat pět stovek kamenných či betonových schodů a následně od vchodu dvě stovky schodů sestoupat. Skřípění a bolest kolem stojí za to. Přes tři desítky kilometrů ještě stále neulámaných stalagmitů, stalagnátů, stalaktitů, drobných jezírek a kapající vody. Místy spektakulární.

Zbytek dne trávím pojížděním po venkově, návštěvou malebných hřbitůvků a vyžíráním maličkých vesnických restaurací.

18.10. 2012 čtvrtek
Jelikož jest Vietnam severojižně nataženou nudlí, výletník nepraktikující ryze chaotický pohyb má při projížďce zemí na výběr cestu ze severu na jih nebo z jihu na sever. Protože jest Vietnam nudlí, po cestě nahoru i dolů výletník nutně míjí stejná místa a stejná místa. A některá města jsou turistická natolik, že se mi z toho dělá mdlo a propukám v pláč. Typickým příkladem jest město Hue.

Město staroslavné, kdysi sídlo královské dynastie Nguyen (ano, to jsou ti, co sjednotili Vietnam a zároveň si užili pochybnou výsadu být poslední vietnamskou královskou dynastií). Hue bylo ještě relativně nedávno klidnou dírou středního Vietnamu, avšak v roce 1990 dostal někdo nápad učinit z města kulturní památku. A hřebíčkem do rakve poklidu byl zatlučen o tři roky později, kdy se Hue stalo položkou v seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

 

Do města jsem dojel k večeru. Ubytoval jsem se v ulici, kde kromě hotelů pro turisty, restaurací pro turisty, cestovních kanceláří pro turisty a hord turistů nebylo vůbec nic. Stromy v historickém centru byly s vietnamskou pečlivostí zality do betonu, jelikož beton je známkou vkusu a prosperity. A při pokusu najít klidný kout jsem byl naháněn poletujícími igelitovými sáčky a vlezlými drožkaři.

19.10. 2012 pátek
Citadela s paláci, hrobkami a chrámy, hradby a brány. Reklamy na výrobce televizí uprostřed královských komnat. Nebýt válečných hrátek (Zakázané purpurové město bylo v podstatě zničeno) a novodobých nájezdů turistů, Hue by bylo jistě líbezným městem. Nyní však Hue neútočí na mé srdce, nýbrž na můj žaludek. Nejzajímavějším místem města jsem neshledal historické budovy, ale vlhké tržiště na břehu řeky Song Huong. Páchnoucí stoka se honosí názvem, jež v překladu znamená Parfémová řeka. Ach, ta asijská poetičnost.

Otupěn z toho nejhoršího ataku turistické mašinérie vsedám do autobusu a mířím na jih. Do Hoi An, kde bude situace pravděpodobně ještě horší. Když už, tak už.

 

20.10. 2012 sobota
Hoi An jest dalším z řady vietnamských měst, jejichž šarmu propadá nemálo návštěvníků, poskakuje, vzrušením jim ukapávají sliny a přerývaně šeptají: „Genius loci!“

Prastaré město však není typickým vietnamským městem, což je vidět a cítit na každém kroku. Vliv Chamů, kteří kdysi kontrolovali obchod s kořením. Chamové byli hinduisté, z nichž někteří po kontaktu s arabskými obchodníky konvertovali k islámu. Dále jest město protkáno památkami na Číňany, kteří zůstali ve městě prý po útěku z armád dynastie Ming. Ráz města samozřejmě určovali i Vietnamci, zejména poté, co svůj vliv ve městě počali ztrácet Chamové. Poslední vlnou určující podobu města jsou turisté. Od roku 1999 se zařazením Hoi An na seznam UNESCO započal masový příliv návštěvníků z celého světa a batůžkářské hotýlky jsou stále častěji doplňovány luxusnějšími hotely, krámky s dražšími suvenýry a prostitutkami, které místo divokých akcí nabízejí pohlazení evropským důchodcům.

Staré město jest narvané návštěvyhodnými objekty. Od poněkud nudného Japonského mostu, symbolu Hoi An, přes nejrůznější muzea až po staré domy, do jejichž nitra jest povolen vstup hordám turistů. Shromažďovací haly nejrůznějších čínských kongregací jsou provoněny kadidlovými spirálami a od jihu voní řeka smývající odpadky z tržiště.

Ač jsem již starší pán, mé oko rádo spočine na ladných křivkách štíhlých ženštin a dovedu ocenit milý úsměv. Pročež jsem se dovalil k řece a počal dohadovat cenu za projížďku na loďce s místní ženštinou.

„Rád bych se vezl proti proudu, až za město,“ ukazuji k obzoru a paní Vietnamka přikyvuje.

„Doufám, že vám nebude činit problémy pádlovat proti proudu i s velikou zátěží,“ doplňuji a plácám se po břiše. Ženština  kývá.

„Ale asi mi moc nerozumíte, že?“ ujišťuji se. Domorodkyně přešlapuje na štíhlých nohách a kývá.

„Á bé cé dé! Kočka leze dírou! Johoho a jahaha!“ zkouším jazykové dovednosti převoznice. Přikyvuje, usmívá se. Nu což.

Poté již oné osmdesátileté vychrtlé stařeně lezu do člunu, ta zatíná bezzubé dásně, pod kónickým kloboukem vyskakují první krůpěje potu a svědomitě pádluje proti proudu. Pěkná vyjížďka, Hoi An jest z řeky určitě hezčí než ze břehu.

 

21.10. 2012 neděle
Ráno si vypůjčuji motocykl, nasazuji podivný dutý útvar ne zrovna podobný motocyklově helmě a vyjíždím. Z motocyklování po Vietnamu se stala má oblíbená kratochvíle, jelikož vesniček s výhradně ranními trhy a bez turistů je stále všude dost. Zastavuji co chvíli na smaženou žábu či pečeného úhoře, zakupuji nejrůznější ovoce a přímo z výroby se cpu rýžovými závitky, které mimochodem chutnají dobře i nasucho, jako placky. Řízení motocyklu ve Vietnamu jest pro Evropana omezeno spoustou předpisů, z nichž většina není vymáhána a pokud ano, vše se dá vyřešit nevelkým úplatkem. Oficiálně totiž cizinec nemůže ve Vietnamu řídit ani s mezinárodním řidičským průkazem. Jak by ovšem řešila vietnamská policie případné havárie, těžko říci. Napadá mě bič a AK47.

 

V podvečer jsem zaparkoval u hospody na okraji Hoi An. Vřítil jsem se do lokálu a jako obvykle požadoval nějakou specialitu. Mou pozornost však upoutalo temné zákoutí. V rohu u dlouhého stolu sedělo dvanáct malých Vietnamců, něco jako přemnožený kompars k natáčení Sněhurky. Všech dvanáct mělo i v tmavé hospodě sluneční brýle, obaleni v černé kůži s třásněmi. Tvářili se zarputile. A popíjeli žlutou limonádu.

„Taky jednu žlutou!“ pokynul jsem na barmana a ukázal na jedovatě žlutou tekutinu.

„Vy být motocyklový gang? Já taky gangster! Já mít taky motocykl! Kdysi!“ rozhazuji rukama.

Nu, co bych zbytečně obšírně řečnil. Náramně dobře jsme si popovídali (jeden z gangu uměl anglicky nejméně dvanáct slov a náčelník zvládl i temné ´ou jééés´) a zapařili při smršti žlutých limonád. Zítra se stanu členem gangu a obklopen drsnými hochy se vydám pokořit Vietnam. Byla mi přislíbena jízda po historických místech kolem města. Z jednoho divocha se totiž vyklubal učitel historie a následně Ten-co-umí-dvanáct-anglických-slov dohodl společnou vyjížďku. Na zítřek, gang žlutých limonád si mne vyzvedne před hotelem.

22.10. 2012 pondělí
„Zzzzzzzzzzzz…….“, ozvalo se z dáli a ptáci na hoianských větvích znuděně vzhlédli.

„ZZZZZZZZZZzzzzzz….“, ozvalo se zblízka a vzápětí se jak eskadra trpaslíků na chromých koních vyhrnula ze zatáčky skupina motocyklistů, pečlivě objížděje silniční výmoly. Motocykly o obsahu od 75 do 125ccm vydávají zvuky nakopnutého včelího úlu.

My Son, ruiny chrámů z dob říše Chamů. První zastávka a gang vytahuje první žluté limonády. Pokračujeme ke zbytkům věží Bang An z 12. století, ze kterých zbyl jen oltář a do kamene vytesaní lvi a sloni. Další žlutá limonáda. U Chien Dan nestačím žasnout, jelikož soubor tří věží ze společnou základnou z 10. století je neočekávaně dobře zachovaný. Kromě základny jsou k vidění i zbytky prostřední věže. Členové gangu se paří v kožených oblečcích a znuděně kráčejí kolem ruin. Učitel historie vždy podá obsáhlou přednášku ve vietnamštině, poté se Ten-co-umí-dvanáct-anglických-slov hluboce zamyslí, ukáže na historickou stavbu a praví: „To být starý. Moc starý.“ V případě Chien Dan ještě znalec jazyků ukázal na pěkné reliéfy u paty věží a sdělil: „To být reliéf. Pěkné!“
Lituji toho, že jsem líné tupé budižkničemu a nikdy jsem se vietnamsky nenaučil.

 

Zatímco v ulicích města vyluzuje smečka maloobjemových motocyklů alespoň trochu hřmotný zvuk vytvářený mnohonásobnou ozvěnou od okolních domů, v širé krajině není po hřmotu ani památek. Drsný gang žlutých limonád týrá své stroje brutálním pootočením plynových rukojetí nadoraz, výsledkem jsou však jen oblaka modrozeleného dýmu a zvuk bedny holicích strojků.

Navštěvujeme i Tra Kieu, tedy to, co z města zbylo – co je jen nepatrný zbytek hradeb. Kdysi Simhapura, hlavní město hinduistických Chamů, 4. století.

„Ou ou, starý starý, moc starý!“ rozohnil se Ten-co-umí-dvanáct-anglických-slov a překládá i nadšená gesta učitele historie, který viditelně vzrušen poskakuje v kožené vestičce s nezbytnou lahví žluté limonády v ruce.

Projížďka mne opět potěšila, kochám se vietnamským venkovem, turisté nikde a krajina jest pěkně zelená rýžovými poli, ve vesničkách svítí žluté budovatelské nápisy na červených hadrech.

 

23.10. 2012 úterý
I dnes jsem se s funěním vyhoupl do sedla třicet let staré parodie na chopper a již uháním po silničkách na západ, abych se oklikou dostal k městu Da Nang, odkud mám v podvečer let do Saigonu.

Centrum středního Vietnamu jest místem, jehož ostřelováním v roce 1858 započali Francouzi svou okupaci Vietnamu. Město samo o sobě vskutku není tím, po čem by toužil výletník, jehož srdce prahne po kulturních památkách či domorodcích tančících v bederních rouškách. Třetí největší vietnamské město však potěší zejména tím, co jest těsně za městem. Pláže kupodivu nejsou zasypány sáčky a pneumatikami, naopak je možno kochati se prací rybářů a obdivovat zdánlivě neřiditelné kruhové čluny.

Nedaleko jižně od města jest i populární poutní místo Pěti hor (Mramorové hory v anglickém podání). Kopce, jeskyně a budhistické chrámy jakožto dílo Chamů.

Nejkrásnější místo k výletu však leží zhruba 10 kilometrů severovýchodně od Da Nang. Pagoda z 18. století, Linh Ung. Postavena na dvousemetrovém útesu nad mořem skýtá výhledy na oceán i Da Nang. Na obrovském nádvoří jsou rozestavěny malé i velké květináče s pokroucenými zakrslými stromy, osmnáct soch Arhat symbolizujících lidské emoce, udržované budovy, 67 metrů vysoká běloskvoucí socha Avalokitesvara Bodhisattva a sedmnáctipatrová věž s výhledy na celý poloostrov Son Tra. Areál byl po rekonstrukci otevřen přede dvěma lety, pročež je ještě stále relativně prostý domácích turistů a bílých tváří téměř nevidět. Vskutku navštíveníhodné místo.

Večer odlétám do Saigonu a ubytovávám se opět v centru, nedaleko trhu Thai Bin.

24.10. 2012 středa
Ho Chi Minovo město má spoustu tržišť, avšak to největší jest tím nejsterilnějším, nejnudnějším a nejméně zábavným. Nezaujala mne ani Notre Dame. Pročež jsem většinu dne věnoval propagandisticky zpracovaným nechutnostem ve War Remnant muzeu a poté v pagodě Jade Emperor.

„Líbit?“ usmívá se slečna v pagodě.

„Smrdět,“ neskrývám upřímnost, ovšem poté přemýšlím, zda-li se slečna ptala na pagodu nebo na sebe.

 

Nicméně pagoda Jade Emperor smrdí krásně – potem návštěvníků, nejrůznějšími kadidly, jídlem a živými i mrtvými želvami, které je možno si zakoupit, napsat jim na krunýř vzkaz a poté vypustit. Docela by mě zajímalo, kdo vyzdobil jednu z želv kosočtvercem s čárkou uprostřed. Pagoda byla kantonskými Číňany postavena pro Krále nebes a uvnitř jest ke shlédnutí mnoho nejrůznějších ze dřeva vyřezávaných soch, včetně generálů, vítězů nad Zeleným drakem i Bílým tygrem, navštívit je možno Halu deseti pekel a po zadku je možno plácnout rudého koně Pána pekel. Pagoda jest velice živá, davy místních proudí k oltářům a pálí tyčinky.

 

25.10. 2012 čtvrtek
Žáby stažené z kůže mají useknutou hlavu, spokojeně si poskakují po plechových tácech trhovců a čekají na kupce. Skrze krk jest možno žábám nahlédnouti do nitra a pozorně si prohlédnout, kterak polykají či dýchají.

Když jsem se dosyta pokochal žábami, zakoupil jsem sobě nemálo rýžového vína. Ve víně jsou štíři, nejrůznější hadi a nejefektnější jsou lahve s kobrami, držící v tlamě škorpióny.

Jak už to tak v Asii bývá, na každém rohu číhá na výletníka prodavač všeho nepotřebného, prostitutka a masérka. Nejsem již žádný mladý jinoch, pročež jsem zvolil masérku.

„Něco speciálního a nebojte se přitlačit,“ poučuji drobnou Vietnamku, která se stále usmívá a zajisté neváží více jak 40 kilogramů. Slečna zamrkala, přikývla a já slastně zavrněl.

Vzápětí již ovšem slastně nevrním. Vzduchem se nese mé bolestivé kvílení a rytmické pleskavé zvuky.

„Bamboo massage, sir,“ usmívá se drobná masérka, která se rázem převtělila v bojovnici, schopnou jediným úderem skolit i mamuta. Nelítostně mě mlátí dvěma kusy bambusu – lýtka mám naklepaná jak vepřové řízky, záda roztlučena do modra.

„Bambooooo massage,“ prozpěvuje si vykonavatelka exekuce a plynule přechází na krk. Bum bum bum bum bum bum bum….

Chtěl jsem něco říci, chopit se poslední šance zachránit si bídný život, avšak nestihl jsem. Série úderů bambusovými tyčkami mi počala dopadat na hlavu.

Z masážního salónu jsem se vypotácel a motal se hůře než po pěti porcích lysohlávek. Ve Vietnamu si již rozhodně nic „speciál“ objednávat nebudu.

 

26.10. 2012 pátek
Ráno jsem se kupodivu vzbudil svěží, otřes mozku se nedostavil a podlitiny po včerejší bambusové masáži nejsou nejhorší. Podivuhodné.
Skrze Dubaj odlétám do Dublinu. Vezu s sebou jedenáct lahví s kobrami i škorpióny a přes dva kilogramy sušeného masa. Kdyby mne na letišti chytili, tak jsem ochránci přírody zajisté nacpán do lahve s kobrou. A bez brčka, abych nemohl dýchat.