1.7. 2015 středa – 11.7. 2015 sobota
Dalších pár nočních navíc ke klasickým sedmi. Což je samozřejmě výhoda, jelikož si takto mohu nadpracovat dny, které využiji později k výletům co nejdále od hloupých Čechů.
Když už je nejhůře a uvažuji, že bych si našel jinou robotu (poslední nabídka přišla z Nového Zélandu, jenže já neumím stříhat ovce ani tančit haku), uvědomím si, o co všechno bych přišel. Nemluvím teď o minimální mzdě a mrazivých nocích. Ale nářek kolegů, jejich zoufalý pláč a prázdné pohledy, po tom by se mi zajisté stýskalo.
Například kolega Ding Dong vždy po směně tiše pláče a závidí svému bratrovi, který se živí jako profesionální ultramaratonec. Ding Dong má ovšem 150cm, 150kg a běžet jsem ho viděl jen tehdy, když vypil zkažené polské pivo.
12.7. 2015 neděle
Přilétám z Irska a hned na letišti lezu na motocykl. Vlastnictví jednostopého stroje s motorem mne donutilo pečlivě sledovat předpověď počasí, vývoj světových cen ropy a jejich vliv na cenu benzínu, stal jsem se vzdělán v oblasti metod opravy silnic a v neposlední řadě znám všechny osvětlené kruhové objezdy v širém okolí. Když totiž padne noc, ujistím se, že sousedí spí a odjíždím na kruhové objezdy, abych si natrénoval zatáčení. Jezdím zprava i zleva a přitom si funím do helmy, jelikož se pekelně soustředím.
Zatáčení prostě není mou specialitou a zcela běžně se stávám objektem pouliční zábavy, když se snažím s motocyklem na vozovce otočit. To totiž zastavím a zatímco se mě přihlížející fotografují a smějí se mi, snažím se dokonat sofistikovaný manévr. Brzdím, poskakuji a nakláním motocykl na obě strany. Přeskakuji z nohy na nohu, břich se mi válí po nádrži a já se snažím natočit řídítka. Zachvacuje mne ovšem panika, pročež řídítka zase rovnám a jsem nucen trochu couvat, opět poskakovat, trochu dopředu, opět couvat. Za mnou troubí automobily, já se pekelně soustředím a nakonec obvykle uspěji.
Samozřejmě vše beru pozitivně. Komu se poštěstí, aby byl během otáčení motocyklu zvěčněn na bezpočtu fotografií a videí a aby jeho počínání bylo doprovázeno kakofonií automobilových klaksonů a výkřiky konsternovaných řidičů. Pche!
Stádlecký most
13.7. 2015 pondělí
„Když jsem ti říkal, že si můžeš vzít pár třešní, uzobnout angreštu a ochutnat rybíz, nepobízel jsem tě k téhle spoušti!“ lamentuje pan hasič Josef alias divoký cestovatel a dobrodružník Yusuf the Horrible.
„Přece bys mi neupřel pár vitamínů,“ hájím se a zálibně si hladím břich.
Na zahradě pana Josefa trčí k nebi oholené větve keřů, trávník je podupán mou motocyklovou obuví a zeď domu je červeně tečkovaná, jelikož mne baví na ni plivat pecky z třešní.
Aby nebylo intelektuální zábavy málo, objevuje se další z chomutovské sebranky, hustokrutý vousatý motorkář pan Lišák.
Pan Lišák má hustý vous, tudíž se ho všichni bojí. Pročež jsem nedávno zneužil situace a požádal ho, aby za mě nadával pojišťovně a ta mi tak po bezmála čtyřech letech vyplatila alespoň část škody.
Má právnička je již totiž v koncích a pojišťovna se mi otevřeně vysmívá. Do věci se ovšem vložil drsný vousatý muž a…. po dvou týdnech jsem obdržel peníz a zadostiučinění.
„No tedy… žasnu. Jak jsi to dokázal?“ zajímám se.
„No prostě, vole, udělal jsem na ně bububu, vole a bylo to! Bububu!“ pravil muž jeskynní a podrbal se ve vousech.
14.7. 2015 úterý
Jelikož jsem již sežral téměř vše, co rostlo na zahradě pana Josefa, přesunul jsem se o kousek dál, k městu Plzni. U Plzně je vesnička Zbůch, ve vesnici domek a v domku gynekolog pan Kápa. Ano, to je ten pán, co jezdí po světě, tam se ožere a poté shání gumové rukavice, aby mohl vyšetřit domorodé ženštiny.
Pan gynekolog si se svou ženou postavili dům, pročež jsem očekával přednášku o tepelném odporu nových zdí, o počtu pokojů a tajných chodbách. A místo toho?
„Tohle je víc než první třída, víc než Rolls Royce, víc než první vyšetření na mém křesle!“ rozplývá se pan gynekolog Kápa a strká ruku do záchodové mísy.
„Toho prostoru! A ten sklon! Tohle je tlačítko na vyhřívání horkým vzduchem, tohle tlačítko je na vyhřívání vodou. A tady si můžeš změnit sklon prkýnka!“
Hledím poněkud konsternovaně na lesknoucí se mísu lemovanou spoustou tlačítek.
„A tohle, tohle je tlačítko radosti! Pryč jsou doby obyčejného bidetu, tenhle proud vody si můžeš v průběhu aktu vyprazdňování parfémovat třemi vůněmi z výměnných zásobníků. Samozřejmě se dá navolit teplota vody a hlavně – a to je tajemství oné radosti – touhle páčkou si nařídíš sklon trysky! Naše dámské návštěvy budou šťastné! Celý svět touží užívat naši toaletu!“
Načež přijel z Chomutova pan hasič Josef a vymočil se na zahradě za jabloň.
15.7. 2015 středa – 24.7. 2015 pátek
Irsku otrnulo. Minimálně v tom, že po citelné krizi minulých let letí ceny nemovitostí a nájmy vzhůru takovou rychlostí, až se mi to nelíbí. V praxi se to projevuje tím, že mi byl zvýšen nájem skokově o dvě stovky evropských peněz měsíčně. Což je docela dost na to, že v bytě jen upadám do bezesného spánku po nočních směnách a můj koupelnový pavouk Freddy se chová slušně, nehlučí a netříská dveřmi.
25.7. 2015 sobota
Přežívání léta jsem si poněkud stereotypně rozdělil na období pracovního sebemrskačství a období bezbřehé euforie. Prostě po práci v Dublinu a letím do Česka, kde jezdím na motocyklu. Například dnes jsem si udělal výlet z Tábora do Bratislavy se zastávkou ve vesnici Biskupice u Jevíčka. Vezu pudink. Nikoli hnusný sladký pobliózní pudink, kterým se krmí Čechové, nýbrž puding pravých drsných mužů Smaragdového ostrova. To mi totiž v Dublinu ženština Slanina nabalila krabici irského jídla, které mám doručit do výše zmíněné vesničky na pomezí Čech a Moravy.
„Pudink! Jede pudink! Pryč z cesty, vesničané, tlustý motocyklista veze pudink! Pudink! Sádlo a vepřová krev!“, volám na návsi a na motocyklu kličkuji mez slepicemi. Pěkná ukázka importu civilizace a moudrých proslovů, že.
Jak známo, pudink pojídaný v Irsku (nejen) je většinou černý, červenočerný nebo bílý, případně může mít nejrůznější kombinace těchto barev. Základem je ovesná mouka a vepřové maso. V případě tmavého pudinku ještě vepřová krev. Celá směs je poté doplněna nemalým množstvím vepřového tuku, občas se přidá koření a výsledný válec je při pojídání nakrájen na kolečka a smažen, pečen či grilován. Pudinku přisuzuji zázračnou moc a zajisté stojí za odolností Irů. Protože dávat si tento hnus hned po ránu jako součást klasické irské snídaně, to chce silný žaludek i silnou vůli.
Nicméně – pudink jsem předal a na oplátku snědl grilované sele, kterým si rodina ženštiny Slaniny zpestřovala víkend.
Poté jsem odjel do Bratislavy, ubytoval se u známého pošuka pana Vajca a vyjedl mu spižírnu, lednici i ingredience na nedělní oběd.
„Toto je můj syn Olaf,“ pravil pan Vajco a ukázal na hyperaktiního šklebáka, který mi jen tak pro nic za nic vychrstl do obličeje půl kýble vody.
„A toto je, Olafe, tlustý a žravý ujo Chocho. Utíkej, Olafe, protože ujo Chocho žere děti!“ dodal.
Takže si to shrňme – motocyklování je veliká zábava, jelikož jezdím sem a tam a vyžírám zásoby jídla v celé střední Evropě.
26.7. 2015 neděle
Z Bratislavy se motocykluji kolem Zlína, projíždím vesničkami a náramně si to užívám. Navštěvuji bývalou třičtvrtěpolovičku Báru s velkými prsy. Poté raději jedu rychle pryč, jelikož Bára nekvitovala s nadšením, když jsem se dotazoval na její dcery a počastovala mne nelichotivými výrazy.
Nejvěší legraci jsem si ovšem užil kolem půlnoci. Za hustého deště se motám mezi vesnicemi, po lesích a potmě. Potmě zejména proto, že mi naráz praskly všechny žárovky v předním světlometu.
„Proč! Proč zrovna já!“ hulákám a v hustém dešti na polní cestě se snažím zaparkovat motocykl, sundat sedlo, vytáhnout základní nářadí a nové žárovky. Následně řvu ještě více, jelikož jsem uklouzl a rukou se plnou vahou zapřel o žhavé svody.
Výměna žárovky na BMW R1200GS je pro prasečí pařát vskutku
dobrodružnou činností plnou špíny, spálenin a nadávek.
I když vlastním motocykl relativně mastodontní, výměna žárovek je prací spíše hodinářskou, titěrnou a hodnou trpělivosti. Jenomže – já mám prsty připomínající prasečí hnáty, spálenou rukou nezvládám žárovku ani podržet a trpělivosti se mi tedy rozhodně nedostává.
„Jedinče tupý s pařáty neohebnými!“ nazývám sám sebe nelibými adjektivy, polykám litry vody a nastavuji spálenou ruku dešti.
Ve dvě ráno jsem dojel do Nového Jičína, nenápadně vlezl do bytu svého otce a za potupného vzlykání usnul.
27.7. 2015 pondělí
Jak se dalo očekávat, otec se mi vysmál a následně pochlubil, že letošní úroda marihuany byla sice nadmíru bohatá, ale babička považovala lahodně vonící rostliny za plevel a vše zlikvidovala.
Motocyklování pokračuje směrem na sever, do Polska. U Krakowa se mám potkat s bývalým kolegou z Irska. Což je příslibem vskutku intelektuální diskuze, jelikož jde o bývalého kolegu, ale současného alkoholika, který je navíc zaměstnán jako obchodní cestující jistého polského lihovaru.
Ech…. do Krakowa jsem nedojel. Ve městě Bielsko-Biała jsem se totiž zastavil na limonádu s polskou ženštinou O., kterou jsem kdysi potkal na výletě v Kolumbii. Slečna O. s sebou přivedla kamarádku U. a byl jsem odvlečen do několika restaurací. Mělo mě napadnout, že z kombinace O. a U. bude jen ou ou ou.
Po několika předkrmech v podobě dvojitých vodek jsme skončili v restauraci Szpilka. Nenápadný nápis „Koktejlowa ekstrawaganza“ mě měl varovat. Jenomže já, tupec starý, jsem nepoučitelný.
„Juhuhůůůů! Ještě Kokaina!“ volám rozjařeně a objednávám si další z koktejlů, lahůdku z černého bezu, černého rumu a prosecca.
„Kokaina Kokaina Kokaina …trzy ….więcej!“
„Jeszcze!“
„Czysta prowokacja!“
„Wolność! Równość! Braterstwo!“
„Kokaina v litrovych karafkach!“
„Robimy rewolucje?“
„Kokaina! Skandalicznie smaczne!“
Kromě více či mně obvyklých koktejlů se dá v restauraci Szpilka i slušně najíst.
Byť pečené psy a kočičí polévky nemají.
28.7. 2015 úterý
Probudil jsem se na hotelu Qubus oděn pouze v motocyklové bundě a trenýrkách. Z estetického hlediska mne potěšilo, že jsem neměl ponožky. A to bylo asi to poslední, co mne potěšilo.
Slečna O. ležela pod oknem u topení, slečna U. na pohovce.
Nejstrašnější zážitek mne ovšem čekal, když jsem na motocyklu sjížděl hotelem z parkoviště pod střechou pět pater spirálovitého sjezdu dolů. Být na ďábelském kolotoči, dýchat si do helmy alkoholové výpary a přemýšlet, zdali je ventilační otvor na helmě u brady dost velký ke zvracení není věru nejpěknější začátek dne.
Za občasného deště jsem to vzal kolem Ostravy a přes Hradec Králové do svého bytu u Tábora.
Kokaina…. já blbec.
29.7. 2015 středa – 7.8. 2015 pátek
Po výletu do Polska a sebedestrukci v podobě mnoha koktejlů Kokain jsem raději odletěl do Irska, abych vydělal nějaký ten peníz a vyléčil si tělo za pomoci čínských polévek a jiných zdravých pochutin.
„Kokain volá Kakao, Kokain volá Kakao,“ ozývá se ovšem ve vysílačce a mne opět obestírají mrákoty z polského výletu.
„Tady Koka. Koka pro Kokain. Kakao odjelo na oběd.“
….chrrrr, chrrrr…. praská ve vysílačce
„Tady Kakao, Kakao na obědě.“
„Tady Kokain, díky Kakao, díky Koka.“
Všechno má na letišti svá čísla, zkratky, kódy, oficiální a neoficiální označení. Například DUB pro letiště Dublin, PRD pro letiště Pardoo, NOTOC pro Notification To Captain, PES pro ryby, SER pro serviceable nebo třeba PED pro durian.
Ovšem jen v naší společnosti se asi může stát, aby byla flotila vozidel byla označena jmény Kokain, Koka, či Kakao.
Jedno z vozidel propagující Rudodřev koka, veselou to rostlinku