8.5.2023 pondělí - 1.6. 2023 čtvrtek
Několik týdnů nočních směn v kuse. Podobné radosti si dopřávám několikrát za rok a dlužno podotknouti, že dobrovolně. Samozřejmě, mohl bych si najít práci pohodlnou a lépe placenou, leč jsem jedinec tupý, bystřinami intelektu nesmáčen a učitele dělat nechci. Navíc, kde jinde bych ovšem dostával odpadky každý den?
Zatímco ostatní zaměstnavatelé poskytují trapné bonusy v podobě stravenek, jídelen s jídly za pět peněz, my máme odpadky úplně zdarma. Odpadky se neživím jen já, nýbrž i většina mých kolegů. A co se toho v letadlech po cestujících najde! Grilovaný studený oslizlý losos s unaveným chřestem, ožvýkané housky se šunkou, krychličky hutné hmoty, která bývala těstovinami. Jakmile letadlo z transatlantického letu dosedne a cestující vystoupí, okamžitě následuje nájezd zaměstnanců na palubu, každý se snaží být nejrychlejší a pravidelně dochází ke slovním i fyzickým inzultacím. Pídíme se po všem co cestující nesnědli a kruté boje probíhají zejména s polskými uklízeči letadel, kteří na lup přicházejí vybaveni igelitovými pytli.
Tento odpadkový bonus pokrývá značnou část mých nákladů na stravování v Irsku. A jsou týdny, kdy jsem živ jen z odpadků a do obchodů vůbec nemusím.
Naštěstí jsou si finanční situace zaměstnanců irských kdysi státních aerolinií vědomi i zákazníci, pročež nám několikrát týdně vozí jídlo i oni. A tak si čas od času odnáším do domu padesátikilový pytel rýže od zákazníka z Indie, nemálo sýrů od italského majitele pizzerie, kterému vozíme suroviny z Neapole, rybáři ze západního pobřeží mi často vozí krabí klepeta, langusty a ústřice, které jim posíláme do zemí Blízkého východu, Singapuru či Malajsie.
Co si naopak z práce odnášet nesmím, jsou kočky a psi. Zejména poté, co jsem několika zákazníkům na obojky jejich miláčků připnul cedulky s nápisy jako "Snídaně", "Guláš" či "Řízeček".
Krabí klepeta, kterými mě společně s dalšími lahůdkami zásobují zákazníci, jelikož jsou si vědomi toho, jak Aer Lingus platí své zaměstnance.
2.6. 2023 pátek
Jelikož jsem jaro trávil na výletech a v práci, odzimoval jsem motocykl v podstatě až nyní, v červnu. Což jen dokazuje, že nejsem žádný drsný motocyklista, neodívám se v kožené oblečení a nemetám po okolí drsné pohledy. Motocykl mám zejména jako formu dopravy, nikoli ke zpustlé zábavě. Nejsem zkrátka žádný jarobujný mladík, nýbrž sociální případ a držgrešle, pročež jsem si nepořídil automobil.
Nyní je již červen, pročež jsem letos minul zimní vyjížďky, při kterých mívám v na očních bulvách popraskané žilky, bělmo je mrazem namodralé a já tak vypadám jak nevychladlá oběť v polovině pitvy. Teď v létě ovšem řeším naprosto jiné problémy. Potím se jak prase, které se omylem zamotalo do igelitové fólie, funím do helmy a strategická oblast v rozkroku si plave v potu jak utopenec v nálevu.
Nicméně pokud jsem v Česku, motocykluji se téměř každý den. Dokonce jsem již i zlepšil schopnost zatáčet doprava. Zatáčení doprava trénuji zejména tím, že ve tři hodiny ráno objíždím v protisměru kruhové objezdy mezi Planou nad Lužnicí a Táborem.
3.6. 2023 sobota
Vsedl jsem na motocykl a odjel k Plzni. U Plzně jest malebná vesnička, ve které žije pan Kápa, který ovšem nikterak malebný není. Pan Kápa jest gynekolog, můj známý z dob, kdy jsem byl ještě poměrně družný a na výletech se několikráte připojil právě ke svým známým. S panem gynekologem Kápou jsem mimo jiné absolvoval výlet do Vietnamu, kde se pan gynekolog Kápa opil, nad ránem bloudil po vietnamské vesnici v horách a budil domorodce výkřiky: „Dejte mi gumové rukavice, ať vás všechny vyšetřím!“
S panem gynekologem Kápou jsem byl kupříkladu i v Indii, kde se dobrodružník v podhůří Himalájí v prostředku veřejné hromadné dopravy omotával toaletním papírem od hlavy až po paty a skrze otvor v papíru v oblasti úst volal: „To je zima, to je ale zima!“
Nyní jsem přijel za panem Kápou a nestačil jsem se divit.
„Jsem mistr pichu!“ pravil pan gynekolog.
„E?“
„Dal jsem se na včely. Jsem včelař!“
A vskutku. Pan Kápa si pořídil úly, včely a díky jejich žihadlům se tedy může titulovat jako mistr pichu.
Usadil jsem se v pěkném domě, který si pan Kápa pořídil a jak to mívám ve zvyku, počal jsem plenit. Nejdříve jsem sežral oběd, který byl navařen pro celou rodinu a poté jsem nepohrdl kávou, která byla až nečekaně dobrá, což se v Česku moc často nestává.
„Uletěly mi včely! Přeletěly k sousedovi a ten plakal, naříkal a utíkal!“ vypráví pan gynekolog Kápa a směje se.
„I jindy mi uletěly včely, létaly po vsi a všichni plakali, naříkali a utíkali!“
„A jindy mi zase uletěly včely, když jsem nebyl doma. Tak mi volal starosta, plakal, naříkal a povídal, že všichni utíkají!“
Pan gynekolog Kápa je v dobré náladě, spokojeně sedí na terase, prost jakéhokoli stresu a vypráví historky, jak jeho včely létají po okolí, pročež všichni pláčou, naříkají a utíkají.
Kromě domu, včel a gumových gynekologických rukavic si pan gynekolog Kápa pořídil i manželku. Manželka jest sličná, má dlouhé nohy a také je prosta jakéhokoli stresu. Na rozdíl o pana Kápy ovšem disponuje i ladnou postavou, zatímco pan Kápa vypadá, jako kdyby polknul celý meloun a zapomněl si ho nakrájet.
Manželka pana Kápy provádí spoustu věcí, některé i slušné. Například se potápí. Pročež jsme se bavili o potápění a já jsem se dozvěděl, že kromě PADI, SSI existuje i certifikace CMAS. Což jsem vůbec netušil, jelikož od Hondurasu po Indonésii, od Filipín po Mexiko, od Mosambiku po Galapágy, nikde jsem se s CMAS nesetkal.
Pročež spokojeně sedím, popíjím dobrou kávu a nechávám se školit o včelách a potápění. Pan gynekolog i paní gynekologová mají trpělivost, nenazývají mne imbecilem a nevytýkají mi nezdobu nevzdělanosti.
Obtěžkán novými znalostmi, nechal jsem se ještě obtěžkat i medem. Kdo může jen tak říci, že má pravý gynekologický med?
Poté jsem se vydrápal na motocykl a odjel.
Spokojeně se motocykluji krajinou Plzeňska, mířím na sever, zajíždím do Kaznějova, z Plas do žihelských lesů a večer končím u sestry N. v Cítolibech.
Den jako korálek!
Pravý gynekologický med
4.6. 2023 neděle
Vzbudil jsem se nad ránem hrůzou. Posadil jsem se a zírám na sklenici s medem, kterou jsem si přivezl od pana gynekologa Kápy.
Počal jsem si představovat, jak pan gynekolog noří ruce do medových pláství, med mu stéká po předloktích a mezi prsty, pan Kápa se spokojeně usmívá a med láduje do sklenic. Pan Kápa je gynekolog! Pročež jsem si počal představovat i to, jak nenoří ruce do pláství s medem. Představuji si, jak je pan gynekolog Kápa v práci. Jak ruce až po předloktí noří úplně jinam než do medu. Jak mu cosi stéká po předloktích a mezi prsty. A opět následuje představa o předloktích a prstech od medu.
Hledím na sklenici s medem a mysl mi rozčísla krutá myšlenka. Zdalipak pan gynekolog Kápa používá ty samé rukavice? Nebo dokonce - používá nějaké rukavice? Nejsem včelař ani gynekolog, pročež si opravdu nejsem jistý.
Ráno beru sklenici s medem a zdravím svou sestru.
„Sestro drahá, mám pro tebe dárek! Úplně zadarmo celou sklenici medu z úbočí a strání, z borů, roklí a svěžích luk!“
5.6. 2023 pondělí
Od sestry odjíždím k sobě na venkov. Nejkratší cesta vede na Prahu, kolem Prahy, kousek po dálnici na Brno a poté po blaze i neblaze proslulé E55 na jih. Cesta je to naprosto příšerná, hrozná a zlá. Pročež vždy mřu úzkostí, kde zase bude nějaká bouračka, jelikož to se hlavní a v podstatě jediný tah na jih zastaví a ani na motocyklu se častokráte nedá projet. Ovšem i za normálního stavu jde o cestu hrůzy, kdy celá nezábava probíhá v podstatě jízdou v koloně, kdy se od sjezdu z dálnice až za Votice a někdy i k Táboru táhne nekončící had kamionů, autobusů a Pražáků, mířících na své jihočeské chaty a chalupy.
Pročež, pokud mám čas, jezdím od sestry přes Křivoklátsko, kolem Berouna a různě se motám po vesničkách a silničkách, abych vyjel až za Táborem. Cesta je to sice dlouhá, ale častokráte pěkná. Ve vesnicích mám navíc možnost srazit spoustu slepic nebo aspoň děsit šklebáky divokým řevem motoru svého divokého čínského motocyklu.
6.6. 2023 úterý
Vrhnul jsem na Chochoviny lehce doplněné zápisky z výletu do Indonésie. Jedna z mých oblíbených zemí se ovšem příšerně rychle mění. Zjednodušeně řečeno, čím dále na východ, tím více si návštěvník uvidí něco zajímavého, tím více podivuhodných jídel může ochutnat a tím více si užije Indonésie, kde se místní ještě spokojeně zubí svými zkaženými zuby a na rozdíl od Bali či Lomboku nekřičí: „Masáž, masáž, masáž!“
A není nutno jezdit vyloženě do džungle či na neobydlené ostrůvky. I takový ostrov Rote může být zábavný a indonéský venkov je stále bez domorodců zírajících na mobilní telefony a šklebáci nestojí fronty na hamburger.
„Na východ, na východ!“ pravívám si stále častěji v Indonésii, jelikož jsem již starší pán a mám rád staré pořádky.
Trh na ostrově Rote, konkrétně ve vesnici Nembrela.
7.6. 2023 středa - 15.6. 2023 čtvrtek
Jest léto a teploty v Irsku jsou opět neirské. Kdysi to tak nebývalo. Léta bývala pěkně deštivá, pročež šklebáci nevylézali tolik ze svých doupat a všude bylo více klidu.
Netuším, nakolik jsou z počasí nešťastná i zvířata se sebevražednými sklony, ale faktem je, že cestou do práce i z práce nacházím na silnicích, chodnících i v trávě daleko více jídla, než je obvyklé. Lišky, zajíci, kočky a nedávno jsem potkal i jezevce s vyteklým okem a nafouklým břichem. Opět přemýšlím, že bych si otevřel restauraci s exotickými pokrmy. Dle mého názoru by každý rád ochutnal pečené pejsky, křečky na medu, nakládané žáby nebo třeba jezevce s vyteklým okem. A protože jsem jedinec sledující módní i moderní vlny v gastronomii, na stoly bych postavil i spoustu rostlin a vegetariánům či veganům bych dával slevu na olizování kaktusů.
Spoustu podobných podnikatelských nápadů mívám zejména ve chvíli, kdy se podívám na výplatní pásku.
16.6. 2023 pátek
„Tak se sbalíme a jedeme, drahá maminko!“
Oblékl jsem si motocyklové oblečení, na svou neforemnou lebku nasadil přilbu a na zadní sedadlo přivázal urnu. Jelikož máma chtěla být vysypána tam, kde se narodila, odvážím ji dnes do hor.
Jedu skrze Moravu, přejíždím kopce na česko - slovenském pomezí a poněvadž mám spoustu času, křížem krážem jedu od Trenčína do Banské Bystrice, užívám si jízdu podél Váhu a večer přijíždím do Vysokých Tater. Po cestě jsem byl několikrát objektem zájmu okolojedoucích motoristů a na benzínových pumpách si občané můj motocykl a zejména urnu na zadním sedadle fotili.
„Co je divného na tom, že dopřejete rodičům projížďku?“ durdím se na fotografy a občas překontroluji urnu, jestli se z ní něco nesype.
Ještě v noci beru urnu a kvapím vzhůru, podél Studeného potoka k Veľkému studenému potoku a k plesům. Cestu znám dobře, jelikož jsem ji šel mnohokráte, přemnohokráte, byť naposledy před mnoha lety.
Zpět už kráčím v naprosté tmě a svítím si mobilním telefonem, jelikož jako správný dobrodružník jsem si zapomněl vzít baterku.
Vysoké Tatry jsem krásné.
Vysoké Tatry
17.6. 2023 sobota
Pobíhám po kopcích a snažím se vyhnout turistům. Na hlavních a nejznámějších stezkách jsou jich celé zástupy, u můstků přes potoky stojí dokonce ve frontách. Ohromné spousty Poláků, Čechů, je slyšet němčina, francouzština a dokonce občas i exotická slovenština. Tatry nejsou zrovna rozsáhlé hory, ovšem proč se naprostá většina horomilců koncentruje na pár nejznámějších míst, jest mi záhadou. Přitom stačí poodejít pár desítek metrů a člověk se může v klidu kochat výhledy v klidu, může v úplném tichu šlápnout na zmiji či si prostě jen romanticky zvrtnout kotník v bujném borůvčí.
„Zpustlá senzacechtivost!“ volám pohoršeně.
Když jsem byl ještě malý, nerudný, protivný a otravný hoch, chodíval jsem do Vysokých Tater často. Několik let trávíval jsem v jejich podhůří a děd mne brával do kopců, dovolil mi běhat po loukách, chytat motýly, sbírat houby a v Lopušnej doline nedaleko Svitu jsem jako drsný pytlák s vlascem uvázaným na kusu klacku plenil tamější potok.
Také si pamatuji, že jsem na výletě snědl několik živých slimáků a poté na zabijačce ve Spišskej Belej kýbl zelených fazolí, pročež mi bylo ohromně zle a nedobře.
Dnes bych si to všechno klidně zopakoval a že by mi bylo ohromně zle a nedobře by mi vůbec nevadilo.
Ubytoval jsem se v jednom z mnoha penzionů přímo v horách. A užíval si nostalgických vzpomínek, jelikož úroveň ubytovacích služeb a přístup personálu je jako vkročit do minulého století.
„Promiňte, ale ty halušky rozhodně nejsou čerstvé,“ nesměle jsem se ozval u večeře a vidličkou poklepal na hmotu, která byla na okrajích okoralá jak špatně namazaná mumie.
Korpulentní paní domácí se omluvila, vzala mi talíř a odešla do kuchyně. Odkud se vzápětí ozvalo: „Jaj kokot! Povedala som ti, aby si to zamiešal, keď to vyberieš z mikrovlnky!
Pročež jsem se počal smát.
Vysoké Tatry
18.6. 2023 neděle
Dopoledne ještě větrám své staré obézní tělo a pobíhám po tatranských stezkách. Borovice přenádherně voní, já smrdím potem a ústa mám fialová od borůvek, které požírám. Po pár kilometrech se mi na triku tvoří solné pruhy tam, kde se potím nejvíc. Což je tam, kde na sebe naráží mé tukové pneumatiky. Zajisté bych bez přípravy vyhrál soutěž o nejvíce sexy junáka celého světa.
Po obědě sedám na motocykl a vyjíždím na Spiš. Připadá mi, že jsem se vrátil o desítky let zpět. Rozbité domy v zašlých vesnicích, na rozbitých silnicích rozbité automobily a všude kolem přepěkné lesy, louky, pastviny plné krav a krásné Tatry. Spišská Belá, osady Křížová Ves, Podhorany, Toporec, kolem Národního Parku Pieniny. Cikáňata jsou špinavá a otrhaná, dospělí na mne hledí se zájmem a nevraživě. Nezastavuji, motocykluji se a užívám si.
K večeru odjíždím přes hory do Polska a do Krakova. Krakov je sice příšerně turistické město, ale bydlí tam několik mých známých z Irska. Přespal jsem u paní A. Zejména proto, že má pěkné poprsí a manžela na služební cestě v Londýně.
19.6. 2023 pondělí
Z Krakova odjíždím do města temnějšího než má mysl, do města, ve kterém je tragický nedostatek striptýzových barů, na ulicích se nepromenádují prostitutky a zmrzlináři ke kornoutkům zmrzliny nepřikládají pozvánky na swingers párty. Odjíždím do města Čenstochová, epicentra katolických vymývačů mozků, epicentra leštění křížků a mumlání zhovadilostí, čemuž se odborně praví modlení. Jak pozorný čtenář možná postřehl, vyznavači podobných nechutných aktivit mi tedy rozhodně nepřirostli. Ostatně - co tak přemýšlím, k mému nedobrému srdci nepřirostlo nic kromě tuku.
Čenstochová neboli Częstochowa je polské město s přibližně 250 tisíci obyvateli, kam každoročně zavítá 5 milionů návštěvníků. Nejedná se ovšem o běžné turisty či občany lačnící po kultuře, výstavě domácího zvířectva či milovníky alkoholu, kteří nad ránem za animálního zvukového doprovodu zvrací na nárožích. Do Čenstochová jezdí návštěvníci proto, aby lezli do nejrůznějších kostelů, protáčeli oči k obloze, tetelili se blahem a volali: „Ó Bóže, ó Bóže, ó Bóóóže!“
Čenstochová je zejména pro nezasvěcené téměř ekvivalent Jasné Hory. Přeslavný klášter je tím, co vidí naprostá většina návštěvníků, kteří často přijíždí z celého světa, aby Jasnou Horu viděli, vyvalili oční bulvy a pravili: „Ach! Ó!“
Klášter a kostel Jasná Hora je známým nejen v Polsku. A v klášteře, konkrétně v Bazilice Nalezení svatého Kříže a Narození Panny Marie, se nachází malůvka zvaná Imago thaumaturga Beatae Virginis Mariae Immaculatae Conceptae, in Claro Monte. Neboli Naše Paní Čenstochovská. O obrazu Panny Marie jedna z legend praví, že jej maloval sám apoštol Lukáš Evangelista na desku stolu, u kterého jídávala svatá rodina. Ve skutečnosti se však jde o ikonu patrně ruského původu z 13. století. Jedná se o kompozičně pravoslavnou ikonu na cedrové desce a jak už to u podobných malůvek bývá, je obklopena nejen hordami slintajících věřících, ale i nejrůznějšími výmysly, legendami a sem tam i prokázanými skutečnostmi. Madona i šklebák v náručí jsou tmaví, což není žádná hloupá rasistická poznámka, nýbrž fakt. Faktem je i to, že dva šrámy táhnoucí se na tváři a krku madony způsobili husité, když si v roce 1430 udělali do Čenstochové výlet a svatostánek vyplenili. Že je madona obrázkem až nečekaně středověce globalizovaným svědčí i zlaté lilie na županu, do kterého jest madona zabalena, pročež jí vůbec nejsou vidět prsa. Ony zlaté jsou totožné s liliemi na francouzském královském erbu, což je považováno za důkaz toho, že ikona byla přítomná v uherských zemích za vlády králů dynastie Anjou.
Zatímco malůvka vizuálně poněkud vyuzené paní je ukryta pod střechou, mezi zdmi a za davy návštěvníků, samotná Jasná Hora je naopak vidět zdaleka a i tupému jedinci jako jsem já je hned jasné, proč se klášter stal symbolem nejen města, ale i celého Polska. A proč sem jezdí miliony poutníků.
Jasná Hora, Čenstochová, Polsko. Na obrázku jest i nejvyšší kostelní věž Polska.
Klášter byl založen roku 1382, ovšem polská hrdost minulosti i dneška byla osídlena žebravým řádem paulínů původem z Uher, kteří přišli na pozvání knížete Vladislava Opolského. Což všem svým polským známým škodolibě připomínám, že se dmou pýchou nad něčím, co jim zprovoznili Maďaři. Původně byl klášter dřevěný, ovšem jelikož je církev (katolická obzvláště) od svých prvopočátků zločineckou organizací, díky okrádání poutníků a jejich tuposti si žebravý řád přišel na takové peníze, že již během 15. století byl klášter přestavěn na kamenný. Ve 30. letech století 17. díky strategické poloze poblíž slezské hranice dokončil král Zikmund III. Vasa přestavbu kláštera na moderní barokní bastionovou pevnost. V pravý čas, jelikož o pár desítek let později prožila Jasná Hora svou nejjasnější hodinku z pohledu ne primárně náboženského. Roku 1655 se k Jasné Hoře přivalila švédská vojska a údajně pětitisícová armáda klášter oblehla. Proti udávaným 5000 vojáků (různé zdroje udávají 3000-7000 vojáků) stálo asi 260 obránců, včetně 70 mnichů. Nebudu zabíhat do přílišných podrobností a hledat důvody výsledku střetnutí, leč faktem je, že po zhruba šesti týdnech Švédové s nepořízenou a třemi stovkami mrtvých odtáhli.
Útokem na klášter si ovšem Švédové nakáleli do vlastního hnízda, jelikož tento čin Poláky vskutku naštval. A z vlastní zkušenosti mohu říci, že naštvaný Polák není něco, s čím bych si chtěl vyměňovat názory či se snad pouštět do svárů zavánějících pěstmi. Poláci se tenkrát naštvali vskutku mocně, což přispělo k tomu, že švédská invaze skončila pro zemi tří korunek neslavně.
V letech 1657-80 byla pevnost modernizována, další úpravy následovaly i po zničujícím požáru roku 1690. Přestavěn byl i klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie a Nalezení sv. Kříže. Nová barokní trojlodní bazilika je opatřena 106 metrů vysokou věží a jedná se o nejvyšší kostelní věž celého Polska.
O významu místa svědčí například i to, že město navštívilo několik papežů, přičemž Jan Pavel II zde nadšeně mával na nadšené davy hned šestkrát.
Polsko je zajisté jedna z nejkatoličtějších zemí Evropy i světa. Čenstochová je centrem, kam se miliony věřících sjíždějí. Přesto mne poněkud překvapil fakt, že je toto město pátým nejnavštěvovanějším poutním místem světa napříč kontinenty i náboženstvími. Před Čenstochovou jsou jen indické Váránasí, saúdskoarabská Mekka, francouzské Lurdy a Vatikán.
„Včera jsem se strašně opil. Dneska tolik chlastat nebudu, večer jdu šukat Aničku a potom ještě musím manželce přivézt brambory,“ pravil odpoledne nad sklenicí plzeňského piva můj bývalý kolega a spolubydlící z Irska, vášnivý katolík pan Adam.
„A to mi říkáš tady? Na dohled Jasné Hory? Takhle se vy chováte? Věřící Poláci a věrní manželé?“ tvářím se pohoršeně.
„Polib si prdel, debile!“
20.6. 2023 úterý
Čenstochová není samozřejmě jen o návštěvnících s ochrnutým mozkem, extatickém hulákání v kostelích a vzývání neexistujících jevů, jako je Bůh, dobrota či jakýsi šklebák válející se a kálající na seně mezi dobytkem. Čenstochová je i městem spousty překvapivě nesterilních kaváren a restaurací, ve městě sídlí pro Poláky veleznámý plochodrážní tým s historií sahající hluboko do minulého století, Čenstochová je ideálním startem pro výlet po Stezce Orlích hnízd – řetězci dvaceti pěti středověkých hradů a kromě jiných muzeí je možno navštívit i poměrně unikátní Muzeum sirek.
Dopoledne jsem si prošel střed města, nalil do sebe čtyři hrnky dobrého kafe, k pozdní snídani si dal sushi a následně grilovaná žebírka a odjel pryč. Odjel jsem na severní Moravu do města Odry. Ve městě Odry jsem se zastavil u svého otce. Otec je důchodce s rozlámanou páteří, pročež leze po stromech, leze po střechách a pronáší moudra jako například: „Ten komín musím ze střechy shodit dolů! Má asi půl tuny, takže to musím vymyslet nějak chytře!“
Načež sedíme u piva, otec vypráví o svrhávání půltunového komínu za pomoci lana a kladiva a já protáčím oči a nevěřícně kroutím hlavou.
21.6. 2023 středa
„Silný jsem jako lamželezo, ten komín půjde dolů!“ praví otec po ránu a hledí na půltunové monstrum, které v rámci důchodcovských aktivit hodlá sundat ze střechy.
„Já jsem silný jako drtimosaz, ale nejsem si jistý, jestli s komínem nepůjde do věčných lovišť i ten, kdo s ním bude zápolit!“ pravil jsem já, jelikož jsem realista, což se o mém otci rozhodně říci nedá.
Načež jsem vsedl na motocykl a odjel. Ze severní Moravy jsem to vzal přes Moravu jižní, poté si užíval rozbitých silniček na Vysočině a aniž bych nechal pneumatiky svého motocyklu spočinout na vozovce dálnic, dojel jsem do svého bydlení v Jižních Čechách.
Týden mimo Irsko jsem si užil náramně. Spanilou jízdou po Česku s urnou přivázanou na zadním sedadle, vysypáním své matky v horách na Slovensku, porušením nejméně poloviny přikázání v hnízdě katolíků v Polsku i kontrolou svého otce, u kterého si nikdy nemůžu být jistý, jakou zhovadilost zase vymyslí.
Týden plný událostí nikoli světodějných, leč lépe je vysypat urnu či sežrat grilovaná žebra se sushi, než jen tak ležet na gauči a škrábat se za uchem či jinde.
22.6. 2023 čtvrtek - 29.6. 2023 čtvrtek
Další týden nočních na dublinském letišti.
Přijel zákazník a jelikož mluvím anglicky jako papoušek po mozkové obrně, hned se mne ptal, odkudže jsem.
„Praha, to je v Evropě,“ odvětil jsem, jelikož Prahu zná spoustu lidí, kdežto například Horní Děložnou jen málokdo.
„Á, Československo! To znám! Pivo!“ pochlubil se pán znalostmi, kterými disponuje vzdělanější část lidstva. Ta méně vzdělaná vůbec netuší, co je nějaká Praha a při zmínění Československa volají svému lékaři, jelikož ono slovo považují za nakažlivou exotickou chorobu.
„Československo už ne, ale s tím pivem jste se trefil,“ pochválil jsem pána, jelikož jsem nechtěl jitřit atmosféru tím, že bych mu pravil, že jest nevzdělaným hovadem.
„Pivo a vodka, že? Tam v Rusku pijete strašně moc vodky!“ završil pan zákazník chrlení svých politických, geografických a lihových znalostí.
„Ó Všemocný! Kdy odejmeš ten kalich utrpení ode mě!“ zaúpěl jsem.
Podobné střety s realitou zažívám poměrně běžně.
Dublin Airport, Terminal 2
30.6. 2023 pátek
Oblékám sobě černé ponožky, černé trenýrky a nasazuji chmurný výraz. Je konec školního roku, nastává období strašlivého temna pod letním sluncem.
Od dnešního dne po následující dva měsíce nebude nedobrá budoucnost světa, to jest šklebáci, zavřena ve školních budovách. Od dnešního dne budou tito nedobře vedení tvorové hulákat od rána do noci, budou křepčit, výskat a metat různé předměty všude kolem sebe, pročež já budu hudrat, že je všude samé svinstvo.
Konec školního roku bych samozřejmě nezakázal, jelikož jsem dobrá duše. Místo do školy bych ovšem nahnal šklebáky na na bavlníkové plantáže, do dolů a továren. Naneštěstí zde žádná bavlníkové plantáže nejsou, doly jsou zavřené a v továrnách dřou Slováci, Poláci, Ukrajinci, Filipínci a jiní otroci.
Dva měsíce vřískajícího temna!