1.3. 2012 čtvrtek – 9.3. 2012 pátek
Po téměř půl roce se opět vracím do práce.
„Krtek, krtek, krtek,“ ukazují si na mě kolegové špinavými prsty a chechtají se. Já se nechechtám, nýbrž kleji a mžourám. Po pěti letech práce na nočních směnách bez slunce a ohavných lidí jsem byl vržen na směny denní. Mžourám a kleji. Světlo! Lidé! Sedm dní pobíhám mezi zelenáči a vykřikuji na všechny strany chytré rady. Noví kolegové na mne však hledí jak na exotikou rybu v akváriu.
„Jsem Chocho, víte? Ten zlý pán z nočních směn. Co vždy večer nadával, že nic není hotové a ráno se smál, když jste přicházeli do práce!“ vysvětluji kolegům.
„To je Chocho, víte? Ten idiot, co neumí jezdit na motorce,“ paroduje mne však kolega Blbý Džon a celý týden na mne místo pozdravu dělá jen potupné: „Brrrm brm brrrrrrrmmm,“ přičemž naznačuje jízdu na motocyklu.
10.3. 2012 sobota
Odletěl jsem na Slovensko, bych pojedl halušek a pokochal se nákupními centry a barevnými reklamami usazenými na podhoubí socialistického skanzenu. Brblání a naříkání, šedošedá blbá nálada a autobusy městské dopravy, které pamatují ještě obočí pana Brežněva. Například město Praha po takzvané revoluci obdrželo mnoho peněz z kapes lačných investorů, prošlo si érou fialových kalhot a zelených sak a v současné době není velkého rozdílu mezi Prahou, Vídní, Paříží či jiným podobným hnízdištěm vystresovaných občanů. Bratislava však povětšinou obdržela jen drobné rakouských turistů vyhledávajících v temných uličkách slovenské horizontální pracovnice, obdržela něco maďarských forintů a ještě méně ruských dolarů. Pročež i dnes jen stačí vyjet na známou vyhlídku UFO a podívat se dvacet let zpátky.
Ale abych nekřivdil – kdosi vzal bílou barvu a natřel bratislavský hrad na bílo. Což ovšem také není krokem do tohoto století, nýbrž pokusem navrátit hradu podobu z 18. století.
11.3. 2012 neděle
Předlouho plánovaný výlet na hrad Devín se stal skutečností. Nadopován aurou jedinečna a vzrušujících zážitků jsem se vydrápal na kopec. Nu. Nejplastičtějšími objekty na celém hradě jsou cedulky s nápisy „Zde kdysi stál dům“, „Zde kdysi stála věž“ a „Zde kdysi bývalo cosi“. Pro milovníky děr je zde připravena cedulka „Unikátní, 55 metrů hluboká studna“.
Popravdě řečeno – hrad není ani tak dechberoucím po stránce vizuální, jako spíše dechberoucím symbolem slovenského nacionalismu, označovaného jako „slávna minulosť Slovákov“ (soudnější jedincové za Dunajem to označují jako „slávna minulosť Slovanov“). Čehož je pěkným důkazem i komická tabulka oznamující, že 24. dubna roku 1836 si na hrad udělala vycházku štúrovská mládež.
Pro fyzicky zdatnější jedince je jistě zajímavá informace, že z horního hradu je možno za příznivého větru doplivnout až na polygonální, cimbuřím opatřenou Panenskou věž.
Devín. Unikátní velké kulové. V pozadí hnusná Bratislava, při jejímž focení je nejlépe neřídit se Capovým: „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dost blízko.“
12.3. 2012 pondělí
Někdy nestačí odsouzeného jen posadit na kůl, někdy je třeba jej ještě pořádně praštit do hlavy, aby se kůl zarazil hlouběji.
Takový úder do hlavy jsem dostal dnes. Dojel jsem ke svému bytu na jihočeské vesnici, vytřeštil zrak a začal usedavě štkát. Kůl se mi zarazil do těla o pořádný kus hlouběji.
Již jsem se smířil s tím, že suroví občané mi u domu zbudovali dětské hřiště, které připomíná spíše lunapark. Ovšem dnes…
Na dětském hřišti, v těsné blízkosti mého domu, stojí ohromný kopec. Buldozery navršená hromada dosahuje přesně do výšky oken mého bytu. Navíc je celá halda nepříjemně, ale opravdu nepříjemně blízko zdi domu. Asi tak na dosah kulečníkového tága.
„Vidíš, broučku? Krásný kopec! V létě z něj můžeš sjíždět na tříkolce a v zimě na sáňkách,“ nadšeně vysvětluje odporná ženština svému odpornému šklebákovi a hladí jej po odporné hlavičce.
Bít, bít, bít. Kulečníkovým tágem.
13.3. 2012 úterý
Při pokusu vmáčknout do pokladničky další bankovku (šetřím na nový motocykl) se mi povedlo perforovanou vrchní část promáčknout natolik, že se tenký plech prohnul dovnitř, škvíra rozšířila a prst zajel do pokladničky. Při pokusu prst vytáhnout se samozřejmě plech vyrovnal. Mávám rukou, na prstě válcovitá pokladnička, mince chřestí v divokém rytmu. Vyslovuji nehezká slova, syčím bolestí a skrze zuby cedím kletby, že by i čínská vlajka zrudla studem. Když jsem prst vyrval, byl mírně napuchlý a nemírně pokroucený. Pánové Marcel Dadi i Rocco Siffredi by mi jej jistě záviděli.
14.3. 2012 středa
Ač se silnice ještě neroztékají horkem a špekatá sousedka neděsí obyvatelstvo vyvalováním se na trávníku před domem (každoročně takto chytá bronz a mé znechucené pohledy), jaro už klepe na dveře. Pod stromy se již objevují první spadaná ptáčata a zdechlý potkan pod okapem rozmrzl, počal se nafukovat a hnít.
Jarní ptáče dál doskáče. Nebo taky ne.
15.3. 2012 čtvrtek – 19.4. 2012 čtvrtek
Zaměstnavatel splnil své temné hrozby. Sety obvyklých sedmi nočních směn v řadě mi doplnil řadou školení ve dne. V době, kdy jsem se měl vzpamatovat z útrap zejména mentálních. Více než měsíc v práci, víkendy nevyjímaje. Vítejme ve středověku a na lekcích aplikovaného masochismu.
„Lezu, lezu, uuuuž lezu. Leeeezu. L-e-e-e-e-z-u-u-u-u,“ vysíleně šeptá jediná mozková buňka kolegy Ding Donga.
Pravda, byl bych trpělivý, kdybych věděl, že až ona buňka doleze na místo, odkud dává povely tělu, zareagoval by pan Ding Dong svižným pohybem či svěží myšlenkou. Bohužel však vím již dopředu, co se stane. Buňka doleze, kolegův obličej se zkroutí to grimasy nesmírné mentální nedostatečnosti a z úst jest vypuštěn zvuk: „Uééé…mééé….ehmmm.“
Aby toho nebylo málo, rozhodl se jakýsi inteligent přebudovat kanceláře. Nic proti tomu – nesdílím názor, že blikající hranaté monochromatické monitory z pravěku jsou sexy. Sexy není ani koberec, na který by se znechucením hledělo i stádo vepřů. A sexy není ani oprýskaná zeď, kusy umakartu trčícího z nábytku či zčernalé trubice zářivek. Po dobu přebudování však kohosi napadlo, že budeme kancelářskou práci vykonávat v kleci na čerstvém vzduchu. A tak sedím v kleci, vítr vesele rozfoukává všemožné papíry a jest mi zima. Jen lovci velryb v arktických vodách a sněhulákofilní jedincové tuší, jaká je v noci zima na irském letišti.
Nad vchod do klece vyvěsil šéf pavouk obří nápis „Arbeit macht frei“. Nápis nad vchodem do šaten praví „Welcome – HELL“. A poněkud gramaticky svérázný psaný výkřik kolegy Micka praví, že: „I wish that my wife was as dirty as this place!“.
Atmosféru nočních směn podkresluje dunící hudba – to irští kolegové propadli nacistickým pochodovým písním. V této souvislosti je třeba zmínit, že kreslení hákových křížů jest v Irsku vnímáno jako velká legrace a pan Hitler jako napůl legrační podivín, leč veskrze dobrý chlapík, jelikož neměl rád – stejně jako Irové – Angličany. Co chtít od národa, který jako jediný (pokud vím) kondoloval k Adolfově smrti, národem, jehož největším kulturním počinem jest stylizovaná monochromatická malůvka pošahaného vraha Che Guevary a kde je oblíbenou víkendovou zábavou ožrat se hůře než pivovarská doga, následně se za rohem hospody pokusit o jakousi domorodou podobu sexu a vzápětí pozvracet partnera či partnerku.
Hehe. To zase bude zábava, až dnešní zápisek někdo přeloží mým irským kolegům.