26.2. 2015 čtvrtek – 20.3. 2015 pátek
Více jak tři týdny nočních v kuse. Nejkratší směna dvanáct hodin, nejdelší devatenáct. Po tomto pěkném zahřívacím kole plánuji pro příště nasoukat si do nosní dírky tři metry ostnatého drátu, polknout naráz rodinku vykrmených ježků a možná přijdu i na další podobné kratochvíle.
Celou dobu jsem si myslel, že mám sklony k masochismu. Avšak kolegové se shodli na tom, že jsem prostě jen debil.
21.3. 2015 sobota
Odlétám do Turecka, jelikož jsem tam již téměř měsíc nebyl. Co kdyby mi snědli všechny rybí kebaby? Vykouřili všechny vodní dýmky? Vypili všechen čaj? Sžírán pocitem nejistoty tak letím celou situaci zkontrolovat.
Nu – hlavně přítomnost rybích kebabů jsem zkontroloval takovým způsobem, že vypadám jak kdybych už měsíc přenášel paterčata, funím, potím se a smrdím po rybách jak pařát starého racka.
Prodavači pečených kaštanů u Galata bridge
22.3. 2015 neděle
Odjíždím na východ. Zastavuji se jako obvykle v Kapadocii. Jednak je vhodné udělat si v polovině cesty na východ zastávku a jednak je dobré vidět tufové penisy bez zástupu turistů, jejichž nájezdy se ve stále delší turistické sezóně stávají pravidlem. Jako obvykle, jelikož do Kapadocie jezdím každý rok už více než 10 let, jsem znechucen a křivím ústa v nešťastném úšklebku. Opět přibylo hotelů, z pěšin se staly ještě širší dálnice pro turisty. Místa ještě před pár lety zarostlá býlím a vhodná k nerušenému noclehu ve spacím pytli jsou nyní udusaná parkoviště pro kolony autobusů s turisty.
A opět zdražili kebab, sakrblé!
Kapadocké scenérie, sen mnoha turistek.
23.3. 2015 pondělí
Celé Turecko je pokryto plakáty a vlajícími prapory, jelikož na letošní rok připadá 100 let od chvíle, kdy proběhla známá operace v Gallipoli, v Turecku známá spíše jako kampaň v Çanakkale.
Vojáci Austrálie, Nového Zélandu, tehdy nezávislého dominia Newfounflandu, Indie a jiní na straně Spojenců byli vysláni do útoku, který měl obsadit Dardanely a tak otevřít cestu k pozdějšímu dobytí Istanbulu se všemi následky a důsledky, mezi něž patřilo mimo jiné zpřístupnění cesty do Černého moře nebo uvolnění tlaku na Rusko na Kavkaze. Nebudu zabíhat do snadno dohledatelných podrobností, pročež se jen omezím na konstatování, že celá operace je nejen každoročně připomínána v zemích tehdejších Spojenců, ale zejména v Turecku samotném. Jelikož to bylo právě tehdy, kdy se ještě poměrně neznámý Mustafa Kemal postavil před legendární 57. regiment ottomanského vojska a pravil:
„Nenařizuji vám bojovat, nařizuji vám zemřít. Než zemřeme, další vojáci a velitelé mají čas zaplnit naše místa.“
Vojáci 57. regimentu byli ovšem bez munice a zbývalo jim tak jen jít na bodáky. Z 57. regimentu nepřežil nikdo, praví legenda (i když my víme, jak je to s legendami). Z pana Mustafy Kemala se stal pan Atatürk a Gallipolská operace dopadla tak, jak dopadla. Kromě desítek tisíc mrtvých stálo fiasko (z britského pohledu) místo prvního lorda admirality pana Winstona Churchilla.
Jako perlička ještě jeden výrok pana Atatürka, vyznívající zejména na pozadí jeho vojenských úspěchů (nejen Gallipole, ale například i Tobruk) minimálně zvláštně: „Nebuďme nemístně hrdí na vojenská vítězství – připravme vítězství vědecká a ekonomická.“
Když už jsem u těch citátů, tak ještě jednou pan Atatürk. A připomínám, že je autor už pěkných pár let po smrti a tento výrok se nevztahuje k letošnímu roku:
„Sjednotit různé národy v jeden společný útvar, dát těmto různorodým elementům rovná práva a stejné podmínky a vytvořit tak mohutný stát je skvělý a atraktivní politický ideál. Je to však chybný ideál. Sjednotit různé rasy, existující na Zemi, v jeden kmen a zrušit všechny hranice je neuskutečnitelné. Taková je pravda, prokázaná chmurnými a krvavými událostmi minulých století.“
24.3. 2015 úterý
Dále na východ. Kdysi dávno jsem jel také na východ. A na jih. To byl v Sýrii klid před bouří, ve městě Rakka jsem si užíval pohostinnosti místních, v Palmyře se kochal citadelou, amfiteátrem, sloupořadím a na syrskou svatbu jel v československém automobilu Škoda Favorit. Za námi jeli tajní policisté, o kterých všichni věděli, pročež zas tak tajní nebyli.
Dnes v Sýrii moc klidu není a mám pocit, že v nejbližší době ani nebude. Klid není a v nejbližší době nebude ani v Iráku, ba i v Kurdistánu to docela žije.
25.3. 2015 středa
Na východ a na jih. Zde se v dnešních dnech nejezdí ani tak autobusy, nýbrž automobily japonské výroby. Taková Toyota pick up, na tu se dá naložit cokoli. Lehký kulomet, těžký kulomet, bezpočet M16, AK47 v neskutečných variacích, AKM, hloupý turista, pánové s červeno-bílo-zelenou vlajkou se sluncem uprostřed, pánové s černou vlajkou… fantazii se meze nekladou. Malí šikovní Japonci postavili automobil, který uveze vše, projede všechno a vydrží neuvěřitelné.
26.3. 2015 čtvrtek
Nedá se říci, že by některá městečka a vesnice, například Kalak nebo Horní Děložná, skýtala kdovíjakou zábavu a zajímavé rozptýlení. Nuda v nich však rozhodně není. Hlavně tehdy, když se dospělí mužové hašteří a nemají se vůbec rádi.
Pohled na hrad Kizkalesi z hradu Corytus.
27.3. 2015 pátek
Nastal čas jet na východ a na sever. Pro začátek si užívám civilizace, turecké autobusové dopravy vysoké kvality a Středozemního moře bez turistů. Urfa, Mersin, Adana.
28.3. 2015 sobota
Kizkalesi je městečko na pobřeží, ubité pobřežní silnicí. Centrum města je nekonečný řetěz hotelů a restaurací a pro trochu klidu je třeba vylézt na kopec a co nejdále od pobřeží. Necelé dva tisíce obyvatel je v sezóně válcováno tisíci a desetitisíci turisty, vesměs turisty tureckými, jelikož ti ze zahraničí dávají přednost nedalekým plážím a barům Alanye.
Motat se kolem Kizkalesi ovšem, zvláště mimo turistickou sezónu, stojí za to. Všude kolem města je bezpočet ruin měst a vesnic, starověkých hřitovů, chrámů, basilik a amfiteátrů. Přímo ve městě také stojí hrad Corytus, podléhající zubu času, dusajícím návštěvníkům a útokům restaurátorů. Mám pocit, že největší pohromou jsou restaurátoři, poté turisté a zub času je nejmilosrdnější. Z hradu je možno pohledět na moře a kochat se. Kochat se nejen rybářskými bárkami, ale hlavně dalším z hradů. Známý Kizkalesi leží zruba 300 metrů od pobřeží, k jeho hradbám je možno doplavat a nebo skočit na loďku.
Hrad Kizkalesi, zhruba 300 metrů od břehu.
Nejpěknější výlety a podívanou ovšem skýtají krátké výlety do okolí městečka. Mimo sezónu, podotýkám, jelikož v létě – pravděpodobně – bude okolí pod záplavou hord turistů.
Jeskyně Nebe a Pekla nebo Tayfun Magarasi, kterou zmiňoval ve své Geografii již Strabo a která je podle legend spojena s řekou Styx. Ruiny v Kanlidivane s věží zasvěcenou Diovi a 60 metrů hlubokou dírou původně určenou, k pobavení přihlížejících, k umístění kriminálníků a divé zvěře.
Dle mého názoru nejlepší výlet z Kizkalesi je výlet k útesům Adamkayalar. Pěkné reliéfy z římských dob, výhledy z výšky na řeku a až k moři, klid a plachtící rackové.
Adamkayalar, část z reliéfů na skalách nedaleko Kizkalesi.
29.3. 2015 neděle
Dlouhá cesta k jezeru Egirdir. Je to poprvé, co si v západní Anatolii užívám déšť a sníh. Což mi ovšem nevadí, jelikož famózní turecká čočková polévka a absence turistů mne zahřívají dostatečně.
Město Egidir jest na pohled zajisté pěkné, ovšem že by v něm bylo co dělat dny, týdny a roky, to zase ne. Uprostřed města zříceniny hradu, pěkná neturistická mešita a poloostrov vhodný k procházce a kochání se na chcíplé ryby, kočky, racky a jinou zdejší faunu.
Pěkná mešita v Egirdiru
30.3. 2015 pondělí
Cesta do Istanbulu, kde naplno vypukla turistická sezóna. Rybí kebab a vodní dýmky mají nové cenovky a město pokračuje v trendu posledních let. Rubly a dolary se valí kdysi klidnými uličkami a otrhaní obyvatelé nutící mi kdysi čaj zmizeli neznámo kam.
31.3. 2015 úterý
„Seyite zaber! Tvá vlast tě potřebuje, my tě potřebujeme, nedovol křižákům bořit naše mešity, zachraň svůj plnovous a lahodný jablečný tabák do našich vodních dýmek!“ volá jeden z obsluhy těžkého děla na břehu Dardanell na oholeného kolegu.
Píše se 18. březen roku 1915 a Seyit Ali Çabuk zatíná svaly, z nosu se mu řine krev a oči lezou z důlků. Na hřbet si nakládá dělovou střelu o hmotnosti 275 kilogramů a již se potácí k dělu samotnému. A láduje! Celkem takto k dělu se zničeným ládováním dovlekl tři střely. O chvíli později se objevil hnědý pruh na bílých trenýrkách posádky britské lodi HMS Ocean. Poněkud neočekávaně totiž z rozstříleného břehu přiletěla navštívenka z pevnosti č.13 Rumeli Mecidiye od pana vojáka Seyita a jeho děla 240 mm L/35 z Kruppových továren. Posádka lodi počala zoufale volat, že cosi není v pořádku a poškozená loď se dala na ústup. Přitom ovšem po cestě kromě racků a nejrůznějších ryb potkala i minu položenou tureckou lodí Nusret. Nic moc zábava, myslím si.
Voják Seyit byl samozřejmě za svůj čin povýšen a dostal na tvář nemálo blahopřejných a děkovných polibků od svých vousatých spolubojovníků.
Nyní, o sto let později, je pan voják Seyit ikonou celého tehdejšího střetu a jeho sochy a fotografie (z pozdější rekonstrukce a s dřevěnou maketou dělové střely, jelikož originál již podruhé nebyl schopen uzdvihnout) zdobí i hyzdí zejména evropskou část Turecka.
Nu a jak už to v podobných případech bývá, všechno bylo možná úplně jinak. Například není vůbec jisté, že HMS Ocean byl střelbou pana Seyita a jeho kolegů vůbec zasažen.
Večer jsem odletěl do Česka, jelikož mám všelijakého střílení a podobných pitomostí plné zuby. A Česku se leda tak mlátí půlltrem do stolu a střílí slepými kecy.