26.2. 2016 pátek – 3.3. 2016 čtvrtek
Po množství požitých banánů, útěku před opicemi a monstrózním zvracení v Zanzibarském průlivu odlétám zpět do Irska, bych se nechal týrat kolegy a sám kolegy týral.
Sice jsem uvažoval, že bych si z výletu do Afriky přivezl párek paviánů a párek černých domorodců, navlékl je do postroje a nechal se do práce vozit na valníku pod zástavou politické a jiné nekorektnosti, ale nakonec jsem nápad podle vzdal. Paviáni i domorodci by se třeba rozmnožili (tím nemyslím mezi sebou, aby mne někdo nenařkl z kdoví čeho) a co já pak s nimi. Úplně stačí šklebáci všude kolem. To tak, mít ještě paviánčata.
Jelikož ovšem těch několik kilometrů nehodlám chodit do práce pěšky a nedávno ukradený bicykl mi nikdo nevrátil, rozhodl jsem se pořídit si bicykl nový.
„Ledvinu! Nabízím ledvinu za pět peněz! Oko! Ono za pět peněz! Sádlo! Metrák sádla za pět peněz!“ postávám nyní na ulici a snažím se zaujmout kolemjdoucí. Co naplat, nefunkční ledvinu, poloslepé oko ani vepřové sádlo nikdo nechtěl. Bicykl mě stál bambilion, i když jsem si pořídil loňský model, a mně nezbývá, než si vydělat alespoň na čínské polévky a igelitové sáčky, co používám, když si roztrhám ponožky.
Bicykl nenese žádné označení kromě mého šťastného čísla 13, má karbonovou vidlici, pročež má protéza tolik netrpí a ruka v místě šroubů nečerná, jako se mi to při opakovaných nárazech stává. Navíc jsem hned při první jízdě zmasakroval tři slimáky a s ďábelským chechotem se tak opět řítím po silnicích severně od Dublinu. Samozřejmě jsem si bicykl opatřil po posledních zkušenostech bytelným zámkem. Bicykl váží necelých osm kilogramů. Zámek s metrovým řetězem pět a půl kilogramu. Ehm.
Bicykl 13
4.3. 2016 pátek
Konečně jsem se dokopal k tomu, abych si ve svém nezařízeném bytě zařídil pěkné zátiší. Pročež jsem vzal tři špagáty a na ně za krk pověsil zbylé tři lamy, které jsem si dovezl z Bolívie a dosud nesnědl. Zvířátka se pěkně pohupují. Hned vedle opiové dýmky z Laosu a nakládané kobry z Vietnamu.
Zátiší s lamami je nejen pěkné na pohled, nýbrž i stimuluje čichové receptory. To proto, že jsou lamy sušené, uzené a pokojem se tak line libá vůně. Zdechlé lamy totiž voní zásadně libě.
Ehm.
Jen naprostý barbar a bezcita by neměl rád mláďátka peruánských lam. Osobně oceňuji velké nevinné oči a rozkošné vousky. Embrya mi visí na zdi v obývacím pokoji a smrdí.
5.3. 2016 sobota
Miloš Zeman je kunda. Ech, sdělení vcelku neinvenční, ploché. Kdyby se dalo rovnítko mezi onen orgán a jakousi osobu vnímanou vcelku pozitivně, poprask bych chápal. Ale takto? Nápis výše zmíněného znění se objevil kdesi pod mostem nad dálnicí u Brna. Nevšiml bych si této události (jelikož jsem nevšímavý), nebýt irského kolegy, který vznesl všetečné dotazy typu proč, jak a jak je to možné.
Zeman je kunda. S osobním řádem nejnižšího stupně, bez čárky.
Docela by mne zajímalo, co by se dělo, kdyby místo onoho zoufale průměrného Čecha obsahoval nápis jiná jména. Co takhle „Jiří Stanislav Guth-Jarkovský je kunda!“. Nebo „Karel IV. je kunda!“. Či také „Jan Amos Komenský je kunda!“ případně „Jan Patočka je kunda!“
Ale takto? Miloš Zeman je kunda. Hm.
Zeman je kunda. S čárkou.
Jelikož kolegové již shlédli nejedno video s českým prezidentem a přečetli si v tisku nejeden komentář, samo označení je nechalo vcelku v klidu. Daleko více času jsem trávil vysvětlováním, cože vlastně znamená kosočtverec, jelikož tento piktogram v Irsku jaksi nemá stejný význam jako v Česku. Není divu, průměrný irský školák se s tím na dveřích veřejných záchodků nesetká, kdežto česká dítka doprovází nejrůznější verze kosočtverců od útlého mládí.
Zeman s nejvyšším stupněm osobního vyznamenání, Kundou s čárkou a zlatými paprsky.
6.3. 2016 neděle
Zbavil jsem se svého telefonního čísla a to tak, že jsem plastovou kartičku nazývanou odborníky SIM karta odhodil v dál. Již jsem to nemohl vydržet. Někteří jedincové mi totiž telefonují téměř každý rok a někteří, považte, i několikrát do roka! Nyní je přístroj pěkně potichu, jak se na správný telefon sluší a patří. Bez telefonního čísla jsem ovšem objevil dosud netušené možnosti. Přístroj samotný je totiž možné využít ke spoustě jiných a rozhodně užitečnějších věcí než je telefonování. Lze na něm například hrát nejrůznější hry. Mezi mé nejoblíbenější patří ty, ve kterých je možno za pomoci nejrůznějších metod vyhubit celé lidstvo. Mobilním telefonem bez SIM karty lze i svítit v prostředcích veřejné dopravy spolucestujícím do obličeje. To je vám ale zábava.
Na mobilním telefonu zvaném smartphone (to je takový malý počítač) je možné vyhladit lidstvo pěkně z tepla obývacího pokoje a pojídat u toho například čínskou polévku.
7.3. 2016 pondělí
Ve svém českém bytě se někdy neobjevím celé týdny, pročež se o dům a jeho okolí starají sousedé. Nutno poznamenat, že se starají svědomitě, pečlivě a do poštovní schránky mi škodolibě nehážou například zdechlé hlodavce. V rámci zachování dobrých sousedských vztahů se i já snažím být sociálně aktivní. Například dnes jsem před domem potkal sousedku i s jejím potomstvem.
„Kampak kampak, dobrá sousedko,“ pravil jsem žoviálně a ukázal na dítka, „vyvenčit šklebáky?“
Podle reakce a nevlídných slov paní sousedky jsem usoudil, že bych se měl vzdát snahy navazovat jakoukoli konverzaci.
8.3. 2016 úterý
Co si budeme nalhávat. Nejenže mi mozek po léta živený leda tak čtením etiket na lahvích vysokoprocentního alkoholu a obalů čínských polévek rozhodně časem nebobtná moudrostí, ale i manuální zručnost se omezuje zhusta pouze vkládání jídla do chřtánu. Pravda, občas se i (po rozcvičení a zahřátí údů) zvládnu efektně poškrábat na své neforemné lebce, ovšem to zřejmě není dovednost, kterou bych zaujal davy obdivovatelů či ženštiny chtějící ukojit svůj chtíč.
Vědom si vlastní omezenosti, počal jsem zjišťovat, kdo by mi na motocyklu provedl servisní prohlídku. V dnešní době totiž motocykly (teď nemám na mysli obskurní a zoufalé pokusy značek jako například americký Harley, podobně tragický Davidson, severočínská A-Na-Rizi-To-Staci nebo česká Jawa) nepotřebují každodenní péči v podobě útoků šroubovákem, kladivem či plamenometem. Dnešním motocyklům je třeba dopřát takzvanou pravidelnou prohlídku, znalci nazývanou prohlídka servisní. Pročež jsem se poptal, kam bych svého oře mohl dovézt. Ptal jsem se nalevo, napravo, znovu nalevo a poté i křičel přes pole a lesy, ovšem techniků jest pomálu a navíc jsou plně vytíženi. Ač je počátek března, byly mi nabídnuty termíny v červnu, červenci a jistý věhlasný technik sídlící západně od města Prahy mi nabídl termín v září.
Nakonec jsem zahodil stud a v zoufalosti oslovil pana Tondu, znalce nejznalcovatějšího.
„Dobrý den, tady pan Chocho….“
„Panebože!“
„Ale kdepak, to si mě asi s někým pletete, tady je Chocho…“
„!“
„Já bych potřeboval, abyste se mi podíval na motocykl, jestli není nemocný.“
„Vytížený jsem dost. Mám teď volné termíny až někdy v druhé půlce května. Až budeš v Česku, tak zavolej a nějak se domluvíme na termínu, aby to vyhovovalo oběma. Jinak v tom nevidím problém.“
„Nesdílím Váš optimismus, leč nabídky využiji. Jen bych rád upozornil, že budu mít asi spoustu dotazů. Například bych se chtěl zeptat na výfuk, na kolečka a svítí mi červeně takový čudlík. Taky se mi nějak divně kvedlají držadla. Nebo řídítka, jak se tomu asi říká.“
…..v této chvíli se věhlasnému technikomu proslulému mimo jiné i svou trpělivostí do hlavy řině krev, buší ve spáncích, oči se krvavě podbarvují, v pěstech zocelených prací je drceno velké kladivo vhodné zejména k roztloukání hlav tupých zákazníků….
„OK, píšu si. Na 31. května v 15:30. Takové pacienty jako ty mám nejraději!“
9.3. 2016 středa
„Ahoj tlusťochu!“, praví rozverně má osobní masérka.
„Copak potřebuješ?“ táži se jako obvykle, jelikož tato otázka urazí spolehlivě nejméně polovinu lidí, kteří se se mnou snaží navázat hovor a já mám poté klid. Tentokrát jsem však neuspěl.
„Nepotřebuji nic, naopak mám pro tebe nabídku,“ hlaholí slečna.
„Nic nepotřebuji, nic nechci a věku kmeta se rozhodně nedožiji, takže si tu reklamu na důchodové spoření klidně nech!“ nerudně nasazuji další vlnu verbální sebeobrany.
„Jídlo!“
„Ale to jsi měla říct hned! Rád pomůžu, rád u sebe uschovám potraviny pro ubohé hladovějící děti celého světa!“
„Ještě něco lepšího. Mám poukázku pro velikou večeři pro čtyři lidi do rybí restaurace. Další tři lidi takhle narychlo neseženu, tak jsi mě napadl ty!“
Chvíli jsem přemýšlel, že budu hrát uraženého, ale rychle jsem tuto myšlenku zavrhl. Co kdyby si to dárkyně rozmyslela, že.
Večeře byla vskutku pro čtyři osoby, pročež jsem se dosyta najedl i já. Snědl jsem několik ryb, několik paryb, nemálo hlavonožců a vše zapil těžkým balkánským vínem.
Číšník mne celou dobu nenápadně pozoroval a překvapeně zdvihal obočí zejména ve chvíli, kdy jsem si z malých smažených pstruhů udělal jednohubky.
„No co. Někdy sežere velryba Jonáše, někdy Jonáš velrybu!“ pronesl jsem učeně, odkazujíce se na známý příběh z Kámasútry.
10.3. 2016 čtvrtek – 31.3. 2016 čtvrtek
Tři týdny v nočních směn. Kromě dvou dnů volna, během kterých doletěly na návstěvu dvě ženštiny z Česka. Jednou z nich je má osobní masérka, která mi dávala dohromady rameno. Druhou ženštinou je její kamarádka X. Jelikož se snažím být příjemný, vyjadřovat se diplomaticky a nezasévat sémě sváru, omezím se na konstatování jednoduchých skutečností. Slečna masérka zakládá v Itálii ústavy, ve kterých se ořezávají řitě a nafukují poprsí, takzvané kliniky estetické chirurgie. Její kamarádka je poněkud vyžilá prostitutka, které sice ještě nebylo padesát, ovšem vizuálně připomíná reklamu na úspěšně aplikovaný prostředek na zrychlené stárnutí, pročež vypadá jak indiánská stařena ve snímku Sto let v prachu prérie. Paní prostitutka sice nevlastní fungující mozek, zato si pořídila u plastického chirurga poprsí velikosti čtyři. Tvaru vnad komiksových postaviček. Pohled na vychrtlou vysušenou ženštinu nosící na žebrech dvě dokonalé dýně s nebezpečně čnějícími hroty vzdáleně připomínajícími bradavky je interesatntní.
Jest polovina března. Ke každoročnímu poskakování v zelených trenýrkách a naprosto debilních zelených čepicích (takzvaný svátek svatého Patrika, patrona Irska) se letos ještě přidalo sté výročí Velikonočního povstání.
„Nechci vám kazit legraci, ale měli byste si pospíšit, jinak si zde přítomný pan James Connolly střílení již neužije,“ pravil pan lékař britským vojákům. Píše se 12. květen roku 1916. James Connolly je vytažen z pokoje na dublinském hradu a převezen do nedalekého vězení Kilmainham.
„Tak tady pěkně seďte, pane Connolly. A ne aby vás napadlo někam utíkat,“ pravil kdosi a pan Connolly si to vzal k srdci a nikam neutíkal. Neutíkal zejména proto, že kromě jiných zranění měl i rozstřílený kotník. Následně pana Connollyho připoutali k židli a popravili. Poté tělo vysypali bez rakve do hromadného hrobu.
Tolik spáchaných blbostí, to se jen tak nevidí, můžeme si z pozice generálů po bitvě říci po sto letech. Ovšem v době Velikonočního povstání, největšího irského povstání proti Britům od rebelií v roce 1798, panoval všude zmatek, chaos a nejednat se o reálnou situaci, mohl by to být dobrý scénář pro prvotřídní komedii. A tak Britové rozstříleli nejen kotník panu Jamesi Connollymu a hlavní poštu v centru Dublinu, nýbrž i své šance podržet si Irsko (respektive jeho část známou dnes jako Irská republika) o pár let déle.
Tragikomická akce trvající 6 dnů obsahovala podívanou v podobě neschopnosti povstalců obsadit Dublinský hrad hlídaný pouhými šesti ozbrojenci, tisk dnes již legendární deklarace nezávislosti obsahující v první verzi překlepy i ve jméně signatáře a aby toho nebylo málo, irští vlastenci proklamaci sepsali nikoli v irštině, ale v angličtině. Což tedy není divu. Dalším zábavným prvkem celé akce bylo, že v irštině neexistovalo slovo „republika“, což je docela problém, pokud má stěžejní dokument název „Prohlášení Irské republiky“. A tak byl instantně vynalezen výraz Poblacht na h Eirann, kdy ze starobylého Království irského, Riocht na h Eirann bylo vyhozeno „království“ a nahrazeno slovem lidé neboli pobal. Taková irská čistonosoplena.
O diváky celá fraška neměla nouzi. Lidé se na ulicích ptali, na kterou divadelní hru probíhá tato akční upoutávka a když běžela na barikády členka feministického hnutí Cumann na mBann Constance Georgine Markievicz, lidé se jí dotazovali na to, zdali jsou pistole pravé nebo jen divadelní rekvizity. Zmíněné dámy se nestihl zeptat jistý policista u známého parku St. Stephen´s Green. Pročež mu Constance vše objasnila tím, že ho střelila do hlavy.
Mezitím se mezi neorganizovanými povstalci, britskými vojáky a Iry bojující za Brity motali obyčejní občané, se zájmem vše sledovali a místní opilci z toho měli náramnou legraci, motali se vojákům do cesty a lezli po barikádách jak malé děti.
Tak, tolik vědecky nesmírně užitečná a zasvěcená sonda do Velikonočního povstání, na jehož konci je, momentálně, Irsko vcelku soběstačné, každopádně nadmíru hrdé a plné hospůdek s desítkami druhů lahodných i méně lahodných piv. Během návštěvy mých známých jsem s potěšením zjistil, že těch lahodných je drtivá většina.
Nejen pivem je ovšem člověk živ, pročež jsem po letech provedl inspekci nejedné dublinské restaurace. A dlužno podotknout, k údivu mnohých, že Dublin se opravdu stal místem, kde již není nutno hlodat příšernou pizzu ve fastfoodu nebo tukem obdařené klasické fish and chips. Ve městě jsou desítky restaurací evropských, afrických, středo, latinoamerických i asijských kuchyní, restaurace nejrůznějších fúzí a, což je možná důležitější, restaurací zdatných kuchařů. Typický Čech ovšem bude i tak nespokojen, jelikož jídlo nestojí 5 peněz a téměř nikde nemají prostředky podporující zvracení a žaludeční vředy, což v jisté zaostalé zemi ve středu Evropy tamní obyvatelé nazývají národním jídlem.
Ženštiny posílené pivním mokem se potácivým tancem přemisťují kolem baru v dublinské čtvrti Temple Bar
Prostitutka X. má přítele, na opiátech závislého jedince poněkud nestabilní mentální kondice. Onen jedinec trpí kromě jiných chorob i poněkud komickou formou paranoi. Odmítá se stýkat s kýmkoli, kdo se nejmenuje František, Josef, Karel (Karol už je nepřijatelné) či Václav, případně Novák či Procházka, zkrátka je to hustokrutý vlastenec. Zaslechne-li na ulici cizí řeč (a je jedno, zdali jde o němčinu, ruštinu, aranštinu či angličtinu), vrhá se na stranu s vyděšeným řevem: „Uprchlíci! Všude jsou uprchlíci!“
V soukromí se obléká do vojenských uniforem, pózuje s maketami střelných zbraní a k podobným kouskům nutí i svou partnerku. Přitom se s přítelkyní navzájem fotí, což mimochodem také stojí za shlédnutí (poštěstilo se mi, dá-li se hovořit o štěstí).
„Uprchlíci jsou všude, on to ví!“ vysvětluje vyžilá prostitutka X., když jsem učinil další z ironických poznámek na duševní zdraví jejího partnera (což beztak nepochopila).
„Aha. On je někde potkal, že?“
„On byl v islámu!“ pronesla vzdorně ženština.
„Cože to? Kdeže byl?“
„Na dovolené byl. V islámu! To je taková země!“
Panečku, ještěže je svět plný poučených intelektuálek bojujících proti hroznému zlu islámu. Ale jinak je paní prostitutka hodná a dobrosrdečná, o tom žádná.