1.3. 2018 čtvrtek
Jaffna alias Jápané je jedno z nejméně turistických měst celého ostrova, na hony vzdálené atmosférou zbytku Srí Lanky. Zde, na poloostrově Jápané, jest země Tamilů.
Bylo to 1. června roku 1981, kdy se v horkém podnebí střetly horké hlavy a obyvatelstvo nedobré, etnicky i nábožensky smíšené, chopilo se zbraní i pochodní. Pro začátek byla vypálena Veřejná knihovná v Jápané, kde lehlo popelem téměř sto tisíc knih. To byl ovšem jen začátek. Následovala občanská válka, která po více než čtvtstoletí od roku 1983 až května 2009 posílala do světa v podstatě jediný obrázek o ostrově, jelikož svět se vždy raději zajímá o usekané hlavy než o cokoli jiného. Tygři osvobození tamilského Ílamu alias Tamilští tygři byla (a je, co si budeme nalhávat) militantní separatistická organizace, proti které jsou palestinské organizace či IRA jen hloučky povykujících potížistů. Tamilští tygři dokázali po poměrně dlouhou dobu provozovat vlastní stát včetně soudů, bank, úřadu či civilní policie. Kromě neblaze proslulých Černých tygrů (vítejte ve světě sebevražedných atentátů, kde Tamilským tygrům dosud patří první místo v žebříčku uskutečněných atentátů) disponovala armáda Tamilských tygrů nejen vlastním námořnistvem úctyhodné síly, ale dokonce (a žádná jiná podobná organizace mě nenapadá) i vlastní letectvo, byť diskutabilního použití. Zajímavostí je, že Tamilští tygři ve svém vojenské letectvu používali i upravené československé stroje Zlín Z-43. Centrální vládě za vydatné, ovšem značně diskutabilní indické intervence (mírové indické síly v letech 1987-1990 čítaly 100 tisíc vojáků) se dařilo se střídavými úspěchy Tamilské tygry vytlačovat k Jaffně a po dobytí města i mimo Jaffnu, ovšem klid rozhodně nenastal a jen tak nenastane, navzdory oficiálně uzavřenému příměří.
Dnešní Jaffna je sice ještě stále poznamenána občanskou válkou, ovšem jde spíše o problémy s integrací a reintegrací všech složek Tamilských tygrů do společnosti. Že by po městě trčela torza budov zničených válkou, to zrovna ne. Ba i silniční infrastruktura jest veskrze dobrá a šklebáci na tržišti nehrají kuličky s náboji a nehvízdají na nábojnice.
Pobřeží severně od Jaffny je plné pláží a rybek.
„Tečku! Chci mít na čele tečku!“ povykuje má osobní lékařka, pročež vyrážíme do nejznámějšího chrámu v Jápané, známého kovilu Nallur Kandaswamy. Atmosféra nadmíru zajímavá, polonazí mužové i ženštiny v sárí, planoucí ohně, bubnování a halasení. Pravda, chrám není původní, jelikož křesťanský mor v podobě katolíků zavítal i na Srí Lanku a zničil, co se dalo, chrámy nevyjímaje.
„Mám bindi! Teď chci ještě kokos, maloun, mango a banán!“ povykuje má osobní lékařka. Tečka na čele, známá bindi (na Srí Lance spíše tilak), ženštině sluší. A zatímco já jsem tvor veskrze asociální a po nějakém velkém družení netoužím, má osobní lékařka jest opačného názoru a vesele si povídá s prodavači, požírá kokos, fotí se s posvátnými krávami a svýma dlouhýma nohama uvádí zdejší muže v rozpaky.
Před obědem sobě zapůjčujeme skútr a odjíždíme na pobřeží. Turisté nikde, jen pole a políčka, chrámy na každém rohu, modrá obloha a modré moře, žlutý písek s rybáři, racky a chcíplými rybami. Má osobní lékařka nadšene křepčí, poskakuje a nastavuje slunci ladné křivky svého těla. I já občas zvednu tričko a poškrábu se po ohromné bílé břišní pneumatice. V takových chvílích slunce přestává svítit a zhnuseně se schová za mraky.
Pobřeží kolem Jaffny je tak krásně neturistické, až se mi tu líbí.
Prodavač čatu a souvisejících pomůcek a ingrediencí. Jaffna.
2.3. 2018 pátek
„Mám úpal! A úžeh! A vůbec, chci zavolat svému miláčkovi. Stýská se mi po judistických chvatech a gynekologických hrátkách!“ pravila po ránu má osobní lékařka a již se hotoví telefonovat do Česka svému milému. Pročež jsem vsedl na vypůjčený motocykl a vyrazil na celodenní projížďku. Zatímco včera jsme najeli téměř 160 kilometrů vesměs po pobřeží, dnes mířím na ostrovy východně od Jaffny. Opět nikde žádní turisté, provoz téměř neexistující. Jen rybářské vesničky, trajekty mezi ostrovy, chrámy ve vesnicích, kam ve všední den a všední čas zavítá jen zbloudilý vesničan. Oceán se předvádí ve všech barvách modré a zelené, u silnic ve stínu pospávají prodavači kokosů a banánů. Zastavuji se v chrámech Naga Pooshani Amman a Naguleswaram Shiva na ostrově Nainativu a ve vesnicích si dávám přestávky ve stínu a kochám se scénami, kde se zastavil čas a kde je nejakčnějí podívanou stařík, který chránen před slunce deštníkem pomalu kulhá z jednoho konci vsi na druhý.
Závodní stroj účastníka tradičního sportu Srí Lanky, rozvážení a prodávání kokosů.
Sportovce je možno potkat daleko od měst, daleko od civilizace a za pět peněz je možno si dopřáti zteplalou kokosovou vodu.
3.3. 2018 sobota
Přijíždíme do Trincomalee. Jelikož jsem zde byl před pár dny, dělám chytrého a mířím samozřejmě rovnou na tržiště, kde je možno zakoupiti jídlo. Zbytek dne trávíme v kovilu Kali a na hřišti, kde má osobní lékařka osahává jeleny. Ani se jí nedivím, rozhodně je lepší sahat na jeleny než na pacienty. Beztak mám podezření, že na pacienty sahá má osobní lékařka jedině skalpelem, svým věrným druhem.
Z jelenů jest ženština nadšená. A ještě nadšenější by byla, kdyby věděla, že se vlastně nejedná o jeleny, ale o axise cejlonského. Dle mého názoru zní „axis“ rozhodně lépe než jen „jelen“, zejména ve chvíli, kdy džentlmen v dámské společnosti ledabyle pokyne rukou a praví: „Byl jsem na honu, honil jsem a honil a ejhle – axis!“ Přítomné dámy jsou vzrušeny, jelikož netuší, zdali se jedná o nějakou sexuální praktiku a džentlmen si tak bezpracně získá pozornost.
Dámy by jistě tolik nadšeny nebyly, kdyby věděly, že axis má sice výborný čich, ale jinak je poloslepý a často se tak lepí na skupiny opic, které je svým řevem varují před predátory.
Ubytovali jsme se ve vesnici Nilaveli. Majitel česky pokřikuje: „Jak se más!“ a „Dobže, vole!“. Kousek od domu jest pláž plná odpadků, ovšem jak pravil majitel obchodu s ovocnými koktejly, zítra to začne. Začne turistická sezóna a pláž bude čistá.
4.3. 2018 neděle
Na slova majitele krámku s koktejly nedošlo, pláž je stále pokryta odpadky, ovšem u pláže se již shromáždila těžká technika, pročež čištění písku zajisté brzy začne.
Zatímco pláž čistotou neoslňuje, oceán je alespoň pocitově o něčem jiném. Pročež lezu do vln, nechám se nadnášet, zmítat vlnami a děsím tak živočichy v moři i domorodce na břehu.
„Velká bílá pneumatika! A má nohy a ruce!“ volají a ukazují si na mne.
Jeden z nejpestrobarevnějších kovilů celé Srí Lanky a pravděpodobně nejujetější interiér ze všech srílanských kovilů, to jest Kali v Trincomalee.
5.3. 2018 pondělí
Okolí Nilaveli neskýtá žádné velké adrenalinové vyžití, chybí lunaparky, ulice plné restaurací se svítícími neony, nikde desítky cestovních kanceláří a zástupy otravných dohazovačů. Všude je klid.
Jedinou zábavou kromě popíjení koktejlů a pojídání dobrých jídel je tak výlet na nedaleký Holubí ostrov. Kdysi ostrov obklopený pěknými korálovými útesy je po nájezdech turistů a tsunami z roku 2004 již jen parodií na kdysi pěkné podmořské zahrady. Ač má Srí Lanka v současnosti celkem 17 národních parků, jen dva z nich jsou mořské a jedním z nich je právě Holubí ostrov. Za národní park byl ostrov prohlášen v roce 2003, tedy rok před ničivou tsunami. Hnidopichům se zajisté hodí informace, že jde vlastně o ostrovy dva, velký a malý. I když označení „velký“ jest poněkud úsměvné, jelikož se jedná o ostrůvek o rozměrech 100 na 200 metrů.
Samotná návštěva ostrova je vcelku nudná. Pár korálů a pár korálových ryb je k vidění na opačné straně ostrova, než-li se nachází přístaviště lodí a přístřešek strážců parku. Daleko zajímavější se ukázala část nedaleko přístaviště. Koráli zde sice nejsou, ovšem poprvé se mi stalo, abych plaval mezi žraloky. Bez potápění, jen při šnorchlování. Navíc je zde namístě použíti plurál, jelikož žraloků bylo v dohledu a dosahu až kolem patnácti. Jde o žraloky černoploutvé, krásné to paryby, až dvoumetrové živorodé predátory. Paryby si mne nikterak nevšímaly a nejen to – znenadání a poněkud překvapivě jeden z nich vyplul pode mnou a otřel se mi o břich. Děsem jsem vyvalil oči tak, že se mi bulvy zevnitř přitiskly na potápěčské brýle a stisk mých svěračů byl v té chvíli silnější než žraločí skousnutí. Pravda, útoků žraloka černoploutvého na člověka bylo dosud zaznamenáno jen něco před dvě desítky, ovšem co kdyby se jim zrovna teď zachtělo okusit bílého špeku? Žraločí liposukce se mi ovšem nedostalo, pročež jsem vylezl z vody, pokochal se pohledem na svou osobní lékařku a odjeli jsme zpět na Srí Lanku.
Turistky z Indie divoce řádí ve vlnobití u Nilaveli. Daleko od svých manželů,
odvážně zdvihají své róby někdy až ke kotníkům!
6.3. 2018 úterý
Z autobusového nádraží v Trincomalee za flegmatických pohledů válejících se axisů odjíždíme s jedním přestupem do Sigiriye. Proslulá skála čnící 200 m nad okolní krajinou je známá především svými zahradami, výhledy a 22 barevnými freskami ženštin s poprsím jak z propagačních letáků plastických chirurgů. Původně bylo fresek kolem 500, ale zřejmě došlo k jejich zničení slintajícími návštěvníky, případně jedinci, kteří si chtěli aspoň sáhnout na pohádkové poprsí a obrázky ze skály odrápali.
Jinak jsem ovšem z návštěvy skály zrovna dvakrát nadšený nebyl. Všude bambilion turistů, vstupné tak nějak neodpovídající (rozuměj nehorázně předražené) a vše působí jak atrakce západního střihu.
Odpoledne jsem ovšem zamával dolarovými bankovkami a pravil: „Na slony!“
Pročež jsme jeli na slony. Jeli jsme do národního parku Minneriya. Ne, nejde o rozlehlé parky africké ani o logisticky náročné výlety do džunglí latinské Ameriky. Jde o pohodový výlet na pár hodin, kde je hlavním lákadlem pozorování slonů. Výlet naprosto nenáročný, který možná tak trochu připomíná spíše návštěvu rozlehlého sloního výběhu než návštěvu národního parku. Desítky džípů a stovky slonů. Pravda, slony jsem už viděl, ovšem nikdy mnoho a mnoho desítek, možná až stovky, na jednom místě.
Sloni v národním parku Minneriya. Slonů je zde spousta, turistů možná ještě více.
Na Srí Lance žije největší ze tří poddruhů slona indického, slon cejlonský. Sloni na Srí Lance byli využívání na bambilion nejrůznějších způsobů. Na práci na polích i v lesích, jako trénovaní vykonavatelé sofistikovaných poprav, jako sloni váleční (jsou známy případy, kdy bylo v jedné armádě i několik tisíc válečných slonů), jindy byli trénovaní pro sloní zápasy, sloužili jako potrava a když na Srí Lanku přijeli Britové, sloužili sloni jako terče pro sportovní střelbu. Například jistý major Thomas Rogers zastřelil na ostrově více než 1500 slonů.
7.3. 2018 středa
Po ránu odjíždíme do Dambully, města proslulého svými skalními chrámy. Ač místo značně turistické, díky množství jeskyní (pět s více než 150 zpodobněními pana Buddhy) a v nich vytesaných chrámů se návštěvníci poměrně rozptýlili. Pravda, rozptýlení za pomoci střelných zbraní či vzteklých psů by bylo zajistě účinnější, ovšem nějakou shodou okolností má osobní lékařka zrovna u sebe neměla samopal (což je pozoruhodný úkaz) a místo vzteklých psů byl areál plný jen neuvěřitelně drzých opic, před kterými návštěvníci nejenže neprchali, ale ještě na ně dělali infantilní grimasy a zvuky „ťuťuňuňu“.
Areál je plný turistů, prodejců suvenýrů, bloumajících mnichů, jejich žáků a opic. Opice všude lezou a snaží se ukrást cokoli, co není hlídané nebo je hlídané nedostatečně. Turisté si opice fotí, zatímco prodejci suvenýrů po opicích střílí prakem. Mnichové a jejich žáci poté demonstrují mírumilovnost buddhismu tím, že ze záhybů svých oranžových hábitů tasí střelné zbraně a po opicích s nadšením střílí.
Vzduchové střelné zbraně jsou oblíbenou pomůckou pro zahánění otravných opic.
Snad ještě zajímavější než jeskynní chrámy se ukázala návštěva místního tržiště. Jedná se totiž o velkotržiště, odkud směřují dodávky ovoce a zeleniny do měst po celém ostrově. Pod střechami hal připomínajícími hangáry vládne organizovaný chaos a mezi hromadami plodin pobíhají nosiči a obchodníci.
„Kdo se se mnou vyfotí?“ volá lascivně má osobní lékařka, vilně vrtí nohou a udření nosiči zírají, upouštějí sliny a zrychleně dýchají.
„Jen se foťte, naivkové,“ pravím škodolibě a zlomyslně nadšeným mužům, „čeká vás utrpení v podobě judistických chvatů a gynekologických hmatů!“
Načež si s temným chechotem představuji, jak skoromanžel mé osobní lékařky popustí uzdu své žárlivosti a předvede něco ze svého zápasnického a gynekologického umění.
Nízké jeskyně, zazděné skalní převisy a bambilion zpodobnění Buddhy,
to jsou skalní chrámy v Dambulle.
8.3. 2018 čtvrtek
Daleko lepším nápadem než výlet na turistickou Sigiriyi bylo večer vylézt na skálu nedaleko, na opomíjenou Pidurangalu. Jednak je vstupné spíše symbolické, jednak jsou ze skály pěkné výhledy na Sigiriyu samou a jednak nikdy nikdo neopruzuje s nejrůznějšími zákazy, pravidly a doporučeními. Výborným zpestřením je i absence jakýchkoli zábradlí, pročež si trpělivý návštěvník může počkat a třeba se dočká laškovné podívané, kdy někdo ztratí rovnováhu a zřítí se ze skály do hlubin, zajisté za legračního řevu. A pokud nešika pád přežije, jistě si žebry alespoň propíchá plíce a bude sípat, chrchlat krev a pronášet nepěkná slova. A pokud bude mít přihlížející ještě větší štěstí, přiběhne slon a jedince z propíchanými plícemi rozdupe. Ech, to jsem se zase nechal unést.
Večer jsme se v ubytování dozvěděli, že na Srí Lance došlo k jakýmsi problémům, hoří pár obchodů, ten zabil toho a ten zase onoho a tak vůbec. Na nepokoje vláda zareagovala omezením přístupu k internetu a vyhlášením zákazu vycházení. Což by mi ani tak nevadilo, jelikož si mohu čínské polévky nakoupit do zásoby, ovšem zákaz vycházení se týká zejména města Kandy, kam máme zítra namířeno. Nemožnost získání jakýchkoli releventních informací jest v roce 2018 přijnejmenším interesantní.
Západ slunce, opar a prach. Pohled ze skály Pidurangala na nechutně turistickou Sigiriyu.
9.3. 2018 pátek
Přijíždíme do města Kandy, kulturního centra celé Srí Lanky. Po cestě míjíme vojenské zátarasy a vypálené domy, v Kandy však vypadá vše bez problémů. Ovšem díky etnickým a náboženským třenicím jest ve městě vyhlášen zákaz vycházení. Všude mrtvo, horkotěžko jsme našli jednu otevřenou jídelnu. Autobusy z města nejezdí, byť jsme autobusem přijeli. Nikdo neví, co bude, co je otevřeno a co zavřeno, co kdy a kam pojede. Sázíme na jistotu a nočním vlakem odjíždíme z města do krajiny čaje.
Železnice na Srí Lance nese převelice silný podpis britských kolonizátorů. Ba i cedule s odjezdy jest krásně starobritská, žádné nudné světelné tabule a automatická hlášení.
10.3. 2018 sobota
Se svítáním vystupujeme v Elle. Tak, jako jest ceylonský čaj jedním ze symbolů (a dost možná celosvětově nejznámějším symbolem ostrova) Srí Lanky, tak je Ella jednou z vesnic, kam zákonitě vedou kroky chlemtačů čaje. A nejen to. Do Elly vedou i kroky milovníků pěkných výhledů, milovníků železničních tratí starobritského řádu i milovníků otrokářských pořádků, jelikož pohled na ženštiny plahočící se po svazích a sbírajících čajové lístky otrokářství dosti připomíná.
Jeden z nejhezčích výhledů se nachází jen několik kilometrů chůze po železniční trati. Ó ano, skvost koloniálního inženýrství, byť je připisován místnímu inženýrovi, panu P.K. Appuhamimu, samozřejmě pod blahosklonným dohledem inženýrů Britského impéria. Do krásného zelenozeleného údolí zasazený železniční viadukt nazývaný Nine Arch Bridge, či poetičtěji The Bridge in the Sky. Viadukt je zajímavý mimo jiné tím, že je postaven bez oceli, jen z kamenů a cihel. Podívaná jest to pěkná, zvláště pokud si divák vyleze na některý z kopců a počká si na projíždějící vlak. Ach romantika železnic, plesám. A tím nemyslím nejrůznější TGV, Maglevy a podobně.
Ubytovali jsme se v jednom z nesčetných penzionů. Výhled je do zahrady a do údolí, u terasy se prohání všemožné drobné zvířectvo a pestrobarevné ptactvo.
Každou chvíli se spouští déšť, avšak to mi nevadí, příjemná změna proti sauně na pobřeží či grilu ve vnitrozemí.
Mistrovské dílo inženýrů Britského impéria, konkrétně cejlonského inženýra, pana P.K. Appuhamina.
11.3. 2018 neděle
Má osobní lékařka jest plná energie, jak se na mladé jedince sluší a patří. Pročež leze po skalách, po kopcích, po vodopádech a aby toho nebylo málo, na večer dohodla účast na jakési slavnosti, pravděpodobně svatbě.
Pročež, já hňup starý, zatínám zuby a tvářím se, že mi běhání po kopcích vůbec nevadí, že rád lezu v dešti po kluzkých skalách u vodopádů, že mi nevadí vláčet svůj starý břich nahoru a dolů a že se koupu v potu strašně rád.
Okolí Elly k výletům vyloženě vybízí, kromě vodopádů je krajina pokryta čajovými políčky. Ráj na zemi se zde ovšem nenachází – Ella byla totiž již dávno objevena turisty a vzhledem k tomu, že se jedná o opravdu malou vesnici, návaly turistů, desítky penzionů, turistických restaurací a agentur nabízejících všechno možné činí Ellu místem, které původní Srí Lanku opravu nepřipomíná.
Čajová políčka pod Nine Arch Bridge.
12.3. 2018 pondělí
Prší, pročež jindy líbezné pohledy z pomalu jedoucích vlaků na úbočí hor pokryté čajovníky jsou šedé, bezbarvé a studené. Ubytování jsem objednával na poslední chvíli, pročež se stalo, že místo batůžkářské díry jsme skončili ve slušném hotelu a v posteli, o které místní obyvatelé jen sní ve svých snech o milionářích.
„Hezké. A ještě hezčí bude, až to řeknu svému miláčkovi. Judistické chvaty, gynekologické hmaty! Jsi synem smrti! A jaké smrti!“ chechtá se zlomyslně má osobní lékařka.
Smutně hledím na rohožku u dveří, kde zřejmě pro vlastní bezpečí strávím dnešní noc.
Stačí vyjít z Haputale na kteroukoli stranu a otevírají se pěkné výhledy. Krajina je kopcovitá, ba snad i hornatá, každý kopec je pokrytý čajovými plantážemi. Prší a z kopců stoupá mlha, mraky jsou nízko. Tak trochu surrealistická čajová podívaná.
Na obrázku není zachycena invaze mimozemské civilizace, nýbrž sběračky čajových lístků, chránících se před studeným deštěm obalením do pláštěnek, případně igelitových tašek.
Odpoledne se vydávám do kopců, zatímco má osobní lékařka sedí na pokoji, na uchu nalepený telefon a vyměňují si se svým miláčkem nápady, keré opravdu mohou mít jen dva ujetí lékaři, z nichž je jeden navíc gynekolog.
Čajové plantáže jsou protkány chodníky z červené vedoucícmi plus mínus po vrstevnicích. Tyto chodníky jsou spojeny jinými, dláždenými kameny. Každých pár stovek metrů jest přístřešek, kde sběračky a sběrači odpočívají, chráněni před sluncem. Prší, krajina se válí v mlze, mracích a sem tam ostrých paprscích světla, to když slunce prorazí mraky. Nikde nikdo, jen vřískot opic ze vsi, rachtání tuk-tuků na vzdálených silničkách na úbočí protilehlých kopců. Občas přes plantáže přeběhne jelen a po chodnících veverky.
Jsem spokojený, jelikož díky počasí jsou lidé zalezlí doma a když jsou lidé někde zalezlí, svět je hned méně hnusný.
Sklízení čajových lístků jest práce nesmírně zábavná. Dlouhé hodiny na prudkém slunci
či v mrazivém dešti. Bambusové hole položené na čajových keřích slouží jako linie – sbírají se jen lístky nad úrovní hole.
13.3. 2018 úterý
Dopoledne se na chvíli protrhaly mraky, ba ukázala se i modrá obloha. Pročež neleníme, vsedáme do tuk-tuku a vyrážíme na jednu z nejznámnějších vyhlídek Srí Lanky, kdysi oblíbené místo proslulého Thomase Liptona. Ano, jedná se o toho pána, jehož jméno se skví na spoustě čajů i všemožných čajových náhražek snad v každém druhém obchodě ve všech zemích světa. Pan Lipton navštívil ostrov v roce 1890 a uzavřel obchod s jistým Jamesem Taylorem, který se zasloužil o rozvoj čajových plantáží na tehdejším britském Cejlonu. První čajovou plantáž založil již v roce 1867 a má tak na svědomí rozšíření a proslulost čaje, který se dodnes nazývá cejlonský, přejménování ostrova na Srí Lanku navzdory.
Pan Lipton tedy rozvíjel čajový obchod a když zrovna vilně nezíral na cejlonské sběračky čajových lístků, vyvaloval se na vyhlídce a volal do kraje: „Hoj, pohlede líbezný! Tam vidím Uwu! A támhle Jižní Sabaragamuwu! I provincie centrální a východní!“
A měl pravdu. Ze své oblíbené vyhlídky zvané dnes Lipton´s seat jsou výhledy náramné. Tedy – pouze v případě, že je pěkné počasí, což v poměrně vysoko položené krajině čajových plantáží nebývá zase až takovou samozřejmostí.
Stojím tak na vyhlídce, bičuje mne déšť a vidím jen hustou mlhu. Situace ovšem nikterak nevadí mé osobní lékařce, která drbe na břiše prašivého psa a volá: „Jé, jaké má roztomilé blechy a jiné parazity!“
Oblíbené odpočinkové a vyhlídkové místo pana Liptona. Pan Lipton byl
zřejmě nadšený milovník zírání do mlhy a mraků.
14.3. 2018 středa
Dost bylo deště, zimy a mlhy. Sjíždíme z kopců zpět na pobřeží a jelikož zítra odlétáme do Evropy, jako obvykle jsme se ubytovali v Negombu.
Den trávíme tím, že si dopřáváme na pláži pohledů na proslulé negombské kataramany a pořizujeme si vydatné spálení od slunce. Večer ještě má osobní lékařka zakoupila dvě obrovské kožené lékařské brašny. Jednu pro sebe, jednu pro svého samečka, judistu-gynekologa.
„Krásná brašna za krásný bambilion,“ umívá se prodejce a nasazuje cenu, za kterou bych si mohl pořídit veškeré čínské polévky světa a ještě by mi zbylo na kobru vycvičenou ve skákání přes švihadlo.
„Jsem mistryně v dynamickém švihu skalpelem. Taktéž přesně vím, kde se nachází tepny a kde varlata,“ smlouvá o ceně má osobní lékařka a zazubila se nezbedným úsměvem.
Pan prodejce nezbedný úsměv nenasadil, nasadil však výrazně sníženou cenu.
„Velké brašny, tam se vejde spousta skalpelů!“ vysvětluje s ledovým výrazem prodejci. Pan prodejce nervózně přešlápl, strachem se orosil a následně poskytl na zboží opravdu velkou slevu.
„Skalpel – jazyk obchodníka, “ utrousila spokojeně slečna lékařka.
Rybí trh (ten, kde rybáři vykládají před svítáním svoje úlovky, nikoli ten,
kde jsou později v průběhu dne ryby prodávány místním) jest plný ryb a paryb.
Zaznamenáníhodné jsou zejména řady žraloků, mant a tuňáků.
15.3. 2018 čtvrtek
Před svítáním ještě lezeme na rybí trhy pokochat se rozřezanými rejnoky, naporcovanými žraloky a hromadami tuňáků, odpoledne již lezeme do letadel. Má osobní lékařka si dává zastávku na Seychellách, já volím let přes Katar a jelikož do roboty ještě nemusím, mířím na několik dnů do Česka.
Pár týdnů na Srí Lance se obešlo bez zlomenin, krveprolévání a vůbec – výlet to byl takový nenáročný, odpočinkový. Výlet bez logistických problémů, pominu-li nepokoje a pár mrtvých kolem Kandy, výlet bez nutnosti cokoli složitě organizovat a výlet, kde je možno díky výborně fungující dopravě jen tak pojíždět sem a tam podle nálady. Že by se ovšem stala Srí Lanka destinací, na kterou bych se pln nadšení opakovaně vracel, to zřejmě ne.
Typický kataraman na pláži v Negombu. Pokud nejsou rybáři se čluny zrovna na lovu,
je možno si kataramany pronajmout na projížďky podél pobřeží.
16.3. 2018 pátek
Po několika týdnech se opět letím podívat do Česka. Změny veskrze žádné. Na Hradě obecní kašpárek a zeměškůdce, v podhradí tragikomický pan Pitomio (nešťastný to vedlejší efekt posledních voleb) chrlí svá moudra, na ulicích zní stále více čínština i ruština a v poštovní schránce mám spoustu nezaplacených složenek. A také nabídku na zahradní nářadí za mimořádně výhodné ceny. Na chvilku jsem zauvažoval, že bych si pořídil motyku a okopával lidem hlavy, ovšem podlehl jsem pokušení jinému. Konkrétně medové barvě a výrazné chuti rumu arrangé gingembre citron z ostrova Réunion.
17.3. 2018 sobota
Pryč jsou časy, kdy jsem ve studentských letech během jedné z pitek v touze po alkoholu vypil i oční kapky babičky spolužáka Zelenky. Byl jsem dnes sousedy zatažen do restaurace (ehm) U Anděla, což je podnik v komplexu zámku (zámečku) na velikou pařbu (ech). Velká pařba proběhla tím stylem, že jsem vypil jedno pivo, druhé nedopil a dokonce i slečna číšnice mě nepěkně pokárala, že bych se měl vzpamatovat.
„A jestli si dáš ještě jednou to kafe, tak na tebe pošlu Bublinku!“ zahrozila dokonce.
Ryze homosexuálně orientovaný pan Bublinka jest také číšníkem v restauraci U Anděla a nejednou se stalo, že přiopilé hosty pánského pohlaví zavlekl do zahradního altánku a tam je orálně zneužil. Dokonce až do konce. Následně se vrací mezi hosty, otírá si ústa a pronáší hlášky jako například: „Mně to chutná, když ho mám rád!“
Podobné proslovy pana Bublinky vyloženě nesnáší jeden z mých sousedů, který poté reaguje replikami jako: „Ten kuřbuřt! Homokláda! Teplomet! Řiťopich! Hulibrk!“
Zbývá snad už jen dodat, že onen soused si vydržuje cikánskou prostitutku v nejbližším krajském městě a často pravívá: „Ona je cikánka, ale je čistá! Občas.“
Život na vsi.
18.3. 2018 neděle
„Ó, silná chuť kávy, tak to má být!“ pravím znalecky a do omláceného hrnku nalévám tři deci rumu z mé oblíbené likérky Isautier.
„A kdeže se schováváš, známá chuti koření? Ejhle, tady tě mám, za oponou macerované vanilky!“ pokračuji po chvíli v samomluvě a dolévám zbytek lahve.
Poněkud zmámený poté smutně hledím na prázdnou láhev. Ze zásob z ostrova Réunion mi zbývá již poslední rum. Pročež zřejmě letos opět zavítám na ostrov, kde jako obvykle zmoknu, jako obvykle spadnu z nějakého kopce a jako obvykle se poté budu válet někde na lavičce pod palmou, pít levný rum a přiopile drmolit: „To se ale mám! Cirhóza a výhled na oceán!“
Motivace k cestování má v ideálním případě 40% alkoholu a tekutou formu.
19.3. 2018 pondělí
„Ahoj strejdo, já umím básničku!“ zaútočil na mne jeden ze šklebáků, kterými se okolí mého bytu jen hemží. Opět jsem si nedával pozor, když jsem vracel z nákupu, obtěžkán balením čínských polévek.
„Hm,“ zareagoval jsem konstruktivně a snažil se zmizet.
„A strejdo, umíš taky básničku?“ nepřestal otravovat pidičlověk a se svými druhy se kolem mne sesypal.
„Hm,“ pokračoval jsem, netuše ničeho zlého.
„Jupííí, strejdóóó! Básničkůůůů, my chceme básničkůůůů!“ počal náhle nadšeně vřískat dav lidských mláďat. To jsem si zase jednou naběhl.
„Potkal soused maminku – prozkoumal jí skulinku,“ zarecitoval jsem vztekle.
„Jééé, strejda umí básničku!“ nadšeně poskočil šklebák.
„Já jsem Pepa, strejdo, já chci taky básničku!“ zaútočil další z nájezdníků.
„Pro malého Pepíčka – upečeme krtečka,“ vypotil jsem a utekl.
Tak to bysme měli, že ano.
20.3. 2018 úterý
V osm hodin ráno mi zaklepal na dveře soused a pravil, že již nikdy nemám učit jeho šklebáky básničky. Vůbec žádné básničky.
21.3. 2018 středa – 29.3. 2018 čtvrtek
Na rakovinu nedávno zhynul další z mých kolegů. Což je věc poměrně běžná, všední a každopádně nezajímavá. O dost zajímavější jest parte, které kdosi pověsil v kanceláři. Podezírám kolegu, že si parte zhotovil sám a kdybych věřil na jakýsi posmrtný život, představoval bych si kolegu, kterak se nyní kroutí smíchy nad našimi rozpačitými výrazy. Kolega byl studnicí ryzího černého humoru, nihilistického sarkasmu a sarkastického nihilismu, zdrojem nekončící ironie černější než ponožky horníka bez bot. A na nástěnce visí parte, na kterém jest kolega vyfocen přiopilý, zhulený, v příšerném svítivě zeleném reklamním tričku s velkým růžovým logem jakéhosi supermarketu. Korunu všemu nasazuje práce značně nezručného grafika, který za fotografii kolegy dodal nejkýčovitější západ slunce pod sluncem.
Hehe, tak to má být. Sjetý kolega uprostřed jasně zelené, růžové, červené a žluté barvy.
30.3. 2018 pátek
„Nejdříve mi ukažte lýtka, udělejte bambilion dřepů, zapějte pochodové písně a pochlubte se pružnou chůzí šelmy,“ pronáším důležitě na tramvajové zastávce ve městě Praha na přítomné cizince, „budete tlačit mne i můj motocykl z Prahy až k Táboru!“ Poté jsem vběhl do garáže mé známé, kde jsem přes zimu parkoval motocykl.
„Ruším objednávku, dál můžete dřít za mrzký peníz a dál budete spát na smrdutých ubytovnách!“ volal jsem na zklamané cizince o chvíli později.
Ač jsem již objednával svalnaté otroky s mohutnými lýtky, motocykl kupodivu nastartoval na jediný dotyk tlačítka. Což je na několik let starou baterii a motocykl zaparkovaný zhruba pět měsíců pěkný výkon. Teplota je příjemná, neprší a první jarní motocyklování se tak obejde bez mrazem popraskaných očních bulev, bez ztuhlého krku a rampouchů ze zmrzlých slin.
31.3. 2018 sobota
Jazyk vyplazuji z koutku úst, přihlouple se křením a osahávám. Sahám ze všech stran, vsouvám prsty do všech mezer a mezírek. Neprotestuje. Zejména proto, že knihy zásadně neprotestují. V poslední zásilce od paní knihovnice Aleny se kromě jiných potěšení nacházela i kniha se zdobným nadpisem Julius Verne: Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů v Jižní Africe.
Ach!
Kniha jest plna báječných ilustrací, frontispisem počínaje. Ostatně, nakladatelství pana Vilímka zabezpečilo sobě nejen práva na vydávání Verneovek, nýbrž zhusta i illustrací z děl francouzských
používalo ku potěše obce čtenářské.
Kniha je stará více než století, do knihy jest vlepen Řád veřejné knihovny čtenářsko-ochotnické jednoty Tyl v Brandýse nad Orlicí, schválený dle zápisu 10. ledna roku 1904. Kniha pevné vazby má zažloutlé stránky, na omak voskovité, stránky jsou přelámané, ulámané a děravé, pečlivě opravované, slepované a se spoustou skvrn neurčitého původu. Kniha samozřejmě voní, jak kdysi knihy vonívaly.A jest to kniha z dnešního pohledu značně nekorektní, plná obrázků a poznámek, ze kterých by dnes nejrůznější šlechtiči lidské útlocitnosti dostali infarkt.
Po delší době si tak užívám čtení nejen obsahové, ale zejména fyzické. A tetelím se napětím, hltaje hustokrutá líčení o tom, jak „…krokodilové opustili hlubiny vodní a jali se lézti po zemi!“ a kterak „Křovák vrátiv se z obhlídky místa toho pravil plukovníku Everestovi: Tuť žádná rovina, plukovníku!“
Jules Verne: Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů v Jižní Africe.
Jde o 2. české vydání, počin pana překladatele B. Kliky a vydavatele J.R. Vilímka.