Březen 2023

76

1.3. 2023 středa
Jelikož do Evropy letím až večer, celý den jsem si užíval dopravní peklo na Bali. Zapůjčil jsem sobě skútr. Překvapilo mě už to, že je možno si na ostrově v Jihovýchodní Asii pronajmout skútr o objemu 500ccm za směšnou částku a kromě racky pokáleného zrcátka byl skútr v perfektním stavu.
Normálně bych se samozřejmě do téměř neustávající dopravní špičky nevydával, leč usmyslil jsem si, že sobě zakoupím kávu, kterou my botanici-odborníci nazýváme kávou hovnovou.
Hovnová káva se nazývá také kávou cibetkovou. Cibetka neboli ovíječ skvrnitý požírá kávová zrna a v trávicím traktu malé šelmy působí na zrna enzym proteáza. Následně za cibetkou nadšeně poskakují rýpači, kteří se ve výkalech zvířátka šťourají, kávová zrna sbírají a následně jsou zrna zpracována víceméně běžným způsobem. Hovnová káva je údajně jemnější a enzym proteáza zbavuje zrno hořké chuti. Což je podle mne nedobré, jelikož všechno hořké je dobré. Tedy kromě života, jelikož ten není dobrý, ani když je hořký.

Jednodušší na pořízení, levnější a chutnější než hovnová káva jest ovoce salaka jedlá.  Jde o ovoce palmy, v Ážii jest k dostání ve spoustě obchodů a v sezóně všude na ulicích.

Na nápad šťourat se ve výkalech přišli indonéští domorodci v době, kdy žili pod knutou holandských kolonizátorů. Popíjet obyčejnou kávu měli zakázáno, jelikož ta byla žádána v Evropě a Holanďané si na jejím dovozu z Indonésie mastili kapsy, ego a poté si za utržené peníze stavěli mlýny, kupovali tulipány a oranžové kšiltovky. Jelikož za porušení zákazu konzumace normální kávy hrozily zajisté nepěkné tresty, počali domorodci vybírat kávová zrna z trusu ovíječů, pro které jsou sladká kávové třešně zpestřením jídelníčku. V trávicím systému ovíječe skrvnitého se zrna oddělí od vrchních slupek a dochází k fermentaci. Zrna samotná jsou pro šelmičku nestravitelná a živočich je zhruba za jeden až dva dny po pozření vyloučí neporušené.
„Kopi! Kopi luwak!“ vykřikuji ze skútru a jsem posílán doleva, doprava, do kopce a z kopce. Kopi značí v indonéštině kávu, luwak jest ovíječ skvrnitý. A dle nejrůznějších nápisů v obchodech a kavárnách je cibetkové kafe naprosto běžné. Leč chyba lávky. Většina nabízených balení obsahuje jen pár procent požadované kávy a drobným písmem na obalu se zákazník většinou až později dozví, že zbytek je tvořen jakousi běžnou obyčejnou kávou, které je možno zakoupit všude hromadu za pár rupií.

Salaka je známá také jako hadí ovoce, hadí vejce, hadí fík. Typicky má sladkou a kyselou chuť, která se může mezi různými druhy výrazně lišit. Existuje kolem 30 variant salaky, včetně odrůdy z Bali, což je pro zajímavost jediná jednodomá salaka.

Nakupování cibetkového kafe je, co bychom si nalhávali, podpora týrání cibetek, jelikož většina kafe pochází z klecových chovů, kde jsou zvířátka držena v podmínkách, nad kterými by průměrný Evropan či Severoameričan dostal dva infarkty, tři mrtvice a ještě by si čtyřikrát vypíchl oči bambusovou hůlkou (samozřejmě bio), aby se na tu hrůzu nemusel dívat.
Celý den jezdím po balijském venkově, sháním kopi luwak, i ony cibetky v klecích jsem viděl (opravdový fujtajxl) a nakonec zakoupil několik druhů cibetkové kávy, několik směsí a ještě dostal zdarma lízátko s obrázkem cibetky, cibetkového hovna a cibetkového kávového zrna.
Nu, kafe piji po hektolitrech, leč za experta na kávu se rozhodně považovati nemohu. Na svou čest (to je vtip) a svědomí (to je také vtip) mohu prohlásit, že mne cibetková káva nějak extra nezaujala, stojí bambilion a příště abych zase nenaštval ochránce přírody, zakoupím sobě místo cibetkové kávy například psí řízky či rohožku z kočičí kožešiny.
Večerním letem prchám z Bali do Istanbulu a poté do zpět do Irska.

Indonésie, Nusa Penida

2.3. 2023 čtvrtek – 11.3. 2023 sobota
Další set nočních směn na dublinském letišti začal nadějně a s vyhlídkou na rozjasněné zítřky. Rychleji než zpráva o zlevněném másle mezi českými důchodci roznesla se totiž v práci novinka, že k nám nastoupí nová kolegyně. Kolegyně jest z Ukrajiny a na rozdíl od některých kolegů umí číst, psát i počítat. Navíc disponuje vnadným pozadím a ještě vnadnějším popředím, což je výrazná výhoda oproti kolegům Wazirovi z Pákistánu, Alimu ze Sýrie i chlupaté a šilhavé irské kolegyni R.
„Ahoj, půvabná ženštino!“ pozdravil jsem vilným hlasem novou kolegyni poté, co jsem si vzal čistou uniformu a do vlasů vetřel nemálo brilantiny. Také jsem vykloktal a zčásti vypil zhruba tři litry desinfekce z pracovní lékárničky, bych zamaskoval, že jsem posnídal dobře uleželé sardinky.
„Á, pan Chocho! Už jsem o tobě slyšela nemálo historek a rozhodně bych je neoznačila za lichotivé,“ odvětila tak upřímně, že jsem na chvíli přestal vnímat její vnadné pozadí i popředí.
„Nevěř slova zlým jazykům, závidí mi mladickou mysl a ztepilé tělo!“ neváhám se bránit.
„Chachacha! Ztepilé tělo? Děláš reklamu na traktorové pneumatiky?“ zasmála se kolegyně a naprosto nečekaně mě píchla prstem do masivního tukového prstence, který zdobí mou tělesnou schránku.
Překvapením i zděšením jsem se zakuckal, pročež mi ze žaludku až do úst vyletěla směs výparů ze zpola strávených sardinek a zcela nestrávené desinfekce.

Tlustý jsem byl vždy. Nicméně bylo v mém mrzkém životě období, kdy jsem vydělával slušné peníze a i když obalený sádlem, ženštiny mi říkaly „medvídek“. Nyní jsem tlustý zhruba stejně, leč vydělávám až tragikomicky málo a ty samé ženštiny mi říkají „tlusté prase“.

12.3. 2023 neděle
Ještě v pět hodin ráno ke konci směny jsem si bláhově plánoval, jak budu následující týdny chodit do práce, posmívat se kolegům, nechat se bíti šéfem či protáčet oči nad nekrofilní kolegyní a pedofilním kolegou. Zkrátka všední noční směny ve všedním zaměstnání. Bylo mi však nařízeno, že si musím vít dovolenou. K tomu jsem obdržel doporučení, ať odletím někam hodně daleko a nejlépe ať se mnou spadne letadlo.
Vzal jsem si dobře míněné rady ke svému zlému srdci. Narychlo jsem si sbalil potápěčské brýle, potápěčskou trubičku, plavky s obrázkem havajské květiny, na letišti sobě zakoupil ručník, náhradní tričko a zubní kartáček a odletěl jsem přes Madrid do Mexika.

 

13.3. 2023 pondělí
Letiště v Mexico City, tedy to hlavní, se jmenuje oficiálně Aeropuerto Internacional Benito Juárez a ročně jím projde téměř 50 milionů pasažérů, čímž se řadí do dvacítky nejrušnějších letišť světa. Přiletěl jsem s tím, že zde budou pobíhat pánové v sombrérech, všude se bude linout vůně tequilly, kolem hlavy mi občas proletí nůž či něčí zuby a drsné ženštiny budou švihat bičem a volat: „Jen se hýbej, tlustý gringo!“
Letiště je však nad očekávání přehledné a klidné.
Žádný chaos a nutnost nachodit po terminálech desítky kilometrů se nekoná. Vše je přehledné, čisté, fungující a v sombréru jsem viděl jen několik opilých Rusů.
Jelikož odlétám na západní pobřeží Mexika již zítra dopoledne, ubytoval jsem se hned u letiště.
„A kurwa!“ zařval pán na recepci domácího ubytování. Recepce jest tvořena pokroucenou deskou z dřevotřísky a pán zaklel, jelikož šlápnul nechtěně na psa, který ho vzápětí kousnul do lýtka. Pán však nezaklel španělsky, ba ani mexicky, pán zaklel polsky. Pročež jsem se dozvěděl, že pán byl před čtvrt stoletím turistou, který přijel do Mexika na výlet. Na výletě ovšem potkal místní ženštinu s ohromným poprsím a nevšedními dovednostmi v orálním sexu, pročež pan turista v Mexiku zůstal, ženštinu s nevšedními dovednostmi si vzal za ženu a společně nyní provozují ušmudlané ubytování s kousajícím psem.
Hlavní město Mexika je něco, co mne zejména díky přelidněnosti nikterak neláká, byť mne zřejmě někdy v budoucnu návštěva nemine. Nyní si však užívám vcelku poklidného večera na předměstí. Na každém rohu jsou jednoduché vývařovny, malé restaurace, hospody a kavárny. Všudypřítomné tacos nejrůznějších variací, pivo a limonáda pana Coly. Již od pohledu je jasné, že Mexičané nejsou zrovna vyznavači zdravé stravy a na rozdíl od jiných zemí zde se svými více než sto kilogramy sádla nebudím žádné pozdvižení.
Jelikož se Mexico City a jeho letiště nachází ve výšce přes 2200m, po západu slunce jest příjemně chladno, pročež mi mezi tukovými pásy neprotékají potůčky mastného potu, jak to obvykle bývá.

Mexičané se jídla rozhodně nezříkají. Dvě zásadní pravidla, která obsahuje recept na jakékoli mexické jídlo jsou „Chilli papričky“ a „Úplně nejvíc největší porce“.

 

14.3. 2023 úterý
Odlétám na západ, konkrétně na letiště San Jose del Cabo. Zejména proto, že se v nedalekých vodách hodlám potápět, vyhřívat se na pláži a nedělat vůbec nic. Jak už to tak bývá, plánování se zrovna nestřetlo s realitou a po pár dnech ze stejného letiště odlétám spálený sluncem, výfukem motocyklu, ret mám rozbitý dveřmi Brouka a veškeré tělesné dutiny plné písku, což rozhodně není vzrušující, erotické a už vůbec ne následováníhodné.
Z letiště odjíždím nikoli vozidlem taxislužby, jak by každý civilizovaný člověk udělal, nýbrž autobusem hromadné dopravy. odjíždím do města Cabo San Lucas, což je dvousettisícové město, které s několika menšími tvoří aglomeraci této oblasti. Plastové sedačky, otevřená okna i dveře, nastupující a vystupující domorodci. Cesta trvá asi hodinu a autobus zastavuje každých pár stovek metrů. Mám vítr ve vlasech, spokojeně se škrábu na břiše a kochám se krajinou zejména ve chvílích, kdy je na jedné straně přemodrý oceán a na druhé polopouště s kaktusy pod přemodrým nebem.
Přijíždím do města Cabo San Lucas, což je oblíbená destinace zejména turistů z USA a Kanady. Ale co bych pro potápění nevytrpěl, že. Ostatně, Cabo je již od 70. let 20. století hotspotem nejen hollywoodských celebrit.

Zvláště po ránu bývají některé pláže téměř prázdné. A to i ty, které se nacházejí od centra města pár stovek metrů.

„Masáže? Masáže?“ pokřikují ženštiny ze spousty podniků, kde k masážím rozhodně nedochází.
„Tequila? Tequila? A potom masáže, masáže?“ pokřikují ženštiny z barů, které jsou převeliké, barevné, plné svítících nápisů, spoře oděného dámského personálu a rozhodně ne střízlivých turistů.
„Hotel za pět peněz? Hotel za pět peněz?“ volám na ženštiny já, leč stal jsem se jen terčem vytřeštěných pohledů, posměšných poznámek, nedobrých rad a gest, kterými jsou často častování pacienti psychiatrů.
Cabo San Lucas jest na první pohled tvořeno centrem, které připomíná miniaturu Las Vegas a naštěstí okolím, které Las Vegas vůbec nepřipomíná. Centrum je naštěstí poměrně malé a kompaktní a není složité prchnout před palbou reflektorů, šťavnatých nabídek, nehorázně předražených restaurací, luxusních obchodů a nabízečů těch nejzoufalejších kýčů.
Ubytoval jsem se v klidném penzionu v klidné ulici. Platím peníze, za které bych jinde dostal k ubytování i žonglujícího lenochoda.
„Ale tohle je Cabo, señor!“ pravila majitelka a vilně se usmála.
V Cabo San Lucas se zejména večer vilně usmívají všechny ženštiny.

Nejen monstrózními bary ve stylu Las Vegas se může pochlubit Cabo San Lucas. Pro milovníky tradičních nápojů je zde k dispozici například i mezcalería.

15.3. 2023 středa
Cabo San Lucas se nachází na nejjižnějším cípu Kalifornského poloostrova, v mexickém státě Baja California Sur. Nejen Cabo San Lucas, ale i další města a v podstatě celý poloostrov jest pevně svázán s USA jak historicky, tak i v současnosti. Bez turistů, expatů a investorů ze země na severu by zde byly jen kaktusy a pár domorodců ve stáncích s tacos. Což by, mimochodem, vůbec nebylo špatné.
Odpoledne jsem oběhal potápěčské podniky ve městě, zjistil, že nabízejí zhruba to samé za stejné ceny a na nejbližší dny si naplánoval několik ponorů.
Následně jsem si pronajal motocykl a počal se věnovat mapování gastronomické scény mimo turistického centra.
Tacos.
Tacos.
Potom ještě tacos.
Za rohem tacos.
A za dalším rohem opět tacos.
Mexiko jest zemí velikou, leč najít mimo turistické restaurace i jiná jídla, nežli je tacos, to už dá poměrně zabrat.
Tacos, jak každý samozřejmě ví, je tradiční mexický pokrm skládající se z malé placky o průměru kolem 10cm zhotovené z kukuřičné nebo pšeničné mouky. Na placku se nasype a nalije všechno možné, načež se placka přeloží a cpe do úst. Taco může být vyrobeno s různými náplněmi, včetně hovězího, vepřového, kuřecího i jiného masa, nejdražší jsou zřejmě náplně z mořských plodů. Dalšími běžnými ingrediencemi jsou zcela nepřekvapivě fazole, různé druhy zeleniny či sýra. Do toho je ještě třeba kydnout různá dochucovadla, jako je pálivá omáčka, ještě pálivější omáčka, úplně nejvíc pálivá omáčka, guacamole či zakysaná smetana. A do toho všeho lze ještě nasypat nadrobno nakrájený koriandr, cibuli a rajče. A chilli. A ještě trochu chilli. Tacos jsou běžnou formou antojitos neboli mexického pouličního jídla, které se rozšířilo po celém světě. Až potud působí vše barevně a zábavně. Realita je ovšem poněkud šedivější. Tacos je obvykle jídlo mastné, těžké a jelikož má bambilion chutí, mívám tendenci si objednat bambilion kousků.
Načež funím, nadávám si a snažím se neumřít. Poté se klátím po ulici a volám: „Señores, señoras y señoritas! Zde jedinec v nouzi! Potřebuji hasicí přístroj!“

Chilli papričky. Chilli vyvolává změny ve střevní sliznici, která potom leccos snese. například ještě více chilli papriček.

Jelikož totiž nechci při objednávání jídla vypadat jako slabý gringo se slabým žaludkem, nebráním se pálivým omáčkám, které na tacos místní s oblibou lijí. Což je samozřejmě chyba. Jelikož každý normální návštěvník Mexika ví, že Mexičané mají ústní dutinu vypálenou jak pozadí Jana Husa, střeva z okapové roury a jejich řitní otvor snese bez problémů hrátky s plamenometem.
V noci trpím ukrutnými pálivými bolestmi celého trávicího traktu, cítím v sobě živý oheň, plápolající plameny a jen tiše doufám, že se mi nedopatřením nepovede zažehnout toaletní papír.

16.3. 2023 čtvrtek
Po ránu jsem si užil dva ponory a i když nešlo o nic spektakulárního, ryb bylo všude mnoho, potápěčů kupodivu málo a voda pěkně chladila, což mi po včerejší zkušenosti s místní pálivou kuchyní dělalo dobře zejména v oblasti zakončení trávicí soustavy.
Potápění v Cabo San Lucas jest veskrze nenáročné a dokonce ani na místech jako je Land´s End, kde je ponor poměrně nekrytý a probíhá zároveň v Cortézově moři a Pacifickém oceánu, nejsou žádné velké proudy.

Pilohřbet kalifornský

Jelikož za všechno dobré je třeba něčím zaplatit, po chladivém potápění jsem očekával cosi zlého. A samozřejmě jsem se nemýlil. Večer jsem při odjezdu z restaurace v jedné ruce držel tácek s objednanými tacos, druhou se snažil ovládat motocykl a rozjet se se spojkou zmáčknutou loktem ruky s tacos a do toho jsem balancoval ve svých apartních gumových pantoflích, jelikož jsem to měl do hotýlku jen pár kilometrů.
„Sakrblé!“ zařval jsem a následovalo naprosto dehonestující pouliční vystoupení. Při rozjezdu se mi totiž zasekla pantofle v mříži na kanálu. Následně jsem se samozřejmě na onu stranu zřítil, přitiskl si na holé lýtko žhavý výfuk a všechny tacos si vysypal na břicho, krk i hlavu.
Dobrou půlhodinu mi poté na pokoji trvalo, než jsem si z levého ucha vyšťoural omáčku z guacamole, která neočekávaně rychle zatuhla.

El Arco. Baja California Sur.

17.3. 2023 pátek
Dopoledne mám tři ponory v Corridoru, tedy v lokalitě za městem. Kupodivu zde není o moc více ryb a dalšího podvodního života, než přímo u Caba San Lucas, pročež usuzuji, že neustálý hluk lodních motorů a příšerný pohled na hladinu zaplněnou obézními turisty rybám nevadí.
Ostatně celá oblast, nejen Cabo San Lucas, jest známá svým bohatým mořským ekosystémem, je součástí Cortézova moře, známého také jako „Světové akvárium“ díky biologické rozmanitosti této oblasti. Za Světové akvárium zdejší podmořský život označil mistr podvodních světů, přeslavný pan Jacques Cousteau. A pokud někdo netuší, kdo to byl Jacques Cousteau, ať si dá pár facek, polkne kýbl pálivých papriček a do konce školního roku nechť klečí na suchém hrachu v mokrém rohu. To všechny nedoučence přivede na cestu osvěty a zajisté si budou pamatovat, kdo byl pan Jacques Cousteau.

Lachtani kalifornští. 

Při posledním ponoru poštěstilo se mi viděti ve stejnou chvíli na stejném lachtany, barakudy i pod vodou létající kormorány, pročež jsem nadšením počal výskat. Samozřejmě jsem hned přestal, jelikož při povodním výskání obvykle činím různé grimasy, pročež mi k obličeji přestane doléhat potápěčská maska, do očí mi nateče slaná voda, což pálí a já poté sám sobě nehezky nadávám.

Lachtani kalifornští otravují sportovní rybáře ve snaze sežrat jim něco z úlovku.

„Jé, tohle je ale pěkné!“ nadšeně poskakuji odpoledne kolem jednoho z upravených Brouků, tedy Volkswagen Beetle, jednoho z nejikoničtějších automobilů historie. Brouků je v ulicích mexických měst spousta. Zatímco v jiných částech Mexika jde stále o běžně používané vozidlo chudších vrstev a technické stavy vozidel tomu odpovídají, zde v Cabo San Lucas jsou Brouci spíše jakýmsi znakem zastydlé puberty, některé z mnoha hippie vln, či jen znak toho, že majitel má sice v garáži podstatně dražší vozy, ale ty nejsou ani zdaleka tak sexy, jako Brouk. Mimochodem – známý Beetle byl tímto jménem oficiálně pojmenován až v roce 1968, tedy až 30 let poté, co se začal vyrábět. Do té doby to byl Volkswagen Type 1 nebo prostě Volkswagen. A bylo to právě Mexiko, kde dne 30. července 2003 v 9:05 sjel z výrobní linky poslední vyrobený Brouk poté, před ním bylo celosvětově vyrobeno dalších 21 529 463 exemplářů.
Obíhám autíčko ze všech stran, jelikož je pokryto pěknými obrázky, má anténu a na anténě vlaječku s nápisem „Precaución, cocos cayendo!“, tedy „Pozor, padající kokosy!“
Navzdory varování na mne žádný kokos nespadl, zato se prudce otevřely dveře automobilu a příšerně mě praštily do úst. Z auta vylezl tlustý domorodec a vytřeštil na mne zrak.
Rukou zachytávám krev z rozraženého rtu a abych neztratil důstojnost, se slzami v očích, prokousnutým jazykem a rozkývanými zuby se snažím usmívat a příšernou španělštinou šišlám: „Pjekný Blouk! Fádný kokos nepadat! Fy se nebát!“

Volkswagen Beetle. Ikonické automobily brázdí ulice (jen výjimečně dálnice) Mexika v nejrůznějších variantách, úpravách a stádiích rozkladu.

18.3. 2023 sobota
Stejně jako každý den, pokud se zrovna nepotápím, nechávám se odvézt loďkou ke skalám na jihu. Známá skalní brána El Arco je výrazný žulový skalní útvar na jižním cípu Cabo San Lucas, který je sám o sobě extrémním jižním koncem mexického poloostrova Baja California. Právě zde se Tichý oceán stává Kalifornským zálivem. Výlety ke skalám nabízí naprosto každá cestovka i každý majitel lodě. Za ceny pro (nejen) americké turisty.
Kromě těchto výletů nabízí ještě každá cestovka „výlety k velrybám“, což není nic jiného, než opět jen výlet ke skalám, kde je velryb vždy hned několik. A ano, stejně fungují i „výlety za delfíny“.

Keporkakové. Samice s mládětem dovádějí u Cabo San Lucas.

Stačí ovšem říci jakémukoli rybáři nebo prostě oslovit kohokoli na molu a o pár minut později již lze sedět ve člunu a k El Arco a zpět se nechat dovézt po chvíli smlouvání za 5 dolarů.
U skal se nachází i dvě z nejznámějších zdějších pláží. Lovers Beach a Divorce Beach. Zatímco malinká Lovers Beach je neskutečně přelidněná a desítky i stovky lidí se dělí o pošlapaný kousek písku, stačí ujít pár desítek metrů přes písečný násep a návštěvník se dostane na Divorce Beach. Ta jest mnohonásobně větší, obklopená skalami a především – jest liduprázdná. Vyznavači koupání tvrdí, že na Lovers Beach se dá koupat a na Divorce Beach nikoli. Zde bych tuto pověst uvedl na pravou míru. Koupat se nedá ani na jedné z pláží. U Lovers Beach jest sice voda klidná, leč davy turistů a desítky nejrůznějších lodí a lodiček způsobují, že není možno zde pobýt déle než čtyři sekundy, aby do nešťastníka nenarazil jiný nešťastník, nevrazil do něj člun, nezakopl o lana natažená k lodím nebo mu alespoň na lýtko nenamočil některý z vystresovaných psů, které si sem ze mně nepochopitelných důvodů nemálo jedinců bere.

Flegmatické rybičky

U Divorce Beach se nedá koupat proto, protože vlny vysílané Pacifikem drtí vše, co se ve vodě nachází.
Ano, jsem idiot. Pročež jsem se rozhodl ověřit, co je na báchorkách o nebezpečných vlnách zdejší pláže pravdy. Ověřování trvalo zhruba deset minut, což bylo přesně o deset minut déle, než-li mi bylo milé. Hned první vlna se mnou švihla o písek takovým způsobem, že jsem málem vypudil střeva všemi tělesnými otvory. Následně mě ta samá vlna stáhla do oceánu, aby mne vzápětí předala vlně následující. S každou vlnou jsem byl vyzdvižen do výšky, následně mnou bylo surově třísknuto o zem a poté jsem byl v nepěkných kotoulech a rotacích tažen pryč od břehu. Vše se odehrávalo ve zvláštním tichu, kde jediným zvukem bylo temné dunění oceánu, jelikož jsem vůbec nekřičel. Zejména proto, že jsem postrádal vzduch v plicích. A také proto, že jsem v plicích nepostrádal vodu a písek. Kromě plic jsem měl písek i jinde. Přesněji řečeno – naprosto všude. Konečně jsem pochopil, jak pašeráci drog převážejí zakázané látky narvané do řitního otvoru. Dopadl jsem ovšem ještě hůře. Nejenže jsem byl naplněn stejně jako zmínění pašeráci, ale navíc má písek opravdu poněkud drsnou konzistenci a jednak si nemyslím, že bych za písek, který jsem ze sebe dostával ještě několik dnů, dostal tolik peněz, jako za balíček heroinu.
Cabo San Lucas je známé mimo jiné tím, že je zde v roce až 350 slunečných dnů. Tato statistika je možná zajímavá, leč radosti z plážových hrátek jsem zaplatil tím, že ze mne ještě několik dnů vypadával písek.
A jestli se to některému ze čtenářů zdá vtipné, tak jest to čtenář nedobrý a škodolibý.

Divorce Beach, Cabo San Lucas

19.3. 2023 neděle
Odjíždím autobusem do La Paz, hlavního města provincie Baja California Sur. Čtvrtmilionové La Paz jest největším a hlavním městem státu Baja California Sur.
Ubytoval jsem se v jednom z malých penzionů, pár minut chůze od moře. Všude jest klid, žádné davy opilých turistů, ba ani gigantické lodě pro lidský dobytek, známé jako výletní turistické lodě, křižující světová moře a oceány.
Není La Paz bez malecónu. Tedy z pohledu návštěvníků. Malecón neboli pobřežní promenáda je středobodem dění. Podél pobřeží před La Paz vede 5 km dlouhá Malecon Road. Hlavním účelem této komunikace bylo původně prostě jen umožnit snadný pohyb po městě. Brzy se však stala ústředním bodem turistických aktivit a po téměř celé její délce se otevřelo velké množství barů, restaurací, turistických kanceláří, tetovacích salónu, potápěčských agentur a obchodů. Od roku 2004 došlo k rozsáhlé výstavbě, která zahrnovala rozšíření chodníku, osvětlení a instalaci spousty soch, které se stávají či již staly pro La Paz ikonickými.
V září 2011 byl na Malecon Road přidán cyklistický pruh, který poskytuje cyklistům ochranu před auty a chodci. Podle stylu jízdy některých cyklistů bych ovšem netvrdil, že tento pruh skýtá ochranu ostatních před cyklisty.

Večer jsem si dopřál hýření, luxusu a nebývalého rozmazlování. Zakoupil jsem sobě tři plechovky piva, do každé si nechal nalít panáka tequilly a vyvalil se na lavičku na malecónu, městské nábřežní promenádě. Západ slunce byl ukrutně oranžový a hladina Cortézova moře stříbřitě modrá. V dáli se občas nad hladinou objeví velryba, do ztichlého města doléhá štěkání lachtanů a kolem mě jest vše pokáleno od racků.
„No není na tom zasraném světě krásně?“ pravil jsem sám sobě a srkal teplé pivo s tequillou.

V ulicích La Paz je graffiti spousta. Ostatně jako v celém Mexiku.

20.3. 2023 pondělí
Od rána se potápím a potápění si užívám. Pod vodou jest živo a při přestávkách kolem lodi proplouvají velryby.
42 procent pevniny a vody státu Baja California Sur jest chráněnou přírodní oblastí a město leží u Kortezova moře, známého také jako Kalifornský záliv, které je považovaného za jedno z nejrozmanitějších mořských prostředí světa. V Kalifornském zálivu je asi 900 ostrovů a zátok, z nichž 244 je nyní pod ochranou UNESCO jako bio-rezervace světového dědictví. A ano, přímo u La Paz je známé souostroví tvořené ostrovy Espíritu Santo a Partida. Aby toho nebylo málo, La Paz je domovem tří předních institutů mořské biologie v Latinské Americe – UABCS, CIBNOR a CICIMAR.

Lachtani kalifornští

Když už jsem se rozepsal o tolika nezajímavostech, neodpustím si ještě jednu.
Vítr Coromuel je povětrnostní jev, který se vyskytuje pouze v oblasti La Paz na poloostrově Baja California a v přilehlém Kalifornském zálivu neboli Cortézově moři. Vyskytuje se především na konci jara a v létě a jedná se o jižní až jihozápadní vítr, který obvykle začíná pozdě odpoledne nebo navečer a vane až do půlnoci. Má rychlý nástup a může být velmi silný, zejména v zálivu La Paz.
Základní mechanismus větru je poměrně jasný. Vzniká, když je chladný mořský vzduch z pacifické strany poloostrova nasáván přes poušť na relativně teplejší stranu Kalifornského zálivu. K tomu dochází pouze v oblasti La Pazu, protože to je jediné místo na poloostrově, kde takovému proudění vzduchu nebrání hřbet hor.
Vítr dostal své jméno podle Samuela Cromwella, námořníka z 19. století, považovaného za piráta. Jelikož domorodci nedokázali vyslovit jeho příjmení, říkali mu „Coromuel“.
Existuje mnoho příběhů o tom, jak tento stálý vítr využívali angličtí piráti k útokům na španělský obchod. Další verze je, že piráti používali tyto větry k útěku ze zálivu s perlami ukradenými zdejším domorodcům. Každopádně většina příběhů zahrnuje Angličany a nějakého piráta, i když při zkoumání tohoto tématu nebyly žádné důkazy, že by se anglické lodě té doby dostaly v zálivu tak daleko na sever. Ať už je pravda ohledně pojmenování těchto větrů jakákoli, rozhodně existují a jsou velmi konzistentní a pravidelné. Jinými slovy – pokud se chcete zbavit například šklebáka, tchýně či otravného souseda, zakupte mu letenku do La Paz, v La Paz zakupte nafukovací lehátko a nechtěnou osobu na lehátko po posledním obědě umístěte. Poté do lehátka kopněte, hodně se usmívejte a volejte: „Corumuel! Corumuéééél!“

Velryby u La Paz

21.3. 2023 úterý
Od rána do odpoledne se opět potápím. Na slibované žraloky jsme sice nenarazili, leč spousta ropušnicovitých a spousta hejn menších ryb činí zdejší podvodní hrátky nadmíru zábavnými.
La Paz je podobně jako například Cabo San Lucas zajisté převelice turistické, leč na rozdíl od letovisek na úplném jihu poloostrova zde návštěvník narazí i na místní občanstvo a La Paz zejména mimo pobřežní promenádu působí jako obyčejné město. Významnou části ekonomiky jest turismus, konkrétně ekoturistika, ale La Paz je, ostatně již historicky, známo jako místo, kde se chovají perlorodky a z nich se tahají velké a drahé perly. S perlami lze provádět spoustu taškařic. Například je dát na hraní malým šklebákům, kteří je polknou a následně se udusí. Perly je možná dát na hraní i větším šklebákům, kteří je následně mohou dát na hraní malým šklebákům, kteří je polknou a následně se udusí. Perly je také možno po šklebácích i jiných občanech střílet prakem. S perlami je zkrátka možno užít si spoustu legrace. Kromě perel jest La Paz živo i z těžby stříbra či lovu ryb ve velkém, ale s tím se běžný návštěvník zřejmě nesetká.

Výloha obchodu s tequillou. Spousta zábavy pro vaše játra.

22.3. 2023 středa
Dnes odjíždím za potápěním k ostrovům Espíritu Santo a Partida.
Zatímco první ponor jest ponor klasický, plný ryb a sem tam paryb, druhý ponor je ponorem typickým právě pro Isla Espíritu Santo a Isla Partida. Jest to ponor s lachtany. Zdejší kolonie lachtanů kalifornských jest velká a hlučná. Zvířata jsou zvyklá nejen na šnorchlující, nýbrž i na potápěče, pročež nejsou vůbec plachá a naopak občas až nepříjemně dotěrná.
Potápění s desítkami lachtanů v až téměř vertikálních podvodních skalách jest prokresleno ostrými slunečními paprsky. Rej světla a lachtanů jest podívaná náramná a zábava lepší, než například pozorovat tramvaj, která po vykolejení vjela na ostrůvek plný čekajících lidí.

Lachtan kalifornský neboli otravný.

Oba ostrovy jsou od sebe odděleny úzkým kanálem a i když byla lidská přítomnost prokázána již před 9 tisíci lety, v současné době je souostroví lidmi neobývané. Naštěstí. Espíritu je sám o sobě dvanáctým největším ostrovem Mexika. U dvou hlavních ostrovů se nachází i řada menších, z nichž pouze čtyři jsou pojmenovány – Isla Lobos , Isla Ballena , Isla Gallo a Isla Gallina. Na ostrovech je kromě ptactva, lachtanů či krabů také několik krásných pláží s bílým pískem doplněných nedotčenými akvamarínovými vodami a strmými útesy. Podívaná přepěkná. Na ostrově Isla Espíritu Santo a nikde jinde na světě žije i králík ostrovní (Lepus insularis). Tento endemit žije tedy pouze na zhruba 95 kilometrech čtverečních ostrova a při příslovečné množivosti zajíců je klidně možné, že jsou všichni zdejší zajíci příbuzní, pročež zajisté slintají, šilhají a nezvládnou z hlavy spočítat sedmnáctou odmocninu z bambilionu. Ovšem králík ostrovní není jediný zdejší endemit. Tím druhým jest sysel ostrovní a ani ten nikde jinde kromě Isla Espíritu Santo nežije.

Kolonie lachtanů kalifornských je hlavní turistické lákadlo na ostrově Isla Espíritu Santo.

Vyhlídky ostrova nebyly ovšem vždy dobré, ba občas až nechutné a například 90. letech 20. století byl tlak na Isla Espiritu Santo intenzivní – realitní developer chtěl na ostrově vytvořit kasino s veškerou infrastrukturou. Do celé věci se ovšem vložil vousatý podivín, pan Tim Means, od 70. let přední ochránce přírody se sídlem v La Paz. Vousatý podivín Tim vytvořil koalici aktivistů, kteří byli schopni koupit část ostrova. Jedna třetina finančních prostředků pochází od mexických sponzorů, další třetina od amerických sponzorů a zbytek prostřednictvím anonymního daru Světovému fondu na ochranu přírody. Následné darování Isla Espiritu Santo národu připomíná slavná socha holubice na promenádě v La Paz. Ani zde se proces nezastavil. V roce 1994 byly Espiritu Santo, Partida a další ostrovy v zálivu Kalifornie prohlášeny organizací UNESCO za biosférickou rezervaci a za místo světového dědictví v roce 2005. V roce 2007 byla mořská oblast kolem ostrovů Espiritu Santo a Partida vyhlášena mořským národním parkem.
Na ostrovech, kolem nich, pod vodou i nad vodou se mi líbilo a vůbec mi nevadí, že mě dvakrát pokousal lachtan.

Lachtan kalifornský alias svině kousavá.

 

23.3. 2023 čtvrtek
Jelikož se mi již několik dnů nepovedlo vymyslet žádný hovězí nápad, kterého bych poté značně litoval, provedl jsem to dnes. Naplánoval jsem si vycházku z pláže El Tecolote podél pobřeží zpět do La Paz. Blbcem jsem a blbcem zůstanu. Tak jsem sobě pravil již po hodině chůze a to samé jsem sám sobě sípal večer, spálen slunce, dehydrován a psychicky i fyzicky značně vyčerpán.
Ráno jsem autostopem odjel z La Paz na známou pláž El Tecolote. Z ní jsem se po pěšinách, přes různé pěkné vyhlídky, po stráních kopců, mezi kaktusy a přes další menší pláže dostal na zřejmě nejznámější pláž, Balandru. Tam by měl každý rozumný jedinec výlet skončit, čvachtat se ve vodě, kochat se výhledy a poté autobusem odjet zpět do města.

Kdesi mezi pláží El Tecolote a městem La Paz.

Jelikož rozumný jedinec nejsem, pokračoval jsem podél pobřeží dále. K pěšinám se občas přidala silnice, občas jsem musel přelézat ostnaté dráty ohraničených pozemků, občas se v pichlavém křoví a mezi kaktusy pěšiny ztrácely úplně. Slunce pálilo, jak by se dalo čekat a jak by se dalo čekat, už odpoledne mi došly čtyři litry vody, které jsem s sebou tahal.
Pořídil jsem si úžeh, úpal, spáleniny, odřeniny, modřiny a trny zapíchnuté do chodidel, oči vypálené sluncem a ztratil jsem i poslední zbytky názoru, že přece nemůžu být takový imbecil, jak se občas zdá.
Celý výlet sice neměří ani 40km, ovšem rozhodně nevede po rovině, rozhodně se nejde v nejpříjemnějším počasí a příjemné teplotě a rozhodně nevede celou dobu po vychozených stezkách či po silnici.
Na skály Cerro de la Calavera jsem sice vylezl, ale již si nepamatuji jak a následný sestup do města probíhal stylem klátícího se orangutana po uštknutí celou kobří rodinkou.
Večer jsem spadl na lůžko a procítěně pravil: „Ouvej!“

Pláž Balandra. Normální jedinec na pláž přijede z La Paz autobusem či automobilem, vykoupe se, zaskotačí a poté zase busem nebo autem odjede. Jedincové bystrým duchem nenadaní se k pláži plahočí přes kopce a kaktusy a poté stejným způsobem z pláže odchází.

24.3. 2023 pátek
Ráno ještě prchám do zdejšího antropologického muzea. Muzeum je relativně nové, přehledně uspořádané, vzdušné a rozhodně lepší, než-li jsem očekával. A abych nezapomněl – figurky lidí i zvířat, kterých je muzeum plné, jsou vyloženě rozkošné a doporučuji navštívit muzeum po několika panácích tequilly. Díky figurkám bude jako živé.
Z muzea již pílím na autobus, na letiště a odlétám do Mexico City. Kníraté letušky vypadají jako jednovaječná dvojčata Fridy Kahlo a cestující vedle mne jako dvojnice plejtváka obrovského ve třetím stadiu obezity. Mně to však nikterak nevadí, jelikož jsem plný vody, soli, písku a dojmů z krátké návštěvy poloostrova Baja California. Kdo by to byl řekl, že tak turistické místo může být tak příjemné, až na naprosté výjimky prosté davů a otravných domorodců. Stejně jako před pár dny, ani dnes nezajíždím do města samotného, nýbrž na přehledném autobusovém nádraží hned na letišti vsedám do čistého pohodlného autobusu a odjíždím do města Querétaro. Nemálo měst severně od letiště v Mexico City má spojení přímo od letištního terminálu, pročež není nutné zajíždět na autobusová nádraží v Mexico City. Výletník tím uspoří nemálo hodin, peněz a nervů. Toto samozřejmě neplatí pro milovníky smogu, ti zajisté dají přednost některému z autobusových nádraží v megapoli a času strávenému ve světoznámých dopravních zácpách.

Nejen popíjením tequilly a laškováním s lachtany baví se návštěvníci La Paz. Ve městě je i mnoho muzeí či katedrála Catedral de Nuestra Señora de la Paz.

25.3. 2023 sobota
Do Querétara jsem původně zavítat nechtěl, ale když už to mám po cestě k vesničce Xilitla, kterou naopak navštívit chci, strávím v až nemexicky turistickém městě alespoň dvě noci.
Historické centrum Querétara jest to, proč do města míří davy návštěvníků, proč je město sídlem expatů, digitálních nomádů a proč jsou ulice plné fotografujících turistů. Veřejným tajemstvím města ovšem je, že jde o jedno z nejrychleji rostoucích měst na severní polokoule zejména díky vzkvétajícímu leteckému a technologickému průmyslu. Což se projevuje zejména ve chvílích, kdy se člověk dostane z historického centra a užije si až tragikomicky nezvládnutého řešení dopravy.
Querétaro, oficiálně tedy Santiago de Querétaro, má dva a půl milionu obyvatel, což není málo zvláště k tomu faktu, že ještě po válce zde žila jen desetina současného počtu. Ani nadmořská výška kolem 3000m (nejvyšší bod je v 3360 metrech) není málo.

Querétaro jest součástí historického dědictví pod záštitou UNESCO. Pročež je centrum města poněkud sterilní. Byť k procházkám a odpočinku zajisté vhodné.

Čeho je ve městě opravdu hodně, to jsou koloniální budovy, dlážděné uličky, kavárny a restaurace, krámky se suvenýry, nejrůznější pidimuzea, sochy (socha bojovníka Chichimeca působí obzvláště impozantně, neimpozantní velikosti navzdory), parky a parčíky. Také je zde nemálo umělců i umělečků, básníků, spisovatelů a podobných duší, sem tam dýchne zpoza rohu mladý i starý hippie a atmosféra celkově působí jak po pár jointech trávy.
Ubytoval jsem se ve starém koloniálním domě přestavěném na penzion. Bydlení náramné, byť za takovou cenu, že bych si místo toho mohl dopřát čtyři pytle plné čínských polévek.

Socha bojovníka Chichimeca, Querétaro

26.3. 2023 neděle
Dopoledne ještě pobíhám po městě, jehož historické centrum bylo prohlášeno za světové dědictví UNESCO. Mimo jiné jsou v Querétaru populární vinárny a prodejny sýrů. Dostal jsem proto výborný nápad a ke snídani, svačině a brzkému obědu jsem si dal víno, sýr, víno, sýr, víno, sýr a ještě sobě zakoupil láhev na cestu. Když jsem před polednem pílil na autobusové nádraží, slunce znásobilo účinky vína a já se u přepážek přepravních společností motal, škytal sýr a přiopile pravil: „Chtěl bych to… Chichichi….. Šišišiši….Chichi….Šiši..“
Tímto necivilizovaným vystoupením jsem se dožadoval jízdenky na autobus do vesničky Xilitla. Nebylo to jednoduché, ale za pomoci několika shovívavých a chápajících domorodců jsem se dostal je správnému okénku a zakoupil sobě i správnou jízdenku.
Querétaro je slovo původem z jazyka jednoho z původních zde žijících kmenů, Otomí. Querétaro v překladu znamená „ostrov modrých salamandrů“. Salamandrem je myšlen axolotl modroskvrnný. Předlouhou cestu rozhrkaným autobusem z Querétara do Xilitly jsem se tiše pochechtával, pil víno a prozpěvoval si: „Od modrého salamandra jedu si do Šišiši!“
Zkrátka hanba na tri zimy!

Zábavy se v městě Xilitla účastní i řádové sestry. Jsou tlusté a prodávají housky, aby byli tlustí i ostatní.

Do městečka Xilitly jsem dorazil k večeru a zcela neplánovaně doprostřed vesnické zábavy. Pravá mexická fiesta! Vesničané z hor se sjeli, by se oddávali neřestem! Na dlážděném náměstíčku se doslova motaly stovky sluncem unavených a alkoholem zničených domorodců, pánové v sombrérech a ženštiny často v mohutných sukních, mezi tím pobíhala stáda šklebáků s cukrovou vatou a zmrzlinou. Z pódia se přes náměstíčko linula mexická hudba, což všechny vyburcovalo k jakémusi tanci. Místo tance to však díky celodenní únavě a množství vypitého alkoholu připomínalo otevření pavilonu tělesně i mentálně postižených. A tak se motám společně s domorodci, usmívám se jak pitomec, domorodci se také usmívají a nabádají mě k tanci zejména s místními bezzubými stařenami. Stařeny nikterak neprotestují. Napsal bych i, že se na mě ony stařeny zubily, lež zuby jim dásně již nezdobí, pročež mohu jen trpce konstatovat, že se na mě dásnily.
Po včerejším luxusu v podobě noclehu v koloniálním domě jsem se dnes ubytoval v překližkové boudě. Tekoucí voda je jen na chodbě, místo sprchy kýbl s vodou. Avšak mně to nevadí, jelikož jsem ožralý.

Nohy na ulici v Xiiltle. Pokud si takových ulic vyběhnete a seběhnete za den například padesát, začnete mít Xilitlu neradi.

27.3. 2023 pondělí
Xilitla je městečko na kopci a když říkám na kopci, tak to tak i myslím. Pokud nějaký pan José bydlí na vrcholu kopce u hlavního náměstí a jde si například pro rohlíky do pekárny U Velké tortilly, čeká ho výkon téměř horolezecký. Městečko je vystavěno bez nadsázky na terasách a jednotlivé, často dlážděné ulice jsou spojeny tisíci schodů.
Xilitla je v podstatě tvořena městečkem a přilehlými vesnicemi, polosamotami a samotami. Městečko samé má zhruba 7 tisíc duší, s vesnicemi o maximálně pár stovkách obyvatel se jedná o přibližně 50 tisíc obyvatel. Proti turistickému a industrializovanému Querétaru, ze kterého jsem včera přijel, je vše naprosto jiné.
Drsná krajina částečně ochránila Xilitlu před industrializací a pomohla ve značné míře zachovat jak domorodé kultury Huastec a Nahuatl, tak i tradiční agrární životní styl. Asi 20 000 zdejších obyvatel mluví stále svým domorodým jazykem, hlavně huastec, byť většina, mladí zřejmě bez výjimky, mluví i španělsky.

Již střízlivý jsem si zrekonstruoval vzpomínky na včerejší den a usoudil, že jsem nikoho neshodil do rokle a nikomu z vesničanů nesnědl psa. Pročež jsem se vydal na vycházku. Vycházka vedla, jak je v Xilitle pro každého návštěvníka téměř pravidlem, do místa pár kilometrů za městečkem, do slavných zahrad Las Pozas.

Zahrady Las Pozas, Xilitla.

Las Pozas neboli Jezírka jsou dílem osvíceného (občas až moc) pošuka jménem Edward James.
„Na ty schody nelezte, je to navrženo a postaveno pro člověka průměrné hmotnosti,“ upozorňuje mne jakýsi mužík u vchodu a znepokojeně hledí na mé tukové břišní pásy. Za normálních okolností bych ho upozornil, že tlustí lidé jsou užiteční, jelikož z tuku se dají dělat například svíčky, ale tentokrát jsem neprotestoval. Různé schody a můstky v Las Pozas jsou na pohled chatrné, drolící se beton, rezavé dráty, vše je kluzké a porostlé mechy, lišejníky a občas i bujnou vegetací.
Edward Frank Willis James byl básník, ale především všefrontový surrealista až do morku svých surrealistických kostí. Narodil se v Anglii, majetek získal převážně z dědictví po svých bohatých příbuzných a tak mu nic nebránilo oddávat se své vášni, což byl surrealismus ve všech podobách. Pokud pomineme úchylné nápady, jako je například to, že rok 1938 trávil mimo jiné sponzorováním Salvadora Dalího, pořizoval si a zase prodával opravdu rozsáhle sbírky obrazů, rozhazoval peníze jako sponzor i mecenáš, kopuloval s ženami i muži (docela bych se divil, kdyby zůstalo pouze u toho) a cestoval po světě.

Zahrady Las Pozas, Xilitla.

V listopadu roku 1945 se poprvé objevil v mexické Xilitle a poněkud znaven životem v luxusnějších částech světa, rozhodl se zde, na úpatí hor a v subtropickém deštném lese, rozházet zhruba 5 milionů dolarů. Což je poměrně hodně i dnes, natož v té době. Což o to, utratit 5 milionů dolarů se dá i rozumně, například za čínské polévky, vnadné prostitutky či sbírku trenýrek s havajskými květinovými motivy, ale Edward se rozhodl pro zhovadilost ještě větší.
Navrhl a nechal stavět Laz Pozas. Las Pozas jsou desítky betonových staveb zcela nepokrytě obcujících s potoky, jezírky, vodopády a deštným lesem. Desítky domů, domečků, schodišť, mostů, chodníků, soch, zdí a zídek, výklenků i kotců pro šelmy či příbytků pro hady. Původně byla většina staveb barevných, bavíme se přeci o surrealismu, v současné době jsou barvy až na výjimky pryč a zůstaly jen všechny možné odstíny zelené zastoupené vegetací a všechny možné odstíny šedé, zastoupené betonem podléhajícím času a přírodě. Zcela nepřekvapivě zůstalo dílo po smrti Edwarda nedokončené.

Zahrady Las Pozas, Xilitla.

Celý areál je něco, co jsem nikde jinde neviděl, jelikož například asijská města pohlcená džunglí jsou něco úplně jiného. V Las Pozas je možno bloudit, lézt nahoru a dolů, svlažovat se ve fontánách, vodopádech, jezírcích, či prostě jen uklouznout na mokrém betonu, zřítit se do neznáma, zlomit si ruce, nohy a vaz a zhynout bídnou surrealistickou smrtí. V Las Pozas se také dá přemýšlet o všem možném. Například o duševním zdraví tvůrce, o relativitě peněz, o pomíjivosti, o drtivém vítězství sebemenší trávy nad sebevětším betonem a nebo proč jsem strčil ruku do jedné díry a poté ji nemohl vytáhnout bez toho, aniž jsem si utrhnul hodinky a sedřel prsty.

Odpoledne jsem ještě navštívil pár naprosto nudných vodopádů v okolí a večer si již spokojeně slintal na předloktí v překližkové chatrči. Slintal bych na polštář jako každý jiný civilizovaný člověk, leč polštář v ubytování nebyl. Že nebyla k dispozici ani deka a tak jsem se přikryl ručníkem mi náladu nikterak nezkazilo.

Zahrady Las Pozas, Xilitla.

28.3. 2023 úterý
Jelikož ve své překližkové místnosti nemám zrovna ideální možnosti páchat hygienu, rozhodl jsem se dnes využít jedné z cestovních agentur, které v Xilitle nabízejí výlety do okolí. A ano, jelikož jsou v dosahu řeky, pozorný čtenář již jistě ví, kde hodlám omýti své otylé tělo.
Za hory a doly, nedaleko Xilitly, nachází se kraj přelíbezný. Kraj se nazývá Huasteca Potosina a rozkládá se přibližně tam, kde byla na vrcholu civilizace (sic!) Huasteků. V dnešní době jde o oblast podél Mexického zálivu, zasahuje ovšem hluboko do vnitrozemí a zahrnuje části států Tamaulipas, Veracruz, Puebla, Hidalgo, San Luis Potosí, Querétaro a Guanajuato. Oblast je v poměru k ostatním částem Mexika poměrně málo navštěvována, což se v blízké budoucnosti zajisté změní. Zatím sem však míří téměř výhradně domácí turisté, jelikož ty zahraniční se vyvalují na mexických plážích, případně se v davech potí u nejznámějších pyramid.

Pokud slunce týrá vodopády a jezírka naplno, krajina se prozáří až psychedelickými barvami. Huasteca Potosina.

„Jéééé! No téééééda!“ volám i několikrát za den, rozpřahuji ruce a nadšeně se pitvořím. Což znamená, že Husateca Potosina jest náramná. Kraj plný řek, jezírek, jeskyní obyčejných i podivuhodných, kraj soutěsek a spousty, spousty vodopádů. Kraj tak zelený, jak jen zelená může být a tak modrý, až z tyrkysu říček přechází zrak. Vápencové skály, monzunové deště, papoušci.
Vyjíždíme ještě za tmy, jelikož den bude dlouhý. Dopoledne jsem si užil jsem si lehký treking k vodopádu Tamul. Nejběžnější způsob, jak se dostat do blízkosti vodopádu, je přes řeku Tampaon v barevných dřevěných člunech zvaných „pangas“. Jelikož to však zabere více času než návštěva od hlavy vodopádu, zvolil jsem chůzi. Vůbec nic náročného, trochu šplhání po skalách a přemnoho skákání do vod řeky. 105 metrů vysoký vodopád Tamul jest nejvyšším vodopádem ve státě San Luis Potosi. Vodopád je vlastně výsledkem sloučení dvou řek Gallinas River a Santa Maria River, které vytvářejí tuto krásu – nahoře jest mléčně modré jezírko vhodné ke čvachtaní, ze kterého se voda rozlije na hranu vodopádu, která je v období dešťů přes čtvrt kilometru dlouhá. Jééé!

Vodopád Tamul, Huasteca Potosina, Mexiko.

Od poněkud méně hřmícího Tamulu, je totiž období sucha, směřujeme přes několik menších vodopádů k díře. A není to jen díra obyčejná, vážení čtenářové, jest to díra kouzelná! Nu dobrá, zas tak moc kouzelná není a okolí je příšerně turistické, zhyzděné betonovými chodníky a stánky ze suvenýry, avšak díra sama jest pěkná.
Severozápadně od Xilitly se nachází jeskyně pod širým nebem zvaná Jeskyně vlaštovek. S hloubkou 370 metrů se jedná o druhou nejhlubší jámu v Mexiku. Sotano de las Golondrinas, tedy jeskyně vlaštovek, jest název mírně řečeno zavádějící. Jednou z atrakcí je totiž pozorování ptactva, které se svistotem křídel v hejnech střemhlavě mizí večer v jeskyni a zase z ní vylétají. Ovšem – nejde o vlaštovky, nýbrž o rorýsy. Aby toho nebylo málo, s hulákáním se do té samé jeskyně vrhají o hejna zelených papoušků. V jeskyni údajně hnízdí desítky tisíc opeřenců. Oba dva druhy ptáků hnízdí na stěnách jeskyni a jejich odlety a přílety jsou známou turistickou atrakcí. Postupně je slyšet zvuk vycházející z okolí, naznačující blízkost rorýsů. Pak jeden po druhém začnou kroužit nad ústím jeskyně, následováni tisíci dalších, kteří tvoří ohromnou a leckdy i ohromující spirálu. Unikátní akce trvá zhruba hodinu a návštěvník se tak stává svědkem jednoho z nejúžasnějších každodenních migračních jevů lokálního charakteru.
Další z atrakcí je slaňování na dno jeskyně. Tuto aktivitu jsem si dopřál a i když nejde o ultimátní adrenalinový zážitek, za vyzkoušení to stojí. Zejména díky tomu, že vybavení lany počínaje a skobami konče vypadá značně chatrně a provazy podobné kvality bych si v Evropě snad ani nepřivázal na vodítko svého pavouka Freddyho, aby se mi někde při venčení nezdrhnul. Dno jeskyně jest vzhledem k nedostatku světla poměrně překvapivě zelené a především – jest pokálené. Ba nejen pokálené, ale přímo posrané. Tisíce ptačích obyvatel samozřejmě nechodí vykonávat potřebu do kadibudek, ani škodolibě nekálí vesničanům na sušící se prádlo, nýbrž se vyprazdňují přímo v jeskyni.

Sotano de las Golondrinas. Na první pohled jen nezajímavá díra. Za návštěvu, zvláště pokud se člověk motá někde nedaleko, za návštěvu stojí.

Před návratem jsem si ještě dopřál něco raftingu, ovšem v období sucha se jedná o poněkud zvláštní aktivitu, kdy se účastník raftu nesnaží zdolat divoké peřeje, nýbrž kličkuje mezi velkými balvany a snaží se splout řeku bez toho, aby každých pár metrů někde neuvíznul.
Den končí v Ciudad Valles, Ciudad Valles je třetí největší město státu San Luis Potosí. Město samo o sobě zrovna zajímavostmi nepřekypuje, ale jako výchozí bod do okolí je téměř ideální.
Na až batůžkářsky archetypálně zařízeném hostelu jest náctiletá Američanka z Las Vegas, která jako by přijela z šedesátých let. Mastné dlouho vlasy plné nejrůznějších cingrlátek, příšerně provedená tetování hlásající mír, lásku a konopí. Všemožné dráty napíchané do uší, nosu a bradavek. Na krku, zápěstích a kotnících se pohupují kilometry špagátů s korálky. Hledím na ni pohledem starého pána a usmívám se, jelikož je to pěkné.
Všude voní marihuana, pot, pivo a spálené kukuřičné placky. Ze zvukové aparatury sestrojené zřejmě nadaným, ale naprosto hluchým vynálezcem se linou písně Bobů Dylana a Marleyho.

V období sucha se rafting mění na vyhlídkovou plavbu. Naštěstí jsou řeky a kaňony v Huasteca Potosina pěkné, pročež je se čím kochat.

 

29.3. 2023 středa
Dlouhý, předlouhý den. Nacpal jsem se mladé hippie do otřískané, ale plně funkční dodávky, kterou momentálně ne zrovna střízlivá majitelka už rok jezdí po Mexiku. Jelikož veřejná doprava v Huasteca Potosina není zrovna nějak extra frekventovaná, do menších městeček zajíždí třeba jen jednou denně a k přírodním krásám vůbec, překousl jsem i fakt, že dívčina pojala poznávání oblasti jako najíždění stovek kilometrů s krátkými zastávkami na zajímavých místech. Nicméně povětšinou bezejmenných vodopádů jsem si užil vrchovatě, těch známých jako jsou Minas Viejas a Micos také. Užil jsem si i koupání v bezpočtu jezírek a v noci jsme ještě stihli dorazit do městečka Tamaposo. Dívčina odjela za město a já se za pět peněz ubytoval v penzionu s tekoucí vodou, bazénem a slintajícím psem.

Veřejná doprava mezi Ciudad Valle a Tomasopo.

30.3. 2023 čtvrtek
Městečko Tomaposo má zhruba 5 tisíc obyvatel, s okolními usedlostmi a vesničkami téměř 30 tisíc. Náměstí je, jako už v Mexiku bývá, vzhledem k velikosti města poněkud velké, na náměstí stánky, stromy a navzdory.
Zdaleka největším a pro mnohé jediným důvodem, proč do Tomaposa přijet, jsou nedaleké vodopády a jezírka Puente de Dios. Pokud se sejde pěkné počasí, tedy slunečno, s dostatkem vody, tedy ani období sucha, ani nejvydatnější deště, jde o místo s až kýčovitě prozářenou vodou. Modrá barva je tehdy tak tyrkysová, že fotografové místo obvyklého přibarvování fotografiím barvu ubírají, aby je někdo neobvinil, že si to celé vymysleli. Celý kaňon, ve kterém se vše nachází, je navíc vegetací porostlý bujněji, než-li byly porosty klínů a podpaží slečen z filmů pro dospělé v osmdesátých letech minulého století. Hlavní atrakcí Puente de Dios, tedy Božího mostu, jest přírodní bazén, do kterého padá vodopád a ze kterého je možno jeskyní proplout k dalším jezírkům a menším vodopádům. konkrétně jde o tři kaskády a „bazény“ jsou ohraničeny přírodními travertinovými římsami. Kolem vede 600m dlouhý dřevěný chodník a naneštěstí jde o místo mezi Mexičany značně populární, pročež je nutno přežít několik souvisejících nepříjemností. Především – už samotný příjezd je spojen s průchodem skrze stánky, kde všichni nabízí ručníky, pantofle, vodotěsné obaly na telefony a záchranné vesty. Zvesela jsem se zasmál, do záchranných vest píchal prstem a kroutil hlavou. Legrace mě přišla u vstupu k vodopádům, jelikož jsem zjistil, že záchranná vesta je povinná. Následně mě přešla legrace znovu, když jsem zjistil, že je všude ohromná spousta lidí. Pročež jsem si párkrát skočil do vodopádu a následně dobré dvě hodiny trucoval v zatopené jeskyni a prstem jsem šťoural do rybek, které mi ožužlávaly nohu.

Kaskády Puente de Díos u městečka Tomasopo.

31.3. 2023 pátek
Dopoledne jsem si opět zašel pro pěknou koupel k Puente de Díos a poté se jen tak coural po okolí, chodil po železniční trati, lezl k různým statkům a dával se do řeči s domorodci. Domorodci mne častovali mnoha úsměvy a všude mi nabízeli jídlo. Zřejmě v obavách, abych jim nesežral hlídacího psa.
Večer jsem se domotal zpět do Tomaposa, bych odjel do města Ciudad Valles, odkud mám zítra naplánované skákání do vodopádů.

Umývárna v jedné z restaurací kdesi mezi Tomasopo a Puente de Díos.

„Autobus nejede!“ pravil mi pán. Pán držel v ruce jakési veliké nářadí, byl celý špinavý a unavený.
„E? Nejede? Dnes mají jet do Ciudad Valles ještě další tři autobusy!“ protestuji.
„Volal José, že dnes už nejede nikam. Miguel dnes nejezdí, protože má narozeniny. A mně se autobus rozbil!“
Nejdříve jsem myslel, že si ze mne pán tropí žerty, leč reakce ostatních cestujících počaly levitovat mezi vztekem a zoufalstvím, pročež jsem usoudil, že pán nežertuje.
Na mexickém venkově však věci probíhají jinak, než na co je zvyklý průměrný obyvatel Evropy. Pán otevřel u autobusu zavazadlový prostor, do zavazadlového prostoru vlezlo několik vesničanů a vzápětí se vynořilo po zuby vyzbrojeno. Ten třímal kladivo, ten ještě větší kladivo, onen šroubovák, tamten vrtačku, bezzubý pán s jedním okem počal kleštěmi ohýbat drát a všichni společně počali halasit. Následně se vrhli na autobus a jali se do něj nelítostně bušit, vytahovat a zase vkládat nejrůznější součástky a nemálo částí omotávali drátem. Já sobě zakoupil zmrzlinu a na celé to hemžení jsem se z povzdálí i zblízka díval.
„Gringo nám nepomůže?“ pohlédl na mne jeden z umouněných mechaniků-cestujících.
„Já? E? Vypadám snad jako někdo, kdo něco umí? Já nic neumím, já jsem z Evropy!“ bránil jsem se neprůstřelnými argumenty.
„Ale autobus nejede!“
„To vidím. Všechno co má kola nebo kozy se jednou pokazí!“ pronesl jsem životní moudro, načež přítomní pánové počali přikyvovat a přítomné dámy nasadily kamenné obličeje.
Do Ciudad Valles jsme dorazili za tmy. Cesta trvala několik hodin, po cestě se konalo několik technických přestávek, při kterých cestující-mechanici uváděli vozidlo znovu do pohybu tím, že velkým kladivem mlátili do motoru a hráli tak oblíbenou hru cestujících mexického venkova „Kdo dá větší ránu“.

Pan řidič si zoufá a opravuje autobus. Tomasopo.