6.2. 2020 čtvrtek – 13.3. 2020 pátek
Přes měsíc nočních směn s jedním dnem volna. Zatímco poslední roky jsme řešili zejména naprostý nedostatek zaměstnanců, ústředním tématem hovorů v uplynulém měsíci se stalo těhotenství kolegyně S. a čínský (sic!) koronavirus způsobující onemocnění zvané covid-19. Těhotenství kolegyně S. je záhadou. Technicky se totiž zdá naprosto neproveditelné, aby došlo k oplodnění, jelikož má kolegyně zvaná familiárně Velryba zhruba půl tuny a pohlavní orgány jsou tak zákonitě zapadlé hluboko, opravdu velice hluboko za bariérou rozplizlého tuku. A tak my, seriózní mužové zralého věku, rozvíjíme teorie o jakési oplodňovací metodě založené na použití hadice z benzinové pumpy.
Covid-19 se ukázal podstatně zábavnější, než jsem si myslel. Ani nemoc samotná zřejmě nedoufala, kolik se okamžitě vyskytne konspiračních teorií. Někteří mí kolegové již zcela vážně mluví o budování podzemních krytů, zatímco jiní tvrdí, že koronavirus ani covid neexistují a jde jen o spiknutí CIA a FBI, čímž zlí Američané chtějí donutit lidstvo myslet proamericky. Nežertuji. To zas bude veselo.
Po poslední směně jako obvykle letím do Česka. Tentokrát jsem to vzal přes Frankfurt, jelikož jsem bývalé spolužačce ze školy z Guatemaly vezl dvacetilitrový soudek irského piva, na kterém je závislá. Na letišti ve Frankfurtu je ovšem tak trochu panika. Na obrazovkách televizí běží smyčka o uzavírání hranic a po hale pobíhají nervózně lidé různých národností. Poněkud mě znejistil fakt, že uzavírat se mají i hranice s Českem. Nic proti Němcům, ale v mém českém bytě na mne čekají zásoby rumu a čínských polévek. Ještě v příletové hale si domlouvám odvoz se skupinou z kmene Moravanů a před polednem přejíždíme hranice.
Atmosféra je, mírně řečeno, napjatá.
14.3. 2020 sobota – 21.5. 2020 čtvrtek
Dárek z Číny, který možná ani není z Číny, se vesele usadil ve světě, dokonce i ve tvrzích nevyspělé civilizace, jako je například Česko.
Jelikož se nikam víceméně bez restrikcí a nejrůznějších povolení létat nedá, vzal jsem si pár týdnů volna a svou přítomností hodlám otravovat v Česku sousedy, zvířata v okolních lesích a vodu v řece pod vesnicí.
U některých jedinců propukají stavy blízké hysterii, někteří jedincové naopak trpí syndromem ještě horším, syndromem selského mozku. Pročež se mi občas stává, že bloumám lesem a proti mně běží funící jedinec v elastických trenýrkách, elastickém tričku, elastické čelence a na ústech má roušku. Široko daleko nikde nikdo. Běžec se zřejmě bojí, aby covidem nenakazil duby u cesty, muchomůrky v trávě, ba svěží jarní vítr.
Na druhou stranu mi napsala například paní Slanina, se kterou jsem před téměř dvaceti lety sdílel v Irsku bydlení.
„Covid neexistuje! Všichni lžou! To dá selský rozum!
„Samozřejmě, nikdo tě nemá rád a všichni lžou. Jakpak jsi na tohle brilantní myšlenku přišla?“ táži se, jelikož když se někde argumentuje selským rozumem, zábava nebývá daleko.
„Jela jsem dneska tramvají a žádný covid nechytla! Kolem byli lidi a já nic! Covid není, to dá selský rozum!“
Součástí projevů selského rozumu je i to, že je možno spatřiti na ulicích občany, kteří s sebou vláčejí tři stovky rolí toaletního papíru, půl metráku mouky, metrák rýže, dvě bedny fazolí a na hlavě vlaječku s nápisem „Satane – odstup!“ Původně jsem myslel, že jde jen o účastníky nějaké společenské hry, avšak dopídil jsem se informací, že to si jen různí jedincové dělají zásoby na život v podzemí či hlubokých jeskyních, jelikož přichází konec světa a vylučovat se v podzemí a jeskyních samozřejmě nedá bez stovek rolí toaletního papíru.
Národním sportem se v době covidu stává shánění a výroba všemožných roušek. Čechové jsou úplně stejná neschopná kopyta jako jiní Evropané a divuhodné výrobky zakrývající jejich ošklivé obličeje jen potvrzují fakt, že tvrzení o zlatých českých ručičkách se rozhodně netýká nějaké manuální dovednosti.
Jelikož je jaro, voda v Lužnici ještě nehnije, pročež každý den chodím k řece a z mol nedaleko plánského mostu skáču do vody. Na bicyklu jezdím k jezu Soukeník a i tam skáču do vody. Dva měsíce volna jsem si v Česku zřejmě nikdy nedopřál, pročež si užívám české přírody. Ta je sice taková typicky česká – unylá, nezábavná a průměrná – leč ke každodenním výletům vhodná.
Lužnice, z mostu u Bechyně
Co chvíli přijíždí za mnou na venkov paní Agáta. V takových chvílích si češu vlasy na patku, beru si čisté trenýrky a loktem přeleštím pantofle. Pozornost paní Agáty se však týká vesměs mého příbytku.
„Tady bude zeleno!“ pravila paní Agáta, zakoupila spoustu kyblíků, do kyblíků vstrčila roztodivnou flóru a můj byt vypadá jak tropická džungle. Podivné exotické rostliny jsou v každém pokoji, na oknech i na stole.
„A tady bude klid!“ zařvala jednoho dne ráno a vyhnala z kuchyně pavouka Alberta i s přáteli. Od toho dne je konsternovaný Albert zalezlý v díře ve zdi na balkoně.
Naprostého šoku se mi ovšem dostalo, když paní Agáta jednoho dne vystavila svůj zubní kartáček do mé koupelny.
„Co to má jako znamenat? Tohle není žádné skladiště! Jak bych k tomu přišel, kdyby si každá dámská návštěva nechávala v mé koupelně kartáček?“ durdím se.
Dostal jsem pohlavek.
Sousedé mají z nastalé situace legraci, pošklebují se mi a fotografují. Přitom ze sebe chrlí posměšné výkřiky jako: „Ty máš v oknech kytky! A musíš je zalévat? Věděl jsi vůbec, že se zalévá i něco jiného, než čínské polévky?“
Když myji okno, fotí si mne soused a volá: „Tohle si vyfotit musím, to by mi jinak nikdo nevěřil!“
Také jsem jednoho nepěkného dne nalezl ve sklepě velkou bednu s nápisem „Zbytečné nesmysly“. Zvědavě jsem bednu otevřel. Mé motocyklové helmy! Mé motocyklové bundy! Veškerá výbava na motocykl! Časopisy Hustler, Playboy a Čtyřlístek!
Aby toho nebylo málo, paní Agáta holduje whiskey, rumu, opiovému tabáku i marihuaně, pročež se mé zásoby začínají povážlivě ztenčovat.
Kromě hyperaktivní diktátorky mne navštívil i pan Topoř, podivný vězeňský dozorce z Chomutova. Pana Topoře znám například z Výletu do Indonésie, kde zuřivě pokousal surfové prkno, zničil domorodcům úrodu na rýžových polích a na tamních silnicích předváděl na motocyklu neuvěřitelné akrobatické kousky. Pan Topoř se změnil, zestárnul. Zhubnul asi čtvrt metráku, neříká „pičo, vole“ a pořídil si ženštinu. Smutně seděl u nealkoholického pití a pravil: „Již nebudu mlátit vězně pendrekem.“
„Co je to za nesmysl? Proč bys nemohl? Vždyť vězeňského dozorce děláš jen proto!“ podivil jsem se upřímně, jelikož zkrvavený obušek a ďábelský úsměv patřil k panu Topořovi jak cikáni k sociálce.
„Protože budu mlátit děti ukazovátkem! Budu učitelem!“ vykřikl náhle s nadšením pan Topoř a počal se hurónsky smát.
Jak se ukázalo, vězeňský dozorce pan Topoř mění zaměstnání a bude panem učitelem. Učitelem bude vězeňský dozorce pan Topoř, učitelem se stal bývalý hasič, excentrický pošuk a ultimátní dobrodružník pan Josef, známější jako Yusuf Momo The Horrible, učitelem se stal bývalý elektrikář K. i bývalý metař B., byť ten byl učitelem již předtím, než zvolil kariéru metaře. To je dnes taková móda. Nikomu se nechce pracovat a tak každý dělá učitele.
Covid má pozitivní dopady na spoustu jevů, zjišťuji. Například spousta lidí nosí roušky, takže nevystavují na odiv své hnusné obličeje. Díky covidu jest omezena letecká doprava a je tam možno spatřit modrou oblohu, nezjizvenou kondenzačními stopami po letadlech. Covid také způsobil, že se ze svých děr vyrojili frustrovaní odborníci na všechno a z kmene pivních mozků se rázem stal kmen, jehož každý jedinec je odborníkem na epidemie, viry a záchranu světa obecně.
Ke konci dovolené nepřekvapivě zjišťuji, že jen tak si odletět do Irska nelze. Přímá spojení byla zrušena a v informačním chaosu poletují nejrůznější zprávy a varování o tom, že je třeba to a ono povolení, že občan A nemůže letět do státu B, občan C sice ano, ale potřebuje povolení X a Y, tranzitní stát D náhle změnil pravidla a navíc budou určitě padat z nebe mrtvé vrány a nebude moci nikdo nikam. Od irských a českých institucí dostávám protichůdné informace, případně informace úplně pitomé, jedna instituce odkazuje na druhou a druhá na první. A na telefonním čísle, kde bych se měl dopídit platných předpisů se ozval veselý dívčí hlásek: „Ale o tom já vůbec nic nevím, já jsem tady úplně nová!“
Ve všem tom chaosu leží na balkóně paní Agáta, opaluje si pozadí, směje se mým pokusům vrátit se do Irska a pravívá: „Hehehehe!“
Typická fauna českého venkova
22.5. 2020 pátek
Přijíždím do města Praha, kde mají letiště a libuji si. Libuji si, jelikož letiště je téměř prázdné, cestující se dají bez problémů spočítat na prstech jedné ruky, nikdo neječí, nevříská a po hale neběhají rozjívení šklebáci. Poněvadž přímé spojení mezi Irskem a Českem neexistuje, odlétám do Amsterdamu, kde je na letišti nálada podstatně uvolněnější, obchody a restaurace otevřené a roušky nosí jen pár jedinců. Ubytoval jsem se v hotelu u letiště a na chvíli si zajel do města. Davy turistů jsou pryč. Pryč není má polská známá O., se kterou jsem se potkal kdysi v Kolumbii, která má gigantické poprsí, na hýždích nosí vytetovanou rybu a pod pravým prsem bicykl. Naprostou většinu kamarádů slečny O. tvoří homosexuální pánové. Sedím v jejím amsterdamském bytě obdarován čerstvě ubaleným jointem a dvěma deci rumu La Hechisera ve sklenici od polské hořčice.
„A to ti nevadí, že já teplý nejsem?“ ptal jsem se, rozhodně ne poprvé.
„Nevadí. Ty už jsi na nějakou akci stejně starý,“ pravila s obvyklou upřímností.
A jako obvykle má pravdu. Místo abych se vrhnul na obrázky ryby a bicyklu, žmoulám v ruce sklenici s rumem. Ach, La Hechisera, to jsou ty správné orgie.
23.5. 2020 sobota
Odlétám z Amsterdamu do Dublinu. Stejně jako včera, i dnes je na palubě jen něco kolem patnácti pasažérů.
V Irsku má roušku každý, hysterické, téměř bojové scény odpůrců a příznivců roušek jsem ovšem nezaznamenal. Přijíždím do domu, kde zrovna probíhá polská párty. Polské párty nedosahují sice epických rozměrů zábav ruských náctiletých, ovšem i tak se jedná o jev srovnatelný s otevřením zoologické zahrady plné zmutovaných zvířat, kde teče proudem alkohol, emoce a ke konci často i sperma a zvratky.
„Baviti se s vámi nebudu a jedu alkoholu holdovati nehodlám, jelikož jsem střídmý muž vyznávající pravidla a musím být dva týdny v izolaci!“ volám přes zamknuté dveře.
Výsledkem je, že mi rozjívení jedincové pode dveřmi nalili do pokoje několik lahví alkoholu a skrze klíčovou dírku prostrčili brčko.
24.5. 2020 neděle – 7.6. 2020 neděle
Dva týdny v izolaci. Nu, izolaci mám rád, jelikož lidi nemám rád a nyní mám oficiální důvod se jim vyhýbat a šťavnatou mluvou je posílat do nejrůznějších tělesných otvorů, přičemž nos nebo uši na mysli nemám. Dle doporučení bych měl být dva týdny zavřený v pokoji, mít vlastní koš na odpadky, jídlo by mi měli nechávat před dveřmi a okno bych mohl otevřít jen tehdy, když není nikdo v dosahu. V praxi to ovšem vypadá tak, se sluním na zahradě, čtu knihu za knihou a piji rum za rumem. V domě totiž v podstatě nikdo není, jelikož můj jediný spolubydlící, dobytek Mariusz, pracuje dvanáct až šestnáct hodin denně.
Dva týdny izolace mám plně placené. Jediným problémem se ukazuje nedostatek zásob knih a rumu. Nesofistikovaným přepočtem jsem zjistil, že mi na jednu knihu vycházejí dvě lahve rumu. Ani jsem netušil, jak rychle umím číst, když mám motivaci.