1.6. 2000
Mezinárodní den dětí! Jdu se opít, znáte přece tu básničku: Děti si na školní besídku, přinesly lahvovou desítku
2.6. 2000
Dostal jsem výplatní pásku. Když ji odevzdám do muzea kuriozit, tak za ní dostanu víc, než je na ní psáno jako moje výplata. Přijel Tarabis a tak jsme šli do hospody. Poté prohrál 71 peněz v kartách, řekl, že jsem debil a jel zpátky.
3.6. 2000
Včera jsem viděl v obchodě třílitrovou flašku ferneta! Nádherná, jak tam tak hrdě stála ve výloze. Tu si jednou koupím.
4.6. 2000
Byli jsme pít na zahrádce v hospodě u hřiště. Spousta lidí – Zelí, Tarabis, Houmr a nemálo dalších. Pak přišla i šílená bývalá spolužačka Pavla s panem Bejkem, což je její přítel, profesí patolog. Stala se věc nevídaná. Zelí se ožral po pěti pivech jako doga. Úplně na sračky. Tarabis se celou dobu ptal patologa na jeho práci, jak se řeže, jak stříká krev a lezou vnitřnosti a tak. Pak jsem se pana Bejka zeptal já , jestli když dávaj zpátky do mrtvoly ty vnitřnosti, jestli musí smotat střeva přesně tak, jak tam byla předtím. Pan Bejk se na mě podíval jak na vola, dopil deváté pivo, já flašku ferneta a domluvili jsme si boxerský zápas. Vzhledem k tomu, že pan Bejk vypadá jako bejk, tak asi zase dostanu hrozně do držky. Šli spát k Zelímu. Po cestě Zelí ztratil vědomí na náměstí a zřítil se přes zábradlí na silnici. Poté ještě hlavou tloukl do výloh. Když jsme přišli k Zelímu, snědli jsme asi 5 kompotů a rybízový koláč namazaný svíčkovou. Pak jsme ještě vypili nějakou becherovku a nějaký žaludeční likér. Ten likér byl hnusný, ale líh tam byl, pročež vše v pohodě. Když jsme tu flašku vypili, na etiketě jsme si přečetli, že je to jakási medicína a má se dávkovat po malých lžičkách. Nepsali tam, kolik těch lžiček má být. Zelí trpí šílenými depresemt, že se opil po pěti pivech a stydí se jít mezi lidi.
5.6. 2000
Je mi nějak divně ze včerejších rybízových koláčů se svíčkovou. Asi za to můžou ti mravenci, kteří do koláčů nalezli.
Taky jsem dneska absolvoval další služebku. Dostal jsem báječný smyk, hodiny a skončil na protějším chodníku. Příď automobilu trčí v protiměru do silnice. Tímto bych chtěl upozornit výrobce aut a majitele silnic, aby s tímto stavem rychle něco udělali, nebo se v nejblžší době zabiju.
6.6. 2000
Včera jsem dostal výplatu, tak jsem dneska utratil posledních 11,90 za časopis SORRY.
7.6. 2000
Tak jsem včera konečně doházel na stránky nějaký fotky. No a až se dostanu ke slušnýmu scanneru, tak budou další.
Už jsem jel s Tarabisem i se Zelím v autě. Tarabisovu jízdu jsem v deníku popsal. Zelí jezdí jako prase. A jako vůl. Nejdřív ujede dvěma policejním kontrolám a potom se jak blbec nechá chytit, když nezastaví na stopku, protože místo na značky čuměl na nějakýho opilce, kterej se tam motal a kterého Zelí hodlal z legrace přejet. Také mě včera Zelí odvážel z práce. Zrovna dělá nějakýho dealera misek na zmrzlinu, takže jsem celou cestu na těch pitomých miskách seděl. Ještě teď z nich mám na zadku otlačený kroužek.
8.6. 2000
Včera jsem hned z práce odjel na návštěvu. Báječná akce. Jednak už tolik nepiju, protože po dlouhý době jsem nevypil celou flašku fernetu (asi dva panáky jsem tam nechal) a …no nebudu tu popisovat celou akci, rodiče přítomné slečny by mne chtěli zabíti. Samozřejmě jsem vůbec nespal a dneska v 6 ráno jsem jel vlakem rovnou do práce.
9.6. 2000
Dneska jsem si přečetl deník Miloše Čermáka z 1. června. Má tam zajímavou radu. Cituji z jeho deníku:
V autě mi pak Láďa zničehonic povídá: „Teda dneska je den jako korálek.“ Užasle jsem se na něj podíval: „Jako korálek? Člověče, ty mluvíš jako básník.“ „Balím na to holky,“ řekl. „Jen si to představ: místo tebe tu v autě sedí kundička a já řeknu: Dneska je den jako korálek! Jen to vyslovím, už jí jdou nohy od sebe.“ Nevěděl jsem, co na to říct. „Měl bys to taky někdy zkusit. Skoro stoprocentně to zabírá,“ řekl mi.
Konec citace.
No tak teda pane Láďo, to je pěkná blbost. Jel jsem dneska do Podbořan a hned za Žatcem nabral stopařku. Postupoval jsem přesně podle návodu. „Dneska je den jako korálek“, oznámil jsem jí po pár kilometrech nezávazných keců. Podívala se na mě jak na debila. „Den jako korálek?“, zeptala se, „Jak může bejt den jako korálek? Den může bejt na hovno, může chcát nebo pražit slunce, ale nemůže bejt jako korálek, vole!“. Pokýval jsem hlavou, letmým pohledem zkontroloval, jestli jí přece jenom nejedou nohy od sebe, jak se psalo v návodu a nasadil jsem výraz pro den, kterej je na hovno.
10.6. 2000
Dnes má matka svátek, tak jsem raději zdrhnul do práce, abych se nemusel nějak svátečně angažovat. A hned z práce jedu do Plzně oslavit Tarabisovu státnici. Mňam, bude fernetek.
Když jsem dneska ráno zdrhal do práce, tak jsem jako obvykle běžel a z toho se dalo jistě usoudit, že jsem pospíchal. Zrovna jsem běžel kolem rodinky, kde otec byl v nažehleném obleku, matka v bílých šatech a chudák synek, odhadem desetiletý, byl navlečen do obleku s příšernou zelenou kravatou. Vtom otec rodiny vyrazil a zastoupil mi cestu. „Vidím, že spěcháte mladý muži“, pravil, “ a proto mi dovolte, abych Vás zdržel“. Už tahle věta mě ujistila, že dotyčný nebude normální. A měl jsem pravdu. Otevřel kufřík a jal se z něj vytahovat tiskoviny. Zasraný Jehovista. Nemám nic proti nikomu, ale jen do té doby, než mě začne omezovat. Nasadil jsem obvyklou antijehovistickou taktiku. S imbecilním výrazem jsem převzal nabízené časopisy a aniž bych se na ně podíval, nacvičeným pohybem jsem je před ním roztrhal. Strnule na to zíral. Věřící člověk s nevěřícným výrazem.
Ještě než jsem doběhl do práce, zjistil jsem, že konkurenční boj mezi vietnamskými obchodníky přitvrzuje. Zatímco dosud alespoň navenek působili dojmem, že konkurenci se nebrání, tak dneska jeden Vietnamec stál před svým krámkem a řval z plných plic:“ Ja nelepsi viet vemést!!!“. Vzhledem k tomu, že jsem kdysi Vietnamce učil česky, pochopil jsem že vyřvává, že je nejlepšín Vitnamec ve městě. Docela se těším, že to takhle půjde dál. Třeba po sobě budou střílet a přestřelky já miluju. Jsem natolik úchylný, že koukám na westerny a to hlavně na ty klasické, kdy je tam padouch a hrdina a hlavně – přestřelky.
11.6. 2000
Včera večer jsem jel na čundrslevu do Plzně. Jenže v Blatně se měnili průvodčí. Takže z Blatna až do Plzně jsem každou zastávku přebíhal z vagónu do vagónu, abych se nepotkal s průvodčím. Asi jsem mu musel připadat jako blb, když on vždycky z jednoho vagónu vystoupil, já z jiného…minuli jsme se a každý zase nastoupil do jinýho. Naběhal jsem takových kilometrů, že mě ještě teď bolí nohy.
V Plzni jsme šli do hospody na 19 stupňovýho Portýra. Protože v hospodě nepiju a pivo už vůbec ne, tak jsem si dal tonik. Tarabis, jeho sexuální přítelkyně Monika i kamarádka Paula se zřídili a já jsem se nudil, tak jsem se bavil aspoň tím, že jsem koukal na Tarabise. Ten dalšího Portýra nalil do Paulinýho psa. Lidi v hospodě na to koukali, jak ten pudl chlemtá, fotili si nás a objednávali psovi tequilu. Když jsme odcházeli, pes boural do schodů, padal na hubu a Paula ho na vodítku táhla po břiše. Samozřejmě jsem nespal, tak jsem se v noci nudil a koukal na Moniku a Tarabise, jak spokojeně chrápou, slintaj do polštáře a vytlačujou mě ze společné postele.
Ráno jsme si udělali piknik v parku a koukali s Tarabisem na ženský, jak se hezky opalujou nahoře bez. Monika řekla, že jí to uráží, tak jsme jí svlíkli do kalhotek. Asi se styděla, protože se marně snažila schovat za kytaru. Pak se ještě Tarabis nudil a nakydal jí po celém obličeji jogurt se smaženejma játrama. No a pak jsme jeli do Žatce. Tarabis neměl ani korunu, tak jel obehrát otce v kartách, jak to vždycky dělá.
12.6. 2000
Nic zvláštního. Akorát jsem si vzpomněl, jak jsme se v hospodě bavili o domácích zvířatech, tak o tom asi napíšu něco jako povídku. Zase je počasí, kdy ženský běhají v oblečení, které rozmrazuje hormony. S Tarabisem jsme vymysleli metodu kochání, kterou jsme nazvali:“ Pohled kovboje“. Znáte takový ten upřený pohled kovboje při přestřelce…no tak to je přesně ono. Málokdy se totiž najde ženská téměř dokonalá a tak je dobrý dojem z některých jejích partií ničen pohledem na jiné partie. Proto je metoda „Pohled kovboje“. Soustředím se tím upřeným pohledem jen na partie, které za to stojí a ty ostatní ignoruju. Takže teď už nehodnotíme ženštiny jako například:“Ta má super zadek, ale v obličeji hnusná jak kýbl ropuch“, ale hodnocení „Pohledem kovboje“ zní:“ To je ale hezkej zadek!“. Takže se v podstatě teď můžu kochat každou ženštinou, protože jen na málu z nich se nenajde žádnej bod zaměřitelný „Pohledem kovboje“.
13.6. 2000
Tak jsem dneska uplatnil „Pohled kovboje“, soustředil jsem se na špičkový poprsí a … a težce jsem naběhl obkročmo na sloupek k ohraničení křižovatky. V hlavě bylo poprsí nahrazeno okamžitě tmou. Kdybych byl kovboj při souboji, tak už jsem mrtvý. Po dlouhý době jsem se zase postavil na brusle. Ach ta bolest.
14.6.2000
Ne, nikdy ze mě nebude normální řidič. Bravurně jsem sice vycouval z garáže, ale přitom jsem nezapomněl urazit venkovní zrcátko.
15.6. 2000
Tak jsem se dneska ráno vrátil z Prahy. Měním se k lepšímu a dbám na svou životosprávu! Vypil jsem tam asi jenom 3 panáky ferneta a dokonce jsem asi hodinu a půl i spal! Také jsem sežral 8 toastů a půl kila oliv, takže to s tou životosprávou asi nebude až zas tak žhavé.
16.6. 2000
Tak po delší době zase vidím. Je to občas fajn, vidět občas na obě oči. Bývalá spolužačka Pavla dnes udělala státnici. Tedy aspoň doufám, že jsem dobře pochopil její SMSku: „Mám to!!!“ a že tahle SMSka nevyjadřovala jisté pravidelné období života žen. Taky se tady stavila nějaká Němka a přivezla mi staré mapy Žatce, čímž mě převelice potešila. Takže se jdu kochat starým Žatcem a zjišťovat, kde je ulice Hitlerova a kde Himmlerova a Goebbelsova a Heydrichova a…. a také jsem nechutně ospalej, takže jak by řekl Tarabis:“ Vyhonit, vyčůrat, vyzvracet a spát!“
17.6. 2000
Další hnusný den. Už za dva týdny si beru čtrnáct dní volna a budu se flákat a flákat a flákat… Jenom se musím před dovolenou pořádně najíst, protože mě asi jako obvykle čeká čtrnáct dní, kdy budu hladovět a jíst maximálně to, co někde utrhnu na zahrádkách.
18.6. – 20.6. 2000
Spadlý server a protože si jiný než zdejší deník nevedu a mám sklerózu, tak sem nic nepíšu, protože si nic nepamatuju.
21.6. 2000
Jel jsem se Zelím autem. Jako obvykle jel devadesátkou po městě a když skoro smykem vyjel zatáčku, pár desítek metrů před námi na přechodu chodec. Chodec sebou vyděšeně trhnul a uhnul doleva. jenže Zelí taky doleva. Chodec cuknul doprava. A Zelí zase doprava, přímo na chodce. Naposled se chodec pokusil uprchnout do strany, ale Zelí zase neomylně přímo na něj. Pak se chodci strachem a hrůzou podlomila kolena, kleknul na silnici a Zelí ho o pár decimetrů minul.
„Minul jsem! Zase! Jsem nejhorší řidič na světe!“ volá nešťastně Zelí.
22.6. 2000
Včera jsem byl s Pavlou, jejím patologem Bejkem, Zelím a Houmrem v hospodě. Protože při mém štěstí opět navštívilo mé levé oko cizí těleso, tak patolog dopil pivo a vezl na pohotovost. Tam mi řekli, že mám jet na oční do Mostu, což samozřejmě neakceptuji. No snad časem začnu vidět. A jestli ne, tak se asi budu muset poohlídnout po novým oku.
24.6. – 25.6. 2000
Báječnej víkend. Kdo ví, ten ví, kdo neví, tomu nevysvětluju.
26.6. 2000
Včera jsem potkal 7 revizorů za 2 minuty, jeden mě chytil. Dneska mě chytil revizor v metru zase, ale tentokrát jsem musel i zaplatit, protože tam vopruzoval policajt. Pak mě ještě vyhmátl revizor ve vlaku, pak mě seřval šéf…nedobrý to den.
29.6. 2000
Dneska jsem šel do práce a viděl jsem bílého vrabce. Normálně bílý vrabec. Nebyl jsem opilý. Koukal jsem na něj a myslel, že si někdo dělá srandu a dal na keř nějakou hračku. Ale ne. Tak tam ten bílý vrabec seděl a koukal na mě. Chvíli jsme tam na sebe jen tak koukali. Pak vrabec odletěl. Letěl se někam flákat. A já šel do práce. Proč jsem se narodil jako vůl, když bych chtěl být vrabec? Náš pes včera vypil vodu z nějakýho květináče. Asi pan zahradník vydatně přihnojoval, protože pes celou noc vydatně zvracel.
30.6. 2000
Ten kos, kterého jsme kdysi z legrace posypali sádrou, zmoknul, sádra ztvrdla a kos chcípnul. Takže na tu chalupu už asi pozvaní nebudeme.