24.5. 2012 čtvrtek – 1.6. 2012 pátek
Dalších sedm nočních na dublinském letišti. Nefunguje fax, nefunguje kopírka a hranatým monitorům z pravěku trvá dvacet minut, nežli se rozsvítí.
„Dvacáté první století, víte? Nepotřebujeme fax, kopírky a obálky. Můžeme užívat elektronickou poštu, hvízdání a luskání prsty. Zkrátka rychlé technologie přesunu informací,“ pravím šéfovi.
A o zhruba tři sekundy později mi nad hlavou přeletěl Iolar, zrekonstruovaný dvojplošník našich aerolinií. Další fází rozvoje naší společnosti bude fasování kyjů, bederních roušek a následně instrukce, kterak odtáhnout kolegyně za vlasy do jeskyně.
2.6. 2012 sobota
Skrze Vídeň jsem odletěl do Barcelony. Nebylo to poprvé, co jsem poctil hlavní město Katalánska svou návštěvou. Kdysi jsem do Barcelony dojel autostopem se svým šíleným spolužákem panem Václavem. Časy se změnily. Ubylo mi vlasů, přibylo kilogramů a trpkých zkušeností. Zatímco já jsem trvale zubožován časem, město Barcelona se nikterak nemění. V ulicích je stále více vlajek Katalánska nežli těch španělských. La Sagrada Familia, škodolibá pomsta pana Gaudího, jest stále stejně nedostavěna. A na Las Ramblas činí součet turistů a stánků s kýčovitými suvenýry přesně bambilion.
Ubytoval jsem se u stadionu fotbalového klubu FC Barcelona. Stadion se vyznačuje hlavně tím, že se tam schází spousta lidí, všichni křičí a na trávě pobíhá stádečko upocených sportovců s nagelovanými vlasy.
La Boqueria, Barcelona
3.6. 2012 neděle
„Hlavičku! Kupte si hlavičku a dostanete vypíchnuté oko zdarma!“ láká mne trhovkyně na tržišti La Boqueria. Pokud jde o jídlo a tržnici, není na světě mnoho míst, která by zastínila barcelonskou La Boqueriu. Ač první zmínky pocházejí až z počátku 13. století, vůbec bych se nedivil, kdyby sem už v pravěku lovci vodili na porážku mamuty a asijští obchodníci naváželi nudlové polévky. Vše od masa čerstvého, vařeného, pečeného i zkaženého, přes ovoce a džusů z něj na místě vyráběných, stohy zeleniny a ryby s ohnivě červenými žábry až po do slušivých řad narovnaných ovčích hlav stažených z kůže.
„Hlavičku nechci, ale vypíchnutých očí bych si vzal celou bedýnku,“ požaduji po trhovkyni.
„E?“
„No co. Na žužlavé jednohubky!“
La Boqueria
4.6. 2012 pondělí
Pan Antoni Gaudí bezpochyby šílenec byl. Nebýt ovšem pana Gaudího, v Barceloně by si návštěvník mohl dát ovčí hlavu na tržišti, zakřičet na fotbalovém stadionu a odjet zpět do Horní Děložné a vyprávět vesničanům, jak je Barcelona nudná. Pan Gaudí ovšem vzal do ruky tužku, křivé pravítko a počal se činit. Výsledkem jest architektura, kde betonový salamandr patří ještě k tomu méně podivuhodnému. Balkóny připomínající chaluhy, zdi domů s bradavicovitými vybouleninami, vlny a věžičky všude, kam jen oko či mysl artritidou sužovaného pána dosáhly.
Osobně mi pan Gaudí učaroval zejména bezbřehou škodolibostí. Jak jinak si vysvětlit projekt chrámu La Sagrada Família. Budovaný již třetím stoletím, přičemž dost pochybuji, že se dožiji dokončení. Trpělivost několikráte došla i stavitelům, pročež se stavba odchyluje od původního projektu a (dle mého) je například tolik diskutovaná nová fasáda utrpení Krista na míle vzdálena návrhům pana Gaudího. Trpělivost došla i zlodějům a pedofilům z Vatikánu, pročež přede dvěma lety vysvětil papež katedrálu ještě nedostavěnou.
Jedna z mnoha architektonických explozí pana Gaudího
„Šťááááávičkááá,“ kvílím přiopile a motám se kolem Sagrady. Ač jsem mládí trávil ve společnosti vodky, fernetu a absintu, na stará kolena oceňuji jemné chuti. Což může být poněkud zrádné ve chvíli, kdy vypiji demižon sangrie.
5.6. 2012 úterý
Jest doba, kdy je módní kvílet nad tím, jak je svět zlý. Že pečení holubi nevlétají do ústní dutiny, že dobrodinci nevkládají nepracujícím do chřtánů koláče. Doba se nazývá „ekonomickou krizí“ a zejména snědé národy jižní Evropy naříkají. Mimo jiné naříkají i Španělé a Katalánci.
Stojím před budovou námořního muzea. Vcházím dovnitř a za pultem sedí tři babizny.
„Prosil bych vstupenku, hodlám se kochat plachtovím vašich exponátů, sledovat papoušky na ramenech pirátů, zkrátka si užít moře a historie,“ pravím vzletně.
„Máme zavřeno,“ pravila první babizna.
„Otevřeme za dva roky,“ pravila druhá babizna.
„Potom se stavte, rádi vás uvidíme,“ pravila třetí babizna.
Konsternován odcházím do přilehlé restaurace. Po několika minutách se mi podaří najít barmanku, která mi se znuděným výrazem sděluje, že si mám počkat.
„Asi tak půl hodiny. Zrovna obědváme,“ pravila a ledabyle pokynula rukou ke stolu. U stolu vesele hodovali všichni kuchaři, všichni číšníci a všichni ostatní podržtaškové.
Doufám, že celé Španělsko zbankrotuje, dojdou jim čínské polévky a iberijští imperialističtí vepři boubelatí budou držet hladovku.
Tolik ekonomická vsuvka. Považuji se totiž za schopného analytika španělské hospodářské situace, jelikož jsem nejednou hrál piškvorky na přednáškách na Vysoké škole ekonomické.
Chuť jsem si spravil večerní konzumací celé řeky sangrie v pěkných barech starobylé čtvrti Barri Gotic. Rezignoval jsem na intelektuální konverzace o autentičnosti této části města a jal se prolévat si chřtánem hektolitry oblíbené sangrie. Netuše, jak náročná bude cesta zpět na hotel labyrintem barcelonské podzemní dráhy.
Barri Gotic, Barcelona
6.6. 2012 středa
Vynalézavost obyvatel Barcelony nezná mezí. Po olympijských hrách, jejichž symbolem se stala píseň zpěvačky vyžrané do prasečí podoby a v té době již mrtvého kníratého zpěváka ze Zanzibaru, zvelebili Barceloňané pobřeží výstavbou městských pláží. Dnes slouží pláže hlavně k tomu, že si na nich Skandinávci, Irové a Britové díky slunečním paprskům pořídí neuvěřitelně ohnivou kamufláž a pod vlivem alkoholu se potácí po nábřeží. Místní obyvatelstvo to kvituje s povděkem, jelikož si poměrně levně pořídilo podívanou na davy bolestí se svíjejících turistů. Aby nedošlo k invazi rudokožců do města, jest v ulicích vedoucích od pláží k vidění mnoho nápisů „Nelezte do města nahatí“ a „Nechoďte do divadla v plavkách“.
Odpoledne jsem odletěl do Dublinu, jelikož mne postrádal zaměstnavatel. A já postrádám zaměstnavatelovy peníze.
7.6. 2012 čtvrtek – 14.6. 2012 čtvrtek
S devastujícími účinky krize na irské hospodářství mizí nejen peníze z mého konta v nenasytných hlubinách irského štědrého sociálního systému podpory líných a neschopných. Mizí i zástupy cizinců, které již nebaví pracovat za víceméně stejné peníze jako ve svých zaprděných vlastech. A tak se stalo, že z desítek mých polských, estonských či maďarských kolegů zůstalo jen pár dezorientovaných jedinců, případně jedinců rezignujících na život plný civilizačních výdobytků, kterých se v Irsku nedostává. Namátkou jmenuji výdobytky jako jsou teplá voda, domy bez plísně, ovoce a zelenina nechutnající po umělé hmotě a tak podobně.
Pročež jsem vystaven intelektuálním projevům irských kolegů, u nichž se mentální vývoj nevratně zhroutil a rozkvetl v podobě žebříčkové nervové soustavy, navíc ne zcela nefunkční.
„Uááá, uááá, pálííí!“ vříská jeden z irských kolegů a poskakuje po letištní ploše v pozici kastrovaného žabáka. Následně si drží trenýrky co nejdále od těla a vpouští si do rozkroku chladový irský vítr.
„Nikdy, již nikdy nebudu jíst pálivé mexické papričky holýma rukama a poté si počítat varlata!“
Pročež jsem vzápětí na kolegovu identifikační kartu v očekávání legrace napsal „Downův syndrom“. Marná práce. Kolega netuší, co znamená „syndrom“, o přívlastcích nemluvě.
15.6. 2012 pátek
„Fontána, maminko, že?“ táže se šklebák matky a ukazuje na mne ošklivým dětským prstíčkem.
„To není fontána, to se jen pán potí,“ praví ženština.
A má pravdu. Pot ze mě cáká všemi póry, léto zkrátka nemám rád.
16.6. 2012 sobota
Spalte Bibli a kuchařku s čínskými jídly! Jistoty jsou pryč! Dobro zmizelo v propadlišti dějin!
Sadisté budující mi u domu dětské hřiště se překonávají. Pod oknem mi na podzim navršili obrovský kopec zeminy. Ve velice těsné blízkosti mého okna. Nyní na opačném konci rozlehlého areálu pro vřeštící šklebáky zbudovali dřevěnou věž. Mezi věží a vrcholem kopce u mého okna natáhli ocelové lano. Na ocelové lano navlékli kolečko kladky se smyčkou a držadlem.
Vzzzzzzzuuuuíííííí….. z dálky se nyní co pár minut přibližuje mechanický zvuk vydávaný pohybem kladky. Zvuk začíná na dřevěné věži a ďábelským tempem se blíží k mému oknu. Mechanický zvuk je však doprovázen něčím daleko horším. Zvukem mučivým, mečivým, kvílivým, drásajícím nervy, maso i špek mého nebohého těla. To zlovolné matky upevňují své šklebáky na držadlo pod kladkou a extaticky ječící potomek jest samospádem vyslán směrem k mému obydlí.
Nastal čas vyvěsit bílou vlajku? Možná. Avšak jen proto, aby se bílá zbarvila krví obětí sousedských bojů!
Království za kulovnici!
17.6. 2012 neděle
„A dost!“ pravil jsem sobě poté, co mne opět celý den znásilňovalo nemilosrdné slunce. Zakoupil jsem sobě letenku na Ledový ostrov. Již se těším, kterak budu v trenýrkách poskakovat v iglú, stavět sněhuláky a slintat si na vous, abych si pořídil chladivý rampouch. Odlétat bych měl za deset dní, mám tedy dost času, bych se naučil hmaty a chvaty, kterými zneškodním lední medvědy, prodavače suvenýrů, Pražáky a jinou havěť, která se na Islandu jistě bude vyskytovat.
18.6. 2012 pondělí
Více jak tři čtvrtě roku po nehodě. Ač má právnička bombarduje pojišťovnu dopisy a nejrůznějšími požadovanými lejstry, odpovědí jest arogance, ignorace a mlčení.
Typický příklad:
Dopis pojišťovně od paní právničky:
„Poškozený (tlustý pan Chocho) by rád dostal pět peněz pro svého otce, který se jel osobně přesvědčit do nemocnice, jak jeho nezvedený syn po krvácení do mozku slintá a vydává divné zvuky.“
Týdny až měsíce se nic neděje, následně dojde dopis od pojišťovny:
„Zašlete technický průkaz vozidla.“
Právnička zasílá technický průkaz vozidla. Týdny až měsíce se nic neděje, následně dojde dopis od pojišťovny:
„Zašlete řidičský průkaz řidiče.“
Právnička zasílá řidičský průkaz. Týdny až měsíce se nic neděje, následně dojde dopis od pojišťovny:
„Poradíme se, zhodnotíme situaci, posoudíme fakta a někdy dáme vědět, jak jsme se poradili, zhodnotili a posoudili.“
Týdny až měsíce se nic neděje.
Paní právnička mne nabádá k trpělivosti. Doufám, že trpělivost úzce souvisí s bodnými, sečnými i střelnými zbraněmi.
19.6. 2012 úterý
Se zděšením jsem zjistil, že Island je prý drahou destinací, čínská polévka stojí bambilion a drožkaři po Reykjavíku za pět peněz nejezdí. Pročež jsem se vetřel ke skupině dobrodruhů a expedičníků, která na Island také letí a jistě nebudou váhat a ujmou se staršího chromého pána. To jako mě.
20.6. 2012 středa
Jest léto, vzduch se tetelí a je plný hmyzu. Pohled na hejna much, na třepotající se motýly i pilné včelky mne naplňuje neklidem. Nedojde k přemnožení hmyzu? Kdo bude regulovat bzučící tvorstvo, když ještě stále nemám další motocykl?
Motocykl si však zřejmě jen tak nepořídím. Jednak proto, že cpu peníze do chřtánu bance (civilizovaní lidé tomu říkají „splácení hypotéky“) a jednak proto, že se levou rukou sice již bez obtíží trefím do nosní dírky, avšak na ovládání motocyklu to ještě zrovna moc není. Navíc rozbitá pánev bolí i při sedání na záchodovou mísu, natož při případném poskakování na motocyklovém sedle či nádrži. Zažívám tak strašlivá muka. Absence motocyklu jest horší než nedostatek čínských polévek, nežli prázdná láhev od fernetu. Tělo i mysl si žádá motocyklování silněji než cikánský dav sociální dávky! Úpím a trpím! Jsem na tom dokonce tak zle, že bych nepohrdnul severokorejským skútrem, motocyklem Harley Davidson, polským kočárkem ani jinými podobnými zrůdnostmi.
Místo nelítostného boje s hmyzem mne tak čeká minimálně několik měsíců rehabilitace a boje s pojišťovnou.
21.6. 2012 čtvrtek – 25.6. 2012 pondělí
Kolega Ding Dong jest známý v celé firmě jako nejpomalejší člověk, který byl kdy zaměstnán leteckou společností. Recesisté z řad kolegů ho chtějí instalovat do parku jako statický exponát. Jiná skupina kolegů navrhuje prodat Ding Donga k lékařským pokusům jako objekt vhodný ke studiu pohybového aparátu v klidové fázi.
Je však ještě hůře – kolega začal koktat.
„Aj aj aj aj… vont….éééééé… nam nam nááámbrrrr…. tu tu tu tu tů,“ koktá Dingo Dong do sluchátka a objednává si dovážku jídla z čínské restaurace, položku číslo dvě.
„Ár jů šur? Nambr tů? Fajv tajms?“ ozývá se s čínským přízvukem.
„Je je je jes…. nam nam nambrrr tu tu tu tu tů….ééé ééé ééé….“
„Oukej, „zavěsil pan Číňan a nenechal nebohého kolegu domluvit.
Což se ukázalo jako problém. K Ding Dongovu zděšení mu Číňané dovezli pětkrát vepřové nudličky na pálivý způsob.
Nesměji se. Jelikož mi kolega Ding Dong podobným způsobem několikrát za noc hlásí čísla letů nebo například kvantitu nakládaných výbušnin.
26.6. 2012 úterý
Z práce dusám k odbavovací přepážce a za chvíli se již točím bokem, abych se vlezl do dveří letadla do Prahy. Tahám sebou potrhaný spacák, troje trenýrky, ba i teplé ponožky. Již zítra odlétám na ostrov Island, kde jistě řádí sněhové bouře, Poláci, vichřice a jiné přírodní drsnosti, testující výletníkovu odolnost. Ve městě Praha jsem sobě zakoupil fotoaparát a večer trojitou čínu. Na hotelovém pokoji jsem objevil plesnivé jídlo, láhev s plísňovou hladinou na nedopitém nápoji a plesnivý roh pokoje. Jaká to čest, sdílet pokoj s panem Penicilinem.
27.6. 2012 středa
Vyrážím na letiště, kde se mám setkat se zbytkem výletníků.
„Tož já su ze Vsetína a pracuji s výbušninami. Hlavně to musí bouchat. A když mě něco nasere, tak provádím dechová cvičení, kurva do píči,“ představil se první z výtečníků, rázovitý cestovatel z Valašska.
„Prepáčte, ja som zo Slovenka a vyznám sa v dámskych ritiach,“ představil se Ten, co se vyzná v dámských řitích.
„Ahoj,“ pravil další z účastníků a i podle jediného slova bylo jasné, že vzal přípravu výletu k islandským sirným pramenům velice vážně. Všichni jsme zavrávorali, jelikož se z úst pana Sirného dechu vyvalil zápach rozbitých velikonočních vajíček z předminulého století.
Vodopád Glymur
Ten, co provádí dechová cvičení zatnul zuby, pěsti a počal zhluboka dýchat.
To nejlepší však mělo teprve přijít.
„Jééé, ahóóój hoši, já jsem inženýr Rudolf z Prahýýý,“ pravil s výrazným pražským akcentem chlapec lehce popubertálního věku. Přitom si v načesaných vlasech posouval sluneční brýle s masivní bílou obroučkou. V pravé ruce držel kabelku, kterou ležérně pohupoval.
Pan Sirný dech vypustil z úst úžasem další várku jedovatého plynu, my ostatní se zmohli jen na tiché zírání.
„A kurva. No. Zajistil jsi na Islandu to auto, jak jsme se domlouvali a jak jsi sliboval?“ otázal se Ten, co provádí dechová cvičení.
„Jééé, to jsem nestihl,“ odvětil s bohorovným klidem inženýr Rudolf.
Ten, co provádí dechová cvičení začal zhluboka dýchat.
Na letišti v islandském Keflavíku jsme počali dojednávat pronájem automobilu. Jelikož nikdo z pěti členů výpravy nehovořil anglicky nikterak dobře, dojednávání připomínalo spíše šampionát v koktání a mávání rukama.
„Okamžitě přestaň funět!“ huláká Ten, co provádí dechová cvičení a snaží se vrazit Sirnému dechu do hrdla sprej na osvěžení dechu.
„Jéééé, jéééé! Kolečka! Motor! Přihrádka na mé brýle! Velký kufr na mou kabelku!“ poskakuje kolem automobilu inženýr Rudolf.
Nasedáme a vyjíždíme na východ, na Reykjavík, hlavní město ostrova. První překvapení se netýká čarokrásné islandské přírody, nýbrž věci podstatně prozaičtější – nákupu. Po návštěvě supermarketu je možno zjistit, že hrůzostrašné historky o šílených islandských cenách se nezakládají tak zcela na pravdě. Základní potraviny je možno zakoupiti za pět peněz a ani při větším nákupu není nutno odevzdat do zastavárny skleněné oko a pletené trenýrky od babičky.
Jelikož jest léto, netřeba si činit starosti se stmíváním, den trvá dlouho předlouho a ani noci nejsou temnější než mraky nad krchovem. Pročež neleníme a po pobřežní silnici jedeme na sever a poté odbočujeme k vodopádu Glymur. Glymur jest druhým nejvyšším vodopádem Islandu. Až do loňského roku byl Glymur uváděn jako nejvyšší vydopád ostrova, ale nová měření v roce 2011 ukázala, že vodopád Morsárfoss je o dobrých 40 metrů vyšší. Tedy, v případě Glymuru jde spíše o kaskádu, nežli nepřerušovaný pád vody. Ač se země nechvěje pod mocnými nápory vody, pohledy do soutěsky na téměř 200 metrů vysokou kaskádu jest pěkný. Po stěnách kaňonu jsou rozeseta hnízda racků a při troše štěstí je možno zaslechnout zoufalý výkřik zbloudilého poutníka, který uklouznul na hraně a zřítil se dolů. Já však to štěstí bohužel neměl. Pročež jsem nespokojeně zavrtěl hlavou a připojil se ke zbytku výpravy, která se promočena neustálým deštěm vydala dále.
Rackové u vodopádu Glymur
Další zastávkou byla díra. Není ovšem díra jako díra. Nejznámější islandskou dírou jest příkopová propadlina nacházející se v národním parku Þingvellir. Jizva v zemi jest viditelná široko, daleko i bystrozrako. Jde o předěl severoamerické a euroasijské kontinentální desky. Podívaná to není nikterak akční, leč zajímavá. Krajina kolem jest líbezná a to byl možná důvod, proč se zde kdysi dávno (možná dokonce ještě v době před čínskými polévkami) sešli islandští kmenoví náčelníci (takoví ti pánové s dlouhými vousy) a jedli, pili a jinak hýřili, čehož následkem byl v roce 930 nejstarší parlament světa, zvaný Alþingi.
„Nemá někdo ve spacáku více místa? Příjemně hřeji,“ pobíhá kolem pan inženýr Rudolf a točí kabelkou. Jak se ukázalo, pan inženýr si sice vzal kabelku, ale již ho nenapadlo vybavit se spacím pytlem, což je při stanování na Islandu poměrně závažný nedostatek. Jsou dvě hodiny v noci (či ráno) a kempujeme u malého městečka Laugartvatn. Místo ve stanu pro inženýra Rudolfa nakonec našel pan Sirný dech. Na oplátku za zahřívání nabídl pan Sirný dech metodu rychlého uspání. Po jednom dýchnutí a zhruba třech sekundách upadl pan inženýr Rudolf do stavu hlubokého spánku hraničícího s kómatem.
28.6. 2012 čtvrtek
„Skyr skyr skyr! Kdo byl na Islandu a nejedl skyr, jakoby tam nebyl. Lahodný a výživný, všude přístupný a nikterak drahý. Popravdě řečeno vskutku netuším, proč nelze skyr zakoupiti v každém obchodě a v každé chatrči po celém světě,“ pronáším hned po ránu moudrá slova a pronáším je do hromadného mlaskání, jelikož na skyru si pochutnávají všichni expedičníci.
Skyr jest islandský mléčný výrobek, na první pohled podobný jogurtu. Prastarý pokrm zmiňovaný už ve starých islandských ságách jest bohatý na proteiny, obsahuje minimum cukru a téměř žádný tuk. Žíti život ve společnosti skyru a čínských polévek, nic by mi nechybělo.
Odjíždíme do krajiny nejznámějších islandských gejzírů nedaleko Bjarnfellu. Jezírka se vzdouvající se vodou, syčení a sirný zápach jsou atrakcemi přitahujícími výletníky z celého světa. Není divu. Místo leží hned u silnice, všude vedou upravené pěšiny a otylá těla je možno uložit na přítomné lavičky. Nejvyhledávanější ze všech atrakcí jsou samozřejmě gejzíry. Jak je všeobecně známo, samo slovo gejzír pochází z názvu nejznámějšího gejzíru – Geysiru. Puntičkáři by samozřejmě mohli dodat cosi o odvození jména Geysir z islandského geysa a staří kronikáři by dodali, že jde o slovo mající původ ve staré norštině.
Gejzír Strokur
Nejsem však jazykovědec ani starý kronikář. Pročež mne zajímá pouze to, jak do některého z gejzírů naházet syrová vajíčka a poté je za pomoci síťky na motýly již vařená odchytit zpět.
Díky geotermálním aktivitám se aktivita gejzírů mění, momentálně jest nejatraktivnějším gejzír Strokkur. Prská co pár minut a nemálo návštěvníků si jej plete s Geysirem.
Zde poprvé si všímám naprosté absence pudu sebezáchovy Toho, co se vyzná v dámských ritiach. Tento občan nemá zábrany lézt do žhavé vody, strkat nos do sirných výparů a obecně činit věci, které by soudný člověk označil za poněkud méně bezpečné.
Další zastávkou jest vodopád. Gullfoss. Pravděpodobně nejznámější a zcela jistě nejnavštěvovanější vodopád Islandu. Pěkná podívaná jest tak poněkud pokažena hordami hlaholících turistů. Dvoukaskádový vodopád (11 a 21 metrů) jest mimo obchodů se suvenýry a parkovišti vybaven i pamětním kamenem, připomínajícím pověst o Sigríður Tómasdóttir, dceři dřívějšího vlastníka pozemků kolem vodopádu i vodopádu samotného. Pověst praví, že Sigríður zabránila využití (a tím i zmizení) vodopádu hydroelektrárnou tím, že vyhrožovala skokem do vodopádu. Tolik praví pověst. Realitou ovšem je, že Sigríður měla nadprůměrně velké poprsí a skokem do vodopádu chtěla na Islandu zpopularizovat soutěž Miss mokré tričko, jelikož byla neoddiskutovatelnou favoritkou celého klání. Ech. Nu dobrá. Poněkud „bezprsou“ pravdou je, že investoři zkrátka na stavbu hydroelektrárny neměli peníze.
Vodopád Gullfoss
Další zastávkou jest krajina vskutku čarokrásná, Kerlingarfjöll. Po nezpevněné, ale nikterak náročné cestě je možno dostat se k horám vulkanického (jaké to překvapení) původu v islandském vnitrozemí. Sníh, potoky a říčky, malé gejzíry a smrdící bahenní díry. K tomu modrá obloha a o krásu nesmírnou jest postaráno.
„Nejsem šílenec, do kopce nešplhám,“ sděluje Ten, co provádí dechová cvičení. Odděluje se od zbytku výpravy a místo po hřebeni se rozhodl jít potokem.
„Do prdele, hořím! Pomozte mi něco! Mám vařené nohy!“ ozývá se po několika minutách z prolákliny. Jak už to na Islandu bývá, ne všechny potoky mají studenou vodu. Nyní se Ten, co provádí dechová cvičení brodí vařící vodou, naříká a kvílí, nehezky nadává a zoufale mává rukama.
„Zhluboka dýchej! Vždycky tvrdíš, že je třeba zhluboka dýchat,“ radím z bezpečí nedalekého kopce.
Kerlingarfjöll znamená ve volném překladu „ženské hory“ a díky minerálům znásilněným horkými a sirnými prameny jde o hory až kýčovitě barevné, přičemž převažuje žlutá, okrová, červená, ba i zelená.
Kopce opouštíme jen neradi, jelikož jde vskutku o pěkné místo. Nejnešťastnější je pan Sirný dech, jelikož se mu díky nesmírnému množství sirných pramenů podařilo maskovat svůj smrdutý dech a několik hodin mu tak nikdo nenadával.
Kerlingarfjöll
Uháníme k Hveravellir, známé přírodní reservaci ležící u vnitrozemské nezpevněné, většinou šotolinové cesty Kjölur. Hveravellir jest místo plné sirných jezírek, gejzírů a největší atrakcí je zřejmě možnost vykoupati se v přírodních – více či méně upravených – prohlubních plněných horkou vodou. Celá smečka expedičníků z Čech, Moravy a Slovenska nic nedbala ticha přírody a s hulákáním naskákala mezi zděšené Islanďany.
„Cha cha chá! Já vám tady zatopím!“ dal se slyšet Ten, co provádí dechová cvičení. Následně se chopil masivní hadice přivádějící do bazénku vařící vodu z islandského podzemí. Vzápětí počali ostatní účastníci koupele kvílet, koulet očima a jejich kůže rudnout. Silně mi to připomínalo stav, kdy je do rychlovarné konvice vložena bledá akvarijní rybka.
Jdeme spát po půlnoci, bez známek stmívání. Jako obvykle jest kemp nesmírně udržovaný, tráva posekaná, toalety čisté a striptérky mladé.
No dobrá, striptérky v kempu nebyly. Ale měly být, aby od inženýra Rudolfa pochytily, kterak co nejelegantněji točit na předloktí kabelkou.
29.6. 2012 pátek
Po ráno, které následuje po zhrub tříhodinovém přítmí (eufemisticky nazývaném islandské letní noc) vyjíždíme dále na sever, k pobřeží. Přemluvil jsem celou posádku k projížďce lodí, aby mi všichni věřili, že existují i tlustější stvoření, nežli jsem já. Ano, jedeme na velryby.
Po cestě se ještě stavujeme o dalšího veleznámého a velice navštěvovaného vodopádu, tentokrát je na programu Goðafoss, v překladu cosi jako Vodopád bohů. Jde o hruba 30 metrů široký a 12 metrů vysoký vodopád podkovovitého tvaru, lemovaný rovinatou krajinou a bambilionem turstů. Dle jedné ze spousty interesantních islandských legend naházel do vodopádu kolem roku 1000 pohanský vůdce pan Þorgeirr Ljósvetningagoði (zřejmě šlo o jedince s mimořádnou pamětí a řečnickými schopnostmi, pokud byl schopen se naučit bez chyby vyslovovat své vlastní jméno) sošky pohanských bohů. Učinil tak po usnesení islandského parlamentu, který tak (opět dohady) učinil po libém přesvědčování křesťanskými hulváty. Dobří i zlí jazykové ovšem tvrdí, že pan Þorgeirr Ljósvetningagoði i nadále potají konal pohanské rituály a místo hostie z nekvašeného chleba užíval čínských polévek.
Godafoss
Kolem poledne dojíždíme k severnímu pobřeží Islandu, konkrétně do města Húsavík. Húsavík jest rybářské městečko zajímavé několika malými muzei, ale hlavně možností vyjet si na moře a poplácat si velryby po hřbetu. Výjimečně si nevymýšlím. Dvouapůltisícové městečko je natolik úspěšné v obírání turistů o peníze za vyhlídkové jízdy za kytovci, že jako jedno z mála na Islandu hlasitě haleká a kleje poté, co byl v roce 2006 u ostrova znovu povolen lov velryb.
„Bože dobrý, taká riť! Tie stehná! A ako pretŕča obliny!“ kvílí v kanceláři cestovní agentury Ten, co se vyzná v dámskych ritiach. Zakupujeme jízdenky na vyhlídkovou jízdu lodí a znalec ženských pozadí je v extázi. Vytrénované nohy a zejména hýždě islandských námořnic přivádějí jedince k extatickému hýkání.
Vyjíždíme malou lodí do zálivu, počasí je příjemné a kapitán vypadá jako pravý mořský vlk. Kolem nás projíždějí plachetnice, poletují papuchalci a k severnímu polárnímu kruhu je to přibližně dvacet kilometrů.
„Velrybááááá!“ volají turisté a poté klejí, jelikož je laškující keporkak obdařil ledovou sprchou.
„Bože, taká riť!“ volá Ten, co se vyzná v dámskych ritiach. Velryby ho vůbec nezajímají, zato celou cestu fotí a natáčí masivní pozadí islandské průvodkyně, vnučky kapitána.
„Jůůů, vidíte ten ocas? Určitě je to sameček! Jak vzrušující!“ křepčí pan inženýr Rudolf.
Keporkaci si skáčí nad vodu, válejí se a já jsem spokojený, jelikož mají větší břicho než já.
Keporkak u Húsavíku
Počasí je téměř neislandské, slunce pálí a jen jedovaté obláčky z výdechů pana Sirného dechu kazí dojem z nedotčené přírody. Přiotráveni dechem Sirného dechu a infantilními proslovy inženýra Rudolfa z Prahy s potěšením zastavujeme u Jökulsá á Fjöllum, druhé nejdelší islandské řeky. Cílem jest kochání se. Pročež po několika desítkách minut docházíme k řece samé a kochání může začít. Řeka zdobená množstvím vodopádů jest tu více a tu zase méně laskána z obou stran strmými břehy, pročež oko návštěvníka může spočinouti na pěkném kaňonu. Kaňon Jökulsárgljúfur (opakujte bez chyby 20x a získáte tím schopnost vyslovovat jedno z jednodušších islandských slov) jest národním parkem, byť navíc spadá pod národní park Vatnajökull (ne, nechápu to) a skýtá mnoho možností pro vycházky, ba i lehký treking. Místo dálkových pochodů ovšem znovu nasedáme do automobilu a jedeme tam, kde se chvěje země a vzduch je i pod jasnou oblohou prosycen hektolitry vody.
Kaňon Jökulsárgljúfur
Vodopád Dettifoss jest nejmocnějším vodopádem Evropy a není zrovna místem, kde by si lidé dávali romantická dostaveníčka, trhali smetanky a z piknikového koše tahali blumy. Masy ledově šedé ledovcové vody, hukot a temné dunění.
Kolem půlnoci dojíždíme k jezeru Mývatn. Další z řady vzorně upravených míst. Poněkud se ochladilo, jelikož sladký inženýr Rudolf z Prahy i se svou kabelkou odjel spát do hotelu, nemaje spací pytel ani stan.
Výletník u vodopádu Dettifoss
30.6. 2012 sobota
Jezero Mývatn je známo enormním počtem komárů, kachen a turistů. Nu nevím, ale viděl jsem již místa s více komáry, s více kachnami i více turisty.
„Šplouchá, jéééé, to šplouchá!“ kvičí za volantem pan inženýr Rudolf z Prahy. Neprozřetelně jsme jedinci dovolili usednout za volant pronajmutého automobilu a pubertální výrostek má nemaskovanou radost z toho, že na plný plyn projíždí brody netuše, jak je voda hluboká či zdali jsou pod vodou větší kameny nebo třeba nebezpečný sumec.
Hverfjall
Po krátkém výletu na vyhaslý kráter Hverfjall, vyznačujícím se svojí nezajímavostí, odjíždíme k jeskyním Grótagjá, ve kterých se nachází horké prameny. Zatopených jeskyň – či spíše puklin – je několik, ke koupání se ovšem hodí jen dvě. I tak jde o koupání pro masochisty, jelikož voda zde dosahuje teplot kolem 48 stupňů pana Celsia. Doporučuji počkat si několik let, jelikož se teplota vody každoročně snižuje.
„Ještě se natoč, takhle se předkloň… ach, to bude fotečka!“ aranžuje si inženýr Rudolf účastníky výletu a zběsile mačká spoušť. Voda v jeskyni je šíleně horká, dobrodruhům rudne kůže a Ten, čo sa vyzná v dámskych ritiach ve vařící vodě ztrácí vědomí.
„Ještě takhle zezadu kdybych si tě mohl vyfotit,“ škemrá pan inženýr Rudolf.
„Jdi do prdele, úchyle,“ žbrblá pan Sirný dech.
„Nu, nenechám se dvakrát pobízet,“ úlisně se usmívá inženýr Rudolf a já raději prchám z jeskyně na čerstvý vzduch.
Grótagjá
Čerstvého vzduchu jsem si ovšem neužil mnoho. Přiřítil se totiž pan Sirný dech a pravil, že nedaleko je krásná sirná a bahenní oblast. Poté zhluboka vydechl a já si byl jist, že byl na svět přiveden právě některým ze sirných pramenů.
Nu, pan Sirný dech se dle očekávání nemýlil a tak jsme dojeli k Hveriru. Hverir jest oblast pokryta dřevěnými chodníky a po krajině jsou natažena lana. Vše doporučuji využívat. Pole solfatár se již zdálky ohlašuje dýmem, zblízka chrchláním bubláním, říháním a pokašláváním, v děrách pobublává bahno, země má barvu síry a propadá se na mnoha místech, z malých kráterů se valí dusivý kouř a pára.
Nasyceni pohledem a sírou vyjíždíme k sopce Krafla, po jejímž výbuchu se vytvořil další kráter ozdobený jezírkem Viti. Jezírek stejného názvu (v islandštině Viti znamená Peklo) je po celém ostrově několik, Viti na Krafle patří k těm pěknějším. Kolem jezera jest několik kouřících puklin a stezka, na které se nachází bambilion turistů. Daň za přítomnost blízkého parkoviště a zpevněné cesty.
Jezero Vítí u Krafly
Směr vnitrozemí jest jediným správným směrem. Cesty sjízdné jen vozy s náhonem na všechna kola, množství brodů a šotolina je občas střídána polem balvanů. Tak trochu měsíční krajinou kolem studeně šedé řeky Jökulsá á Fjöllum k tábořišti Dreki nedaleko pidikaňonu Drekagil. Žádná tráva a vodopády s duhou, nýbrž kamenitá pustina a studený vítr z nedalekého ledovce Vatnajökull. Krajina nebývalé krásy.
Stavím si stan a blahořečím tomu, že jsem vyžraný jak vepř, pročež mne ani vichr islandského vnitrozemí neodfoukne.
Kemp Dreki