1.6. 2016 středa – 23.6. 2016 čtvrtek
Něco přes tři týdny nočních v kuse. Nemám nic proti fyzické práci, ale čeho je moc, toho je příliš. Například nemám rád vitamín D. Vitamín D jest obsažen v rybách. A když mi z Islandu přiletí dvanáct tun lososů, které je nutno manuálně (to jako rukama, jak jsem ke své nelibosti zjistil) přeložit, abych je mohl odeslat do USA (přes Island), mám vitamínu D plné zuby.
Ještě před pár lety jsem v práci trávil spoustu času za počítačem, v teple a s možností se na internetu dívat na nahaté obrázky a aktuální nabídky čínských polévek. Jetlikož však nemám rád lidi (což už se vyvinulo v poměrně sebedestruktivní fobii), dobrovolně jsem se přesunul nejen výhradně na noční směny, ale i tam, kde hrozí minimální riziko kontaktu s kolegy. Jak mi docela brzy bolestně došlo, minimální riziko kontaktu s kolegy je zejména tam, kde se pracuje manuálně.
Nemám rád kolegy a vitamín D.
Vitamín D mé ruce rozhodně neléčí.
25.6. 2016 sobota
Odlétám na týden do Turecka. Zakoupil jsem sobě zájezd od cestovní kanceláře. Poprvé v životě. A naposledy. Nikdy bych neřekl, že zrovna obyčejný výlet k moři se stane tím nejstrašlivějším zážitkem, který mne kdy potkal. Když tedy nepočítám ztrátu tašky s čínskými polévkami, kterou jsem dkysi nechal na autobusové zastávce.
Let z Prahy má několikahodinové zpoždění. Čehož mnozí cestující využívají k zakoupení alkoholu, který následně požívají.
„Tak já ti to tady udělám! Hned tady, pěkně mezi lidmi!“ volá v odletové hale malá dívčina pod vlivem alkoholu.
A to bylo naposledy, co jsem se pobavil.
26.6. 2016 neděle
Přistáváme v turecké Antalyi. Čeká mne spousta nových věcí, které jsem dosud nezažil. Například pořadové cvičení ve stádech. Byl jsem odvelen do skupiny tvořené dvěmi Ukrajinci, dvěma páry a rodikou ze Severních Čech a zbytek stáda tvoří páry ze severní Moravy. Stádo jest naloženo do autobusu a vyráží k hotelu. Pan řidič nemůže najít hotel. Autobusem se ozývají první nadávky se silným moravským akcentem.V hotelu nikdo nemluví anglicky, ke slovu přichází ruština. Nadávky s moravským akcentem neustávají.
Hotelové pokoje postrádají několik věcí. Například alespoň základní čistotu nebo tekoucí vodu.
Nadávky s moravským akcentem.
27.6. 2016 pondělí
Doprdele kurva to je na hovno, tož ne?“ zdraví se jadrně Moravané nad snídaní.
„To já už jsem byla na všech možných zájezdech, ale tady není maso! Má tu
být pět druhů masa, já to jako kuchařka musím vědět!“ ječí tlustá prasnice
od Ostravy.
Někteří hosté chodí s kýblem pro vodu do hotelového bazénu, aby si na pokoji
mohli spláchnout záchod.
„Doprdele kurva tož toto je na hovno!“
Moravština jest jazyk znělý, jak tak zjišťuji.
Chce se mi plakat a potichu tluču hlavou do zdi.
28.6. 2016 úterý
Doprdele kurva to je na hovno! Tož toto!“ ječí hned po ránu další z obézních klientek. U snídaně jsou zřejmě rajčata nesprávného tvaru.
Moravská část stáda se shlukla a pořádá soutěž v nadávání. Pročež jsem se
dozvěděl , že „úplně na hovno, kurva, že!“ jídlo, počasí, hotel, voda, Turci,
neturci, ryby, paryby, snídaně, obědy, večeře a některé druhy blanokřídlých.
Ukrajinci mlčky pijí jednu vodku za druhou a já potichu tluču hlavou do zdi.
29.6. 2016 středa
„Doprdele kurva to je na hovno! Tohle se nedá žrát!“ huláká silným ostravským přízvukem paní, která disponuje poprsím o obvodu staletého dubu a své povislé vnady si u snídaně pečlivě pokládá na stehna. Následně si rádoby nenápadně ukládá ze stolu do kabelky pečivo, sýry, zeleninu, ovoce i máslo. Až dosud jsem si myslel, že podobná jednání patří jen do říše pohádek a arsenálu zlých lidí pomlouvajících lid český a moravský. Tvrdé procitnutí.
Většinu dne trávím na bójce. Bójka je od břehu dobrých sto metrů. Sedím na
bójce a bojím se plavat zpět. Sedět na bójce dlouhé hodiny není nic moc.
VVečer trávím na pokoji a potichu tluču hlavou do zdi.
30.6. 2016 čtvrtek
„Doprdele kurva tož toto je na hovno! Deset tisíc euro!“ zařvala tlustá ženština, jen co po ránu rozrazila dvěře do jídelny.
„E?“
„Ulomil se mi přívěšek ke klíčům od pokoje! A oni po mně chtějí deset tisíc euro!“
„Cože? To jste asi špatně rozuměla,“ ozval se odkudsi nesmělý hlas.
„Tož su snad blbá? Říkali to! Neumím anglicky a oni taky ne, ale říkali to! Nejsu blbá, jsem
kuchařka! A zase tu není pět druhů masa!“ piští prasnice.
Zatínám zuby a odcházím na vzduch k moři. Poté plavu k bójce.
Večer na pokoji jako obvykle pláči zoufalstvím a tluču hlavou do zdi.