24.6. 2010 čtvrtek – 1.7. 2010 čtvrtek
Nepočítám-li kancelářské krysy, je nás, odvážných pracovníků Cargo terminálu 1 dublinského letiště zhruba třicet. Statisticky vzato, přežíváme podobně jako invazní jednotky v Normandii. Jen za poslední půlrok dostali dva kolegové infarkt, jeden si natrhnul ledvinu, jeden kolega zešílel a jeden má na zešílení náběh. Běžné úrazy jako zlomeniny nepočítám. Všemu pracovnímu nadšení vévodí nástěnka, kam lepíme fotografie kolegů, kterým se podařilo dokonat sebevraždu. Pravda, již několik let nová fotografie nepřibyla.
Letadlo
S kolegy po infarktu je nebývalá zábava. Stačí je chvíli hnát po letištní ploše před automobilem a oběti poté dobrou hodinu funí, hýkají, mění barvy, nemohou popadnout dech a osahávají si hrudník.
2.7. 2010 pátek
„Opravdu si myslíš, že to bude držet?“ táži se pana Vajsmana, muže mnoha řemesel.
„A co by nedrželo! Tady to podepřu prknem a když budu plavat, nesmím dělat moc velké vlny.
Nedávno jsem na jedné akci přislíbil dobrovolnou pomoc panu Vajsmanovi, staviteli neuvěřitelných věcí, snílkovi a opilci. Nadešel soudný den, já vsedl na motocykl a odjel do Bratislavy, kde pan Vajsman přebývá. Nyní stojím na dně jakési díry, v ruce zednickou lopatu, v kýblu podivnou hmotu a obkládám stěnu oné díry izolačními deskami. Bazén vypadá velice, řekněme, zvláštně. Na zahradní bazén je moc hluboký, moc objemný a metody jeho stavby jsou vskutku vajsmanovské. Jedna stěna bazénu se opírá o zhruba třicet centimetrů zeminy, za kterou už se nachází jen chatrný plot a pozemek souseda.
Bazén je jen jedno z několika podobných děl pana stavitele. Vedle bazénu stojí obrovský dům pro dobrých deset rodin. Dílo pana Vajsmana. Co na tom, že se propadla a zohýbala střecha, když si načerno přivezl mokré dřevo z národního parku. Co na tom, že se tu a tam zřítí zeď.
„Nevadí! Podepřeme! Zalepíme! Přibijeme!“ nezná pan Vajsman problémy. Za domem stojí velké mauzoleum, o kterém pan Vajsman tvrdí, že to bude udírna.
„Víc materiálu! Víc cihel! Větší, širší, vyšší!“ mává kolem sebe rukama přiopilý stavitel.
3.7. 2010 sobota
Jak už to u podobných šílenců bývá, ani dnes pan Vajsman nepolevil ve svých aktivitách. Nejdříve jsme stěhovali jeho kolegu. Tři tuny zbytečností včetně ohromné sedací soupravy z masivu, potažené sloní kůží. Půltunová pračka, lednice a tři a půl tuny starých časopisů, o kterých je jasné, že už je nikdo nikdy číst nebude.
Když polední žár trochu polevil a na všech se počaly projevovat účinky úpalu i úžehu, došlo na grilování. Ani zde vitálnost pana Vajsmana nedoznala změn.
„Vsadil jsem se, že za měsíc uběhnu maraton pod tři hodiny,“ pyšní se.
„To je ovšem pěkný výkon, to se na takhle amatérské úrovni jen tak nevidí,“ pochválil jsem atleta.
„Tak tak, výkon to bude! Poletím s větrem o závod!“
„I když v těchhle vedrech to bude dřina. Jaký je zatím tvůj rekordní čas?“
„Teoreticky právě tři hodiny,“ holedbá se.
„Teoreticky?“
„No ještě jsem maraton nikdy neběžel. Já vlastně neběhám vůbec. Ale když na to jdu vědecky, tak mi vychází tři hodiny. Podívej… ti malí běžci v televizi to běhají pod tři hodiny. Já nejsem trénovaný, tak zhruba hodinu přidám. Ale mám zase delší nohy, tak zase hodinu uberu. A vychází mi jasně čas lehce pod tři hodiny!“
4.7. 2010 neděle
Večer se pan Vajsman opět přiopil a navrch dorazil jeho kamarád, pan Koláč. Pan Koláč líčil nešťastně zážitek z minulého večera, kdy se pod vlivem alkoholu počal sápat na ženštinu, kterou eufemisticky označil jako „velká“.
„No ty kokot! Ta byla tak velká, že jsem se do ní nemohl dostat. Půl hodiny jsem tam strkal ruku, až jsem našel kalhotky. Po další půlhodině vchod… ale to bylo všechno! Copak ho mám jak chobot? Jako hadici u benzinové pumpy? To nešlo, nešlo! Nedostal jsem se tam, nedosáhnul!“ nešťastně kvílí pan Koláč, mohutně popíjí alkohol a pojídá léky na zničená játra.
5.7. 2010 pondělí
Čím častěji jezdím na svém motocyklu, tím více zjišťuji, že mi chybí fyzická kondice. Není to žádná legrace, stále mačkat spojku a točit řídítky. Vrhnul jsem se tedy na internet a vyhledal diskusní fórum, kde jistý jezdec radí, že při práci se spojkou pomůže posilování. Ne jen tak ledajaké, ale posilování s činkami!
Zakoupil jsem sobě elastické trenýrky a rukavice s nápisem Fitness. Poté vkročil do budovy, vibrující temnou hudbou. Na stěnách visely fotografie polonahých pánů s velkýma rukama a malou hlavou, s nohama jak kmeny vzrostlých dubů.
V místnosti čpící potem pobíhalo několik individuí a přemisťovalo těžké činky nahoru, dolů, dopředu a dozadu. Inspirován ohromným pořízkem, uchopil jsem taktéž činku. Místo provedení bicepsových zdvihů se mi ji ovšem pouze podařilo odkutálet do rohu a odřít omítku.
„Ty seš tu novej, co?“ otázal se pořízek.
„No,“ pravil jsem já.
„Tak hele voe, dám ti lekci, zdarma, jo?“
„No.“
„Nejdůležitější je hlava, jasný?“ pověděl obr.
„Hlava? Já potřebuji biceps. Na motocyklovou spojku,“ odporuji.
„Co?“ vytřeštil lektor zrak.
„No… chci sval. Stačí na levé ruce. Na spojku.“
„Svaly budou, dneska už to není problém. Co sypeš?“ padla další otázka.
„Sypu? Kam? Kam mám co sypat?“ nechápu.
„Ty voe… sypeš, zobeš, ne? Kreatin je jasnej, ale co k tomu? Něco extra silnýho?“
„Aha, výživu myslíš. No…. sypu si čínské polévky.“
Svalnatý cvičenec se na mne dlouho a podezřívavě díval. A mhouřil oči.
„Hele… tady chytni tu činku a jedeme kozy, kozy jsou základ.“
Neodporoval jsem, položil se na lavici a zabral. Nic.
„No… a teď to zvedni a pumpuj!“
„Již zdvihám.“
„Co? Cože? Ty vole, zařvi si, makej, dři, poť krev!“ huláká hromotluk.
„Proč bych měl řvát? Chci jen nadzdvihnout tu činku!“ oponuji.
„Ty voe… chápeš… to je v hlavě!“ počíná zvyšovat hlas svalovec.
„Kozy v hlavě?“
„Ty voe mlč! A poslouchej! Je to v hlavě, chápeš? Soustřeď se na kozy a zařvi si. Energii! Všechno do toho dej!“
„Úůůůůů,“ pravil jsem a zabral. Nic.
„Co děláš? Proč úůůůů?“ zůstal pan učitel zírat s otevřenou pusou.
„No tys mi říkal, že mám zařvat.“
„Ty voe… ale ZAŘVAT! Ze všech sil! Chápeš? Zařvi třeba… KURVA! A nebo JOOOOO! Nebo třeba SRÁÁÁČI! Potřebuješ se vybudit, jasný?“ ječí mohutný šílenec.
Sice nechápu, jak řvaní souvisí s lehčím ovládáním spojkové páčky na mém motocyklu, ale nechávám si poradit. Zalehávám pod činku a ležím.
„Co zase je voe? Proč nemakáš?“
„Přemýšlím, co zařvat.“
„Kurva, já se z tebe poseru! Něco zařvi! Něco silnýho, chápeš? Musí v tom být krev! Jak zařveš, musí z tebe jít strach!“ burácí kulturista.
„Zparchantělé plémě Huna Atilly!“ vykřikl jsem a opřel se o činku. Nic.
„CO-ŽE? Cos to zařval? Ty pičo. Seš normální? Tak tohle ne! Tak tohle fakt ne,“ vytřeštil zabiják oči, otočil se a odešel, kroutíce hlavou, vzpínaje ruce a pronášeje velice, velice neslušná slova.
Poté jsem půl hodiny mával tříkilovou činkou a klátil se u toho jak na instruktážním videu o epileptickém záchvatu. Následkem tohoto ďábelského tréninku jsem si namohl rameno a předloktí.
Činka, zobání a světlo prozření, propriety motocyklisty
Cestu zpět do bytu jsem na motocyklu spojku i plyn ovládal bez citu v bolestí sužované ruce. Křečovitým cukáním, pročež jsem poskakoval jak klokan po úžehu.
Tak tudy cesta nevede. Jelikož jsem však trpělivý jedinec a sval na spojku zkrátka chci, pořídil jsem si činku. Však se ještě ukáže.
6.7. 2010 úterý
Je to jasné, ještě stále nejsem motorkář. Občasný uživatel motocyklu, to ano. Ale motorkář? Kdeže. Pominu-li techniku jízdy, která by se jistě uplatnila v cirkuse malomocných či jako akční vizuální doprovod vystoupení Alexandrovců, zůstává ještě spousta dalších aspektů, kterými se od rytířů silnic odlišuji. Například helma.
Helma na mé hlavě mě neustále překvapuje. V zimě je v ní zima a v létě si připadám, jak kdybych vrazil hlavu do sklenice od okurek. Pravdou ovšem je, ze díky helmě jsem se naučil jezdit bez toho, abych se držel řídítek. Trénink mám na to pestrý. Za jízdy se například potřebuju podrbat na nose, který mě svědí. Jelikož nevnímám, že mám obličej zakryt hledím, opakovaně rukou do hledí mlátím, snaže se dostat k nosu a poškrábat se. Velice často také zapomínám, že mám helmu na hlavě, pročež jsem nucen za jízdy otvírat hledí a pracně vyšťourávat žvýkačku, kterou jsem si do helmy nechtěně odplivnul. Také jsem za jízdy schopen obě ruce vsunou do helmy a lovit hmyz, který se dovnitř dostal.
Pokroky jsem tak učinil pouze v názvosloví. Již vím, že to, čemu jsem říkal „malý kyblík“ se nazývá helma otevřená. Potom tu máme helmu „s takovým hýbacím tam na bradě“, což se odborně nazývá helma vyklápěcí. No a „ta s tím okýnkem“ jest helma integrální.
Helmy nosí motorkáři proto, aby jim nebyla zima na hlavu a aby nebyly vidět jejich ošklivé obličeje. Můj polský kolega nosí motocyklovou helmu proto, aby ji v rychlosti hodně přes 100km/hod otevřel a následně si nechal vyrazit zub čmelákem.
Zkrátka – bez helmy se motorkáři neobejdou.
7.7. 2010 středa
Motocykly jsou konstruované k několika účelům. Jednak proto, aby na nich řidič mrznul nebo se příšerně pařil. To podle počasí. Další funkcí motocyklů jest permanentní nasírání řidičů automobilů. Poněkud napětíplný vztah řidiče motocyklu a řidiče automobilu se u intelektuálně poněkud nevybavených jedinců na obou stranách mění v zajímavé laškování. Duševně nevyspělí motocyklisté se specializují na ukopávání zrcátek automobilů a produkování ohavně hlasitých zvuků z výfukových potrubí. Automobilisté se soustřeďují na vytlačování motocyklistů do protisměru či vyhazování předmětů z okének automobilů před motocyklisty. Stále populární, byť už ohranou metodou boje je nečekané otevírání dveří automobilu před motocyklem projíždějícím stojícími kolonami. Poněkud nechutným zvykem řidičů automobilů je používání ostřikovačů na přední sklo v těsné blízkosti motocyklisty, s čímž mám několik osobních zkušeností. A to vám pravím, vážení čtenářové, takový roztok z ostřikovačů v puse naprosto znehodnotí lahodnou chuť čínské polévky z předchozího dne.
Neposlední a zábavnou funkcí motocyklu je zprostředkovávání bližšího kontaktu mezi peněženkou motocyklisty a peněženkou policistů. Z pokutových bločků si již mohu vytapetovat polovinu obývacího pokoje a nemálo škod mě stály i obskurní úplatky ve formě sedmi dvacetikorunových mincí („A pane řidiči, to jen proto, že syn je taky motorkář!“ – Planá nad Lužnicí) a osmnácti tureckých lir („Na podzim jedu do Istanbulu, tak si to vezmu, ale příště by to bylo horší, pane řidiči!“ – Postoloprty).
Jak vidno, motocykl rozšiřuje kulturní obzory.
Před policisty je nejlépe ujet na pole.
Nyní již jen zbývá prchat před rozzuřeným kombajnistou.
8.7. 2010 čtvrtek – 18.7. 2010 neděle
Odletěl jsem do Irska, zmítaného davy líných a neschopných nezaměstnaných na štědré státní podpoře, zcela neirským počasím téměř bez deště a zástupy růžových stvoření. Růžová stvoření jsou pro irské léto typická. Jedná se o domorodce, kteří zejména v létě houfně odlétají na Kanárské ostrovy, kde se vyvalují na slunci a poté nadávají, že v lékárnách je krém hojící popáleniny nedostatkovým zbožím.
Na dovolené byl i můj šéf. Nyní se také maže krémem chladícím popáleniny. Navíc nadává a tře si uši, které nemá růžové, ale modročerné. To tak bývá, když si nevšimne kopírovacího papíru vloženého do sluchátek chránících proti letištnímu hluku.
Můj šéf mne má díky těmto žertíkům rád méně a méně a pravívá, že rozpárá můj břich tak strašným způsobem, že se ze mne vylijí všechny čínské polévky.
19.7. 2010 pondělí
Konverzace s mým irským kolegou a spolubydlícím pomocí revoluční novinky, technologie SMS.
Já: „Hi my best friend. Can u do d night 4 me? U still own me 1.“
Irský kolega: „No.“
Já: „F*** prick!“
Irský kolega: „Jdi se vymrskat do ZOO.“
Vskutku pěkné, jak cizinci pronikají do tajů českého jazyka.
20.7. 2010 úterý
„To bys nevěřil, jak úžasný mám nápad! Sedmnáct tisíc ostrovů a tři týdny! Vsedni na motocykl a dojeď,“ nadšeně hlaholí do telefonu pan Josef, divoký jezdec chomutovského motocyklového gangu Wild Pink Pigs. Nu co, učinil jsem tak. Dvěstě metrů před restauračním zařízením jsem byl opět lapen policisty, zaplatil tisíc peněz úplatek a nic již nebránilo tomu, abych si vyslechl úžasné plány hyperaktivního pana Josefa. U stolu seděl téměř celý gang a napjatě poslouchal.
„Letošní dovolená nebude v poušti!“ počal hovořit pan Josef.
Zúčastnění si viditelně oddechli.
„Letošní dovolená bude fyzicky i finančně náročná!“
Zúčastnění zbledli.
„Máme v plánu odletět do Indonésie! Je to země sedmnácti tisíc ostrovů a vnadných žen. Pokud se nebudeme flákat, vše zvládneme za tři týdny,“ pravil mnohoznačně pan Josef.
Zúčastnění nasucho polknuli a nevěřícně se na sebe podívali. Já si v duchu poklepal na čelo a pomyslel si cosi o chorých myslích. Načež jsem si objednal pizzu označenou v jídelním lístku značkou XXXL.
Rozproudila se debata, při které se jednotliví členové gangu předháněli ve výmluvách, jak se výletu na východ vyhnout. Úmrtí osmé babičky, narození sedmerčat, třináctiměsíční těhotenství přítelkyně i jiné smysluplné omluvenky pan Josef smetl ze stolu jediným zuřivým pohledem. Někteří počali vzlykat.
„Vousatý démone! Nechť uhnijí tvé troufalé pařáty! Jeskynní muži!“ ječím zoufale o chvíli později na pana Lišáka. Vlasatý a vousatý agresor využil mého rozjímání, vrhnul se na doručenou pizzu a nyní ji trhá a požírá, zvířecky u toho mlaská, prská a spokojeně bručí.
To se mi ten výlet zase vyplatil. Odjíždím hladov a s vyhlídkou fyzického utrpení kdesi na tropických ostrovech. Obklopen horkem, tropickými dešti, malárií a motocyklovým gangem.
21.7. 2010 středa
Letošní motocyklová sezona se mi poněkud prodražuje. Najeto deset tisíc kilometrů a právě jsem zaplatil desátou pokutu. Tentokráte poté, co jsem byl lapen policisty parkujíce na chodníku. Nikterak mi nepomohla obhajoba, že jsem si jen odskočil zakoupit čínské polévky. Orgánové jsou zlí, nelítostní.
22.7. 2010 čtvrtek – 29.7. 2010 čtvrtek
Dalších sedm nočních směn na ostrově, kde většina obyvatel zná rozdíl mezi polskou a indonéskou vlajkou. A mohu vám říci, že Indonésanů v Irsku zas tak moc není.
V obchodech na mne pokladní velice často mluví polsky, irští kolegové mi v dobré víře přinášejí bůhvíkde nalezené polské časopisy a španělský kolega Ismail po mně chce doučovat polštinu. Marné je moje vysvětlování, že nejsem Polákem, že jsem podle většiny mých občanských průkazů z kmene Čechů.
„Češi, chápete? To jsou ti, jak pořád brečí, pořád si stěžují a jsou mistři světa v kapitulování před kýmkoli. Nejsem žádný Polák,“ vysvětluji trpělivě kolegům.
30.7. 2010 pátek
„Atlas ptáků? Tobě už úplně přeskočilo, že?“ táže se má osobní lékařka poté, co jsem jí vyjevil svou intimní touhu pořídit si velký atlas ptáků a konečně se naučit rozeznat kamiše od čáji. Také se vyhnu společenskému ztrapnění, když nebudu umisťovat mesity do Ameriky či perepely do Evropy, že ano.
S atlasem ptáků však na osobní lékařku velký dojem nedělám. Bylo mi vyčiněno, že jsem barbar, že nečtu klasiky, nehledím na islandské filmy a málo pitvám.
„A že si fotíš zdechlá zvířátka je sice plus, ale tak nevýrazné, že se mi o tom ani nechce mluvit!“
Chtěl jsem jako obvykle argumentovat mou velkou knihovnou. Leč má osobní lékařka by mi jistě pravila, že do velké knihovny bych si také někdy mohl pořídit velké knihy.
„A atlas ptáků tím nemyslím,“ pravila by nakonec pohrdlivě.
31.7. 2010 sobota
„Podívej se na sebe – bečka sádla,“ pravila znechuceně má osobní lékařka a bouchla mě do boku. Má tuková pneumatika se dala do pohybu a plavně oběhla kolem mého pasu.
„Pěkné, že? Takové masivní,“ odvětil jsem zálibně, avšak bylo jasné, že jsem nikterak pozitivní estetické cítění nevzbudil.
„Na tebe platí jedině středověk. Bič a pluh, zkrátka aktivní pohyb,“ navrhnula a tak jsme odjeli k hradu Kost.
Pravda, s hradem Kost mám středověk pevně spjatý. Jako nezvedená ratolest jsem zde byl uvězněn po několik týdnů v rámci Škol v přírodě, což byl podnik, kdy se do autobusů nasáklých zvratky naložily celé třídy nevinných dětských duší a těl. Obsah autobusů, zhusta čerstvě poblit, byl poté vyklopen kdesi v nějaké zakopané díře a ubytován v nevzhledných ubytovnách, kde se dařilo plísni a pedofilním vychovatelům. Následující většinou dva týdny byly vyplněny fyzickým týráním občánků a to zejména akcemi jako „celodenní zdravotní výlety“ a „společenské hry“. Oběti byly poté nuceny několikrát týdně napsat rodičům cenzuře podléhající pohlednici se vzkazem „Milá maminko a tatínku, máme se dobře a je tu pěkně“. Morálka chovanců byla navíc srážena nařízenou stravou, která sestávala ze snídaně prosté živin a vitamínů, oběda zalitého známou univerzální hnědou omáčkou bez chuti, zato se zápachem a večeřemi, které se už od pohledu tvářily upřímně a slibovaly hladovou noc. Tolik ze vzpomínek.
Pod Hradem kost je rybník. Ve středověku se používal k výkonu útrpného práva, v době zcela nedávné do něj byli naháněni účastníci Škol v přírodě.
Ubytovali jsme se přímo v podhradí. V hotelu, kde jsem Školu v přírodě před lety trávil. Hotel se nikterak nezměnil, snad jen plíseň a mech kolem vodovodních trubek povyrostl, neudržován sestřihem pečlivým zahradníkem.