1.7. 2011 pátek
Kácím se k zemi, skolen obsahem poštovní schránky. Srdce divoce bije, na sádelnatém čele vyrážejí krůpěje studeného potu. Po několika chladivých obkladech znovu otvírám Vesnický zpravodaj, noviny naší vísky. Noviny přinášejí dramatické historky o slevě brambor, chuligánech močících na roh místního kadeřnictví a babce Kropáčkové, které nevyhovuje jízdní řád vlaků, jelikož pak nemůže konkurovat důchodcům ze sousední vsi při útocích na supermarkety v době velkých slev.
Tentokrát však hlavní zpráva zvěstuje krutost v nejčiřejší podobě, brutalitu nemající obdob. Již titulek hovoří jasně: U DOMU PANA CHOCHA VYROSTE DĚTSKÉ HŘIŠTĚ!
Pérové houpačky! Lanovka! Tobogán! Prolézací hrad a lanoví! Pískoviště a jakýsi domek na hraní!
Invaze vetřelců do oázy klidu a čínských polévek
Vývoj lidstva nelze zastavit. Od kyje z mamutího klu přes narážení na kůly, upalování na hranicích až po dětská hřiště. Bezbřehá je touha lidí mučiti bližního svého.
Zakoupil jsem sobě knihu Kterak klásti železa a jiné pasti a přihlásil jsem se do Klubu mladých myslivců. Také pátrám, kde je možno zakoupiti dva kýble jedovatých pavouků.
Šklebák v nejkrásnější podobě
2.7. 2011 sobota
Je pěkné, že i obyčejný dělný lid jest vzdělán klasickou literaturou, v tomto případě Les Trois Mousquetaires. Slézám z motocyklu u obchodu, abych sobě zakoupil čínské polévky na další týden. U řady nákupních košíků stojí dva ožralí bezdomovci. Stojí metr od sebe a vzájemně na sebe močí. Agresivita žádná, oba se šťastně smějí a křičí: „Všichni za jednoho – škyt – jeden za všechny!“
Syn pana Thomase-Alexandra Davyho de La Pailleterieho se jistě spokojeně vrtí v hrobě.
3.7. 2011 neděle
Jedu si tak na svém motocyklu obcí, když se přede mnou náhle zjeví cyklistka. Ženština věku značně důchodového, odhadem tak 80 let. Bicykl evidentně nemá příliš ve své moci, navíc na koncích řídítek visí dvě obrovské igelitové tašky s nákupem. Ženština se drží u pravého okraje vozovky, leč tím se zmásti nenechám. Zpomaluji jak se jen dá, vzorně blikám a dámu objíždím v co největší vzdálenosti, stupačkou téměř škrtám o chodník na levé straně. Ve chvíli, kdy jsem na úrovni nenápadné cyklistky se však přihodí očekávané – neočekávané. Ženština bez jakéhokoli varování vyhekla a následně neuvěřitelnou rychlostí zvrhla bicykl do strany. Zhoupnutí igelitových tašek na řídítkách zradikalizovalo celý manévr. Vyděšeně jsem přidal plyn a divá agresorka jen těsně minula mé zadní kolo. Za pasem jsem jí jasně zahlédl tomahavk a kolem očí zářilo válečné pomalování.
Motocyklisté jsou lovnou zvěří. Po sebevražedných atentátnících z říše hmyzu musí čelit i akčním důchodkyní a igelitovým taškám. Věru, nelehký život.
4.7. 2011 pondělí
„A teď hleďte, teď zírejte, žasněte a divte se, nyní nadešel čas, kdy budete plakati závistí, padati přede mnou na kolena, užasle vzlykat a dožadovati se rad velmistra nejvelmistrovatějšiho,“ holedbá se vězeňský dozorce pan Topoř. Postává na pláži indonéského ostrova Bali, škrábe se na pupku a ležérně se opírá o surfové prkno, jak jen to lvové pláží dovedou. A již pílí do vln, vleče prkno a drží si plavky, aby ho náhlá vlna nezesměšnila v očích přítomných ženštin.
Motocyklový gang Wild Pink Pigs krotí stroje bez motoru
(foto od pana Lupíse)
Přichází první vlna, avšak pan Topoř jen pohrdavě odfrknul. Stejnou neúctou počastoval i druhou vlnu, jelikož prý nemá správně divoký vrchol. A již letí další vlna, pan Topoř šelmovsky cení zuby a sápe se na surfové prkno. Leč cosi zřejmě nevyšlo. V příští sekundě se ozývá zoufalé zaúpění, zvuk praskajícího laminátu a moře rudne krví z daleké Evropy. Z vln se vynořuje hlava pana Topoře, místo úst krvavý kráter, ze kterého crčí krev a mořská voda. Aby toho nebylo málo, z úst trčí na všechny strany nemalé kusy laminátu ze surfového prkna. Vrcholem podívané jsou mnohacentimetrové dráty, které z rozbitých úst také děsí všechny okolo. Zahanbený pan Topoř se potácí po pláži a šišlavě česky žadoní: „Flefte! Nefate faty fekdo flefte? Fofjefuju nafofnat fofnátka! Mofe fuby! Fi flefte! Fti fovná fofnátka!“ („Kleště! Nemáte tady někdo kleště? Potřebuju narovnat rovnátka! Moje zuby! Chci kleště! Chci rovná rovnátka!“)
Následně vytahuje z pusy kusy laminátu ze surfového prkna a hrubě kleje. Rekreanti u sebe kupodivu kleště nemají, pročež „Ten, co má drátěná ústa“ nespokojeně odchází vrátit vypůjčené surfové prkno. O několik minut později je zpět, opět chodí po pláži a opět žadoní. Tentokrát však nepožaduje kleště, nýbrž peníze. A kolem pana Topoře poskakuje majitel půjčovny surfových prken se všemi svými přáteli. Malí snědí domorodci pobíhají kolem dvoumetrového pana Topoře a křičí:
„Vy prokousnout naše prkno! Vy platit! Kdo kousat do prkno, ten muset platit! Kdo nechtít platit, toho zbít indonéský mafie!“
„Vidíš, bejby? Vyválím se v písku a mám tak na zapoceném pupku nalepený písek.
K sežrání sexy, že?“ praví pan Topoř při lovu ženštin.
(foto pan Lupís)
5.7. 2011 úterý
Přibíhám do kanceláře firmy, kde jsem si pronajal osobu na výpomoc při sestavení kuchyně. Z nějakého neznámého důvodu je ona osoba ve smlouvě označena jako „řemeslník“. Jedinou dovedností onoho paskřivce ovšem byla devastace celé místnosti, ulomení nohou skříně a počmárání zdi čárami, jako kdyby dotyčný plánoval výstavbu jaderného reaktoru.
„Dobrý den pane Chocho! Spokojen? Kuchyň sestavena? Jak jinak, s naší firmou by to vlastně ani jinak nešlo, že ano,“ piští ženština za stolem. A předkládá mi účet.
„Jedenáct tisíc peněz? Za dva půldny a jednoho klauna? To asi bude nějaký omyl. Stavbu repliky egyptských pyramid si zřejmě objednal někdo jiný,“ upozorňuji.
„No… čtyři sta na hodinu plus daň je za práci řemeslníka.“
„Dohodli jsme se na třech stovkách včetně daně,“ pravím mrazivě.
„Pět stovek za spojovací materiál,“ pokračuje ženština.
„Spojovací materiál? Dva hřebíky, jeden šroub a dvě hmoždinky? Zbytek se totiž použil z mých zásob!“
„Aha, ehm. No a taky čtyři tisíce za dopravu řemeslníka.“
„Co o? E? Z vaší firmy je to ke mně osm kilometrů! A jsem si jistý, že pan řemeslník nedorazil vrtulníkem, ani ho nenesla karavana otroků!“
„No ano, z naší firmy osm kilometrů, ale pan řemeslník bydlí v Tramtárii a než k vám dojede, to je dálka!“
Mlčky pokládám na stůl dva a půl tisíce a beze slova i odcházím.
Za ušetřené peníze zakoupím hektolitr kyseliny a náčiní na klystýr pro případ, že by se u mne opět nějaký řemeslník objevil.
6.7. 2011 středa
Jelikož jsem jedinec znalý módy a rád oslňuji okolí, nazul jsem pantofle, natáhl vytahané triko a trenýrky, popadl pytel s odpadky a vyběhl před dům. Za patnáct minut mi jede vlak na letiště, není času nazbyt. Pytel s odpadky jsem mrštil do kontejneru a již peláším zpět.
„Halóóó, je tam někdo?“ klepu na dveře vlastního bytu.
„Jen dva prstíčky strčím, jen se ohřeji a hned zase půjdu,“ škemrám, jelikož jsem imbecil a zabouchnul jsem si dveře, klíče zevnitř.
Deset minut do odjezdu vlaku. Oděn v pruhovaných trenýrkách a špinavém triku o chvíli později kleji a po bleskosvodu se přes balkon sousedů drápu do patra, kde mám byt. Můj obří břich brousí omítku, svrhávám truhlíky s květinami, sousedům kopu do okna. Dům tiše úpí pod vahou obézního lezce, já hýkám, funím, ztrácím pantofle a svým sádelnatým tělem značkuji zeď domu tukovou stopou.
Sedm minut do odjezdu.
Stojím na vlastním balkóně, zalit potem a studem, kolena odřená, pruhované trenýrky roztrženy. Sklo balkonových dveří se tváří zlomyslně a nezdolně, Drbu se za uchem a přemýšlím, kterak se skrze dveře dostat.
„Holaoáááá – hu – ha!“ ječím po vzoru akčních hrdinů, nasazuju strašlivý výraz a pěstí prudce vrážím do skla. Sklo se tříští, cesta jest volná.
„Ujííííí, jaúúúúú, dořitisenatovyseru,“ vřískám do širého okolí, poskakuji v trenýrkách po balkóně a z palce cáká krev. Sousedi z okolních oken nevěřícně zírají a bez hlesu otevírají pusy.
5 minut do odjezdu.
Na palec jsem namotal celou roli toaletního papíru, kleji a utíkám na vlak. Ve vlaku je již koule toaletního papíru pěkně prosáklá krví, pročež paní průvodčí ječí a otevírá prehistorickou lékárničku. Výsledkem společné práce je ruka, kde se v místě výskytu palce tyčí mohutná neforemná hrouda náplastí, obvazů a krví nasáklého toaletního papíru. Spokojeně mávám bambuloidním palcem po zbytek dne a znechucuji tak cestující ve vlaku, v autobusu na letiště i v letadle do Dublinu.
7.7. 2011 čtvrtek – 11.8. 2011 čtvrtek
30 nočních směn. Nejkratší 12 hodin, nejdelší 20. Jak jsem si již mnohokráte vyzkoušel, není se čeho bát. I mé sádelnaté tělo a změklý mozek se lehce přizpůsobí, stávám se robotem a někdy dokonce i zbude sil osprchovat se a oloupat nánosy potu a špíny. Pravda, občas přespávám s kolegou Karlem v letištní márnici a občas několik dní nepojídám nic, než-li čínské polévky. Mám však odpracováno tolik, že mne na podzim čeká devět týdnů dovolené. S opuchlým obličeje, třasem v rukou a krvavýma očima sním o tlustých černoškách a bubnování, o štíhlých Asiatkách a žvýkání betele, o zabíjení delfínů, kupování velbloudů a jiných radostech, které každá správná dovolená skýtá.
