24.6. 2020 čtvrtek – 16.7. 2020 čtvrtek
Poněvadž covid cestování nepřeje, rozhodl jsem se celý letošní rok trávit v práci co nejvíce a doufám, že si poté všechny nadpracované hodiny vyberu, budu se celé týdny a měsíce válet někde na pláži, pít rum, chroupat čínské polévky a sádelnatý břich mi budou škrábat vnadné domorodkyně.
Práce je spousta. Zatímco před covidem naše noční posádka čítala občas až třináct lidí, nyní se scvrkla na čtyři členy. Jednooký šéf pan Pavouk, bezprstá kolegyně Šílená J. a kolega nevšední mentální nedostatečnosti zvaný Ding Dong.
Poněkud se změnilo i složení nákladu. Vydatnou část nyní tvoří rakve, které si poletují sem a tam a občas je přepravovaných mrtvol v letadle zhruba stejně, jako živých pasažérů. A ano, i to považuji za kladnou vlastnost covidu.
Postýlky v hangáru carga dublinského letiště
17.7. 2020 pátek
Po téměř dvou měsících letím do Česka. Vykastrovaná letecká spojení mě nyní nutí létat mezi Českem a Irskem tranzitem přes jiné státy, případně využít služeb neblaze proslulé letecké společnosti Ryanair.
Jako smrtelně nebezpečné se ovšem v době covidu ukázalo cestování vlakem. Dbalý pokynů (dobrovolně), sedím si tak s rouškou přes obličej v kupé vlaku z Prahy do Tábora a zachtělo se mi otevřít okno a nastavit za jízdy tvář větru, jak často činívám. I otevřel jsem okno a ošklivý obličej vystrčil na krásnou krajinu. Vzápětí mi do očí vhrkly slzy, zřítil jsem si zpět na sedačku, vytřeštil oči a snažil se vydat mužný řev. Místo toho jsem ovšem vydal jen divný dávivý zvuk. Jakmile jsem vystrčil hlavu z okýnka, poryv vzduchu mi totiž vrazil roušku nejen do úst, ale až do krku, čemuž jsem instinktivním polknutím ještě pomohl.
Nyní se za pohledů konsternovaných spolucestujících kroutím, chroptím a do úst, ba i do krku si strkám prsty. Podařilo se! Kdesi v útrobách jsem nahmátl provázky, kterými se rouška upevňuje kolem očí a nyní pomalu a opatrně za provázky tahám.
Na denní světlo jsem vytáhl uslintaný, beztvarý žmolek, ze kterého kapal divný sliz. A jasně jsem na oné nechutnosti spatřil i natrávené nudle z čínské polévky, co jsem měl ke snídani.
„Ty jsi brečel dojetím, že jsi zase u nás na vesnici, že?“ táže se přiblble jeden ze sousedů při pohledu na mé oči. Bělmo mám pokryto sytě rudými popraskanými žilkami a rouškou mám rozedřený krk. Zevnitř.
18.7. 2020 sobota
„Člověče, vy jste to ucpal!“ kroutí hlavou pan plavčík. Za panem plavčíkem štká hejno šklebáků a za šklebáky nespokojeně vrtí hlavou jejich rodičové.
„Neucpal, já si tu jen tak sedím a sluním se! Že se nemohu hnouti vpřed ani vzad jest chyba konstruktérů této atrakce!“ obhajuji se.
Na koupališti u řeky nějakého vtipálka napadlo vybudovat tobogán, zkrátka takovou klouzačku do vody. A mne, blba starého, nenapadlo nic jiného, než-li si tento moderní vynález vyzkoušet. Nedošlo mi ovšem, že se zaseknu v polovině skluzavky. Nyní si tak sedím na očích celé vesnici, mé bílé špeky naprosto těsně přiléhají ke stěnám skluzavky a nemohu se pohnout ani o píď.
„Vydechni! Vrť se! Poskoč! Rotuj! Levituj!“ chrlí dav svá moudra, ukazuje na mne, směje se a činí nepublikovatelné poznámky.
Již jsem počítal s tím, že zaklíněn ve skluzavce strávím nejbližší týdny, abych zhubnul a ze zajetí vyklouznul. Leč pan plavčík napnul svaly, zatáhl za postranici a já se dal do pohybu.
„Jéééé, strejda jedéééé!“ vřeštěli šklebáci a já se styděl.
Pryč jsou časy, kdy jsem měl jen lehce přes 100 kilogramů a při zavazování tkaniček si nemusel pomáhat akrobatickými prvky, abych se k botám vůbec nějak dostal.
19.7. 2020 neděle
„Takhle by to dál prostě nešlo! Vždyť je to nechutné! Ty tvé tukové ovary! Vypadáš jako hroch, co se zasekl, když chtěl prolézt traktorovou pneumatikou!“ plísní mne po ránu paní Agáta.
„To je práce na aerodynamice! Až budu zase jezdit na motocyklu, bude mne lépe obtékat vzduch a ušetřím na benzínu,“ vysvětluji ženštině, která mne zahrnuje zhnusenými pohledy.
Naneštěstí jsem s tezí korelace mezi aerodynamickými tvary a břišními pneumatikami neuspěl a jsem nucen jít na výlet. A aby bylo ještě hůře, paní Agáta s sebou bere středně silný klacek a mám obavy, že ho nebude používat na podpírání.
Jacísi aktivní občané nedávno vymysleli a zrealizovali nedobrou zhůvěřilost, pročež nedaleko mého obydlí počíná první česká pěší trasa, která získala prestižní evropskou certifikaci Leading Quality Trails Best of Europe. Osobně bych to označil za oživení středověkých mučicích metod, ale na označování nemám čas, jelikož již kvapím od značky ke značce a za mnou pílí svižným krokem paní Agáta, ohánějíce se klackem.
Stezka údolím Lužnice má 55 kilometrů, vede z Plané nad Lužnicí do Týna nad Vltavou a je rozdělena na 4 denní etapy.
„Čtyři etapy jsou fajn, výborný nápad! Ale rozhodně je nesmysl mít na jeden den jen jednu etapu,“ objasnila mi aktivní ženština hrůzy následujících hodin.
Bunjee jumping na bechyňském mostě nad řekou Lužnicí
Vycházíme ze Strkoffa až v poledne. Kolem opraveného nábřeží s dřevěnými moly pokálenými kachnami pílíme k jezu Soukeníku a dále k rozhledně Hýlačka. Za Švehlovým mostem jest krátký sestup k řece Lužnici a kolem lávky u hospody Harrachovka pokračuje pěšina svou zřejmě nejhezčí částí. Kolem starých mlýnů Kvěchova, Matoušovského a Bredy skrze tunel proražený skálou. Ten zde vykutali sadomasochisté z Klubu českých turistů již před druhou světovou válkou. Následuje Příběnická skála a kolem zříceniny Příběnic k Bejšovcovu mlýnu. Červená značka pokračuje ke Stádleckému mostu, ze mně neznámého důvodu oblíbeného zejména mezi motorkáři. A dále stoupání ke kostelu Panny Marie, odkud jsou výhledy na širé okolí, na údolí Lužnice a na nápis „Jana je píča“ vyškrábaný do kůry stromu nedaleko hřbitova. Nedaleko jest hrad Dobronice, z jehož věže jsou výhledy ještě pěknější, než od nedalekého kostela. Ze vsi údolím a přes louky až do Bechyně.
„Tak to by pro dnešek stačilo, že?“ chroptím na ikonickém bechyňském mostě Duha.
„Na zahřátí to stačí. Ale nepočítej s tím, že to příště půjdeme zase tím tvým výletním tempem,“ pravila paní Agáta a píchla mne klackem do špeků. Klacek se zabořil nejméně 15 centimetrů do hloubky, pročež paní Agáta do údolí Lužnice zařvala: „Fujtajxl je to! Mastný Fujtajxl!“
Večerním autobusem jsme odjeli do Plané a ještě si dali pár kilometrů do kopce na Strkoff a k Turoveckému lesu. Celkem 44 kilometrů.
Večer ležím na lůžku, úpím bolestí a potichu pronáším do letní noci moudra o tom, že jsem úplný blbec a rozhodně si již nejsem jistý, zdali byl dobrý nápad nastěhovat si do domu hyperaktivní ženštinu.
Bechyně, výhled na řeku Lužnici
20.7. 2020 pondělí
„Ne! Ani náhodou! Nikam nejedu!“
„Mám klacek!“
Bylo mi vysvětleno, že po včerejším výletě je třeba se „rozjezdit“, aby mi prý nezatuhly svaly a já se stal šlachovitým junákem, svěžím květem země české.
„Jaké svaly? Jaký junák? Jsem starý kripl a žádným květem se stát nehodlám! A už vůbec ne květem země české!“ vzdoruji, leč není mi to nic platné. Argumenty v podobě několika úderů klackem způsobily, že jsem nucen jet na bicyklu na hrad Choustník, do Borotína, do Červené Lhoty a do všech možných hnojem páchnoucích vesnic po trase. Po trase dlouhé zhruba 100 kilometrů, včetně několika výživných stoupání, zejména kolem Choustníku.
Večer opět úpím bolestí, desítky kilometrů na bicyklu ze mne šlachovitého junáka rozhodně neudělaly.
„Víš, co je nejlepší na tom, že zítra musím do Irska? Že tam nemusím jít pěšky, ani na nějakém blbém bicyklu!“ pravím večer se zadostiučiněním a nadšením paní Agátě.
Dostal jsem ránu klackem.
Výhled z ruin hradu Borotín
21.7. 2020 úterý – 31.7. 2020 pátek
Přiletěl jsem zpět do Irska. Na kuchyňské lince je asi pět talířů se zbytky jídla, vše hnijící a pokryté plísní. V mé koupelně nacházím cizí špinavé ponožky a obaly od jídla. Záchod je plný toaletního papíru a smrdí jak cikánské hračky.
Hledám vidle, abych nezvedenému dobytkovi, panu Mariuszovi za pomoci akupunktury vysvětlil, že nejsem fanoušek plísní, hniloby a výkalů.
„Super fotbal,“ volá na uvítanou pan Mariusz
Náhle se mi použití vidlí zdá jako naprosto nedostačující metoda a nekontrolovaně řvu: „Jaký fotbal? Co je to tu zase za bordel?“
„No fotbal! Ronaldo má nový účes!“
Hned několik následujících večerů trávím na internetu a hledám informace, jak vytvořit magickou vúdú figurku a poté do ní píchat špendlíky. Mimo jiné jsem se dočetl, že špendlíky je možno nahradit ohněm, nožem či je možno figurku posypat jedem na krysy. Hned se mi zvedla nálada.