1.7. 2022 pátek – 6.7. 2022 středa
Přiletěl jsem do Česka a na nějakou dobu se usídlil v bytě v Žatci. Mimo jiné proto, že je třeba vyklidit byt po mámě.
Byt je plný věcí, z nich některé jsou vskutku zajímavé. Například zavařeniny z minulého tisíciletí. Či několikametrové plátno, na kterém můj otec zvěčnil Žatec, jak bývá zobrazován na historických miniaturních rytinách. V bytě je také původní umakartové jádro, což by mohlo zajímat vědce a etnografy celého světa.
A v obrovských hromadách knih, kterými si máma naplnila byt, našel jsem si školní sešity. Položil jsem vedle sebe sešit z chemicko-technologické fakulty, kde se věnovala studentským radovánkám má stvořitelka. A ano, při těchto studentských radovánkách jsem, zajisté k hrůze všech zúčastněných i nezúčastněných, vznikl i já. Vedle jsem položil sešit své sestry z fakulty pedagogické. A na konec řady svůj sešit z techniky.
Zíral jsem všechny exponáty dlouho a nevěřícně. Rozdílnost přepečlivých zápisků a až nadšení čišícího ze sešitů mé matky a sestry poněkud nekoresponduje s mými zápisky, u kterých si nejenže nejsem jistý, jakého předmětu se týkaly, ale množství uřezaných hlav, utržených nohou a psů nařezaných na plátky je poněkud zarážející. Psycholog by zřejmě řekl, že i zneklidňující.
7.7. 2022 čtvrtek – 17.7. 2022 neděle
Ha! Od mého domu v Swords jezdí přímá linka městské hromadné dopravy až do přepěkného městečka (či možná vesnice) Howth. Pročež se pravidelně vydávám nadýchat se čerstvého vzduchu, taktéž vzduchu vonícího rybami a následně vzduchu páchnoucího po přepáleném oleji, jelikož v Howth jest možno dostat vynikající fish and chips, lahodnou to lahůdku.
Není třeba lézt na pěkné útesy nad městečkem, i přímo v něm jest zábavy na několik desítek minut. Například maják střežící vjezd do přístavu Howth je bezpochyby až ikonický. Pro každého, kdo se zajímá o irskou historii, je však také symbolem boje za irskou nezávislost, jak napoví malá pamětní deska na majáku. Dnes je maják přeoblíbeným místem k návštěvě, ovšem jeho stavitelé jej jako turistickou atrakci zajisté nestavěli, jelikož v té době se omamným látkám tolik neholdovalo. Smrdutý tabák a pivo byly jen chabou náhražkou. Dalo by se říci, že mohutný maják byl nákladným omylem v kontextu ještě mnohem nákladnějšího omylu, kterým byl samotný přístav Howth. Od 17. století zde existovalo jen poměrně malé přístaviště, které sloužilo místním rybářům a jako příhodné místo pro vykládku uhlí a zásob pro maják na Howth Head (později nahrazený majákem Baily). Teprve kolem roku 1800 bylo rozhodnuto, že Howth bude dobrou alternativou k Pigeonhouse Packet Station a že by zde měl být vybudován nový přístav. Kdyby tak tenkrát věděli, jak to skončí, dali by si navzájem pár facek a za trest by navíc museli sníst koprovou omáčku.
První kámen nového přístavu Howth byl položen v roce 1807. Dobré časy však skončily téměř okamžitě, protože přístav se v rekordním čase zaplnil pískem a bahnem. Udržování uměle vybudovaného přístavu v dostatečné hloubce pro lodě z Holyheadu (Wales) se ukázalo jako poněkud drahá legrace. Přesto stavba majáku pokračovala a v lednu 1808 byla dokončena. Když ovšem anglický generální poštmistr rozhodl, že od července téhož roku již nebudou v Howthu přistávat balíky (a přenesl tuto činnost do Dun Laoghaire), začalo být poněkud veselo.
Bylo nutno provést spoustu další práce, protože stávající „dokončený“ maják neodpovídal standardům. Nakonec bylo 1. července 1818 uvedeno do provozu pevné červené světlo s 12 olejovými lampami. Howthský maják má robustní věž vysokou přibližně 14,5 metru. O pouhých 18 let později vzneslo ministerstvo financí nepříjemnou otázku, zda je vůbec nutné, aby maják v přístavu Howth svítil. Inspektor Halpin jménem komisařů argumentoval, Howth Harbour je stále nějakým způsobem užitečný jako útočiště v případě nouze. Pročež jej nechali osvětlený, s již zastaralou technologií. Až po druhé světové válce se konečně začalo uvažovat o elektřině jako o prostředku osvětlení. Počátkem roku 1955 nahradila staré olejové osvětlení 250 wattová lampa na baterie, které byly ovšem neustále dobíjené z elektrické sítě. Tato forma osvětlení vydržela až do roku 1982, kdy byl přístav Howth modernizován a úlohu majáku při varování blížících se lodí před pobřežím v podstatě nahradila malá nová věž a výkonné světlo na East Pier Extension. Starý maják Howth Harbour ovšem samozřejmě stojí i nadále a slouží k tomu, aby se u něj fotili turisté, káleli na něj rackové, močili psi a zvraceli opilci po víkendových piknicích. Proto, až někdo bude naříkat nad svým mrzkým životem, ať nenaříká, jelikož zajisté není pokálený, pomočený a poblitý, jako maják v Howth.
Maják v Howth. Neplést s majákem Baily, který je hezčí a stojí nedaleko.
Nu a nyní se, konečně, podělím o tragikomickou historku, ve které Howth figuruje. Přístavní maják Howth má svou podivnou historii, ale stal se také dějištěm nezapomenutelné události během irského boje za nezávislost. Dne 26. července 1914 sem přijel spisovatel Erskine Childers (jeho „Záhada písku“ je dodnes prvotřídním špionážním thrillerem) se zásobami pro irské dobrovolníky. Jednalo se samozřejmě o zásoby ilegální. Childers, který se sem plavil na své soukromé jachtě, fakticky do Irska pašoval zbraně. Je mírnou ironií, že Childers ve svém knižním bestselleru varoval před německou invazí do Anglie, ale z Hamburku do Howthu se plavil se zbraněmi dodanými Němci, aby je Irové použili proti britským jednotkám. Childers byl později popraven za držení nelegální zbraně během irské občanské války. Tragikomický závěr – zbraň, která mu vynesla trest smrti, byla obyčejná pistole, kterou dostal jako poděkování za svou činnost při pašování zbraní nezměrně větší kvantity i hodnoty. A proto, milí čtenářové, neberte úplatky, ani když jsou maskované jako odměna!
Maják v Howth. Nad ním v pozadí jedna z věží Martello na ostrově Irské oko. V popředí rozkvetlý hlodáš.
18.7. 2022 pondělí – 20.7. 2022 středa
Léto nemám rád. Vůbec. Šklebáci nechodí do školy, všude je horko, dny jsou příšerně dlouhé a noci zoufale krátké.
Na nedaleké Ukrajině pokračuje již osmým rokem ruská agrese v primitivním ruském podání, to jest „ukrást a zničit“ ruskou národní vojenskou strategií „urrrrá! nas mnóga!“.
Z Čechů se po odbornících na fotbal, hokej, ekonomii, ekonomiku, migraci a covid stali odborníci na geopolitickou situaci a nastalé poměry by vyřešili v řádu dnů. Ať už vojenskou operací, kterou by do týdne smetli Rusko z povrchu země nebo nevojenskou operací, kterou by smetli Ukrajinu, aby byl všude mír, včeličky pilně opilovaly kytičky a všichni by ruku v ruce kráčeli krásným, zářným a hnědo-rudým zítřkům.
Čechové jsou odborníci na fotbal, hokej, ekonomii, ekonomiku, migraci, covid a geopolitickou situaci. A samozřejmě i na vše ostatní. Čím větší imbecil, tím větší odborník.
Na mysl se mi derou teorie o kulturních okruzích a o tom, že je nastalá situace jen dalším důkazem toho, že „naše“ civilizace (kam Rusko mimochodem opravdu neřadím) jest za zenitem, chromá a zvládne už jen couvat, schovávat se a čekat, že se všechno nějak vyřeší samo a že přece vždycky nějak bylo a bude. Jako obvykle a rozhodně ne naposledy.
Poměrně pravidelně vyplouvá mi v této situaci odkudsi text jistého Michala Horáčka.
Přesto jsem znovu celá paf
Když hlavní roli přijme dav
Školáci, starci, běhny, dámy
Vyzvou své svaté – buďte s námi
Vzápětí zapálí jim chrámy
A padne spousta hlav
Nemám rád léto. Nemám Rusy rád. Ještě méně mám rád servilní přizdisráče, kterých se všude vyrojilo, jako když se protrhne potok a vyplaví potkany ze všech děr. A ne, nemávám nadšeně ukrajinskou vlajkou, jen jsem převelice proti primitivnímu násilí.
21.7. 2022 čtvrtek – 11.8. 2022 čtvrtek
Se stářím nelítostně dotírajícím na mou morbidně obézní tělesnou schránku jsem značně zredukoval své pracovní vytížení. Pryč jsou časy, kdy jsem dokázal za jediný měsíc odpracovat nějakých 550 hodin a ve volném čase si ještě fotit na silnici rozjetá zvířátka. Nyní chodím do práce téměř výhradně na krátké dvanáctihodinové noční směny a málokdy pracuji víc jak tři týdny v kuse.
Odměnou je mi spousta volného času, byť do práce chodím zničen psychicky a z práce psychicky i fyzicky. Volný čas trávím nejen nafukováním žab brčkem, nýbrž i procházkami na čerstvém vzduchu. Mimochodem, procházky jsou stěžejní a často jedinou aktivitou nás, starších rozbitých pánů.
Martello tower ležící u jedné ze stezek na poloostrově Howth.
I několikrát týdně tak jezdím do městečka Sutton, které je ideálním výchozím i cílovým místem pro pěkný výlet kolem přilehlého poloostrova. Pokud jsem extra líný, jedu až do pěkné vesnice Howth, odkud se dá jít na okruhy kratší, neméně pěkné, leč plné nekonečných zástupů výletníků.
Stezky vedou podél půvabného přístavu, stoupají a klesají kolem útesu Nose of Howth na místy až překvapivě líbezné vrcholky útesů. Po cestě se chodcům a cyklistům se sníženým pudem sebezáchovy naskytnou výhledy na ostrov Lambay, Irské oko a také na rozlehlý Dublinský záliv. K vidění jsou malé kamenité pláže, maják Baily, na moři jsou běžně k zahlédnutí lachtani a delfíni a na pastvinách koně a lamy. Výhledy z útesů jsou místy až letecké. Pohledy na pastviny jsou zejména v čase květu až psychedelicky žluté květy hlodáše a sytě fialové vřesu. A pokud si nadšený návštěvník nedá pozor, pohled se mu může změnit i v pálivě bílý, protože spousty racků slušným vychováním zrovna neoplývají a zásah trusem přímo do oka není jen městskou legendou.
Rozkvetlý hlodáš a maják Baily. Howth, Irsko.