1.4. 2010 čtvrtek – 8.4. 2010 čtvrtek
Další pracovní týden v Irsku jsem využil k tomu, abych si nechal zkrátit kadeře, které svou neuspořádaností počínají připomínat chlupatou hruď mohutného gorilího samce. Ke kadeřníkům chodím strašlivě nerad. Mám s nimi příšerné zkušenosti ze všech koutů světa a po jejich zásahu vystoupí na povrch podivuhodné tvary mé zdeformované lebky. Poté chodím ulicí, dospělí lidé si na mne ukazují a cosi šeptají, malé děti vzlykají hrůzou.
Tentokrát jsem zašel k holiči v městečku Swords, severně od Dublinu.
„Doblý den, doblý den. Tak jak si to pšejete?“ otázal se příšernou angličtinou pan holič a mne se zmocnil neblahý pocit.
„Trochu zkrátit a vyrobit neutrální sestřih, aby nevynikly tvary mé hlavy,“ dožaduji se jako obvykle.
„Vy chtít velký vlas?“
„Co prosím?“ otázal jsem se zvýšeným hlasem.
„Vy chtít velký vlas? Jak vy chtít velký vlas, já mít velký nůžka,“ snaživě vysvětluje pan kadeřník.
„Člověče… nechci velký vlas, chci to jen trochu zkrátit, žádné experimenty.“
„Doblý to být, žadný ploblém. Mít velký nůžka, být very good hair.“
Pan holič byl z Brazílie. Ve své domovině byl kuchařem a malířem pokojů. V Irsku už pracoval jako zahradník, kadeřník a jako cosi, co mi popsal jako – I am too very good go go pizza home.
Mistr Velký nůžka/velký vlas skončil svou práci a já vyšel na ulici. Dopadl jsem hůře, než-li zálesák Hrozný Bob, kterého chytili Irokézové a indiánští chlapci si na něm poté trénovali skalpování.
9.4. 2010 pátek
Z domu jezdím do práce na bicyklu. Po cestě kolem letiště, které je obehnáno vysokým plotem. Mezi plotem a silnicí je příkop a jak už to tak v Irsku bývá, je plný vody. Přes zimu a počátkem jara byl příkop obsazen párem kachen. Barevný samec a trapně nudná samice. Znuděně hleděli tu na prolétávající letadla, tu na projíždějící automobily či funícího Chocha.
Když jsem jel z práce naposled, samec ležel na silnici a výška jeho těla rozhodně nepřesahovala půl centimetru. Družka přejetého kačera zmateně postávala u krajnice a zírala na druha.
Sháním dlouhou tyč a recept na kachní pečínku.
Surrealistický snímek od čtenáře Chochovin. Posmrtná póza je díky vystrčenému pařátu nesmírně elegantní, jak si zajisté znalci povšimli.
10.4. 2010 sobota
Zkušeným pohledem jsem zkontroloval přední, zadní a břišní pneumatiku, vydrápal se na motocykl a odjel za kulturou.
Skrze Chýnov jsem se řítil k hradu Kámen. Nedaleké město Pacov bylo před více jak sto lety svědkem nevídané kuriozity – motocyklového závodu. Pacovský okruh hostil třetí motocyklový závod, který kdy byl uspořádán. První dva se jely ve Francii a třetí? Ano! Na pacovském okruhu, tam kde šílenci na strojích Laurin a Klement dobývali vavřínů a poté v hostinci Na Panské odolávali nájezdům místních dam za zpěvu a tance celého okolí.
Krásná čerň pana Poustky, výrobce z Královských Vinohrad.
250ccm, pět a půl koně a rychlost přes 60km/hod
Jelikož však stroj pánů Laurina a Klementa nevlastním a při mém stylu jízdy by mne místní dámy zahrnuly leda tak nahnilou zeleninou, odjel jsem rovnou k hradu Kámen. Na skalisku stojí hrad, u hradu budka, v budce babka. Od babky jsem sobě zakoupil lístek a vřítil se do hradu. Dech se mi zatajil hned za prvními dveřmi. A to zejména proto, že jsem se praštil čelem do futer tak příšerně, až se počalo hlásit bezvědomí. Dech se mi ovšem zatajil i později a to z podstatně příjemnějšího důvodu. Lidský důvtipe, práci kovářská, dovednosti sedlářská, díky vám!
Pan Josef Walter sestavil v roce 1913 tento motocykl o ďábelském obsahu 750ccm, pět koňských silách a maximální rychlosti 75km/hod.
V hradních místnostech řady nablýskaných skvostů, vinuté pružiny a vyplétaná kola. Velocipédy a motocykly. Dvouválec Walter, sériový motocykl z předminulého století Hildebrant – Wolfmüller, ďábelské stroje pana Jelínka či pana Poustky, rudý lesk nablýskaných motocyklů Jawa. Běhám od jednoho motocyklu k druhému, nadšeně výskám a v motorkářských botách dělám pěkné černé čáry na hradních parketách. Zřízenec přišel dvakrát a dvakrát mě upozornil, že nemám tolik dupat.
Z hradu jsem vyšel v povznesené náladě, která mi vydržela až do chvíle, než-li jsem zjistil, že mi zatím sedlo mého motocyklu pokálely slepice.
Vodicí motocykl neznámého výrobce z roku cca 1910. Obsah šílených 2100ccm. Motocykl sloužil k rozrážení vzduchu pro cyklisty, kteří tak dosahovali rychlosti až 100km/hod. Pěkná jsou zejména předlouhá řídítka a sedlo až za zadním kolem.
11.4. 2010 neděle
Dočetl jsem knihu Přízrak krále Leopolda. Autor, pan Adam Hochschild, jest Američanem. Kniha je tak psána pěkně dětsky, občas pateticky, ohromeně, autor stále nevychází z úžasu nad zjištěnými skutečnostmi. 
Nicméně jde o pěkný souhrn faktů o tom, kterak si belgický král Leopold II. otevřel v Africe svou soukromou kaučukovou zahrádku, kterak sekat dětem ruce, jak si obložit zahrádku lidskými lebkami či kde, jak pěkně zmiňuje San Francisco Chronicle, „bylo procento psychopatických belgických úředníků mimořádně vysoké“.
„Znovu a znovu Casement popisoval usekávání rukou z těl. někdy to nebyly jen ruce. Jeho hlášení cituje svědka: „Bílý muž řekl svým vojákům: ´Zabíjíte jen ženy, neumíte zabít muže´. Takže potom, když nás vojáci zabíjeli (zde zpovídaný P.P. udělal pauzu a znejistěl a potom ukázal na intimní partie mého buldoka, který mi spal u nohou), uřezali nám tyhle věci a přinesli je bílému muži, který řekl: ´Pravda, zabili jste muže´.“
12.4. 2010 pondělí
Jelikož můj nový byt má podlahovou plochu velikosti rijádského letiště krále Khalida, s hrůzou jsem oddaloval den, kdy se vrhnu na úklid. Po snídani ze šesti čínských polévek jsem však pln energie, dostavil se euforický pocit a já vyrazil do obchodu pro koště.
„Obchodníče, rád bych si ke svému ztepilému tělu vybral pěkné koště,“ uhodil jsem na jakéhosi uniformovaného pána v táborském supermarketu.
„Koště? Myslíte takové to chlupaté na konci tyče? Ale vážený pane, máme jednadvacáté století! Čas krinolín, bryček a košťat je dávno pryč,“ směje se poskok.
„Aha… krinolínu ani bryčku nechci, ale čím mám vycídit podlahu?“
„Pro moderního muže máme mop. Nikoli košťata, ale mopy dnes zkrásňují svět. Například tento model – lehká násada, jemný plyš, moderní barva. Tímhle tlačítkem uvolníte styčnou plochu a vyperete nasbírané nečistoty!“
Nestačím zírat. Pán mává bidlem, tiskne jakási tlačítka, nasazuje a opět stahuje plyšové návleky. Abych nebyl za blbce, uznale jsem pokynul a celé monstrum dotáhl k pokladně.
„Tak to máme mop a zdarma vědro, zdarma sprej na parkety, zdarma informační brožuru,“ pravila paní pokladní.
Nadšeně jsem přikyvoval.
„A celkem to dělá…. milion peněz.“
„E? Co? Cože to?“
Nemám rád novosti. Navíc jsem chatrnou umělohmotnou násadu zlomil po pár minutách vytírání, patentky na přidržení hadru vydržely jen o chvíli déle a když jsem vzteky prchal na čerstvý vzduch, převrhnul jsem vědro se špinavou vodou.
13.4. 2010 úterý
„Mikrometr!“
„E?“ podivil jsem se.
Sedím v čínské restauraci s panem továrníkem-betonářem, majitelem armády ruských a běloruských otroků.
„Metronom!“
„Pořád nechápu,“ vraštím čelo a snažím se přijít na důvod, proč je pan továrník rudý vzteky a zuřivě svírá vidličku.
„Metropole, meteorolog, metroptóza!“
Pan továrník je zvyklý hovořit poněkud hlasitě, pročež se k němu otáčí osazenstvo restaurace a číšník se strachy schovává za barem.
„Popij teplého čaje, zhluboka dýchej a polož tu vidličku,“ uklidňuji pana továrníka.
„Víš, koho si našla? Molekulu!“ nepřestává se rozčilovat a já začínám tušit, odkud vítr vane. Pan továrník totiž jako vedlejší pracovní poměr přijal nabídku na výchovu patnáctileté dívčiny, která je nyní zmítána pubertou a i láskou zahořela.
„Chápeš to? Našla si metylalkohola! Vypadá jak buzerant! Smrdí z něho šampón, lakuje si nehty a obléká se jak…. no jak buzerant!“
„Metylalkohola? Nepleteš si to s něčím?“
„Správný chlap se musí o ženskou postarat, jasný? Správný chlap má každému zlámat ruce a vystřílet diskotéku. A kdo přežije – nechat trhat koňmi. A ona si najde nějakého mezkalina, “ uklidňuje se na chvíli pan továrník.
„A nenosí ten mládenec slipy? Jestli nosí slipy, smrdí šampónem, na ruce nemá vytetovanou kotvu a na hrudi lebku, tak je to metrosexuál!“ dopídil jsem se konečně.
„To je ono! Metrosexuál! Tak toho si přivedla domů. Ten mizera má asi padesát kilo, hlásek jak po kastraci a když jsem mu podal ruku, začal bolestí pištět!“ rozmáchl se pan továrník vidličkou a málem probodl číšníka, který se odvážil přiblížit.
„S tím nic nenaděláš, lásce a závislosti na čínských polévkách neporučíš,“ poučuji.
„Zabít ho! Mikroskopa!“
14.4. 2010 středa
Psát pravdu je role nevděčná. Po každé aktualizaci Chochovin se na mne snese snůška telefonátů, textových zpráv, emailů a jiných vzkazů. Autoři mi vyhrožují nejrůznějšími formami odplat, od fackování přes lámání v kole až po krádež veškerých zásob mých čínských polévek. A já se ptám – proč? Křivého slova jsem nepoužil, nepříjemná sdělení balím do sametového hávu, krystalicky čistá pravda by měla nadchnout každého, koho v textu zmíním.
A tímto bych například rád upozornil, že má osobní lékařka nedávno při pitvě omylem místo srdeční chlopně uřízla z těla ucho a že pan hasič Josef si s oblibou vytahuje trenýrky až ke krku. Pan Lišák je hlučný alkoholik, který pod vlivem omamných nápojů řve oplzlé texty hospodských kapel. Také pojídal šlehačku, kterou mi nastříkal kolem přirození, když jsem se opil do bezvědomí. Pan Králíček se s panem Howadoorem baví o tom, kterak provozovat sex s vlastními sestrami a slečna B. z Brna si do lubrikačního gelu sype drcené chilli. Mrzí mne, že nemám žádného známého například ze Sicílie. Napsal bych, že je zoofilní homosexuál, z čehož by měl jako Sicilan jistě radost. A jeho rodina taktéž.
15.4. 2010 čtvrtek – 7.5. 2010 pátek
„Chocho ante portas!“ zařval jsem nadšeně, když jsem po týdnu dorazil do práce na dublinské letiště.
„Cože? Cože to říkal?“ táže se kolega Blbý Džon kolegyně Smrduté Mary.
„To znamená ´Blbec Chocho je tady´,“ přeložila jazykově vybavená ženština, „je to latinsky.“
Kolega Blbý Džon se však nechce nechat zahanbit, počal se vlnit v bocích a dunivými tóny si prozpěvovat tóny gé gé gé es, ef ef ef dé.
Poté se všichni kolegové počali smát a skandovat: „Ey-jaf-jal-la-jö-kull, Ey-jaf-jal-la-jö-kull, Ey-jaf-jal-la-jö-kull!“
Nemám rád sopky, jelikož neprodukují ani omamnou fernetovou vůni, ani čínské polévky. Obzvláště však letos nemám rád islandskou sopku Eyjafjallajökull, která způsobuje v letecké dopravě chaos rozhodně větší, než-li je mi milé. Když se spolupracovníci dosyta nasmáli, sdělili mi, že budu muset odpracovat dvaadvacet nočních směn za kolegy, kteří se zasekli na dovolených v Thajsku, Austrálii, na Bali a jinde a nyní nemohou sehnat místo v letadle zpět do Irska.
Pronáším nejrůznější anglická slovíčka s irskou výslovností, ale místo uznalého mručení se celé mé okolí královsky baví. Jak by také ne – ani po více jak pěti letech na zeleném ostrově jsem nebyl schopen se naučit správnou výslovnost nejdůležitějších vulgarismů. A přiznejte si sami, vážení čtenářové – rozhodně by na vás nepůsobil dostatečně drsně cizinec, který by klel: „Do piši! Do pldele! Kulva pláce zaslaná! Co se směješ, ty čuláku!“