Duben 2023

1.4. 2023 sobota
V šest hodin ráno již poskakuji v Ciudad Valle před kanceláří agentury, která slibuje legraci v podobě zlomenin, rozbitých hlav, netradičního oběšení i netradičního utopení.
Zamluvil jsem si výlet k vodopádům, na vodopády, do vodopádů a pod vodopády. Zábava spočívá v tom, že celý den budeme ve vodě a když ne zrovna ve vodě, tak na skalách nad vodou, ze kterých budeme do vody padat.
Kolem Ciudad Valle jest vodopádů nemálo, ostatně město se nachází v oblasti Huasteca Potosina.
„Tak s tímhle si nejsem jistý,“ znepokojeně na mé sádelnaté tělo ukázal pan vedoucí a jeho pomocník začal nenápadně kontrolovat pevnost lan, úvazů a skob.
„Umím částečně zatáhnout druhou a čtvrtou břišní pneumatiku a potom to vypadá, že nejsem tak tlustý!“ snažím se vylepšit situaci.
„Slaňovat umíš? Mokré skály, vodopády a podobně?“
„Slaňovat neumím vůbec. Ale umím spadnout do vody tak, že to pořádně začvachtá a všichni se smějí!“ pravil jsem, načež pan vedoucí protočil oči a zavrtěl hlavou.
Ve skupině je nás pět. Otec se synem, kteří si udělali na víkend výlet z Mexico City, pan vedoucí, pan pomocník a já.

Řeka Micos, Huasteca Potosina, Mexiko.

Jelikož nejsem žádný fabulátor (jak je ostatně vidět na Chochovinách), potvrdilo se velice rychle, že slaňovat opravdu neumím. Pročež slaňování vodopádů probíhalo tak, že mne přivázali na lano jak kus vepřového a poté spouštěli po skalách dolů. Kromě slaňování jsem opravdu hodně skákal, šplouchal a čvachtal.
Během dne jsme totiž splouvali a seskakovali řeku. Den tedy začal slaněním vodopádů Minas Viejas a El Salto a pokračoval zdoláváním řeky Micos, kde největší legrací bylo skákání z vodopádů, kterých je na řece spousta. Od malých seskoků ze dvaceti centimetrů až po skok závěrečný, kde se skáče z metrů osmi. Legrace přišla na závěr, kdy jsme zavítali k vodopádu El Toro, který měří dvacet metrů. Celá pětičlenná skupina z vodopádu skočila s nadšenými výrazy. Zatímco pan vedoucí i pan pomocník si skok evidentně užili, u ostatních to tak jisté není. Oba mexičtí turisté totiž při letu počali různě rotovat, což mělo za následek, že na hladinu rozhodně nepřistáli v potřebné poloze. Zatímco pan otec se držel za rozkrok a z bolestí pootevřených úst vyluzoval zvuky podobné indiánské píšťalce, pan syn měl roztržené rty a nateklý obličej.
„E?“ dotazoval jsem si a ukazoval na tvář, které připomínala obličej prohrávajícího boxera na konci dvanáctého kola.
„Já chtít se podívat kam padat,“ zašišlal skrze krev a kývající se zuby nešťastník.
Přestal jsem se smát, když jsem se podíval kolem místa, kam jsem dopadl já. Na hladině plavaly rybky. Břichem vzhůru. Následky tlakové vlny.
Z pohledu na mrtvé rybky na hladině jsem poněkud rozpačitý. Možná by nebylo tak špatné uvažovat o dietě. Zhubnout nějakých čtyřicet či padesát kilo by zajisté pomohlo nejen mně, ale i rybkám.

Slaňování skal či vodopádů, skákání z vodopádů, splouvání řeky na kánoích, raftech či jen tak s helmou, chrániči a plavací vestě. Krajina je nebývale vhodná pro cyklistiku v blátě a všude mimo asfalt, je zde spousta zipline a i jen obyčejné chození po krajině poseté řekami a často porostlé hustými lesy je pěkné. Celá Huasteca Potosina je pro tropení nejrůznějších zhovadilostí jako stvořená.

Řeka Micos, Huasteca Potosina, Mexiko.

2.4. 2023 neděle
Ciudad Valles není zrovna architektonickou perlou, nechlubí se jedinečnými muzei, originálními kavárnami, hospodami či pěkně tetovanými prostitutkami recitujícími básně mexických revolucionářů. Ciudad Valle slouží návštěvníkům jako základna pro návštěvu okolní krajiny, případně jako město, kam míří spoje do vzdálených měst.
Nicméně zábavu jsem si našel – nedělní trh není nikterak turistický, je živý, bez prodavačů suvenýrů a bez otravných nabízečů, kteří obvykle za tučný peníz nabízejí všemožné nesmysly.
Pročež bloumám trhem, podivuji se mnoha odrůdám chilli papriček a ochutnávám různá ovoce, u kterých nejenže neznám název, ale některé vidím poprvé v životě. Prodavači se mi často smějí, když zakoupené ovoce přímo před nimi konzumuji. Pročež usuzuji, že se ovoce tímto způsobem jíst nemá a možná ani nejde o ovoce, ale nakládané myší hlavičky nebo z oslí srsti a kaktusových olejů zhotovená domácí projímadla. Několikrát se mi zkrátka stalo, že vůbec netuším, co konzumuji. Podobná aktivita mne však baví, různé trhy a tržiště rád navštěvuji po celém světě a ochutnávám, co se dá. K ochutnávání nejrůznějších pochutin se odhodlávám rád a téměř nikdy neříkám slova jako „fuj“ nebo „tgo si strčte za klobouk“. Pokud si vzpomínám, tak mne zaskočily jen koňské nozdry, které na mne kdysi vyplavaly z polévky na tržnici San Pedro v peruánském městě Cuzco.
Po obědě jsem si zašel do muzea. Do muzea chodím zejména poté, co jsem se na tržišti nacpal k prasknutí a jakmile trochu vytrávím, zase se na tržiště vracím. Museo de Cultura de la Huasteca Tamuantzán není zrovna něčím úchvatným, leč pro základní přehled a o řekněme antropologický a dějepisný náhled na Huastecu to stačí.
Odpoledne už mne opravdu nenapadá, co ve městě Ciudad Valles dělat, pročež bez výčitek svědomí nastupuji na noční bus do Mexico City.

Trh v ulicích Ciudad Valle.

3.4. 2023 pondělí
Na letiště do Mexico City přijíždím po ránu, pročež pár hodin do odletu trávím tím, že chrápu a slintám si na košili pod stromy před letištním terminálem. Pranic mi nevadí, že na mne každý divně hledí a že se mne pokusili pomočit hned dva psi.
Kolem poledne odlétám do města Tuxtla Gutiérrez. Tuxtla Gutiérrez jest největším a zároveň i hlavním městem státu Chiapas. Jde víceméně o průmyslové město, ke kterým nikterak netíhnu. Důvodem příletu je ovšem nedaleké město San Cristóbal de las Casas, které vlastní letiště nemá. Zajímavostí Tuxtly může být snad jen komiksově vyhlížející městský erb a fakt, že v roce 2011 bylo město jako první v Mexiku certifikováno jako „bezpečné město“ federální vládou. Díky na mexické poměry nízké kriminalitě, programům prevence kriminality a dalším faktorům. Aby bylo nějaké město v Mexiku ohodnoceno medailí „bezpečné“ mi přijde buď jako pokus o vtip či prostě připuštění faktu, že zde vás jen znásilní s použitím voňavého gelu a následně okradou, zatímco jinde vás znásilní bez gelu a poté zahrabou zaživa do mraveniště, kde vás budou navíc krmit koprovou omáčkou.
Ještě k městskému erbu. Je na něm králík s neštovicemi, prasečíma ušima na krku a vlčím řezákem trčícím z tlamičky. Králík navíc dřepí na horní čelisti se třemi zuby, vypadajícími jako lidské.
Jako spousta dalších lidí a jako naprostá většina turistů vsedám hned na letišti do jednoho z autobusů a odjíždím přímo do San Cristóbal de las Casas. Zatímco do
Tuxtly nejezdí žádní turisté, do San Cristóbal de las Casas naopak jezdí všichni turisté.
Ubytoval jsem se za pět peněz nedaleko centra v jedné z postranních uliček. Dům je starý, popraskaný, ale čistý a vše funguje. A má atmosféru z dob španělské kolonizace.

Katedrála v San Cristóbal de las Casas. Její stavba začala v roce 1528 a původně byla známá jako Katedrála San Cristóbal Mártir.

4.4. 2023 úterý
San Cristobal de las Casas, běžně zvaný prostě jen San Cristóbal, se nachází v mexickém regionu Chiapas, který je známý svým bohatým kulturním dědictvím, domorodými komunitami a neustávajícím vzdorem proti všem autoritám – od Španělů v době kolonizace po snad všechny mexické vlády, současnou nevyjímaje. San Cristóbal je především staré koloniální město, které patří k nejkrásnějším v Mexiku. Úzké uličky lemují nízké barevné budovy s taškovými střechami a kovanými detaily, dřevěné dveře někdy rámují bujné liány bugenvileí. Stinné centrální náměstí lemuje elegantní hořčicově žlutá katedrála, která jako by zářila v zapadajícím slunci, často za zvuků živé kapely na marimbu. Domy jsou často pomalovány graffiti, ale kupodivu to ráz koloniálního měta nijak nenarušuje, byť o jasné mysli a duševním zdraví některých autorů lze pochybovat.
San Cristóbal je však víc než jen hezká tvář. Domorodé obyvatelstvo je zde silnější a viditelnější než v kterémkoli jiném mexickém městě. Jazyky Tzotzil a Tzeltal je běžně slyšet na ulicích, trzích a veřejných prostranstvích je stále dost domorodců nosících tradiční oděv.
Atmosféra města samozřejmě přilákala i nemálo expatů a do města proudí davy návštěvníků. Pročež jsou ve městě nejen tradiční trhy, kde je možno zakoupit vychrtlé kuře, páchnoucí sušenou rybu či kýbl krevet, ve městě jsou i malá divadla, kavárny, hipsterskými bary či spousta větších i malých muzeí.

Ulice jsou pomalovány spoustou graffiti. Povětšinou jde o pěkná či alespoň originální díla, která nemají nic společného se zoufalstvím známým například z českých ulic.

San Cristóbal de las Casas založil v roce 1528 španělský kapitán Diego de Mazariegos po čtyřletém krvavém dobývání dominantních domorodých skupin regionu, Zoquesů a Chiapasů. Mazariegos si původně vybral místo podél parné řeky Río Grijalva, aby mohl dohlížet na největší osadu Chiapů vzdálenou několik kilometrů, ale během měsíce ho řádící nemoci donutily přesunout se do vyšších poloh a na současné místo.
Nové město se původně jmenovalo Villareal de Chiapa de los Españoles, což byl první z mnoha názvů, které v průběhu staletí neslo. V roce 1535 bylo přejmenováno na San Cristóbal de los Llanos podle patrona města a o rok později na Ciudad Real de Chiapa. Tento název se udržel téměř tři století, až do roku 1829, kdy představitelé města přijali název Ciudad de San Cristóbal a nakonec dnešní San Cristóbal de las Casas na počest křižáckého biskupa Bartolomé de las Casas, který bojoval proti otroctví. V období ve 30. a 40. letech 20. století se město jmenovalo Ciudad las Casas. Domorodí obyvatelé samozřejmě měli pro toto vysokohorské údolí jména dávno před Španěly.
Celý den pobíhám po městě, lezu do několika z mnoha muzeí, samozřejmě jako všude preferuji lezení do muzeí antropologických. A stejně jako všude, i zde nadšeně pobíhám po hlavním tržišti. Jen velké, rušné, kupodivu téměř bez turistů a je zde možno se nacpat všemožnými laskominami. Co je poněkud nemilé, je pitný režim místních obyvatel. Nebyl jsem ještě na místě, kde by se pila Coca Cola jako naprosto základní a často snad i jediný nápoj. Se sladkou tekutinou ve tří i pětilitrových lahvích se tahají indiánky a odvážejí si Coca Colu do svých vesnic, nápoj popíjejí pěkně odění staří pánové a cucají šklebáci, kteří ještě neumí chodit.

Na tržišti v San Cristóbal de las Casas.

Centrum města je plné luxusních obchodů a pokud ne luxusních, tak aspoň předražených. Kostely i katedrála jsou upravené a občas mě i napadne kacířská myšlenka, že baroko nebylo tak příšerné, jak si celý život myslím. Naštěstí mne podobné hlouposti přestanou napadat poměrně rychle, když se do španělských koloniálních svatostánků podívám a uvědomím si, kolik čínských polévek se místo toho dalo pořídit. Mimochodem, právě katedrála severně od hlavního náměstí je nejemblematičtějším symbolem města zobrazovaným na letácích cestovních agentur, před katedrálou je možno potkat prodavače nafukovacích balonků z Číny, prodavače sushi z Japonska i místní prostitutky.
Město se nachází v nadmořské výšce kolem 2200m, což je dobré, jelikož se zejména po ránu a odpoledne nepotím jak prase na grilu. Město je i značně výškově členité, pročež je možno uličkami stoupat k vyhlídkám.

Kromě muzeí s obvyklým zaměřením je ve městě i nemálo muzeí s jantarem. Jantar je v San Cristóbal jako doma, je prodáván na každém rohu v nejrůznějších podobách a pouličních prodavačů falešného jantaru je ze více než odborníků na všechny záhady světa v českých hospodách. Muzea jantaru, což jsou většinou beztak jen obchody, jsou nejen v centru, ale i v uličkách na periferii a například jedno z největších muzeí jantaru je v bývalém klášteře La Merced. Mimochodem, právě Museo del Ambar v La Merced je s přehledem to nejlepší, jaké jsem ve městě našel. Chiapaský jantar, tedy zkamenělá borová pryskyřice stará asi 30 milionů let, je známý svou průzračností a rozmanitými barvami. Většina se těží v okolí Simojovelu, severně od San Cristóbalu.

Jantar jest ve městě nadmíru populární.

Nu, San Cristobal de las Casas je zajisté městem pěkným, ve kterém lze dělat všechno možné. Nicméně je na mně až příliš čisté, příliš fungující, nikdo mne nechtěl okrást, všechno je takové až moc plyšové. Již několik týdnů jsem nespal do kaktusů. Ani jsem si nespálil řitní otvor poté, co jsem snědl extra pálivé tacos. A obávám se, že mne v San Cristóbal de las Casas žádné punkové zážitky ani nečekají.

5.4. 2023 středa
„E…eeee….jau….ooo….jaký jsem to vůl,“ pronáším skrze namrzlá ústa. Jest pět hodin ráno, všude tma a klid. Jen hloupý tlustý cizinec ze střední Evropy vsedá na motocykl a za mrazivého rána vyjíždí. Oděn je, jelikož je to hňup, jen do trička s krátkým rukávem, na hlavě má otlučenou helmu legračně oválného tvaru a ochranné brýle.

Vyjíždím na celodenní výlet po venkově, cílem je Toniná. Toniná je rozsáhlé archeologické naleziště, zaniklé město zaniklé mayské civilizace. Je až podivuhodné, jak málo je Toniná navštěvována, i když se jedná o areál pěkný a naprosto snese srovnání s jinými starými mayskými ruinami, které jsou navštěvovány ohromnými davy turistů. Ruiny komplexního starověkého města Toniná, postavené na kopci těsně u města Ocosinga, se tyčí mezi džunglí a kopci – mimochodem pyramida v Toniná byla po dlouhou dobu zaměňované s kopcem samotným. Archeologové ovšem během posledních dvou desetiletí odkryli jeden z nejzajímavějších a nejkomplexnějších příkladů monumentálních staveb mezoamerického období a mayské říše.

Toniná

Motocyklování do rozednění a ještě zhruba hodinu či dvě po východu slunce je kruté. Jsem zmrzlý a tak nemohu ani vesele kynout vesničanům, kteří postávají u cesty oblečeni v péřových bundách a v pletených čepicích. Cesta je však pěkná, jelikož jsem si nechal poradit od majitele půjčovny motocyklů, nadšeného motocyklového cestovatele. Přemnoho zatáček, vesniček v horách, výjezdy a sjezdy a v porovnání s Evropou téměř neexistující provoz. Projíždím vesnicemi s malými trhy, většími kostely a velkými náměstími, občas se po silnici prochází krávy, kozy, ovce, šklebáci a jiná zvířena.
Po zhruba pěti hodinách se mezi stromy objevuje vrchol první pyramidy.
Celé město ještě není archeology vykopáno, ale i pohled na již odkrytá místa, zejména komplex chrámů Acrópolis je hezčí, než jsem čekal. A hlavně – nikde nikdo, po několik hodin jsem zde úplně sám.
Toniná znamená „Dům z kamene“ v místním mayském jazyce tzeltal. Původní název byl pravděpodobně Pon ebo Popo, což znamená „Bílé“ nebo možná „Bílé město“. Pro dnešní generace byla Toniná byla pro vnější svět znovu objevena ve 30. letech 19. století. Brzy poté, roku 1840, ruiny chrámů navštívil slavný severoamerický průzkumník John Lloyd Stephensa jeho britský společník na Frederick Catherwood.

Toniná

Toniná má dlouhou historii, protože existují náznaky, že byla osídlena nejméně tisíc let. Největšího rozkvetu město dosáhlo v pozdním klasickém mayském období, kolem 7. až 9. století. Bylo to město velké vojenské síly a moci, jak je vidět na vyobrazeních věznitelů, vězňů a jejich obvyklých obětí ve všech jeho chrámech. Na vrcholu své moci to bylo jedno z nejdůležitějších měst Mezoameriky. Momentálně jsou nejlépe odhalené stély, přes sto do kamene vytesaných zobrazení nejrůznějších scén, velké hřiště pro známou mayskou míčovou hru pelota a především – skupinami chrámových pyramid, kde nejvyšší z nich výškou 74m přesahuje slavnou pyramidu Slunce v Teotihuacánu.
Nadšeně pobíhám po celém areálu, po hřišti i kolem stél. Lezu po pyramidách a lezu do pyramid. Díky minimální návštěvnosti zde nejsou téměř žádné zákazy, jen špička nejvyšší pyramidy je opatřena páskou, která má zřejmě zabraňovat vstupu.
Na rozdíl od zhruba 110km vzdáleného arcirivala staré Toniny, známého a turisty navštěvovaného města Palenque, leží Toniná mimo turistické trasy Chiapasu a zatím i mimo radar turistů.
Při odchodu jsem potkal mexickou rodinku, která nesla v košících výbavu na piknik. Jinak jsem byl ovšem na místě celé hodiny úplně sám. Což samozřejmě dodá místu úplně jinou atmosféru a mně úplně jinou náladu. Jelikož lidi nemám vůbec rád.

Toniná

Na cestu zpět se vydávám jinou cestou a kvapím, jelikož se stmívá. A cesta z Toniná do San Cristóbalu trvá i na motocyklu několik hodin. V jedné z vesnic leží přes cestu hořící autobus, kolem pobíhají pánové v maskách, zřejmě aby se nenadýchali zplodin. Pročež ani moc nezpomaluji, autobus objíždím po trávě vedle silnice a v zrcátku jen vidím, kterak na mne pánové mávají. Mávají zejména mačetami.

„Ach, gringo! Ty jsi naživu? A máš motocykl! I trenýrky! Nebyl jsi oloupen!“ nadšeně kolem mne poskakuje majitel motocyklu, když stroj kolem desáté hodiny večerní vracím.
„E?“ reaguji jako správný intelektuál, jelikož mi není jasné, proč bych měl přijet například na oslu a nahatý bez trenýrek, když jsem odjížděl na motocyklu a s trenýrkami.
„Tebe nezastavili? Nic nechtěli? Jak jsi jim unikl?“
„E?“

Jak se ukázalo, onen hořící autobus nebyl na silnici kvůli havárii, jak jsem si myslel. To jen, jak čas od času bývá, probudil se duch Zapatistů. Pánové v maskách na mne mačetami nemávali z radosti, nýbrž se naopak durdili, že jsem jim objel blokádu. Dlužno dodat, že jsem tak učinil nevědomky a kdybych věděl, o co jde, rozhodně bych se o podobný kousek nepokoušel.
Zapatova armáda národního osvobození (EZLN) rozhodně není záležitostí historie. Zapatistická armáda národního osvobození, často označovaná jako Zapatisté, je krajně levicová politická a militantní skupina, která ovládala a do jisté míry stále ovládá značné množství území v Chiapasu, nejjižnějším státě Mexika. Chiapas je státem bohatým na přírodní zdroje a po téměř sto let zde byly káceny lesy a přehrazovány řeky, zatímco silnice, školy, veřejné služby a další veřejná infrastruktura zaostávaly za zbytkem země. Ignorování docela vyhovovalo rozsáhlému domorodému obyvatelstvu Chiapasu, jelikož mohlo žít dál tak, jak žilo po staletí. Nakonec se však domorodým komunitám vyvlastnilo příliš mnoho půdy a ztratily příliš mnoho autonomie. Už staří Španělé by mohli vyprávět, že naštvat mayské indiány opravdu není dobrý nápad. Už se zdálo, že se podařilo pošahané revolucionáře uklidnit, ale období klidu trvají vždy jen pár let a poté ozbrojené nepokoje propukají znovu.

Toniná

Nejnovější střet se nazýval Chiapasský konflikt, kdy mezi lety 1994-2000 zahynulo ve střetech přes 300 lidí. Před úsvitem na Nový rok 1994 překvapení turisté a obyvatelé mexického státu Chiapas sledovali, jak ozbrojení mayští indiáni vyhlásili válku vládě, obsadili osm měst a do značné míry šokovali politiky v Mexico City. To nespokojenost s přístupem centrální vlády vyvřela v podobě maskovaných zapatistických povstalců, kteří v roce 1994 vtrhli na radnici v San Cristóbalu. Na radnici povstalci křičeli, pronášeli vulgarismy a na záchodě ukradli toaletní papír. Kromě toaletního papíru se jim podařilo ve městě Ocosingo ukrást státní ropné společnosti jeden a půl miliardy kilogramů dynamitu. To je opravdu dost dynamitu na mnoho, mnoho ohňostrojů a jiných akčních hrátek. Následovalo hašteření mezi Zapatisty, různými milicemi podporovanými vládou, své si k tomu řekla i Venezuela či USA.
Protipovstalecké metody navržené a implementované mexickou vládou v roce 1994 měly za cíl narušit a rozpustit odpor EZLN. To vyvolalo velké množství nuceného vysídlení, hrozeb a obtěžování ze strany mexické armády na domorodých vesnicích. Vysídlování od roku 1996 narůstalo a různé polovojenské skupiny byly a jsou zodpovědné za zločiny proti původnímu obyvatelstvu dodnes. Příkladem toho je Actealský masakr, kdy 22. prosince 1997 bylo v táboře Los Naranjos v Chenalhó zavražděno 45 lidí a čtyři nenarozené děti.
Mimosoudní popravy, nucená zmizení, nucené vysídlení, mučení, výhrůžky násilím a smrtí, zastrašování či ničení majetku byly některé z hrozeb, kterým tyto komunity čelily a stále čelí. Pozůstatky protipovstaleckých strategií uzákoněných mexickým státem v oblastech Altos a Severní Chiapas v 90. letech pokračují ve formě ilegálně ozbrojených polovojenských skupin, které se z těchto strategií poučily. V roce 2020 bylo například provedeno 54 polovojenských útoků proti vesnici Aldama.
Nyní máme rok 2023 a stále se nedá prohlásit, že by byla situace vyřešeno. Běžnými projevy bývají právě blokády silnic, kdy povstalci vybírají od projíždějících takzvanou válečnou daň. Blokády obvykle bývají hned po zjištění hlášeny v rádiu, pročež se tomu mohou řidiči vyhnout. Jak je pozornému čtenáři zřejmé, chiapasská rádia neposlouchám.

Toniná

6.4. 2023 čtvrtek
Ve státu Chiapas žije přibližně 5 milionů lidí, přičemž čtvrtina z nich jsou potomci původních obyvatel. Což je pravděpodobně nejvyšší číslo ze všech 31 mexických států. Každé z 8 hlavních etnik se liší především jazykem, poměrně svébytné však mají i způsoby odívání a další zvyky. O víře, uctívání a nejrůznějších formách synkreze by se zajisté dala napsat báječná kniha se spoustou obrázků a plná pikantních historek, zde však na to není čas ani prostor. Většinovými etniky žijícími kolem San Cristóbal de las Casas jsou Tsotzil a Tzeltal. Samozřejmě, že zrůdní katolíci, všemožní kolonizátoři i akcelerující globalizace zejména posledních desetiletí různorodost a odlišnosti stírají, leč i na konci první čtvrtiny 21. století je zejména na venkově stále možno spatřit cosi jiného, cosi z dávných věků, cosi z časů mayských.
Pročež jsem vsedl na motocykl a celý den jezdil po okolí San Cristóbal de las Casas, projížděl vesnicemi, vesničkami i kolem polosamot, zastavoval se na občerstvení a kochal se krajinou, kde lidé žijí roztroušeni po kopcích a do městeček se ve větší míře vydávají jen na trhy či různé slavnosti. Zastavil jsem se v malém městě San Lorenzo Zinacantán, kde je stále možno spatřit starší pány v růžových tunikách s vyšívanými florálními motivy a kde dámy občas nosí růžové či fialové šály. Jako většina návštěvníků teritoria etnika Tsotzil, zavítal jsem samozřejmě i do městečka San Juan Chamula, které je překvapivě vzdušné, kolem vodní borovicové lesy a na hlavním náměstí jest široko daleko známý kostel Iglesia de San Juan. Mše v tomto kostele obsahují tolik pálenky a zvířecích obětí, že už snad nejsou uznatelné jako katolické. Synkreze nejen maysko-křesťanská, ale i alkoholovo-maysko-katolická. Zvenčí vypadá kostel jako kterýkoli jiný, kterých jsou městečka Chiapasu plná. Bílé zdi, barevně lemovaný vchod, v tomto případě zeleně. Pravá legrace se ovšem ukrývá uvnitř. Při vstupu návštěvníky omámí vůně kadidla z kopálové pryskyřice a kouř z tisíců svíček, které rozhodně nelze nazývat vonnými. Stěny jsou lemovány sochami svatých opatřenými zrcadly, která mají odhánět zlo. Nejsou zde žádné lavice a jinak prázdnou podlahu pokrývá koberec z borového jehličí.

Trh před slavným a známým kostelem v San Juan Chamula. Zvenčí vypadá kostel naprosto obyčejný, podobných je v městech Chiapasu spousta.

Věřící se v kostele rozdělují do malých skupinek, většinou jde o rodiny. Každá rodina si vymezí volný prostor a přímo na dlaždice ostaví svíčky. Během osobních obřadů a po nich nechávají svíčky zcela vyhořet a podlaha je tak pokryta loužičkami různobarevného vosku. Uctívači se modlí nahlas v jazyce Tzotzil, někdy pláčou a opakovaně dělají znamení kříže. Pijí Coca-Colu a pox, místní destilát. Kostelem se mimo již zmíněných zvuků rozléhá i hlasité krkání s úmyslem vypudit zlé duchy a možná i útlocitné návštěvníky. Někdy se k rodině připojí i pan curandero neboli léčitel, který může na neduhy postižené lidi položit ruce, vstřebat jejich neduhy do slepičího vejce nebo je vyléčit máváním živou slepicí nad hlavou. V krajním případě pak slepici na místě zabijí a později zakopou, což považuji za plýtvání jídlem.
Tato jedinečná směs katolické a domorodé víry je výsledkem 500 let trvajícího kulturního hašteření. Brzy po svém příchodu ve 20. letech 15. století začali Španělé přebírat aspekty domorodé spirituality, aby si místní Maye udobřili. Později začali domorodci míchat své tradiční rituály s katolickými, které zavedli misionáři.

Procesí na cestě do kostela v San Juan Chamula.

Dnes je čtvrtek, pročež je všude poměrně klid, i přesto však několikrát za den do kostela za mohutného řinčení, halasu a kouře vchází průvod místních. Hlavním dnem pro konání ceremonií je neděle, což je zároveň i dnem, kdy se na náměstí před kostelem konají velké trhy. Naneštěstí je neděle pochopitelně i dnem, kdy se do San Juan Chamula sjíždění turisté ze široka daleka a v podstatě všichni, kteří se zrovna nacházejí v San Cristóbal del las Casas.
Stánek, kde je nutno zakoupit do kostela vstupenku, se nachází v botanické zahradě posvátných rostlin hned u kostela. Tato „zahrada“ upozorňuje na původní rostliny používané při místních náboženských obřadech a léčebných praktikách a kupodivu je zde i pár popisků ve španělštině, tsotsilštině a angličtině.
Místní Tzotzilové nedovolují fotografování uvnitř kostela. Přesněji řečeno – fotografovat uvnitř kostela je přísně zakázáno. Těm, kteří byli při fotografování přistiženi, byly fotoaparáty rozbity a rádoby tajní fotografové i nemálokrát biti. Dokonce lze najít i popisy událostí, které neměly daleko k lynčování.
Mezi další zajímavosti města patří hřbitov, který je dobrým úvodem do směsice kultur, pro vesnice v okolí a San Juan Chamula obzvláště tak typické.

Hřbitov v San Juan Chamula. Jak je vidět, místem se neplýtvá.

Před ruinami starého kostela se nachází hřbitov, který také není takový, na jaký jsou návštěvníci zvyklí. Hroby jsou normálně vykopané do země a zasypané hromádkami hlíny, ale nejsou zde žádné náhrobky. Jako ozdoba slouží velké kříže různých barev, které zároveň slouží k identifikaci zesnulých podle jejich věku. Bílý kříž označuje pohřeb dítěte, zelený pohřeb dospělého a černý pohřeb staršího člověka. Kříže ovšem často nejsou umístěny izolovaně, ale na nalepené jeden na druhém, v zákrytu tak mohou být dva, tři nebo třeba deset.

Motocyklování kolem San Cristóbal de las Casas je zde pravděpodobně nejlepším způsobem dopravy. Chenalhó, San Lorenzo Zinacantán, San Juan Chamula, Oxchuc. Zajímavých městeček je všude spousta, k tomu je možno se podívat na vodopády, do jeskyní či jen zastavit v některé z mnoha malých restaurací vystavěných na místech s vyhlídkami na kopce, rokle, údolí a spoustu, spoustu zeleně. Provoz není nikterak hustý, lze se dostat i do míst, kam se automobil nedostane, výletník není závislý na sporadické veřejné dopravě a z motocyklu lze pohodlně kopat do hlavy toulavé psy, kteří se snaží motocyklistu kousnout do lýtka.

Procesí v ulicích San Juan Chamula.

7.4. 2023 pátek
Po ránu jsem si ještě zašel do dílny na výrobu všemožných tisků a udělal jsem dobře. Ženštiny máčejí, suší, drtí, míchají a louhují všechny možné ingredience a výsledkem jsou přepěkné rukodělné výrobky. Originální tisky na ručně vyrobeném papíru z nejrůznějších rostlin, zejména agáve.
Jelikož jsem sám neskutečně nezručný, nešikovný a má manuální zručnost odpovídá manuální zručnosti bezrukého invalidy, rád podobné dílny navštěvuji. Kochám se, usmívám a poté zakupuji výrobky, které většinou ztratím, či mi leží bez užitku kdesi v rohu. I dnes jsem sobě zakoupil obrovský obrázek mayského cyklisty na drsném papíru z agáve. Pročež po zbytek výletu budu v Mexiku jak naprostý imbecil cestovat s metr a půl dlouhou rourou, ve které jest obrázek srolován.

Tiskárna jak má být. Řemesla mám rád a pozorování zručných práce zručných řemeslníků je na pozorování záživnější než amatérské porno.

Odpoledne odjíždím autobusem to Tuxtly Gutiérrez a odlétám do Cancúnu. Jak bývá v Mexiku dobrým zvykem, z letiště není nutno zajíždět do centra města, pročež hned od terminálu vsedám do busu do Playa del Carmen. Přijíždím o půlnoci, pročež jsou hrůzy této turistické díry zahaleny milosrdnou tmou. Ubytovávám se v levném hostelu na hlavní silnici nedaleko přístavu, odkud odjíždějí trajekty na ostrov Cozumel.
Hostel zřejmě funguje i jako bordel, jelikož je v něm spousta červeného osvětlení a každou chvíli do hotelu vcházejí a z hotelu vycházejí notně opilí pánové zavěšeni do značně úsporně oděných slečen.

San Cristóbal de las Casas.

8.4. 2023 sobota
Z výletu do Mexika mi zbývá posledních pár dnů, které jsem se rozhodl trávit z valné části pod vodou. To je jediný důvod, proč jsem přiletěl do Cancúnu a jel do Playa del Carmen. Mexická riviéra je zajisté to nejturističtější, co lze v Mexiku navštívit. Zástupy, davy, hordy nadšených turistů z celého světa, jelikož slova pojmy „Cancún“ či „mexická riviéra“ působí zejména na nepoučené návštěvníky jako magnet. Fujtajxl turistické ghetto, příšerná žumpa to je!

Turisté si užívají proslulých pláží Mayské riviéry. Buldozery marně zápasí s tunami hnijících smradlavých řas. Playa del Carmen.

Jedním z prvních trajektů odjíždím na ostrov Cozumel. S radostí za sebou nechávám Playu del Carmen i s jejími vyhlášenými plážemi. Pláže možná byly kdysi v Playa del Carmen pěkné. V té době je nafotili a ony stále starší a dnes naprosto nereálné obrázky stále tisknout na pohlednice či do prospektů cestovních kanceláří. Realita je ovšem na hony vzdálena obrázkům. Úzké pláže, za kterými jsou monstrózní a hnusné hotely, hlavní silnice a prodejny těch nejhorších kýčů. Pláže špinavé, nehezké, každý rok zavalené hnijícími řasami. Hory smradlavých řas nepřetržitě odhrnují od moře buldozery a snaží se nepřejet těch pár nešťastníků, kteří se odhodlají do vody vlézt.

Ostrov Cozumel jest také převelice turistický, ovšem jako potápěčská základna je téměř ideální. Nemálo potápěčských agentur, pod vodou nepřetržitě dobrá viditelnost, vody na ryby i paryby bohaté, lokality od přístavu vzdálené na člunu maximálně pár desítek minut.

Ubytování jsem si sehnal u místní paní zubařky, která nabízí některé z nakoupených domů turistům. V lednici mě uvítala miska ceviche s česky psanou cedulkou „ty nebat – to cerstve!“

9.4. 2023 neděle
Ostrov Cozumel se nachází v Karibském moři podél východní strany poloostrova Yucatán asi 82 ​​km jižně od známého Cancúnu a 19 km od pevniny, tedy v podstatě od města Playa del Carmen. S celkovou rozlohou 478 kilometrů čtverečních jde o největší karibský ostrov Mexika, největší trvale obydlený ostrov a třetí největší ostrov Mexika po ostrovech Tiburón a Isla Ángel de la Guarda.
Na ostrově žije zhruba 90 tisíc lidí a z toho 87 tisíc v hlavním městě San Miguel. Kupodivu, i když San Miguel není zrovna nějaká malá vesnice, kromě pobřežní silnice a pár hlavních ulic je všude klid, všude spokojeně jezdí domorodci na bicyklech, všude postávají automobily VW Brouk a atmosféra je nikoli karnevalově, ale ospale karibská.
Název Cozumel byl odvozen z mayského Cuzamil, případně v plném znění Ah Cuzamil Peten, což znamená „ostrov vlaštovek“.

Na ostrově jsou mangrovové lesy, archeologická naleziště, sem tam nějaká ta zábava pro rodiny v podobě vodních parků, ale zejména v porovnání s městy na pevnině nejde o destinaci pro masový pobytový turismus. Otázkou je, jestli a případně kdy k tomu dojde.
Na ostrově je spousta, opravdu spousta potápěčských agentur, pročež co nejvíc z nich obíhám a dohaduji si podmínky ponorů na následujících několik dnů. Ceny jsou kupodivu skoro všude stejné, ovšem nabídka se lidí kolikrát až nepochopitelným způsobem. Některé agentury nabízí všechny ponory na dvou či třech lokalitách, jiné bez problémů nabízí zavážky člunem po celém západním pobřeží ostrova. Některé nabízí jen neopreny pro lidské bytosti normálních rozměrů, některé naopak nemají problém sehnat neopren i pro mě.

Cozumel je známý zejména mezi potápěči.

10.4. 2023 pondělí
Cozumel sice funguje i jako zastávka zaoceánských výletních lodí, dle mého jedna z nejnechutnějších věcí historie cestování, ale pro nezávislé návštěvníky je spojen zejména s potápěním.
Cozumel se nachází na rozsáhlém mezoamerickém bariérovém útesu, který je druhým největším bariérovým útesem na světě po Velkém bariérovém útesu. Ostrov byl jmenován Jacquesem Cousteauem jako jedno z deseti nejlepších potápěčských míst na světě. Perfektní viditelnost skrze tyrkysové vody dosahuje až padesáti metrů, což je hodně i na Karibik. Třicetimetrová dohlednost je normálem. Cozumel je častokráte nazývám hlavním městem světa driftového potápění, což je velice vhodné pro staré a líné pány, jako jsem například já. A vskutku, až na jednu či dvě výjimky probíhaly všechny ponory driftem a to takovým, že častokráte nebylo potřeba během celého ponoru ani pohnout ploutví.
Vodu kolem Cozumelu nejsou jen plné výletních lodí, ale žije zde asi 500 druhů ryb, 60 druhů korálů, 350 měkkýšů, spousta paryb, savců, želv či hadů. Kolem ostrova je na 30 potápěčských lokalit pro všechny úrovně potápěčů, lokality od mělkých útesů po ponory kolem hlubokých stěn, ponory plné děr a tunelů až po lodní vraky.

11.4. 2023 úterý
Potápění bylo dnes takové, jaké jen může nenáročný, ale i středně náročný potápěč očekávat. První ponor byl plný průplavů, převisů a tunelů v korálech. Druhý ponor proběhl převážně tím, že jsme hodinu driftovali mezi desítkami želv. A ponor třetí spočíval v zírání zoči-voči. Abych byl konkrétní, zíral jsem dlouhé minuty do očí žabohlavci skvělému a ten mi to dlouhé minuty opětoval, protože není jisté, jestli je jiné aktivity vůbec schopný.
Žabohlavce skvělého jsem nikdy jinde neviděl, pročež jsem byl nadšený. Jde totiž o rybu nevšední a hezky barevnou.

Žabohlavec skvělý

Žabohlavec nádherný alias Splendid toadfish alias Sanopus splendidus je zjevným favoritem potápěčského průmyslu na Cozumelu. Na internetu je několik videí, ve kterých potápěči lákají rybu z jejího úkrytu kvůli focení, škádlí žabohlavce umělými návnadami a poté se tváří frustrovaně, jelikož na ně žabohlavec ostentativně kašle. Jde o rybu, o kterém se kdysi věřilo, že je endemit ostrova Cozumel, leč byla již pozorována na útesech od Hondurasu až po Cancún.
Na rozdíl od ostatních zástupců žabohlavců žabohlavec nádherný charakteristický svými zářivými barvami. Má jasně žluté ploutve, které obsahují i výrazné vzorování, zatímco na hlavě má tmavé a bílé pruhy. Ryba vydává bzučivé pářící volání, které mohou slyšet i potápěči. Já jsem však žádné bzučení neslyšel, pročež mohu žabohlavce zařadit mezi spoustu dalších živočichů, pro které nejsem nikterak atraktivní. Zajímavé jest i to, že ač se jedná o rybu neobvyklou a opravdu nápadně zbarvenou, byla vědci zaznamenána až v roce 1974, zatímco například nudné zbarvené mamuty všichni znají už bambilion let. Během jednoho ponoru jsem viděl žabohlavců hned několik, pročež jsem rád a spokojený.

Co by to bylo za návštěvu Mexika, kdybych neotevřel stavidla chtíče. Pokud někteří čtenářové nadšením poposedli, tak ať se zase v klidu usadí. Stavidla chtíče jsem neotevřel tím, že bych se vrhnul do náručí mexických ženštin. Rozhodl jsem se holdovati truňku. Jelikož nejsem nějaký buran chlastající pivo, pojal jsem večerní inspekci cozumelských hospůdek a barů intelektuálním způsobem. V praxi jsem se jal ověřovat, jaký je rozdíl mezi pro Mexiko typickými alkoholy – tequillou a mezcalem.
„Tequilla je mezcal, ale ne každý mezcal je tequila,“ pravil mi před pár týdny v Cabo San Lucas opilý domorodec v restauraci s levnými tacos. Tvrzení je v podstatě pravdivé: mezcal je totiž likér destilovaný z jakéhokoli z více než 40 druhů agáve (pochopitelně mimo agáve Weber), zatímco tequilla se vyrábí pouze z modrého druhu agáve Weber, známé jako agáve tequilana. Aby byl návštěvník zmaten ještě více, v obchodech s alkoholem a na koktejlových menu je vše komplikováno mexickými pravidly, která nařizují, jak mohou být lihoviny z agáve označovány.
Obě lihoviny se destilují z cukrů z agáve, respektive z piňas neboli srdíček. Zatímco při výrobě tequily se piňas napařují v nadzemních pecích, při výrobě mezcalu se praží v pecích obložených kameny a vytápěných dřevem, což je příčinou jeho kouřové a pikantní chuti.
Abych mohl tequillu s mezcalem porovnat za stejných vnějších podmínek konzumace, v každé hospodě jsem si objednal vždy jednu tequillu a jeden mezcal. Nejsem si zcela jistý, kolikrát jsem se takto obětoval ve prospěch sebevzdělání, ale ještě si pamatuji, že v pořadí šestém navštíveném podniku jsem již mezcal objednával jen nezřetelným: „Me me me me me….eeee….me me me!“

Ulice Cozumelu jsou plné VW Brouků a sem tam je možno i objímat kaktus.

Nikdy bych neřekl, že na stará kolena objevím způsob, jak vystřízlivět ze ne zrovna mírné opilosti během zlomku sekundy.
To se tak potácím ulicemi tichého nočního San Miguelu, když vtom ve svých čínských umělohmotných pantoflích za jeden a půl dolaru klopýtnu. Bych nespadnul na zem a neudělal kráter do vozovky, zachytil jsem se pěkné vzrostlé rostliny. Naneštěstí byl onou rostlinou kaktus. Nikoli nějaké dětské chlupaté měkké trny, nýbrž suché, několikacentimetrové zbraně flegmatické rostliny se mi zabodly do dlaně a předloktí.
Počal jsem do ticha pronášet takové nepěkné věci a tak hlasitým způsobem, že se rozštěkali psi po celé Mayské riviéře. Nejenže jsem proklel všechny kaktusy až do biologického dávnověku, ale také jsem zavřeštěl: „Nedobré plastové pantofle! Na recyklační linku s vámi! Svině!“

12.4. 2023 středa
Čtyři ponory, tedy zábava na celý den. Po včerejším intimním sblížení s kaktusem stále otevřené rány v dlani a na předloktí ve slané vodě pekelně pálí, leč kvůli tomu se přece nenechám ujít bubliny a rozmáčenou tvář. Kromě laškování s mentálně postiženou želvou, která mě následovala po dobu celého ponoru a snažila se mi dívat do očí z pěti centimetrů mě ještě pobavila muréna. Abych byl přesný, muréna zelenavá. Jak známo, murény jsou většinou zalezlé mezi skalami, kameny, zkrátka je většinou vidět jen hlava. Také je známo, že huba murény vypadá poněkud hrozivě, nebezpečně a většinu lidí nenapadne murénu dráždit.
To však neplatí o nadšeném Polákovi, se kterým jsem se dnes potápěl. Onen rozumem nepříliš nadaný jedinec spatřil mezi korály zalezlou murénu zelenavou. Což je jedna z největších murén dorůstající až dvou a půl metru.

Muréna zelenavá

„Ťuťu ňuňu,“ láká pan potápěč murénu z úkrytu. Muréna však na trapné provokace nereaguje, zřejmě nerozumí bublání a zvláště nebublání polskému. Načež pan potápěč vzal kamerku připevněnou na krátkém nástavci a strčil ji muréně pár centimetrů od tlamy. Následovala zábavná podívaná. Nejdříve muréna nikterak rychle, ale nezastavitelně počala opouštět svůj úkryt. Následně bylo vidět vytřeštěné oči potápěče, jelikož se ukázalo, že muréna je opravdu veliká a má dobré dva metry. Poté pan potápěč počal co nejrychleji plavat pryč, ovšem i muréna po mozkové obrně plave samozřejmě daleko rychleji, než ten nejrychlejší potápěč. Načež a pročež počala naštvaná muréna pronásledovat panikařícího a bublajícího jedince. Vždy prudce připlula směrem k jeho hlavě, aby se poté vzdálila, pár sekund plavala kolem a poté celý nájezd opakovala. Celá tato zajisté nevšední podívaná trvala několik minut. Zatímco vyděšený polský potápěč si během těch pár minut vydýchal v panice téměř všechen vzduch, já jsem se kochal, jelikož vidět takto velkou murénu mimo úkryt a navíc při takto neobvyklé činnosti, to se jen tak nepoštěstí.
Muréna zelenavá je ve zdejších vodách poměrně běžný predátor a ačkoli je zvláště za dobrého osvětlení její zelená barva až zářivá, ve skutečnosti tato muréna zelená není. Je tmavě šedohnědá, ovšem je pokryta hustým žlutým hlenem, který jí dodává zelené zbarvení a chrání před parazity a nemocemi. Existují zprávy o nevyprovokovaných útocích připisovaných zelené muréně, ale takové incidenty jsou považovány za mimořádně neobvyklé.

„Už se dnes nepotápím,“ pravil spolupotápěč později již na lodi.
„Čeho se bojíš? Vždyť ti nic neudělala,“ uklidňuji nešťastníka.
„Nebojím se. Ale posral jsem si neopren.“
Jak si vzápětí pohledem a čichem všichni na lodi ověřili, poznámka o neoprenu nebyla míněna žertem.

Chrápající žralok

13.4. 2023 čtvrtek
Dnes jsem ještě třikrát vlezl pod vodu a poté již kvapím na trajekt zpět na pevninu. Letovisko Playa del Carmen, respektive jeho širší centrum, jen potvrdilo můj pocit z první návštěvy. Jedna velká levná diskotéka, turistické ghetto, kam nemajetní výletníci jezdí předstírat, že si užívají luxusu. Spousty Američanů, kteří si nemohou dovolit výlet do Baja California, davy Poláků a Rusů, po ulicích zní i čeština či slovenština.
Celý večer trávím tím, že se cpu, vyhýbám se opilcům a místním šklebákům, pro které je ulice domov, škola i rodina.

Kromě obvyklého ceviche, tedy marinovaných kousků ryb, paryb či mořských plodů, oblíbil jsem si na Cozumelu a tím pádem i v Playa del Carmen yucatánskou specialitu cochinita pibil. Ač vepřové maso téměř nikdy nejím, jelikož mi nechutná a navíc si připadám jak kanibal, cochinitu (v překladu sele) pibil jsem si oblíbil, za posledních dnů sežral zajisté menší prasečák a hodlám se naučit tento pokrm připravovat po konce svých dnů. Příprava cochinity zahrnuje marinování masa v silně kyselé citrusové šťávě a achiote a pak jeho pomalé pečení. V některých případech bylo maso marinováno tak luxusně, že i po pečení z něj vytékala směs šťávy masa a citrusů. Většinou je cochinita pibil jako trhané vepřové vkládáno na tacos, ovšem několikrát jsem si prostě nechal naložit kilový kus masa a kukuřičné placky používal spíše jen jako ubrousek. Ach!

14.4. 2023 pátek
„Dvacet dolarů za kouření!“
Je sedm hodin ráno a na ulici mi nabízí služby prostitutka, která pravděpodobně obsluhovala ještě Cortésovy konkvistadory. Paní rozhodně věkem překročila půlstoletí a neskutečně špinavá, vytahaná, potrhaná a skvrnami pokrytá podprsenka zajisté obsahuje genetický materiál menšího městečka.
„Ech, raději mi řekněte, éterická vílo, kde už je otevřená nějaká jídelna,“ odvětil jsem ženštině.
„Já mám taky hlad!“
A tak platím dvojitou porci tacos. Že budu v Mexiku krmit vyžilou prostitutku, to jsem věru netušil.

Odpoledním autobusem odjíždím z Playa de Carmen na letiště do Cancúnu. Naštěstí jezdí spoje přímo na letiště a není se tak nutno trmácet do Cancúnu a odtamtud dalším spojením na letiště. Večer již odlétám do Paříže, z Paříže do Dublinu a rovnou zůstávám v práci na dublinském letišti.
Mexiko jest zemí velikou, různorodou a napadá mě už teď nemálo míst, která bych tam ještě chtěl navštívit a aktivit, které bych tam chtěl páchat. Pročež si myslím, že se do Mexika ještě někdy podívám.
Fucking bueno!

15.4. 2023 sobota – 3.5. 2023 středa
Výlet do Mexika jsem zaplatil více než dvěma týdny nočních v kuse. Což mi ovšem vcelku nevadí, jelikož jsem již zcela rezignoval na to, abych vzdoroval aroganci, ignoranci a imbecilitě našeho vedení. Již se ani nesnažím vysvětlit nekrofilní kolegyni J., že chodit na pět až deset pohřbů týdně nebo hladit rakve v letištní márnici není nic, za co bychom ji měli chválit, čehož se nenápadně neustále dožaduje. Pročež do práce chodím jen proto, abych přežil a smál se jednookému šéfovi Pavoukovi, že mu druhé oko už stejně nikdy nedoroste.
Zatímco v práci je nuda, v domě, který sdílím s ostatními východoevropskými imigranty, příživníky a pijavicemi irského hospodářství, bývá občas veselo.
To si tak přijdu z noční směny a v domě slyším chorvatské naříkání, smutné kvílení a do toho polské výkřiky zoufalosti. I vtrhnul jsem do místnosti, ze které se ony zvuky linuly, jelikož to vypadalo, že chorvatský spolubydlící pan Ivan znásilňuje polského spolubydlícího A.
Naskytl se mi ovšem pohled šťavnatější a zajisté interesantnější.
Pan Ivan se zrovna vrátil z nějaké chlastací zábavy a zcela zbaven zábran, otevřel stavidla svého citového rozpoložení. Navíc otevřel i stavidla svého močového měchýře. Pročež se mi naskytl pohled na akční scénku. Pan Ivan nejdříve mohutným proudem pomočil hlavu spícího polského spolubydlícího A., načež se přesunul ke zdi a proudem moči se snažil na stěnu napsat jméno své milé.
„Pomoc! Pomozte mi! Ivane Ivánku, přestaň! Proč? Proč já! Pomoc!“ kvílí a úpí oběť chorvatské moči a zhrzené lásky.
„Ach, Kamilo! Kamilo, proč mě nechceš? Proč ne mě? Pomozte mi!“ nešťastně naříká pan Ivan a naprosto ignoruje polského spolubydlícího A. i mě.
„Výborně chlapci, tohle jsme tady ještě neměli! Hehehehe!“ směji se, tleskám a jdu spát.
Odpoledne jsem opět vzbuzen chorvatským naříkáním. A také zvukem naplno puštěného fénu. Pan Ivan naříká, že bude muset vymalovat pomočenou stěnu, čímž z ní smyje žlutě vyhotovené jméno své milé. Polský spolubydlící pan A. nic neříká, zato si se zuřivým výrazem ve tváři fénem suší vlasy.