15.4. 2010 čtvrtek – 7.5. 2010 pátek
„Chocho ante portas!“ zařval jsem nadšeně, když jsem po týdnu dorazil do práce na dublinské letiště.
„Cože? Cože to říkal?“ táže se kolega Blbý Džon kolegyně Smrduté Mary.
„To znamená ´Blbec Chocho je tady´,“ přeložila jazykově vybavená ženština, „je to latinsky.“
Kolega Blbý Džon se však nechce nechat zahanbit, počal se vlnit v bocích a dunivými tóny si prozpěvovat tóny gé gé gé es, ef ef ef dé.
Poté se všichni kolegové počali smát a skandovat: „Ey-jaf-jal-la-jö-kull, Ey-jaf-jal-la-jö-kull, Ey-jaf-jal-la-jö-kull!“
Nemám rád sopky, jelikož neprodukují ani omamnou fernetovou vůni, ani čínské polévky. Obzvláště však letos nemám rád islandskou sopku Eyjafjallajökull, která způsobuje v letecké dopravě chaos rozhodně větší, než-li je mi milé. Když se spolupracovníci dosyta nasmáli, sdělili mi, že budu muset odpracovat dvaadvacet nočních směn za kolegy, kteří se zasekli na dovolených v Thajsku, Austrálii, na Bali a jinde a nyní nemohou sehnat místo v letadle zpět do Irska.
Pronáším nejrůznější anglická slovíčka s irskou výslovností, ale místo uznalého mručení se celé mé okolí královsky baví. Jak by také ne – ani po více jak pěti letech na zeleném ostrově jsem nebyl schopen se naučit správnou výslovnost nejdůležitějších vulgarismů. A přiznejte si sami, vážení čtenářové – rozhodně by na vás nepůsobil dostatečně drsně cizinec, který by klel: „Do piši! Do pldele! Kulva pláce zaslaná! Co se směješ, ty čuláku!“
8.5. 2010 sobota
Po téměř měsíci jsem přiletěl do Česka. Nejdříve jsem roztřídil poštu. Reklamní letáky skladuji na balení uzenin, složenky vyhazuji rovnou, jelikož jsou na uzeniny malé a jako toaletní papír tvrdé. Následně dlouze hledím na kuchyň, která je snad už půl roku pečlivě sbalená v krabicích tak, jak mi ji přivezli. Pravda, snažím se motivovat myšlenkou na sex na kuchyňské lince s mou osobní lékařkou či jinou ženštinou lepého těla, leč nakonec se poškrábu po břišní pneumatice, uvědomím si, že na podobné legrácky jsem již starý a kuchyň i nadále zůstane v krabicích. Čínskou polévku si tak opět zaliji do prasklé misky rychlovarnou konvicí a opět si dokáži, že bez kuchyně se dost dobře obejdu.
Má matka si zoufá, cože to porodila za neschopu a zhovadilce, nutí mne zakoupit si do bytu postel, kuchyň sestavit a vnutit mi povlečení na peřiny, které pro mne již desítky let schovává.
Odolávám.
Pravda, vybavení mého bytu není zřejmě vzorem útulnosti
9.5. 2010 neděle
Rozhodl jsem se, že můj motocykl se naučím využívat i k zatáčení. Jízda rovně mi již nečiní problémy, ale každá zatáčka ve mně budí nevoli, nejistotu a mnohdy i panickou hrůzu. Zvláště mě děsí pomyšlení, že bych měl jet do zatáčky rychleji, což někteří motocyklisté dělávají a ďábelsky se při tom naklánějí. Já se nakláním do strany jen při zavazování tkaniček, jinak bych se k nim totiž přes svůj břich nedostal.
Trénovat jsem jel z Tábora do Žatce skrze Křivoklát a večer jsem se vracel stejnou cestou zpět. Celá jízda však nepřipomínala divoké řádění a závody s větrem, jak to znám z filmů. Akce se podobala spíše průvodu alegorických vozů. Na čele jsem jel já, soustředěně jsem vyplazoval špičku jazyka a do zatáček najížděl velice opatrně a velice pomalu. Za mnou jela kolona vozů. Řidiči troubili, stahovali okénka a hrozili mi pěstmi i nepěknými výrazy. Nenechal jsem se však znervóznit, najížděl jsem si pěkně ke středové čáře, abych zatáčky projel co nejpěkněji. Výsledkem bylo, že mne nikdo nemohl předjet. Na konci dne si mohu říci, že na levou stranu jež zatáčím poměrně plynule, za což může hlavně patnáctinásobné objetí kruhového objezdu v Berouně, kde jsem nemohl najít správný výjezd. Zatáčení doprava mi ještě moc nejde. Počkám si tak na půlnoc, kdy silniční provoz není přespříliš hustý a budu si kruhové objezdy tréninkově projíždět v protisměru.
Před zatáčkou je dobré zastavit a zmapovat terén, byť to někteří nezodpovědní motocyklisté nečiní a do zatáček vjíždějí tak rychle, až se celý motocykl naklání
10.5. 2010 pondělí
Většina lidí něco sbírá. Většinou mimoděk – zkušenosti, nadávky, pokuty či pohlavní choroby. Někteří lidé jsou sběrateli úmyslně. Sbírají všechno možné. Například já sbírám obaly z čínských polévek a fotografie mrtvých živočichů. Jelikož od čtenářů dostávám nemálo fotografií, bych svou fotosbírku obohatil, dovolil bych si po několika zkušenostech uvést jisté informace. Sbírám fotografie mrtvých živočichů, ale to snad neospravedlňuje pana čtenáře Koblihu, aby mi zaslal snímek fleku na prostěradle s vysvětlením, že jde o miliony mrtvých spermií. Takže – spermie nechci. A také jsem do sbírky nezaložil snímek pana J.B., na kterém není absolutně nic a ke kterému mi dotyčný napsal, že „Zobrazuje atomy rozbité úplně na sračku, vole“.
Jako vzorová fotografie naopak může sloužit obrázek pana L.F., který zaslal pěknou raritu – grónského pižmoně.
Grónský pižmoň, snímek čtenáře L.F.
Pěkné je zejména kopyto, které je ještě stále zarostlé
11.5. 2010 úterý
Buch buch buch. A dál nic. Projel jsem na motocyklu vesnicí a kochal se pěknou krajinou. Lány řepky, modré nebe, mouchy na hledí mé helmy. Pravá motocyklová romantika. Když jsem zastavil, abych se vymočil, zpozoroval jsem nad zobákem mého GS podivný útvar. Útvar jsem identifikoval jako slepičí hlavu, která však nekvokala, jelikož jí chybělo tělo. Podivil jsem se, cože dělá hlava tak vysoko. Další hlavu jsem našel mezi motorem a jeho krytem. A na padacím rámu jsem našel šedé peří, i když obě hlavy byly pokryty peřím bílým. Svraštil jsem čelo a počal se drbat na břiše, jak to dělávám vždy, když přemýšlím.
Jelikož jsem zvídavý chlapec, otočil jsem motocykl (což při mé neschopnosti zatáčet znamená pět minut točení řídítky a odrážení se vpřed a vzad) a odjel zpět do vesnice. Masakr. Na cestě ležela tři rozsekaná slepičí těla, z toho dvě bezhlavá. O tělo s hlavou se přetahovali dva psi, bezhlavá těla rozklovávaly zbylé slepice. Odjížděl jsem tak potichu, jak jsem jen dokázal.
Magnéziové kryty hlav válců BMW R 1200GS, noční můra venkovské drůbeže
12.5. 2010 středa
Poněvadž začínám mít problémy odnést z obchodu do bytu zásoby čínských polévek a po nákupu mne vždy bolí ruce, rozhodl jsem se vybudovat sobě svaly. Vzorem jest mi pralesní muž a motocyklista pan Lišák, který se stal vzpěračem a společně s trenérem a bratrem dokáží zdvihnout 130 kilogramů. Chopil jsem se kalkulačky a zjistil, že tato hmotnost je ekvivalentem dvou tisíc mých nejoblíbenějších polévek. Při představě, kolik bych si odnesl najednou z obchodu, kdybych byl silný jako pan Lišák, se mne zmocnil dráždivý pocit naprostého uspokojení.
Vběhl jsem do posilovny a na velkou tyč počal nakládat železné kotouče. Ostatní cvičenci mě se zájmem pozorovali. Když kotouče došly, lehl jsem si pod tyč, hlasitě se nadechl a zabral. Nic. Následně jsem tedy počal kotouče ubírat, byť mi jeden vyklouznul z ruky a málem rozdrtil palec na noze. Odstrojení tyče mne naprosto zničilo, takže když jsem opět ulehl na lavičku, na každé straně činky zbylo 15 kilogramů. Cukavým pohybem jsem dostal železo nad hlavu a poté s neskutečným rachotem spustil zpět do stojanů. Takže to máme 15kg železa vlevo, 15 kg železa vpravo a 7kg váží tyč. Celkem 37 kilogramů, to jest 569 čínských polévek. Pěkný výkon.
13.5. 2010 čtvrtek – 20.5. 2010 čtvrtek
V domě v Irsku mám pravé peklo. Spolubydlící zuří, proklíná mne a její přátelé z Klubu ochránců želv na mne vrhají množství nenávistných pohledů. Za všechno může to, že jsem zhruba před měsícem domácího mazlíčka mé spolubydlící polil olejem ze sardinek. Želva Daisy od té doby nejenže počala zapáchat rybinou, ale zápach se mění v čpavý smrad. Když jsem navrhnul vhodit Daisy do nádoby se silným roztokem chloru, spolubydlící na mne vrhla takový pohled, že jsem se orosil, počal spěšně couvat do mého pokoje a stavět barikádu.
21.5. 2010 pátek
Žádné lampiony, hesla, šátky a provolávání slávy? Co to má být? Celý den jsem se motocykloval kolem řeky Ohře, až jsem dorazil do města Kadaň. Město je proslulé zejména tím, že každé září vybíhají občané do ulic, kejklíři kejklí a kapsáři kapsí. Město si tak připomíná návštěvu Karla IV., což byl český, arelatský a římský král, německý císař, lucemburský hrabě, moravský markrabě a mrzák. Karel IV. proslul zejména tím, že jezdil po celé Evropě a sbíral nejrůznější zdechliny, uhnilé prsty, vypadané zuby a skleněná oka. Tyto artefakty se nazývají pozůstatky svatých a Karel IV. jich nakradl pěknou řádku. Relikviemi kolem sebe mával, klaněl se jim a vymýšlel nejrůznější ceremonie. Tím se stal slavným a později ho Čechové namalovali na peníze.
Mě ovšem nikdo nikam nemaluje, občané nevybíhají a keklíři nekejklí. A přitom jsem určitě tlustější a mám větší motocykl, nežli Karel IV.
Opustil jsem nevděčné město a při jízdě mezi řepkovými poli helmou masakroval desítky včel. Však já světu ukážu!
Město Kadaň
22.5. 2010 sobota
„Jeď! Šlapej! Dři! Poť krev!“, volám na oba spolujezdce. Je to tak. Severní pípa, cyklisticko-maškarně-chlastací preteky, není závod pro slabé. Slunce praží, teplota stoupá k tropickým výšinám. Jelikož jsou oba moji spolujezdci ducha mdlého, zvolili si na horký den vskutku vhodné ustrojení. Jeden jede přestrojen za Jemenského válečníka. Včetně jemenského nože a turbanu, který způsobuje, že vnitřek hlavy nabývá konzistence vařeného vejce. Druhý spolujezdec se zabalil do igelitu řka, že jest prezervativem. Míříme od hospody k hospodě, od nebohých servírek získáváme razítko do itineráře a půl litru pěnivého moku. Po páté hospodě, pátém pivu a dvaceti kilometrech pan Jemenec prohlásil, že špičkový závodníci doplňují potřebnou energii i při závodě. Načež si objednal smažený sýr a dvojité hranolky. Půl litru přepáleného oleje dostal spolu se žluklou majonézou zdarma. Následující kilometry pan Jemenec kvílí, že není eskamotér a neumí zároveň zvracet i jet na bicyklu. Pan Kondom podobné problémy neřeší. Pan Kondom řeší, kterak se dostat tu z pole, tu z příkopy. Značně omámen alkoholem není schopen se udržet na cestě, pročež za sebou každou chvíli slyším divné zvuky, rány, úpění a poté zcela nespolečenské vyjadřování. Řítíme se severočeskou krajinou, vítr ve vlasech, v turbanu a v igelitu – záleží na jezdci. Závodníci ostatních týmů zůstávají hluboko za námi, v bezedném poli poražených, v bažinách hanby a ponížení.
Pan Jemenec s trojobalem hlavy – český šátek, cyklistická helma a jemenský šátek
„Doprdele! Pomoc! Hasiči! Plastický chirurg!“, vříská večer v cílové hospodě pan Lišák, kterému opilý kolega vhodil zapálenou cigaretu na silonovou paruku. Závodní pole je opět pospolu. Svorně ožráni kromě mne. Já, jakožto abstinent, vystupuji s ukrutnými bolestmi v krajině břišní v místním vesnickém cirkuse jako Muž, co spolknul velrybu. Docela by mne zajímalo, který idiot vymyslel pravidlo, že abstinenti jsou při závodě povinni vypít dvojnásobné množství nealkoholických piv.
Pan Lišák v extázi ve vítězném gestu. Byť skončil poslední. Jako ostatně vždy.
23.5. 2010 neděle
„Prijed na svatbu. Rada te uvidim“, obdržel jsem textovou zprávu na můj mobilní telefon. Ač pokročilého věku, pořídil jsem si přístroj schopný přijímat textové zprávy. Odepsal jsem, že na svatby nejezdím, jelikož se tam nepodávají čínské polévky a beztak… s cizími lidmi nikam nechodím a na svatbu už vůbec ne. Načež mi přišla zpráva, že jsem hloupý ignorant a že „ja jsem tvoje sestra“. A tak již vím, že se mi vdává sestra. Ještě bych měl zjistit která.
24.5. 2010 pondělí
„Ó Buffalo Bille, jak jsi jen mohl! A já ti věřil, že v sedle je možno žít,“ skučím před půlnocí. Slézám z motocyklu, chodit nemohu. Sedět nemohu. Nic nemohu. Ruce mám vytahané, vnitřnosti pěkně naklepané, nejrůznější hmyz zaplnil mi uši, nos, mezery mezi zuby a ve vlasech mám vážku. Stehna mám tlučená od mé tukové pneumatiky, tisíc dvě stě kilometrů poskakující v divokém rytmu. Ráno jsem odjel na motocyklu do města Písku. Poté do Českých Budějovic, Brna, Banské Bystrice, Žiliny, Valašského Meziříčí a opět přes Brno zpět do Plané nad Lužnicí.
25.5. 2010 úterý
Vsedl jsem na motocykl, jak to dělávám stále častěji. Zachtělo se mi divočiny, pročež jsem vyrazil na východ. Na východ od civilizace se nachází mnoho zajímavých zemí. Například Uzbekistán, Afghánistán, Pákistán, Kazachstán či Morava. Jelikož mi vystačil benzín jen na pár kilometrů, dojel jsem pouze na Moravu. Morava se vyznačuje koncentrací nesmírně zajímavých občanů, kulturní zatuchlostí a svébytným jazykem, podobným češtině. I když je Morava malá země, přesto je možno v každém koutu najít cosi odlišného. Na jihu obrovskou pěstírnu sínic, označovanou jako Brněnská přehrada. Nedaleko jsou i světoznámá hnízdiště komárů. A také je jih Moravy známý nezdolnými občany, kteří pěstují vinnou révu, plody poté nechají zkazit a po desetiletí sobě i širému okolí namlouvají, že výsledkem je lahodný mok. Z jižní Moravy jsem odjel na Moravu severní. Taktéž pěkný, rázovitý a na úplném severu razovity kraj. Zdejší řeč se někde podobá jódlování, kolem města Ostravy štěkání. Zatímco celá Morava používá některá ustálená slovní spojení, jako je například „hajzli z Prahy“ (na jihu vyslovujeme jako ´hajzli z Prahi), na severu je ještě hojně ke slyšení pěkný znělý výraz „Banik pyčo“. Kulturně obohacen jsem na cestě zpět do Jižních Čech užil slavnou panelovou obdobu Route 66, vedoucí z Brna do Prahy(i) a zpět, pročež jsem z motocyklu po perném dni sesedl naklepaný jak řízek po péči kuchaře s třesavkou.
Motocykl mezi smetankami
26.5. 2010 středa
Zajímavé. Složité kulinářské procesy zvládám s bravurou. Nikdy nesmíchám olej z čínské polévky Modrý drak s nudlemi z polévky Yum-Yum. Ale s jistotou a pevnou rukou afghánského ostřelovače jsem si do bot místo odstraňovače puchu shnilých nohou nastříkal lehce mastný přípravek na čištění motocyklových plastů.
27.5. 2010 čtvrtek – 3.6. 2010 čtvrtek
Během mých poměrně pravidelných pracovních týdnů v Irsku, které obnášejí sedm nočních směn v řadě, útočím vždy ve čtvrtek na asijské obchůdky v centru Dublinu. Obcházím jednotlivé kšefty a zkoumám nabídku čínských polévek. Jako téměř vždy skončím v obchodě indických bratrů. Konverzace je zábavná pro celý obchod, pročež zákazníci ve frontě nereptají, že musí čekat na obsloužení. Ani indičtí bratři ani já nevládneme anglickým jazykem, v jehož zvláštní verzi smlouvání probíhá
„Dobrá den, pane Chocho. Zase dva krabice polífka?“
„Dobrá den, pane Ind. Záležet na cena. Dobrá cena a já koupit víc polífka.“
„Polífka levná, vy bohatý, ja nemůžu dát sleva!“
„Já nebýt bohatý! Já kostelní myš! Já jíst jen polífka!“
„Jen polífka? Já vám nevěřit!“, směje se Ind.
„Celá život! Jíst čínská polífka a pít voda!“, dušuji se.
„OK. Dva krabice za čtyři bambiliony.“
„To moc drahý! Dva krabice za dva bambiliony!“
„Nedat! Dva krabice je tři sta polífka! Dát sleva na tři bambiliony, protože vy být dobrý zákazník!“
„Celá život! Voda a čínská polífka!“
„Ach jo. OK. Tak dva bambiliony“, dí smutně Ind a soustrastně se na mě dívá.
Odcházím z obchodu obtěžkán dvěma bednami čínských polévek.
„… celá život čínská polífka. Nevěřit!“, brumlá si Ind pod mohutný knír.