1.5. 2017 pondělí
„Jest květen, lásky čas! Lásky k zlatavému moku a nemyslím tím moč!“ odpovídám rozjařeně na udivený pohled paní prodavačky a odnáším si 12 lahví bílého vína. Což je zajisté činnost všední. O to více jsem, za pozornosti středně velkého davu, nevšedně improvizoval na parkovišti, kde jsem zjistil, že jsem jel na nákup a zapomněl si na motocykl přicvaknout kufr. Pro motocyklisty mám tak nyní návod, kterak si odvézt 12 lahví. Na každou stranu bundy do každe kapsy po lahvi. Po lahvi se vejde i do dvou náprsních kapes, byť estetický dojem z lahvovitě tvarované hrudi není zrovna nejlepší. Do kapsy kalhot se mi vešla jen jedna lahev, další dvě jsem ovšem narval za pásek. I to mělo za následek nehezký vizuální dojem, jelikož se mi břišní pneumatiky vyvalily přes lahve a lehce na stranu. Další dvě lahve jsem narval hrdlem dolů do děr v plotně na kufr. Desáté víno jsem kabelem od navigace připevnil k řídítkům. Vrcholem artistického čísla bylo, když jsem si rozepnul přezky na botách a do každé boty jsem vedle lýtek nacpal po lahvi. Odjížděl jsem pomalu, velice pomalu a za sebou slyšel potlesk. Potupný potlesk.
2.5. 2017 úterý
Jelikož jsem zhýralec a svou minimální mzdu utrácím za naprosté pitomosti, hlouposti a zbytečnosti, nezakoupil jsem si kdysi svůj český byt za valouny zlata ani svazky bankovek, nýbrž jsem strčil hlavu do smyčky zvané hypotéka. Nyní mi nastal čas, kdy je smyčku potřeba zkontrolovat, utáhnout a opatřit novou visačkou „Trouba na dalších X roků“. Tato činnost se nazývá refinancování hypotéky. Střet se světem českých bank dopadl dle očekávání. Navzdory bambilionům reklam plných ochotných usměvavých pánů a slečen, poletujících motýlů a jásavých barev jest realita poněkud tristnější. Úrokové sazby mají předaleko k těm veřejně inzerovaným, všemožné poplatky jest nutno platit s tím, že jsou to poplatky správné, kdežto ostatní banky mají poplatky nesprávné, ošklivé a nedobré. A aby toho nebylo málo, zejména ony relativně „nové, netradiční a moderní“ banky při zmínce o zaměstnání v zahraničí krčí rameny, s nepředstíraným údivem otevírají ústa či mi přímo oznamují, že mám jít někam jinam.
Za všechno zlé může samozřejmě globální oteplování. Kdyby byla pořádná zima, postavil bych si útulné iglú a na bankovní ústavy bych házel sněhové koule a zmrzlé ryby.
3.5. 2017 středa – 9.6. 2017 pátek
Něco přes třicet nočních. Jediný den volna jsem si zpestřil tím, že jsem odletěl do města Řím. Město Řím jest hlavní město státu Itálie. Itálie je stát plný Italů a turistů. Italové nic konstruktivního nedělají, sedí ve slunečních brýlích (které nosí bez ohledu na počasí, denní či noční dobu) a popíjejí kafe. U toho mávají rukama na všechny strany a vřískají s energií nadržených opiček, což je italský způsob konverzace. Turisté jezdí po Římě sem a tam, potí se v příšerném italském horku a obdivují hromady rozpadajících se domů. Obdivování ruin se říká poznávání historie. Vedlejším produktem poznávání historie je, že turisté trousí nemalé peníze na všechny strany, aby Italové nemuseli nic dělat a mohli popíjet kafe.
Zatímco v Římě jest turistů bambilion a domorodců jen o něco méně, vsedl jsem na příměstský vlak a odjel poznávat historii do městečka Ostia Antica. Jde o druhé nejzachovalejší město z dob starého Říma (prý) a pokud by někdo hodlal si ruiny projít celé, ulici po ulici a dům po domu, tak mu na to jeden den rozhodně stačit nebude. Lázně i divadlo, nekropole i hostinec, chrámy, brány a na konci ulice Decumanus Maximus byla zdechlá žába s nafouklým břichem!
Ostia Antica, město z dob, kdy byl ještě svět v pořádku, jelikož bylo možno si pořídit otroka a pohlavkovat vřeštící šklebáky.
Další den jsem se ovšem již musel vrátit do Irska, kde se krize v bydlení dotýká i některých mých kolegů, kteří tak přespávají na podlaze kanceláří.