15.4. 2023 sobota – 3.5. 2023 středa
Výlet do Mexika jsem zaplatil více než dvěma týdny nočních v kuse. Což mi ovšem vcelku nevadí, jelikož jsem již zcela rezignoval na to, abych vzdoroval aroganci, ignoranci a imbecilitě našeho vedení. Již se ani nesnažím vysvětlit nekrofilní kolegyni J., že chodit na pět až deset pohřbů týdně nebo hladit rakve v letištní márnici není nic, za co bychom ji měli chválit, čehož se nenápadně neustále dožaduje. Pročež do práce chodím jen proto, abych přežil a smál se jednookému šéfovi Pavoukovi, že mu druhé oko už stejně nikdy nedoroste.
Zatímco v práci je nuda, v domě, který sdílím s ostatními východoevropskými imigranty, příživníky a pijavicemi irského hospodářství, bývá občas veselo.
To si tak přijdu z noční směny a v domě slyším chorvatské naříkání, smutné kvílení a do toho polské výkřiky zoufalosti. I vtrhnul jsem do místnosti, ze které se ony zvuky linuly, jelikož to vypadalo, že chorvatský spolubydlící pan Ivan znásilňuje polského spolubydlícího A.
Naskytl se mi ovšem pohled šťavnatější a zajisté interesantnější.
Pan Ivan se zrovna vrátil z nějaké chlastací zábavy a zcela zbaven zábran, otevřel stavidla svého citového rozpoložení. Navíc otevřel i stavidla svého močového měchýře. Pročež se mi naskytl pohled na akční scénku. Pan Ivan nejdříve mohutným proudem pomočil hlavu spícího polského spolubydlícího A., načež se přesunul ke zdi a proudem moči se snažil na stěnu napsat jméno své milé.
„Pomoc! Pomozte mi! Ivane Ivánku, přestaň! Proč? Proč já! Pomoc!“ kvílí a úpí oběť chorvatské moči a zhrzené lásky.
„Ach, Kamilo! Kamilo, proč mě nechceš? Proč ne mě? Pomozte mi!“ nešťastně naříká pan Ivan a naprosto ignoruje polského spolubydlícího A. i mě.
„Výborně chlapci, tohle jsme tady ještě neměli! Hehehehe!“ směji se, tleskám a jdu spát.
Odpoledne jsem opět vzbuzen chorvatským naříkáním. A také zvukem naplno puštěného fénu. Pan Ivan naříká, že bude muset vymalovat pomočenou stěnu, čímž z ní smyje žlutě vyhotovené jméno své milé. Polský spolubydlící pan A. nic neříká, zato si se zuřivým výrazem ve tváři fénem suší vlasy.
4.5. 2023 čtvrtek
Nemaje po práci co dělat, vsedl jsem do letadla a odletěl do Istanbulu. Istanbul je město, ve kterém jsem byl snad bambilionkrát, v Istanbulu jsem se před desítkami let seznamoval s vodními dýmkami, pány ve fezech, přes Istanbul jsem jel stopem do Sýrie, v Istanbulu jsem holdoval zakázaným návykovým látkám, načež jsem probudil se na koberci u místního taxikáře a zmeškal let do Irska.
Nyní je Istanbul naprosto jiný. Pánové ve fezech téměř vymizeli, na opravených památkách visí plakáty informující o škodlivosti vodních dýmek a místo batůžkářů je město plné skupin turistů z cestovních kanceláři či zaoceánských lodí.
Pročež do Istanbulu jezdím již jen z nostalgie a abych si nehorázně nacpal břich.
Ubytoval jsem se v uličce nedaleko Galata Tower.
5.5. 2023 pátek
Chodím po Istanbulu a všude vykřikuji: „Dřív to tady bylo hezčí! Víc špinavé, víc to smrdělo, bylo tu víc potkanů a méně Rusů!“
Navštěvuji obvyklé památky, které už ovšem nedýchají ani trochu Orientem. Velký bazar se změnil v nudnou a kupodivu i ospalou změť uliček plnou zklamaných turistů a obchodníků zoufale se snažících prodat nepřebernou zásobu kýčů a předraženého zboží. Dokonce i v malých mešitách, kam kdysi téměř nezavítala noha cizozemcova, visí nápisy v jednoduché angličtině jako „Nechodit polonahý po mešita!“, „Nebýt opilý v mešita!“ nebo „Neřvat jako hovado v mešita!“.
Přístaviště u mostu vedoucího ze Sultanahmedu do kopce ke galatské věži již neslouží rybářům a převozníkům, nýbrž výletním lodím a jako zastávka lodní hromadné dopravy. Ech.
6.5. 2023 sobota
Hned po ránu jsem nevěřil svým očím. Na hotýlku jest kromě mě, anglicky nemluvící kuchařky a anglicky nemluvícího recepčního i sličná paní s gigantickými prsy. Paní jest cizinka a chová se civilizovaně. Pročež se ve mně ozvala mladická nerozvážnost a nabídl jsem paní pečené kaštany v domnění, že zabředneme do intelektuální debaty nebo se alespoň zhluboka nadechne, čímž se ještě více zvětší kryty jejích žeber.
Měl jsem jí místo kaštanů nabídnout například lekce kaligrafie či postiženou opičku, protože bychom se mohli bavit o štětcích či opičím mozečku. Paní však pečené kaštany převelice zachutnaly, pročež skoro vůbec nemluvila a jen jedla kaštan za kaštanem. Tím skončilo mé sociální vyžití a jen se potvrdilo, že mladická nerozvážnost mne občas ještě popadne, leč mladické dovednosti jsou již dávno pryč.
Istanbul se mění o stošest a možná i o víc. Zmizelo přemnoho čajoven a kuřáren a místo toho se objevilo mnoho klubů, diskoték, barů a kaváren. A rybáři u mostu pod Galatou? Zmizeli. Místo nich jsou na chatrčích natlučeny nová prkna, na prknech koberce a látky a chatrče slouží jako restaurace. Rybu zde dokonce neservírují do housky nebo na kus papíru jako kdysi, ale na talíře. Na opravdové talíře! Fujtajxl.
7.5. 2023 neděle
Sličná paní s gigantickými prsy, která bydlela na tom samém hotelu jako já, odlétá dnes pryč. Odlétám i já. Nikoli však se sličnou paní, jelikož má spoustu divokých psů a manžela, nýbrž odlétám do Irska, do práce. Tam zuřivé psy nemáme, jen koktavého Ding Donga a nikdo nemá manželku či manžela.
Létati do Istanbulu je nemoc, kterou jsem se kdysi nakazil a nemohu se vyléčit. I když mne nenapadá mnoho míst, která by byla na výlet plný svěžích dojmů méně vhodná, než právě nudně globalizovaný Istanbul.
8.5.2023 pondělí – 1.6. 2023 čtvrtek
Několik týdnů nočních směn v kuse. Podobné radosti si dopřávám několikrát za rok a dlužno podotknouti, že dobrovolně. Samozřejmě, mohl bych si najít práci pohodlnou a lépe placenou, leč jsem jedinec tupý, bystřinami intelektu nesmáčen a učitele dělat nechci. Navíc, kde jinde bych ovšem dostával odpadky každý den?
Zatímco ostatní zaměstnavatelé poskytují trapné bonusy v podobě stravenek, jídelen s jídly za pět peněz, my máme odpadky úplně zdarma. Odpadky se neživím jen já, nýbrž i většina mých kolegů. A co se toho v letadlech po cestujících najde! Grilovaný studený oslizlý losos s unaveným chřestem, ožvýkané housky se šunkou, krychličky hutné hmoty, která bývala těstovinami. Jakmile letadlo z transatlantického letu dosedne a cestující vystoupí, okamžitě následuje nájezd zaměstnanců na palubu, každý se snaží být nejrychlejší a pravidelně dochází ke slovním i fyzickým inzultacím. Pídíme se po všem co cestující nesnědli a kruté boje probíhají zejména s polskými uklízeči letadel, kteří na lup přicházejí vybaveni igelitovými pytli.
Tento odpadkový bonus pokrývá značnou část mých nákladů na stravování v Irsku. A jsou týdny, kdy jsem živ jen z odpadků a do obchodů vůbec nemusím.
Naštěstí jsou si finanční situace irských kdysi státních aerolinií vědomi i zákazníci, pročež nám několikrát týdně vozí jídlo i oni. A tak si čas od času odnáším do domu padesátikilový pytel rýže od zákazníka z Indie, nemálo sýrů od italského majitele pizzerie, kterému vozíme suroviny z Neapole, rybáři ze západního pobřeží mi často vozí krabí klepeta, langusty a ústřice, které jim posíláme do zemí Blízkého východu, Singapuru či Malajsie.
Co si naopak z práce odnášet nesmím, jsou kočky a psi. Zejména poté, co jsem několika zákazníkům na obojky jejich miláčků připnul cedulky s nápisy jako „Snídaně“, „Guláš“ či „Řízeček“.
