2.1. 2009 pátek
Zhruba dvě hodiny před poslední půlnocí loňského roku mi volala ženština z osobního oddělení naší firmy.
„Jak se máte, pane Chocho? Přeji Vám pěkný nový rok, pěkný pracovní Nový rok a s radostí Vám sděluji, že máte okamžitou výpověď a pozítří se již do práce obtěžovat nemusíte.“
Pročež jsem včera odletěl do Česka a do Irska pouze odeslal dopis, ve kterém pravím, že jsem těžce nemocen, koleno mě bolí, leb svědí a tudíž se nemohu ke svému milému zaměstnavateli dostavit a výpověď podepsat.
Zaměstnavatel odpověděl obratem a popravdě řečeno, pranic pěkného mi nenapsal. Tedy kromě toho, že si mě stejně najde a vyhodí mě při nejbližší možné příležitosti. Což bude březen.
3.1. 2009 sobota
„Učit se, učit se, učit se!“, praví můj bratranec Denis v hospodě. Příbuzenstvu se vyhýbám, jelikož jsou to vesměs lidé a lidi já nemám rád. Nicméně čas od času neodolám, s příbuznými se setkám a vyslechnu si, kdo je jak nemocný, kdo se s kým rozešel a kdo přišel o práci.
Mám ještě další dva bratrance. Ty vídám zhruba jednou za deset let. Stejně tak tety a strýce. Důvodem bývají pohřby ostatních příslušníků rodiny, jelikož na pohřebních hostinách je jídlo zdarma a to si přece nemohu nechat ujít.
Bratranec Denis pravil, že jest studentem a následně mi pověděl, že studentský život jest pěkný, jelikož se může opíjet bez dohledu rodičů, lepých děv užívat do sytosti a může se smát dělníkům v modrákách, co s ešusem stepují v pět ráno na zastávce hromadné dopravy. Následně pravil, že mne za týden odveze na Moravu za mým otcem.
Zahrnut nadšením ze studentského života dal jsem si večer pár piv, leč euforie se nedostavila. Kamarádka L. navíc pravila, že opilý student je roztomilý, kdežto ožralé prase zralého věku (tím myslela mne) je prostě jen ožralé prase středního věku.
4.1. 2009 neděle
Jelikož již několik let pobývám v Irsku, nezanedbávám sebevzdělávání se v místní řeči. Dnes jsem se naučil velice užitečnou větu:
Świnka morska jest gryzoń
Pokud by někoho zajímal dativ plurálu, tak je to świnkom morskim.
5.1. 2009 pondělí
„Dobrý den, pane Chocho!“, pozdravil mne v telefonu známý hlas. To pan stavitel mého bytu se ozval.
„Tož i Vám!“, pravil jsem na oplátku, jelikož jsem slušně vychovaný a vidličku zapichuji do oka jen lidem neslušným.
Úplně jsem zapomněl, že jsem si od pana stavitele kdysi koupil byt. Dnes mi pan stavitel telefonuje a dověděl jsem se, že byt stojí a že by bylo záhodno převzít klíče a jakési papíry podepsat. Vsedl jsem tedy do vlaku a odjel ke Košicím. U Košic totiž mé bydlení stojí. Má spoustu pokojů a zatím v něm chybí fernet i zásoby čínských jídel. Zejména proto, že jsem si ještě nepořídil lednici.
6.1. 2009 úterý
Držel ho za tváře a leckomu se mohlo zdát, že jej skutečně líbá na obě líce, jak to dělají třeba francouzští vojáci, jenže Wirtz místo toho vtáhl tváře, vysál muži oči z hlavy jedno po druhém, zase je vyplivl a nechal je viset za nervy jako vlhké, podivné a kývající se koule.
Cormac McCarthy, Hranice
7.1. 2009 středa
Odjel jsem za otcem do Nového Jičína. Otec mi totiž slíbil, že mi zlomí nohu, já budu dlouho marodit a ještě dlouho mě tak nevyhodí ze zaměstnání.
„Tož tě vítám!“, pronesl otec na vlakovém nádraží a v ruce potěžkával bejsbolovou pálku.
„Opravdu je nutné lámat mi nohu? Nestačilo by třeba jen rozbít hlavu nebo propíchnout nějaké nepotřebné orgány? Játra, mozek?“
Otec se na mne znechuceně podíval a podal mi papír od doktora: „Já věděl, že s tebou nebude žádná legrace. Takže budu zase mlátit jenom krtky.“
Pan doktor napsal cosi o tom, že jsem duševní i fyzický mrzák a já papír odfaxoval do Irska mému zaměstnavateli.
8.1. 2009 čtvrtek
Sedím si tak na nádraží a čekám na vlak do Žatce, jelikož mám hlad a je tak čas na inspekci lednice mé matky. Na klíně mám notebook a sleduji zábavný film. Vlak přijel, já vstal a notebook spadnul na zem. A rozbil se. Mizera.
9.1. 2009 pátek
Bratranec Denis má sportovní vůz. Sportovní vozy se vyznačují tím, že je v nich hluk, že řidič i spolujezdec polosedí-pololeží kousek nad vozovkou, že z vozu není vidět nic kromě okolních aut a že je sám sportovní vůz lehce přehlédnutelný. Trasu Praha-Brno-Odry jsme jeli něco přes dvě hodiny. Většina cesty probíhala tím způsobem, že se bratranec Denis snažil udržet vůz na vozovce navzdory sněhu a ledu. Pokud se cestou náhodou vyskytla suchá silnice, bylo třeba kličkovat a schovávat se před policií za ostatními vozidly, jelikož dálniční známky můj bratranec neuznává.
V Odrách mne přivítal můj děd, známý moravský lovec krtků. Poté přijel otec, v moravském žebříčku lovců krtků držitel pěkného druhého místa.
„Konečně, svině jedny. Letos je konečně můžu lovit legálně!“, pravil nadšeně otec a zmínil změnu jakési vyhlášky, zákona či čehosi podobného.
10.1. 2009 sobota
V Novém Jičíně jsem pátral po nových zálibách mého otce, leč nic jsem neobjevil. Výzdoba stěn pomocí rámů (bez obrazů), sbírky pistolí a jiných zbraní z celého světa a modelu lodi se souložícím párem v podpalubí, nic z toho se nezměnilo. Jedinou změnu způsobila má sestra, která do velkého akvária naházela spoustu ryb. Naopak z akvária vyházela zhruba půl metráku nevábně páchnoucích řas, které tam můj otec po léta toleroval řka, že zelená je dobrá.
11.1. 2009 neděle
Podnikl jsem inspekční cestu do Brna. Brno je zlatá loď, jak každý ví. Zlaté lodě se vyznačují tím, že je k dispozici dostatek alkoholu, žen a zpěvu. Pročež jsem nelenil, popíjel pivo a hleděl ženám do výstřihu. Zpívat jsem se neodvážil, protivit se ženevským konvencím nehodlám.
12.1. 2009 pondělí
„Ještě sbíráš ty pěkné obrázky mrtvých zvířat, mrtvých lidí a vůbec všeho, kde je vidět krev a vnitřnosti?“, píše mi má známá, která se vyznačuje výrazným poprsím a zálibou ve sledování něžných pornofimů.
„Jestli hodláš skákat pod vlak, dej mi trochu času, nechť si připravím fotografické náčiní!“, potěšením nadskakuji.
„Ale kdeže já. Hlavu jsem vyfotila. Pěknou hlavu staženou z kůže a myslela jsem při tom na tebe!“
Jak je vidno, není třeba žádných sbírek motýlů, napumpovaných bicepsů ani priapismu. Stačí hlava stažená z kůže a hned se vloudím do myslí prsatých ženštin.
Má pěkná sbírka fotografií se tak rozrostla o další příspěvek.
Kravičky dávají mléko, milé děti. Některé už ne.
(foto od prsaté čtenářky)
13.1. 2009 úterý
„A v Irsku prší a prší. Jednou si nedáš pozor a utopíš se!“, praví mi moje matka. Má matka je vůbec strašlivě starostlivá. Zakazuje mi jíst zkažené maso, chytat krokodýly či polykat rohlíky vcelku.
Řekne-li se Irsko, většina populace si představí ovce a déšť. Kdo se zajímá o Irsko o trochu více, vybaví si ještě hordy Poláků.
Popravdě řečeno – v Irsku téměř neprší. Slunce pálí a teploty někdy dosahují i dvaceti stupňů. Mezi ovcemi se popásají velbloudi, pískomilové hledají trochu stínu mezi kaktusy, silnice jsou lemovány palmami. A jako obvykle říkám jen samou pravdu.
No dobrá. V Irsku občas zaprší, ale že by bylo nutno sebou na zádech stále nosit pramici, to zase ne. Zatímco v Česku je v roce průměrně zhruba 105 dešťových dnů (to jest dnů, kdy spadne více jak 1 mm vody), na východě Irska, kde je soustředěna většina populace, je to přibližně 150 dnů. Ovšem – spíše než o déšť se v Irsku jedná o mrholení, návštěvník ostrova si často ani není jistý, jestli skutečně prší nebo ho jen pomočil hmyz. Na východě ostrova spadne za rok cosi mezi 750 a 1000 mm srážek, deštivější západ něco mezi 1000 a 1250 mm. Rozhodně žádné průtrže mračen. Pro zajímavost – Waialeae (Havaj) či indické Čérapaundží se může těšit ze srážek ročně přesahujících 11 metrů. A zatímco v Dublinu spadne za rok zhruba 800 mm (stejně, jako například v Ostravě), na turistickém Réunionu to je i 1800 mm za jediný den.
Irsko je plné plačících Čechů, Slováků. Mimo jiné tato verbež nadává i na počasí, jelikož v Irsku je přece počasí hnusné, kdežto v Praze, Brně i Horní Děložné je stále krásně a neprší nám za krk, když skrze díru v plotě šmírujeme souseda. Naházíme-li ovšem na hromadu počet dešťových dnů a množství srážek, zjistíme jednoduše, že deště v Česku (Praha, Brno) jsou stejně vydatné, jako ty irské v Dublinu. V Ostravě a okolí jsou deště dokonce vydatnější.
Já mám déšť rád. Zdarma se umyji a ženštinám jsou skrze promočená trička vidět bradavky.
14.1. 2009 středa
„Myslím, že jsem konečně našla způsob, jak tě vzdělám.“, pravila hrdě kamarádka L. a tvářila se, jako by jí spadl kámen za srdce.
„Fernetem? Čínskou kuchyní?“, vyptávám se zvědavě.
„Zakoupila jsem ti knížku, ty nenažranče!“
„Knížku? Copak se dá kniha pít? Nebo jíst?“, děsím se.
„Ničeho se neboj. Je to knížka obrázková a je tam spousta sprosťáren a perverzností. To by se ti mohlo líbit.“
A tak jsem dostal monografii o panu Jeronýmovi Bošů. Kniha je to velká, pěkná a malůvky starého perverzy jsou do podrobností rozebrány. Kochám se a pravím sobě, že býti sečtělým intelektuálem je někdy nadmíru příjemné.
15.1. 2009 čtvrtek
Napětí mezi mými irskými kolegy (fakin ajryš) a námi, novodobými zlatokopy (fakin ístjuropijens) se už roky ventiluje následujícím způsobem:
„Všichni jste Rusové!“
„Vy jste jen hloupější kus Anglie, ani vlastním jazykem se nedomluvíte!“
„Smrdíte a kradete!“
„Neumíte pořádně číst a spát!“
„Dodneška volíte komunisty!“
„Irský velekrál musel při iniciaci šukat koně!“
A poté jdeme na pivo a navzájem si přiznáme, že v podstatě všechno, co bylo řečeno, je pravda.
16.1. 2009 pátek
Jsou knihy, které přečtu jedním dechem. Což v praxi znamená, že knihu odkládám v polovině první strany, jelikož s jedním dechem více nevydržím. A poté jsou knihy, které mají tisíc stran a já si zhruba od druhé strany říkám: „Teď to přijde! To bude bomba! Přece není možné, aby takhle debilních bylo více, nežli pár prvních stran!“
Nic však nepřichází na straně padesát, sto, pět set ani tisíc. K těmto knihám jsem dnes po Bibli, Koránu a Zákoníku práce zařadil i Katedrálu moře, kterou zplodil pan Falcones Ilefonzo a dílo pana Nižnánského Čachtická paní, který vzhledem k tomu co napsal nemohl být při smyslech.
17.1. 2009 sobota
Hovno. Na podlaze domu, ve kterém v Irsku přebývám, leží hovno. Právě jsem se vrátil z výletu a nevěřím vlastním očím. Hovno leží uprostřed kuchyně. Jinak v domě nikdo není. Ani majitel – taxikář, ani druhý spolubydlící – kytarista a zpěvák, jehož hygienické návyky jsou na úrovni tříletého děcka a už druhý rok ho učím, že na záchodě by se občas mělo spláchnout a že prezervativy by po použití neměl nezauzlované házet na zrcadlo, jak s oblibou činívá.
18.1. 2009 neděle
Hovno přes noc nezmizelo. Zato se objevil majitel domu a pravil, že si našel novou přítelkyni.
„No a? Neptám se na přítelkyni, zajímá mě to hovno!“
„No, přítelkyně má děti.“
„Děti nesnáším. Ale co to hovno?“
„Tak jsem jejím dětem koupil k Vánocům psa.“
„E. Nepřeskočilo vám? Kvůli nějaké ženské si necháte posrat dům?“
Majitel domu stojí vedle hovna a smutně naň hledí. Poté se ovšem zasněně usměje a upřímně praví: „Bože, ty její kozy!“
Někdy mi nezbývá, než začít zhluboka dýchat. Jako například teď. Majitel domu má k dispozici velké poprsí své nové přítelkyně výměnou za hovno uprostřed kuchyně. Já mám z celé transakce jen to hovno.
19.1. 2009 pondělí
Odletěl jsem do Londýna, jelikož do práce stále nechodím a tak je čas zaplnit si žaludek laskominkami. V čínské čtvrti jsem snědl čtyři hlavní chody a na závěr večera se usadil v restauraci, kde jsem si z menu vybral položku „Za 10 liber sněz co můžeš“. Již po chvíli se čínským majitelům restauračního zařízení rozšířily oči do evropských rozměrů, jelikož jsem byl při chuti.
China Town, London
20.1. 2009 úterý
Tak vážení, takhle by to dál nešlo. Z menu restaurace, kterou jsem včera navštívil, zmizela položka „Za 10 liber sněz co můžeš“. Navíc se mi číšník hihňal pod svůj řídký knír.
21.1. 2009 středa
Odletěl jsem z Londýna zpět do Dublinu. V práci na mne šéfové hledí značně nepěkně a praví, že mě stejně vyhodí i přes moje triky se simulováním padoucnice či zlámané nohy.
Londýnské oko, Londýn
22.1. 2009 čtvrtek – 29.1. 2009 čtvrtek
Recese, zhusta zvaná krizí, se projevuje i u mne v práci. Letadla létají poloprázdná, obvyklý předvánoční chaos nabývá rozměrů nechaotických, ba i prezervativů s motivem vánočního stromku dorazilo ze Singapuru méně, než v předchozích letech. Výsledkem toho je, že do Česka odlétám svěží a místo spánku se mohu věnovat požírání čínských polévek ve velkém.
30.1. 2009 pátek
Nuž, někdy bývám nevrlý a potom lidem počmárám hlavu černým fixem. Nevrlý bývám zejména tehdy, pokud mne někdo nasere. Včera se to povedlo v práci mému šéfovi. Nyní mi od šéfa chodí nepěkné SMS, že mi utne hlavu prknem, jako kdysi utnuli Závišovi. Já panu šéfovi na oplátku říkám, že to nebylo prkno, ale plkno.
No co, hlava počmáraná černým fixem přece ještě nikoho nezabila. Jen filipínská milenka mého šéfa bude mít možná trochu začernělý klín.
31.1. 2009 sobota
Brouzdám si tak po internetu, sleduji vývoj cen fernetu a recenze čínských restaurací, když vtom mi na obrazovce skáče ikonka a že prý si se mnou někdo chce psát.
„Ahoj Chocho. Díval jsem se na tvé stránky a vidím, že jsi správný dobrodruh. Tak bych se chtěl zeptat, jestli bys s naší partou nejel na expedici.“
„E? Jaká expedice? Jaká parta? Jaký dobrodruh? Copak to papáte za prášky?“
„Naše parta dobrodruhů jede na další expedici. Tentokrát do Peru! Už jsme všichni zkušení cestovatelé a tak si myslíme, že by to byl super zážitek!“, pokračuje cestovatel a dobrodruh.
Okamžitě jsem vypnul počítač a vyšel na čerstvý vzduch. Tak parta cestovatelů. Parta dobrodruhů.
Jak známo, nemám rád lidi. Ovšem ještě víc nemám rád nejrůznější expedičníky, dobrodružníky a cestovatele. Kdejaké hovado dnes letí do Peru, Vietnamu či Keni na expedici. Expedice do Řecka, na Václavák expedice ke kozám do Horní Děložné. Zásadně už se nelétá a nejezdí na dovolené nebo výlety. Pouze a jen expedice. Stáda podobných individuí hýkají nadšením nad kdejakým rybníkem, kopcem či potokem, zběsile fotí a následně vykřikují na všechny strany slova jako „neuvěřitelné“, „skvělé“, „úžasné“, „nezapomenutelné“ a podobně. Místní občanstvo buď nechápavě nebo znuděně kroutí hlavou. Po návratu do Česka následuje dmutí hrudí a vzduchem poletují historky o skolení lidožravých bestií, naprosto a úplně neuvěřitelných průtrží mračen, životních a nezapomenutelných výstupů na nejúžasnější a nejskvělejší hory světa. Když už je nudnost navštíveného místa natolik do očí bijící, že i nadšených hýkatelů se zmocňují rozpaky, vše zachraňují hlášky, že domorodci byli skvělí, úžasní a naprosto neuvěřitelně přátelští.
Lidé jsou společně s komáry nejneužitečnějšími tvory. Lidi je třeba trávit, bít a střílet. Expedičníky a dobrodružníky obzvláště.