23.12. 2010 čtvrtek – 13.1. 2011 čtvrtek
Čekají mě tři týdny nočních směn bez dne volna. Podobné aktivity vcelku vítám, jelikož upadám do stavu podivné pracovní hibernace, nevnímám okolí a i spotřeba čínských polévek se sníží na hranici potřebnou k pouhému přežití. Hned první den mi pan šéf Pavouk sdělil, že nemám tropiti vylomeniny a že jestli mu ještě jednou nacpu do výfuku automobilu sedm mrtvých myší jako posledně, přeřadí mě na vykládání mrtvol. Svatosvatě jsem slíbil, že žádné vylomeniny konati tedy nebudu. Mám ještě v živé paměti, kterak přiletěla z Paříže mrtvola v poněkud pokročilém stavu rozkladu a uhnilé dno rakve jsem musel podkládat prkny, aby nebožtík nevytekl dříve, nežli ho odevzdám pozůstalým.
Druhý den si tak rozverně poskakuji, zvesela sobě pěji různé písně a lámu si nohu v kotníku. Poté se válím po zemi, nadávám polsky, česky a anglicky a dožaduji se měkké podušky, jelikož od země jde chlad. Šéf pan Pavouk na mě nevěřícně zírá, lapá po dechu a opakovaně se plácá dlaní do čela. Poté pateticky praví: „Můj syn může být cokoli. Může být nešika, může šišlat, koktat nebo být malomocný. Může být buzerant, může emigrovat nebo brát drogy. Může mi prodat můj vlastní dům nebo být opilcem. Ale nepřežil bych jediné – kdyby byl jako ty.“
Následující dny působím v roli cirkusového umělce, jelikož jsem byl přeřazen na práce, při kterých, dle názoru pana šéfa Pavouka, nepotřebuji užívati zlomené nohy. Z nějakého důvodu usoudil, že takovou činností je i řízení automobilu. Rozjíždím se za pomoci zdravé nohy na spojce a ruky na plynu. Levou nohou zvesela kopu do všech pedálů, což vyžaduje notnou dávku fantazie a automobil se podle toho i pohybuje. Pokus stát se jednonohým řidičem dopadl dle mých temných očekávání. Při jednom z couvání jsem místo brzdy nakopl plyn a zuřící pan šéf Pavouk poté po letištní ploše naháněl blatník a jiné části automobilu, které vítr rozverně rozfoukal do všech stran.
14.1. 2011 pátek
„U okna nebo do uličky?“ táže se slečna u přepážky dublinského letiště.
„Hlavně, aby tam nebyli žádní šklebáci,“ odpovídám jako vždy, jelikož děti nemám rád.
Jak hluboce jsem se však mýlil, když jsem se sápal na konec letadla, co nejdále od malých vřeštících tyranů. Sádru ze zlomené nohy mi sundali dnes ráno, pročež jsem si nohu v průběhu letu strčil do uličky, bych sobě ulevil.
„Jaůůůůů, uááááááááá!“ ječím hlasitě, jelikož první nehlídané děcko se baví tím, že pobíhá po letadle, na překážky nehledě. Další děcko o chvíli později nedokáže potlačit zvědavost, píchá mi do zmučeného kotníku svým ohavným dětským prstíkem a praví: „Bebí!“
Svět je zlý, krutý, nelítostný.
15.1. 2011 sobota
„Knihy nebo život,“ procedila mezi zuby a výhružně poklepávala na pažbu svého koltu. A již se to nese, ubozí vesničané vynášejí ze zatuchlých sklepů literární skvosty, knihy v kůži vázané, s černými, hnědými a zažloutlými ořízkami. Poté knihovnice Alena nelení a píše mi, že znalezla krásu nesmírnou, pročež nelením ani já a pro knihy si jedu. Následně celé měsíce čtu, jak bylo na světě příšerně, toaletního papíru nebylo, po Sahaře nevedly asfaltové silnice a stáda bizonů nelítostně válcovala zahrádky nadšených pěstitelů.
Tak se mi dostala do ruky i výjimečná kniha Po stopách divokého Západu, kterou napsal pan Joe Hamman. Kniha je čtvercová, má černou ořízku a na obálce se skví jen dvakráte natištěné „Hands up“ a šerifská hvězda. Kdo by však očekával šablonovité líčení zákeřných Indiánů či naopak jejich glorifikaci, bude zaskočen a zmaten. Kniha jest plná nevšedních popisů zpestřených líbeznou ironií, 
protkána obdivem k neobdivovanému a sarkastickým vyprávěním o slavných i přeslavných. Vše doplňují fotografie, ze kterých na čtenáře hledí z jednoho obrázku pánové Wild Bill Hickok, Texas Jack Omonudro a Buffalo Bill Cody, z jiného Calamity Jane popíjející pivo s přáteli či osoby z náměstíček a návsí Deadwoodu, Cheyenne a jiných. Nešířené historky a historie, parníky a dostavníky, železnice i rodeo, stopaři a stopařky, američtí velbloudi a jiné krásy, povídání o trestech a odměnách, tím vším jest kniha nacpána až k prasknutí.
„Jednou večer, když u klavíru seděl pečlivě oblečený gentleman a jeho partnerka vrkala nápěv sentimentální melodie, když jeden z diváků náhle vstal a než mu v tom mohl kdokoli zabránit, po pianistovi vystřelil…. a minul ho. Obratná ruka klavíristova zanechala preludování, mžikem zmizela v šose fraku, bleskurychle vytáhla revolver a útočníka skolila. Byl to muž ženy, s níž klavírista před rokem utekl. Smrtelně raněný manžel si vyžádal od svého soka slib, že se po jeho smrti s manželkou ožení, což pianista také velmi korektně nazítří učinil.“
„Zločinci většinou umírali statečně – prohráli a museli platit. Muž odsouzený k oběšení vylezl na silnou větev dubu, navlékl si na krk oprátku a počal řečnit ke shromážděnému davu. Netrpěliví diváci na něho volali: „Skoč! Tak už přece skoč!“ Tato dramatická událost měla ráz vesnické slavnosti, lidé se smáli a sám odsouzenec vtipkoval. Konečně, pobídnut několika šlehy volského biče, skočil.“
16.1. 2011 neděle
Nezvedení občané bez špetky soudnosti páchají nechutnosti a výsledkem toho jsou hory dětí. Přemnožené lidstvo. Boj o vodu a čínské polévky. Dost dobře nechápu, že se kolikrát i rozumní jedincové dostanou do stádia kompletního výpadku činnosti mozku a zmítáni pudy plodí. Děti nemám rád, děti nesnáším a stávám se mistrem ve vyhýbání se útokům agresivních šklebáků a jejich nezvedených rodičů.
„Mám velký břich! Jsem požehnaná! Den radosti se blíží, můj život bude naplněn bezbřehým veselím,“ píše mi jedna z mých bývalých šéfových. Kdysi měla rozum, pročež pila pivo, kupovala mi krásné knihy a možná i tajně jedla čínské polévky. A dnes?
„Jsem v osmém měsíci a jím strašně moc hořčice. Kilogramy hořčice. Mé dítě bude párek v rohlíku,“ dodala.
17.1. 2011 pondělí
„Já vám nevěřím, tohle je podezřelé, tohle je únos,“ pravím panu průvodčímu. Pan průvodčí se ovšem usmívá, je zdvořilý a ptá se mě, jestli něco nepotřebuji. Jsem zmaten. Sedím v čistém vlaku, vlak nemá zpoždění a na WC je toaletní papír. Jedu do Popradu, jelikož se mi zachtělo čistého vzduchu, pohledů na Tatry a socialistického skanzenu v podobě proslulých slovenských služeb.
„Hlavně se dobře zamkněte, zabarikádujte dveře a peněženku si nedávejte pod hlavu. To víte, jsme v Česku,“ dodává ještě pan průvodčí.
18.1. 2011 úterý
Vystupuji z vlaku, který přijel na čas. A již uháním do popradského vodního světa, kde budu máčet své tělo v přítomnosti vnadných slovenských ženštin. V aquaparku již čeká pověstný bratislavský stavitel svérázných bazénů, budovatel zahradních udíren o velikosti moskevského mauzolea, pan Vajsman. Spolu s panem Vajsmanem dojela celá delegace, jejíž aktivity ovšem bledly ve stínu hyperaktivního šílence.
„Oááá, uááá, hohohóóó,“ spokojeně volá pan Vajsman, v ruce kelímek a chlemtá pivo, stoje uprostřed bazénu.
„Johohohóóó,“ slastně povykuje o chvíli později, když do sebe cpe dvojité hranolky, tři připálené klobásy a pálivou omáčku.
„Ááááá, úůůůůůů, óóóó, masáž konečníku, “ rozléhá se vodním parkem ve chvíli, kdy si pan Vajsman v bazénu obkročmo nasedl na trubku, ze které pod tlakem prýští voda z termálních pramenů.
„Dobrota, dobrota, dobrota,“ pochvaluje si, když do sebe lije další tři piva, dojídá pálivou bagetu a cpe se pikantním kuřecím.
Odpoledne již pan Vajsman nadšeně nekřepčí. Prudká masáž konečníku ve spojení s neuváženou konzumací pálivého jídla a hektolitrů piva vykonala své. Pan Vajsman je bledý, cupitá drobnými krůčky na záchod a zase ven, na záchod a zase ven. V očích má bolestivý výraz a tiše šeptá: „Mám natrženou řiť. Krvácím. Moje krásná řiť!“
Večer jsme odjeli na chalupu do hor. Ač jsem všechny varoval, že omamné látky ničí charakter, nikdo nedbal mých moudrých slov a došlo k hromadné konzumaci alkoholu, pokuřování sušených rostlinek a veselému hýkání.
Po několika marihuanových tyčinkách se člověk usmívá, není mu zima a vypadá jak pitomec.
19.1. 2011 středa
„Negři! Hnusní černoši, negři mizerní,“ povykuje druh pana Vajsmana, majitel rachitické postavy a ztvrdlých jater, rasista pan Koláč.
„Nebuď na ně tak zlý. Umí spoustu užitečných věcí… trhat banány, mlátit velbloudy i přijímat humanitární pomoc,“ trpělivě vysvětluji panu Koláčovi, jelikož se mi rasismus protiví.
„Negři, mizerní negři! Nemám negry rád! Všichni mají větší penis než já! To je nespravedlnost! Za co si zasloužili větší penis? Jak k tomu přijdu já? Negři! Tanky na negry!“ huláká pan Koláč.
Tím však osvětová přednáška neskončila.
„A Indové? Nejhorší jsou Indové! Nemám Indy rád! Všichni Indové jsou tak pěkně opálení. A já? Jsem bílý a tak na mně jdou vidět jaterní skvrny, když dopíjím třetí flašku rumu. Oni jsou opálení a já jsem flekatý! Mizerové z Indie, nemám rád Indy!“
Chvilková pauza, pan Koláč dopíjí další láhev rumu.
„A Číňani, Vietnamci! Nemám rád žluté! Umí hrát ping-pong! A já? Já zase nic! Neumím hrát ping-pong! To je nespravedlnost! Mizerové žlutí!“
Po této duchaplné přednášce jsem se se přimotal do hloučku kuřáků marihuany.
„Kdybyste se raději věnovali kultuře, lásce a pomáhali světu,“ durdím se na nezvedené občany. Nikdo si však nevšímal mých pěkných řečí a do úst mi vrazili kouřící tyčinku. Sníh počal hřát, kolem tancovaly lesní víly a nad hlavou mi zpívaly růžové hrdličky. Nic víc si již nepamatuji.
20.1. 2011 čtvrtek – 27.1. 2011 čtvrtek
„Vy jste klíč! Klíč úspěchu,“ praví můj nový kolega. Můj nový kolega byl vedením společnosti přizván jako psychologický odborník z USA, aby pozvedl morálku ve chvílích, kdy se kdysi klidné pracovní místo proměnilo v bitevní pole plné zášti, nadávek, příležitostných pěstních soubojů, neskrývané šikany a nedostatku čínských polévek. Můj nový kolega se tak v podstatě stal dalším z řady mých nadřízených. Hýří neuvěřitelně kreativní debilitou. Po dvanácti hodinách noční směny mne nutí sedět ve školicím centru a poslouchat budovatelské žvásty. Pročež trvalo zhruba minutu a dvacet sekund od chvíle našeho setkání a již třímám v ruce ohromnou válečnou sekeru, krabatím čelo a maluji se válečnými barvami. Ani šéf nelení a pálí ostrými. Navrhnul založit fotbalový klub, klub irských tanců (představy amerického kokota o Irsku) a vše dorazil snahou přebudovat noclehárnu na klub, kde se prý budeme scházet a (cituji): „Svěřováním se kolegům uvolňovat psychické napětí“.
„Charita! Společné příspěvky na charitu utuží morálku v týmu,“ počal ten ocas vykřikovat jednoho rána. A nelenil, předepsal dobrovolně povinné příspěvky a vyhlásil, že je třeba posílat peníze africkým dětem. Nelením ani já. Vytisknul jsem fotografii (černobílou) malého černouška drápajícího cosi tužkou na papír s extatickým výrazem ve tváři. Pod fotografii jsem dopsal poznámku ZATRACENĚ, JAK JÁ ZBOŽŇUJI VYBARVOVÁNÍ! a dílko připíchnul pod agitační letáček k charitě.
Netrvalo ani hodinu a stachanovsky naladěný šéf idiot řičí jak raněný kanec, zuřivě strhává mé vylepšení a řve cosi o rasismu.
„Chocho! Co to má znamenat? To je rasismus! V naší elitní společnosti!“
„V naší elitní společnosti? Myslíte tím sebe a mne?“
„Chocho!“
„A žádný rasismus to není. Jen jsem chtěl upozornit, že bychom výtěžek naší sbírky mohli věnovat například na nákup pastelek. Pastelky pro Afriku!“
Další den jsem na jinou nástěnku polepenou grafy krutě ukazujícími naše pracovní nasazení dolepil obrázek panáčka-technika s prostou otázkou MŮŽEME TO OPRAVIT? a následnou odpovědí NIKOLI, JE TO ZKURVENÉ.
Opět jsem trávil nekonečně nudné minuty na koberečku před prskajícím pitomcem.
Třetí den jsem se dopracoval k tomu, že jsem byl zapsán na černou listinu a můj beztak předlouhý rejstřík osobních prohřešků se natáhl jak rozvařená špageta. To se stalo poté, co jsem upravil šéfovu pýchu, nástěnku zvanou Klíčové ukazatele. Grafy na nástěnce zobrazují pracovní výkony a vysoko nad nimi je zelená linka doplněná popiskem NÁŠ CÍL.
Doplnil jsem zelenou linku se stejným slovíčkem i vysoko nad graf, zobrazující nemocnost zaměstnanců.
Šéf „Ten, co buduje světlé zítřky“ mi do osobní karty drze napsal „Otevřená sabotáž“.
28.1. 2011 pátek
Občas je třeba zatnout zuby, sebrat v sobě zbytky odvahy, kurážně vyjít vstříc nepohodlí, armádě lidu z celého světa, nebát se větru, co mi zcuchá vlas. Pro mne tento okamžik nastal dnes, kdy jsem si sbalil trenýrky, škrabátko na místa, kam si díky své obezitě nedosáhnu a odletěl jsem na Kanárské ostrovy.
Z Dublinu jsem naštěstí nemusel letět s mou mateřskou společností Aer Lingus, známou ohyzdnými, obézními a arogantními letuškami, častými zpožděními a nemožností zahrát si na palubě letadla vodní pólo. Naše slavné letušky naštěstí stávkují, pročež jsem s díky vzal zavděk jinou společností.
Přistál jsem na ostrově Lanzarote, nájezdů divých domorodců jsem se však nedočkal. Dočkal jsem se taxikáře, který nebyl z Česka, pročež mne neokradl a naopak v bezpečí dovezl na hotel na severním okraji Puerta del Carmen.
Kaktusové schody v kaktusové zahradě nedaleko Los Cocoteros
Lanzarote jest z Kanárských ostrovů Evropě nejblíže, pročež byl pravděpodobně osídlen první, když sem před zhruba tisíci lety dorazili Féničané. Dnes je ostrov obydlen převážně Španěly, což je zřejmě proto, že jde o ostrov španělský. Poněkud více interesantní jest fakt, že druhou nejpočetnější národností na ostrově nejsou obézní Britové, divní Němci či kudrnatí Marokánci z nedalekého Maroka, nýbrž Kolumbijci. Nejsevernější a zároveň nejvýchodnější z Kanárských ostrovů (nepočítám nevýznamné pidiostrůvky) jest učebnicí vulkanologů, jelikož pod ostrovem dýmá aktivní vulkán a krtci proto nemohou hrabat moc hluboko. Z flory jsou nejrozšířenější kaktusy a palmy, z fauny jednoznačně turisti.
Jak se na odvážného cestovatele sluší a patří, statečně jsem opustil bezpečí hotelového pokoje a vtrhnul do nejbližší čínské restaurace. Nejsem přeci žádný pecivál.
29.1. 2011 sobota
Pronajmutí auta je tou nejdivočejší věcí, kterou jsem na Lanzarote spáchal. Jelikož jsem se vyhnul všem mezinárodním i národním řetězcům, zapůjčil jsem sobě vozidlo od pána o ulici pod hotelem. Vozidlo má obsah motoru asi poloviční oproti mé motorce, najeto má 300 tisíc kilometrů a vypadá jak po srážce s tankem. Kromě proraženin, promáčklin a nejrůznějších rýh na kapotě vyniká ještě tím, že se zcela neplánovaně otevírají a zavírají okna, kufr, sedadla rozhodně nejsou uchycena stabilně a navíc se dá točit volantem.
Kochaje se upravenými silničkami a šílenými cyklisty libujícími si v boji s větrem, brázdím západní pobřeží ostrova. Los Hervideros, kde je pěkný pohled na to, jak ztuhlá láva obcuje s dorážejícím mořem. Nedaleko jsou i Las Salinas de Janubio. Což jsou solná pole, kde pobíhají domorodci s lopatou, naloží sůl z mořské vody do pytle a poté prodávají s nemalým ziskem, zaštiťujíce se českou pohádkou Sůl nad zlato. Z nějakého důvodu jest jednou z atrakcí ostrova i louže u obce El Golfo. Louže jest zelená a obehnaná páskou, to aby i těm největším idiotům došlo, že do louže nemají lézt.
El Golfo
30.1. 2011 neděle
Pokud je něco na Lanzarote zajímavější, nežli by běžný návštěvník očekával, jsou to vinice v oblasti La Geria. Vinice vznikají tak, že domorodec vystřízliví a zjišťuje, že se mu nedostává alkoholu. Pročež se chopí lopaty a počne kopat. Když vykope ohromnou jámu o průměru zhruba tři metry a té samé hloubky, chytne klacek a do jámy ho zahrabe. Podobných děr je v údolí La Geria kolem deseti tisíc. Netrvá dlouho a z klacku počnou pučet pupeny a hle, máme tu vinnou révu. Vinice v La Gerii jsou tmavé, jelikož se nacházejí na půdě znásilněné lávou. Když pupeny vypučí, počne domorodý pěstitel nadšeně pobíhat po okolí a schraňovat spousty kamenů. Z kamenů poté postaví zídku, aby révu ochránil před nápory neustávajícího větru. Zídka je tvořena jen půlkruhem, kdo by se také stavěl s celým kruhem, když vítr vane jen z jednoho směru. Kromě boje s větrem má zídka ještě vláhochňapavý účel, jelikož zadržuje vodu z dešťových srážek, případně ranní rosy. Víno z údolí La Geria jest vínem prastarým, jeho kvality si pochvaloval již anglický sedmilhář pan Shakespeare. Až 75% lagerijského vína jest vyráběno z nejstarší známé odrůdy vína, staroslavných hroznů malvasijských.
La Geria, vinice
Zuřivě nakopávám kameny a proklínám svá játra, jelikož jako abstinent se nemohu zdejším vínem opít jak pivovarská doga, jak pravý holendr, jako Dán, do němoty, ba ani jak zákon káže.
31.1. 2011 pondělí
Po ránu již sedím v pronajatém stroji, jehož vzhled i vlastnosti mi zabraňují nazývat ho automobilem. Řítím se na západ ostrova, kde leží národní park Timanfaya. Park má lehce přes 50km2, čímž se jednoduchým propočtem dostaneme k údaji, že koncentrace turistů je zhruba dva a půl bambilionu na kilometr čtvereční.
Národní park Timanfaya
Park je tvořen víceméně výhradně Ohňovými horami (Montañas del Fuego), které se objevily náhle jak beďary na tváři nebohého pubescenta. Mezi lety 1730 až 1736 bylo v okolí veselo, sopka soptila, místní kronikáři psali bulvární zprávy a po poslední erupci z roku 1824 se dala do díla voda a vítr. Výsledkem jest pěkná země politá rozpukanou lávou, broušená větry, dešti a davy turistů. Pravda, ti se až na výjimky mohou pohybovat jen ve vyhrazených autobusech. Výjimkami jsou dopředu rezervovaný pěší výlet a kýčovitá vyjížďka na znuděných velbloudech. Kromě zírání na krajinu je možno v národním parku například házet děti či jiné smetí do puklin v zemi, kde jest díky geotermálním aktivitám žhavo a magma a plameny pekelné pohltí vše, co je jim seshora hozeno. Symbolem národního parku jest ďáblík, stvořený, jak jinak, místním všeumělem, umělcem panem Césarem Manriquem.
Národní park Timanfaya