1.1. 2012 neděle
Ještěže jdu s dobou a při komunikaci s lidmi není nutno osobního kontaktu. Čehož využívám zejména ve chvílích, kdy učeně diskutuji s tuze úchylnými individui, jako je například známý pan Howadoor. Učeně diskutuji za pomoci počítače, na dálku, pročež se cítím bezpečně a na všechny strany vrhám intelektuální moudra.
Howadoor: Mraky jsou temné/ale rozplynou se navždy.
Chocho: Ach jo, zase jsi neředil, že?
Howadoor: Vymyslel jsem takový postup s mrtvou schránkou a zašifrovaným heslem k účtu. Bude to úplně jako ve filmu. Schránka bude na opuštěném hřbitově. Z urny, samosebou. Je podzim, to bude scéna jak z majora Zemana.
Chocho: Tys evidentně nejen neředil, ale i přebral!
Howadoor: Jdu stavět sněhuláka a potom se topit ve Svratce. Naštěstí se plavat nemusí (to neumím), stačí tam vlézt a vylézt. Doufám, že tam budou mít nachystanou sanitku.
Chocho: Super. Pošli potom fotky. Hodím to na internet, tohle mají čtenářové rádi. Budeš slavný a seženeš další členky do toho tvého spolku popíječů koktejlu z Viagry a marihuany. Udělám z tebe ještě větší celebritu.
Howadoor: Nelíbí se mi, co píšeš.
Chocho: Pročpak? Co konkrétně?
Howadoor: Ani nevím, snad že tě trochu znám. Mám jen jakési nejasné tušení, že z ostudy nevyjdu.
Chocho: Neboj. Z tvého kamaráda pana Králíčka taktéž dělám celebritu. Též jsem jeho fotku dal na internet.
Howadoor: Aha, začínám tomu rozumět. Jedné mé známé se o jeho fotce zdálo. A nemluvila o něm vůbec jako o celebritě. Říkala, že jestli jsem ji tahal s tímhle pánem do trojky, tak že jsem se musel posrat v kině. Cituji. A vůbec. Nechci být celebrita, chci trávu.
Komunikace s panem Králíčkem jen potvrdila, že lidské pudy
se nezastaví před ničím.
2.1. 2012 pondělí
„Svlékala jsem tě a osahávala, vodičkami mazala a ani si nepřej vědět, co jsem ti kam strkala,ˮ píše mi neznámá ženština. Dopis jest vybaven fotografií, kde se v bezvědomí válím na nemocničním lůžku.
„E?ˮ
„Jsem prsatá zdravotní sestra. Když tě na podzim vyložili z vrtulníku, vrhla jsem se na tebe, oblečení a chrániče rozstříhala, chopila se hadic a trubic a celého tě prošpikovala!ˮ
„Ech.ˮ
Ne všechny hadičky jsou zastrčeny milosrdně do hrudníku…
„Chochoviny čtu již několik let. Popravdě řečeno, za všechny ty tvoje bláboly mne těšilo napouštět tě všemi možnými dobrotami. A jen lituji, že máme hadice tenké a nikoli o průměru okapové roury!ˮ
„Jauvajs.ˮ
„Nechceš zajít na kafe?“
„Nu – nechodívám na kafe s někým, kdo dává slovu „tunelování“ význam plný hrůzy a perverze.“
„Mám ohromné poprsí a uniformu zdravotní sestry! A taky spoustu hadiček!ˮ
„Dobrá, přemluvila jsi mě. Tak za týden.ˮ
3.1. 2012 úterý
„Pojďme si hrááát, slunce bude více hřááát!“, skřehotá odporný hlas z odporné plastové hračky. Hračku třímá mentálně postižené dítě, které taktéž vyluzuje skřeky nebývale hlasitě. Dítě i hračka patří neodlučně k sobě a zmíněnou kakofonii slýchám každé ráno, jelikož ona dvojice podstupuje rehabilitaci přede mnou. A aby toho nebylo málo, celou symfonii zpestřuje uklizečka, která rukou jistější kata Mydláře třískne ráno co ráno kýblem do skleněné výplně dveří.
4.1. 2012 středa
„Dobrý den, nemáte kotvu?“ táži se v obchodě s pastelkami.
„E?“
„No kotvu, takové nalepovací tetování. Nebo samolepku. A vlastně by mi stačilo i razítko. Hlavně to musí být kotva,“ vysvětluji trpělivě natvrdlé prodavačce.
„Ech, kotvu tedy nemáme. Máme pastelky, bílou lepicí pastu a úhloměr,“ chabě se brání osoba za pultem papírnictví. Dost dobře mi není jasné, jak jí nemůže být jasné, na co potřebuji kotvu.
„Pepek námořník!“
Prodavačka vyděšeně couvá. Načež se svlékám bundu a počínám si rozepínat košili. Prodavačka lapá po dechu. To již mávám nad hlavou předloktím. Je nateklé, ohromné, rudé a místy zelené. Má zdravotní sestra na rehabilitaci by klidně mohla reprezentovat v judu nebo alespoň na mistrovství světa v kroucení krků slepicím.
„Vidíte? Chci tetování na předloktí! Kotvu, jakou měl pan Pepek námořník!“
Pravda, rehabilitační sestra mi doporučila nakoupit sadu mačkacích míčků na posilování, ostnaté koule na znovuzískání city, doporučila mi ruku obkládat ledem a jíst čínské polívky (no dobře, to kecám), ale kde získat kotvu, abych vypadal mužně, to jsem se nedověděl. Pročež jsem si tedy v papírnictví alespoň zakoupil kružítko. A ani nemusím přemýšlet, k čemu ho použiji, jelikož jsem ho cestou zpět na vesnici zanechal v autobusu.
5.1. 2012 čtvrtek
„Chachacha! Můj pes hrozně prdí, smrdí a vlastně je to taková blbá blondýnečka,“ chlubí se v dopise pan Vajco, svérázná figurka bratislavského podzemí. Tím podzemím mám na mysli sklep Vajcova domu, kde majitel montuje kuchyně za účelem výdělku, aby poté peníze utratil za zhýralý život alkoholika. Z dopisu dále vyplynulo, že pes pana Vajca bude součástí každoročního výletu do Tater, kterého se mám zúčastnit. No, proč ne. Kulhám již o poznání lépe než třeba před měsícem a páteř se stává více a více pohyblivou, proč se již budu moci otáčet za vnadnými Slovenkami bez toho, abych se točil celým tělem jak postřelený tučňák. Ale nalijme si vína pravdy – pravým důvodem výletu do Tater bude návštěva popradského aquaparku, kde je teplá voda přiváděna z hlubin podzemí pěknou širokou trubkou. Ano, jest to ta trubka, o kterou si pan Vajco loňského roku natrhnul při pokusu o masáž anál a která je mými slovenskými známými nyní familiárně nazývaná „rúra Vajcovka“. Již nyní se tetelím nedočkavostí, co opět pan Vajco – maratonec, pěstitel palem, námořní kapitán (atakdále) – zase provede.
6.1. 2012 pátek
Bambilión! Bambilión! Bambilión!
Výkřiky radosti se mísí s bolestným kvičením, to když se snažím dobelhat se k vietnamskému obchodníkovi s čínskými polévkami co nejrychleji.
„Obchodníče, neleň! Chop se svých nemalých zásob a počni chystat hostinu,“ pravím rozjařeně panu Vietnamci a ovívám se bankovkami.
Po třech měsících od nehody mi konečně došla část peněz od irského úřadu sociální péče. Po nesčetných telefonátech a zuřivého dopisování mi před měsícem oznámili, že peníze poslali. Jelikož jsem nic nedostal, telefonoval jsem do Dublinu a spustil hromobití.
„Poslali jste peníze?“
„Poslali!“
„Neposlali!“
„Poslali!“
„Neposlali!“
„Poslali!“
„Neposlali!“
„Poslali!“
„Hrom aby do vás bacil!“
„Excuse me?“
Jak se nyní ukázalo, peníze opravdu poslali. A dokonce na správnou adresu. Z nějakého divného důvodu ovšem zásilka zmizela do Indie, byť podobnost mezi „India“ a „Czech Republic“ jsem nevysledoval. Když ovšem kdosi na obálku napsal „Zekoslavia“, dopis i s šekem mi byl v pořádku doručen. Budiž blahořečena fantazie poštovních doručovatelů.
Každý pošťák ví, kde je Zekoslavia
7.1. 2012 sobota
Jak je sečtělému světu známo, kromě fofrkonve na zalévání čínských polévek, fofrtrouby na pečení koček pomocí mikrovlnného záření a domovního zvonku jest můj (téměř)holobyt vybaven i další technickou vymožeností – automatickou pračkou. Nikdy bych si nepomyslel, kolik legrace je s tímto zařízením možno zažít. Například je vhodné vhodit do bubnu pračky kalhoty s dvěma svazky klíčů v kapsách a odejít do obchodu. Po návratu již před dveřmi bytu stojí sousedé požadující, abych okamžitě vypnul zvukový záznam posledního sovětského útoku na Berlín. Pokud zrovna nezapomenu v kapse praných kalhot klíče, daří se mi za pomoci nastavení nejrůznějších programů učinit z praného svetru župan pro slona, či naopak z županu tričko, ve kterém by se i šklebák mé sestry cítil jak ve svěrací kazajce.
Možná by mi pomohlo si k pračce přečíst návod. Ten se mi ovšem podařilo znehodnotit vypráním hned první den, jelikož mne nenapadlo, že kdosi umístí návod do bubnu pračky. Sakrblé.
8.1. 2012 neděle
V pravidelnosti tkví úspěch, tvrdí mi lékaři i rehabilitační sestra. Proto jsem se rozhodl, že budu chodit do posilovny pravidelně, abych uzvedl příbor a trhal mouchám křídla sám, jen vlastními silami. A protože se hodlám státi mocným a pořídit si biceps, triceps a kýlu, počal jsem o posilování shánět informace. Snažil jsem se kontaktovat majitelku masochistického salonu, aby mi poradila co a jak. Místo rad o budování ztepilého těla se mi však jen dostalo informace, že si nyní pořídila erotické pomůcky na dálkové ovládání a při jízděí automobilem se již může věnovat řízení oběma rukama. Vrhnul jsem se proto na internet. V komunitě cvičenců to však jen kypí rozvinutou demencí, analfabetismem a chorobnou láskou k železu, potu a oteklému tělu. V komunitě necvičenců jest naopak vzýván rachitismus, tlustá skla v brýlích a přirozená strava, čímž mají diskutující na mysli proslulou českou prasečí kuchyni. Nechtěl bych proti sobě popudit jednu ani druhou stranu, pročež zřejmě zvolím rozvinutou demenci, oteklé tělo, tlustá skla v brýlích i prasečí kuchyni.
To jsem tedy zvědavý, jak si s tímto pan Jebas poradí
9.1. 2012 pondělí
Bytem se line lahodná vůně pečených brambor. Pořídil jsem sobě pečicí troubu a nyní tak mohu ženštiny lákat do svého příbytku nejen na rozbité balkónové dveře a prázdnou láhev od vodky, nýbrž i na příslib lahodné krmě. Kromě vůně pečených brambor se bytem šíří i vůně spáleného masa. Tancuji neradostně po místnosti a na spálenou ruku foukám, seč mi má jedna funkční plíce stačí.
10.1. 2012 úterý
„No a protože jsi se už nezvládal bránit, tak jsem tu hadičku mohla konečně zastrčit hluboko. Hodně hluboko. Až do plíce!“
Sedím v čajovně se zdravotní sestrou, která mě vytahovala z vrtulníku, když jsem si na podzim natloukl na motocyklu a byl odvezen do špitálu. Ze zdravotní sestry se vyklubala letitá čtenářka Chochovin.
„Hned mi bylo jasné, kdo se mi dostal do rukou! Tlustý, ošklivý a i v umělém spánku jsi sahal mojí kolegyni na zadek! Musely jsme tě přivázat!“ líčí spokojeně zdravotní sestra.
Popravdě řečeno, nemohu se na vyprávěni o zasouvání hadiček naplno koncentrovat, jelikož slečna dorazila v ukrutně těsném tričku a s ukrutně gigantickým poprsím. A ukrutně krátká minisukně připomínala spíše než sukni široký pásek.
„A když jsem ti strčila hadici do plic, tak jsem ti následující nasoukala do nosu, další do krku a potom jsem se přesunula na dolní polovinu těla.“
„Ech… popravdě řečeno snad ani nechci znát detaily. Nemáš nějaké jiné historky?“ děsím se popisu pronikání do mých útrob.
„Ale jo, legrace je s každým pacientem. Třeba s tím motorkářem, co jsem mu uřízla ruku. Tomu jsem říkala Bezruč, checheche,“ zasvěcuje mne do zvyklostí nemocničního personálu ženština a popíjí čaj.
„A ten neúspěšný sebevrah s průstřelem hlavy, tomu jsme říkali Puškin!“
11.1. 2012 středa
Levá ruka pod krk, pravá páčí hlavu. Koleno mi nakopává ledviny. Úpím tiše, zuby zatínám s úsměvem a kdybych byl schopen vlastního pohybu, ledabyle bych pohupoval nohama. Věší se po mně ladná ženština, avšak já si to nikterak neužívám. Dnešního rána mi rehabilitační sestra sdělila, že ruka už lepší nebude, že budu už napořád neschopný mrzák a že se nyní soustředí na mou páteř. Zlomený obratel mi nijak extra nevadí, faktem však zůstává, že nemohu otáčet krkem. Nedobrovolně tak imituji obézního tučňáka, což hodlám změnit, jelikož drobnými krůčky, nekoordinovaným pohupováním rukou a otáčením celým tělem si davy žen nezískám.
12.1. 2012 čtvrtek
„Svévolnost. Sděluje se nám, že jakýsi nezbeda otrhal růže z věnců na hrobě pí J. Jest to trestuhodná zlomyslnost, jež nešetří ani posledního odpočinku zemřelých, kteréžto místo posvátným jesti těm divochům!”
Knihy jsou různé. Máme knihy na zabíjení hmyzu a pavouků, knihy na podpal, knihy moudré či knihy modré. A někdy i knihy unikátní. Jedna taková unikátní kniha se mi dostala do rukou nedávno. V útlé publikaci se to jen hemží zloději a zlodějíčky, šprýmaři a láterníky, všelijakými svérázy a podivíny.
„Hnusný čin. Poněkud napilý dělník Václav Brutar z Kláštera u Třebechovic byl na dříví v lese nedaleko Městce u Meziříčí. Na cestě potkali jej dva tak zvaní „miškáři“, tj. klestiči vepřového dobytka, a smáli se Brutarovi, že „ji má“. Tento se rozzlobil a pokřikoval na ně, že řemeslu svému řádně nerozumějí, a ještě hůře je zlobil. Miškáři nezůstali rovněž zticha a po slovech: „Počkej tedy, uhlídáme, zdali to umíme“, vrhli se na něho a úplně jej vyklestili, načež po vykonání tak hnusného činu prchli. Těžce raněný dopraven později do opočenské nemocnice. Pachatelé jsou již vypátráni a zatčeni.”
Knihovnice Alena, proslulá to milovnice pana Ludvíka Vaculíka, spáchala knihu hýřící barvami, které jen stovky pitoreskních postaviček mohou vytvořiti. Kniha se jmenuje Černá kronika Rychnova nad Kněžnou a okolí.
Cikánská romantika. Dne 13. prosince navštívila tlupa tajemného nárůdku, odvozujícího původ svůj až od břehů Nilu nebo Indu a známého pode jménem cikánů, také Rychnov a jeho okolí. Pět smělých členů této tlupy, a to: Josef Lukač, Moric Lukač, Rotila Lukačová a Luda Lukačová, všichni ze Šoproně v Uhrách, poctilo na obhlídce své návštěvou též hostinec Netíků v Habrové. Hostinská pí Netíková dlela sama doma, což bystroduší potomci starých Indů ihned zpozorovali. Žádali tedy, aby jim přinesla polévku. Sotva že však hostinská jizbu opustila, aby přání jich vyhověla, vypáčili cikáni šuple výčepního stolu, ukradli nalézající se tam částku 5 zl. 17 kr. a utekli. Krádež oznámena ihned četnictvu, které zloděje přistihlo ve Včelném lese a je vězením opatřilo.”
Kniha nepoznamenaná časem, nadčasovější nežli se může zdát.
Ach, jak málo se změnilo za to roků (v knize jsou uváděny venkovské ukrutnosti z let 1886-1916). Vlastně nic. Cikáni kradou, lidé se opíjejí a Barbora Maryšková si zlomila nohu, když dojila krávu.
Mám rád knihy neglobální, ušmudlaně lokální.
„Kořaleční mor. Dne 18. ledna o 1. hod. odpol. nalezen byl na rychnovském náměstí na zemi ležící a úplně truňkem zmožený Václav Krejčí z Jaroslavi, jenž poslední dobou zdržuje se v Rychnově. Byl na saních poslán domů ve stavu úplně bezvědomém.”
A také….
„Šestnáct cikánů zmrzlo. V sobotu ráno bylo u Jesenice v Králové Hradci nalezeno kolem dohořelého ohně 16 zmrzlých cikánů. V pátek večer přišli do Jesenice se žádostí za nocleh, jenž jim byl odepřen.”
13.1. 2012 pátek
Zima je ukrutná. Za domem u rybníka v ledu zamrzla kachna a místní mládež trefuje její hlavu klackem. Zajímavější by rozhodně bylo, kdyby v ledu zamrzli zmínění nezvedenci. To bych metal klacky ostošest.
Dokonce i požírání jitrnic jest odloženo. Zima jak má být.
14.1. 2012 sobota
Vsedl jsem do vlaku a odjel do Asie. Ve městě Poprad jsem nastoupil do autobusu a za necelou hodinu již klepal na dveře zasněžené chalupy.
„Vítej, simulante. Jdeme pít,” pravil pan Vajco a program na nejbližší týden tak spatřil světlo světa.
15.1. 2012 neděle
Slovenská legie, uskupení pijanů, postrach ctihodných občanů a vdaných žen se změnila. Členové si pořídili manželky, které si zas pořídily šklebáky. Pryč jsou doby pojídání živých žab, polykání víček od piva a souložení v kůlně mezi pavouky.
Po schodech se potácí pan Vajco. Nikoli však následkem nezřízené konzumace alkoholu. Z pana Vajca teče pot po litrech, nohy kulturisty se třesou vysílením, jazyk visí až k rameni. Následně po těch samých schodech tanečním krokem cupitá ženština pana Vajca, nad hlavou euforicky mává rukou, spokojeně se usmívá a zasněně mrká.
„Říkám rovnou – děcko ti udělám, ale starat se o něj budeš sama,” praví pan Vajco ženštině a škrábe se v rozkroku.
Autobusová zastávka v jednom ze známých slovenských lyžařských center. Je pěkné, že na dosah Evropy je ještě stále možné najít jiný svět.
16.1. 2012 pondělí
„Ty jsi nějak přibrala,” halasí pan Vajco a prstem píchá do břicha přítomné ženštině.
„A ty máš nějakou velkou řiť,” lichotí o chvíli poté jiné ženštině.
Pan Vajco je zkrátka gentleman každým coulem.
„Já-má-há,” snaží se zpívat pan Mieš svůj oblíbený song z dávného šerověku (tuším léta osmdesátá), ovšem díky svému nevšednímu hudebnímu hluchu a antitalentu reprodukovat písně připomíná spíše pacienta po operaci mandlí.
„Hehe, aký som pekne najebaný,” pravil jsem já a zřítil jsem se na lůžko.
Je pěkné, že i ve věku téměř důchodovém jsme schopni si zavzpomínat na doby, kdy jsme se chovávali jako hovada, neřízené střely, omezení imbecilové, alkoholici a nezvedenci bořící střechu vědění a kultivovanosti vystavěnou na pilířích odříkání našich předků.
17.1. 2012 úterý
Ve městě Poprad jet zimní stadion, který byl zastaralý už v době, kdy si pan Brežněv s panem Husákem strkali vášnivě jazyky do krku (pamětníci pamatují, vy mladí buďte rádi, že nepamatujete). Nyní však majitelé sportovního stánku před stadion přivezli květináč, umakartové dveře natřeli na oranžovo a do pisoárů nasypali voňavé kuličky. Pročež se nyní v Popradu hraje hokej nebývalé kvality, přijíždějí týmy až z daleké Sibiře. A – kupodivu – hlediště bývá slušně zaplněno. Jelikož jsem také hrával hokej (neuměl jsem zatočit doleva ani doprava, pročež ze mě učinili centra, který jezdí prostředkem hřiště), nepohrdnul jsem nabízenou šancí a společně s panem Vajcem jsem navštívil klání.
Podle očekávání se hvězdami športového podujatia nestala skupina polonahých roztleskávaček ve věku kolem osmi let ani aktuální vítěz KHL (znalci tuší, ba i vědí) v čele se svérázným panem Radulovem. Hvězdou se stal pan Vajco.
„Já tam nejdu! Zase mě nějak ojebou a udělají ze mě idiota!” volá pan Vajco poté, co byl vylosován, aby se v přestávce dostavil na ledovou plochu. Stadion ovšem burácí nadšením, jelikož je extatické chování pana Vajca škodolibým kameramanem přenášeno na velkoplošnou obrazovku.
„Však jen jdi! Vyhraješ bambilion a můžeš si pohladit roztleskávačku, viděl jsem to v televizi,” motivuji pana Vajca.
Po takovém nabádání se tedy náš hrdina nadechnul a ve stylu mocných gladiátorů se vydal pokořit arénu.
O několik minut později již stadion burácí smíchy. Pořadatel taškařice s diváky donesl panu Vajcovi pečlivě poskládané tričko, které ovšem předtím bylo důkladně namočeno a uloženo na noc do mrazáku. Tričko je nutné obléci si v časovém limitu.
Abych shrnul fakta. Poprad nevyhrál, pan Vajco ano. Za nevšední podívanou si odnesl poukázku na 5% slevu na kurz malajské angličtiny.
18.1. 2012 středa
„Doufám, že do těch blbých Chochovin napíšeš, že jsem se tento rok nechoval jak debil,” dožaduje se pan Vajco v popradském aquaparku.
Vskutku, letos se choval až nezvykle ukázněně.
Tudíž mi nezbude, než připomenout loňskou historku, když si rozbil hlavu v tobogánu poté, co se v něm za jízdy zkoušel postavit. A také si roztrhnul anál, když si z neznámého důvodu v bazénu sednul na masážní trysku. Pročež se od té doby ona tryska nazývá familiárně tryska Vajcovka.
19.1. 2012 čtvrtek
Zatímco ostatní účastníci zájezdu zvesela balancují na navoskovaných prkýnkách, já se snažím dojít do vesnického obchodu. Prodejna jest zasypána sněhem. Úplná romantika pro zdravého jedince. Avšak co já? Stárnoucí pán s rozbitou pánví? Přesun k prodejně spočívá v drobných krůčcích, podkluzování a zoufalé snahy udržet rovnováhu. Spíše nežli ladný krok zkušeného skialpinisty připomíná můj pohyb husí pochod Chucka Berryho. Doprovázen vlastním funěním, kterým bych trumfnul i astmatického vorvaně jsem se dobelhal k prodejně. A na dveřích papír s nápisem ”Chleba není a dnes nebude”.
Mám rád horské dědinky, přesvědčuji sám sebe. Načež vzpurně nadávám a kulhám zpět na chalupu.
Cesta k vesnickému nákupnímu centru (budova napravo) jest malebná.
Čínské polévky nemají, chléb zřídkakdy.
20.1. 2012 pátek
„Vůbec nechápu, čemu se vlastně smějete. Po válce to stálo celé jmění,” vzdorovitě pronáší pan Koláč, známý to alkoholik, milovník tlustých žen a majitel psa vycvičeného k požírání ubrousků pokrytých spermatem (o tom se někdy v budoucnu třeba ještě zmíním). My však nedbáme vzlyků a smějeme se lyžařskému oděvu pana Koláče, až nám kouř z marihuanových cigaret vychází i ušima. Pan Koláč stojí na prehistorických lyžích a oblečen jest do zeleno-žluto-fialové kombinézy neuvěřitelného střihu. Desítky roků vykonaly své a kombinéza tak dostala tvar a post-barevnost, že by i Dálího Perzistence paměti zbledla závistí.
„Kamarádka mi nechala nějaká semínka…,” snaží se vysvětlit slečna Katarína, členka Slovenské legie.
„Uáááá hahahaháááá,” odpovídáme nespolečenským chechotem.
„…tak jsem přibalila nějaké lístky…”
„Chachachacháááá!”
„…a teď se můžeme všichni zhulit!”
„Johohohóóó!”
Smějeme se kombinéze pana Koláče, sami sobě a panu Miešovi, který marihuanovým nedopalkem krmí psa.
„Hýřilové nezvedení!” volám do bílých strání a je mi dobře, po delší době mě nic nebolí a marihuana pěkně voní.
21.1. 2012 sobota
„Popradské letiště, Vaše spojení se světem!” hulákal na popradském stadionu pán do reproduktoru a pokračoval „až dvě spojení týdně do Polska!”
Jelikož však nechci do světa, ale jen do Česka, zpět do reality mě tak z Tater odváží vlak.
Bachledová, Slovensko
22.1. 2012 neděle
Jelikož již od září nepracuji, má finanční situace připomíná roky, kdy jsem jako student ve školní kantýně jedl výhradně odkrojky z pečiva prodávané se slevou a fernet (kradený) kupoval za pět peněz od chlapců z vedlejšího domu. Když bylo ještě hůře, fernet jsem nabízel známému chomutovskému výtečníkovi hasiči Josefovi výměnou za lístky na jídlo.
Jestli nezačnu v dohledné době opět pracovat, čeká mě leda tak vývar z potkaních hlaviček.
23.1. 2012 pondělí
Známá objevila kdesi na internetu fotografie, na kterých věru nevypadám pěkně, netvářím se oduševněle a už vůbec ne střízlivě. Dostihly mne hříchy mládí a vzpomínky na to, kterak jsem s několika promilemi v krvi na vysokoškolských kolejích na Jarově namáčel penis do zelené barvy a poté ho tisknul na zeď. Ech.
24.1. 2012 úterý
V bytě jest ticho, přesto to vypadá na scénu u města Ypry. Ani hluchoněmý veterán vietnamské války a milovník napalmu by nepředvedl působivější představení, než-li zvládám já sám. Zrůdně poulím oči, lámu se v bedrech vzad až kam mi dovolí neohebný hřbet a vpřed až tam, kam mi dovolí můj gigantický bachor. Otvírám ústa jak zívající šimpanz, z očí se řinou potoky slz. Do toho všeho se snažím polapit pusou co nejvíce čerstvého vzduchu, pročež bych pro nezasvěcené působil jak rituální polykač much a jiného létajícího hmyzu.
Na radu milovníků čaje jsem se rozhodl uvařiti sobě čaj, jelikož je to prý zdravé, povznáší na duchu i těle a člověk nevypadá jako alkoholik. Pchá, pustá teorie!
Zvolil jsem čaj yogi, který prý přináší euforické zážitky, duševní mladost jogínů a teplo do žaludku. Pravda, tepla jsem měl v žaludku až až, pokud blahosklonně mávnu rukou nad tím, že je v tomto případě výraz teplo jen mrzkým eufemismem pro polykání žhavé strusky. Že prý ajurvéda a radost z bytí!
Čaj yogi se vyznačuje zejména tím, že kromě černého čaje užijeme množství koření. Například zázvor a bílý pepř. Zejména zázvor a bílý pepř.
Do hrníčku nasypeme dvě hrsti zázvoru, dvě hrsti bílého pepře, hrst pepře černého a zalijeme decilitrem vody, jelikož více se jí již do šálku nevejde. Směs vypijeme a následně řešíme ztrátu hlasu, sebedůvěry a někdy i vědomí. Pokud při vědomí zůstaneme, můžeme vypáleným hrdlem a sežehnutými hlasivkami pantomimicky řvát: „ ”, pěkný je i výkřik: „ ” a vůbec nejlepší jest: „ ”.
25.1. 2012 středa
„A aby bylo jasno – nenajdeš tam žádné obrázky, žádné čínské polívky. Pořídila jsem ti knihu bez jinotajů a intelektuálních hříček. Ale autor je ti podobný, tak proto,” pravila posledně prsatá zdravotní sestřička a obdarovala mne knihou.
Podobnost s autorem knihy jsem pochopil hned, když jsem se přečetl, že je „velice rozměrný a velice bledý, s břichem o průměru jeden metr“.
„Pod námi plavaly pirani, což v řeči kmene Tupíjů znamená „ostrý zub“; nejhroznější ze všech jsou masožravé nattereri s červenými či žlutými zuby, vyskytující se na celém kontinentu. Ty mají zuby tak ostré, že dokáží oddělit kus masa z člověka čistě jako žiletkou.
Loď měla jednoduchý záchod: bylo to vlastně prkno s dírou uprostřed posazené přímo nad vodu. Je to fakt o nervy, zvláště jste-li jako pánové štědře obdarováni. – P.J. to nazval záchodem smrti.”
Kniha se jmenuje Pojďme se ztratit a napsal ji pan Craig Nelson. Jest pěkné, když je autor upřímný, nestydí se přiznat, že je Američan a že cestuje s cestovní kanceláří. O tom totiž kniha je. O cestování po Amazonii, Africe či Indii s cestovní kanceláří, s průvodcem a pojištěním.
Kniha o cestování
„Když byli Hadzové ve střední a východní Africe objeveni, zdálo se, že většinu času tráví tajuplnými rituálními tanci. Protože však jejich jazyku nikdo nerozuměl, zůstával význam obřadu dlouho zahalen tajemstvím. Až jednou k nim zavedli jihoafrického odborníka přes Hotentoty, kterému se po nějaké době podařilo konečně rozluštit, cože si to ti Hadzové tančící v kruhu pořád zpívají:
Hamana nale kui
Nale kui…
Hamana nale kui
Nale kui…
Tajemný text znamená:
Točíme se dokola
dokola…
Točíme se dokola
dokola…”
26.1. 2012 čtvrtek
Pohodlně jsem se uvelebil a dívám se na napínavý film za malým průzorem. V mikrovlnné troubě se točí kus dlažby z balkónu a na něm kuře. Nemaje lednici, skladuji jídlo na balkóně. Letošní mrazy mi však často dělají čáru přes rozpočet, potraviny přimrzají k dlažbě a já poté kombinace kuře plus dlažba či ryba plus dlažba odmrazuji v mikrovlnce nebo ve vaně horkou sprchou. Ještěže mne nikdo nevidí.
27.1. 2012 pátek
Chopil jsem se kladiva, jelikož se jedná o univerzální nástroj pro komunikaci s neživými předměty. Tak, jako je kulovnice vhodná k rozpravám s lidmi, kladivem je možné přinutit stroje pracovat či nábytek držet pohromadě.
A jelikož všechny mé stroje (mikrovlnná trouba i rychlovarná konvice) v současnosti pracují, vrhnul jsem se na stloukání nábytku. Již už se mi nechce skladovat čínské polévky a trenýrky na podlaze na hromádkách, rozhodl jsem se tedy sestaviti sobě skříňky.
Výsledkem mnohahodinového snažení jest, že skříňky stojí, zatímco já ležím. Ležím na podlaze, funím, sípám a zjišťuji, že všechny žebra mi zřejmě po posledním trpném incidentu ještě plně nesrostla.
28.1. 2012 sobota
Mělkým dýcháním omezuji bolesti, nasávám mrazivý vzduch a odjíždím do města Prahy. Praha se vyznačuje velice svérázným obyvatelstvem a momentálně i výstavou Rudolf II. a jeho doba. Pražské obyvatelstvo mým cílem není, ale od výstavy si slibuji mnoho úchylností, jelikož jak známo, pan Rudolf II. byl veselá kopa. Rodičové pana Rudolfa byli sestřenice a bratranec, dědové byli bratři a sám pan král choval kromě bílých levhartů, bílých sokolů, orangutanů (asi), ptáka dodo (zřejmě) i rozvinutou formu syfilisu.
Na Pražském hradě, kde se výstava nacházela, mne však zaskočil bambilion lidí v předlouhé frontě. Leknutím jsem se chytil za srdce a vzápětí zařval bolestí. Dvakrát. Nejdříve proto, protože chytat se za srdce při pravděpodobně zlomeném žebru jest poměrně bolestivá záležitost. Podruhé jsem zařval bolestí proto, jelikož zlomené žebro bolí i tehdy, pokud řveme. Zapeklitá situace.
29.1. 2012 neděle
Zkroucený bolestí se belhám po Praze. Býti zkroucený bolestí má i své výhody. Například tu, že se takto můžeme nenápadně přiblížiti k ženštinám a velice zblízka jim hleděti na nohy.
„Jste v pořádku? Nechcete do nemocnice?” otázala se mne moravským přízvukem jedna slečna s obzvláště dlouhýma nohama.
„Eeehehehééé,” zaskučel jsem z předklonu, jelikož to byla jediná argumentace, na kterou jsem se zmohl.
30.1. 2012 pondělí
Kdo by odolal uniformám zdravotních sester, libé vůni desinfekce a sebevědomí nemocničních uklizeček („Mámo, tož já pracuju v nemocnici!”)? Neodolal jsem ani já, pročež jsem se opět nechal hospitalizovat. Tentokrát se zlomeným žebrem a zánětem pohrudnice.
31.1. 2012 úterý
Ve schránce se mi kromě zdechlých pavouků (k dnešnímu dni dva), reklamních letáků a poukázky na slevu na vykopání studny hromadí i nabídky na právní zastoupení v souvislosti s loňským trapným incidentem, při kterém jsem si rozbil motocykl. První taková nabídka mi zapadla do schránky ještě v době, kdy jsem ležel v bezvědomí v péči prsaté sestřičky českobudějovické nemocnice, další letáky přibývají. Nabídky jsou zajímavé zejména tím, že působí jako nepovedená slohová práce mého někdejšího postiženého spolužáka Stanislava Vomáčky. K pousmání je i fakt, že jsou mi nabízeny služby „úplně zdarma“, načež se dovím, že zaplatím „pouhých 40-60% ze získané částky“.
Autory podobných legrácek bych nahnal do dutiny prastarého dubu společně s veverkami infikovanými vzteklinou.