28.12. 2017 čtvrtek – 1.2. 2018 čtvrtek
Přijíždím do práce a hangár carga na dublinském letišti duní. Ač povědomí o České republice v civilizovaném světě rok od roku klesá, díky prezidentským volbám mí milí kolegové opět zjistili, že ona krásná země plná tupých obyvatel stále existuje. Hangár tak rozechvívají ryčné tóny ruských pochodových písní, na skříňce mám nalepenu sovětskou vlajku a spolupracovníci se chechtají a ukazují si na mě prsty. Kolegové z Nigérie, Španělska, Irska, Anglie či Polska se smějí a stůl v kanceláři mám pokrytý vytištěnými fotografiemi a výroky staronového českého prezidenta.
„To jsou ale blbci, že? Ti Čechové,“ směji se společně s kolegy a mávám svými nečeskými cestovními pasy.
„Ale proč? Proč tohle?“ dotazují se kolegové.
„To už je dávno. Čechové takhle jednou ráno vylezli ze své nory a nemohli najít cestu zpět. Tak bloudili a zabloudili na západ, mezi lidi. Mentálně jsou ale stále v norách na východních stepích,“ objasňuji spolupracovníkům historická fakta.
Několik nočních směn musím poslouchat Alexandrovce. To se tedy mám. Těší mě ovšem vědomí, že po zhruba pěti týdnech nočních v řadě budu mít v únoru a březnu pět týdnů volna, odjedu někam do háje a Alexandrovce poslouchat rozhodně nebudu.