1.1. 2022 sobota – 12.5. 2022 středa
Pět měsíců pendluji mezi Irskem a Českem co nejčastěji můžu. V Irsku se v práci děsím zpráv, kterými mě zásobuje sestra N., v Česku mám zprávy z první ruky, což není o mnoho lepší. Po vesměs nedobrých zkušenostech s českým zdravotnictvím, konkrétně přístupu k pacientům a rodinným příslušníkům.
Doktoři chrlí poměrně pozitivní zprávy o tom, že je času dost a že teprve vybírají vhodnou léčbu. Sestra N. a její nezvedený synek Ježíšek učí mámu mluvit.
A potom, z ničeho nic, doktoři praví, že čas není vůbec, žádná léčba nemá smysl a že si máme mámu z nemocnice odvézt.
Svítání nad Howth.
Přichází den, kdy je máma převezena z nemocnice do hospicu. Bez výjimky každý den trávíme u lůžka celé hodiny. Máma ze stádia rezignace přešla do stádia smíření. Což se rozhodně nedá říct o mně. Poučky o ovládání se a pokoře mne míjejí na dalekých obzorech a na stará kolena jsem až překvapen, kolik vzteku a zla jsem schopný vychrlit. Vozíme mámu na pojízdném křesle do probouzejícího se jara, zatímco rakovina tiše hoduje. Že budu přenášet mámu v náručí a vidět, jak jí visí ochablá kůže přes kosti, to jsem nečekal ani v nejhorších snech.
Z krematoria poslali urnu s jednoduchým štítkem. Rozloučení probíhá tak, jak jsem očekával. Účastní se nehorázné množství lidí, od náctiletých po sotva se belhající důchodce, od vnoučat přes všechny možné známé a bývalé kolegy po starostku města. Máma by se smála, až by se za břicho popadala. Na svatby, pohřby a podobné radovánky nikdy nechodím, ani když se to týká členů rodiny. Jelikož jsem však byl sestrou N. slušně požádán, účastním se všech předepsaných i nepředepsaných formalit.
Pokora ani smíření se ke mně nedostavilo. Jsem stále zlý, vzteklý a je to tak zřejmé, že se mě lidi straní ještě více než obvykle.
12.5. 2022 čtvrtek – 19.5. 2022 čtvrtek
Další týden nočních směn na dublinském letišti.
„Liško liško, běžíš k Táboru? Neseš pytel zázvoru?“ rozverně pravím zrzavému zvířeti, které zmateně, dezorientovaně a zoufale stojí uprostřed silnice hned vedle mého irského bydlení.
„Fuck off!“ štěkla liška, jelikož neumí česky a mé vtipné narážce nerozuměla.
Následně ovšem zmateně, dezorientovaně a zoufale zírám i já. Třeštím zrak do míst, kde kde ještě včera byla pravá irská džungle. Mocná příroda navzdory přilehlému letišti a několikaproudým silnicím vytvořila uprostřed betonu a asfaltu pravý ráj. Neudržované místo skýtalo pravou městskou divočinu. Stromy svázané popínavými rostlinami, husté keře trnité i netrnité, ostružiní a vřes. Metry od benzinové pumpy či rušné silnice spokojeně hnízdili ptáci, pod větvovím lišky lovily zajíce a potkany.
Během několika desítek hodin vše zmizelo. Apokalyptická krajina, po které se prohánějí těžké stroje.
Stále, znovu a dokola se utvrzuji v tom, že je lidí příšerně mnoho a že množiti by mělo býti trestné. Kdybych nebyl emoční mrzák, již by se mnou opět zmítala enviromentální deprese.
Přemnožení lidí jest důvodem všeho špatného.
20.5. 2022 pátek – 25.5. 2022 středa
Jest květen, vše kvete a na sídlištích na klepadlech koberců, jednomu ze šedivých symbolů šedivé doby, počíná po soumraku za pubertálního chichotání zúčastněných tep nových životů.
Pokud by někdo nerozuměl předchozí větě, tak jsem tím chtěl vyjádřit, že začíná pylová sezóna a náctiletí se na hnusných kovových konstrukcích klepadel oddávají nechráněnému sexu.
Zjistil jsem, že stárnutí mě nadmíru baví, pokud si tedy odmyslím stupňující se zdravotní problémy, které mne naopak nebaví vůbec.
Při vyklízení bytu po mámě jsem narazil na spoustu věcí, které mi po dvaceti letech v Irsku zastřel úpadek paměti a rozkošatělá ignorace. Nadšením jsem například úplně pookřál, když jsem na sídlišti spatřil klepadla na koberce, kterých jsem si desítky let v podstatě nevšímal a bral je něco tak samozřejmého, jako je vzduch, voda nebo stěžující si důchodci.
Samozřejmě jsem neodolal, na klepadlo si vyskočil a zhoupnul se. Poté jsem zařval bolestí, jelikož mi ruplo v zádech. Vzápětí jsem zařval podruhé, poněvadž jsem se bolestí z rupnutí v zádech pustil horní tyče klepadla a dopadl hýžděmi na drobné tyčky odkládací plochy klepadla, které se mi bestiálním způsobem zařezaly do obézního pozadí. Hbitě jsem se z klepadla svezl a zařval bolestí potřetí. To když jsem si zvrtnul kotník v propadlém asfaltu.
Mimochodem, díry v popraskaných asfaltových chodnících jsou dalším, také zešedlým, symbolem šedivé doby.
Se zablokovanými zády, krvavými pruhy na zadku a modrajícím kotníkem jsem se potupně odbelhal pryč.
Jedno z malebných zákoutí královského města Žatec.
26.5. 2022 čtvrtek – 2.6. 2022 čtvrtek
Mám v práci nového kolegu. Kolega je z Číny.
Čas: 20:00
„Vítám tě v pekle, milý kolego. Jakpak se jmenuješ?“ počastoval jsem osobu přátelským dotazem.
„Chong Cheng Gǒushèng Tiědàn Shi Shi Ting Wei Tu Dum Yu Stin Ki Pu!“ odvětil nový kolega.
„Uf. Tohle si nikdy nezapamatuju. Můžu ti říkat nějakou zkrácenou verzí?“
„Určitě, není problém! Jsem rád, že mi nechceš říkat Johne jako všichni ostatní!“ nadšeně souhlasí muž z daleké země.
Čas: 20:47
„Chocho! Co to má zase znamenat? Proč prostě nemlčíš? Vždyť víš, že kdykoli cokoli řekneš, je z toho v lepším případě společensky trapná situace, v horším případě gigantický průser!“ huláká na mne pan šéf.
„Co prosím? Vůbec netuším, o co se jedná!“ bráním se sveřepě, jelikož jsem tentokrát neřekl kolegyni z celní správy, že by ve svém věku měla nosit podprsenku, aby si prsy neobouchala kolena.
„Jsi v hlášení od našeho nového čínského kolegy! Za nepatřičné oslovování!“
„Cože? To musí být lapsus linguae! Sám mi dovolil, že mu můžu říkat zkrácenou verzí jeho nehorázně dlouhého čínského jména!“ bráním se.
„To snad neznamená, že mu budeš říkat Ping-Pong!“
Odcházím s pocitem nespravedlnosti. Nechápu, jak může mít někdo něco proti stolnímu tenisu.
Vykládka pasažérů letu z New Yorku