29.10. 2009 čtvrtek – 5.11. 2009 čtvrtek
„A protože jste líní jak vši, v rámci šetření si noste vlastní toaletní papír“, pravil v práci nejvyšší šéf.
Byly časy, a je tomu jen rok, kdy jsem každý měsíc fasoval novou uniformu, měl zdarma bazén, kuželkárnu s polooděnými hosteskami, posilovnu, saunu, několik vířivých van, taxislužbou zdarma odvoz do a ze zaměstnání. Po Irsku jsem mohl jezdit téměř zdarma autobusy, všude po světě jsem měl hotely za polovic, zdarma letenky kamkoli po světě a k tomu měsíčně zhruba pět tisíc evropských peněz. Leč – leccos se změnilo.
Kuželkárna je zrušena, za taxislužbu a hotely platím. Stejně tak za bazén či posilovnu je třeba velký peníz upustit. Letenky již nemám zdarma ani skoro zdarma, nýbrž hluboko do kapsy musím sáhnout. Košile do uniformy fasuji jen čtyři na rok a do zaměstnání si již zakupuji vlastní psací pomůcky. Irský stát zavedl novou daň a můj zaměstnavatel mi platí třetinu z toho, co platíval. O víkendech neteče teplá voda a kolega Blbý Džon odnesl a prodal přenosné topení, na kterém jsem sedával o přestávkách. Odešla prsatá kolegyně a místo ní nastoupil maďarský kolega s chlupatým nosem.
A vychrtlý pseudožid stále pěje, že časy se mění. Oni měli Židé vždycky pravdu.
6.11. 2009 pátek
Pomalu si zařizuji byt, který jsem zakoupil na venkově, nedaleko Košic, nedaleko řeky, rybníků, lesů a souseda, co jsem mu přejel kočku. Dnes jsem v rámci zabydlování smontoval jednu polici, zakoupil několik sklenic utopenců a vyklidil ze schránky reklamní letáky.
Zatímco ve městech jsou všechny reklamní letáky stejně barevné, stejně nudné a vůbec stejné, u nás na venkově je tomu jinak. Kromě letáků městských nacházím ve schránce i spoustu podivuhodností vesnických.
Pepa a Franta – kopeme studny. LEVNĚ!!!!!!!
Kvalitní hnůj! Při odběru nad 3 tuny doprava zdarma!
Potraviny Flosman – levná vajíčka a rohlíky
Koupím byt v této lokalytě!
7.11. 2009 sobota
Obrázky z výletu k říčce Iguazu. Nostalgická vzpomínka. To jsem byl ještě bohatý. Zaplatil jsem si výlet vrtulníkem nad vodopády, pronajal si letadlo nad zbytky pralesa a děvky v brazilském Foz jsem usmlouval na 20 dolarů za hodinu. A kdybych vzápětí neobjevil výbornou čínskou restauraci, tak bych těch 20 dolarů možná i utratil.
Iguazu
8.11. 2009 neděle
Přes kaluže jsem neskákal nikdy, jelikož sádelnaté koule neskáčí. Přes kaluže jsem se ovšem s radostí koulel. To bylo za mých velice mladých let. Postupem času jsem zrozvážněl, naučil se vázat na kravatě uzel stylu šátek a začal být vybíravý v čínských polévkách. Roky běžely, na kravatách přibyly uzly z Manhattanu a Windsdoru, čínské polévky jsem počal jíst lžící místo obvyklého vylití do krku. Mentálně jsem se však stále cítil mladíkem. Ty časy jsou již pryč. Nyní, na sklonku bídného života, bombarduje mne okolí spoustou upozornění, že je třeba vybrousit testament. Jen tak pro příklad:
Má bývalá spolužačka se stala babičkou.
Hokejový klub, kde jsem udivoval nečekanou ekvilibristikou spoluhráče, protihráče, rozhodčí i oba diváky se rozdělil a mí bývalí spoluhráči vytvořili tým důchodců, v jehož názvu se skví slovo „revival“. Bojovné předzápasové pokřiky jsou nahrazeny poznámkami „sice jsme o deset gólů prohráli, ale hlavně, že jsme si to užili“, „dnes nemohu na trénink, jelikož musím vyzvednout děti ze školky“ a „které prášky používáš na prostatu?“.
Mám více podřízených než-li šéfů.
Známá z bouřlivého mládí odmítla mé pozvání na čínu řka, že má schůzku se svým zajíčkem. Na číně jsem byl nakonec s jejím manželem.
Stal jsem se abstinentem.
Kolega Karel, úchylný distributor pašovaného thajského porna a náhrobků z Vietnamu, mi nabídl slevu na čedičovou urnu s okénkem ve tvaru penisu.
9.11. 2009 pondělí
Za svítání jsem odjel do města Tábora, nazul mé turistické boty (ty bez díry v podrážce) a vydal se na výlet. Podél řeky Lužnice je to lesem do Dobronic pěkná procházka. Počátkem listopadu již není třeba zápasit s divými komáry, lesem se nenese kvílení šílených houbařů, turistů i rybářů taktéž ubylo. Hned za posledním táborským mostem jsem pomohl vytáhnout z řeky stroj motorkáře, který pravil, že: „To je teda v píči.“
Dobronice se vyznačují hradem s pěknou vyhlídkou a restaurací, kde mi číšník oznámil: „Vůbec nic nemáme, musíte přijít zase až na jaře!“
Jinak jsou samozřejmě Dobronice (u Bechyně) příšerná díra a není divu, že i místní zříceninu kdysi koupila ženština jménem Quidobaldina. Člověk s lidským jménem raději investuje jinam. Například do fernetu.
10.11. 2009 úterý
Konečně jsem dokydal na Chochoviny i zbylé obrázky z jarního výletu. Z Uruguaye, kde jsem se příšerně spálil a z Paraguaye, kde jsem se také spálil a navrch si v lese nechal sníst odporným hmyzem veškeré zásoby potravin. Navrch obrázky z Argentiny, kde jsem ze sebe dělal šaška celé vesnici, když jsem se nechal najmout jako kovboj. I když koně znám jen ze salámu a krávy jen z obrázků na krabičkách se sýrem.
Hloupá kráva absolutně nereagovala na mé povely a běžela nepatřičným směrem. Ani kůň mne neposlouchal. Za zády se mi smála celá vesnice a fotoaparátem jsem se praštil do obličeje pokaždé, když sebou kůň cuknul. Prostě takový pěkný podzimní večer v Argentině.
11.11. 2009 středa
Na internetu již nehledám obrázky vnadných dam, nečtu dobrodružné zápisky psychicky nemocných, výstředních podivínů. Pryč jsou i časy, kdy jsem pátral po bicyklech na týrání těla a plaveckých čepicích pro zakulacení mé zdeformované hlavy. Nyní s pečlivostí čtu zprávy o nových lécích, zakupuji kilometry elastických obvazů, marně pátrám po mastičkách, které by zmírnily bolest v kloubech a místo bicyklu jsem si pořídil motocykl. Nyní, ve věku pokročilém, hlásí mé obézní tělo, že má dost tisíců čínských polévek, hektolitrů fernetu, kilogramů kofeinu, bupropionu a modafilinu, lžic efedrinu a spolknuté a vyvrhnuté ropuchy. Zatímco dříve jsem si maximálně odřel koleno nebo měl rudou tečku po kousnutí mravencem, letošní rok byl ke mně nebývale štědrý. A tak úpím, kvičím a naříkám. Hlásí se staré zlomeniny rukou, kotníků, žeber či nosu, jsem nahluchlý a skoro slepý, klouby vržou, bolí a neohýbají se, kůže po plastice počíná krabatět, do ledvin jsem si pořídil plastové trubičky a játra ze mne učinila abstinenta.
Odhaluji svět mechanických a elektrických invalidních vozíků, polohovatelných postelí s držáky a ramenem na přidržení, invalidních chodítek s brzdovým systémem včetně parkovacích brzd. Poznávám říši naslouchadel, objevuji taje pořadníků na operace očních zákalů. Vzdělávám se v systémech schodolezů, invalidních plošin a schodišťových sedaček. Mé pozornosti neunikla ani anatomicky tvarovaná plastová vanička s upevněním suchými zipy, která je nasazována samovolně slintajícím starcům.
Zkrátka, začínám nový život.
12.11. 2009 čtvrtek – 18.11. 2009 středa
Jsem tupý, líný, neschopný. Pokud ony vlastnosti dostanu do plného rozsahu jejich významu, zazáří můj vztah k cizím jazykům. Nejenže nevládnu jazykem českým, leč po několika letech v Irsku ani irštinou či angličtinou. Má polština je výsměchem jazyka pánů Chopina, Sienkiewitze či paní Szymborské i přesto, že v zaměstnání je většina mých otroků polská. Z němčiny si pamatuji jen scheisse Katze, ze slovenštiny kokot a i znalost ostatních jazyků se omezuje maximálně na slova „kolik“ a „fernet, takové dobré pití“.
Dnes jsem však v práci nevydržel a napsal stížnost šéfovi, že irský kolega Jimmy-mám-v-krku-ježka-Dixon porušuje má práva a důstojnost, jelikož se mnou nehovoří anglicky, což je jazyk firemní komunikace.
Pan šéf, rozezlen, byl nucen „uvést věc v pohyb“ a kolegu si předvolal na kobereček, k velkému pobavení celé firmy. Poté ještě šéf kolegovi doporučil návštěvu logopeda a mně návštěvu psychiatra.
Jimmy-mám-v-krku-ježka-Dixon se ke mně do kanceláře dostavil o několik minut později a zařval: „Á é l ki´j já fu i pik!“
„E?“
„I´ll kill you, you fucking prick!“, načmáral na papír a odešel.
19.11. 2009 čtvrtek
Jelikož jsem víza do Mali a Mauritánie v Praze, Dublinu ani Vídni nesehnal a trávit kvůli tomu týden v Paříži se mi nechce, vsednul jsem do letadla a právě skrze ohavné pařížské letiště odletěl do Maroka. V Rabatu jsem přistál v noci, pročež bylo nutno vzít si z letiště vozidlo taxi.
„Super nabídka, pane. Jste můj nejlepší přítel, můj bratr. Speciální cena pro vás – milion!“, dí marocký taxikář.
„Skutečně speciální cena. Dám vám stovku,“ dím já.
Pan řidič počíná kvílet, mávat rukama a odkazovat na svých dvacet pět dětí a čtyři manželky, umírající hlady.
Dohodli jsme se nakonec na stopadesáti marockých penězích, sumu jsem napsal na papír, nechal ji schválit a jelo se.
Rabat
Ve městě jsem panu taxikáři podal dvousetpenězovou bankovku.
„Oukej mister, baj baj“, směje se snědý mužík.
„Já Vám dám baj baj! Hleďte mi vyvaliti padesát peněz!“ durdím se.
„Peníze nedat, já mít moc dětí, děti mít hlad“, praví pan taxikář a zastrčil peníze do náprsní kapsy.
„Helejte se, jestli mi nedáte peníze, dostanete pohlavek. Tady je jasně psáno, že cena je stopadesát. Žádných dvě sta peněz“, ukazuji papír s dohodnutou cenou.
„Nedat peníze! Dvě stě je dobrý cena!“
Počínám se sápat po řidičově náprsní kapse, leč pan řidič mne tluče do ruky. A to tedy ne.
Drzý mužík obdržel záhlavec, až čelem zatroubil o volant. Vzápětí jsem dostal loktem do zubů. Pan řidič opět čelem zatroubil a poté hlavou označkoval boční okno. Bum. Túúúút. Bum. Túúúút. Bum. Túúúút. Rozvlnil jsem svých sto kilogramů sádla a tluču vychrtlého mužíka jak mi jen prostor automobilu dovoluje. Jak pravíval můj estonský kolega Velká hlava: „Děti, ženy, mrzáky, důchodce a slabší je třeba bít, jelikož se nemohou bránit“.
Po pěti minutách vítězoslavně odcházím s natrženou košilí, ale s penězi v kapse. Pan taxikář kvílí, snaží se poskládat dohromady interiér automobilu a obličej.
Pyšně jsem nakráčel do prvního hotelu netuše, že dnes jsem bil a zítra budu bit.
20.11. 2009 pátek
Hned po ránu jsem odjel na rabatskou periferii, kde sídlí ambasády. Nejdříve jsem se vypravil na ambasádu Mauritánie. Jen to jen 14 dní, co se Mauritánci rozhodli pozastavit vydávání víz na marocko-mauritánských hranicích. Což je ostatně jediný důvod, proč jsem letěl do Rabatu a ne někam na jih. Ono pozastavení nebylo nikde široce inzerováno a tak výletníci zjistili většinou až na hranicích, že je čeká cesta zpět na sever, protože víza je možno získat jen v Rabatu.
Úzká ulice před vchodem do ambasády je napěchovaná výletníky a jejich vozidly. Buď rozpadlými automobily vezenými do černé Afriky za účelem prodeje nebo automobily obytnými, náležitou technikou vybavenými, schopnými zdolat hory, doly a Saharu.
Jak bývá pěkným africkým zvykem, diplomaté si dávali na čas a pumpovali tak do davu nervozitu všemi možnými otvory.
Bác!
Kovové dveře se rozletěly, dav se zavlnil a zaútočil. Za dveřmi je malá neosvětlená místnost bez oken. Za dírou ve zdi sedí úředník a přijímá žádosti o víza. Africkým tempem. Za prvních třicet minut přijal žádost od prvního uchazeče. Dav čítá zhruba dvě stovky osob. Je pátek, žádosti jsou přijímány pouze dopoledne. Dav užil jednoduchých matematických výpočtů a dospěl k výsledku, že to vypadá na problém. Problém se počal řešit hned na místě.
„Pane, pane! Já tu byl první“
„Zapomeň! Spím tady v autě na ulici už druhý den!“
„Ta tlustá babizna předbíhá!“
„To je moje žena, ty černá hubo!“
„Mohamede! On mi řekl, že jsem černá huba!“
K vidění jsou první strkanice. O chvíli později padají první rány. Pomocí loktů, kopáním pod koleno a i díky jiným špinavým trikům se mi podařilo se probojovat do místnůstky. V dusnu, horku a tmě není k hnutí, vydýchaný vzduch je zahuštěn řevem přítomných. Dokonalý chaos. Kupodivu jsem se probojoval k okénku a vhodil na úředníka pas i s formulářem. Teď už jen prchnout. Dostal jsem výborný nápad a kopnul kohosi přede mnou ve víře, že dotyčný uhne. Neuhnul. I kopnul jsem ještě jednou. Nic. Kopnul jsem potřetí. Dav přede mnou se zavlnil a vynořila se gorila. Velká černá gorila. Aniž se dotyčný představil, aniž se poptal na zdraví či rodinu, bez jediného slova mi označkoval prostor nad nosem a mezi očima mamutí pěstí. Rázem v temné místnosti vypukl ohňostroj, byť pouze v mé hlavě. Vzápětí mne gorila trefila ještě přesněji. Nos zapraskal a uslyšel jsem známé lupnutí, zvuk podobný jako lusknutí prsty.
Vypotácel jsem se ze dveří na ulici.
Prodavač nožiček, Rabat
„Huhni huhni!“ vztekle huhňám na škodolibé osoby, které se smějí a ukazují si na mne. To nejlepší ovšem teprve přichází. Pomuchlaný nos je třeba narovnat, což jsem činil již několikrát a nikdy si na to nezvykl. Vskutku nikterak příjemná zkušenost. Nadechuji se pusou a do nosu plného krve vrážím malíčky. Do každé nozdry jeden. Slzíce bolestí a vztekem rvu malíčky co nejhlouběji a snažím se uvést nos do původního tvaru.
Ve stejné ulici jako ambasáda Mauritánie je i ambasáda Mali. Zkrvavený jsem tam dorazil s dalším z mých pasů a pravil: „Jen na mne pohleďte! To je krev úředníka mauritánské ambasády! Utloukl jsem ho vlastním nosem! Teď už si rozmyslí, aby mi nevydal víza na počkání.“
Malijský občan se počal hurónsky řehtat mému zoufalému šprýmu, vrazil mi do pasu razítko a rozverně pravil: „Máte nos placatý jako správný černoch. A to ještě nejste v Africe.“
Celé odpoledne jsem poléval nos studenou vodou. Večer jsem si vyzvednul víza na pusté mauritánské ambasádě a poté bloudil městem. Hledal jsem čínskou restauraci, tentokrát nikoli kvůli jídlu. Potřeboval jsem čínské jídelní hůlky, abych si mohl z nosu vyšťourávat sraženou krev.
21.11. 2009 sobota
Rabat, hlavní město Maroka, jest oáza klidu v zemi, kde je tolik turistů, že by jejich mrtvými těly bylo možno pohnojit celou Afriku. Nedaleká Casablanka vzala na svá bedra úděl velkoměsta, Fez či Marrákeš největší zástupy výletníků. V Rabatu je tak turistů méně, o to více je zde možno podstoupit aktivit. Namátkou: na mauritánské ambasádě je možno si nechat zlomit nos. V rabatských súcích je možno ze sebe nechat udělat pitomce a zaplatit za bezcenné krámy několikanásobek jejich ceny a poté se radovat, jakýže dobrý kup jsem udělal (odborníkem na podobné zhovadilosti je například známá brněnská figurka, pan Egi). Rabatské pobřeží je ideální na surfování (zakládajícím členem byl i marocký princ, později král Mohammed VI.) a mnoho surfařů končí na betonových molech u ústí řeky Bou Regreg. To je ta špinavá stoka, která dělí samotný Rabat od města Salé. Společně s méně navštěvovaným městečkem Témara dosahuje aglomerace téměř dvou milionů obyvatel, kozy, ovce, krávy a turisty v to nepočítaje. Jen tak pro zajímavost – v 17. století (založena 1627) zde existovala Republika Bou Regreg, což byla republika ottomanských pirátů. Piráti se věnovali nejen zakládání republiky, nýbrž hlavně obtěžování obchodních lodí ve Středozemním moři a podél západního pobřeží dnešního Maroka. Kdesi jsem vyčetl, že zarostlí mužíci s bambitkami měli na svědomí tisíce italských, francouzských, anglických, španělských a jiných lodí. Popravdě řečeno – do tohoto počtu je zřejmě započítána každá uloupená pramička či výletní člunek, na kterém se na širém moři oddávali intimním hrátkám Hans a José. Pirátská republika vydržela až do století 19. a dokázala naštvat i státy v oněch oblastech ne zrovna běžně přítomné. Například roku 1829 byl Rabat-Salé ostřelován rakouskou lodí jako odplata za vyrabování jakési rakouské bárky.
Rabatský maják
Kromě prodejců koňských, ovčích či vepřových (nekecám, v-e-p-ř-o-v-ý-c-h, v muslimském Maroku) nožiček, prodavačů hlemýždích polévek, vařených velbloudích hlav či arabských DVD s pornofilmy (doporučuji zejména milovníkům chlupatých ženštin) je ve městě možno navštívit modrobílý kasbah s výhledem na moře. Modrá i bílá je v kasbahu pěkná, otravování průvodců přijatelné a z hradeb je možno vrhat rozličné předměty na nic netušící občany kdesi dole.
Když nám dojde munice a nic netušící občané se již válejí z rozbitými hlavami, je čas zajet si za rabatské hradby na staré římské město Sala Colonia. Ruiny jsou relativně zachované, stojí hradby i věže a návdavkem je možno nechat se pokálet čápem či volavkou. Celý areál je totiž jedním velkým hnízdištěm zmíněných opeřenců a šance stát se obětí řídké defekace je vysoká. Pokud se vám to nepodaří, nebuďte zklamaní. Ještě máte šanci zřítit se na některý z přítomných kaktusů.
Jelikož muslimové nejsou taková hovada, jako jsou například křesťané, je možno v hlavním městě muslimského Maroka navštívit i zachovalé židovské hřbitovy, synagogy a severně od Rabatu bylo otevřeno židovské muzeum, jediné v muslimském světě.
Napsal bych toho o Rabatu ještě více, ale dostal jsem hlad a jdu si připravit čínskou polévku.
22.11. 2009 neděle
Není Rabatu bez mediny. Zavřena vysokými zdmi, je nejživější rabatská čtvrt napěchována obchodníky i obchodníčky, slepci skutečnými i falešnými, pěknými Maročankami i tlustými turistkami. Zloději, nosiči, průvodci, veksláci, kuchaři. A především prodavači všeho, čeho si kterýkoli z lidských či zvířecích orgánů zamane.
„Šáááátky za pět peněz, šáááátky za pět peněz!“
„Banááány, banáááány!“
„Trééénýýýrky, trééénýýýrky!“
Vřava, chaos, zmatek a řád chaosu zdobí medinu v časech odpoledních, každý vříská na každého a ulicemi se nepohybují lidé, nýbrž dav.
Prosil bych středně propečenou nosní dírku a levé oko
„Průůůůvodcééé! Jsem průůůvodcééé!“ ječí mi z deseti centimetrů do obličeje páchnoucí mužík.
„No a?“
„Průůůůvodcééé! Pro tebéééé!“
„Slyším, neřvěte, slyším. Ale nechci průvodce.“
„Průůůůvodcééé! Jsem průůůvodcééé!“
„Ema mááá mááámu! Máma máááá mííísu! My máááme maso! Óóóó, my se máááme!“ zařval jsem já česky.
Průvodce vytřeštil zrak, pravil: „Promiňte“ a zmizel v davu.
K obědu jsem si dal vařené velbloudí oči, hovězí mozeček a odjel na autobusové nádraží.
„Jízdenku do Marákeše, prosím.“
A odjel jsem do Marákeše.
23.11. 2009 pondělí
Směřuji na jih, do Mauritánie. Stovky a tisíce kilometrů, proto jsem se rozhodl udělat několik zastávek. První z nich v Marákeši. Královském městě plném podivuhodností, dun za branami, kořením v súcích, běloskvoucích zdí. Zde se budu kochati kulturním dědictvím, zde dám odpočinouti mému pozadí, trpce zkoušenému v marockých busech.
Jen co jsem však vystoupil z autobusu, domorodci zaútočili. Zbraněmi jsou prospekty cestovních agentur, průvodci mávají doporučeními turistů, naháněči vychvalují hotely. Pravda, čekal jsem poněkud turističtější místo, ale toto? Chápou se mého zavazadla, za rukávy popotahují, chvalozpěvy vyjí.
Vytrhávám se davu a s hrůzou v očích spěchám zpět na nádraží.
„Jízdenku do Laâyoune! Na nejbližší autobus!“
„Laâyoune? Ale tam nic není!“
„No právě.“
24.11. 2009 úterý
Prodavač jízdenek měl včera pravdu. V Laâyoune není nic. Francouzštiny ubylo, arabštiny je více. Co arabštiny – dariji. Jak už to tak u afrických Arabů a jejich následovníků bývá, arabština je zde poněkud jiná. Zatímco v písemné formě se marocká arabština příliš neliší od té z arabského poloostrova, mluvená forma jest jazykem svébytným. Týká se to zejména mluvy lidu prostého, zatímco vzdělaná vrstva umějící napočítat do tří, někdy do čtyř a výjimečně do pěti by si zřejmě bez problémů rozuměla s panem Ládinem, Husajnem či Zarkávím, známými to odpůrci hamburgerů.
Turistů v Laâyoune moc není a pokud nějací, jde o výletníky směřující skrze Západní Saharu do Mauritánie a dále na jih, do černé Afriky. O to více je ve městě vojáků a policistů. Rabat se snaží udělat z Laâyoune správní město pro Západní Saharu. Což samozřejmě není po chuti bojůvkám, mající za cíl navrátit Západní Sahaře statut samostatnosti, jakkoli samostatnost byla či nebyla v minulosti realitou.
Bloumaje městem, jehož budovy jsou často růžovo a broskvovobílé (jaký to kontrast oproti modrobílému kashbabu rabatskému), zjevil se přede mnou anglický nápis „Magic touch“. Kadeřnictví! Prohrábl jsem svou lví hřívu, vyklepal breberky a vešel do lokálu pana kadeřníka.
„Lazebníče, chop se břitvy, promni ruce, k jemné práci se hotov!“, tak pravil jsem a usedl do křesla.
Křup.
S provinilým výrazem jsem se opět postavil a střepy rozsednutého zrcadla položil na stůl. Pan kadeřník nic neřekl, jen zatnul zuby, chopil se břitvy a ukázal mi opět na křeslo.
Kadeřnictví Kouzelný dotek dostálo svému jménu. Tak příjemnou práci mistra lazebníka jsem již dlouho nezažil, jen příjemný pocit lehkých dotyků břitvy na spáncích uklidňovaly mou zjitřenou mysl. Výsledek jsem si bohužel díky rozsednutému zrcadlu neprohlédl na místě, slušně jsem poděkoval, ještě jednou se omluvil a spokojen odešel.
„Ten dobytek! Paskřivec nedobrý!“ sípu rozzuřen na hotelu, kde jsem pohlédl do zrcadla. Nejsem žádný chudák na těle i duchu, nezplodil mne věčně ožralý syfilitik, leč jak to mám nyní prostému lidu na ulici vysvětlit? Mizerný kadeřník mi břitvou vytesal na hlavě kolečka a mnohoúhelníky rozličných tvarů. Jinde zase ponechal chomáče vlasů, vypadám jak leukemik po nepovedeném ozáření.
„Pěkný šátek jste si na hlavu uvázal,“ dí prodavač jízdenek, „snad jen si ho stáhněte víc do týla, ať vaše lysá nemoc není tolik vidět.“
„Jednou do Dakhly,“ pravil jsem tiše. A večer odjel do Dakhly.
Maják v Dakhle a pláže bez ohyzdných turistů
25.11. 2009 středa
Dakhla. To město je tak hnusné, že si ani nehraje na nějakou turistickou destinaci. Přijeď, výletníku, ubytuj se a druhý den zase pokračuj. Bezbarvé bloky, staveniště, rumiště, překladiště. Zastávka před dlouhou cestou na jih, k Mauritánii.
Mě však v Dakhle čeká obchodní jednání. Před pár měsíci jsem si skrze několik osob sjednal koupi velbloudů. Nyní jsem tu, kapsy plné peněz a obalů z čínských polévek. Kontaktuji člověka, na kterého mám číslo a který umí anglicky. Od něj dostávám číslo na Mohammeda, který již anglicky neumí. Francouzsky cosi povídá a dává mi číslo na dalšího Mohammeda. Ten neumí ani anglicky ani francouzsky, ale dovede mě k majiteli velbloudů.
Mohammeda, údajného majitele velbloudů, nacházím ovšem v obchodě se šusťákovými bundami. Mohammed? Ale ano, jsem Mohammed. Velbloudi? Velbloudy nemám, ty má můj přítel odvedle. Jakže se jmenuje? Mohammed.
Ach jo.
Majitele velbloudů nacházím podle zápachu. Kromě tří velbloudů vlastní několik tuctů ovcí a koz. Tabaski se blíží, ovce mají cenu zlata.
Původně jsem se s různými lidmi domlouval, že sobě zakoupím tři velbloudy, připojí se velbloudář a průvodce a vyrazím si na několik týdnů na výlet na Saharu. Žádný problém, pane! Velbloudi, velbloudář, průvodce!
A nyní nastala ta slavná chvíle. Majitel velbloudů nemluví česky, já nehovořím arabsky. Avšak řeči kouzelných papírků rozumíme oba. Z ruky do ruky putuje 2400 evropských peněz. Na oplátku mi pán podává šňůry od tří velbloudů. Ha! Stal jsem se majitelem karavany, staré dobré časy se vracejí, bič a velbloudi, nosiči a průvodci. Saharo, třes se!
Nohy na Sahaře
„Děkuji velice, hlas se mi chvěje dojetím… krásná zvířata, “ pronáším vděčný monolog a snažím držet od těch smradlavých příšer co nejdále.
„I kch qch rch grch,“ pravil pán.
„No, velbloudy bysme měli vyřešené… kde je můj velbloudář a průvodce?“
„Grhchr? Šrchrchrchr?“
„Člověče…. velbloudář a průvodce. Camelman a guide?“
„Chrou frrr chrou?“
„Uf. Takový ten pán, co se mi bude starat o velbloudy. A ten druhý, co nás povede. Chápete? Le chamelier! Le guide!“
Pán na mne hledí, pokrčil rameny a odešel ke svým ovcím. Stmívá se. Sedím na kraji Dakhly a rýpu klackem do písku. Velbloudy jsem přivázal ke stromu.
26.11. 2009 čtvrtek
Za svítání popíjím sladký čaj. Tři nálevy, jak se na Saharu sluší a patří. Znovu útočím na majitele stáda ovcí i jeho pomocníky se žádostí o velbloudáře a průvodce. Nic. Ještě za ranní zimy vyrážíme. Bir Gandús? Ale pánové, to musí být legrace, že? Jak může tlustý Chocho jít až do Bir Gandús, nejméně 50 kilometrů, jen tak, bez velbloudáře, bez průvodce? Křečka bych ještě zvládnul nakrmit, slepici zakroutit krkem, jezevčíka chutně nad ohněm připravit – ale jak se mám postarat o tři velbloudy? Mí velbloudi však vypadají nevzrušeně. A co víc – sami se dali na pochod za stádem ovcí. Ó, chytrá to zvířata jednohrbá! Sami sobě budou průvodcem i velbloudářem.
A tak kráčí polopouští podivná karavana. Stařec o holi, za ním stádo ovcí a koz, kolem několik mladíků, jejichž jedinou zábavou je mlátit zvířata holemi, by se nerozutekla. Následují moji tři velbloudi a nakonec já. Připadám si jak šílený impresário. Krok za krokem, s jednou přestávkou na čaj. Dobrých deset hodin chůze. Spíme na místě tak pokrytém kozími bobky a ovčími boby, že mohu s klidným svědomím prohlásit, že spíme na místě posraném.
„Velbloudář? Průvodce? Camelman? Guide? Chamelier? Guide?“ zkouším štěstí.
„Grch chrch mrch,“ praví kozí muž a napájí mne čajem.
Tupý Chocho na poušti, bez znalosti arabštiny. Dobře mu tak, hajzlovi.
Úplně zbytečná kytka na Sahaře. Čínskou polévku z ní nepřipravíme.
27.11. 2009 pátek
Čaj za svítání, suché datle. Pět hodin pochodu. Čaj. Pět hodin pochodu. Večer dorážíme do polorozpadlé vesnice. Tlustý bílý muž se třemi velbloudy! Během hodiny jsem absolvoval tolik čajových posezení, že mám močový měchýř o velikosti středně velkého průzkumného balónu.
„Velbloudář? Průvodce? Camelman? Guide? Chamelier? Guide?“
Přibíhá jakýsi šílenec v růžovém turbanu a žlutých pantoflích: „Mluvím francouzsky! Mluvím anglicky! mluvím španělsky! Mám nové hodinky!“
„Ó, dobrý muži, Prozřetelnosti dare! Vaše hodinky jsou skvostné a když si do nich pořídíte baterii, možná budou i fungovat!“
„Nové hodinky!“
„Ó, zajisté. Ale co takhle velbloudář a průvodce?“
Mladík vytřeštil oči, zaskočen nečekanou otázkou. Za jeho mávání rukama a zděšených výkřiků se seběhla polovina vesnice. Velbloudář? Průvodce? Ani náhodou. My tady máme ovce, kozy a jedny nové hodinky.
Poněkud rozlícen se sápu na nebohého Mohammeda, který mi prodal tři velbloudy. Peníze nebo život! Ale preferuji peníze! Mohammed se ovšem vzteká, že to tedy ne. Prodal mi velbloudy? Prodal. Neprodával přece velbloudáře ani průvodce!
Ťava
Železná logika mne málem sráží do kolen. Pantomima občas přechází v neartikulované skřeky, několik osob se zmítá v podivuhodném propletenci. Tak nějak vypadá reklamace tří velbloudů na okraji Sahary, v marockém Bir Gandúsu.
Po několika hodinách vyjednávání a vypití zhruba dvou hektolitrů čaje slavnostně předávám mé tři velbloudy zpět původnímu majiteli. Den mi podává zpět 2400 evropských peněz.
Spokojen není nikdo. Majitel velbloudů přišel o peníze. Já přišel o iluze a netuším, jak se z této díry dostanu zpět k pobřeží.
28.11. 2009 sobota
Tři hodiny ráno. Někdo startuje automobil. Soukám se ze spacáku a řítím se za zvukem.
„Ha! Automobil! Kam se chystáte, nomádi pouště?“ skřehotám na řidiče.
Řidič mlčí, jen vytřeštil oči, což v té tmě vypadá poněkud nezvykle. Dva pingpongové míčky levitují necelé dva metry nad zemí.
„Co tak zíráte? Nikdy jste neviděl rozcuchaného bílého muže v trenýrkách? A na patě se nedrbu jen tak z legrace, to jsem jen šlápnul na trn!“
Záživná cesta z Dakhly směrem k Nouadhibou
(satelitní snímek)
O chvíli později se již snažím udržet mezi prázdnými sudy od nafty. Svítá a jsem v Dakhle. Na pobřeží, v civilizaci, u silnice mezi Saharu a pobřežím. A za hodinu již sedím v dalším automobilu. Na jih.
Neexistuje nudnější cesty. Stovky a stovky kilometrů. Po pravé straně občas vykoukne oceán, po levé písek, hlína, písek, hlína. Cestu jen občas zpestří cedule „Pozor, miny“. Inu, taková je cesta přes Západní Saharu.
Dakhla – Nouadhibou
Večer přejezd v konvoji skrze „no man land“ mezi Marokem a Mauritánii. A v noci Nouadhibou. Vlhká betonová kobka bez oken, pod matrací plný prezervativ a v rohu kdosi pověsil českou vlaječku.
29.11. 2009 neděle
Nouadhibou jest druhé největší město Mauritánie. Jen největší šílenci by se mu při cestě po nejzápadnější transsaharské cestě chtěli vyhnout. Po desítkách hodin jízdy ze severu či před oním příšerným podnikem při cestě z jihu skýtá tato špinavá mauritánská díra tolik rozptýlení, až zrak i žaludek přechází. Milovníci mořských plodů si užijí dosyta ryb s příchutí nafty, surfaři a kitesurfaři budou hýkat nadšením nad prázdným pobřežím, kde dují větry pouštní i oceánské.
Hned po ránu jsem zdolal čínskou restauraci a nutno podotknout, že lepší jsem zatím nikde v Africe nenavštívil.
„Ó, děkuji“, pravil jsem tak při odchodu a zastrčil prstem do úst poslední chapadlo tříkilové chobotnice, kterou jsem si objednal.
Za městem směrem na vesnici Casado se nachází pěkné vrakoviště. Lidumilným Evropanům totiž nestačí pouze plenit jedno z nejbohatších světových lovišť ryb, nýbrž si u Nouadhibou založili odkladiště nafukovacích matrací, šlapadel, pramiček a polámaných vodních lyží. A také rybářských lodí a tankerů.
Pláže nouadhibské s pěknou evropskou flotilou
Nouadhibou jest městem nikoli pro turisty, nýbrž pro cestovatele, expedičníky a výletníka Chocha. Z města a do města dokonce vede pýcha Mauritánie, pravá asfaltová silnice! Dokončena v roce 2006, spojila město s městem hlavním a extrémně zrychlila a zjednodušila cestu do a z Maroka. Popravdě – silnici zafinancovala Mauritánie jen z 27%, zbytek Islámská rozvojová banka.
Kam však cesta nevede, to je směr východní, do pouště. Zde je nutno výletníkům přesednout na nejdelší vlak světa, někdy až pětikilometrový expres, vozící železnou rudu ze saharského Zoueratu k pobřeží. Vlak je tvořen nákladními vagóny, na konec vlaku je v Nouadhibou připojen jeden, někdy i dva vozy pro přepravu osobní.
„A pane Chocho – když se vám nechce platit jízdné, můžete jet zdarma v nákladním vagonu,“ pravil mi na ulici jeden pán netuše, že mne právě připravil o zrak.
Nádraží v Nouadhibou sestává z jedné budovy v písku. Dále jsou přítomny prodavačky shnilých banánů a teplé vody, prodavač jízdenek a čekající pasažéři.
„Nechci jízdenku, jedu zadarmo!“ odháním černé mužíky v turbanech.
„Pane, to není dobrý nápad. Jízdenka za 3000 mauritánských peněz, to je dobrá cena!“ radí mi ostatní a rada zní jako varování.
„Cože? Copak jsem milionář? Za tolik peněz si pořídím dvacet čínských polévek!“
Přijel vlak. Naházel jsem spací pytel a batoh do nákladního vagonu a vydrápal se nahoru.
„Pane, nelehejte si!“ mávají na mne z vedlejšího vagonu. Zřejmě nějaké sociální případy, co nemají na jízdenku.
Setmělo se a počala jízda, na jejímž konci k pobavení ostatních pasažérů proběhla vykládka slepce.
Jízda nákladním vlakem po Sahaře se může jevit jako dobrý nápad.
Není to dobrý nápad.
30.11. 2009 pondělí
Ležím zalezlý ve spacáku a úpím. Úpím, protože mrznu. V noci je na poušti chladno, ovšem v noci na poušti v nákladním vagonu jedoucího vlaku je přímo mrazivo. Úpím však i z jiného důvodu. Prach z železné rudy nebude nikdy můj kamarád. Prach z železné rudy se dostane všude. Během několika minut neslyším, nevidím, prachu mám plnou pusu, společně se slinami si míchám nechtěnou kašičku. Nepomáhá polykání, nepomáhá usedavý pláč, slzy nestíhají prach z očí vyplavovat. Za jízdy se z vagonu stal buben gigantické pračky. Desítky kilogramů jemného prachu železné rudy víří vzduchem, jakmile se dostanou nahoru, jsou opět sraženy pouštním větrem zpět. Ó, já starý hňup, trouba nepoučitelný. Cožpak jsem nebyl varován, cožpak jsem nečetl doporučení, že je třeba se před jízdou obalit igelitem, cožpak jsem nečetl, že plavecké či lyžařské brýle jsou nutný základ?
Po několika hodinách vlak poprvé zastavuje. Ze spacáku ani nelezu, vychutnávám si zhruba dvě minuty bez ledového proudění vzduchu. Nevidím absolutně nic, cítím jen mráz a také pálení v orgánech, které kdysi bývaly mé oči.
Za dalších dvanáct hodin další zastávka.
Ubytování v nákladním vlaku Nouadhibou – Zouerat, známým pro možnost cestovat zdarma. Hlavními atrakcemi jsou zima, prach a slepí pasažéři.
„Choum? Je to Choum?“ ječím z vagonu, aniž vidím kde a na koho.
Arabské pokřiky, hučení motorů aut. Kdosi skáče do vagonu.
„Choum? Choum?“ vřískám na všechny strany, šátraje kolem sebe.
„Oui oui, Choum!“ vlečou mne ke kraji vozu, přestrkují přes vysoký okraj a padám do písku. Za mnou letí batoh a spacák. Lezu po čtyřech, nahmatávám zavazadlo.
„Choum?“
Nakládají mě do auta a někam jedeme. Přestávka na čaj. Kdosi mi cpe do ruky skleničky s horkým a hnusně sladkým čajem. Á, potěšení se rozlévá horkým tělem obézního slepce. Strkají mi do očí prsty, zdvihají oteklá víčka.
Po několika hodinách jízdy jsme v Ataru, posledním větším mauritánském městě před Saharou.
„Hotel, pane?“
„Rád bych, pane taxikáři.“
„Jaký hotel, pane?“
Krčím rameny a nastavuji dvě ucpávky očních důlků. Pan taxikář mlčí a chápe.
Odpoledne již ležím v odstaveném karavanu v kempu Bab Sahara. Holandský majitel mi do očí lije jakési kapky.
Nevidím.