22.10. 2015 čtvrtek – 1.11. 2015 neděle
Další série nočních směn na dublinském letišti.
„Vůbec se nemusíte děsit. Slintání a záškuby těla jsou naprosto normální příznaky mrtvice. Nezapomínejte, že infarkt je váš kamarád, kamarád tvrdých mužů,“ praví zasvěceně pan vedoucí, který se odhodlal opustit své hnízdo a dojít mezi své otroky. Aby dodal svým slovům váhu, trousí všude kolem letáky jak pan Večerníček. Na letácích je statistika incidentů, které decimují řady mých ubohých kolegů. Jelikož naprostou většinu zranění prostě nikde nehlásíme, vypadá statistika poměrně komicky. Jako nejčastější důvod absence totiž vychází H&S neboli Heart attack and Stroke, jinak též mrtvice a infarkt. Dvacet březnových případů na zhruba dvě stovky zaměstnanců jest pěkným rekordem.
Korunu této osvětě nasadila další chytrá hlava, která se rozhodla společně se statistikou rozdávat další letáčky, tentokrát informující o tom, že jest třeba žít zdravě, nepracovat, jíst ovoce, zeleninu, myslet veskrze pozitivně a každé druhé úterý si intenzivně mnout ušní lalůček..
Aby podobných legrácek nebylo málo, předvolání k soudu dostalo několik kolegů, kteří ze zoufalství nad pracovními podmínkami v loňském roce způsobili úmrtí (pěkný eufemismus pro rozbitou lebku) jednoho z našich zákazníků. Což jeden z postižených glosoval výstižným: „Nedostal jsi infarkt? Dostaneš želízka. Fucking shithole!“
Jest pěkné, že se v práci nenudíme.
2.11. 2015 pondělí
Poslední výlet do Latinské Ameriky můj fotoaparát sice přežil, ovšem je zralý na kolečkové křeslo. To je ten optimističtější, tedy méně reálný pohled na věc. V praxi to vypadá tak, že nejenže není schopen užívat některé ostřící body, což se navíc liší objektiv od objektivu, ale ani při manuálním ostření nelze dosáhnout uspokojivého výsledku. Pokud tedy pominu, že obrázky by zajisté potěšily všechny vyznavače abstraktního umění. A aby toho nebylo málo, pravá strana snímků jest výrazně rozpatlanější (odborníci by řekli, že méně ostrá), nežli strana levá.
I zašel jsem s fotoaparátem do nemocnice. Pan technik připojil na mašinku nemálo drátků a poté zíral na několik monitorů.
„Je to rozbité,“ pravil s výrazem primáře komentujícího na ranní vizitě nepovedenou lobotomii.
„Jsem prostý člověk prázdných kapes, raději dám přednost léčbě před koupí nového aparátu,“ konstatoval jsem smutně.
Pan opravář se zvesela zasmál a doporučil mi tedy vyměnit čip, jakési uchycení čipu, uchycení zrcátka, výměnu bajonetu, závěrky, hledáčku a ve finále výměnu skeletu, jelikož prý je „vevnitř nějaký rozmlácený bordel“.
Zamáčkl jsem slzu a jal se přemýšlet, zdali si do budoucna dopřát bambilion čínských polévek a nebo nový fotoaparát.
3.11. 2015 úterý
Jest listopad a motocyklová sezóna je v plném proudu. I když jsem celý rok odjezdil v kevlarových džínách a chráničích s lehkou bundou, současné zejména ranní teploty mne donutily poohlédnout se po vhodnějším oblečení. Jistě, díky mým tukovým obalům mám velice slušnou tepelnou izolaci chránící vnitřní orgány. Ovšem – napadlo vůbec někoho, jak je nepříjemné jezdit s omrzlými špeky? Mé břišní pneumatiky ztrácejí v zimě pružnost, tvrdnou a modrají.
Pročež jsem vsedl na motocykl a odjel z Tábora do města Písek. Jednak si vyzkoušet od pana B. oblek od firmy Rockway a jednak si v píseckém obchodě vyzkoušet výrobek firmy Macna. Pryč jsou zkrátka doby, kdy nebylo na výběr a podzimních jízd chtivý jedinec se musel před jízdou obalovat novinami a lít si za jízdy na krk horký čaj z termosky. Jelikož oblečení pana B., ač v mé velikosti, na mně jaksi divně plandalo a nejsem příznivec ani na můj vkus příliš strakatých barev, jal jsem se zakoupit komplet Macna.
Ouvejs.
Na prodejně v Písku měli sice bundu, ale již ne kalhoty. Pročež slečna telefonovala na prodejnu do města Praha, kde prý mají obě části v mé velikosti (cosi mezi hrochem a slonem). Skřípaje zuby zimou a nespokojeností, odjel jsem tedy do Prahy. A vskutku. Na prodejně čekala jiná milá slečna a s úsměvem mi podávala kalhoty. Bunda? Ale kdeže, bundu nemají. Načež jsem rozhořčeně telefonoval zpět do Písku. Zle jsem po telefonu všem vyčinil, abych se dověděl, že v Písku mezitím bundu prodali komusi jinému. Ano… firma má i další obchod. V Jihlavě.
Při jízdě z Prahy do Jihlavy jsem již upadal do zimního spánku, tělo zmodralo a na očních bulvách se mi počaly objevovat praskliny.
Takže – pokud někdo potkal večer po setmění na trase Jihlava – Tábor motocyklistu s vytřeštěným zrakem, modrým obličejem a fialovo černými rty, byl jsem to já. Pokud někdo potkal večer po setmění na trase Jihlava – Tábor motocyklistu, který třikrát zastavil na benzínových pumpách na kýbl horkého kafe, byl jsem to já. A pokud někdo potkal večer po setmění na trase Jihlava – Tábor motocyklistu, který třikrát zastavil a počal dělat u krajnice množství dřepů na zahřátí…. ne, k tomu se raději nepřiznám.
4.11. 2015 středa
„Pět peněz! Pět peněz! Okamžitě jednejte, to vám přikazuje váš pan vedoucí, pán všech cestovatelů a udatných dobyvatelů!“ volá pan Josef. Známý skrblík objevil výhodnou nabídku letenek do Tanzánie, pročež se opět transformoval z vesnického hasiče Pepíka v dobrodružníka a expedičníka Yusufa.
Tudíž se stalo, že na měsíc únor příštího roku zakoupili nejrůznější kamarádi pana Yusufa letenky do Tanzánie. Podle optimistických předpokladů pana Yusufa se výpravy zúčastní pan gynekolog Kápa, pan psychiatr T., pan policista Lemiš, pan hasič Yusuf a obtloustlý trouba. To jako já.
Nadšení výletníků nezná mezí. Směji se i já, jelikož je mi jasné, že cenově Afrika není Asie a tanzanské národní parky nejsou thajské vesnice. Zejména panu Yusufovi rupne v hlavě cévka, až se dozví, že vidět Masaje, slona a žirafu nestojí dva dolary, což je jeho obvyklý denní rozpočet na výlety do Asie.
Hehehe.
Jsem to ale svině škodolibá.
Do Tanzánie se těším. I když jsem tam nebyl již deset let, zajisté uvidím na vesnicích staré domorodkyně s prsy vytahanými až ke kolenům. To zase bude maso.
5.11. 2015 čtvrtek – 15.11. 2015 neděle
„Tak tady ho máme, prevíta!“ rozhořčeně praví pan šéf. Sedí v křesle za stolem, tváří se přísně, pohoršeně a znepokojeně. Kromě pana šéfa sedí v místnosti i obtloustlá ženština. Ženština se tváří rozzlobeně, pomstychtivě a vrhá na mne zuřivé pohledy. Ženština je zákaznice, která si nechala poslat z New Yorku do Dublinu svého psa. Tedy psa…. jezevčíka, abych byl přesný. Jezevčíka jsem, bohužel, předával ženštině já osobně. Jelikož jsem byl v dobrém rozmaru, na přepravce jsem přepsal jméno psa „Luisa“ (který idiot může psa pojmenovat Luisa?) na daleko výstižnější „Večeře“. A mimoto jsem k přívěsku na přepravce, červenému plastovému srdci, pověsil příbor.
Ženština ovšem nepochopila, že jsem ji jen chtěl jen rozveselit a na mé počínání si stěžuje. Nejen to. Dožaduje se písemné omluvy. Písemné! Pročež jsem napsal na papír ohromující „I am sorry“ a výtvor nyní ženštině před šéfem předal.
Je zajímavé, jak krátké písemné vyjádření způsobí hrobové ticho a vytřeštěné oči.
No co, šéf mě nenáviděl už dřív, takže změna vcelku žádná.
16.11. 2015 pondělí
Hysterie ohledně návštěvníků ze Sýrie, Afghánistánu a jiných zemí zvesela pokračuje, tudíž jsem se rozhodl odletět mimo Evropu, kde podobné malichernosti nikoho nezajímají. Pročež jsem sobě zakoupil letenku na ostrov Réunion. Na Réunion mám z poslední návštěvy vesměs pozitivní vzpomínky. Zejména mezi první a třetí promilí v krvi. Poté si již díky známému reunionskému rumu moc nepamatuji.
17.11. 2015 úterý
Nejhorší zranění, které jsem kdy utrpěl (určitě horší než kdysi zlomený obratel či vařené krabí klepeto zaseklé v krku) jest zdevastované rameno, konkrétně potrhaný rotátor. Již několik let navštěvuji všemožné rehabilitace, fyzioterapeut střídá fyzioterapeuta a doktoři chrlí chytré rady, vesměs obsahující slovíčko „amputace“, následované temným „hehehe“.
Dnes jsem si zašel za mrňavou masérkou, která má odhadem 45kg a při masáži užívá hektolitry podivných olejů, chmaty, hmaty a chvaty. Masáž probíhala za pěkného dialogu.
„Kterépak to bolí rameno?“
„To tlusté vpravo.“
„Tlustá jsou obě ramena, jak tak vidím…. takže tohle?“
„Jauvajs!“
„Nehýbat se!“
„Jauvajs!“
„Ruku doprava!“
„Jauvajs!“
„Ruku nahoru!“
„Jauvajs!“
„Dolů!“
„Jauvajs!“
„Neskučet!“
„Jauvajs! Jauvajs! Jauvajs!“
Před očima mám mžitky, lapám po dechu, funím a hekám.
Ve finále do mne slečna ještě píchla prstem a pravila: „Tlusťochy fakt nesnáším. Hroudy sádla, neforemné bečky!“
Nenápadně jsem si slečnu prohlížel , ovšem žádný vytetovaný nápis jako „Bolest léčí!“ nebo „Mučením ke světlým zítřkům!“ jsem kupodivu nenašel.
18.11. 2015 středa – 26.11. 2015 čtvrtek
Další dávka výživných nočních směn. Letos je zima na dublinském letišti milosrdná. Nekopeme si se zmrzlými žábami a tlusté ohavné kolegyni zimou nestojí bradavky. Naštěstí.
Tudíž mám čas přemýšlet, proč jsem tak neskutečně tupý na jazyky. Anglicky jsem se nikdy nenaučil, česky zapomínám, polština je v troskách, německy už neumím ani jódlovat. Kupodivu tak momentálně z cizích jazyků asi nejlépe ovládám japonštinu, jelikož umím říct Nagasaki, Kawasaki, Hirošima, karate, Yamaha a harakiri. Ovšem harakiri si často pletu s kykyryký, což o přílišném intelektu také zrovna nesvědčí.
Kdysi jsem pracoval s polskými kolegy a přišel na chuť jejich pěkného jazyka
27.11. 2015 pátek
„Reunion? Co to je?“ táže se v práci poněkud jednodušší kolega M.
„Ostrov, to je takový kus země na moři. Tedy… v tomto případě v Indickém oceánu, abych byl přesný.“
„Indický oceán? Tam jsou Indiáni?“
„Ach jo. Jasně…. Indiáni, horko, ovoce.“
„Letíš nakupovat ovoce?“
Zhluboka dýchám a snažím se nebýt vulgární, jelikož vím, že kolega nežertuje.
„Ano, letím nakupovat ovoce. Limetky do rumu, například,“ zasnil jsem se při pomyšlení na reunionský rum.
„Limetky?“
„Uf…. takový citrón. Malý citrón. Něco jako tvůj mozek.“
„Aha.“
„Taky tam mají liči. Tam to přirovnání s tvým mozkem asi odpovídá víc.“
„Ty si ze mě děláš legraci!“ durdí se pitomec známý tím, že neumí číst, psát a podle homosexuálního kolegy Karla si ani utírat zadek.
„Legraci? Z tebe? To bych si nikdy nedovolil. Ty být přece můj dobrý kolega a přítel,“ dodávám smířlivě.
„Hm, limetky a liči. A to je větší než mozek?“
„Koupím ti tam maková semínka.“
Odlétám do Paříže a z letiště Charlese de Gaulla autobusem odjíždím na letiště Orly. Kupodivu trvala cesta jen hodinu, i přesto mám přejezdy mezi těmito letišti rád asi jako párátko zalomené v oku. Paříž je totiž divné město, kterým bloudí beznadějní romantici ve snaze (beznadějné) najít cosi romantického a letiště Charlese de Gaulla je hnusné jak mraky nad krchovem. Letiště Orly mne nikdy nepřestane překvapovat personálem, který podle mne užívá velice nedobré drogy způsobující dementní pohled, zpomalené pohyby a neschopnost vykonat i nejjednodušší úkony. Rýpání se v uchu či nose mezi tyto úkony nepočítám.
Pročež jsem vcelku rád, když letadlo vzlétlo a já do špinavého okénka mohl vychrlit svůj názor a své znalosti francouzštiny: „Ó la lá, fujtajbl i fujtaxl!“
28.11. 2015 sobota
Ostrov Réunion mám rád. V podstatě jediným mínusem je pro mne přílišná zalidněnost. Ač byl až téměř do konce 17. století ostrov neobydlen, nyní je těžké najít místo, kde by nedusala noha domorodcova či turistova. A to se týká i hor. Zvláště pobřeží je téměř po celém obvodu ostrova obsypáno městy a vesnicemi, které se táhnou až k úpatím vnitrozemských kopců, ba do kopců samých.
Mezi nejpěknější atrakce ostrova naopak patří dobře živení pavouci. Jednoho takového pěkného jedince jsem objevil hned v prvním ubytování. To jsem se ubytoval ve vesnici Ste. Marie ve vile s bazénem a pozemkem připomínající spíše botanickou zahradu.
„Uááá uééé óóóóó áááá!“ ozvalo se do horkého večera děsné zavytí.
Na zápraží svého pokoje poskakuje prsatá ženština, oči vytřeštěné a chvějícím se ukazováčkem šermuje do vzduchu.
„La pafouk! La pafouk, nou problem, já být felmi statečný, já fás zbafit la pafouk!“ pravil jsem sebevědomě a nebohého tvorečka (tím myslím pavouka) smetl do trávy.
Po zbytek večera jsem si užíval obdivných pohledů zachráněné dámy (zajisté ocenila i mou francouzštinu), vůní oceánu a domácího rumu paní domácí.
Ač to na první pohled nevypadá, lesy nad Hell Bourgem jsou protkány turistickými chodníky a díky naprosté nenáročnosti jsou bohužel užívány vřeštícími šklebáky.
29.11. 2015 neděle
Hlavní město ostrova jest St. Denis s zhruba 150 tisíci obyvateli. Město vyniká ospalými ulicemi v kontrastu s až nepatřičně otravnými dopravními zácpami. Kromě toho jsou v St. Denis zoufale nezajímavé trhy, několik malých muzeí, křesťanský kostel, muslimská mešita, buddhistická pagoda či hinduistický chrám. Nejzajímavější částí metropole je tak pobřežní promenáda Le Barachois. Na promenádě se sice stejně jako ve městě také nic neděje, ale návštěvník si alespoň vychutná oceánský vzduch a černými pórovitými kameny sopečného původu lze házet na racky či projíždějící cyklisty.
Zatímco při mé minulé návštěvě Réunionu byly Niagarské vodopády pěknou podívanou a do laguny se řítila stěna vody, nyní jsem poněkud zklamán. Vodopády jsou vyschlé, laguna zelená se smrdutými řasami, kolem suchá tráva a pár vyschlých francouzkých důchodkyň.
Pročež vsedám do vypůjčeného automobilu a odjíždím do městečka Salazie. Původně bylo v plánu ubytovat se v nedalekém Hell Bourghu, ovšem těžce jsem podcenil fakt, že je turistická sezóna a Réunion není zrovna místo oplývající stovkami hotelů. Zkrátka – najít volné lůžko se ukazuje býti problémem.
Ospalé Salazie mnoho zábavy nenabízí, ovšem okolí jest vhodné k procházkám pro staré pány, jako jsem například já. Nenáročné trasy, lesní pěšiny a lesy plné kapradin. Kromě toho je okolí Salazie plné vodopádů. Vodopádů je bambilion a možná ještě víc. Vodopády na Réunionu jsou známé zejména tím, že již před polednem díky mlze nejsou vidět, pročež jsou vyhlídky plné rozpačitých turistů. Správný vodopádový turista se vyznačuje tím, že stojí na kraji srázu, zírá do mlhy a pronáší moudra, jako například: „E?“, případně: „Sakrblé!“
V lese nad Hell Bourg. Mlha a tak trochu kulisy Jurského parku.
30.11. 2015 pondělí
Réunion je na rekreační treking jako stvořený. Nenáročné trasy, každých pár kilometrů vesnice a pěkné výhledy do vertikálně značně členěné krajiny. Národní park La Réunion pokrývá 40% rozlohy ostrova a v roce 2010 byl přidán na seznam UNESCO. Diverzita a endemité, to jest zřejmě nejvýstižnější charakteristika réunionských krás.
Automobilem nekonečné desítky a stovky zatáček na prvotřídních silničkách z městečka Salazie až na parkoviště u Col de Boeufs. Poté si již zastrkuji košili havajského stylu do kalhot, zatahuji břicho a volám: „Dálavy neznámé, tak mě tu máte! Osamělý dobrodruh jde pokořit pohoří divokého vnitrozemí divokého ostrova!“
Volal bych i dále, ale desítky turistů všude kolem se na mne dívají poněkud vyděšeně.
Nu, o osamoceném treku nemůže být ani řeč. Po dobře značených stezkách se potulují skupiny turistů i osamocení důchodci, co chvíli se objeví nějaké stavení či dokonce celá vesnice a nad hlavou létají bez ustání vrtulníky, jediný způsob veřejné dopravy zde v Cirque de Mafate.
Stezka vede přes tamarindové lesy a pastviny, procházím vesničku Marla a spím v Roche Plate.
K večeru přestaly létat vrtulníky, hory i údolí se zahalily do mlhy a krajinou se již nenese hulákání turistů. Vypadám ještě imbecilněji, než obvykle. Což je znamení, že je mi báječně, pročež roztahuji pusu od ucha k uchu v neintelektuálním úsměvu.
Poznámka: sice jsem několikrát upadl na motocyklu, nechal se kousnout hadem na Sumatře a ze spacáku si vytahoval štíry, ovšem nikdy jsem nebyl věčným lovištím tak blízko, jako na mírumilovném Réunionu. Plácnout sebou na mokré, slizkými řasami porostlé strmé skále a nezadržitelně se sunout k hraně vodopádu, to je opravdu zábava. Ještě větší zábava je strčit zhruba půl metru od pěkného volného pádu prsty do jediné škvíry ve skále a v takto nedůstojné pozici přemýšlet, co dál.
Cirque Mafate je sice výrazně sušší než Cirque Salazie, i přesto se zde nachází
spousta kapradin a jiných vodymilovných kytek