25.10. 2022 úterý – 3.11. 2022 čtvrtek
Přiletěl jsem do Irska a užívám si poslední set nočních směn před výletem do Ekvádoru. Poněkud mi kalí radost skutečnost, že lety z Madridu jsou plné a já tak budu čekat jen na to, jestli některý z platících pasažérů umře nebo zabloudí při hledání uprchlé želvičky, křečka, sousedky či jiného domácího mazlíčka. Taková jest nevýhoda zaměstnaneckých letenek – mohu letět, jen pokud není letadlo plné platících pasažérů. Utěšuje mě jen fakt, že pokud bych při čekání na místo v letadle uvíznul v Madridu, rozhodně bych čas nemarnil. Zakoupil bych sobě skládací rybářskou stoličku, zašel do svého oblíbeného muzea Prado, stoličku si rozložil před triptychy pana Hieronyma Bosche a zíral bych, kochal bych se a nadšeně výskal nad vší tou úchylnou krásou.
Mimochodem, nedávno jsem při projíždění prací studentů z jisté univerzity v Oklahomě našel transkripci partitury, kterou má na hýždích jeden z nebohých mučených na Boschově přeslavném a notoricky známém triptychu Zahrada pozemských rozkoší. Autor transkripce oživil notový zápis podle předpokladu, že druhý řádek notové osnovy jest C, jak bývalo v té době zvykem u chorálů. Pochlubil jsem se v práci svým nálezem šéfovi, jednookému panu Pavoukovi.
„Chocho, mám o tebe starost. Jednak proto, že pročítáš práce studentů debilní univerzity v Oklahomě. A jednak proto, že si už druhou noční směnu pískáš jakousi úchylnou melodii, o které jsi mi právě řekl, že je napsaná na prdeli nějakého chlapa,“ pravil pan Pavouk a odešel ode mne hodně daleko.
Terminál 2, letiště Dublin
Po sérii nočních směn odlétám do Madridu, večer si povoluji pásek od kalhot a volám: „Hotovte se páni krmětvůrci, hotovte se mistři pánví a hrnců, hotovte se mistři rozličných laskomin!”
A poté vyrážím do ulic madridského předměstí, otvírám chřtán a neváhám do něj sypat všemožné lahůdky. Madridská předměstí jsou stejně jako předměstí mnoha jiných větších měst jižní Evropy plná přistěhovalců, kteří si zde otevřeli své jídelny a restaurace a připravují v nich nejrůznější dobroty. Tyto fúze často nepostrádají nebývalou kreativitu a tak je možné si zde dát například španělsko-marocký tajin či španělsko-turecký kebab. Abych ovšem nechválil až moc – nakládané kočičí pacičky ani mé oblíbené lamí embryo v kokosové omáčce jsem v žádné restauraci nenašel.
4.11. 2022 pátek
Ráno přijíždím na madridské letiště a snažím se dostat do letadla do Guayaquilu. Zejména proto, že poté hodlám pokračovat do destinace, která již desetiletí okupuje čelní příčky míst, kam se chci podívat, hodlám letět na Galapágy. Let do Guayaquilu je ovšem úplně plný a mně nezbývá, nežli odletět do Quita. Do Quita jsem letěl naposledy zhruba před rokem a pamatuji si, že jsem se nepěkně přiopil v letadle podávaným vínem a poté tropil nepřístojnosti. Po cestě na hotel jsem tentokrát dokonce ani nepotkal prostitutku s dírou v roušce, která mi zde před rokem nabízela orální sex. Roušku měla v rámci postcovidových nařízení.
„Á, pan Chocho! A tentokrát střízlivý!“ vítá mne pan recepční, který si dobře pamatuje, jak jsem loni přijel opilý. V nadmíru dobré náladě jsem se tehdy na recepci dožadoval nože, bych sobě mohl nakrájet kaktus a žádost jsem doprovázel škytáním a poznámkami, že kaktus je jen chlupatá okurka a okurky mám rád. Chrlení podobně trapných poznámek je ostatně jeden z důvodů, proč přestávám holdovat alkoholu.
Tentokrát jsem se nejenže neopil a nechtěl v hotelové hale oloupat a sežrat kaktus, ale po zhruba 11 hodinovém letu jen zbaběle zapadl do postele.
5.11. 2022 sobota
Včera večer jsem si užil jízdu vozidlem taxislužby z letiště do města, dnes ráno z města na letiště. Vzhledem k tomu, že je letiště od města vzdáleno zhruba 35km, dal jsem vydělat taxikářům a týral své hýždě na prosezeném sedadle příšerných vozů hodiny v dopravní zácpě.
Mezi Quitem a galapážskými ostrovy létá několik letadel každý den, ovšem na dnešek jest již vše plné. Potupně mne tak čeká nejdřív let do Guayaquilu a až poté do galapážské Baltry. Nicméně je to už druhý den v řadě, co jsem strávil v letadlech, busech a taxících, pročež se obávám, že by mé hýždě mohly sloužit jako vzorník potahových látek nejrůznějších dopravních prostředků.
Ach, Galapágy! Vlhký sen mnoha cestovatelů se stává realitou, po Galapágách toužil jsem více než po čínských polévkách s krevetovou příchutí, více než po kolegyni V., když ještě byla chudší o třicet let, třicet kilo, manžela a tři šklebáky.
Galapágy jsou ostrovy náležející Ekvádoru, vzdálené necelých 1000 km kilometrů od pobřeží Jižní Ameriky. Jde o souostroví 19 větších a spousty menších ostrovů, ostrůvků a skal. Na Galapágách žije nastálo zhruba 40 tisíc lidí, ovšem co je daleko pěknější – spousty zvířat. Zvířata mám rád. Pro čtenáře to možná bude překvapení, ale rád mám všechna zvířata, včetně hloupých koňů či hadů, které mám ovšem nejraději jen na obrázku v knížce. A co bude pro čtenáře ještě větší překvapení, mám rád i ta zvířata, která se mi nevlezou do mikrovlnné trouby nebo na pekáč.
Po příletu na letiště Seymour na malém ostrově Baltra jest nutno nastoupit do autobusu, který návštěvníky přiveze k přívozu přes kanál Itabaca, který odděluje Baltru od nejobývanějšího, nikoli však největšího galapážského ostrova Santa Cruz. Po krátké plavbě na malých kocábkách jsou cestující vychrleni na ostrov Santa Cruz a dalšími autobusy či vozidly taxislužby a pokračují do svých hotelů, tedy vesměs do města Puerto Ayora.
V městečku Puerto Ayora je vše potřebné. Například i rybí trh, tvořený několika stoly, pár prodavači a spoustou pelikánů a tuleňů.
Ubytoval jsem se v levném pokoji, který pronajímal nemluvný pán pár minut chůze od přístavu. Ještě jsem stihl západ slunce, málem šlápnul na leguána, téměř si omylem sednul na lachtana, který se válel na lavičce a poté na mne otevřel zobák pelikán ze vzdálenosti asi půl metru. Nikdy bych neřekl, že může ptačí zobák páchnout více, než-li můj chorvatský spolubydlící v Irsku.
Návštěva Galapág není nikterak drahá záležitost, pokud se návštěvník smíří s tím, že zůstane na hlavních ostrovech. Pokud chce ovšem navštívit i neobývané ostrovy, podívat se pod vodu či dokonce absolvovat vylodění a návštěvu vnitrozemí menších i větších neobývaných ostrůvků, zůstává jako jediná reálná možnost zúčastnit se plavby na některé z desítek lodí, které se mezi Galapážskými ostrovy proplétají po různých trasách. Výlet na takové lodi už zrovna levná záležitost není, zejména pokud jde o týdenní či dvoutýdenní výlety. Podle trasy a programu se ceny pohybují od stovek po tisíce amerických dolarů za každý den výletu.
Pročež v noci bloumám po Puerto Ayora a snažím se najít někoho, kdo by mne vzal na výlet za pět peněz a slib, že po cestě nebudu skákat do vody, abych nezpůsobil tsunami. Dále jsem ochoten slíbit, že nebudu zpívat, recitovat sprosté básničky a škubat peří papouškovi pana kapitána. Puerto Ayora je městečko, kde po setmění zůstávají otevřeny jen restaurace a cestovní kanceláře. Dá se říci, že tyto dva druhy provozoven tvoří zejména v centru zhruba 90% podniků. Zbylých 10% jsou hotely nejrůznějších kategorií, v centru vesměs takových, že sociální případy jako já se mohou jen vyfotit u vstupních dveří a k fotografii připojit popisek „Na toto ubytování jsem také neměl peníze“.
Každá cestovní kancelář je tvořena téměř výhradně jednou místností, stolem s letáky a obsluhou zírající do mobilního telefonu. A na každých dveřích visí nápisy „Last minute cruise!“, tedy výlet lodí na poslední chvíli.
Večer některé ulice městečka Puerto Ayora ožívají živými a neživými plody moře.
„Jsem tlustý, chudý a chci levný výlet!“ recituji u každých dveří naučenou formulku. Pán či paní se obvykle zasmějí a sdělí mi cenu, které se pro změnu zasměji já. Následně si ode mne vezmou telefonní číslo, že mi zavolají, až bude nějaký rybář potřebovat pomocníka na strašení žraloků či odpuzování jedovatých ryb. Vypadá to, že speciální „last minute“ ceny jsou možná o něco nižší, leč stále mimo můj rozpočet. Zajisté, mohl bych prodat například játra nebo mozek, ale obojí je použitelné leda tak na školní výstavku omylů přírody, bambilion nutný na výlet bych za ně zajisté neobdržel.
Neradostně uléhám před půlnocí do postele, když náhle zvoní telefon a kdosi mi španělsko – anglicky vysvětluje, že má pro mne opravdu last minute.
„Dobrý muži, děkuji! Již teď se tetelím radostí, již teď se nemohu dočkat, až mne někde zavalí lachtan či já lachtana!“
„Sí, señor, ale mít to několik malý háček,“ poněkud tišším hlasem praví zvěstovatel dosud dobrých zpráv.
„E?“
„Loď odjíždět z jiný ostrov už v osm hodina ráno.“
„E?!“
„A loď být útulný.“
„Uf.“
Dostávám instrukce, že brzy ráno se musím dostat z ostrova Santa Cruz na ostrov San Cristóbal, kde si mne někdo vyzvedne hned na molu. Vzhledem k tomu, že mne bude stát týden necelých tisíc dolarů už i chápu, co asi znamená výraz „a loď být útulný“.
Puerto Ayora, největší město Galapág, jest okupováno zejména turisty a lachtany.
6.11. 2022 neděle
Ještě za tmy prchám do přístavu. Sedám do jednoho z vodních taxíků, který mne veze k o něco větší lodi. Tyto lodě fungují na Galapágách jako hlavní způsob veřejné dopravy a pravidelně pendlují mezi obydlenými ostrovy, což v naprosté většině znamená spojení mezi největším gapalážským městečkem Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz a Puerto Baquerizo Moreno, hlavním městem Galapág, na ostrově San Cristóbal. Za svítání vyjíždíme. Loď zvesela skáče po vlnách a nemálo pasažérů ještě veseleji zvrací. Občas letí do oceánu igelitová taška plná zvratků, občas více ekologicky smýšlející jedincové vyprazdňují své vnitřnosti skrze ústa přímo do vody. Plavba není nikterak dramatická, ale do plavby klidné má daleko a když vylézám v San Cristóbal z lodi na molo, jsem pokryt vodní tříští a krůpějemi zvratků.
„Señor Chocho, señor Chocho!“ řítí se ke mně domorodec a vleče mě k vedlejšímu molu.
„Jak jsi mě poznal, když bylo na lodi dalších dvacet lidí?“ divím se neopatrně.
„Bratranec mi telefonovat, že mám čekat moc velký a moc bílý turista,“ směje se pan domorodec.
Lezu na loď, která se jmenuje Aida Maria. Kupodivu se nejedná o žádnou trosku a i když jde o jednu z nejlevnějších lodí křižujících zdejší vody, na palubě je vše čisté, fungující a hned za dveřmi kajuty je na tácku hromada prášků proti zvracení.
Stejně jako naprostá většina zdejších lodí, i Aida Maria je připravena převážet 16 cestujících. Štěstěna mne políbila vášnivým polibkem, jelikož se nalodilo pouze 9 pasažérů. Poněvadž jde vždy o dvojice, mám celou kajutu pro sebe. Dalšími pasažéry je pár osmdesátiletých důchodců z Colorada, pár bodrých Němců, pár studentů ze Švýcarska a naprosto neuvěřitelně gigantická Holanďanka H. se svou přítelkyní. Ano, jsem tlustý jak hrošice den před vrhnutím trojčat a můj břich připomíná svým objemem necky na prase při vesnických zabijačkách, ale oproti oné monstrózní osobě si připadám jak štíhlý a nepatrný jak dvanáctiletá baletka.
Racek galapážský. Jde o jediného plně nočního mořského ptáka na světě.
Po uvítacím přípitku následuje výlet na vyhlídku nad přístavem. Vyhlídka není nikterak spektakulární, ale z ptačího pohledu je možno v moři pozorovat rejnoky, lachtany, na hladině se vyhřívající želvy a v neoprenu mrznoucí šnorchlující turisty. Hlavním účelem výletu je ovšem zejména hodinová přednáška o plavbě, bezpečnostních předpisech a útržkovitá přednáška o tom, co uvidíme, co neuvidíme a co nás kde kousne.
Průvodcem na lodi a výletech po ostrovech jest Billy the Kid, asi metr padesát nízký mužík, který dokáže od svítání do soumraku poskakovat, skřehotat, chechtat se a chrlit informace. Při sestupu zpět k lodi se ozvalo hlasité suché křupnutí.
„U velkého leguána! Dělám průvodce třicet let, ale ještě jsem neviděl, aby někdo prošlápl kamenný schod!“ zaskřehotal průvodce Billy the Kid.
Radostně tleskám a usmívám se, jelikož tentokrát jsem tuto nespolečenskou scénku nezpůsobil já. To gigantická H. svým cupitáním dokázala přerazit kamenný schod o tloušťce dobrých 10 cm.
Vzápětí jsem ovšem tleskat přestal a na tváři se mi rozhostil výraz hrůzy. Uvědomil jsem si totiž, že s onou osobou budu týden sdílet stejnou loď a chodit na stejné výlety. Představa, že by mi gigantická H. dupla na nohu mne naplnila děsem. A neutěšuje mne ani fakt, že bych poté na postiženou nohu již nemusel shánět potápěčskou ploutev.
Odpoledne konečně vyjíždíme. O dvě hodiny později se pozvracela gigantická Holanďanka H. Což jí ovšem nebránilo, aby se o další hodinu později nevrhla na večeři a nesežrala všechno, co bylo na stole. Včetně tvrdých čokoládových figurek, které na lodi sloužily posledních 12 let jako těžítka na zatížení ubrusu. Očekával jsem jednoduché jídlo, avšak došlo k naprosto opulentní večeři, kdy se na stole hromadily různé ryby, krabi, hovězí steaky, sushi a lahve bílého i červeného vína. Za další hodinu gigantická Holanďanka H. opět zvrací.
Nežli vyjíždíme na noční přejezd, sedím na plošině na konci lodi a máchám si nohy v poměrně svěží vodě. Jest noc a za světlem lodi připlouvají dvou až třímetroví galapážští žraloci. Poučen panem průvodcem vím, že jsou neškodní, pročež jásám, mávám nohama a žraloci zvědavě připlouvají, sem tam se mi otřou o lýtka a zase mizí v hlubinách.
„No není na tom zasraném světě krásně?“ volám do noci.
Loďka Aida Maria a lachtani.
7.11. 2022 pondělí
Po nočním přejezdu a hlasitém zvracení gigantické Holanďanky H. přistáváme u ostrova Southern Plaza. Jde o přistání suché, což znamená, že z Aidy Marii přijíždíme na gumových člunech k ostrovu a přímo z člunu lezeme na kameny. Častější budou přistání mokrá, kdy nás čluny přivezou k pobřeží, všichni naskáčou do vody a ke břehu se brodíme, často otravování zvědavými lachtany.
Jest období sucha, pročež je většinová vegetace na ostrově červená. V červené trávě se válejí lachtani, všude lezou leguáni. Mezi jasně zelenými opunciemi nevzrušeně postávají a posedávají krásní terejové modronozí. Výhledy z ostrova jsou náramné a z útesů je možno kochat se spoustou ptactva, které ve vzdušných proudech klesá a stoupá mezi hladinou oceánu a vrcholky útesů. Nadšeně dřepím metr od endemických racků galapážských, ptáků s červeným kruhem kolem očí. Jde o jediného plně nočního mořského ptáka na světě. Živí se chobotnicemi a malými rybami, které v noci stoupají k hladině, aby se živily planktonem. Tímto apeluji zejména na české turisty, aby se galapážského racka nesnažili krmit smaženým sýrem či knedlíky, vepřovým a zelím.
Vůbec mi nevadí, že jest zataženo, byť modré nebe by posunulo psychedelickou barevnost červené trávy, zelených opuncií a barevných zvířat na ještě vyšší úroveň.
Lachtan na ostrově Southern Plaza.
Po nalodění a opět naprosto zbytečně luxusním obědě Aida Maria přejíždí k ostrovu Santa Fe. Zhruba 24km2 velký ostrůvek se vyznačuje přítomností hustého lesa největšího druhu obřích opuncií a hlavně – endemickým leguánem Santa Fe (Conolophus pallidus). Je to také místo nejdéle probíhajícího výzkumného projektu o mořských leguánech, který byl zahájen koncem 70. let 20. století. Geologicky je to jedna z nejstarších sopek, se skalními útvary pod hladinou vody, které se datují 3,9 milionu let. V té době dokonce ještě ani neexistovaly čínské polévky!
Údajně mimo plán přejíždíme k Costa Este na krátkou zastávku kvůli šnorchlování. Prvním zážitkem z prvního šnorchlování na Galapágách jest to, že voda opravdu není teplá. Pročež jsem na sebe navlékl sedmičkový neopren. Následně jsem se ohnul, bych si nasadil ploutve a ozval se agresivní zvuk, něco připomínající explozi granátu v útrobách velryby.
„Señore Chocho, vy jste nám z toho neoprénu úplně vyhřezl!“ směje se zakrslý průvodce Billy the Kid a já si musím neopren potupně opravovat lepicí páskou v místech, kde se mi vyvalil břich.
Zbytek šnorchlování ovšem proběhl až pohádkově. Nejenže mě mladí lachtani dovádivě chytají za ploutve, šnorchl a ruce, ale během asi dvaceti minut jsme viděli několik želv, několik rejnoků a dva galapážské žraloky. Zejména těmito žraloky je sice zdejší lokalita známá, ovšem potkat je nikoli při potápění, ale při šnorchlování, to se jen tak nepoštěstí.
Nad lodí sem tam přelétne galapážský jestřáb a v hejnech se koordinovaně vrhají střemhlav pod hladinu stovky kormoránů. A západ slunce jest tak nádherný, že i gigantická Holanďanka dnes večer zapomněla zvracet.
V noci Aida Maria pluje k ostrovu Santa Cruz.
Leguánů jest na Galapágách bambilion. Na obrázku suchozemský leguán na ostrově Santa Fe.
8.11. 2022 úterý
Santa Cruz, Puerto Ayora. Připlouváme na nejlidnatější ostrov Galapág. Návštěva ostrova je v itineráři všech vícedenních výletů, čímž cestovní kanceláře ušetří peníze, nepěkným způsobem napálí nevědomé klienty a ty poučené tak trochu naštvou. Návštěva Santa Cruz je totiž možná nezávisle, bez cestovky a jest to záležitost nadmíru snadná. Po ostrově je možno se pohybovat nejen vypůjčeným vozidlem, cvičeném klokanovi či na zádech silné manželky, ale při troše plánování i veřejnou dopravou. Na ostrově je jistě nemálo zajímavostí, leč díky dostupnosti se jedná o zajímavosti zhusta obklopené armádami turistů.
Kroky mé i ostatních účastníků zájezdu směřují do Charles Darwin Research Station, kde je spousta obrázků a na cedulkách pár základních informací. Vše je možné načíst ještě před návštěvou ostrovů, což jsem udělal a tak se nevěnuji obrázkům a informacím, ale dělám grimasy na hromady galapážských želv, které jsou zde k vidění. Galapážské želvy však mé provokace ignorují, jelikož žijí ohromnou spoustu let a podobných blbečků už viděly celé zástupy.
Jen pro zajímavost – v Charles Darwin Research Station žil a před deseti lety i dožil legendární Osamělý Jiří neboli Lonesome George, případně Jorge Solitario. Poslední želva (respektive želvák) z ostrova Pinta. Poslední nositel unikátního genotypu. Bylo podniknuto všechno možné, aby Osamělý Jiří na stará kolena a starý krunýř ještě ukázal, že věk je jen číslo, leč nezdařilo se. Nepomohly vnadné želvy, odměna 10 tisíc amerických peněz za nalezení vhodné partnerky, nepomohlo ani angažování sličné ošetřovatelky (nedělám si legraci). V posledních letech života byl znám jako nejvzácnější tvor na světě.
Želvy sloní v Charles Darwin Research Station
Odpoledne se přesouváme na ranč se želvami. Podobných farem jest na Galapágách několik a hlavní atrakcí nejsou přítomné krávy ani turistky v ukrutně krátkých kraťasech, nýbrž želvy. Kdysi bylo na Galapágách až půl milionu želv, dnes 25 tisíc. Jak jsem se dozvěděl, želvy se liší nejen podle toho, na jakých ostrovech žijí, ale dokonce i podle toho, v jakém kráteru na konkrétním ostrově. Na podobné zajímavosti přišli vzdělaní a chytří lidé pomocí studia želví DNA. Kdysi domorodci želvy požírali ve velkém, nyní se zjistilo, že za zírání na živé želvy zaplatí turisté ukrutné peníze a místní tak raději požírají hamburgery a čínské polévky.
Po veskrze příjemném dni se vracíme na loďku Aida Maria.
Přibyli další cestující – dvě tlusté Američanky z Chicaga, retardovaná Američanka z New Yorku s peruánským kulturistou a mladý pár z Anglie.
Jako obvykle na podobných výletech, i tentokrát jsem byl krutě a bez gelu znásilněn sluncem. Obličej vypadá jak politý kyselinou, jest nateklý a zářivě růžový. Tělo mi po trikem zůstalo tvarohově bílé, zato končetiny získaly barvu vařeného kraba, tedy cosi mezi sytou růžovou a zářící červenou. A tak místo toho, abych získal epicko-lyrickou přezdívku „Moudrý silný muž vládnoucí větru, dešti a vnadným ženštinám“, počali mi ostatní říkat Ohnivý plameňák a navíc se u toho hloupě chechtají.
Želva sloní
9.11. 2022 středa
Vyplouváme po setmění a cílem jest ostrov Isabela. Isabela jest na mapách snadno rozpoznatelná, jelikož má tvar mořského koníka. Jde o největší galapážský ostrov, svou rozlohou jest větší, než všechny ostatní ostrovy dohromady. Na Isabele žije zhruba 1800 osob, v naprosté většině v městečku Puerto Villamil. Villamil je zřejmě nejkrásnější město na Galapágách se svými dlouhými plážemi s bílým pískem a palmami a několika lagunami s brakickými vodami, které navštěvují plameňáci a spousty jiných ptáků. Až příště poletím na Galapágy, přivezu si několik knih, ubytuji se v Puerto Villamil a budu si číst, koupat se s lachtany a dívat se, jak si ošklivé turistky fotí mořské leguány a praví: „No fujtajxl, ty jsi ale hnusný tvoreček!“
Isabela jest nepřekvapivě také plná turistů, byť se to se Santa Cruz nedá srovnávat – potkat skupinu deseti či dvaceti osob se zdaří několikrát za den, ovšem nejde o davy, které by zaplnily obě dvě lavičky pro diváky u fotbalového hřiště v Horní Děložné.
Leguánů mořských je na Galapágách spousta.
Dobrovolníci z naší skupiny stoupají ke kaldeře Sierra Negra. Gigantická Holanďanka H. a tlusté Američanky z Chicaga zůstávají na lodi řka, že na žádný kopec nepolezou. Na lodi zůstala i retardovaná paní z New Yorku, která jako důvod uvedla: „E…eee…eee…beeee…eee.“
Sopka Sierra Negra je jedním z nejpůsobivějších příkladů sopky v souostroví. Jeho kaldera měří 10 km napříč od severu k jihu a 9 km od východu na západ a je považována za druhou největší kalderu na světě. Ostrov patří k těm vulkanicky aktivním. Erupce byly zaznamenány v posledních padesáti letech u Wolf Volcano (1963 a 1982), Alcedo (1993), Sierra Negra (1963, 1979 a 2005) a Cerro Azul (1959, 1979, 1998 a 2008).
Odpoledne na člunech jedeme k Tintoreras, skupině malých ostrůvků u pobřeží. Malá zátoka s naprosto klidnou tyrkysovou vodou jest hřištěm pro lachtany, mořské želvy, mořské leguány, rejnoky a další nádheru. Zátoka je propojena s mělkou štěrbinou krystalické vody, kterou navštěvují žraloci, často i malí kladivouni.
Krab světlonohý, hojný to živočich nejen na Galapágách
Každé večer jest na naší loďce Aida Maria briefing – cirkusové představení v podání mrňavého průvodce Billy the Kida. Postarší skřet s neutuchající energií komickou angličtinou vykřikuje nejrůznější téměř budovatelská hesla a u toho se chichotá způsobem, který zvukově připomíná mutujícího astmatika.
„Jste na nejlepší lodi celých Galapág!” praví, přičemž kolem naší kocábky proplouvají jachty se zástupy služebnictva, vrtulníkem na palubě a bazénem s vodotryskem.
„Jsem nejlepší fotbalista na Galapágách, říkají mi galapážský Messi!” praví poté, co si při pokusu odkopnout z paluby slupku od pomeranče zlomil palec, jelikož trefil ocelové kotevní lano.
„Jsem rozený aquaman!” pravil také Billy the Kid, následně strčil prst do vody a zavřeštěl: „Ou maj god, taková ledová voda, tam nelezu!”
„A jsem nejlepší zpěvák na Galapágách!”, pravil Billy the Kid a následně na důkaz svého tvrzení vydal sérii táhlých zvuků, načež se všechny mořské želvy potopily až na dno a pelikáni v šoku vyvrhli zpět do moře ulovené ryby.
Lachtani
10.11. 2022 čtvrtek
Dnešní den jest zejména o šnorchlování. A to šnorchlování ne ledajakém. Ostrov Isabela, jak se dá očekávat, jest vzhledem ke své velikosti ostrovem spousty zátok a zejména život pod vodou jest tak přepestrý.
Na místě Moreno Point jest oceán plný lachtanů, mořských želv a…. měsíčníků! Poprvé zoči voči bublám nadšeně do tváře měsíčníkovi. Potápět se s měsíčníkem jest mým snem, ovšem že si s touto rybou zaplavu u hladiny, to jsem vskutku nečekal. Následuje šnorchlování v laguně u Elizabeth Bay, kde jsou desítky mořských želv. A poslední dovádění ve vodě jest u ostrůvků Marielas. Tučňáci na břehu i pod vodou, krása krásoucí!
Galapágy leží na rovníku a například při obeplouvání ostrova Isabela jest rovník přeplut dvakrát
Šnorchlování mám rád téměř všude, ovšem zhýčkán tropickými moři, očekávám většinou teplou vodu, spousty barevných ryb a neakční funění do dýchací trubičky. Galapágy? Ukrutná zima, i když mám pětkový neopren (short, abych to zase nepřeháněl), viditelnost skoro vždy mizerná, ale ta krása! Lachtani míjející mé sádelnaté tělo ve vzdálenosti pár decimetrů, vodní leguáni, na které je možné zírat z půl metru, zejména když se krmí. Tučňáci, kteří jsou pod vodou spíše jako řízené rakety z akčních filmů. A měsíčníci! Jen tak u hladiny! Opravdoví měsíčníci!
Při obeplouvání Isabely dvakrát přejíždíme rovník. Lezu k panu kapitánovi, fotím si nuly na přístrojích a svou guatemalskou španělštinou pravím: „Vůbec tomu nerozumět, ale být to dobrý!“
Pan kapitán nepravil vůbec nic, jen zavrtěl hlavou a protočil oči. Asi nějaký rituál, co se na rovníku dělá.
„Přemilé náruče přírody zachtělo se mi! Duše má romantická, v obézním těle uvězněna, žádá si potěšení pohrát si s lachtany!“ přemluvil jsem v podvečer pana průvodce k další zastávce na šnorchlování. Připojili se i oba mladí Švýcaři, což jsou ostatně jediní členové zájezdu, kteří se mnou pravidelně do vody a pod vodu lezou.
Lachtani jsou na Galapágách všude. Roztomilí jsou jen na obrázku.
Jak známo, lachtani jsou hravá a zvědavá zvířata. Poněkud méně známo je, že jsou to zvířata zubatá. A ještě méně jest známo, že mladí lachtani ve věku pubertálním mají potřebu si dokazovat, že své zuby umí používat.
„Bubly bubly bubly!“ chrlím pod vodou hromady bublin a srdnatě kopu na všechny strany. Proti rozdováděným lachtanům ovšem nemám šanci. Jsem nepříjemně kousán do chodidla, což ještě poměrně úspěšně odrážím kopáním druhou nohou. Vzápětí se voda barví krví, jelikož se jeden z lachtanů zakousl zezadu do krku překvapenému Švýcarovi. Když se mi další šelma zahryzla do zápěstí a i přes silný neopren cítím zuby, zbaběle se obracím k útěku. Ještě než jsem se vysápal na loď, podařilo se jednomu z oněch milých zvířat prokousnout mi neopren pod kolenem a citelně se mi zezadu zakousnout do nohy.
„Harpunu na vás, vy zlí a nedobří! Nebo aspoň velkou mikrovlnou troubu!“ volám statečně již z paluby.
Svině zákeřná maskovaná za milého tuleně
11.11. 2022 pátek
„Ó Fernandino, ostrove přemilý, pokrytý krásou a výkaly všemožných stvoření, uvítej tlustého bílého výletníka!” pravil jsem nadšeně poté, co jsem se vylodil. A Fernandina nezklamala a vítala. Třetí největší ostrov Galapág jest přepěkný, hýří barvami nad vodou i pod vodou, jest plný mořských leguánů, krabů barevnějších než postavičky z komiksů, po skalách poskakují nelétaví kormoráni, mezi nimi se válejí lachtani, nad vodou i pod vodou jest spousta mořských želv. Krása krásovitá, pěknost přepěkná. Na člunech se vracíme na jachtu, soukáme se do neoprenů a jedeme zpět na Fernandinu, k místu Espinosa Point. Ach! Mořští leguáni se pod hladinou krmí na zářivě zelené mořské trávě, rozdovádění lachtani mě chytají za ploutve, za šnorchl a pravidelně se mi zakusují do kamery. Mořské želvy si mě vůbec nevšímají a flegmaticky si plachtí vodou svým jedinečným způsobem. Každou chvíli se kolem ze vzduchu pod vodu zřítí řízená střela v podobě lovícího kormorána.
Krmící se leguán mořský
Odpoledne přejíždíme zpět k ostrovu Isabela. U Vicente Roca Point šnorchlujeme s rozdováděnými lachtany a desítkami, možná stovkami mořských želv. Celé představení zpestřují tučňáci.
Před soumrakem překračujeme rovníku a opět se ocitáme na severní polokouli.
„No není na tom zasraném světě krásně?” volám při západu slunce do nebe oranžového jak přezrálý pomeranč.
Plujeme kolem kráterů a lávových polí Isabely. Oceán je plný lachtanů a delfínů, pár metrů nad lodí je jako obvykle hejno fregatek a kolem lodě trčí do vzduchu desítky ploutví měsíčníků.
Leguán mořský pozoruje turisty. Naneštěstí leguán mořský turisty nežere.
12.11. 2022 sobota
Kotvíme u ostrova Santiago. Ještě před obvyklým budíkem v sedm hodin mlátí zvonem tlustý barman Pablo a huláká jak zběsilý: „Delfíni!”
Popravdě řečeno, nadšení z delfínů jsem nikdy nějak extra s ostatními nesdílel, delfíni mi přijdou jako nudní exhibicionisté, kteří se nacpou úplně všude, motají se kolem lodí a vydávají divné zvuky.
Ovšem přeci jen je lepší vsednout do člunu a na delfíny se jet podívat, lepší než se na lodi jen tak šťourat v nose či sledovat, jak ve větru na šňůře na sušení prádla vlají gigantické kalhotky gigantické Holanďanky H.
A dobře jsem udělal. Delfínů jsou desítky, možná i stovky, moře se vlní delfíními hřbety a každou chvíli je ve vzduchu několik delfínů, kteří předvádějí své skokanské umění. Bez problémů se dají plácat po hřbetech delfíni těsně u lodi a kdybych byl škodolibý, mohl bych jim psát na ploutve například „Nemám rád koprovou omáčku“, „Myloš je vůl!“, „Delfín na česneku!“ a podobné intelektuální nápisy.
Po snídani následuje mokré přistání na černé pláži u Puerto Egas.
„Ááááá, orel! Chytne mne do pařátů a odnese!“ vříská vyděšeně gigantická Holanďanka H., zatímco těsně kolem ní přeletěl nádherný dravec, galapážská káně.
„Odnese? Tohle je káně, ne přístavní jeřáb!“ pronáším směrem ke spolucestující, ovšem potichu a opatrně, jelikož se i se svými nemálo kily nad metrák oproti ní cítím jak nepatrný drobeček.
Galapážská káně! Posledních 150 párů přežilo a přežívá hrůzu, která nastala, když na Galapágy dorazili lidé a počali celou tu krásu ničit, jak už mají lidé ve zvyku. Galapážská káně má rozpětí až 140cm a s oblibou sedá na velké suchozemské želvy, aby je využila jako pojízdnou pozorovatelnu. A pro zajímavost – zatímco samci bývají monogamní , samice se v období páření příležitostně páří až se sedmi různými samci. Během celého období hnízdění se samice a všichni její samci střídají v ochraně hnízda, inkubaci vajíček a dokonce se účastní krmení bez zjevného pořadí dominance.
Mládě káně galapážské. Dospělý jedinec jest tmavě hnědý.
Zatímco ještě před pár lety bych na ostrově Santiago neviděl žádného suchozemského leguána, dnes jich jsou na ostrově tisíce. Sice je jich stále jen zlomek oproti tomu, kolik jich zde bylo ještě v době, kdy ostrov navštívil Charles Darwin, leč před třemi lety došlo k jejich reintrodukci. Ve zkratce – ještě v roce 1835 si pan Darwin stěžoval, že je všude tolik leguánů a tolik nor, že si nemá kam postavit stan. Následně lidé přivezli na ostrov prasata, nadšené požírače leguáních vajec a ničitele leguáních hnízd. V roce 1903 už vědecká expedice našla jen vybělené leguání kosti. Následovalo až tragikomicky obtížné hubení prasat a koz. Rok 2019 – na ostrov bylo vypuštěno 7 tun (1436 kusů) leguánů. Rok 2022 – tlustý výletník Chocho nadšeně pozoruje leguány vlevo, vpravo a volá: „Jééééé!“
Leguán mořský
Odpoledne přijíždíme k ostrůvku Rábida. Ostrov ležící 4,5 km jižně od ostrova Santiago s rozlohou pouhých 4.9km2 je jedním z nejrozmanitějších ostrovů v souostroví. Mořští leguáni a lachtani se pletou pod nohy už na pláži po mokrém přistání. Všude je spousta pelikánů a nouze není ani o ikonické tereje modronohé, tereje tichomořské a pár plameňáků.
Večer ještě poslední šnorchlování. Mladí lachtani otravují želvy, strkají do nich čumákem a želvy se svým typicky nakvašeným výrazem odplouvají. Načež se lachtani otáčejí ke mně. Ovšem když vidí, co jsem zač, nasadí taktéž nakvašené výrazy a odplouvají zpátky za želvami.
Západ slunce je opět krásný a mně tečou slzy.
Abych to upřesnil – není to dojetím, nýbrž kanadským žertíkem našeho tlustého barmana Pabla, který mi místo rumu nalil do skleničky omáčku tabasco scorpion.
13.11. 2022 neděle
Po rozednění se vyloďujeme na ostrůvku North Seymour. Jsou zde jen dvě krátké trasy, ovšem i to mi stačí k radosti. Fregatky vznešené! Fregatky obecné! Terejové modronozí! Jéééé! Ani jsem nemusel požít nějaké veselé drogy, abych viděl ptáky s červeným balónem pod krkem a jiné s modrýma nohama. A velkou krávu s bílou nohou. To gigantická Holanďanka H. si zvrtla svůj gigantický kotník a omotala si ho gigantickým obvazem. Délku obvazu jsem neměřil, ale odhaduji, že by se jím dalo omotat například celé Mongolsko a ještě by zbylo na roušky pro polovinu Číny.
Samci fregatky. Netuším, zdali jde o fregatky vznešené či obecné.
Dopoledne přistáváme v Santa Cruz a zábava z výletu končí. I těch pár dnů na loďce mi stačilo, abych každou chvíli nadšením hýkal, plácal se radostí do stehen, znovu a znovu se vrhal do ledové vody, křepčil, hopsal, plesal, jásal a veselil se. Pravda, každá minuta zábavy jest na Galapágách (nepočítám obývané ostrovy) zaplacena poměrně velkým penízem, leč určitě je lepší utratit mince a zlaté zuby za tento výlet, než za knedlo-zelo-vepřo, silonové ponožky z Číny nebo návod na automatickou pračku v jazyku tuyuca.
Ubytoval jsem se v levném (poněvadž jsem starý chudý mrzák a navíc příšerný skrblík) hostelu a večer trávil sháněním místa na potápění. Kupodivu jest všechno plné, pročež jsem vzal zavděk dvěma ponory kousek od Santa Cruz. Jak se nakonec ukázalo, nebyla to nejhorší volba.
Terej modronohý.
Rovnou vyvracím teorii čtenáře Rudolfa, že má pták takto modré nohy, protože žere Šmouly
14.11. 2022 pondělí
Itabaca Channel odděluje v souostroví Galápagos ostrovy Baltra a Santa Cruz. Kanál Itabaca křižují vodní taxíky, které převážejí cestující z Baltry (South Seymour) na severu do Santa Cruz na jihu. Nejužším místem kanálu je asi 400 metrů. U kanálu čekají i lodě rozvážející potápěče na nedaleké lokality.
Kupodivu je dnes voda nezvykle teplá (22 stupňů). První ponor jest u ostrůvku Mosquera. Viděl jsem už pod vodou spousty ryb, ovšem ještě ne to, co zde. Hustota rybích hejn je taková, že skrze ně nevidím průvodce zhruba dva metry vedle sebe. Bubliny nadšení vypouštím i ve chvíli, kdy jsem nucen před sebou flegmatické ryby odstrkovat rukou, abych vůbec viděl, kam plavu.
Kromě na Galapágách obvyklých ryb a paryb jest potápění u Mosquery známé zejména díky písčitému dnu a zdejším úhořovcům, konkrétně Heteroconger klausewitzi. A vskutku – na některých místech se písečné tabule doslova vlní, aby vzápětí znehybněly – to když se úhořovci ve zlomku sekundy a všichni najednou stáhnou do svých děr.
Druhý ponor následuje u nedaleké Daphne. Na Galapágy ponor až podezřele klidný, v podstatě ve stojaté vodě. Ani při tomto ponoru nebyl jsem ochuzen o nezvyklý zážitek – spatřiti pod vodou lovící tereje modronohé, to se mi ve vaně v mém vesnickém bytě zajisté nepodaří!
Kdesi u Mosquery
15.11. 2022 úterý
Po včerejším veskrze vydařeném ponoru u Mosquery opět mířím do té samé lokality. Ovšem ouvej! Voda má 17 stupňů a zatímco včera jsem skrze hejna ryb někdy ani neviděl na vlastní ploutve, dnes je voda téměř rybprostá, viditelnost příšerná a ponor se změnil na poměrně silný driftovací zážitek. Dle průvodce za to může náhlá změna teploty vody. Ať už si příčiny a následky namíchám jak chci, výsledkem je jen to, že na lodi liji na neopren horkou vodu a snažím se rozmrznout.
„Já mít úplně modrou pneumatiku!“ pravím panu průvodci a píchám se prstem do tukového břišního pásu.
Abych se ukázal, že mi není rady ani pomoci, druhý ponor jsem zkusil jen o pár stovek metrů vedle. A výsledek?
„Já mít zase úplně modrou pneumatiku!“
Obvyklý otrava. Většinou v mělkých vodách a u pobřeží.
16.11. 2022 středa
Poslední den potápění u Santa Cruz. Seymour Channel a Seymour Point. Obě lokality jsou nedaleko od sebe, ale obě skýtají odlišné podmínky. Zatímco vody u Seymour Channel jsou klidné a slouží jako pobřežní čisticí stanice zejména pro žraloky, Seymour Point má vody poněkud živější a za většími rybami i parybami je třeba si trochu odplouti do deep blue.
Ó jé, to se mám! Na závěr pobytu u Santa Cruz mě zdejší vody odměnily přenáramně. Úplná žraločí promenáda. Žraloci černocípí, lagunoví, několik žraloků galapážských a především – kladivouni. Zajisté, Galapágy jsou žraloky a kladivouny obzvláště proslulé a lze je vidět při většině ponorů, ale toto? Čtyřicet dva kladivounů proplouvajících až majestátným způsobem snad jen tři metry pod hladinou. Spokojeně se tváří i pan průvodce, já po ponoru na lodi až dětsky výskám a vůbec mi nevadí, že voda je studená, viditelnost špatná a já mám opět od zimy namodralý svůj tukový břišní pás.
Želvy jsou na Galapágách poněkud přidrzlé. Nemají problém ignorovat potápěče a při hledání žrádla mu břichem drcnout o hlavu. Jinde nemožné.
Večer se cpu mořskými plody k prasknutí a poté již zakupuji jízdenku na loď na ostrov San Cristóbal.
V noci se mi nezdá v vnadných ženštinách, ba dokonce ani o rumu či čínských polévkách. Zdá se mi o kladivounech. To jsem dopadl.
17.11. 2022 čtvrtek
Odjíždím ze Santa Cruz na San Cristóbal. Opět. Tuto cestu jsem absolvoval před necelými dvěma týdny, když jsem se musel nalodit na loďku Aida Maria. Zatímco první jízda proběhla za poněkud větrného počasí, vyprazdňování žaludků mnoha cestujících a do cíle jsem dorazil potřísněn zvratky, tentokrát se jedná spíše o jízdu vyhlídkovou.
San Cristóbal je pátý největší a nejvýchodnější ostrov Galapág. Skládá se ze tří nebo čtyř tavených sopek, všechny vyhaslé. Jeho jméno pochází od patrona námořníků, zatímco jeho starší anglický název Chatham je pojmenován po Johnu Pittovi, druhém hraběti z Chathamu. Tímto nenápadně upozorňuji na to, že galapážské ostrovy mají oficiálně nejen španělský, ale i anglický název. Ostrov je domovem nejstaršího trvalého osídlení Galapág a je to ostrov, kde Darwin v roce 1835 poprvé vystoupil na břeh.
Racek galapážský
V podstatě veškeré dění se na San Cristóbal odehrává ve městě. Opravdovém městě! Město se jmenuje Puerto Baquerizo Moreno, má zhruba 5400 obyvatel a je hlavním městem Galapág navzdory tomu, že Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz je minimálně dvojnásobně větší. Hlavní město Galapág založil kolonista generál Villamil v polovině devatenáctého století a bylo pojmenováno po Alfredu Baquerizovi Morenovi, který v roce 1916 jako první ekvádorský prezident ostrovy navštívil. Většina obyvatel San Cristóbal žije v tomto přístavním městě. Má dvě hlavní ulice – Malecón Charles Darwin, která vede podél nábřeží a kde návštěvníci najdou restaurace, obchody se suvenýry a hotely. Paralelně dále od pobřeží je druhá ulice, taktéž tvořená téměř výhradně podniky pro návštěvníky.
Lachtáně u přístavu v hlavním městě Galapág.
Jedinou větší vesnicí na ostrově je ospalá zemědělská osada El Progreso. Zajímavá je tím, že jde o nejstarší dochované osídlení na Galapágách, založené v roce 1869. V této farmářské komunitě, která se nachází na úbočí vyhaslé sopky asi 8 km od Puerto Baquerizo Moreno, žije přibližně 500 lidí.
Na rozdíl od Santa Cruz je San Cristóbal od pohledu daleko klidnější a zájezdové skupiny turistů jsou zde k vidění jen zřídka. Namísto nich převažují batůžkáři, výletníci s duchem hippie a ti, kteří mají pár dnů navíc a místo striktně dodržovaného itineráře se společně s lachtany vyvalují na plážích u města, šnorchlují se želvami a večer posedávají v restauracích, které jsou o řád menší a prostší, než ty v Puerto Ayora.
„Opravdu se chcete potápět u Kicker Rock?“ táže se mě majitel potápěčského centra, když si na zítřek zamlouvám dva ponory.
„Zajisté, kdo by mohl navštívit Galapágy a nepotápět se u slavné skály!“
„Poslední dny je počasí poněkud živější. A potápění u Kicker Rock je takové akčnější,“ usmívá se pán.
„Vypadá to snad, že bych měl problém s přírodními živly? Podívejte se na tento ohromný stabilizační vak!“ durdím se a hrdě ukazuji na svůj břich.
Jak jsem se mýlil.
Suchozemský leguán, kterých žije na Galapágách několik druhů.
18.11. 2022 pátek
Kicker Rock patří k místům, která minimálně z fotografií znají nejen návštěvníci Galapág, ale i ti, kterým se prostě líbí pěkné obrázky. Nebo kromě Krtečka a východoněmeckého porna sledují v televizi i různé přírodovědecké a cestovatelské dokumenty. Až podezřele krásná skála uprostřed modromodrého oceánu pod tou nejmodřejší oblohou. Zejména při západu slunce se skála na pár minut zbarví do sytě načervenalých barev a kontrast s okolní modří jest přepěkný.
Kicker Rock (také známý jako Leon Dormido) leží jen něco málo přes 17 km na severovýchod – přibližně 1,5 hodiny plavby lodí z Puerto Baquerizo Moreno. Tufový kužel vystupuje více než 150m nad hladinu, zdálky i zblízka náramná podívaná. Mořské proudy se tlačí proti odhaleným vertikálním útesům Kicker Rock, což vytlačuje bohaté živiny na povrch a vytváří perfektní živnou vodu pro všemožnou mořskou faunu. Lokalita oblíbená jak pro šnorchlování, tak pro potápění.
Na lodi jsme se upsali k potápění jen tři, k tomu průvodce.
„Nu, podmínky nejsou ideální,“ pravil před ponorem pan průvodce.
„Jakože uvidím málo žraloků, málo rejnoků a málo želv?“ otázal jsem se nespokojeně.
„Řekl bych, že pod vodou budeme mít jinou zábavu, než pozorovat žraloky, želvy či hrát si s lachtany,“ usmál se ten upřímný muž, nasadil sobě potápěčské brýle a vrhnul se do vody. Za ním jsme se vrhli i my, tři hloupí a naivní.
Kicker Rock je i za normálních podmínek lokalitou, kde je třeba počítat s poměrně silnými proudy. Dnes ovšem situace připomínala stav, který potápěči nazývají automatickou pračkou. Vertikální proud nás stáhnul ke 40m, což je sice není problém technicky, ale v podobné hloubce většinou není mnoho k vidění. Zvláště dnes, kdy je viditelnost naprosto zoufalá. Následně jsme byli zmítání nahoru a dolů a vzápětí se pod vodou počaly ozývat kovové zvuky, to jak nás podvodní proudy počaly vrhat potápěčskými lahvemi proti skále. V navýsost akčním ponoru jsem byl chvíli hlavou dolů, chvíli jsem byl mlácen o skálu, chvíli vytažen nepříjemně daleko na otevřený oceán. Do toho se kolem mě míhaly želvy, žraloci a lachtani.
Po pouhých 30 minutách ponor končíme s téměř prázdnými lahvemi, daleko od nějaké bezpečné rezervy.
Na lodi nemluvíme, jen funíme a sykáme bolestí, jelikož ani sedmičkový neopren neuchránil od mnohých nárazů a odřenin až do krve.
Druhý ponor na opačné straně a v tunelu mezi skalami jest kupodivu o něco klidnější. Leč k očekávanému úžasnému zážitku to má opravdu daleko.
Největší legrace nastává na palubě, kdy holandský spolupotápěč řve bolestí a předloktí ruky rozhodně není rovné. Po rozstříhání neoprenu se všichni kocháme zlomeninou způsobenou nárazem do skály.
„A viděli jste ty kladivouny? Nádhera!“ snaží se uklidnit situaci pan průvodce.
Po pár ponorech na Galapágách mohu s klidným svědomím prohlásit, že každý ponor je zde až diametrálně jiný a klidně to může být ve stejný den a ve stejné lokalitě.
Večer se válím na pláži společně s lachtany, při převalování nadávám bolestí a a poté nadávám, že jsem úplný pitomec. I po dnešní zkušenosti jsem si zamluvil na zítřek další potápění a opět u Kicker Rock.
O pláže není na San Cristóbal nouze. Na většinu z nich se ovšem nedá dostat jinak než lodí.
19.11. 2022 sobota
Po včerejším fiasku, nebojím se to tak označit, rozhodl jsem se zajet si ke Kicker Rock ještě jednou. A pro případ, že by ponory opět dopadly neslavně, nacpal jsem se na výlet, který obsahuje i návštěvu Punta Pitt alias Pitt Point, skupinu zerodovaných sopečných kuželů na nejvýchodnější části ostrova San Cristóbal.
Oproti včerejšku je voda po poznání klidnější, ovšem viditelnost opět příšerná. Odhaduji to tak na tři metry a žraloci a želvy ve vzdálenosti pěti metrů už jsou rozpoznatelní jen jako siluety. Jinými slovy – oceán je plný nejrůznějších velkých ryb, paryb, lachtanů a želv, leč šance je objevit se zúžila na nenadálá setkání zoči-voči. Pročež jsem zjistil, že například dívat se do očí kladivounovi zkrátka moc dobře nejde, i když se mi několikrát stalo, že jsme plavali přímo proti sobě. Příroda byla krutá a vybavila kladivouna tak hloupě umístěnými bulvami, že dívat se jim do obou očí zároveň by možná zvládl jen lidský jedinec s velice úchylně vyvinutým šilháním.
Při potápění na Galapágách je možno narazit i na tučňáka. Jediný druh tučňáka, který žije severně od rovníku.
Potápění na Galapágách je výrazně odlišné od potápění, které běžný rekreační milovník nenáročných ponorů zažívá v klasických destinacích, jako je Rudé moře, indonéské Komodo či Raja Ampat nebo mexický Cozumel. Potápění na Galapágách jest až na naprosté výjimky bez korálů. Potápění na Galapágách je až na výjimky plné proudů a občas to opravdu stojí za to. Potápění na Galapágách se velice často odehrává v deep blue, žádné mírumilovné prohlížení stěn a milovníci muck potápění si zde na své taky zrovna moc nepřijdou. Potápění na Galapágách je až několikanásobně dražší, než ve výše zmíněných lokalitách (snad s výjimkou pacifického Mexika, konkrétně Cortézova moře). Viditelnost na Galapágách bývá i v nejlepších dnech horší, než viditelnost v nejhorších dnech v Karibiku či Jihovýchodní Ázii. Ovšem když se ponor na Galapágách vydaří, pravděpodobně nemá konkurenci.
Po potápění odjíždíme na Punta Pitt. Mokré přistání je jako obvykle doprovázeno spoustou lachtanů, ovšem na Puntu Pitt se jezdí zejména kvůli ptactvu a výhledům. Stezka měří jen 1400m, ale díky spoustě zastávek a převýšení je to zábava na 3 hodiny. Na útesech Punta Pitt je spousta hnízd všemožných terejů, racků i fregatek. Spektakulární je ovšem zejména pohled z útesů na oceán, kde se každých pár desítek sekund vymrští do vzduchu ohromná manta, aby se dopadem o vodní hladinu zbavila parazitů. Majitelé dalekohledů, což je na Galapágách převelice užitečné vybavení, se kochají i pohledem na velryby, delfíny či tereje rozstřelující hladinu po střemhlavých náletech.
„No není na tom zasraném světě krásně?“ volám z útesů a jsem spokojený, ba i šťastný.
Paruka v podobě ještěrky. Vynalézavost mořských leguánů jest obdivuhodná.
20.11. 2022 neděle
Okolí městečka nabízí až překvapivě mnoho zábavy, rozhodně na několik dnů. Není třeba si objednávat žádné zájezdy, zajišťovat průvodce a platit velké peníze. Stačí si vzít plavky, trubičku, ploutve a milé, neakční a příjemné zábavy je až nad hlavu.
Jihozápadně od města se lze po půlhodině chůze dostat k pláži La Loberia, kde lachtani nekompromisně obsazují nejlepší místa, okupují dřevěné převlékárny a nemilosrdně se přesouvají skrze válející se návštěvníky. Ti, pokud neholdují šnorchlování se želvami či mladými lachtany, mohou se válet na slunci. Případně pokračovat po stezce, která vede na útesy, vine se mezi skalami a je rejdištěm spousty opravdu pěkně rostlých suchozemských leguánů. Na druhou stranu se lze z městečka dostat k vyhlídce Cerro de las Tijeretas, pod kterou jest náramné šnorchlování se želvami, rejnoky a v tomto čase i s mladými lachtany. Dále po pobřeží se dá dostat k dalším plážím, kde je o místo nutno zabojovat s vyhřívajícími se lachtany, prskajícími vodními leguány a při západu slunce se lze kochat pohledem na Kicker Rock, tyčící se u obzoru. Samozřejmě je zvířat všude spousta, nad hlavami spousta ptactva a není ani třeba vycházet z města, aby se člověk mohl kochat zíráním na lachtany či třeba až groteskně barevné kraby světlonohé.
Zvracející pelikán. Možná se ovšem pletu a pelikán nezvrací, nýbrž si opakuje vyjmenovaná slova.
Puerto Baquerizo Moreno je kupodivu i dobré místo, pokud chce někdo holdovat pivu. V malém městečku je hned několik domácích pivovarů, které vaří překvapivě dobrá piva. Český turista bude nejspíše zklamán – Česko nebo české pivo zde samozřejmě nikdo nezná. Piva zde na rozdíl od českých patoků nestojí pět peněz a na rozdíl od běžných českých piv se dají pít i kvůli (a díky) zajímavé a dobré chuti, ne jako u kmene Čechů, kde chlemtání piva slouží zejména k roztahování břišní krajiny a podpoře krkání.
21.11. 2022 pondělí
Zatímco ještě před pár desítkami let byla jediná možnost, jak se dostat na Galapágy, mořská cesta, nyní jsou zde hned dvě „velká“ letiště. Kromě toho na ostrově Baltra u Santa Cruz i letiště na San Cristóbal. Letiště je malé, čisté, jednoduše příjemné. Další výhodou je, že na letiště není nutno se složitě přepravovat veřejnou dopravou (zejména proto, že taková možnost zde ani neexistuje) nebo si objednávat vozidlo taxislužby. Krátkou vycházkou se dá na letiště dojít i s batohem na zádech a lze si tak ještě před odletem vychutnat vůni oceánu, silné galapážské slunce a nechat se pokálet některým z mnoha zdejších ptáků.
Galapágy jsou bezpochyby čarokrásné. Zatím.
Od Galapág jsem čekal poměrně hodně, ovšem užil jsem si je ještě daleko víc. Blahem si vrním, pochrochtávám a usmívám se jak šťastně retardovaný jedinec. Výlet nenáročný na logistiku, fyzičku a kupodivu ani finančně nikterak ruinující. Výlet plný barev, bezprostřednosti a na rozdíl od očekávání prostý pocitu exkluzivity pro finančně či jinak privilegované. Máchat si nohy vedle galapážských žraloků, nechat se okusovat lachtany, pod vodou bublat na tučňáky a mořské leguány, válet se na plážích, dělat grimasy na hnízdící tereje a nechat na sebe kálet fregatky. Úchvatné, okouzlující, vnadné i spanilé, divukrásné i čarokrásné.
Odlétám na pevninu, do největšího ekvádorského města Guyaquil. Ubytoval jsem se ve strašné díře. Celou noc se z koupelny na chodbě ozývalo kovové cinkání, jak se potkani snažili zvednout kovovou mřížku do kanalizace.
Kicker Rock, tetelení vzduchu a galapážské ptactvo.
Večer na San Cristóbal.
22.11. 2022 úterý
„Ó, město zlé pověsti a prsatých ženštin, otevři mi svou náruč, bych seznal, co je na zlé pověsti pravdy a zda-li jsou tvé ženštiny vskutku tak prsaté, jak se povídá,“ pravil jsem do rozzářeného dne a vydal se z příšerné čtvrti, kde jsem se ubytoval, do centra všeho dění, na nábřeží Malecón 2000.
Guayaquil není hlavním městem Ekvádoru, je však městem největším. Zatímco hlavní město Quito se pyšní svými kostely, kulturou a na Guayaquil vrhá pohrdavé pohledy, Guayaquil se za svou lidovost, špínu, pot, chlupatá podpaží a páchnoucí zákoutí nějak zvlášť nestydí. Rozhodně se nedá říci, že by byl Guayaquil jakousi novou aglomerací bez zajímavých dějin. Jak už to u latinoamerických měst bývá, jejich historie jest plná temperamentu, planoucích ohňů, planoucích vášní a pestrobarevných vlajek těch, kdo zrovna v rabování města uspěl. Španělský dobyvatel Francisco de Orellana založil město 25. července 1538. Do té doby zde byla jen vesnice, kde největší zábavou bylo pojídání kukuřičných placek a zírání oplzlých pánů pod rákosové sukýnky místním ženštinám.
Později po ulicích města chodili například Ernest Hemingway či Che Guevara, Simon Bolivar a San Martin zde spřádali své ujeté plány a dnes se městem prohání gangy zlodějů, prodejců a pašeráků drog a město je zastávkou výletníků směřujících na tak obyčejné a přitom tak čarokrásné Galapágy.
Nemaje mnoho času, pobíhám městem sem a tam. Ve 20. letech 20. století přijeli do Guayaquilu sochaři z Itálie, aby, mimo jiné, vyšperkovali svými dovednostmi zdejší hřbitov Cementerio General de Guayaquil, považovaného za jeden z nejkrásnějších hřbitovů v Jižní Americe. Pobíhám mezi hroby a hrobkami, cpu se krevetami z kornoutu a užívám si, že mne nikdo neotravuje. Kromě hřbitova opakovaně navštěvuji Malecón 2000. Moderní promenáda u řeky Guayas je necelé tři kilometry dlouhá a plná restaurací, barů a obchodů. Je zde i kino IMAX uprostřed rybníků, vodních fontán, soch a hřišť. Mimo jiné je zde i La Perla, nejvyšší ruské kolo Jižní Ameriky. Levných jídelen a restaurací specializujících se mimo jiné na mořské plody je zde nemálo. Ano, jedno z mých indiánských jmen je Postrach moří, co se nebojí chobotnic, krevet, krabů, humrů, ryb ni paryb. Abych všem ukázal, že jest to jméno zasloužené, důsledně a důkladně jsem plenil všechny restaurace v dohledu, mával na kuchaře jídelním lístkem a nadšeně hulákal: „Od první až po poslední položku!“
Ceviche se spoustou koriandru a citronové šťávy, mé oblíbené encocado de pescado, vařené z kokosu a mořských plodů podávané s rýží, patacónem, rajčaty, avokádem a citronem. A ano, samozřejmě encebollado, rybí polévka s křídlatkou, jukou, koriandrem a spoustou červené cibule.
Ještě jsem stihl vylézt na kopec Santa Ana Hill, kde jest modrobílý maják zvaný jednoduše El Faro. Maják postavený v roce 1841 u výjezdu z Guayaquilského zálivu plnil zásadní roli při příjezdu lodí, dnes funguje téměř výhradně jako turistická atrakce.
Večer odlétám do Evropy a přes Madrid do Dublinu.
Cementerio General de Guayaquil
23.11. 2022 středa – 1.12. 2022 čtvrtek
Zpět v Irsku, po přepěkném výletu na Galapágy realita nočních směn a kolegů, z nichž nemálo atakuje hranici imbecility.
Vracím se z jedné noční směny a nadšení z dalšího zářezu na seznam zbytečně tráveného času jsem jako obvykle dal najevo otevřením dveří mohutným kopnutím.
„Kurwa, prawie dostałem zawału serca!“
„E?“ vyjádřil jsem intelektuálně překvapení, jelikož jsem rozkopnutými dveřmi srazil jakéhosi cizího člověka.
Už jsem si zvykl, že v Irsku přespávám v podmínkách připomínající mi staré vysokoškolské koleje na pražském Jarově před desítkami let. Znalci vědí, že jeskyně lovů mamutů skýtaly zajisté lepší hygienické podmínky a čerstvější vzduch. Díky situaci s bydlením, která jest v Irsku neveselá (a nebo převelice veselá, pro nezúčastněné), setkávám se v domě stále častěji s lidmi, které jsem nikdy neviděl. A tak jsem dnes například zjistil, že už půl roku bydlím pod stejnou střechou s jakýmsi pánem, kterého si do domu, pokoje a postele dotáhla spolubydlící N.
„Milá N., aspoň bys mi mohla oznámit, že v domě bydlí další osoba,“ kárám poněkud jednodušší ženštinu.
„Więc to jest W.! Nie pije alkoholu, chodzi do kościoła i pierwszy raz w życiu miał ze mną seks analny!“ odvětila N., z police vzala láhev whiskey a odkráčela do svého pokoje.
Podívali jsem se po sobě s chorvatským spolubydlícím Ivanem, ruským spolubydlícím Markem, pokrčili rameny a protočili oči.
Součástí mé tupé práce jsou nejrůznější zkoušky a testy. Například musím ukázat na obrázek a důležitě pravit: „Letadlo!“