1.12. 2018 sobota
Jaký to rozdíl proti minibusům alias chapas, tvořícím naprostou většinu veřejné dopravy v Mozambiku – Ve čtyři hodiny ráno vyjíždím skutečným autobusem. Nejen to. Mám opravdu celou sedačku jen pro sebe. Posádku autobusu tvoří pan řidič a pan ředitel autobusu a zeměkoule. Pan ředitel autobusu a zeměkoule je obludně obézní pán s růžovou kabelkou. V růžové kabelce má všechny možné dokumenty. Vyrážíme po páteři mozambické silniční dopravy, zdejší legendě, silnici EN1, vedenou občas jako E1 a občas jako N1. Tato silnice vede z Maputa až na dálný sever k tanzanským hranicím.
Pán ředitel autobusu a zeměkoule má za úkol zajistit bezproblémový průjezd vozidla skrze nespočetné policejní a vojenské kontroly, skrze mýtné brány, pan ředitel rozdává úsměvy policistům a vojákům, sem tam utrousí nějakou tu bankovku a sem tam dobré slovo. Pan ředitel řeší drobné spory mezi cestujícími, pan ředitel plánuje přestávky, pan ředitel je zkrátka vládcem nad těly i dušemi cestujících.
Silnice EN1 z Quelimane postrádá to, co běžný výletník od silnice očekává – silnici. Nejdůležitější mozambická komunikace postrádá nejen asfalt, ale i vozovku jako takovou. Dá se říci, že z Quelimane až do odbočky na Beiru, druhé největší mosambické město, je silnice tvořena gigantickými krátery připomínajícími pasti na mamuty. Gigantické krátery jsou doplněny menšími krátery a nejrůznější sestavou děr plných bláta a vody, jelikož období dešťů již začalo. Pan řidič předvádí místo řízení cirkusové číslo, kdy s neutuchající energií ručkuje po celém obvodu volantu, naskakuje na sedačce, troubí na domorodce, kozy a protijedoucí kamiony, zkrátka se snaží přežít. Průměrná rychlost za prvních 12 hodin jízdy činí 16km/hod.
Jakmile se ovšem dostáváme za odbočku na Beiru, objevuje se silnice. Asfalt natažený na placaté krajině, minimum zatáček. V tu chvíli pan řidič zřejmě omdlel a spadl na plynový pedál. Autobus se řítí zběsile skrze vesnice, kamsi k obzoru. Průměrná rychlost vyletěla na 138km/hod a takto se řítíme dlouhé hodiny. Nevím o žádném jinam místě na světě, kde by něco podobného bylo možné. Zastavujeme jen kvůli policejním kontrolám a ve chvílích, kdy si pan ředitel autobusu chce koupit pytel banánů, pytel rýže, tři kozy a další nezbytnosti. Pan ředitel ví, ve které vesnici je třeba co nakoupit, což s povděkem kvitují i ostatní cestující. Postupem času se tak v chodbičce, pod sedadly i pod nohami cestujících vrší pytle, koše a igelitové tašky se vším možným. Převládá mango, banány, kokosové ořechy a mezi tím vším se kroutí kozy se svázánýma nohama a slepice spoutané do svazků po dvou, třech a více kusech.
Po 16 hodinách jízdy, již za hluboké tmy, zastavujeme na noc. Vnitřek autobusu se změnil na masu lidských a zvířecích těl ležících na pytlích s ovocem a jiným jídlem. Každý se snaží najít své místo. Ozývá se první chrápání, první mluvení ze snů, do toho chrochtají prasata, mečí a bečí kozy a ovce, drůbež kdáká a občas vztekle zakokrhá kohout. Jelikož nechci trávit noc v podobném propletenci, rozhodl jsem se spát venku. Komárům navzdory. Za dolar jsem si na noc zapůjčil rákosovou rohož a spokojeně se natáhl vedle autobusu. Již po necelé hodině jsem se ovšem přesunul pod autobus, jelikož kolem mne a občas v až nepříjemné blízkosti počali ostatní cestující močit a kálet.
Veřejná doprava v Mozambiku. Jak demonstruje ženština na snímku, nejlepší metodou přežití jest zírání do blba a vypnutí veškerých životních funkcí kromě onoho zírání.
2.12. 2018 neděle
Vyjíždíme v půl páté ráno, se svítáním. Čím více se blížíme na jih, tím je silnice lepší, ovšem znatelně roste i provoz. Zatímco na severu jsme potkali maximálně jedno vozidlo za hodinu, většinou kamiony sunoucí se zdánlivě odnikud nikam, zde se objevují vozidla všeho druhu, osobní automobily nevyjímaje. Po devíti hodinách jízdy vystupuji ve městě Maxixe, nedaleko mola. Lezu na loď a za dvacet minut vystupuji v Inhambane, jednom z nejpříjemnějších – z pohledu výletníka – mozambických měst. Následuje hodinový přejezd do Tofu, vesnice u Indického oceánu a pravděpodobně nejturističtějšího města celé země. Je neděle odpoledne, pročež se pláž změnila v jednu velkou párty scénu. Stovky náctiletých z Maxixe, Inhambane i Maputa korzují po pláži, pivo teče proudem, každá chatrč ve vsi prodává jídlo, občerstvení a plážové propriety jako jsou ručníky a plavky. Desítky přiopilých bílých ženštin se mačkají na místní beach boys. Tito náctiletí mladíci sice nikdy neviděli posilovnu a zdravá výživa je pro ně stejný pojem jako mozková chirurgie nebo kvantová fyzika, ovšem všichni bez výjimky disponují vyrýsovanými břišními svaly a těly jako z fitness magazínů. Což samozřejmě bílé návštěvnice oceňují zejména v noci.
Ubytoval jsem se na kraji vsi v chatrči s moskytierou i ventilátorem. Indický oceán mám dvacet metrů od dveří. Na závěr výletu se nořím do chlácholivých vln luxusu.
Pláže mozambické. Tofo.
3.12. 2018 pondělí
Vypral jsem si trenýrky a po zbytek dne se cpal mangem, naléval pivem a rumem a večer snědl dvě langusty. Po hektickém víkendu je Tofo klasickou vesnicí, kde pár ženštin prodává ovoce a zeleninu, z chatrčí se line vůně pečeného kuřete a ve stínu domorodkyně na ulepených roštech grilují všemožné mořské plody i kozí vnitřnosti.
Nejživěji je tak na pláži, odkud vyjíždí každou chvíli čluny s potápěči kamsi. K obzoru. V malé mozambické vesnici je nejméně pět potápěčských center, k tomu půjčovny surfů, kite surfů a vůbec všeho, co souvisí s vodními radovánkami. Zdejší oceán se tak hodí nejen k polykání mořské vody, ale i k jiným aktivitám, pročež mohu směle tvrdit, že Tofo je místo s nejvyšší hustotou turistických lákadel v celém Mozambiku.
„Jestli mi ještě jednou v osmi jazycích nabídneš ten pitomý náramek a za naprosto jedinečnou cenu, tak tě zahrabu až po krk do písku a do obličeje ti budu házet zdechlé ryby!“ zařval jsem na vůdce skupiny šklebáků. Místní omladina nemá celé dny na práci nic jiného, než každých pět minut nabízet nejrůznější zbytečnosti s odůvodněním, že koupí náramku či přívěsku na klíče zachráním celou jejich rodinu od smrti hladem.
„Nechcete kokos? Kokos není náramek, kupte si kokos! Zachraňte mou rodinu od smrti hladem!“
„Ty hade!“ ztrácím nervy, „Kokos nechci, ale koupím od tebe těžkou a ostrou motyku bych rozetnul tvou hlavu až ke krku!“
Šklebáci kromě prodeje cetek turistům holdují i hrátkám v oceánu. Například
surfují či hází do vln pivní lahve, které na plážích zanechali turisté.
4.12. 2018 úterý
Vesnice Tofo je mimo jiné místem, kam jezdí návštěvníci, aby spatřili chloubu oceánů, největšího ze žraloků, žraloka velrybího. Díky vodám bohatým na plankton jsou zdejší vody žraloky vyhledávané a tak není divu, že se den co den vydávají na otevřené moře skupinky občanů toužících tuto majestátní parybu zahlédnout a nejen to – s parybou si i zaplavat.
Velrybí žraloky je sice možno spatřit všude možně po světě, včetně naprosto tragické a pobliózní turistické atrakce na Filipínách (žraloci jsou tam krmeni a zvyklí na turisty jim tak nevadí spousty plavců z Evropy a Ameriky a bambiliony neplavců z Číny, kteří je tahají za ploutve, prsty je dloubají do očí a nutí je roztáhnout hubu k úsměvu kvůli selfíčku), nicméně u Tofa je šance na spatření zvířat poměrně vysoká.
Pročež jsem nelenil, času nemarnil a nerýpal se prstem v nose, nýbrž jsem si vzal podvodní brýle, trubičku na dýchání, zaplatil si místo na člunu a vydal se štěstí a žralokům vstříci.
Jak jsem tlustý a nešikovný, takové mám neustále štěstí (jsem hodně tlustý a hodně nešikovný, tudíž mám stále a ve všem štěstí přímo gigantické), pročež netrvalo ani deset minut a pan kapitán spatřil nad hladinou charakteristikou ploutev. Následně jsem zcela neesteticky spadl do vody a mezi snahou dostat vodu z očí a z nosu jsem způsobně pravil: „Dobrý den, pane žralok!“
Následovalo čtyřicet minut plavání se sedmimetrovým žralokem, kdy mě živočich bohorovně ignoroval, občas se o mě otřel bokem a několikrát mě odsunul ocasní ploutví.
Po zbytek dne ležím v písku na pláži, zasněně hledím do blba a intelektuálně pravím:“Jééé!“
Plavání s velrybím žralokem jest činnost náramná.
5.12. 2018 středa
Namlsán včerejší koupelí s velrybím žralokem jsem se dnes věnoval jen obyčejnému šnorchlování na útesech u vesnice Barra, zhruba 20 minut jízdy z Tofa.
Za odlivu jsou mělké vody nedaleko mangrovů plné života, zejména mikrofauny. Desítky mořských kotníků, hvězdice, nejrůznější krabí a podobná havěť. Zajímavé je zejména to, že se šnorchluje v hloubce mezi 30 a 50 cm, což jsem ještě jinde nezažil. Snad ani nemusím dodávat, že v takto mělké vodě jsem pravidelně drhnul břichem o dno a zanechával tak za sebou nehezkou brázdu plnou rozdrcených škeblí a pomačkaných ryb.
Poté již následovalo klasické šnorchlování za útesovým zlomem, kdy jsem provokoval nejrůznější murény tím, že jsem jim strkal prst až do jejich děr, což ryby nesly nelibě a občas se mě snažily kousnout do rukavice.
Večer jsem se jal experimentovat. Naloupal jsem misku krevet, nacpal je do manga a vše dlouho griloval. Lahůdku jsem si poté odnesl na pláž, ostentativně si vše cpal do chřtánu a na věčně hladové domorodé šklebáky dělal spokojené obličeje a zvuky jako: „Hmmmm, ňamy ňamy! To je ale dobrota!“
Šnorchlování v brakických vodách jest pestrobarevné a překvapivě nenudné. Na rozmazaném obrázku známý koníček z čeledi volnoostných. V popředí hvězdice z třídy ostnokožců.
6.12. 2018 čtvrtek
I když jsem měl v úmyslu zůstat v Africe ještě pár týdnů a vrátit se do práce až po vánočních zběsilostech, uvízlý v tenatech přílišného rozmazlování a mnoha a mnoha hodinách mozambické veřejné dopravy od jiných pěkných míst, rozhodl jsem se letět zpět do Evropy. Pročež jsem ve čtyři hodiny ráno odjel jediným přímým spojením z Tofa do Maputa s tím, že zítra najdu letadlo, kde bude nějaké volné místo a odletím si užít evropské každodenní nasranosti, kňourání a závistivého krkání z přebytku blahobytu.
Do Maputa jsme dojeli ve dvě odpoledne a až do šesti jsem utrácel zbylé peníze na maputském rybím trhu. Což je sice sám o sobě trh až neuvěřitelně sterilní a nudný, ale je možnost si zde zakoupit cokoli z plodů moře a v některé z desítek přilehlých restaurací si nechat nákup připravit.
Koupil jsem si červenou rybu, kilo krevet a dvoukilovou chobotnici.
A ne, samozřejmě, že jsem se s nikým nepodělil. Hehehe.
Sběrač škeblí, práce to nelehká.
7.12. 2018 pátek
Bloumám Maputem a jaksi městu nemůžu přijít na chuť. Velice často město připomíná vybydlené ruiny paneláků a chodníků tvořených rozpadlou dlažbou a nejrůznějšími dírami, po třídách V. I. Lenina či Mao Ce Tunga se prohánějí poměrně nové Land Rovery, Land Cruisery či nová SUV od BMW. Motocyklů je ve městě pomálu, o to více praští do očí místní mladíci prohánějící se bez helem, ovšem v pantoflích a tričkách po poloprázdných ulicích na nových BMW 1250, letošních Africách Twin či cestovních endurech od Triumphu. Neuvěřitelně narvané chapy tvoří městskou dopravu společně z relativně čistými a novými autobusy, za které by se nemuselo stydět žádné evropské město. Maputo je zkrátka jaksi sterilní, ani africké, ani evropské. Nuda. Z hlediska návštěvníků jde o místo s takovým minimem zábavy (proslulé maputské bary a diskotéky nepočítám), že i po pár hodinách v Maputu se výletník nudí a je nucen odjet co nejdále za město. Pokud nechce trávit dlouhé hodiny a dny dloubáním se v nose, škrábáním se za uchem nebo nafukováním ropuch brčkem.
Odpoledne jsem odjel tuk-tukem na letiště a prvním letem odletěl do Johannesburgu a pokračoval do Istanbulu.
Dhow u Ilha du Mosambique.
8.12. 2018 sobota
Z Mozambiku jsem přiletěl do Česka. Po krátké zastávce v Istanbulu, kde jsem si jako obvykle mumlal slova staršího pána o tom, že dřív zde bývalo vše lepší a hezčí, Turci měli rozum a nevolili si za prezidenta pitomce.
Nu a v Česku….tekoucí voda! Krabice plné čínských polévek! Pohodlný gauč a ze záchodové mísy nelezou krysy! Voda hučí, bory šumí, duše útlé v těle čilém. Ó jaké to pohodlí. Opět a tentokrát definitivně jsem se ujistil, že jezdit do Afriky je nesmírná hloupost a opět a tentokrát definitivně jsem se rozhodl, že do Afriky již nikdy nepojedu. Vůbec nechápu, proč by měl vlastně výletník do Afriky jezdit. Sloni jsou i v Ázii, případně v ZOO, kalašnikovy je možno spatřit v muzeu v Evropě, případně v krásných horách Afghánistánu. A místo malárie si může člověk obstarat například něco z tradiční české kuchyně – také mu bude zle a poblije se.
Afrika je romantická pouze v případ, že máte bambilion peněz, které rozhazujete
na všechny strany. V tom případě uvidíte rozzářené tváře a zářivě bílé úsměvy.
Domorodci se ovšem nebudou smát na vás, nýbrž na ony bambiliony.
9.12. 2018 neděle
Tak toto se mi tedy opravdu nepovedlo. Jak známo, nemám rád plýtvání. Například obaly po čínských polévkách ještě vymývám horkou vodou, by omylem nedošlo k tragédii a nevyhodil jsem lahodné drobečky. Nu a jelikož jsem dnes v polici objevil další pytel marihuany, rozhodl jsem se jej využít dříve, než-li jej objeví myši a já budu běhat po bytě a lovit hlodavce nahlas se smějící, tančící čardáš a krkající konopné výpary.
Jelikož mám v pytli dobrý kilogram trávy, usoudil jsem, že zajisté bude moudřejší užít jiné, invenční metody jejího užití, nežli vše spotřebovávat po titěrných jointech. I vytáhl jsem velkou vodní dýmku.
Jak já jsem jen hloupý! Do vodní dýmky se vejde konopí podstatně více nežli do cigaretového papírku.
Kolem desáté hodiny večerní si připadám jak obrovský hlodavec, nahlas se směji, tančím čardáš a krkám konopné výpary. Kolem třetí hodiny ráno jsem za pubertálního chechtání dospěl k názoru, že jsem dosáhl bodu nesmírného osvícení a schopnosti vstřebat všechny informace světa. Ve čtyři ráno jsem usnul zasypán knihami, ze kterých jsem se snažil všechny informace světa načerpat.
10.12. 2018 pondělí
Probouzím se v poledne na hromadě knih a objímám vodní dýmku. Mezi mými sádelnatými prsy leží žmolky spálené marihuany. Zjišťuji, že z nějakého důvodu mám na tváři otlačenou hranu knihy Dějiny antropologie, na žebrech otisklou encyklopedii Zvíře a vedle leží poslintaný výtisk knihy 501 slavností a karnevalů celého světa.
Taktéž se obávám, že jsem zřejmě v dobrém rozmaru nějakou tu trávu i snědl, jelikož mi při čtvrtém zvracení mezi zuby uvízl kus rostlinky.
11.12. 2018 úterý
„Pane Suttree, my se důvodně domníváme, že jste se za zákazu vycházení vyhlášeného v souladu se zákonem a navíc v rozporu s chováním jaké přináleží osobě Vašeho postavení odebíral na všelijaká ničemná místa v McAinliho hrabství a následně jste tam promarnil hned několik let ve společnosti zlodějů, ztroskotanců, bídáků, vyvrhelů, sráčů, chámů, keťasů, tupců, vrahounů, gamblerů, kuplířek, kurevnic, kurtizán, raubířů, ochmelků, spiťarů, ožralů a arciožralů, buranů, smilníků, odpadlíků, zběhů, kurevníků a jiných rozmanitých a zlotřilých zhýralců.“
„Já byl opilej!“ vykřikl Suttree, přepadlý vidinou archetypálního patriarchy, jenžto obrovitánskými klíči odemyká brány Hádu.
Ač je to vzhledem k chřadnoucímu intelektu s podivem, stále čas od času holduji knížkám, ve kterých se nenacházejí jen obrázky, ale i text. Dnes se mi konečně podařilo dočíst knihu Suttree. Ačkoli si rozhodně nemyslím, že jde o autorův opus magnum a Krvavý poledník i Cesta mi způsobily mnohem více potěšení, pan McCarthy se i tentokrát vyřádil. 
Jako obvykle řádil ve formě strohé košatosti, popisech špinavé laskavosti a s nadhledem popisované upatlanosti a upachtěnosti postaviček na hony vzdálených ladným dámám a rytířům na bílých koních. Snad jen jedním se Suttree liší od ostatních knih pana McCarthyho – pasáží, kdy čtenář může hýkat nadšením a s hlučným chechotem se plácati do stehen je v knize přehršel.
Z luk u řeky se z křoví vynořil obrovský vyzáblý chrt a očmuchával místo, kde Suttree postával. Tam někde v tom šerém luhu řeky jest onen lovec. I v metličkách čiroku spatřil jsem je ve snu. Žíznivé a zdivočelé. Zraky zešílevší hladem po duších tohoto světa. Prchněte jim.
Knihami pana Mc Carthyho se kochám pravidelně a opakovaně jako žádnými jinými. Navzdory faktu, že se z pana spisovatele stala popová hvězda
12.12. 2018 středa
Jest zhruba polovina prosince, ovšem chaos je v plném proudu. Z každého reproduktoru kvílí dětské sbory a prodavači balicích papírů mají žně. Naprosto imbecilní svátky zvané Vánoce jsou v některých zaostalých částech evropských zemích slaveny každý rok! V praxi touto pitomou tradicí trpím na několika frontách. Například na válečné frontě zvukové. Ke slavení totiž patří to, že v podstatě celý prosinec a někdy již v listopadu zní ze všech rádií infantilní popěvky, které se navíc rok co rok opakují. Opakují se navíc nejen několikrát denně, ba i několikrát za hodinu. Další válečná fronta jest mezi mými kolegy a mnou, jelikož kolegové jsou škodolibí dobytkové a stále dokola halekají cosi o veselých a šťastných Vánocích. Neposlední válečná fronta spočívá ve frontách. Vánoce jsou totiž převážně o frontách. Oslava narození té malé svině, která později vyrostla ve velkou svini, je totiž připomínána davovou hysterií a davovými nákupy všeho možného. Ve dnech, kdy šílenství kulminuje, vylézají lidští jedincové ze všech možných děr a formují fronty.
Pročež je nemožné nakoupit si čínské polévky bez postávání ve frontách. Také fernet je často vyprodaný a lidé tak stojí ve frontách jen tak pro zábavu a fronty se vyskytují i na všech nádražích a letištích – lidé totiž cestují hlavně proto, aby mohli stát ve frontách a šířit tím vánoční atmosféru (to jest stres, paniku a hysterii) i v širém okolí.
Já bych je hnal, Vánoce. Svobodu všem kaprům, jedlím, smrkům i vánočním baňkám!
13.12. 2018 čtvrtek – 4.1. 2019 pátek
Zpět do práce. Předvánoční doba zejména díky nadcházejímu Brexitu a zejména nejasnostem kolem něj ani zdaleka není tak hektická jako v letech minulých. Pročež mám čas na spousty čínských polévek a a nekončící disputace s kolegy, disputace týkající se Vánoc.
Jednou z nejhloupějších vánočních tradic je vnucování dárků lidem v okolí. Ani můj zaměstnavatel není výjimkou. Jako speciální odměnu za celoroční práci tak každý dostane balení alkoholu, většinou plechovky piva. Výjimkou byl loňský rok, kdy jsme kromě plechovek piva dostali i prošlou oschlou pizzu – jednu pizzu na šest lidí, abych byl přesný.