23.11. 2022 středa – 1.12. 2022 čtvrtek
Zpět v Irsku, po přepěkném výletu na Galapágy realita nočních směn a kolegů, z nichž nemálo atakuje hranici imbecility.
Vracím se z jedné noční směny a nadšení z dalšího zářezu na seznam zbytečně tráveného času jsem jako obvykle dal najevo otevřením dveří mohutným kopnutím.
„Kurwa, prawie dostałem zawału serca!“
„E?“ vyjádřil jsem intelektuálně překvapení, jelikož jsem rozkopnutými dveřmi srazil jakéhosi cizího člověka.
Už jsem si zvykl, že v Irsku přespávám v podmínkách připomínající mi staré vysokoškolské koleje na pražském Jarově před desítkami let. Znalci vědí, že jeskyně lovů mamutů skýtaly zajisté lepší hygienické podmínky a čerstvější vzduch. Díky situaci s bydlením, která jest v Irsku neveselá (a nebo převelice veselá, pro nezúčastněné), setkávám se v domě stále častěji s lidmi, které jsem nikdy neviděl. A tak jsem dnes například zjistil, že už půl roku bydlím pod stejnou střechou s jakýmsi pánem, kterého si do domu, pokoje a postele dotáhla spolubydlící N.
„Milá N., aspoň bys mi mohla oznámit, že v domě bydlí další osoba,“ kárám poněkud jednodušší ženštinu.
„Więc to jest W.! Nie pije alkoholu, chodzi do kościoła i pierwszy raz w życiu miał ze mną seks analny!“ odvětila N., z police vzala láhev whiskey a odkráčela do svého pokoje.
Podívali jsem se po sobě s chorvatským spolubydlícím Ivanem, ruským spolubydlícím Markem, pokrčili rameny a protočili oči.
Součástí mé tupé práce jsou nejrůznější zkoušky a testy. Například musím ukázat na obrázek a důležitě pravit: „Letadlo!“
2.12. 2022 pátek – 7.12. 2022 středa
Přiletěl jsem do Česka a pílil za sestrou N., jejím podivuhodným manželem panem Oldřichem a nezvedeným šklebákem s neobvyklým jménem, zhruba desetiletým Ježíškem. Načasování své návštěvy jsem nemohl vymyslet lépe. Vždy ke konci kalendářního roku probíhá v českých zemích lidová taškařice. Krajinou bloumají skupiny občanů pod vlivem alkoholu v přestrojení ze Mikuláše, čerty a anděly. Potácí se od domu k domu, chrlí naučené poučky a za odměnu dostávají povětšinou alkohol. Díky této podivuhodné tradici a díky i kvůli značně se měnícímu poměru krve a alkoholu v organismu tak zejména po setmění Mikulášové, čerti i andělé mají problémy nepozvracet si navzájem berlu, rohy a křídla.
Kostel svatého Jakuba apoštola v Cítolibech viděl zajisté za svou existenci spoustu zajímavých událostí.
Střet opilého krkajícího Mikuláše s recitujícím Ježíškem se k těmto událostem může směle zařadit.
K sestře dorazila zmíněná trojice vskutku pozdě večer.
„E….e….já jsem Mikuláš! Kdopak…. krk….škyt….kdopak nám tu bydlí?“ vykoktal společně se silným alkoholovým odérem a neustávajícím krkáním pan Mikuláš.
Načež se sestřin šklebák způsobně lehce uklonil a pravil: „Já jsem Ježíšek!“
Pan Mikuláš, pan čert i klátící se anděl zamrkali a na chvíli se přestali potácet.
„Uhm…. škyt….krk….pěkné jméno. Jestlipak jsi…škyt…krk…. Ježíšku, byl celý rok hodný?“ otázal se neprozřetelně pan Mikuláš. Následně se verbálně projevil i pan čert, vyloudil zvuky: „Hudry hudry bu bu bu!“ a já kromě alkoholu ucítil ve vzduchu i žaludeční šťávy.
„Zajisté! Já jsem hodný pořád!“ bez zaváhání zalhal Ježíšek, čemuž jsem se počal chechtat a sestra tiše polknula.
„Je-li to tak, Ježíšku…. škyt….krk…něco pro tebe máme! Ale musíš nám říct nějakou básničku!“ z těžkým jazykem prohlásil pan Mikuláš, zatímco jsem sledoval pana čerta, jestli se pozvrací už teď a nebo se obsahem žaludku pochlubí až vyjde zpět do ulic předvánočně naladěné vesnice.
„Umím básničku, umím! Naučil mě to strýček!“ zákeřně zajásal Ježíšek a s rádoby nevinným dětským pohledem ukázal na mě. Vytřeštil jsem oči, zatímco má sestra N. počala po kapsách hledat revolver. Nestihla to.
„Nalákal jsem slečnu Petru na sedmnáct centimetrů. Nyní musím z Petry slézt a jít hledat zbylých šest!“ pěkně zřetelně recitoval Ježíšek a pochlubil se tak říkankou pana Plíhala, kterou jsem ho kdysi naučil.
Pan Mikuláš vyvalil oči, pan čert ztopořil rohy a pan Anděl se přestal drbat na křídle.
„No ty vole, brácha!“ otočila se na mne sestra N. a z pohledu jsem usoudil, že není příliš nadšena z toho, že jsem jejímu synkovi věnoval několik chvilek poezie.
Nenápadně jsem počal couvat ze scény.
„A umím ještě jednu! Taky od strýčka!“ vystupňoval Ježíšek sváteční atmosféru.
„Uf! Já snad….škyt….krk….no nevím…“ rozhovořil se pan Mikuláš.
„Hudry hudry bu bu bu!“ opile pronesl pan čert, čímž situaci rozhodně nikterak nevylepšil.
„Šel jsem kolem knihovny – ležely tam tři hovny!“ triumfoval Ježíšek.
Prchám se zabarikádovat do skladu potravin, jelikož nevím, jak dlouho tam budu muset vydržet.
Sestra N. kvačí do kuchyně, kde má uskladněny nože.
8.12. 2022 čtvrtek – 15.12. 2022 čtvrtek
Naházel jsem na Chochoviny obrázky z krátkého výletu do Maroka, konkrétně měst Agadir a Marrákeš. Zatímco Agadir byla hrůza hrůzoucí, destinace vhodná pro smyslově paralyzované, Marrákeš jsem si užil více, než jsem čekal. Navzdory tomu, že byl ve městě bambilion turistů a strašlivě jsem se přežral vařenými šneky.
Víceméně neplánovaný výlet mi připomněl, že Maroko jest zemí, kterou bych si někdy chtěl projet křížem krážem, užít si pouště, kopců, spadnout z velblouda a šlápnout na hada. Zkrátka výlet jak za starých časů.
Prodavač vody pílí do práce. Marrákeš, Maroko.
16.12. 2022 pátek – 21.12. 2022 středa
Podlehl jsem! Výmluvou i omluvou může býti to, že jsem podlehl naprosto nestandardnímu poprsí (pohledu na poprsí, abych to upřesnil) a břitkému jazyku (umět nadávat je umění) své bývalé spolužačky a udělal jsem si výlet do Českých Budějovic, kde dotyčná studuje kdovíco, jelikož studiu, výuce či profesorům (hehe) zasvětila celý život.
„Ukážu ti kouzlo českých Vánoc, aby jsi se pořád nedurdil!“ pravila.
„České Vánoce jsou o tradicích!“ pravila také.
„Kdo neholduje Vánocům, nepozná rozjásané pohledy, široké úsměvy a otevřená srdce!“ dodala ještě. Následně se nadechla, já při pohledu na její dekolt vydechl a vydal jsem se do reje předvánoční doby, do veselí, do tajů českých tradic.
Náměstí v Českých Budějovicích bylo naplněno bujnou hrudní výbavou mé ex-spolužačky a mnoha snědými mladíky volajícími: „Hej-more-gadžo!“
Tradiční české vánoční trhy sestávaly z Ruského kola, žabích stehýnek po mongolsku, maďarských langošů, irského punče a devastující nadílky ubíjejícího vřískání, zvaného vánoční písně.
Že prý široké úsměvy a otevřená srdce! Já debil!
22.12. 2022 čtvrtek – 29.12. 2022 čtvrtek
Řízená i neřízená, každopádně dobrovolná a vědomá. Taková jest devastace posledních mozkových buněk, které mi ještě zbyly. V zaměstnání jsem naprosto rezignoval na práci s moderní technikou, jakou jsou počítače a ořezávátka na tužky.
Dostal jsem nabídku přesunout se nastálo do tepla, pod střechu a mít k dispozici vlastní židli, jemný toaletní papír a pohled na ošklivou kolegyni R. Ovšem místo současného pracovního režimu „týden práce/týden volna“ bych musel pracovat od pondělí do pátku, nosit kravatu a zákazníkům říkat „zajisté, pane“. Pročež jsem odmítnul.
Ošlehaný větry kancelářských větráků odmítnul jsem štědrou ruku pana otrokáře a dobrovolně se přesunul na úplné dno dna. Od nynějška budu pracovat za méně peněz a jen v různých skladištích, překladištích, případně na větru a dešti na letištní ploše. Z okének letadel na mne budou ukazovat cestující a pronášet svým dětem moudra jako: „Když se nebudeš učit, skončíš jako ten tlustý ošklivý pán!“
Jsem nadán bezmezným nenadáním posouvati se na společenském i finančním žebříčku vzhůru. Méně sofistikovaně a méně poeticky je možno totéž popsat výstižným označením „naprostý pitomec“.
Dobře mi tak, hňupem jsem!
Podle všech zpráv lidstvo trpí chudobou. Neklamnou známkou je například to, že si posílá z jednoho konce světa na druhý vycpané slony. Letecky za bambilion peněz.
30.12. 2022 pátek – 4.1. 2023 středa
Přelom roku většinou trávím v Irsku a zvesela se věnuji práci. Leč časy se mění a práci nezvládám ani fyzicky, ani mentálně v takové kvantitě ani kvalitě jako kdysi. Přiletěl jsem tedy do Česka. Jsem již starší pán, pročež se ve chvílích volna místo do dívčích klínů či duší zralých dam nořím do vzpomínek a litrů alkoholu. Ač téměř naprostý abstinent, čas od času zavzpomínám na mládí, poslechnu si lahodný zvuk otevírané lahve a probouzím se až za několik dnů. V takovýchto případech je onen zvuk otevírané lahve to poslední, co si pamatuji.
Když jsem se pár dnů po Novém roce v novém roce opět potácel na vlak do Prahy, abych odletěl zpět do práce, spokojeně jsem si říkal, že se přeci jenom něco změnilo. Že i když se ožeru jak pivovarská doga, již nezvracím. Naneštěstí jsem o tyto iluze přišel zhruba sto metrů od domu, kdy jsem v namrzlé trávě viděl ve zvratkách hlemýždě. Hodně hlemýžďů. Pročež jsem si vzpomněl, že jsem jedl hlemýždě poslední tři dny, jelikož jsem jich nakoupil ve slevě dva a půl kilogramu.
Planá nad Lužnicí, u Turoveckého lesa.