1.10. 2015 čtvrtek
Do La Paz, správního, nikoli však hlavního, města Bolívie jsem dojel v devět hodin ráno. Ubytoval jsem se u autobusového nádraží, zakoupil sobě na sobotu jízdenku do peruánského Cuzca a poté se vrhl do ulic. Polovina města připomíná spíše tržiště. Barevné a živé v případě tržišť s potřebami denní potřeby. A poněkud sterilní v případě tržiště pro turisty kolem kostela Sv. Františka. Kdysi, relativně nedávno, se nad kostelem rozkládal i známý trh s přírodními léčivy, fetiši, afrodisiaky, obětinami a mezi tím vším se proplétali yatiris – léčitelé a vykladači budoucnosti. Dnes je Mercado de Hechiceria spíše jen vzpomínkou a obětí stále se rozšiřujících obchodů se suvenýry, převážně oblečením ze srsti lam. Zůstalo pár stánků a obchůdků (napočítal jsem jich 19), kde se stále prodávají sušené malé lamy a lamí embrya, sem tam kaktusy a nějaké kořínky, ale už i zbytek nabídky tvoří továrně balené směsi bylin, nejrůznějších povzbuzujících mastí a parfémů a vín.
Večer jsem si po pěti dnech dopřál sprchu. A poté snad hodinu pátral, kde bych si mohl dát něco jiného, než smažené jídlo. Bolivijská kuchyně není zrovna kdovíjak pestrá, co se přípravy týče. Pokud člověk neholduje sytým a chutným polévkám – caldo na bambilion způsobů – smaženému jídlu (v naprosté většině smažené kuře) se nevyhne.
Skončil jsem v mexické restauraci. Nic světoborného, ale kaktus se zmrzlinou jsem jedl poprvé.
Mercado de Hechiceria, trh s nejrůznějšími fetiši, populárními sušenými lamami a zejména bambilionem nejrůznějších povzbuzujících přípravků (pro pány i dámy) pro sexuální hrátky.
2.10. 2015 pátek
„Vážený seňore, tady nejste na pouti! Sleduji vás již dobré dvě hodiny, jak si jezdíte nahoru a zase dolů. Popravdě – není těžké vás sledovat, vaše kabinka je vždy níže, než ty ostatní,“ praví pán v uniformě a významně hledí na mé břicho.
Ten dobrý muž má pravdu. Od rána jezdím v nejpěknější formě městské hromadné dopravy, v kabinové lanovce. La Paz spustil provoz teprve v loňském roce, ovšem už za pár týdnů provozu se ukázalo, že toto hnusné bolivijské město získalo novou formu dopravy, turistickou atrakci a vykročilo z temnot. Doslova, jelikož se z temných a špinavých uliček plných dopravních zácp a smogu cestující přesunuli vysoko nad město.
Výhledy z lanovky jsou pěkné nejen směrem dolů na mumraj velkoměsta, ale i do okolí. La Paz lemovaný zasněženými horami na obzoru, které zejména při východu slunce pěkně svítí.
V současné době jsou v provozu tři linky lanovky, ovšem další jsou již ve výstavbě a jiné plánovány. Stanice jsou pojmenovány jak ve španělštině, tak v jazyce aymara, který v Bolívii rozhodně není na vymření. Ač je současný prezident Bolívie, světoznámý pošuk Evo Morales, známý jako odpůrce zlých imperialistů, lanovku postavila rakouská forma Doppel…. Linky nejsou označeny jmény nebo čísly, nýbrž barvami. Pročež jsem zvědavý, jaké barvy dostanou linky uvedené do provozu například za deset let, až dojdou základní barvy. Fialová s růžovými puntíky a zelenými pruhy bude jistě populární….
La Paz a jedna z forem městské dopravy – lanovky.
Pohled od El Alta.
Je zvláštní, že někteří turisté o La Pazu prohlašují, o jak pěkné město se jedná. Kromě několika kostelů a druhořadých muzeí lze ve městě jen nakupovat všemožné bylinky na potence, nechat se okrást, kupovat zoufale neinvenční jídlo, znovu se nechat okrást, vyjet lanovkou na kopec a tam se nechat okrást. Tudíž již okradený nemá na cestu lanovkou zpět, jde pěšky, pročež je přepaden a zmlácen, jelikož mu zloději již nemohou nic ukrást.
Nu dobrá, zas tak dramatická situace v současné době není, ale potkal jsem nemálo výletníků, kteří mi ukazovali prořezané batohy, kapsy bund a vše komentovali značně nelichotivými slovy.
Doña Gladys v El Altu. Jedna z desítek věštkyň a léčitelek čeká na zákazníky.
3.10. 2015 sobota
V noci pršelo, nad městem v El Altu i jinde sněžilo. Pročež se po městě prohání zasněžená auta, všude je obvyklá špína smíchána se sněhem a La Paz je tak skutečně město ve sračkách.
Jelikož jsem znám jako ochránce dobrých duší (a těl), vběhl jsem na trh, abych ze zdejší mizérie zachránil, co se dá.
„Ošklivá seňoro!“ volám na tržišti, pročež se otočily všechny trhovkyně. Bolivijské ženštiny jsou možná někde v hloubi, opravdu hodně v hloubi, krásné, ale navenek to umí velice dobře maskovat. Od určitého věku, řekněme 25 let, vypadají všechny téměř stejně. Nohy do pěkně kulatého O, půl metráku nadváhy a k tomu příšerné punčochy, které bych navlékl snad jen na mladé stromky, aby je neohlodávala zvěř.
„Chtěl bych sobě zakoupit něco bolivijské fauny,“ pokračuji v halekání.
Jako bohatý gringo si samozřejmě mohu vybrat, jaká zvířátka si pořídím. Nechávám stranou toulavé psy, blechy a vši, vytahuji peněženku a zakupuji dvě malé lamy a jednu alpaku.
Až po koupi jsem si uvědomil, že převézt lamy z Bolívie přes Peru, Španělsko a Irsko do Česka bude docela zajímavá hra s celníky ve zmíněných zemích. Na pokoji jsem si vyzkoušel, že se všechna tři mláďata vlezou do mého batohu. Pravda, hleděla u toho na mne poněkud překvapeně.
Odpoledne jsem vlezl do autobusu a vyrazil na patnáctihodinovou cestu do Cuzca.
Vizuálně nejpřitažlivější jsou na trhu samozřejmě sušené lamy v nejrůznějším stádiu
vývoje, ovšem ayahuasca smíchaná s kokou má legračnější následky, nežli
konzumace lamího embrya vcelku
4.10. 2015 neděle
Do Cuzca, hlavního města Inků, jsem dorazil dopoledne. Jelikož je neděle, nemálo vesniček a měst v okolí má největší trhy celého týdne. Nedaleký Pisac je nedělními trhy proslulý, pročež jsem odjel raději do Chinchera, kde jsem očekával poněkud méně turistů. Ó, jak jenom jsem se spletl. Mezi ženštinami z okolních vesnic oděných do barevných šatů se proplétají desítky turistů. Znechucen se snažím uniknout do horních částí města, ovšem u kostela nad tržištěm na mne ječí jakýsi pán, že prý pro vstup nemám lístek.
„Nechci lístek, chci se jen podívat do města,“ snažím se argumentovat.
„Vidět město, platit lístek!“ nedá si říci seňor v budce výběrčího.
Pročež jdu o dvacet metrů dále, kde již nikdo nic nepožaduje. Motám se Chincherem bez turistů, po ulicích klopýtají ženštiny, osli a ovce, domy z nepálených cihel jsou udržované.
V neděli poskakují v Chincheru před kostelem ženštiny i mužové.
Po návratu do Cuzca mne však obestírají mrákoty.
„Co jsem vám provedl, milí domorodci, že se mi tak strašně mstíte? Proč přivádíte mé tělo do bolestivých muk, proče mne týráte slastí, proč bez slitování kladete před můj žaludek i mysl tak strašlivé pasti?“ kvílím. Před kostelem svatého pana Pedra jsou totiž desítky stánků. Festival jídla je v plném proudu. Peruánská kuchyně je i bez podobných akcí jednou z nejchutnějších na světě, pročež nyní není možné odolat.
Zatímco mláděž a postupně i mnoho mužů již nosí na hlavách kšiltovky,
ženštiny stále dávají přednost kloboukům.
Speciality za vskutku lidové ceny. Oslí čumák v husté polévce, ze které se tak směje černohnědý oslí chrup. Kravská embrya s legračně průsvitnými kopýtky, morčata na mnoho způsobů, hovězí jazyk obložený ovocem, kvašené nápoje z nejrůznějšího ovoce.
Snědl jsem jedno kravské embryo (mňam), morče pečené na ostružinovém pivu (mňam mňam), ceviche na skořici (fujtajxl) a nalil jsem do sebe tolik kukuřičného piva chicha, že by mi waterboarding připadal jak příjemné rozptýlení.
Abych nezapomněl – všechna tři mláďata převoz z Bolívie do Peru vydržela bez úhony a ani mi v batohu nenadělala přiliš nepořádku.
Ženština popíjí chichu, zatímco morčata závistivě přihlížejí.
5.10. 2015 pondělí
Po včerejších žracích orgiích si dopřávám trochu oddechu, pročež odcházím na trh San Pedro. Trh je pod střechou, sterilní a nejzajímavější jsou tak ženštiny, prodávající všemožné věci u zdi venkovního tržiště. Morčata živá, vykuchaná, pečená i uzená, žáby, hadi lahvích, doma vyráběný sýr, který, zvláště ten uzrálejší, smrdí téměř jako dech českého prezidenta Zemana. Nicméně – San Pedro je trh nechutně turistický. Ovšem jižně od tohoto tržiště je jiné, kde je atmosféra více než živá a turistů pomálu. Trh s ovocem, zeleninou a masem všemožných barev. Trhovkyně sedící na ulicích, kolem sebe rozložené zboží, ve zboží odložené děti, mezi dětmi se potulují psi a mezi psy nakupující. Vše zpestřují prodejci občerstvení, kteří s malými vozíčky kličkují mezi hromadami ovoce a nabízí zmrzlinu, pití v igelitových sáčccích, vařená křepelčí vejce nebo plněné pečivo. Pěkný chaos s neorganizovanou, ale jasně danou strukturou a pravidly.
I já jsem milovník struktur a pravidel, pročež jsem se rozhodl zakulatit počet morčat, která jsem v Peru pozřel. Tudíž jsem sobě zakoupil grilované morče č. 19 a v pikantní omáčce morče č. 20.
Struktura a pravidla zkrátka musí být.
Embrya jsou křehká, šťavnatá a vhodná například k přípravě větších jednohubek.
6. 10. 2015 úterý
Odlet z Cuzca do Limy. Letiště v Cuzcu ani zdaleka nestačí zájmu leteckých společností a jejich pasažérů slintajících po městě i nedalekém Machu Picchu, pročež jsou zpoždění víceméně pravidelná. Z poněkud nezvyklých důvodů. Například proto, že z pásů na výdej zavazadel fungují jen dva, že po přistání letadla čekají i hodinu, až se uvolní stojánka nebo že se prostě nad městem zatáhne. Již mnoho roků se hovoří o zbudování nového letiště nedaleko města Chinchero. Z toho by měli radost zejména řidiči taxislužby, jelikžo zatímco nyní je letiště víceméně přímo ve městě, z Chinchera by zákazníci za dopravu do Cuzca zaplatili podstatně více.
Pročež jsem přiletěl do Limy až večer, ubytoval se v centru a zjistil, že limské centrum je večer živé asi jako hlemýžď v kómatu.
Trhovec v Chincheru předvádí starobylý a tajuplný rituál. Díky svým antropologickým
znalostem jsem jej dekódoval. Jedná se o škrábání levou rukou nad pravým okem.
7.10. 2015 středa
Když pominu paraguayský Asunción a uruguayské Montevideo, neviděl jsem v Latinské Americe pro výletníka nudnější město, než je Lima. Největší atrakcí města jsou tak vskutku jen vyhlášené restaurace a možnost ožrat se nesčetnými koktejly z pisca, brandy z hroznů.
Abych byl přesný – Plaza de Armas, hlavní náměstí historické části města, je místo bez jediné zajímavější budovy a za podívání stojí snad jen pošuci, kteří s reproduktory na vozíku hulákají o tom, že bude každý spasen. Hlavní katedrála v Limě je až překvapivě nudná a „atrakcí“ snad může být jen v kapli uložené tělo – nyní už i s hlavou – dobyvatele Peru, tak trochu magora Francisca Pizzara. Nu a dále zbývá v Limě vlézt do nesčetných kostelů a muzeí. Přičemž jsou všechna tak „zajímavá“, že jsem ke konci dne už ani netušil, ve kterém jsem byl a ve kterém ne.
Pánové ve městě Chinchero troubí na nedělní bohoslužbě.
8.10. 2015 čtvrtek
Odlétám do Madridu. Návštěvu Peru jsem měl absolvovat před mnoha lety, udělal bych lépe. V současné době jest v zemi turistů asi tak bambilion a nebude trvat dlouho a sežerou všechna morčata. Návštěvu jsem neměl odkládat i proto, že Peruánci již přišlo na to, že turista je v podstatě chodící prase plné peněz. Pročež je třeba platit vstupné nejen za vstup tam, kde se předpokládá, že údržba místa něco stojí. Dnes je třeba platit i jen za to, že je výletník výletníkem. Za průchod vesnicí, za přechod údolí, za vstup doleva, doprava, za křivý pohled na rovný pařez. A čím více na jih země, tím jsou poplatky vyšší a absurdnější. Motat se kolem Cuzca je tak například díky všemožným poplatkům často vcelku otravná záležitost.
Nicméně…. na stará kolena začínám uvažovat, že si i osvědčený evropský jídleníček (to jest čínská polévka ke snídani, k obědu a tři čínské polévky k večeři) zpestřím morčaty, sem tam steakem z lamy a zcela jistě ceviche.
Pan řezník na tržnici San Pedro v Cuscu.
9.10. 2015 pátek
„Haló, slyšíte mne?“ strkám hlavu do batohu a polohlasně pronáším chlácholivá slova. Ostatní cestující na letišti si mne prohlížejí se značnou nedůvěrou, pročež se obávám, aby na mne neposlali silné pány se svěrací kazajkou. Mluvit do batohu by se ale zřejmě mělo, zvláště když jsou v něm další pasažéři.
Před odletem z Peru jsem obě mláďata lam a jedno alpaky opatrně omotal lepicí páskou, aby zabrala v batohu co nejméně místa. Kolem zvířátek jsem naskládal tyčky od stanu, kabely k nabíječkám, stativ i objektivy fotoaparátu. Léta práce na letišti a nabyté zkušenosti se mi konečně vyplatily. Obsluhy rentgenů v Limě ani Madridu nic nezpozorovaly a tak má malá ZOO úspěšně přicetovala do Dublinu.
O půlnoci již vybaluji zvířata v irském bytě. Za necelou hodinu mi klepe na dveře kolega.
„Ty ses posral nebo co?“ komentuje nepěkně zápach, který se z obyvatel peruánských plání a hor line celým domem.
Ech.
Ženština čeká se svou lamou na autobus městské hromadné dopravy. Cusco.
10.10. 2015 sobota – 17.10. 2015 sobota
Nemám lidi rád. Ví to o mně kolegové i šéfové. Ostatně, je to hlavní důvod, proč již nemálo roků pracuji pouze na nočních směnách. Až po více jak deseti letech u stejného zaměstnavatele se mi ovšem podařilo nepromluvit za celý týden ani jediné slovo. Mám z toho výjimečně dobrý pocit. Praktickou výhodou je, že jelikož kolegy ani nezdravím a nejsem tak na ně nucen otvírat ústa, mohu s klidným svědomím snídat syrečky s česnekem a rybičkami, rybičky s česnekem, česnek s česnekem, syrečky se syrečky a rybičky s rybičkami. Pravda, když po takové snídani na letištní ploše zívnu, objeví se mi u úst sírově žlutý obláček.
18.10. 2015 neděle
Vyštrachal jsem z hloubi některých mých počítačů obrázky z předloňského výletu do Guatemaly. Ano, z onoho výletu, kde jsem si zapíchl do krku krabí klepeto a kde jsem se nechal potupně uvést do bezvědomí domorodým válečníkem a jeho válečnou palicí.
19.10. 2015 pondělí
Vběhl jsem do prodejny knih. Činívám tak zejména proto, abych sobě zakoupil knihu a poté nadával, že je v knize málo obrázků a textu nerozumím. Většina knih je totiž psána ohromně učeně, od čtenáře se očekává jistý stupeň inteligence, vnímavost, pozornost a hloubavost. Tedy, myslel jsem si to až do dnešního dne.
Hysterie skrze příliv imigrantů v Česku dosahuje nebývalých výšin, bezmozci a polomozci v čele s hradním zeměškůdcem šíří lži a paniku, což se projevilo i v nabídce knih. Čechové se jen tetelí, aby si mohli přečíst ohromně dobrodružné a zasvěcené knihy z Blízkého východu, o Blízkém východu, o hrozbě nebývalé, o bambilionech teroristů a zástupech tlačících kárku teroru do Evropy, kde samozřejmě žijí jen samí dobří, pracovití a slušní lidé, kteří lepí mouchám zpět na záda utržená křidýlka.
Místo pěkných knih tak byl obchod zahlcen udatnými spisky udatných vojáků, jejich známých, známých známých a vůbec spisovatelů z pavlačí, balkónů a od hospodskcýh stolů. Nabídka jen překypuje tituly jako „Přežil jsem peklo v Afghánistánu!“, „Oni mají strašlivý šátek!“, „Jak jsem bránil svět!“, „Byl jsem téměř u teoristů!“, „Chystal jsem se k teroristům!“, „Franta chtěl bojovat!“, „Franta říkal, že chce bojovat!“, „Franta jim ukáže!“ případně „Franta povídal, že by jim ukázal!“.
Český národ je zkrátka plný spisovatelů, momentálně zejména udatných obránců knedlíků, zelí a vepřového a odborníků na všechno od Koránu přes šaríu až po ozvučení minaretů.
Já bych jim dal, Čechům jedněm. Ukamenovat, useknout ruce, zbičovat a nakrmit kebabem!
20.10. 2015 úterý
Nejvyšší čas zajít si k lékaři. Nebo k řezníkovi. Čas nekompromisně útočí na mou tělesnou schránku a ruce se mi klepou nejen nekontrolovaně, ale i nevyzpytatelně. Následkem toho se častokráte píchnu do oka, když se chci poškrábat za uchem, zubní kartáček si občas strčím do nosu a když trhám mouchám nožičky, vysmívá se mi i sám postižený hmyz.
A dnes jsem si dalším trapně nezvládnutým pohybem prstu omylem vymazal zhruba osm tisícovek fotografií. I přes úpornou snahu a využití všemožných záchranných programů jsem získal nazpět jen necelé dvě tisícovky. Navíc dvě tisícovky fotografií nepoužitelných, jelikož na nich nejsou ani čínské polévky, ani lahve s fernetem.
Sakrblé.
21.10. 2015 středa
Po ránu je zima, noční déšť se pokouší namrznout a jízda na motocyklu se stává nadmíru zábavnou. Zatímco já jsem překvapen, když se z husté mlhy vynoří srna či vesnický autobus, srna i pan řidič autobusu jsou překvapeni, že potkali motocyklistu.
Popravdě řečeno, toto počasí mi skýtá jedinečnou šanci, že se za mnou každý otočí a vytřeští zrak. Zatímco v létě já hledím na ženštiny podél cest a ženštiny mne houfně ignorují, nyní jsem středem pozornosti. Mínusem je pouze to, že mi ženštiny nenabízejí pohled na přívěsek mizející v průrvě mezi prsy (výjimkou je nevybavená a navíc anorektická sousedka, kde přívěsek poskakuje po žebrech a připomíná cimbál). Místo toho mi byl během dvou dnů třikrát potupně nabídnut šálek horkého čaje.
22.10. 2015 čtvrtek – 1.11. 2015 neděle
Další série nočních směn na dublinském letišti.
„Vůbec se nemusíte děsit. Slintání a záškuby těla jsou naprosto normální příznaky mrtvice. Nezapomínejte, že infarkt je váš kamarád, kamarád tvrdých mužů,“ praví zasvěceně pan vedoucí, který se odhodlal opustit své hnízdo a dojít mezi své otroky. Aby dodal svým slovům váhu, trousí všude kolem letáky jak pan Večerníček. Na letácích je statistika incidentů, které decimují řady mých ubohých kolegů. Jelikož naprostou většinu zranění prostě nikde nehlásíme, vypadá statistika poměrně komicky. Jako nejčastější důvod absence totiž vychází H&S neboli Heart attack and Stroke, jinak též mrtvice a infarkt. Dvacet březnových případů na zhruba dvě stovky zaměstnanců jest pěkným rekordem.
Korunu této osvětě nasadila další chytrá hlava, která se rozhodla společně se statistikou rozdávat další letáčky, tentokrát informující o tom, že jest třeba žít zdravě, nepracovat, jíst ovoce, zeleninu, myslet veskrze pozitivně a každé druhé úterý si intenzivně mnout ušní lalůček..
Aby podobných legrácek nebylo málo, předvolání k soudu dostalo několik kolegů, kteří ze zoufalství nad pracovními podmínkami v loňském roce způsobili úmrtí (pěkný eufemismus pro rozbitou lebku) jednoho z našich zákazníků. Což jeden z postižených glosoval výstižným: „Nedostal jsi infarkt? Dostaneš želízka. Fucking shithole!“
Jest pěkné, že se v práci nenudíme.