1.10. 2009 čtvrtek – 8.10. 2009 čtvrtek
Na další pracovní týden v Irsku jsem se těšil, jelikož byl příslibem spousty historek mého šéfa Pavouka. Po minulých velice špatných sexuálně-zdravotních zkušeností s křehkou Asiatkou plánoval získat ženštiny lépe stavěné.
„Barový pult,“ pravil pan šéf temně místo pozdravu.
„E?“
„Prdel jak barový pult.“
„E?“
„Získal jsem na sexuální dovádění černošku,“ pravil důrazně a stále temně.
„Nu a?“
„N-E-U-V-Ě-Ř-I-T-EL-N-Á prdel. Když jsem ji měl před sebou, byla jak barový pult. Když jsem ji za ten zadek zezadu chytil, připadal jsem si jako hráč na obrovské varhany. Jako kdybych tlačil hrocha na porážku. Prostě BIG BLACK MAMA.“
V neděli jsem jel v práci vyzvednout nějaké papíry a otáčeje se u zdi, vjel jsem šéfovi na nohu. Auto zůstalo stát tak šikovně, že pneumatika zrovna sjížděla z jeho nohy, za autem zeď. Vyjet jsem mohl pouze dopředu, což by ovšem znamenalo opět plný nájezd na nebožákovu nohu. Pan šéf měnil barvy rychleji než zvracející chameleon, řičel bolestí a řval: „Jen co dostanu protézu, tak tě doopravdy zabiju!“
Vyskočil jsem z auta, hnal se pro vysokozdvižný vozík a co nejrychleji zajel vidlemi pod auto. Těsně před nadzdvihnutím automobilu mě popadlo mírné podezření, pročež jsem se ještě pro jistotu otázal: „A neděláte si ze mě legraci?“
Šéf vytřeštil už tak dost vytřeštěné oči a bolestně zasípal: „Budu vrahem!“
9.10. 2009 pátek
Odletěl jsem do Česka a přepadl francouzskou ambasádu. Ona instituce by teoreticky měla zajišťovat víza do několika frankofonních zemí subsaharské Afriky. Byť jsem kdysi žádal o vízum do Burkiny Fasa a dopadl zle nedobře (vízum jsem nedostal a matně si vzpomínám, že mi i ztratili cestovní pas), ve své nepoučitelnosti to zkouším znovu. Tentokrát jsem však ze sebe nedělal blbce déle, než je nezbytně nutné – jakýsi pán mi již ve dveřích pravil, že víza do Mauritánie, Pobřeží slonoviny či Burkiny Fasa mi dají tak maximálně ve Vídni. Že prý změna konzulárních kompetencí velvyslanectví. Jistě, dotazoval jsem se i na ambasádě v Irsku, jenže tam po mně chtěli tři tuny papíru a nakonec bych se ještě musel učesat na pěšinku a naučit se panáčkovat za zpěvu Marseillaisy.
Poněkud nepotěšen a nebojím se říci nasrán jsem se hodlal odreagovat jízdou na motocyklu. Jen jsem vyjel z brány, přejel jsem chlupatou kočku s obojkem. Střívka jí vystříkla prdelí. Z protějšího domu se vyřítil soused, asi majitel kočky. Ve zpětné zrcátku jsem jasně viděl, že mával zatnutou pěstí. Crassos fortuna iuvat.
10.10. 2009 sobota
Přijel jsem do Prahy na letiště a rozhodl se udělat si výlet do Istanbulu. Smradlavý sýr od Egyptského bazaru zakoupit, s výhledem na věž Galata u Galata mostu pojídat skutečně nechutné rybí kebaby.
Ve frontě na odbavení jsem se pobavil ještě před odletem. Dvě mladičké ženštiny se věnovaly interesantní konverzaci.
„Ty vole, dívala jsem se na porno a tam dvě lesby a sraly na sebe, rozmazávaly to po sobě, no síla,“ pravila jedna dívenka. Druhá z dívenek si zacpávala uši a pravila, že to nechce slyšet. Ostatní cestující vytřeštili oči a slabší povahy počaly zelenat a klesat v kolenou. A to jsem ještě netušil, že o několik dní později si od obou dívčin poslechnu i jiné historky.
11.10. 2009 neděle
Jako obvykle jsem se ubytoval v Sultanahmetu. Staré časy jsou pryč. Špína je zameteny, rumiště odvezeny, pod Sultanahmetem je promenáda u moře vybetonována. Ne, že by před lety devastace starého Istanbulu probíhala nějak pomalu, ale učinit z města jedno z Evropských měst kultury pro rok 2010, to je urychlovač, že by se i šaratice mohla stydět. V mešitách v centru města se už ani neobtěžují vysvětlovat turistům, že v trenýrkách a minisukních se pod kopuli neleze, že v mešitě není záhodno ryčet jak tur a řvát: „Franto, tady to strašně smrdí!“
Podzimní Istanbul má oproti letnímu minimálně tři lákadla: džus z granátových jablek, pečené kaštany a vzhledem k chladnějšímu počasí zahalené turistky.
Tentokrát jsem pojal návštěvu Istanbulu poněkud kouřově. Pobíhám po městě, přepadávám nebohé restauratéry a pálím kilogramy voňavých tabáků. Vodní dýmka mi učarovala a velice mě baví natlačit si kouř do hlavy, jelikož si připadám ještě dementněji, než obvykle. Oči lezou z důlků, hlava se nafukuje a díky úsměvu svědčícím o značné mentální nedokonalosti mne majitelé podniků směřují k místům za plentou. Melasa a olej se škvaří, karafa drnčí, hagar téměř žhne a tarbuš jakbysmet.
12.10. 2009 pondělí
V úzké uličce pod Modrou mešitou je příjemný podnik. Pan Marley pěje No woman no cry, kouř z vodní dýmky kreslí proti modré obloze nejrůznější obrazce. Vedle mne se posadil Turek, že prý se nudí a počal po mně vrhat uslintané pohledy. Zdvořile jsem se zašklebil a dále si hleděl vodní dýmky. V podniku seděly i dvě dívenky, které jsem viděl před pár dny na pražském letišti.
Vypravěčka interesantních zážitků a milovnice análu nasucho
„Jednou mi stříkl do oka… pálilo to a vůbec nic jsem neviděla,“ sdělovala jedna druhé nevěda, kolik Čechů, Slováků a jiné prašiviny se potuluje po Istanbulu a kdo všechno jí může rozumět.
„To nic není. To mně ten můj roztrhnul zadek. Anál nasucho, to je ta správná tvrďárna. Dva dny jsem nemohla chodit! Nosil mi růže, nosil mě v náručí – vlastně se mi to líbilo. S natrženou prdelí jde ruku v ruce galantnost!“ poučovala druhá ženština.
„A potom mi můj papoušek rozklovnul bradavku. No strašný!“
„A já se dívala na porno a nějaký hnusný slizoun tam měl čtyři umělý vagíny na takových stojanech. Ty vole, to byla prdel!“
Mám pocit, že obsahově i formou se čeština dostává do konečné fáze vývoje. Není cesty vpřed, není cesty vzad. Obrozenci by měli zajisté radost.
13.10. 2009 úterý
Z Istanbulu jsem přiletěl do Prahy. Z 25 stupňů pana Celsia do nuly. Vsedl jsem na motocykl a jel se projet. Krásně to klouzalo, sníh mi každou chvíli zaneřádil plexi a letní rukavice s pěknou funkční perforací dílo zkázy dokonaly. Zaparkoval jsem u mé oblíbené restaurace ve vsi Klenovice, zřítil se z motorky a tiše vyjíc bolestí z omrzlin, vpotácel jsem se k baru. Servírka se na mne tázavě podívala, načež zmizela.
„…ještě… nevím…. idiot je to…červený nos…. ještě přidej… klidně půllitr… to je pitomec….“ ozývalo se z kuchyně.
Po chvíli se vynořila servírka se sladkým úsměvem, podávala mi pivní půllitr plný horkého čaje a sladce pravila: „To je na účet podniku.“
Jízdy na motocyklu v letním oblečení ochromí nejen tělo, ale i mozek. Na cestě zpět jsem si z neznámého důvodu spletl spojku s brzdou a také až po projetí dvou měst jsem zjistil, že v tom prvním jsem chtěl skončit a zajet do bytu.
14.10. 2009 středa – 22.10. 2009 čtvrtek
Při přistání v Dublinu praštil pilot letadlem jak tchýní do louhu. Když jsem při vystupování míjel pilotní kabinu, neodpustil jsem si otřepané: „To bylo přistání, nebo nás někdo sestřelil?“
Na schůdcích z letadla jsem za sebou slyšel něco na způsob boje ve dveřích pilotní kabiny a poté naléhavý hlas letušky: „Self-control captain, self-control!“
23.10. 2009 pátek
Dočetl jsem Syna boha hromovládce od Arta Paadilinna. Popravdě řečeno, rozmlsán Vlčím létem laponského mlynáře, nuda. Tím jsem s tímto finským autorem skoncoval a nadále si budu číst už jen názvy jeho dílek. Byť i to někdy stojí za to. Posuďte sami: Autobus sebevrahů, Chlupatý sluha pana faráře, Vlčí léto laponského mlynáře, Les oběšených lišek či Stará dáma vaří jed.
24.10. 2009 sobota
Očistil jsem motorku od největších exemplářů rozplácnutého hmyzu, naložil spací pytel, čelovku, několik knih a vyjel si užít sychravého podzimu. Místo romantického čtení při zapadajícím slunci jsem však v noci zmoknul, kniha mi navlhla a v čelovce došly baterky. Pročež jsem ráno podlehl kouzlu civilizace, města Olomouce a černovlasé recepční penzionu U Jakuba. Recepční jsem nepodlehl fyzicky (jsem přece jen již starší pán), nýbrž tím, že jsem si objednal dvojlůžkový pokoj, který mi při pohledu na můj břich sama aktivně doporučila.
Motocykl
25.10. 2009 neděle
Zašel jsem na horký čaj. Z přítomné chovatelky papoušků jsem recept na ptačí polévku nevymámil, zato jsem ji ponoukal tak dlouho, až dotáhla svou privátní vodní dýmku. A tak si sedím v jednom z olomouckých sklepů-čajoven, tlačím si do hlavy nejrůznější tabáky a sleduji individua v různém stupni rozkladu. Jedná se totiž o takzvanou čajovnu bohémskou, hojně navštěvovanou studenty, kteří jsou takzvaně bohémští. V českých (potažmo moravských) reáliích to znamená, že jsou špinaví, smrdí, táhne z nich levný alkohol nebo špatná tráva a škemrají o peníze.
26.10. 2009 pondělí
Když už jsem byl v Olomouci, nemohl jsem nenavštívit mou osobní lékařku. Má osobní lékařka jest vojákyní a baví ji to. Nejvíce ji baví vojenské mise v Kongu, jelikož tam může střílet po opicích. E…. opravdu předchozí věta vyzněla jako rasismus? Má osobní lékařka střílí ráda, ať už jde o samopaly či kulomety.
„Co dělají játra? A ledviny? Co klouby?“ vítá mne ženština.
„Vše funguje. Ovšem nic tak, jak by mělo,“ pravil jsem já opatrně. A opatrnost byla na místě.
„Já ti to řeknu asi takhle – podle mě už je docela zbytečné udržovat pohromadě trosky. Ztráta času. Já bych to řešila samopalem. Třeba takový vzor 58. Ratatatata! Samopal! Kongo!“
„No moment, očekávám nějakou učenou radu. Kdybych to chtěl řešit nějak radikálně, tak řeknu komukoli, koho jsem kdy zmínil v Chochovinách. Dávkou ze samopalu by mne jistě rádi oblažili i oni,“ protestuji pokorně.
„Je s tebou příšerná nuda. Když ne samopal, tak aspoň klystýr. Ricínový.“
Na závěr mne jako obvykle zahrnula spoustou latinských slov, nepěkných diagnóz a doporučení, z nichž je mi jasné, že nemám chlastat, přežírat se, mám si dávat pozor na lišky se vzteklinou a aktivní důchodce.
„Hlavně pozor na ty důchodce. Samá kost a kůže, ani samopal jim neublíží. Navíc mají tak cukavé reakce, že je i musado neúčinné.“
„A největší legrace byla, když jsem tomu hajzlovi vystřelila mozek z hlavy. To mě na práci vojenské lékařky baví fakt úplně nejvíc.“ Má osobní lékařka v akci.
27.10. 2009 úterý
Odvezl jsem motocykl k dědovi do města Odry. Děd jako obvykle pravil, že jsem šílenec, jelikož nemám na pneumatikách vzorek jako traktor a jezdit na motocyklu s hloubkou dezénu pod pět centimetrů je o život. Následovala historka o tom, že můj děd měl též motocykl, na něm špunty jak menší dlažební kostky.
„A když jsem se přikrčil, tak z kopce to udělalo stotřicet,“ pravil můj děd, co mu táhne na devadesát.
28.10. 2009 středa
Vrazil jsem na internet obrázky z výletu do Buenos Aires. Obrázky mně už neznámé, znovuobjevené. S postupujícím věkem jsem fackován sklerózou ze všech stran, pročež si z měsíčního výletu pamatuji jen paraguayskou děvku s trikem od semene a to, že jsem si spletl letadlo a místo do Španělska odletěl do Brazílie. Stárnutí, skleróza…smutný to konec obou mých mozkových buněk.
29.10. 2009 čtvrtek – 5.11. 2009 čtvrtek
„A protože jste líní jak vši, v rámci šetření si noste vlastní toaletní papír“, pravil v práci nejvyšší šéf.
Byly časy, a je tomu jen rok, kdy jsem každý měsíc fasoval novou uniformu, měl zdarma bazén, kuželkárnu s polooděnými hosteskami, posilovnu, saunu, několik vířivých van, taxislužbou zdarma odvoz do a ze zaměstnání. Po Irsku jsem mohl jezdit téměř zdarma autobusy, všude po světě jsem měl hotely za polovic, zdarma letenky kamkoli po světě a k tomu měsíčně zhruba pět tisíc evropských peněz. Leč – situace se změnila.
Kuželkárna je zrušena, za taxislužbu a hotely platím. Stejně tak za bazén či posilovnu je třeba velký peníz upustit. Letenky již nemám zdarma ani skoro zdarma, nýbrž hluboko do kapsy musím sáhnout. Košile do uniformy fasuji jen čtyři na rok a do zaměstnání si již zakupuji vlastní psací pomůcky. Irský stát zavedl novou daň, můj zaměstnavatel mi platí třetinu z toho, co platíval. O víkendech neteče teplá voda a kolega Blbý Džon odnesl a prodal přenosné topení, na kterém jsem sedával o přestávkách. Odešla prsatá kolegyně a místo ní nastoupil maďarský kolega s chlupatým nosem.
A vychrtlý pseudožid stále pěje, že časy se mění. Oni měli Židé vždycky pravdu.