7.7. 2011 čtvrtek – 11.8. 2011 čtvrtek
30 nočních směn. Nejkratší 12 hodin, nejdelší 20. Jak jsem si již mnohokráte vyzkoušel, není se čeho bát. I mé sádelnaté tělo a změklý mozek se lehce přizpůsobí, stávám se robotem a někdy dokonce i zbude sil osprchovat se a oloupat nánosy potu a špíny. Pravda, občas přespávám s kolegou Karlem v letištní márnici a občas několik dní nepojídám nic, než-li čínské polévky. Mám však odpracováno tolik, že mne na podzim čeká devět týdnů dovolené. S opuchlým obličeje, třasem v rukou a krvavýma očima sním o tlustých černoškách a bubnování, o štíhlých Asiatkách a žvýkání betele, o zabíjení delfínů, kupování velbloudů a jiných radostech, které každá správná dovolená skýtá.
12.8. 2011 pátek
Ověšen hadry, za pasem nádoby a rozstřikovače, v zubech manometr. Vykračuji si ovšem zvesela a radostně halasím. A již se vrhám na svůj motocykl, kartáčuji a cídím, ohavný hmyz skrápím hmyzožravým roztokem, zubním kartáčkem čistím motor. Motocyklu omluvně pravím, že hygieny je třeba, že i já si čas od času obrátím ponožky naruby, abych nedělal ostudu.
Vyjíždím do města Břeclav, jelikož je tam prý levné víno, opilí domorodci, opilí komáři a opilí turisti.
Před Břeclaví jsem byl nucen zastavit ve vesnici za automobilem, sunoucím se rychlostí poloochrnutého slimáka a ukázalo se, že jsem učinil dobře, když jsem si na poslední chvíli rozmyslel předjíždění. Řidička totiž náhle šlápla na plyn, bez varování vozidlo otočila do protisměru a zmizela. Některým občanům bych usekl ruce, nohy, hlavu, do krku nasypal čerstvé koření a teprve poté je posadil za volant.
Zámek v Břeclavi a arkádová pavlač
13.8. 2011 sobota
Ve městě Břeclav není nic zajímavého, jak mi rovnou a upřímně pravila ženština v informačním centru. Jsem však osobou skromnou a proto jsem si i v Břeclavi našel cosi pěkného. V městské čtvrti Poštorná se nachází kostel Navštívení Panny Marie. Na vesnické poměry monumentální kolos vysoký přes 50 metrů jest poměrně nový, stavba byla zahájena roku 1895. Zajímavostí jest použitý materiál, jelikož kostel není postaven z kamene, panelů nebo kostiček stavebnice Lego, jak kostely obvykle stavěny bývají. Kostel v Poštorné jest postaven z cihel (přibližně 200 druhů) a tvarovek ze zdejší knížecí (tehdy) cihelny. Glazovaná keramická krytina a zelené doplňky stavbu též odlišují od leckterého vesnického stavení.
Více než kostel v Poštorné se mi ovšem líbí břeclavský zámek, který na první pohled připomíná opuštěné stáje, kostel z mexických westernů a sídlo zchudlého středoevropského šlechtice. Původně renesanční zámek zbudovaný na místě přemyslovského hradu byl v době blouznění českého národa (pyšně zvaného národní obrození) přestavěn do podoby romantické zříceniny. Nejpěknější na celém zámku je jeho částečná neudržovanost, umístění v zelení a blízko Kančí obory a zejména pěkné toskánské sloupy a rozpadající se arkádová pavlač pod množstvím věží a věžiček. Momentálně je zámek nabílen, pročež pěkně svítí v přilehlé zeleni u stojaté vody v ramenech líné řeky Dyje.
Věže a věžičky zámku v Břeclavi
14.8. 2011 neděle
Hned po ránu jsem měl nutkání pozvat na oběd sličnou turistku ze Slovenska, jelikož je známo, že Slovenky jsou perverznější než Češky a navíc umí vařit halušky s bryndzou. Naštěstí jsem od pozvání upustil, jelikož jsem si uvědomil, že ženštiny nemají rády, když mluvím o dětech jako o nepříjemném hmyzu, když se škrábu vidličkou za uchem, když nadšeně vyprávím, jak jsem jedl housenky a vařené beraní oko a když se přiznám, že jsem pořád bez peněz a za vstup do manželství by měli být aktéři předhozeni hladovým hyenám.
Vsedl jsem tedy na motocykl a uklidnil pudy jízdou do Rakouska, na Slovensko a zpět do Česka. Vyprodukoval jsem zcela bezdůvodně jistě tolik výfukových zplodin, že by to rozzuřilo nemálo ochránců přírody. A co může být pěknějšího, než-li rozběsnit bližního svého.
15.8. 2011 pondělí
„Ha, osel k pohledání,“ vyhekl jsem nadšením, projížděje městem Vyškov. Oslem k pohledání byl při zkouškách na gymnáziu označen profesorem pan Músa ar Rueili. A nyní již parkuji motocykl a mávaje helmou, dusám po schodech vyškovské knihovny. V knihovně je totiž výstava Umajjovské pouštní zámky, tedy cosi, co je s Músou ar Rueili alias panem Aloisem Musilem nerozlučně spjato. Výstava je malá, avšak i několik starých fotografií potěší.
Pan Alois Musil byla postava, kterých není mnoho. A protože jsem tupý idiot a vzdělání nehodný pitomec, zašantročil jsem kamsi monografii o panu Musilovi, kterou jsem těžce získal, což mne nyní mrzí.
Pan Musil, narozený v Rychtářově nedaleko Vyškova, byl nesmírně činorodý a pravděpodobně tak trochu blázen. Sázel ovocné stromy, vlastnoručně melioroval louku, byl zpovědníkem císařovny Zity, etnografem a botanikem, profesorem univerzit v Olomouci, Praze a Vídni, generálmajor i beduínský šejk, člen Nejvyšší muslimské rady v Jeruzalémě, student v Jeruzalémě i Bejrútu, znalec 35 arabských nářečí, spisovatel, společně s Marcem Polem nebo Livingstonem držitel zlaté medaile Americké geografické společnosti, také zmapoval Arábii, objevil úžasný pouštní hrad (či spíše letohrádek chalífy z 8. století… tuším) Kuseir Amra (fresky hradu v dnešním východním Jordánsku zobrazují jak zvířata, tak lidi, což samozřejmě sunna zakazovala a zakazuje), trpěl závistí, tupostí a malostí českého národa a knihovníka Karbáčka (byť ten později prohlédl). Ostatně – téměř všechny prostředky na zpracování získaných materiálů a pozdější publikaci poskytla Vídeň a New York, jelikož Čechy už tehdy zřejmě zajímalo pouze to, kde zakoupiti levný bůček a ponožky do sandálů. Pan Musil zemřel ve vsi Otryby roku 1944. Což je pozitivum, jelikož se nedočkal nájezdu ruských vojáků a nikdo mu tak neukradl hodinky.
Pan Alois Musil na fotografii z německé knihy Velká hra pojednávající
mimo jiné o úzkém propojení archeologů a špionáže v době přelomu
19. a 20. století. Více či méně oficiální špionáži se ostatně nevyhnul ani pan Musil.
16.8. 2011 úterý
„Huááá, jochochochóóó, mamííííí, ujajajajáááá!“
Vymrštil jsem se z lůžka, probuzen divokým jekotem. Je to tady! Konec světa! Boj o vodu, místo k životu a čínskou polévku! V levé ruce svírám vidličku, do pravé chytám šroubovák a zoufale křičím: „Jen pojďte, kmeny divoké, jen se hrňte, nelítostní, jen se nezdráhejte a vrhejte své životy vstříci mastnému šroubováku a vidličce infikované zaschlým koňským gulášem,“ volám statečně a hotovím se uzmouti životy agresorů.
Jekot a divoké kvílení nepolevuje, ovšem nikdo se mi nehrne do bytu oknem ani dveřmi, nikdo se nesnaží procpat ventilací ani klíčovou dírkou. Opatrně se soukám zpod peřiny a přískokem se přesouvám k oknu.
Těžko říci, zdali je horší to, co vidím, nebo Attila, mával-li by mi nad hlavou válečnou sekerou.
Nezodpovědné osoby splnily své hrůzné sliby a pod oknem mi vyrůstá dětské hřiště. Jako první atrakce je zbudována trampolína.
„Huááá, jochochochóóó, mamííííí, ujajajajáááá!“, vřískají šklebáci a létají nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Dle mého názoru by šklebáci létat pro radost neměli a když už ano, tak jen pro radost ostatních, vystřeleni cirkusovým dělem. Den je temný, z nejtemnějších.
17.8. 2011 středa
Nemám rád technické vymoženosti. Oheň ve stodolách rozdělávám pomocí vrtění dřívka a rychlovarnou konvici používám jen díky čínským polévkám. Tentokrát jsem se však vskutku odvázal. Pořídil jsem si malou televizi, která se dá připevnit na motocykl a ukazuje kudy jet. K tomuto rozhodnutí mě vedl provoz na českých silnicích, který připomíná místo poklidného přesunu z místa na místo spíše nájezd bojovníků pana Spartaka na poslední živou prostitutku.
Malé televizi se odborně říká navigace a umožňuje mi vyhnout se velkým městům, hlavním silnicím a křižovatkám, kde ďábelsky blikají tři barvy, jejichž smysl většina řidičů zřejmě dosud nepochopila.
Televize na motocyklu
Ač jsem původně uvažoval o navigaci jiné, doporučované a vychvalované, naštěstí jsem vystřízlivěl. Nepotřebuji na motocyklu vodotrysk, tancujícího trpaslíka, nafukovacího slona ani údaje o tom, že zrovna projíždím vesnicí, kde si důchodkyně Skrčfajšičuliová-Celeryová plete podkolenky na zimu. Má navigace stojí čtvrtinu toho co navigace s vodotryskem a přitom má skvělé funkce „klikatá cesta“ a „vyhnout se dálnicím“, což přeloženo do praxe znamená „vesnické stezky, kde automobily téměř nejezdí“ a „jízda oklikou po silnicích, které neblokují dva i tři kamiony jedoucí vedle sebe“. Jest léto a já si užívám motocyklu, směji se zevnitř hledí na rozpláclý hmyz a raduji se, kterak jsem na přemnožené lidstvo ozbrojené automobily vyzrál. Tak!
18.8. 2011 čtvrtek – 25.8. 2011 čtvrtek
Dalších sedm nočních na dublinském letišti. Mí bývalí kolegové si mezitím létají na dovolenou do Mexika, do Thajska či se oddávají alkoholu a slastnému nicnedělání v Evropě. Být nezaměstnaný v Irsku se totiž vyplatí a to zvláště v případě, že nezaměstnaný ví, na co vše má nárok. Irská sociální politika je totiž štědřejší než nadílka spojeneckých letadel Drážďanům.
Podpora v nezaměstnanosti, peníze na bydlení, peníze na dopravu, peníze za členství v odborech, peníze na krmení pro akvarijní rybičky, příspěvek na placení hypotéky, příspěvek na ponožky, trenýrky a sandále ba dokonce i takové absurdity jako příspěvek za nezodpovědnost (někdy zvaný dětské přídavky). To vše v době, kdy se Irsko mílovými kroky blíží době kamenné, kde ostatně až na pár let sponzorování Evropským společenstvím (kam Irsko vstoupilo 1. ledna 1973) a později Evropskou unií vždy patřilo. Krize posledních několika let ukázala, že Keltský tygr nemá zuby, drápy, varlata a pelichá hůř než vycpaná liška pana Šperky, cholerického učitele biologie na 
žateckém gymnáziu. Nejenže země vyplýtvala obsah prasátka na sanaci bank, avšak ukázalo se, že musí škemrat o peníze jinde, že ani to nebude stačit a že legrace nejenže neskončila, nýbrž to nejlepší možná teprve přijde. Ostatně ještě v roce 2010, tedy v době, kdy se již běžně hovořilo o brzkém konci krize, 65% Irů cucalo černé pivo v tmavých irských hospodách, tvářilo se temně, metalo vtipy černější než bezručovy plíce a pravilo, že to nejhorší teprve přijde. Letošního roku už i Irům částečně došla trpělivost, byť si nemyslím, že by to vedlo k razantnějším změnám. V lednu padla vláda, v únoru byly volby, v březnu se dohodlo složení koaliční vlády, v dubnu a květnu snížila Moody´s irský rating. Nyní jest konec léta, nestalo se opět nic kromě toho, že všichni včetně politiků se bratrsky shodují na tom, že Irsko se po krk brodí v nevábných výkalech a lepší to v dohledné době nebude. Což je dobrá zpráva pro všechny irské nezaměstnané, kteří si tak i nadále mohou dopřávat přepych, který ve zbytku světa neznají ani ti pracující.
Poznámka ze září 2011:
Hodnocení Irska u Moody´s, Fitch nebo Standart & Poors setrvává na úrovni zemí jako jsou Ázerbájdžán, Guatemala, Indonésie, Maroko či Uruguay. A až na S&P jest zde i negativní výhled, u S&P stabilní (což teda výhra zrovna není).
Názor Ira v USA se jen hemží výrazy jako debilové,
kreténi, onanující bankéři, do prdele, idiotská vláda atd.
Jelikož já ještě práci mám a nějak nevidím důvod, proč Irsko opouštět (tedy kromě laškování s plánem odjel do Kanady, na Nový Zéland či do Skandinávie), hodlám si do Irska z Česka dopravit i svůj motocykl. Irské zimy totiž bývají mírné a motocyklování je v podstatě možné celoročně. Pročež jsem nelenil a poptal se polského kolegy pana Huberta, který se kromě genetického inženýrství a hraní ledního hokeje zabývá i motocyklováním.
„Jasně, jezdit můžeš celý rok. Kromě Silvestra, samozřejmě,“ pravil pan Hubert.
„E?“, pravil jsem já.
„Na Silvestra jsem se tak ožral, že jsem se bůhvíproč odpotácel k motocyklu a nazvracel jsem si do nádrže. Silvestr motorkářům nepřeje.“
26.8. 2011 pátek
Přiletěl jsem opět z Irska, pročež nelením a vsedám na svůj motocykl. Tábor, Brno, Vídeň, Bratislava, Znojmo. Na tachometru naskočilo 50 tisíc ujetých kilometrů a já si tak snad mohu říct, že mám motocykl konečně zajetý. Jelikož mám motocykl v Česku, jezdím jen za pěkného počasí, když je na benzín a když mám zrovna v práci volno. Pročež mi trvalo dvě a půl sezóny, než jsem dosáhl na budíku čísla, za které se již nemusím tolik stydět. My, většinou staří a obézní majitelé motocyklů BMW, cestovních endur obzvláště, si totiž zakládáme na tom, že jsme pětkrát objeli svět po rovníku i přes póly, nahradili soby pana Santy v hrozných podmínkách a sto a jedenkrát projeli slavnou česku dálnicí D1.
Ó, jaká to úleva, vyměnit irské kolegy za české automobilisty a české silnice. Tolik adrenalinu bez toho, abych se musel šermovat s důchodci nebo vytahovat mamby z děr. 50 tisíc kilometrů se ovšem projevilo i na motocyklu, který nijak nešetřím. Pročež mám špinavé pneumatiky a již dvakráte jsem byl nucen měnit prasklou žárovku.
Ošklivý a téměř nezničitelný. Motocykl BMW R 1200GS.
Ve Znojmě jsem se ubytoval v malém penzionu přímo na náměstí. Zaparkovanému motocyklu to náramně sluší ve výklenku ve starém průjezdu a mně to náramně sluší za stolem restaurace, kde si dávám dva hlavní chody, tři přílohy a dvě piva. Kdybych byl býval kanibalem, objednám si ještě půl prasete na grilu.
27.8. 2011 sobota
„Okurky! Okurky a víno!“ volám hned po ránu, jelikož jsem ve Znojmě a tak čekám, že mne místní ženštiny budou plácati po ramenou, kterak jsem vzdělaný a co všechno o Znojmě vím. Leč nikdo mne neplácal a já jsem opět za idiota. Kdo mohl tušit, kterak je Znojmo pěkné, kolik je v něm zajímavostí a že se po ulicích rozhodně neválí zavařovací sklenice s proslulými znojemskými okurkami?
Město jest požehnáno množstvím kaváren a restaurací, zrekonstruovaným historickým centrem, výhledy z věží i hradeb. Ve Znojmě je například síť podzemních chodeb. Podzemní chodby jsou v podstatě všude, jelikož muži prchali od manželek a manželky za milenci, chodbami se pašovalo zboží a do chodeb se svrhávaly mrtvé tchýně. Znojemské podzemí je ovšem největší v celém Česku, chodby měří zhruba 25km. Pravda, zpřístupněn je pouhý kilometr, ale když si ho projdeme pětadvacetkrát…
Město Znojmo z Radniční věže
Znojemský hrad zbudovaný pro přemyslovská údělná knížata a nakonec v 18. století zprzněn barokem sám o sobě duši mnoho důvodů k plesání nedává, okolí už ano. Z hradu je pěkná vyhlídka a hlavně – přímo u hradu jest staroslavná Rotunda Nanebevzetí Panny Marie a svaté Kateřiny. Rotunda jest na pohled skromná, jak již rotundy bývají, avšak uvnitř se skrývá množství tak krásných obrázků že by se všichni malíři světa měli seřadit do šiku a hanbou skočiti z městských hradeb. Malířská výzdoba jest románská a zobrazuje mnohé. Teorií vzniku malby jest mnoho od tehdejšího vandalismu místní přemyslovské lidové školy umění přes oslavy stého výročí panování Přemyslovců až po oslavu Translatio Regni, tedy přenesení koruny z Moravy do Čech. Na zdech je možno spatřiti blouznění svatého Josefa, klanění Tří králů, vraždění neviňátek, ukecávání pana Přemysla Oráče, by vládnul národu zlodějů, ve třetí pásu lodi jsou vyobrazeni mytičtí Přemyslovci (či snad ti historičtí) a ve čtvrtém pásu lodi a kopule jest množství vládnoucích Přemyslovců i jejich údělníků. Jelikož jsou malůvka pravděpodobně z první poloviny 12. století a mnoho pamětníků se již dnešních dob nedožilo, jest zde prostor na množství nejrůznějších teorií o malbách i stavbě samotné, zejména jistý pan Jaroslav Zástěra se v konspiračních teoriích vyřádil.
Přes den jest restaurace Na věčnosti obsazována
jen notorickými alkoholiky, avšak večer jest nutno často i bojovat o místo a nabízené lahůdky
„Jojohó, ať teče rum!“ hulákám večer v restauraci, notně posílen alkoholem, kterému jako abstinent nedokáži vzdorovat silou zkušeného alkoholika. Kromě alkoholu ještě holduji lahodné krmi a kochám se ženštinou, která sedí poblíž a taktéž chlemtá omamné nápoje. Jelikož jsem však neztratil zábrany, ženštinu jsem neosahával a nenabízel romantickou konzumaci čínské polévky z jednoho talíře, nýbrž se dále věnoval konzumaci restaurační kuchyně. Není mnoho restaurací, kde je téměř vše, co strávník potřebuje, kde není nic navíc a odkud návštěvník odchází přejeden, přepit, bez peněz, ale spokojen. Znojemská restaurace Na Věčnosti taková jest. Přes den ospalá a poloprázná restaurace, kolem baru běhá ošklivý pes a barmanka točí pšeničné pivo, z rohu pěje bezlepková Radůza. Večer však je nutno bojovat o místo a místní se míchají s návštěvníky. Sushi i bramborové kotlíky, halušky, lahodné čaje příšerných chutí, vína a piva, nakládané sýry a jiné laskominy. Cigaretu zažehnouti je zakázáno, pročež nikde nic nesmrdí, hostům neslzí oči a mouchy omámené kouřem nepadají do jídla. Jediný kouř linoucí se kolem stolů je kouř z vodních dýmek, které jsou zde taktéž k dispozici.
Tak a tolik chvály by Znojmu snad i mohlo stačit.
Vyčůrat, vyzvracet a spát.
28.8. 2011 neděle
„Haló, je tu někdo? Najde se odvážný člověk, co by obsloužil tělo prahnoucí po chladivém nápoji a lahodné krmi?“ vznáším odvážný dotaz. Sedím ve znojemské restauraci Pod Věží již asi dvacet minut a nic se neděje.
„Budete chtít jíst? Nebo pít?“ táže se po chvíli obstarožní číšnice podivného vzhledu.
„Mno. Ehm. Snad bych se i opovážil.“
„Ach jo. Tak to vám přinesu jídelní lístek,“ zhnuseně pravila číšnice.
Dalších dvacet minut se nic neděje.
„Dal bych si sodovku. S ledem, prosím,“ žadoním poté.
„Led nemáme. Sodovku taky ne. Přinesu limonádu a nějakou ledovou tříšť.“
„Taky bych si rád objednal česnekovou polévku. A jídlo Tajemství znojemského podzemí s bramborem – to je co?“
„Nevím, zeptám se kuchaře.“
Deset minut nic.
„Je to maso.“
„Aha, překvapivě. A jaké maso?“
Číšnice zaskočeně vyvalila oči. Poté přede mě postavila polévku a sklenici s čímsi, odkvačila a přes rameno vyštěkla: „Maso. Zeptám se.“
Ani Znojmo se nevyhnulo lidové tvořivosti vyrážející dech.
Zejména středová kompozice umělého křoví je dechberoucí.
Lépe ovšem žvýkat ponožky a zakusovat umělou květinu než navštívit
znojemskou restauraci Pod Věží
Polévka byla studená, neskutečně slaná, plavaly v ní kostky spáleného chleba a na hladině byla monstrózní vrstva tuku. Ve sklenici byl jakýsi mírně zapáchající nápoj a podivné zbytky podivného skupenství vody. Zřejmě ona zmiňovaná ledová tříšť. Na ledovou tříšť byly nalepené kousky uschlé zeleniny, pravděpodobně špenát či brokolice (zelené kousky) a mrkev (oranžové).
„Vepřové. Maso je vepřové!“ prohlásila po dalších dvaceti minutách ženština.
„Hm. Asi jíst nebudu. Ani pít. Ztratil jsem hlad, žízeň a iluze. Raději zaplatím,“ pravil jsem odhodlaně.
Deset minut se nic neděje. Dvacet minut. Zvedám se k odchodu, což číšnice spatřila a již se ke mně žene. Obklopil mne čpavý smrad potu linoucí se z ženštiny.
„Bambilión a pět peněz.“
Nechal jsem si vrátit vše do poslední koruny, místo Nashledanou pravil Sbohem a zbaběle jsem utekl.
„Tady bych nejedla ani nepila,“ prohlásila vnadná turistka odněkud ze Slovenska, která v restauraci taktéž seděla.
„E?“
„Hlad nemám, ale zasouložila bych si,“ dodala.
„Zeptejte se na baru, v tomto podniku nabízí netušené,“ odvětil jsem. Poté jsem dodal, že podobné historky sepisuji do jistého internetového deníku pro intelektuály. Slečna však neocenila mou snahu učinit ji veřejně známou, pravila něco o zamilovaném příteli kdesi za horami a nakonec sdělila, že mne zabije.
Tak. A mám to.
29.8. 2011 pondělí
„Do třetice všeho dobrého,“ pravil jsem sobě vzdorně. Dvakráte jsem se motal v západoafrické Mali a dvakráte mi nebylo dopřáno navštívit staroslavné město Timbuktu. Jelikož mne čekají v listopadu a prosinci téměř dva měsíce volna, je již teď jasné, že vzdorující město podlehne mému nájezdu. Ač je možno do Timbuktu pohodlně doletět letadlem, volím cestu skrze Mauritánii, jelikož jsem se stal závislým na kráse matmatské guelty, kterou hodlám znovu navštívit.
Ráno jsem vsedl do letadla do Paříže a odpoledne již přistával v marockém Rabatu, abych si na podzimní výlet vyřídil víza. Na mauretánské ambasádě mi již nikdo nos nezlomil, proces vydávání víz je trapně nudný. Pořadová čísla, vypsané časy pro vyzvednutí víz a především klid, jelikož teď v létě se do subsaharské Afriky moc výletníků nehrne.
Večer neodolávám vábení špíny, pachu hnijící zeleniny, vařených velbloudích očí a hygienických standardů poněkud neunijních.
„Ó, rabatská medíno, místo pro ukojení mlsného jazyka, otevři svou náruč,“ volám a zdejším trhovcům nabízím bankovky za laskominy slibující pálení v ústech, v krku a následný průjem a bolesti břicha. Trhovci se nezdráhali a spojili své síly s mými. Můj žaludek a konečník trpí, obvyklá daň za to, když bezmozek sežere vše, co mu před oči přijde, přileze či se připlazí.
Rabatské uličky a prodejci laskomin
30.8. 2011 úterý
Narazil jsem na nevítaný problém. Zatímco v Evropě není problém najít veřejné záchodky, v Maroku to zrovna moc běžné není. Po ránu lezu do vozidla taxislužby, bych sobě vyřídil vízum do Mali. Cesta na dvacet minut se však protahuje na hodinu a půl, následek včerejšího obžerství. Co chvíli nutím pana řidiče zastavit, načež se zoufalým výrazem vybíhám z vozidla, vrážím do dveří prvního obchodu a za pomocí mávání rukou a ukazováním na vlastní zadnici se dožaduji přístupu na toaletu. Ne vždy majitel prodejny pochopil mou pantomimu a tak jsem nucen přeběhnout o dům dál. Vrcholné číslo celé akce nastalo, když jsem klíče od toalety doloval z distingovaného pracovníka malijské ambasády výkřikem vedeným v mé pralesní angličtině: „Toilet first, passport later, catastrophe is too close! Please! Please! Pleeeeeeease!“
Rabat, hlavní město Maroka vyznačující se nedostatkem veřejných záchodků
31.8. 2011 středa
Bloudím si tak po knihkupectví, znechucen bulvarizací všeho Krtečkem počínaje a Fukuyamou konče, všude barevné obrázky, velké nadpisy a vykřičníky. Když tu můj stařecký zrak pookřál. Ach, kniha rozmilá v dotisku! Když jsem byl ještě mladý hoch, dostala se mi do rukou kniha pana Luboše Kropáčka Duchovní cesty islámu. Pan Kropáček (po desetiletí spolupracovník a od roku 1984 agent StB) patří společně s panem Hrbkem k mým oblíbeným autorům, jelikož jejich knihy výše zmíněnou bulvarizací netrpí. Vrátil jsem se do studentských let a knihu pana Kropáčka sobě zakoupil.
Duchovní cesty islámu jsou kniha do značné míry výkladová, v menší míře hodnotící, byť v závěru pan Kropáček šťourá do relativně aktuální politické situace. Jinak zde ovšem nelze nalézti ani slastné hýkání nad turbanem a mnohoženstvím, ani hysterický vřískot mentálně nedovybavených jedinců, pro které se islám scvrknul na bušení hlavou do země, kamenování a řezání hlav. Čtivé dějiny, místy snad až vyprávěný slovník, vše zpestřeno znalostmi i nadhledem autora, kniha protkána hadísy a citáty. Jediným mínusem knihy tak je, že v ní není ani jediná fotografie fernetu nebo čínské polévky.
Netřeba pohrdati muslimskými ženštinami. I v nemoderní kuchyni zvládnou přípravu čínské polévky.
(Djenné, Mali)