21.7. 2022 čtvrtek – 11.8. 2022 čtvrtek
Se stářím nelítostně dotírajícím na mou morbidně obézní tělesnou schránku jsem značně zredukoval své pracovní vytížení. Pryč jsou časy, kdy jsem dokázal za jediný měsíc odpracovat nějakých 550 hodin a ve volném čase si ještě fotit na silnici rozjetá zvířátka. Nyní chodím do práce téměř výhradně na krátké dvanáctihodinové noční směny a málokdy pracuji víc jak tři týdny v kuse.
Odměnou je mi spousta volného času, byť do práce chodím zničen psychicky a z práce psychicky i fyzicky. Volný čas trávím nejen nafukováním žab brčkem, nýbrž i procházkami na čerstvém vzduchu. Mimochodem, procházky jsou stěžejní a často jedinou aktivitou nás, starších rozbitých pánů.
Martello tower ležící u jedné ze stezek na poloostrově Howth.
I několikrát týdně tak jezdím do městečka Sutton, které je ideálním výchozím i cílovým místem pro pěkný výlet kolem přilehlého poloostrova. Pokud jsem extra líný, jedu až do pěkné vesnice Howth, odkud se dá jít na okruhy kratší, neméně pěkné, leč plné nekonečných zástupů výletníků.
Stezky vedou podél půvabného přístavu, stoupají a klesají kolem útesu Nose of Howth na místy až překvapivě líbezné vrcholky útesů. Po cestě se chodcům a cyklistům se sníženým pudem sebezáchovy naskytnou výhledy na ostrov Lambay, Irské oko a také na rozlehlý Dublinský záliv. K vidění jsou malé kamenité pláže, maják Baily, na moři jsou běžně k zahlédnutí lachtani a delfíni a na pastvinách koně a lamy. Výhledy z útesů jsou místy až letecké. Pohledy na pastviny jsou zejména v čase květu až psychedelicky žluté květy hlodáše a sytě fialové vřesu. A pokud si nadšený návštěvník nedá pozor, pohled se mu může změnit i v pálivě bílý, protože spousty racků slušným vychováním zrovna neoplývají a zásah trusem přímo do oka není jen městskou legendou.
Rozkvetlý hlodáš a maják Baily. Howth, Irsko.
12.8. 2022 pátek – 17.8. 2022 sobota
Přiletěl jsem do Česka, bych si udělal výlet do Českého Krumlova. Český Krumlov si matně pamatuji z poslední čtvrtiny minulého století. Oprýskané město, kam jezdili turisté téměř výhradně z Československa a okolních států, na řece se sem tam objevila kánoe a sem tam nějaká ta pramička. Poté si pamatuji Český Krumlov z doby před nějakými pěti lety. Peklo na zemi, kde pravděpodobně nežili lidé, zato se městem hrnuly neuvěřitelně kompaktní davy turistů z celého světa. Také si pamatuji Český Krumlov v době covidu. Pěkné městečko jak po morové epidemii. Nikde nikdo, jen vietnamské večerky a vietnamské restaurace svítily do ulic spoustou příšerných barevných světýlek.
Nyní se motám uličkami města a pokorně si užívám toho, že nedostanu každých pět kroků loktem do oka, kolenem do břicha a že mohu procházet ulicemi bez toho, abych byl ušlapán armádou japonských, korejských či čínských turistů. Dokonce i hulvátů z Ruska ubylo.
Pročež si města užívám, kochám se zejména kavárnami a krámky na okrajích, jelikož centrum stále vypadá jak turistické ghetto z nejhroznějších hororů. Kupodivu nejsou přeplněné ani vyhlídky na řeku, vyhlídková věž a další atrakce.
Kromě města samotného jsem se kochal i pohledem na ženštinu se značně vyvinutým hrudníkem, která se promenádovala městem a demonstrovala, že nejen architekturou se může Krumlov pochlubit. Také mne zaujala asijská restaurace a láhev vskutku výborného moku, kterou mi prodal pán z obchodu vínem.
Český Krumlov
Po až nečekaně pěkných dnech jsem se vrátil do svého bytu ve vsi Strkoff, kde mne čekalo další převelice příjemné překvapení.
„Hle, kdo mne to vítá ve skromném příbytku! Doba jest mrmlavá, já jsem ovšem otrlý a vyloučenost mi nevadí! Ale s vámi trávívám čas vždycky rád! Hlavně proto, že netlacháte jen tak do větru a laškovně mrkáte všemi čtyřmi páry očí!“ halasím nadšeně, jelikož jsem si myslel, že mí druhové z let minulých zmizeli kdesi ve věčných lovištích.
Pavouci Alfred a Tony se však vrátili do díry ve stěně na mém balkoně.
18.8. 2022 čtvrtek – 25.8. 2022 čtvrtek
Opět žádné přesčasy, žádné dlouhé směny. Sedm nočních dvanáctek s utéct co nejrychleji a co nejdále.
V domě, kam přibývá stále více a více nájemníků, mám pokoj vedle svého ruského spolubydlícího, pana Marka. Pan Marek jest stárnoucím mužem s kratší nohou, dosluhujícími orgány a nesmírnými sympatiemi k alkoholu. Jídelníček jest takový rusko-irský. Ke snídani obvykle slaninu, vajíčko, fazole a láhev vodky. K obědu pirožky a láhev whiskey. K večeři něco z čínského bistra a láhev vodky.
Pan Marek toho má za sebou poměrně hodně. Od ruských vězení, hrátek s heroinem až po pašování zboží z Číny a přes Sibiř.
Ruská duše se nezapře ani ve chvíli, kdy má v žíle nemálo promilí a počne zpívat. Když začne zpívat opilý Rus a nehodlá zrovna nikoho rozpárat kozáckou šavlí, jsou výsledkem tklivé písně přecházející občas ve vytí, měkké slovanské melodické linky a texty o širokých srdcích, širokých řekách, rozlehlých lesích a ještě rozlehlejších planinách. Jako jedinec vybavený jedinečně rozvinutým hudebním hluchem neprodukuji zrovna melodie připomínající slavičí trylky a i zkušený zoolog by za tím slyšel spíše dávícího se hrocha. Musím však ocenit neuvěřitelnou výdrž, s jakou pan Marek dokáže zpívat o všech těch Natašách a šlechtických soubojích o panenské srdce a jiný, poněkud níže umístěný orgán.
Podobné performance končí obvykle akčním, hlasitým a veskrze živočišným závěrem. To se pan Marek odpotácí na toaletu a následně ji zblije takovým způsobem, že by se za to nemusel stydět ani zkaženými ústřicemi přiotrávený bernardýn.
26.8. 2022 pátek – 31.8. 2022 středa
Zakoupil jsem sobě motocykl. Ač jsem původně neuvažoval o ničem jiném, než opět o BMW a opět o GS, podlehl jsem touze po neznámém, zahaleném ani ne tak tajemstvím, jako spíše ukrutnou vlnou zděšení českých motorkářů. Českých, jelikož v zahraničí toto nikdo neřeší. Zakoupil jsem sobě motocykl čínský. Nu čínský – motor rakouský, brzdy španělské, tlumiče japonské a tak podobně. Čeští motorkáři, stále většinou sedlající ojeté japonské střepy a vzývající značku Jawa (neoddiskutovatelný to omyl lidského snažení), při zmínce o motocyklech z Číny propadají v hysterický pláč, v agónii a slzách padají na zem a skrze pěnu řinoucí se jim z úst chrlí cosi o peklu, hrůze a konci světa.
Mám úplně nudnou sexuální orientaci, neleštím na svých motocyklech nadrž, nevydávám u toho nadšené vzdechy, nezavírám se s motocyklem po nocích v garáži, ba ani mne nenapadlo cokoli strkat do výfuku, což bývají běžné činnosti motocyklistů, kteří kolem svých strojů nadšeně poskakují, dmou se jim různé části těla (například tváře) a křičí: „To jsou ale emoce! To je ale vzrušení!“
Pořídil jsem sobě motocykl.
Zároveň oprášil rehabilitační pomůcky, které používám po haváriích.
Pročež mne jediná nepříjemnost zajisté čeká při péči o řetěz. Jelikož se starostí o motocykl neukájím, péče o řetěz mne opravdu nebaví a byl to jeden z důvodů, proč jsem si dosud pořizoval motocykly výhradně s kardanem. Když nepočítám motocykly na výletech, protože sehnat s kardanem cosi levného a použitelného v Guatemale, Malawi, Chile nebo Kambodži se mi opravdu nepodařilo.
Vážně uvažuji o tom, že si najmu nějakou uklízečku, která mi bude místo uklízení čistit a mazat řetěz. Nicméně zpátky k motocyklu. Jediné, co mi připomínalo čínské estetické cítění, je bambilion samolepek, kterými je motocykl pokrytý. Pročež jsem si sice řetěz stále nevyčistil, nedotáhnul a nenamazal, ovšem hodinu jsem trávil v oparu opravdu ošklivých vulgarismů, za jejichž přítomnosti jsem strhával jednu nálepku za druhou.
Za dva dny jsem najel první tisícovku kilometrů. Jsem mírně rozladěn. Žádné peklo a konec světa se nedostavilo. A co já bych dal za konec světa! Motocykl jede, zatáčí a brzdí. Počítač, vyhřívání sedla i řídítek funguje, oproti mým očekáváním bez problémů funguje i quickshifter, bez kufrů je motorka stabilní i při rychlostech lehce nad 200km/hod a na helmě se mi rozprskává hmyz úplně stejně, jako mi to činíval, když jsem sedlal BMW. Jízda je příjemně traktorovitá, jak se dá od cestovního endura očekávat. Zkrátka jsem překvapen, že nejsem vůbec ničím překvapen. Podivuhodné.