Únor 2023

29.1. 2023 neděle – 8.2. 2023 středa
Zpět v Irsku. Další série nočních směn, vesměs venku na letištní ploše. Jsem si jistý, že hloupé výkřiky o zeleném Irsku, stále svěžím vzduchu a osvěžujícím irském dešti rozhodně nevymyslel nikdo, kdo noční směny na dublinském letišti absolvoval. A pokud ano, určitě ne na přelomu ledna a února.
Přicházím po jedné ze směn do domu, otevírám dveře na toaletu a….. skříň. V miniaturní místnůstce je skříň. Jak se tam dostala je mi naprosto nepochopitelné.
„Viděli jste to? Na záchodě je skříň! Tohle popírá poučky o objemu, hmotě, prostoru, prostě fyzika v naprosto alternativním pojetí!“ povídám nadšeně spolubydlícím, kteří odcházejí na směny denní.
„To je mého synáčka! Přijel mi z Polska synáček, děťátko moje. Bude s námi bydlet, než mu najdu jiné bydlení. Zatím spí v rohu v obýváku, za sušáky na prádlo. Ale někam si musí dát věci, tak jsem mu koupila skříň,“ vysvětluje spolubydlící Natálie.
„A co takhle, kdyby mi dal někdo vědět? Vždyť už je nás v domě jak pakoňů u napajedla! Čekáme fronty na sprchu, na místo v lednici, máme pořadníky na vaření i na díru v plotě, kterou zíráme na nahatou indickou sousedku odvedle!“ durdím se a poučuji.
„Je to moje dítě! Pro své dítě udělám vše!“ nekompromisně pronesla spolubydlící. Kolem prošel chorvatský spolubydlící pan Ivan, jako obvykle zhulený a vonící marihuanou na půl kilometru daleko. Pokrčil rameny. Zhuleně. Poté se z domu vypotácel spolubydlící pan Marek, věčně opilý či přiopilý Rus. Také pokrčil rameny. Opilecky.
„Nazdar! Já tu teď budu bydlet!“ pronesl mladík, který náhle vylezl z krytu sušáků na prádlo, kde jest gauč, sloužící nyní jako lůžko.
Děťátko paní Natálie má zhruba pětadvacet let. Obličej pokrytý beďary tak, že připomíná řiť paviána po zásahu kyselinou a dlouhé mastné kudrnaté vlasy, které jsem naposled viděl ve filmech z osmdesátých let.
Pokrčil jsem rameny a šel spát.

9.2. 2023 čtvrtek
Vstávám s východem slunce, pobíhám po domě a zvesela volám: „Musí-li dnes někdo do práce? Musí snad někdo potit krev a vydělávat na důchodce, cizí šklebáky, dobrovolně nezaměstnané, simulující simulanty a podobné existence? Já tedy ne, jelikož jedu na výlet!”
Spolubydlící se chystají na další pracovní den jejich zbytečně dlouhých životů, zatínají zuby a dělají, že mě neslyší. Pročež podobně drzé řeči raději ještě několikráte a značně hlasitěji zopakuji.
Prchám na letiště a přes Istanbul letím do Indonésie, konkrétně na ostrov Flores. I když jsem se snažil najít nějaké jiné spojení, naneštěstí jsem zjistil, že logisticky nejlepší je letět přes Bali. Bali nemám rád a nic na tom nezměnil ani bývalý kolega Karel. Ten na Bali létal často a s nadšením, jelikož mu tamní prostitutka pravidelně prováděla masáž prostaty, přičemž si namáčela prst do jakéhosi oleje z orchidejí.
Abych nezapomněl – kromě Bali nemám od té doby rád ani orchideje.

Gang Harley Davidson, Bali.

10.2. 2023 pátek
Přilétám na Bali a rovnou z letiště pílím na hotel. Už dávno jsou pryč časy, kdy byl ostrov místem vhodným k návštěvě. Nyní jde o špinavou aglomeraci od letiště až daleko na sever. Provoz je takový, že i v dopravní špičce v New Yorku či Mexico City se člověk cítí volněji. Restaurace, masážní salóny a další obvyklé podniky jsou ošuntělé, dávno ztratily lesk a naději. Bali je prostě fuj, ba až fujtajxl a nic na tom nemění pár míst, která nejsou pokryta odpadky a kam se turisté jezdí fotit, aby poté mohli doma ukazovat, že byli v tropickém ráji.
Zakoupil jsem sobě letenku na první ranní let na východ, konkrétně na ostrov Flores do města Labuan Bajo.

11.2. 2023 sobota
Z velkého, načinčaného a stále novotou zářícího letiště na Bali jsem odletěl na ostrov Flores. Letiště v Labuan Bajo se oficiálně jmenuje Komodské letiště, pročež je i největšímu pitomci jasné, že přistál nedaleko ostrovů známých komodskými varany. Kdysi víceméně vesnické letiště známé jako Mutiara II (nezaměňovat s letištěm Mutiara, které se nachází poblíž města Palu v indonéské provincii Sulawesi) bylo schopno odbavit 150 tisíc pasažérů ročně. Dne 27. prosince 2015 prezident Joko Widodo u Labuan Baja slavnostně otevřel nový moderní terminál. Větší terminál může poskytovat služby až pro 1,5 milionu cestujících ročně.
(poznámka doplněná později: dne 2. dubna 2024 udělilo ministerstvo dopravy letišti Komodo status letiště mezinárodního)

Pravda, Labuan Bajo má daleko do hrůz balijské Kuty a dalších děr pekelných, nicméně se již nejedná o ospalou vesnici, ba ani o ospalé městečko, jak si ho pamatuji z předchozích návštěv. Přístav a promenáda září novotou, ve městě je nemálo zcela neindonéských restaurací, kam se na drahá jídla mezinárodní kuchyně zejména večer vydávají nejen turisté, ale i místní mládež. Indonésie jest zkrátka další asijskou zemí, která z bahna rýžových polí během pár let přeletěla do doby, kde je v každém městečku letiště a kde si již nelze za dolar koupit pečenou chobotnici a vnadnou prostitutku, jak si pamatuji.
Ubytoval jsem se v nejlevnějším ubytování, co jsem našel. Polorozpadlý barák uprostřed bláta, kolem běhají slepice, ušmudlaní šklebáci a na políčkách se lopotí ženštiny. I zde ovšem globalizace zaútočila nelítostnými chapadly.
„Něco ještě levnějšího nemáte? Nepotřebuji tekoucí vodu a švábi v posteli mi rovněž nevadí,“ pídím se po něčem, kde bych ušetřil nějaký ten peníz, jelikož jsem sociální případ a navíc skrblík.
„Pane, já nechtít rozbít sprcha, já nechtít chytat šváb pro bílý pán! Cena být jen dvacet dolar!“ hartusí majitel.
„Za dvacet dolarů na noc byste mi nějaké ty šváby nachytat mohl!“ nedávám se zastrašit.
„Dvacet dolar na týden!“
„Nu tedy dobrá, tak to beru. I bez švábů,“ svolil jsem a svalil se na zánovní matraci.

12.2. 2023 neděle
Na ostrov a do Labuan Baja jsem samozřejmě nepřiletěl proto, abych obdivoval zcela obyčejné indonéské slepice či hromady odpadků, kterými je každé indonéské městečko obvykle lemováno. Přiletěl jsem, bych se ponořil pod hladinu zdejšího moře a užíval si pohledů nevšedních, kterými je zdejší podvodní krajina proslulá.
V Labuan Baju je nemálo potápěčských agentur, které nabízí několikadenní výlety i jednodenní s obvykle dvěma až čtyřmi ponory.
Národní park Komodo byl založen v roce 1980 primárně na ochranu komodských varanů, jednalo se tedy o ochranu souše, nikoli krásy nesmírně pod hladinou. Teprve v roce 2001 byla zavedena mořská zóna. Navzdory tomu, co si mnozí lidé myslí, není Národní park Komodo mořským parkem bez zákazu vstupu. Mořský život je chráněn, jen poněkud jiným způsobem. Na území parku žijí čtyři domorodé komunity, kterým by úplný zákaz rybolovu v této oblasti znamenal, že by neměly žádný zdroj tradiční obživy. Vedlo by to samozřejmě k rozšíření nelegálních a destruktivních metod rybolovu, domorodci by byli nerudní, vzteklí, dštili by oheň, síru a nepěkné nadávky. Pročež byl vytvořen systém zónování. V parku jsou tedy vymezeny určité oblasti, kde mohou lidé z těchto místních komunit lovit ryby původními metodami. Nakolik se teorie potkává s praxí se snad ani neodvažuji komentovat, jelikož historky o použití výbušnin při lovu ryb se ke mně v průběhu následujících dnů dostávaly z různých zdrojů a dunivé exploze z otevřeného moře v nočních hodinách zajisté nebyly způsobeny tleskáním komodských vodníků.

„Dobrý den přeji! Chtěl bych se potápět. Chci vidět úplně všechno a hlavně mořské slony!“ pronáším v každé z potápěčských agentur, které navštěvuji. Proti pozorování vodních slonů nikdo neprotestuje, ovšem kamenem úrazu se ukázalo, že zdaleka na každá agentura byla vybavena neoprenem, do kterého bych byl schopen nasoukat své gigantické sádelnaté tělo. Nakonec jsem se dohodl na deseti ponorech za tři stovky amerických peněz, což je cena, na kterou jsem se nedostal ani na Utile či Roatánu v Hondurasu, což jsou lokality určené pro potápěče nemajetné, zoufalce mého ražení.

První dva ponory jsem si tedy dopřál již dnes. Viditelnost náramná a pod vodou vcelku to, co jsem očekával. Náramná diverzita, ryb a rybek bambiliony a spousty, spousty želv. V Národním parku Komodo se vyskytují převážně želvy ostronosé a želvy zelenavé, které jsou na červeném seznamu IUCN vedeny jako kriticky ohrožené a ohrožené druhy. Želvy mám rád převelice, jelikož se tváří neustále přísně, ba až hustokrutopřísně, nešklebí se přiblble jako například delfíni nebo potápěči, kterým pod vodou nateče voda do nosu, pročež počnou dělat hloupé grimasy.

Před ponorem u Siaba Besar, Komodo.

13.2. 2023 pondělí
Dopoledne jsem absolvoval dva ponory, které se opět povedly nad očekávání. Spousty želv, několik žraloků a hned několik chobotnic rodu Hapalochlaena. Tyto chobotnice s modrými kroužky jsou obvykle snadno rozpoznatelné podle svých duhově modrých kroužků – stejně jako všechny chobotnice však mohou měnit barvu a strukturu kůže, takže někdy se může zdát, že mají jen světle pískovou barvu. Zde ovšem modrá jen zářila a je mi úplně jasné proč. Drobní hlavonožci hned seznali, že chobotnice požírám všude a rád a nerozpakovaly se jasnou barvou dát najevo, co jsou zač. Patří totiž mezi nejjedovatější mořské živočichy na světě. Jejich délka nepřesahuje 10 cm a obvykle je obtížné je spatřit ukryté mezi kamením. Charakteristické je ovšem zejména jejich výstražné zbarvení. Při podráždění vystupují na původně žlutavém či hnědavém povrchu zářivě modré, černě ohraničené kroužky či protáhlé skvrny. Pomocí svalů mohou navíc chobotnice vyvolat pulsující pohyby těchto skvrn, zvyšující varovný efekt. Tímto nápadným zbarvením dávají najevo predátorům, že jsou jedovaté a tato strategie se nazývá aposematismus. Jed těchto krasavic jest poměrně účinný. Mimo jiné obsahuje neurotoxin tetrodotoxin, způsobující postupnou paralýzu. Chobotnice rodu Hapalochlaena jsou nebezpečné i člověku, neboť i jediná má dostatek jedu, schopného zabít několik lidí. Jed v několika minutách způsobí dočasné ochrnutí, které vede k zástavě dechu a srdeční fibrilaci. Pročež jsem nechal chobotničky na pokoji a nesnažil se je pozřít, jelikož si neumím představit, jak bych následně hledal dvacet metrů pod hladinou lékaře a dožadoval se umělého dýchání či masáže svého nedobrého srdce.

„Skalpel, mám skalpel! Neutíkej přede mnou, obézní mrzáku, mám skalpel!“

Těmito slovy mne před spoustou let v Labuan Bajo naháněl mezi stoly v hospodě chomutovský výtečník, přiopilý pan Josef, známý ve světě a mezi expedičníky pod exotickým jménem Yusuf Momo The Horrible, což je ovšem v překladu jen obyčejný Pepa Hrozný Knedlíček. Před spoustou let jsem se plavil do Labuan Baja z ostrůvků Gili u Lomboku, po cestě jsem si o korál rozpáral hrudník, odchlíplá kůže uschla, zkroutila se a neesteticky a hloupě trčela jen tak do prostoru. Pročež se to znelíbilo zmíněnému šílenci, který s několika promilemi alkoholu v krvi vyškemral od přítomné veterinářky skalpel a trčící kůži mi hodlal amputovat.

Netuším sice, v jaké hospodě tenkrát k této ploché historce došlo, leč nejednalo se rozhodně o žádný luxusní podnik.

Ani nyní, po letech, nenavštěvuji luxusní podniky, byť je jich v Labuan Bajo nemálo a některé vypadají tak, že by se za ně nemusela stydět nejedna evropská megapole. Navštěvuji jako obvykle vesnické jídelny, kam lezou výhradně domorodci a z návštěvníků vesměs jen ti, kteří tam omylem zabloudí. Já mám však tyto indonéské jídelničky rád převelice. Za sklem se na ostrém slunci smaží nejrůznější ryby, chobotnice a olihně, pod slunečními paprsky osychá rýže, kazí se nejrůznější omáčky a scvrkávají smažená křidélka drůbeže, která byla scvrklá již zaživa.

14.2. 2023 úterý
Dnešní ponory patřily k těm, na které, doufám, nezapomenu nikdy a do konce svého mrzkého života si je budu pamatovat. Zajisté, rejnoci manty jsou ozdobou potápění v Komodo, ovšem ani zdaleka jsem netušil, co se mi poštěstí a že potápění s těmito rejnoky může být zábava na dlouhé desítky minut.
Ve skupině byl pouze průvodce, vychrtlý vousatý Španěl a já, obézní Chocho. Na manty jsme narazili tam, kde se čekalo. Na obvyklé čisticí stanici kroužily dvě velké manty a z několika metrů na ně zíralo hned několik skupin potápěčů. Podívaná spíše tristní. Pročež jsem se zatvářil nešťastně a máváním rukama, poulením očí a pohrdavými grimasami naznačil průvodci, že býti obklopen bambilionem jiných potápěčů není to, čeho si žádám. Pročež jsme odpluli hledat žraloky. Po dvou či třech minutách ovšem i zkušený pan průvodce vytřeštil zrak takovým způsobem, že se mu oční bulvy namáčkly zevnitř na potápěčské brýle. Manty. Široko daleko žádný potápěč, kdežto mant bylo na místě jedenáct. Velké, ohromné, ohromující, neplaché a zvědavé. Následovaly desítky minut, kdy paryby naprosto bez obav kroužily kolem, laškovně proplouvaly ve vzdálenosti pár centimetrů a každou chvíli se na nás namáčkly břichem či přes nás přetáhly ocas. Pozorovat manty z pár centimetrů, vidět detail jejich kreseb, hlavové laloky, tlamy a žeberních otvorů, to jest daleko lepší, než-li se například opít rumem či dostat bednu čínských polévek. Manty pod vodou pomalu létají, vznášejí se jak po požití návykových látek, krása střídá nádheru a nádhera krásu.

Až donedávna se myslilo, že u Komodo se vyskytují zejména dva poddruhy – Mobulid Alfredi a Mobulid Birostris. Moderní genetické testy přinesly poznatky, že se jedná o jediný druh rozšířený do více oceánů. V názvosloví jest tak poměrně nejasno a potápěči, biologové a mantologové vedou o mantách, jejich rozšíření, druzích a poddruzích zejména v internetových diskuzích vášnivé debaty. Manta obrovská dorůstá velikosti okolo 3 až 5 metrů s rozpětím ploutví průměrně kolem 6 metrů, ale byli pozorováni jedinci s rozpětím kolem 9 metrů. Manta je širší než delší a největší potvrzená hmotnost dosahovala 1 350 kg, což je ukrutně hodně a kdyby manta někomu šlápla na nohu, zajisté by převelice hulákal, ale radostí by to nebylo.

Odpoledne jsem měl stále tak nadšený úsměv, že jsem si téměř olizoval ušní lalůčky, tvářil jsem se jak naprostý imbecil, občas dětinsky zavýskl a když se nikdo nedíval, nadšeně jsem zavzdychal: „Ach, manty, ty manty!“

Vystřízlivění přišlo brzy. Pronajal jsem sobě motocykl a jal se jezdit po okolí, bych sobě našel pěknou opuštěnou pláž, vyvalil se do písku, škrábal se na svém gigantickém břiše a spokojeně vrněl. Leč pláže v okolí Labuan Baja jsou naprostou katastrofou, hrůzou hrůzoucí a zážitkem téměř tak pobliózním, že se vyrovná návštěvám pláží na Bali. Odpadky na břehu i ve vodě, všude nevábný zápach hniloby, kulisy katastrofických filmů. Realita na hony vzdálená instagramovým fotografiím, na které naletí spousta nadšených výletníků.

15.2. 2023 středa
Další potápění a opět přepěkné. I dnes jsme kroužili kolem čisticí stanice rejnoků, ovšem ke včerejšímu zážitku to mělo daleko, jelikož se k nám manty nepřiblížily na méně než zhruba pět metrů. Rejnoci manta navštěvuje „čisticí stanici“ pravidelně a lokace těchto čisticích stanic jsou potápěčským průvodcům dobře známy. Což v případě často navštěvovaných potápěčských míst, Komodo nevyjímaje, vede k situacím, že je u čisticích stanic více potápěčů než rejnoků. Manty na čisticích stanicích provádějí často divácky atraktivní manévr – vztyčí se vzhledem k mořskému dnu přibližně pod úhlem kolem 45° a otevřou tlamu, což umožňuje přístup k jícnu. Toho s veselým křepčením využívají ryby z čeledi pyskounů a pomcovitých, které vplují do tlamy manty a začnou očišťovat filtrační mechanismus. V tomto případě manta hejno rybek nespolkne, ale po vyčištění jim umožní odplout zpět do bezpečí. Zkrátka takový mantí zubní kartáček, dentální nit a ústní voda v jednom.

Odpoledne jsem snědl dvě chobotnice a odkvačil na letiště, kde jsem sobě zakoupil letenky na vedlejší ostrov Sumbu. Na ostrově Sumba nehodlám dělat vůbec nic, jen se válet, jíst a pozorovat hemžení vesničanů a jejich závistivé pohledy, jelikož já tolik pracovat nemusím a už vůbec ne pro pár rupií.

16.2. 2023 čtvrtek
Dopoledne jako obvykle trávím pod vodou, odpoledne jako obvykle na skútru, na kterém objíždím blízké i širší okolí. Pryč jsou doby, kdy v Asii místní jezdili na skútrech, na kterých nefungovalo téměř nic kromě klaksonu. Na takových skútrech jsem kdysi najezdil mnoho kilometrů a zpětně mi přijde až téměř jako zázrak, že jsem si nerozbil rypák, nesrazil každých pět minut domorodého šklebáka a plnou rychlostí nenajel zezadu pod ocas vodního buvola. Dnešní motocykly a skútry se nikterak neliší od těch prodávaných a používaných v Evropě, není problém zdolat na nich mnoho desítek i stovek kilometrů a dokonce již není nutno zuřivě brzdit drhnutím čínských pantoflí o rozbitý asfalt.

V předchozích dnech jsem si tak udělal pěkné výlety k vodopádům Cunca Rami a Cunca Wuland, kde je možno zaplavat si mezi skalami a sledovat místní hochy, kteří soutěží o to, kdo si skokem co nejpěkněji rozbije hlavu o nějaký ten podvodní balvan. Vítězem je pro mne zhruba pětiletý šklebák, který si rozbil hlavu opravdu efektně a když ho jeho kamarádi pomocí bambusových holí strkali z vody ke břehu, podařilo se jim bambus zarazit bezvládnému skokanovi několikrát do oka.

Dnes jsem si zajel do jeskyně (Goa) Rangko. Jeskyně jest malá, ale pěkná a nebýt ulámaných krápníků a všudypřítomných odpadků, byla by ještě daleko hezčí. V eponymní vesnici je třeba najmout si loď, užít si řevu a nadýchat se výparů z dýmícího zařízení vzdáleně připomínajícího motor a po přistání jen dojít pár desítek metrů k jeskyni. Jeskyně je známá nejen pro svou křišťálově čistou, tyrkysovou vodu. Díky množství minerálů (nejen soli) ve vodě jsou plavci příjemně nadnášeni, pročež jsem do vody vlezl a jako obvykle předvedl cirkusové představení „Plachtící hroch“. Ve správnou denní dobu se jeskyně stává ještě kouzelnější, jelikož skrze vchod jest tyrkysová voda rozzářena ostrými paprsky nelítostného indonéského slunce.

17.2. 2023 pátek
Přikoupil jsem sobě další ponory a dopoledne tak opět trávil na lodi a pod vodou.

Jen co jsem ovšem přijel zpět do města, telefonovala mi jakási paní a naprosto příšernou angličtinou pravila: „Žádný let, nemít let, neletět!“
„Cožeto jakžeto a hlavně pročžeto?“ pravil jsem já, leč paní zavěsila.
Pročež jsem vsedl na motocykl a pílil na letiště. Letiště v Indonésii, zvláště ta nevelká, fungují víceméně jako malá autobusová nádraží v Evropě. Zájemce přijde k přepážce, zakoupí sobě letenku jak rohlík v krámě, letenku obdrží vesměs vytištěnou předpotopní tiskárnou na papíru nevalné kvality a poté v pantoflích na mopedu odjede zpět do své chýše. Žádné složité počítačové systémy, fixní letové řády a podobně. Nevýhodou tohoto řešení je, že jistota letu ani zdaleka nedosahuje jistot, které má zákazník například v Evropě.

„Opravdu je let na Sumbu zrušený?“ ptám se paní za ušmudlaným sklem.
„Hm.“
„Aha. A další let bude kdy?“
„To nevím.“
„Výborně, takže mi vrátíte peníze?“
„Ne.“
„Prosím? Let je zrušený a vy mi nevrátíte peníze?“
„Můžete letět dalším letem.“
„Jakým dalším? Vždyť nevíte, kdy poletí další.“
„Hm.“
„Ech, s vámi to není jednoduché, což?“
„Hm.“
„Krávo blbá,“ pronesl jsem česky, jelikož by dotyčná zajisté neocenila sofistikovaný a poněkud více ušlechtilý výraz, na který jsem se původně chystal.

Přešel jsem k vedlejší přepážce a zakoupil sobě letenku na zítřek do Kupangu. Co budu dělat v Kupangu ještě netuším.

Na večerním trhu v Labuan Bajo se tlachá a požírají všemožné ryby.

18.2. 2023 sobota
Let do Kupangu kupodivu zrušen nebyl, byť bylo letadlo v podstatě prázdné. Kromě mě, pilotů a jedné letušky letěla jen skupinka pěti vojáků v uniformách ověšených bambilionem medailí.
V Kupangu, městě nevábném a turisticky značně neatraktivním, jsem se ubytoval v pětihvězdičkovém hotelu hned u oceánu. A to zejména proto, že akční cena byla stejná, jako za ubytování v plesnivé budce, kterou pronajímala jakási babizna hned u letiště. Žádné velké plány na prohlídku města nespřádám, jelikož jsem zde již kdysi byl a kromě jídla zde nic zajímavého nenašel.

„Pán si přeje masáž, pivo a hamburger?“ vystřelila na mě hned na recepci sličná slečna v pěkné uniformě.

„Pán si přeje jen masáž, jelikož pivo nepije a místo hamburgerů si zajede na chobotnici!“

Za hodinu na dveře pokoje zabubnovaly prsty jakési ženštiny.

„Dobrý den, já masérka!“ ozvala se nesměle křehká dívčina.
„Dobrý den, já jsem vaše oběť!“ snažil jsem se zavtipkovat, leč se ukázalo, že ženština angličtinou moc nevládne a má indonéština je limitována slovní zásobou týkající se téměř výhradně žrádla.
O to větší bylo mé překvapení, když se ukázalo, že i angličtina paní masérky je limitována jen určitou oblastí.

„Pán být tady sám nebo manželka?“ otázala se ženština, když mi zabořila prsty mezi lopatky.
„Zas takový šílenec nejsem, abych si pořizoval manželku,“ zahartusil jsem
„Já ráda porno!“
„E?“ zbystřil jsem a nebyl si jistý, zda-li jsem se nepřeslechl.
„Já ráda porno, já se dívat na porno každý den. Já nemít manžel a porno být dobrý!“ pravila znovu, zřetelně a výrazně, pročež jsem zjistil, že jsem se nepřeslechl.
„To je chvályhodné, kinematografie jest jedním z pilířů kultury.“
„A můžu já ty strčit prst do zadek?“

Noční trh v Kupangu. 

19.2. 2023 neděle
Jelikož nehodlám trávit ani den navíc ve městě plném betonu a poměrně hustého provozu, odjel jsem ojekem, motocyklovou taxislužbou, do přístavu. V přístavu jsem sobě zakoupil jízdenku na trajekt na ostrov Rote. Ani jsem netušil, jak dobře jsem udělal.
Trajekt na ostrov Rote, občas psáno jako Roti, jel zhruba dvě hodiny, což je poloviční doba oproti pomalým lodím, které jsou navíc často rušené. Levněji už se dá z Kupangu na ostrov dostat jen plavbou na nafukovací matraci, což ovšem nikomu nedoporučuji, jelikož je to dobré jen k tomu, aby si takový cestující pořídil úpal, úžeh, mořskou nemoc a nohu ukousnutou žralokem.

Stavba lodi. Ostrov Rote, Indonesie.

V největším a v podstatě jediném městě ostrova – Ba’a. Hned po vylodění jsem udělal první chybu, jelikož jsem skrblík a stále si myslím, že správný výletník má podstupovat trýzeň a necestovat jako bambilionář. Pročež jsem z Ba’a nevolil dopravu automobilem, jak by udělal každý, kdo má mezi ušima aspoň zbytek mozku, nýbrž dopravu na skútru. Přes půl ostrova jsem s batohem na zádech jel do vesničky Nembrela, která jest poslední výspou civilizace na západním konci ostrova. Civilizace se projevuje zejména tím, že je zde několik kostelů, několik příležitostí se ubytovat, mnoho domorodých šklebáků a mnoho domorodých buvolů. Zatímco kostely jsou otevřené, ubytovacích kapacit bylo otevřeno jen několik, jelikož je období dešťů a kromě úplných pitomců v období dešťů na ostrov Rote nikdo nejezdí.
S pozadím rozbitým jak záda námořníka trestaného devítiocasou kočkou jsem se zřítil u cesty a odkulhal do nejbližšího otevřeného hotelu.

Šklebák drhne kozu. Podobných pěkných vesnických scének jest ostrov Rote plný.

„Dobrý den. Přijel jsem na ojeku a sháním místo, kde bych složil své tělo a následně v bolestech tloukl hlavou do zdi, jaký jsem to imbecil,“ pronesl jsem na recepci. Paní majitelka se usmála, poté zasmála, zavrtěla hlavou a zavolala: „Pojďte se všichni podívat! Přijel bílý muž a přijel z Ba’a na ojeku!“
Seběhlo se služebnictvo, všichni se smáli, plácali se smíchy do stehen a já se nesmál, odpotácel jsem se na pokoj a pronášel jsem spoustu nepěkných slov, kterými jsem hodnotil zejména svou mentální výbavu.

Sběrači řas se vracejí z práce.
U vesnice Nembrela, ostrov Rote, Indonesie.

20.2. 2023 pondělí
Jsem spokojený, ba přespokojený! Ostrov Rote jest v období dešťů téměř bez turistů. Nejen dnes, ale za celý pobyt jsem zde nepotkal jedinou bílou tvář. Tedy kromě manžela majitelky hotýlku. Jak se později ukázalo, bylo to štěstí převeliké, jelikož podobní mužové jsou lepší, než-li kroniky i vyprávění starců u večerních ohňů. Ale k tomu později.

Pusté pláže s bílým pískem, spletité mangrovové porosty, neobydlené ostrovy, nedotčené korálové útesy, rozmanitý podmořský život, prvotřídní vlny a jedny z nejkrásnějších západů slunce, jaké kdy uvidíte, jsou jen některé z věcí, které dělají z ostrova Rote jednu z posledních destinací pro jedince zamrzlé v dobách, kdy neexistoval internet, kdy malí šklebáci ve vesnicích vybíhali z domů a nadšeně pokřikovali na každého cizince a kde je problém (mimo sezónu) sehnat otevřenou jídelnu, ubytování či dopídit se jakýchkoli informací.

Balíky mořských řas, vesnice Nembrela, ostrov Rote.

Ostrov Rote neboli Pulau Rote, který leží jen 500 km od Austrálie, je součástí provincie Východní Nusa Tenggara, indonéského regionu s přibližně 500 ostrovy. Roti je nejjižnější obydlený ostrov Indonésie, jižněji se nachází už jen malý ostrůvek Pamana. Leží jihozápadně od Timoru mezi Sawuským a Timorským mořem. Má rozlohu 1214 km² a žije na něm okolo 120 tisíc obyvatel. Vesměs rozesetých na farmách a v roztahaných vesničkách.

Hned první den jsem sobě ustanovil program, který jest přenáramný a tak fyzicky i intelektuálně nenáročný, že ho zvládne i jednoduchý člověk, kterým bezesporu jsem. Po ránu se směji domorodcům, že musí tvrdě pracovat, brodit se pobřežím a sklízet řasy. Následně vsedám na vypůjčený motocykl a motocykluji se po roztřískaných silničkách, kam mne můj smysl pro neorientaci vede. Spokojeně bloudím, kochám se vesničkami, mávajícími domorodci, kličkuji mezi ovcemi, kravami a vepři, pantoflemi odkopávám dotírající psy a na loudící šklebáky nonšalantně volám: „Nedám vám ani dolar, drobotino drzá!“

Kdesi na ostrově Rote.

Každou chvíli zastavuji, lezu do moře, sluním se a poté nadávám, že jsem si opět spálil svou tvarohově bílou kůži do ohnivé červené. Zastavuji se u stánků a ochutnávám nejrůznější laskominy, o kterých vůbec netuším, ze které plodiny či ze kterého zvířete vlastně jsou. Když si pošmáknu, tak dělám, že jsem si nevšiml psí kůže sušící se za chatrčí, vsedám na motocykl a jedu dále.
Večer přijíždím, spálený a spokojený.

Vodní buvoli. Ostrov Rote, Indonesie.

Paní majitelka jest indonéská ženština z Jávy, pan majitel jest její manžel pan Derek. Pan Derek se narodil v Německé říši na počátku druhé světové války. Nyní je panu Derekovi 84 roků, má téměř 2 metry na výšku, jest samá šlacha a stále nadmíru vitální. Běhá každý den po pláži, opravuje střechu hotýlku, zařizuje, vyřizuje a spokojeně se usmívá. Pan Derek jest až podivuhodně pokorný a vypráví, kterak se skrze zničené Německo zatoulal do zničené Evropy, kterak se dostal až do Austrálie, kterak lovil ryby a mušle, kterak si vydělal milion a zase jej pozbyl, kterak žil v Anglii, Německu, kterak jako námořník cestoval po světa a kterak poznal svou manželku. A pan Derek má spoustu krabic a každou napěchovanou fotografiemi. Páni, jakými to fotografiemi!

Ostrov Rote, Indonesie.

21.2. 2023 úterý
Místní hospodářství na Rote se vyznačuje především pěstováním lontaru vějířovitého a mořských řas pro kosmetické účely. Oblíbený a v podstatně nezbytný je také rybolov a chov zvířat, proto jsou na ostrově často k vidění prasata, kozy a krávy, které se zde volně pohybují. V sezóně si místní obyvatelé chovají i turisty, v naprosté většině jde u surfaře, jelikož ostrov Rote jest pro surfování převelice vhodný.
Kultura stravování na Rote je obecně založena na místních produktech. Ovoce a zelenina se nakupují na místních trzích a dodávají je místní zemědělci. Maso a ryby se obvykle nakupují přímo od místních rybářů.
Po západu slunce vedu mnohahodinové hovory s panem Derekem. Mnohahodinové hovory probíhají tak, že pan Derek hovoří, hovoří a hovoří, já ho pobízím spoustou hloupých dotazů a slastně naslouchám, jelikož to je vyprávění krásné, pábitelství i faktografie podpořené stovkami černobílých fotografií přecházejících do sépiové a barevných fotografií přecházejících do vybledlého ničeho.

Benzínová pumpa. Kdesi mezi Ba´a a Nembrelou. Ostrov Rote, Indonesie.

22.2. 2023 středa
Jest období dešťů, leč prší obvykle každý den jen pár hodin a ostrov Rote jest zelený. Kromě pěstování, sklízení a sušení řas, které vykupují zejména Číňané, jest na ostrově nemálo lontarových palem. Kupodivu, aspoň takový mám pocit, nejedná se o monokulturní plantáže, ale spíše shluky palem u domků domorodců, často na okrajích políček. Lontarová palma, které učení jedincové říkají lontar vějířovity, jest palma dosahující výšky až 35 metrů, s průměrem kmenu až půl metru. Palma jako zdroj výživné šťávy nejen na Rote, ale na mnoha dalších ostrovech a v mnoha tropických zemích. Poskytuje cukernatou mízu „nirah“, která vytéká z nařezaných stonků. Šťáva je sladká a mírně mléčně zakalená. Ze šťávy se dělá cukr, zkvašením palmové víno a destilací palmového kvasu pálenka arak. Šťáva je výživná a pro zdejší obyvatele představuje základ výživy. Člověk může dlouhou dobu bez problémů existovat jen pitím této šťávy – bez dalších potravin. Šťáva je také svařovaná na trvanlivější sirup, který si domorodí obyvatelé v některých částech Indonésie (ne na Rote, jak mi bylo sděleno) berou s sebou do práce jako svačinu. Sirup zapíjejí čistou vodou. Jedna palma vyprodukuje ročně až 700 litrů nektaru, průměrná rodina tedy vystačí se 3 až 4 stromy.

Kdesi na ostrově Rote.

Průmyslově se dnes ze šťávy a sirupu, ale i z aromatické dřeně plodů lontaru dělá limonáda. Požírati je možno i výhonky naklíčených semen, leč zkusil jsem to a chuť je nevalná, ba přímo hnusná. Káceny jsou jen staré stromy, které již nejsou dostatečně plodné. Lontar poté slouží jako zdroj dřeva, „větví“ a listí. Palma je údajně využívána na 801 způsobů. Výroba košíků, střech příbytků, cigár z listí, stavba stěn a plotů z větví (jde o dřevnaté řapíky listů), výroba hudebních nástrojů, lodí, rukojetí nožů, nářadí a příbytků ze dřeva. Před vynálezem papíru byly proužky z listů používány pro psaní. Samozřejmě jsem se jako správný intelektuál ptal i na to, zda-li jdou proužky z listů použít nejen na psaní, ale i jako toaletní papír. Odpovědí mi bylo vždy jen zavrtění hlavou doprovázené zvukem: „Jau jau jau!“, pročež usuzuji, že co se ošetření řitního otvoru týče, je lepší zůstat u listu lopuchu a nechat palmu palmou.

Jeden z kostelů v podobě gigantické lodi z betonu. Vesnice Nembrela, ostrov Rote.

23.2. 2023 čtvrtek
Ach Rote! Nedá se nic dělat, leč nejen lontarem a vodními řasami jest člověk živ, je potřeba ničit sobě žaludek i jinými způsoby, než-li místní krmí. Pročež jsem vsedl na trajekt z Ba´a do Kupangu a za nezábavně silné tropické bouře jsem se vydal zpět do civilizace. Trajekt se houpal daleko více, než-li bylo očekáváno, což nemálo cestujících ocenilo plejádou podivuhodných zvuků a obsahy žaludků, které vrhali mezi ostatní. A ano, i já jsem se zcela monumentálně poblil, ale zvratky jsem cedil mezi zuby, abych nepřišel o kousky psího masa, které jsem si dal ráno na vyhlášeném čtvrtečním trhu v Nembrele.
V Kupangu jsem se rozhodl zaplnit vyprázdněný žaludek a v podstatě celý večer až do půlnoci trávil na zdejším vyhlášeném nočním trhu.

Ostrov Rote, Indonesie.

24.2. 2023 pátek
Odlétám na Bali, hned na letišti vsedám na ojek a prchám do Sanuru. Sanur jest jedno z balijských turistických ghet, vyznačuje se zejména tím, že je zde díky lehce přístupné pláži rejdiště celých rodin s hejny šklebáků. Sanur slouží i jako přístav, odkud odjíždějí (ne vždy přímo) lodě na nedaleké ostrovy Lembongan, Ceningan a Penida.
Na Nusa Penida se hodlám vydat, jelikož je to sice turisty zamořený ostrov, leč o poznání klidnější než Bali a hlavně – jde o lehce dostupnou lokalitu pro nenáročné potápění.

25.2. 2023 sobota
Nový přístav v Sanuru jest veliký, nudně organizovaný a přehlednější než například průměrné autobusové či vlakové nádraží v zemi zvané Česko. Přistání u Nusa Penida je ovšem o poznání zábavnější a i přes příslib nového přístavu probíhá většina vylodění mokrou cestou, kdy cestující, často s kufry nad hlavami, seskajují z lodí a vodou se brodí na břeh.
Nusa Penida je ostrov ležící poblíž Bali a distriktu Klungkung Regency, který zahrnuje sousední malý ostrov Nusa Lembongan a dvanáct ještě menších ostrovů. Ostrov od Bali odděluje Badungský průliv. Vnitrozemí Nusa Penidy je kopcovité a poměrně zalesněné s maximální nadmořskou výškou 524 metrů.
V okolí se nachází třináct malých ostrovů – Nusa Lembongan, Nusa Ceningan a jedenáct ještě menších – které jsou zahrnuty do správního obvodu (kecamatan), který má stejné jméno jako hlavní ostrov. Při sčítání lidu v roce 2010 měl okres 45 110 obyvatel a rozkládal se na 202,84 km2, oficiální odhad v roku 2023 je ovšem již 63 900 obyvatel. Nejen Bali je tak přelidněné peklo, ale nákaza v podobě přelidnění se stěhuje i na okolní ostrovy, od známých Gili přes Lombok až po Penidu.
Jelikož celé odpoledne prší, stihl jsem se jen ubytovat a dohodnout si na zítřek dopoledne tři ponory.
Za hostýlkem jsou tři prašivá štěňata, mrtvá kočka bez ocasu a nemálo potkanů s ocasy.

Nusa Penida je plná pěkných výhledů, které jsou obsypány bambiliony návstěvníků.

26.2. 2023 neděle
Potápění u Nusa Penidy není nikterak spektakulární a za Raja Ampat či Komodo zajisté zaostává, leč dá se považovat za současný slušný indonéský standard. Nusa Penida je proslulá svými proudy, z nichž některé jsou stabilní a mírné, jako například ty na severním pobřeží ostrova, které umožňují známé driftovací ponory podél útesu. V průlivu mezi ostrovy Nusa Penida a Nusa Ceningan však mohou být proudy během stoupajícího nebo klesajícího přílivu silnější. Tyto proudy s sebou přinášejí hojnost mořského života a mohou se postarat o úchvatný ponor, ovšem stejně tak se může stát, že se z ponoru stane podmořský tobogán, kdy je nebohý potápěč smýkán a unášen proudy takovým způsobem, že netuší, kde je deep blue a kde hladina.
Podobný nepovedený ponor se mi podařil hned na úvod. Zpočátku obyčejný drift, ovšem během pár sekund jsem byl rád, že nejsem omlácen o útes, pan průvodce je na tom podobně a místo pozorování ryb či korálů se jen snažíme neskončit vychrleni kdesi v Chorvatsku či v přístavu v Hamburgu. Po pár minutách přerušujeme ponor, počítač na zápěstí zuřivě bliká a pípá a graf ponoru ukazuje klesání a stoupání od 40 metrů k hladině během necelé minuty.
„Úplně na hovno!“ pravil jsem, když nás po půl hodině našel kapitán lodi a vytáhl nás na palubu.
„Ale úplně nejvíc!“ přitakal průvodce.
Další ponory byly o poznání lepší. Nemálo žraloků, sem tam želva a spousty, spousty zářivě žlutých trubkotlamek čínských.

Žalok kdesi u Nusa Penida se ukrývá před otravnými potápěči.

Odpoledne jsem si na pěkném novém skútru na pravděpodobně nejznámější pláž celého ostrova – Kelingking Beach. Nejen pláž, ale hlavně výhled ze skal a na skály okolní jest přepěkný, ovšem nekonečné davy turistů z Indonésie i ciziny jsou naprosto příšerné. Místo tak rozhodně postrádá nějaký nádech klidu a rozjímat je možné jen nad tím, proč se tolik tupých turistů nechá okrást všudypřítomnými makaky. Tyto otravné opice jsou přítomné snad v celé jihovýchodní Asii, každý o nich ví. Přesto se nad Kelingking Beach rozléhají zoufalé výkřiky jako: „Opice mi ukradla brýle!“, „Opice mi ukradla fotoaparát!“, „Opice mi ukradla telefon!“ či „Opice mě kousla do bradavky!“

Pohled na pláž Kelingking. Všude kolem davy návštěvníků.

27.2. 2023 pondělí
Po dopoledních ponorech a včerejší ne zrovna nejlepší zkušeností s davy u Kelingking Beach jsem si zajel do Goa Giri Putri Temple, jeskynního chrámu. Chrám patři k nejznámějším atrakcím ostrova, pročež jsem očekával davy turistů, spousty stánků se suvenýry, soubor lidových tanců a písní a Jehovisty se svými brožurkami. Nicméně na místě bylo překvapivě prázdno, kromě mě jen párek Rusů. Jelikož se ovšem madam dle ruského zvyku nehodlala přizpůsobit místním pravidlům a nehodlala si zahalit vyvalené téměř nekryté poprsí a pozadí kryté jen titěrnou sukýnkou, do jeskyně jsem lezl sám.
Chrám Goa Giri Putri, který se nachází v největší jeskyni na ostrově Nusa Penida, má pro balijské věřící velký význam. Mnozí se vydávají na pouť na toto svaté místo a cestují z Bali, aby po úvodním obřadu podstoupili kompletní očistný rituál sestávající z pěti stanovišť v jeskyni. Věří se, že pramenitá voda, která protéká chrámem, má přirozené léčivé účinky, a proto je oblíbeným cílem těch, kdo hledají její léčivé účinky. Vyzbrojeni bílým oděvem a s obětními dary přijíždějí věřící na rychlých člunech, aby se zúčastnili rituálu, ale mnozí se ještě téhož dne vracejí na Bali, protože se obávají pověsti ostrova.

Uvnitř Goa Giri Putri.

„Goa“ znamená jeskyně, „giri“ znamená kopec a „putri“ znamená symbol síly. A „pura“ znamená chrám. Pura Goa Giri Putri je tedy velmi výstižný název pro chrám postavený v jeskyni na kopci zasvěceném Šivovi. Šivova úloha spočívá ve zničení vesmíru, aby jej mohl znovu vytvořit. Šiva je spolu s Brahmou a Višnuem součástí triumvirátu, který má na starosti stvoření, zachování a zničení světa.
Pokud návštěvník nemá sarong, může si ho půjčit v malém obchůdku s nápoji. Po složení daru v podobě až směšně nízké částky a rychlém očistném obřadu bude moci vstoupit do chrámu. Do chrámu se vstupuje téměř plazením velmi malým průchodem. Tedy – možná tam jedinec normálních rozměrů vleze prostě jednoduše přikrčen či po čtyřech, ovšem já si byl svým úspěšným vstupem jistý asi jako hroch, od kterého se čeká protlačení okapovou rourou.
Po protažení se vchodem následuje několik velkých jeskyní propojených již daleko jednoduššími průchody. Jeskyně mají umělé osvětlení, ovšem je zde i spousta svíček a hlavně spousta kněžích, nemálo návštěvníků zejména z Bali, ze stropu kape voda a vzduch jest plný podivného mumlání.
Nenechal jsem si ujít poslední obřad v posledním chrámu jeskyně, i když jsem samozřejmě dobytek nevěřící. 

Uvnitř jedné z jeskyní chrámu.

Nicméně tento obřad je přístupný i turistům a nikdo se mne neptal, zdali jsem buddhista, hinduista a nebo věřím jen v čínské polévky. Kněží občas podřimují vleže na lavičce, ale nikdy jsem je neviděl obřad odmítnout. Obřady jsou vlastně dva, protože chrám je smíšený, hinduistický a buddhistický.
Na konci hinduistického obřadu mi kněz na zápěstí uvázal slavný balijský červenobílý černý náramek. Tento náramek se skládá ze tří červených, bílých a černých šňůr, které představují tři bohy Trimurti : Brahmu, Višnua a Šivu. Následně jsem muset třikrát vypít svěcenou vodu, kterou mi kněz nalil do rukou. Což bylo fajn, jelikož jsem měl žízeň a dožadovat se například piva mi přišlo poněkud nepatřičné. Nakonec jsem si vzal několik zrnek rýže, která jsem si podle instrukcí přilepil na čelo. Takto nazdoben, navíc zbrocen potem a špinavý jak vepř, jelikož jsem se v jeskyni několikrát vyválel, vylezl jsem na světlo.

„Chachacháááá! Fotooooo! Fotooooo!“

Hned po východu z jeskyně se na mne vrhnul zájezd indonéských školáků. Idiota se šňůrkami na ruce a rýží na čele zřejmě moc často nevidí, jelikož se se mnou chtěli všichni vyfotit, rozjařeně se u toho chechtali a ukazovali na mne svými dětskými prstíky.

Nusa Penida nemá o pláže nouzi. A o turisty, naneštěstí, už vůbec ne.

28.2. 2023 úterý
Poslední ponory brzy ráno se povedly nadmíru. Jednak jsme potkali několik zde běžných mant, ale hlavně se mi podařilo vyplašit několik krokodýlích ryb. Krokodýlí rybu neboli zploštěnce dlouhohlavého jsem již pod vodou viděl několikrát, ale vždy jen připláclou ke dnu, jak už ropušnicovití bývají. Tentokrát se ovšem nakvašeně zvedly a zcela neelegantním způsobem se přískoky přesunuly do hlubin. Podívaná jest to náramná, jelikož takový naštvaný zploštěnec vypadá hrozivěji, než-li nakvašený žralok.
Odpoledne jsem si objel několik dalších známých míst ostrova. Atuh Beach, vyhlídku nad Diamond Beach, Angel’s Billabong a kupodivu jsem stihl i dle mého názoru poněkud přeceňovanou vyhlídku Tisíce ostrovů. Nezbývá než konstatovat, že Nusa Penida má spoustu krásných míst, která jsou ovšem zaplevelena nekrásnými turisty.
Odpoledne jsem si sbalil věci v hotýlku u tří štěňat, mrtvé kočky a spousty potkanů a posledním trajektem odjel zpět na Bali a přespal v Sanuru.

Trubkotlamka čínská