1.3.2001
Dnes mi v práci skončilo zkušební období. Nevyhodili mě. Asi zapomněli.
Ráno jsem odpověděl jedné ženštině na neskutečně dlouhý email. Včera jsem si z ní dělal legraci, že jí budu číst emaily, což vzala doslova a dostal jsem kázání od porušování listovního tajemství, přes morální pravidla až po škemrání, abych jí řekl, jak se dají cizí emaily číst. Jde o nějakou novou známost známého prasáka Tarabise, toho času profesora na církevním gymnáziu.
2.3.2001
Ráno jedu po schodech z metra ven a proti mně jakýsi pán, v ruce do poloviny plný půllitr a sám pro sebe si povídal:
“Doprdele, práce zasraná, ani nedopiju a už do práce.”
Šťastný to člověk.
Po práci jsem jel do Plzně. Přišel pan Tarabis se svým kamarádem a spolužákem Růžičkou. Růžička jest asi třicetileté hovado, u kterého se mísí puberta s krizí středního věku. Nejdříve jsme šli do baru v jednom bordelu. Dal jsem si fernet. Růžička mi začal vyhrožovat, že mě hodí pod auto, že mě uškrtí, že mě hodí pod tramvaj, že mě probodne, že mi rozbije hlavu popelníkem a v tomto monologu pokračoval. Následně řekl, že mě má rád a vyprávěl, jak měl nějakou lásku, kterou mu ale přefikl kamarád a udělal jí šklebáka. S bývalou láskou má za hodinu sraz na nádraží. Následně vytáhl učebnici lotyštinya nad gramatikou exotického jazyka počal rozprávět o prsaté kamarádce, která je postižená. Dal jsem si ferneta. Pan Růžička odešel za bývalou láskou. Dal jsem si fernet. Pana Tarabise začal balit a mrkat na něj nějaký Němec, pročež jsme raději šli.
Pak jsme šli do hospody s Tarabisovou žačkou, asi 190 centimetrů vysokou a 55 kilo vážící dívčinou. Dal jsem si fernet. A ještě jeden. Nastal čas na jídlo, jelikžo jídlo prý zpomaluje účinky alkoholu.
“Polévku prosím.”
“Nemáme.”
“Tak játra s bramborami.”
“Brambory nejsou, jen pečený.”
“Tak mi dejte pečený!”
“Dobře, tak pečené brambory.”
Číšnice odešla, aby za chvíli přišla a hlásila:
“Pečený brambory taky nejsou, jen hranolky.”
“Nu tedy hranolky.”
“Hranolky už taky nemáme.”
“Tak fernet. Nebo raději rovnou tři, kdyby vám došel.”
Když jsme se vypotáceli z restauračního zařízení, pan Tarabis ještě stihl ukrást asi metrový oranžový umělohmotný klíč, který visel před zámečnictvím jako reklama. Při čekání na tramvaj nás napadlo ukrást celou telefonní budku, ale pak jsme zjistili, že by se nám do tramvaje nevešla.
Kolem půlnoci jsme našli finální hospodu. Stála za to. Ferneta. Pan Tarabis pivo desítku. Já fernet, Tarabis desítku. Já fernet. Začínáme zpívat Knockin´ on heaven´s door přetextovanou na Knockin´on a fucking door, načež pan Tarabis prohlásí, že není opilý a přechází na dvanáctky. Dává si dvanáctku. Já taky. On dvanáctku, já taky. On dvanáctku, já taky. Začínáme dle náhodně vybraných čísel volat lidem ze seznamu v našich mobilech.
Když jsme vylezli z hospody, Tarabis ukradl u obchodu velkou vlajku s nabídkou výroby fotografií a tou začal odmávávat protijedoucí auta, jak to viděl u startérů na závodech. Nejdřív jsme chtěli odmávávat jenom obyčejná auta, ale nakonec jsme odmávávali i taxíky, tramvaje a autobusy. Pak si toho už moc nepamatuju, jen že asi ve čtvrt na čtyři Tarabis šeptal komusi do mobilu cosi o škrábání na bradavce. Z mobilu se ozval hluboký mužský hlas a nepěkná nadávka.
3.1.2001
Odjel jsem vlakem do Žatce. Čundrsleva do Kaznějova, což je pěkný výkon. Cestování vlakem mám rád. Nejen proto, že jezdím vesměs načerno.
5.3.2001
Taky psal Tarabis poznámku k pátku v Plzni.
“Jdu vrátit klíč, vlajku a umýt auto.”
Úplně jsem zapomněl, že nejenom ukradl klíč a vlajku, ale ještě pochcal nějakou dodávku. Pan Tarabis má takovou milou, neškodnou úchylku. Ulevuje svému močovému měchýři na co možná nejzvláštnější předměty a objekty a nejlépe na veřejných místech. V pátek si začal ulevovat na jedno auto na parkovišti. Jenže o kus dál spatřil jiné auto, hezčí a větší. A tak – nepřestávajíce močiti – plynule přešel přes několik aut až k onomu vytouženému a řádně si ho označil. Následně s nadšením zjistil, že majitel auta nedovřel úplně okno. Asi nemá smysl psát, co se dělo.
7.3.2001
Spočítal jsem si finance a zjistil, že tento měsíc bude vskutku krutý. No, žádná změna.
8.3.2001
Konečně se mi ozval člověk, který by se mnou byl ochotný jet v létě na Bajkal. Kupodivu to není žádný medvědobijec, ani zbabělý Howadoor, kterej se vymlouvá na to, že prý je Rusko barbarská země, ale nějaká malá dívčina. To vypadá slibně. Malé dívčiny jsou ideální jako lákadlo na řidiče na stopu a přitom ve vlaku nezaberou moc místa a moc toho taky nesní.
9.3.2001
Mám narozeniny. Hned ráno mi matka dala stovku na fernet. Asi bude něco potřebovat.
Do Zlína jedu za prsatou kamarádkou Báří. Jako obvykle na čundrslevu, ale ten vlak bývá tak narvaný, že nikdy nevím, kde přijde průvodčí, pročež jsem si koupil jízdenku až do České Třebové.
Báří se vrátila z Thajska samozřejmě opálená, tak píchá do mých bílých špeků a pořád poslouchám poznámky na téma black and white. Dovezla mi bambilion věcí, já jí samozřejmě nic.
10.3.2001
Kamarádka Báří by mohla jezdit do Thajska i častěji. Značně nadprůměrné poprsí má zbarveno do lahodných barev, pročež mám postaráno o zábavu na celý víkend.
Když jsem se zrovna ničeho nedožadoval, radila mi zkušená expedičnice, jaké věty se mám naučit, kdybych přeci jen jel do Ruska, jak plánuji. Rusky už samozřejmě neumím, tak jsem dal dohromady aspoň pár vět, který bych snad u Bajkalu uplatnil a hned se pochlubil:
Ja něpanimáju.
Ja němáju děngy.
Skólka chóčetě děngy?
Kdě midvěd.
Kdě vlk.
Kamarádka Báří protočila oči a pověděla, že to rusky moc není a abych se raději věnoval jejímu opálení z Thajska.
11.2.2001
Ráno volal pan patolog Bejk, kterak oslavil své třicátiny. Líčil, jak se všichni přiotrávili, protože topili naftou, oleji a jakýmisi neznámými chemikáliemi, jak někoho vezli do špitálu s infarktem a jak kdosi vlezl pod auto.
Ještě jsem nemálokrát prozkoumal opálení kamarádky Báří a nočním vlakem odjel do práce do Prahy.
13.3.2001
Kolegyně je nervózní, protože ji celej den bombarduji záchvaty kašle, kýcháním a chraptěním. A to na ni ještě zírám krásně červenejma očima, za takovou barvu by se nemusel stydět ani Hus v Kostnici po hodině pražení.
Odpoledne mi Pavla půjčila padesátku, protože jsem měl u sebe jen sedm korun a to by na bus nestačilo. Pronesla nějaká moudra o tom, že bych si měl místo fernetu najít nějaké levnější pití.
Večer mě matka vyrazila z bytu, pročež se budu muset podívat po nějakém bydlení. Ještěže mi visí pan Tarabis 22 peněz z karet.
Večer volala kamarádka Báří a vyhrožovala a vydírala, že nikde nemám nic zveřejňovat a už vůbec nemám zmiňovat, že jsem trávil víkend v podstatě jen zkoumáním, kde všude je z Thajska tak pěkně opálená. Hehehe.
14.3.2001
Celý den jsem projížděl internet a hledal nějaké levné ubytování. Ukazuje se, že najít si bydlení za pět peněz bude tak trochu problém. Pravda, kdybych přestal pít, je ze mě bambilionář, ale na kdyby se nenehraje.
16.3.2001
Po cestě autem do práce začala šílená Pavla “zpívat”. Neznám nikoho, kdo by dokázal vydávat při “zpěvu” horší zvuky. Takové kvílení, tekly mi slzy zděšení, otřásal jsem se pocitem marnosti. Je až neskutečné, čeho všeho jsou schopny lidské hlasivky. Naštěstí jsme poměrně vyjeli ze signálu rádia, jehož song se jala Pavla brutálně imitovat. Pronesl jsem odbornou kritiku její exhibice a dostal facku.
19.3.2001
Vstával jsem už ve čtyři, za poslední tři noci spím průměrně dvě hodiny, tak usínám kde se dá. V metru si raději nesedám, protože bych se probudil až na konečné.
Odpoledne jsem si jel obhlédnout jeden vytipovaných z bytů. Je to v nejhnusnější části obydleného místa na celém světě. Nejenom, že je to v Praze, ale v nejhnusnější Praze, co jsem kdy viděl. Samý beton, obrovské hnusné paneláky a tuny lidí.A nejhorší je, že je z bytu výhled na Prahu.
Matka mě sice zatím ještě v Žatci trpí, ale to jen asi proto, že jí dochází, že ze dne na den těžko nějaký bydlení seženu.
20.3.2001
Vzhledem ke změnám v bydlení jsem přehodnotil rozpočet a zjistil, že první peníze, který nebudu muset použít na bydlení a jídlo budu mít v polovině června. Upínám se k tomu, že jednou půjdu po ulici a najdu bambilion.
22.3.2001
Zašel jsem do prodejny fotopotřeb a vyzvedl si fotky z poslední akce ve Mlýně. Na fotkách dominuje slintající Zelí a jeho taneční variace, lépe řečeno snaha o udržení rovnováhy jeho vychrtlého tělíčka, jehož těžiště bylo zničeno lihem. Taky je tam často Pavla, kterak křepčí tu na nějaké bedně, tu na podlaze, tu vysmátá, tu zkroucená jak všechny Goebbelsovi děti dohromady, když je tenkrát tatínek s maminkou nakrmili práškama a vitamín C to nebyl. Na všech fotkách má Pavla svoje unikátní, obrovské bílé tlusté fusekle. Je to jediný kousek oblečení svého druhu, původně zřejmě patřil Yettimu.
25.3.2001
Matka se již několik dnů nezmiňuje o tom, že bych měl vyklidit byt, tak mlčím a dělám vše, co si řekne. Takže jsem šel pro dvacet kilo hlíny na nějaké hloupé kytky, umyl a utřel jsem nádobí, došel pro brambory. A nedal jsem psovi do jídla mojí novou chilli omáčku.
Hraji o čas, jelikož byt v Praze jsem stále nenalezl.
26.3.2001
Kolegyně má nový účes. Tedy on to není účes, ale spíš úprava vlasů. Vypadá to jako obrovský žlutý kaktus. Přesně takový jsem viděl kdysi v ZOO. Lezli kolem něj varani. Na kolegyni nikdo neleze, na což si dotyčná stále stěžuje.
27.3.2001
Došlo mi, že musím otravovat všechny známé, protože nemám kde přespat. Když tedy nepočítám tramvaje, mosty a prázdná akvária v obchodech s domácími mazlíčky.
28.3.2001
Ochutnal jsem nový druh čínských polívek… Orient a je skvělá! Skoro jako královská čínská polévka Yum-Yum. Musím si Orienty šetřit, jinak bych je hned snědl a poté zase nenápadně hledal v parku místa, kde bych si mohl za záhonu vytahat jedlé kořínky.
Odpoledne jsem se šel kouknout na byt, co mi dohodil frustrovaný volnomyšlenkář Bárt. V pondělí se stěhuju.
Nadšen dobrou zprávou, zakoupil deset čínských polívek Orient. Ha, budu jíst jak král.
29.3.2001
Na víkend jsem byl nucen zrušit fernetové tažení Plzní, protože pan Tarabis jede do Prahy přenášet svojí DNA. Na posledních alkoholových orgiích na Mlýně se totiž jistá Maďarka Edina vrhla do hromady hnoje a Tarabis, nezkušený chlapec z vesnice, na její trik skočil, vyvalil oči a obdivně zvolal: “To je žena!”.
No a je v tom… ve své obvyklé sexuální nadrženosti, o které prohlašuje, že je to láska. Ona to možná láska je, jen nechápu, jak je schopný se během týdne třikrát zamilovat a třikrát odmilovat se třemi různými samičkami. Jeho láska navíc trvá a kulminuje v pětiminutovkách, kterým pan Tarabis říká romantický sex.
31.3.2001
Otravoval jsem pana Tarabise s dotazy na jeho novou maďarskou přítelkyni Edinu. Načež mi zazvonil telefon, na displeji se objevilo číslo pana Tarabise a ze sluchátka počala hovořit slečna Edina s podrobným rozborem Tarabisových sexuálních výkonů. Prý jsem na příští víkend objednaný já, aby pak řekla, kdo je lepší. Je čas začit trénovat.