1.3. 2013 pátek
Přijíždíme s panem Vlkem nočním busem z El Cocuy do Bogoty, na nádraží zakupujeme jízdenky do Medellinu a kocháme se městem plným Čechů. V hostelu je Čechů více než polovina hostů, čeština zní na ulicích a já jsem vcelku rád, že mi nikdo nenutí knedlo-zelo-vepřo a český národní kroj v podobě bílých froté ponožek a avantgardní sandály z asijské tržnice.
I v Bogotě je ovšem místo, kde se cítím jako doma – muzeum Botero. I ten největší kulturní barbar se zřejmě setkal s díly pana Fernanda Botera a jeho díla ozvláštňují nejen kolumbijský Medellin, ale například Park Avenue v New Yorku či Champs Elysées v Paříži. Až jednou zhubnu, zaklepu panu Boterovi na dveře a požádám o zvěčnění. Nebo si počkám, až pan Botero počne sochat a malovat kulovité útvary, jelikož zatím se dopracoval jen k morbidní obéznosti.
Bogotská filharmonička
2.3. 2013 sobota
“Navrhuji vrtulník!” přemlouvám po ránu nechutně aktivního pana Vlka.
“Na co vrtulník? Je to pěkná vycházka. Nic složitého, prostě jen jdeš. Jednu nohu dáš dopředu, přesuneš své mastodontní tělo, přisuneš druhou nohu. A tak pořád dokola,” snaží se mne uchlácholit šílený výletník.
Nakonec jsem uspěl aspoň částečně a tak na kopec Monserrate jedeme lanovkou. Cerro Monserrate je vrchol nad Bogotou, odkud jsou pěkné výhledy na město. Pokud tedy zrovna není mlha, mraky příliš nízko či hustě neprší. Což se děje poměrně často. Kromě vyhlídky je nahoře ještě kostel ze 17. století a spousta stánků se suvenýry. Mimo suvenýrů je naštěstí k dispozici i mnoho stánků s jídlem a léčivými bylinami. Flóru mám rád, pročež jsem si ve stáncích s bylinami pořídil dva sáčky koky a půl litru kokové pálenky. Pan Vlk si několik kalíšků pálenky pořídil také, ovšem nikoli jako suvenýr, nýbrž ji přímo před stánkařem vypil. Ech.
Rozjařen účinky alkoholu mne chytil za límec a dolů jsme již nejeli lanovkou, nýbrž šli pěšky. Chtěl jsem naříkat a kňourat, avšak raději jsem trpně mlčel, jelikož stoupání na 3152 metrů vysoký kopec je oblíbenou zábavou Bogoťanů. Důchodci, běžci, vozíčkáři a další s úsměvem a potem na tváři se škrábou vzhůru. Národ masochistů.
Večerním autobusem odjíždíme do Medellinu.
3.3. 2013 neděle
Druhé největší kolumbijské město, třímilionový Medellin, jest vstupní branou do Zona Cafetera, přijíždí-li návštěvník ze severu či západu. Město oblíbené zejména u amerických turistů se honosí přívlastky “moderní”, “vzdušné” či je mu přezdíváno Město věčného jara. Nedá se říci, že bych této aglomeraci přišel na chuť. Nudné hlavní náměstí s nákupní zónou, která by klidně mohla být třeba v New Yorku. Proslulá botanická zahrada je jen park s několika jezírky, zoufalým motýláriem a nožem porýpanými kaktusy.
Trochu zábavy skýtají jen některé boční uličky, kde je možno nakoupit za pět peněz dobré ovoce.
“Nezabíjejte nás! Jsme jen ubozí turisté,” vysvětluji v zapadlé ulici, kde je v díře ve zdi umístěno několik stolů. Pánské osazenstvo se mračí, mlčky přežvykuje párátka a metá vražedné pohledy. Naštěstí místu nevládnou násilníci, nýbrž mamá Juanita. Za naprosto směšnou částku přistálo na stole tolik jídla, že jsem uvažoval o zásilce zbytků do Somálska. Ale přemohl jsem se a všechno nakonec poctivě snědl. Nebudu přece sponzorovat zásilkové služby.
Shopping centrum Medellin
4.3. 2013 pondělí
Městečko Guatapé má necelých pět tisícovek obyvatel a vypadá tak trochu jako nepovedená replika Disneylandu. Díky své poloze na břehu jezera a blízkosti Medellinu bylo vždy vyhledávanou destinací Kolumbijců toužících užít si trochu čerstvého vzduchu. Stejný nápad měl ovšem i jistý pan Escobar, pročež se Guatapé na čas změnilo v místo, kde moc turistů radostí nekřepčilo a na číšníky neluskalo prsty, pokud nechtělo skončit s prázdným žaludkem a kulkou v hlavě.
Guatapé je známo i reliéfy na podsadách domů, které zobrazují všechno možné od funkce vodní elektrárny přes pracujícího sedláře až po opilce kácející se ze židlí.
Podsádka baru v Guatapé
5.3. 2013 úterý
Občas nechápu, jak funguje metabolismus některých jedinců. Například pan Vlk má přibližně 38 kilogramů i přesto, že kromě normální stravy do sebe rve kilogramy pobliózních zákusků, dortů a jiných nechutin. Já sladké nejím, pročež jsem si dal místní specialitu, sýrovou zmrzlinu. A k tomu dva pstruhy, klobásu a další laskominky. Stravuji se pestře, zdravě a přesto mám nemálo desítek kilogramů víc, nežli můj společník. Podivuhodné.
Nedaleko Guatapé se tyčí ve výšce 2100 metrů nad mořem dvousetmetrový granitový monolit La Piedra. Je sice moc velký na to, abych ho mohl svrhnout na turisty dole u jezera, ale na balvan se lze vydrápat po schodech a radostně shlížet na okolí, jelikož to stojí za to. Jezero a ostrůvky se táhnout široko, daleko i bystrozrako.
Pohled z La Piedry
Stopujeme autobus do Medellinu, přejíždíme na jižní terminál (Medellin má dva hlavní autobusové terminály, aby byli výletníci dostatečně zmateni) a snažíme se dostat do Manizales. I přes již poměrně dlouho trvající protesty farmářů (pěstitelů kávy především) a zprávy o zablokovaných silnicích, policejních manévrech a bojovnících s motyčkami cesta ubíhá vcelku bez problémů. Tedy kromě posledních 60 kilometrů, které kvůli blokádám jedeme přes hory přes 3 hodiny.
6.3. 2013 středa
“El Bandita!” zařval jindy mlčenlivý pan Vlk taxikáři přímo do tváře. A měl důvod. Při placení jsem totiž podal taxikáři bambilionovou bankovku a čekal na vrácení, jelikož jízdné stálo pět peněz. Pan taxikář se však pohodlně opřel a s úsměvem pravil: “Vystupte si. Bambilionovou bankovku jste mi nedali, nic vám nevrátím.”
Rozzuřený jako kdyby mi někdo tajně ujídal čínskou polévku jsem počal vyhrožovat a označil pana řidiče za nehodného muže. Načež jsem zavolal policistu.
“Dal jsem taxikáři bambilión,” žaluji.
“Dal?” táže se policista.
“Nedal,” pravil pan taxikář.
“Dal!”
“Dal?”
“Nedal!
“Dal!”
“Dal?”
“Nedal!”
“Dal!”
“Ententýky!”
“Dva špalíky!”
Nic nepomohlo, že jsem naříkal a slzami zkropil celé vozidlo, policistovy boty i seschlý kaktus u krajnice. Nic platné.
Manizales má dvě atrakce, které se mi líbí. Lanovka fungující jako jedna z forem městské dopravy. Lanovka čistá, levná a skýtající pěkné pohledy na město a jeho pinožící se obyvatele. Druhou atrakcí je betonová katedrála, se svými 106 metry nejvyšší v Kolumbii. Catedral de Manizales je z neomítnutého betonu, surrealistické torzo trčící na Plaza de Bolivar. Za mírný poplatek je možno vylézt na vrchol a společně se supy se kochat výhledem na město.
Odpoledne odjíždíme do vesnice Neira, což sice není zážitek, který bych vyprávěl vnoučatům (cizím), ale za návštěvu a pár hodin poflakování výjezd stojí.
Manizales
7.3. 2013 čtvrtek
“Ahoj Chucho, já jsem Chocho!” mávám na medvěda. Medvěd si mne naštěstí nevšímá a požírá jablka. Kromě pozorování medvěda Chucha je v rezervaci Río Blanco nedaleko Manizales ještě možno chytat kolibříky, ovšem valného smyslu to nemá. Kolibřík má masa jen pár gramů a je určitě lepší si k večeři chytit třeba kočku.
Ještě lepší než polévka z kolibříka či uzená kočka jest lechona, plněné prase. To se prase vykuchá, co nejvíce vykostí, avšak nenaporcuje. Naopak se vepř (tedy spíše jeho kůže) naplní rýží, hrachem, cibulí a nejrůznějším kořením a poté se až deset hodin peče. Laskomina je to veliká. A až příště poletím do Kolumbie, určitě si vezmu několik pytlů a lechony si přivezu.
Lechona
Abych nezapomněl – do Manizeles dnes dorazil šílený expedičník, Pražák pan Václav se svou skoromanželkou, Brazilkou Lízou. Naposled jsem pana Václava viděl v horách v El Cocuy, odkud poslal slečnu Lízu kamsi k moři a sám dostal výškovou nemoc. Proto byl zanechán krutým horám napospas. Pražáci jsou ovšem neuvěřitelně houževnatí. A to nejen ve vysmívání se nám, chudým vesničanům, nýbrž i ve schopnosti vše přežít a všemu se přizpůsobit. Pan Václav se v horách vzpamatoval a i přes krev tekoucí mu z nosu a jiných tělních otvorů výlet do hor přežil, slezl do údolí a zkrvaveným obličejem děsil vesničany.
8.3. 2013 pátek
Ráno odjíždíme na návštěvu kávové farmy. Hacienda Venecia nabízí prohlídku farmy včetně přednášky o celém procesu předcházejícím chvíli, kdy si nalijete šálek voňavé kávy, přivoníte a poté zaječíte, jelikož převrhnout si kávu do klína není nic moc. Kromě poslouchání teorie jsem si užil i pobíhání po kávových plantážích i beneficiaderu (místě, kde se zrna myjí, třídí, suší a balí), pročež jsem pošlapal polovinu úrody a všude zanechával blátivé ťápoty.
Přes Chinchitu a Armenii dojíždíme večer do Salenta, městečka známého pojídáním pstruhů, replikami automobilů Willys Jeep a výlety do nedalekého údolí Cocora.
Farma v Zona cafetera
9.3. 2013 sobota
Koně můžeme najít na závodištích, ve stájích nebo třeba v salámu. V okolí městečka Salento však najdeme koně úplně všude. Po desítkách a stovkách se pasou na farmách, svážejí mléko a především čekají na turisty, obzvláště ty místní. Co může být pěknějšího, než-li vlézt na koně a hnáti nebohé zvíře skrze Valle de Cocora. Valle de Cocora je údolí východně od Salenta a vyznačuje se spoustou návštěvníků s vypoulenýma očima a otevřenou pusou. Krása údolí je totiž nevšední. Na úpatí hor národního parku Los Nevados se k nebi tyčí voskové palmy, nejvyšší palmy světa. Tyto kolumbijské národní stromy dosahují do výše až šedesáti metrů a ve společnosti okolité zářivé zeleně pastvin, pastorálních výjevů, potulujících se koní, horských říček a cholerických kolibříků působí jednoduše pěkně.
Ze Salenta do údolí odjíždí průběhu dne repliky amerických jeepů Willys z druhé světové války a pseudojeepy jimi inspirované. Automobily jsou plné návštěvníků a návštěvníci visí na vozidlech i zvenčí, držíce se konstrukce. Jeepy projíždějí stády koní uhánějících po silničkách a cestovatelé jsou nadšeni.
Z údolí vede množství stezek k nejrůznějším výhledům, k farmám, po úpatí kopců přes křehké můstky přes řeky.
“Divné, měl bych se nechat vyšetřit,” hudrám. Protentokrát se mi totiž líbí koně potulující se údolím, ač bych měl jako vždy dávat přednost koňským salámům či vývaru z koňského kopyta.
Na cestě ze Salenta do údolí Cocora
10.3. 2013 neděle
Stejně jako včera, i dnes jest na programu návštěva údolí voskových palem. A stejně jako včera jest zataženo, pročež fotografie nejsou kýčovitě barevné a to mne rmoutí. Náladu si spravuji výletem po okolí Salenta, k mostu zaniklé železniční trati a tak podobně.
“Zanechte žertů, za podobné návrhy byste zasloužil políček,” poučuji prodejce jízdenek na poslední autobusy ze zapadlého Salenta do města Armenia, kam se chci dnes dostat, jelikož je tam k dispozici více jídla. Prodejce jízdenek mne však ignoruje a názor nemění ani poté, co jsem zavlnil tukovým pásem, bych vzbudil respekt a šířil hrůzu.
Jak je někdy v Kolumbii zvykem, nabídka se přizpůsobuje poptávce i při prodeji jízdenek na autobus. Končí víkend, autobusy jsou plné a jízdné vystřelilo z 3600 na 20 tisíc kolumbijských peněz.
Pročež spím v Salentu a počítám, kolik si za ušetřený obnos pořídím později čínských polévek.
Údolí voskových palem
11.3. 2013 pondělí
Po ránu již za normální jízdné odjíždím do Armenie, nechávám batoh na nádraží a jelikož autobus do Bogoty jede až večer, vyplňuje den výlet do Filandie. Ač je spousta měst v Kolumbii doporučována návštěvníkovi jako vhodný cíl výletu, povětšinou mi přišlo, že jde o města zábavná asi jako odpolední siesta v domově důchodců. Inspirativnější jsou kolumbijské vesnice, kde se sice absolutně nic neděje, leč atmosféra připomíná dobu, kdy se krajem proháněly gangy pistolníků, plantážníci nešetřili své otroky a rolníci hrbili hřbet, by motyčkou kypřili vyschlá políčka. Touto atmosférou mám chuť se nechat unést, sehnat bambitky a na návsi řvát: “Přineste mi misku fazolí a kukuřičnou placku, prostí vesničané. Jinak se rozlítím a budu zlý!”
Naštěstí se vždy ovládnu, jelikož Kolumbijci neumí česky a já neumím španělsky, pročež bych vypadal jako hňup.
Večerním autobusem odjíždím do Bogoty.
12.3. 2013 úterý
Do hlavního města přijíždí autobus ve čtyři hodiny ráno. Zatímco pan Vlk se ještě do Prahy vracet nechce, plánuje nejrůznější dobrodružství a dobývání srdcí (a níže položených orgánů) domorodých ženštin (to jsem si vymyslel, samozřejmě), já večer odlétám do Evropy, z čehož se mi již dělá nevolno.
Po využití snad všech forem bogotské hromadné dopravy dojíždíme na největší zdejší trh. Nu, tržiště je velké, ale rozhodně ne zábavné. Stejně jako já – velký a nezábavný. Pročež jsem sobě zakoupil několik kilogramů marakují a zabalil je do ponožek a trenýrek, aby přežily cestu letadlem. Načež jsem odjel na letiště a z nad očekávání příjemné Kolumbie odletěl do Madridu.
13.3. 2013 středa
Večerním spojem odlétám do Dublinu. Letadlo přistává, otevírají se dveře a hned za nimi mne čekají kolegové. Na vodítcích drží psy cvičené na vyhledávání omamných látek všeho druhu.
“Jééé, milí pudlíci! Jak pěkně na mne hledíte a nadšeně vrtíte chvosty! Když se mi nezakousnete do nohy, přivezu vám někdy z Česka slavné české buřty!” konejším psiska. Na nabídku českých uzenin se zvířata zatvářila znechuceně a já poněkud zpocen pronáším několik pytlů koky do Irské republiky.
O půlnoci již ochutnávám likér z koky, který jsem si přivezl. K tomu srkám mučenky a spokojeně si pravím, že Kolumbie jest k návštěvě nadmíru vhodnou zemí.
Kolumbijský pták, vhodný například do polévky
14.3. 2013 čtvrtek – 21.3. 2013 čtvrtek
Řach!
Jest poledne, mám za sebou prvních pár nočních z dalšího pracovního týdne a probudil mě zvuk ne nepodobný výstřelu. Následně jsem se probral úplně následkem palčivé bolesti kolem pravého oka.
“Opusť temný stín, ukaž se a bojuj jako muž!” hulákám a zaujímám boxerský postoj. Uklidnil jsem se ve chvíli zjištění, že na mne zaútočila vlastní postel.
Nu, pružina trčící z letité a značně proležené matrace mi naznačila, že je možná načase zakoupit si nové lůžko. Lehce se totiž může stát, že příště skrze potah matrace vystřelí pružina do poněkud choulostivějších částí těla, než je oko. A nerad bych si nyní následkem úrazu, s blížícím se důchodovým věkem, pořídil vysoký hlásek malého hošíka.
22.3. 2013 pátek
Telefonovala mi matka, že má sestra Natálie porodila (asi dítě, předpokládám), což v praxi znamená, že jsem příbuzensky spřízněn s další osobou. Zatímco jiná sestra porodila kdysi dceru, tato má syna. Čímž jsem se, tuším, stal tetou i strýcem.
Abych nezapomněl. Sestra pojmenovala svého potomka Ježíšek. Přijde mi to divné, na druhou stranu pokud už někdo spáchá potomka, tak na jméně zas až tak moc nesejde.
23.3. 2013 sobota
Neaktualizoval jsem Chochoviny již téměř půl roku. Což ovšem stále nebrání některým jedincům, aby mi několikrát týdně nepsali, že jsem líný všivák, tučný lenoch a že se jim po mé literární onanii stýská.
24.3. 2013 neděle
S květinou Slevou jsem se neviděl zhruba dva měsíce a tak jsme se uvítali velice bouřlivě. Na pozdrav jsem do květináče vylil půl litru vody. Načež cosi zabublalo a celá rostlina se náhle propadla o dobrých pět centimetrů. V nejbližší době hodlám do hlíny nemilosrdně bodat nožem, majíce podezření, že se pod Slevou usídlil krtek.
25.3. 2013 pondělí
V mém českém holobytě nemám spoustu věcí, bez kterých by se dnes jedinec asi neměl obejít. Nikterak mi to nevadí. Měl bych se však možná zamyslet nad tím, že si z výletů místo hodnotných upomínkových předmětů a domorodých otrokyň vozím výhradně alkohol.
Vína z Vietnamu, Turecka, Madeiry a Chile. Kolumbijský likér z koky. Speciální edice irských whiskey. V alkoholu naložené kobry a štíři. A jako vrchol nechutnosti a zmaru – slovenské pivo v plechovce.
Jedna z polic v mém bytě
26.3. 2013 úterý
“Kdo nemá nepřátele, není ani lidská bytost,” dočetl jsem se v jednom přísloví. Přísloví jsem našel ve svahilské verzi. Netuším, který národ dospěl k této pravdě, avšak zahnal mé chmury a temné pomluvy. Nyní mohu zvesela křičet na celý hnusný svět plný odporných lidí: “Jsem bytost! Lidská!”
27.3. 2013 středa – 4.4. 2013 čtvrtek
Další kolega zkolaboval, byl odvezen do špitálu a navrácen bude s několika jizvami na hrudníku a přemostěním zúženého či snad uzavřeného úseku tepny. Budu si muset nastudovat disciplíny a kategorie olympijského zápolení. Pokud je v programu soutěž o nejvyšší počet bypassů na jeden pracovní kolektiv, již nyní si mohu klást na hlavu vavřínový věnec a mezi masitým poprsím se mi může dusit zlatá medaile.