26.5. 2011 čtvrtek – 2.6. 2011 čtvrtek
Ha, spravedlnosti bylo učiněno zadost!
Jak známo, pracuji pro jistou irskou leteckou společnost známou permanentními zpožděními letů, ohavnými letuškami a laxním personálem. Zatímco piloti či letušky si vesele stávkují, my, plebs letištních ploch, dřeme do úmoru. Nedávno ředitel společnosti dostal komický nápad, že vyhlásí anketu, kterak jsou zaměstnanci spokojeni se svou prací. S prací bylo spokojena téměř polovina zaměstnanců, což přičítám nemístnému patolízalství a řiťolezectví. Pan ředitel i tak spokojen nebyl. Poté se mu totiž do rukou dostaly výsledky ankety z našeho oddělení. Hrubě nespokojeno je přes 90% kolegů. Na anketních lístcích navíc bylo možno číst nemálo vzkazů.
Peklo na zemi!
Peklo pod zemí!
Chci svoji výplatu!
Chceme fungující záchody!
Potřebuji podrbat!
Kolega John smrdí!
Takových a podobných poznámek byla spousta. Načež počala všeobecná mobilizace a naše vedení, které se roky zabývalo chlastáním na team-building akcích a šikanováním podřízených počalo konat. Konání se zatím odehrává v podobě laviny slibů, ale již se i první vlaštovky objevily. Na toaletách máme občas toaletní papír a ze zhruba třiceti monitorů se dva vyměnily. Ty ostatní i nadále spíše hřejí, nežli aby produkovaly obraz. A když už se obraz objeví, trvá to zhruba půl hodiny a výsledkem je monochromatické zrnění. Třeba se na stará kolena dočkám i tekoucí teplé vody, v kanceláři bude v zimě teplota nad pěti stupni, střechou nebude zatékat a na chodbách se nebudu brodit vařící vodou z prasklého potrubí. Možná vyfasuji i nějaké ty pracovní pomůcky a nebudu se muset spokojit s vlastními onucemi. Cítím zítřky světlejší než černobylské úsvity.
Toto není zatopený důl nýbrž chodba.
Pracovní morálku zaměstnanců je zkrátka třeba udržovat na úrovni.
3.6. 2011 pátek
Jedu si tak na motocyklu a ejhle, obvyklá závada – došel mi benzín.
„Dobrý den, paňmámo. Tady máte bambilion peněz. Za benzín,” pravím u pokladny a přemýšlím, zdali firmy cpou za pokladnu prsatou ženštinu schválně v domnění, že si budu muset zakoupit papírové kapesníky, bych sobě utřel ukapávající slinu. Já jsem však čuně nezvedené a sliny nechávám kapat na podlahu.
Venku u stojanu kolem mého motocyklu pobíhají dva hoši, v rukou čisticí náčiní a právě smývají pěnu z mého motocyklu. Slušně jsem poděkoval, gestem znuděného rentiéra vyhodil do vzduchu dvacetikorunovou minci, nasedl a odjel.
Parchanti zlomyslní! Dobytkové kulhaví! Kulohryzové nezvedení! Paznehti klackovití, plivajzníci, řimbabové, cháska darmožroutská!
Ještě jednou mi někdo iniciativně omyje plexi na motocyklu jakousi drátěnkou a vytvoří tak na kdysi průhledné hmotě obrazové fantazie, za který by se ani zfetovaný učitel výtvarné výchovy nemusel stydět, budu zlý. A když jsem zlý, i rozlícené stádo samců afrických slonů zoufale troubí a dává se na kvapný ústup.
4.6. 2011 sobota
„Ó ty ubohý! Krutý svět a plémě neodbytných žen, zlý osud a křivice, všechny hrůzy života se na tobě podepsaly,” lamentuji a propukám v pláč hodnověrnější než předvádějí rozjívené Palestinky na pohřbu pokladačů bomb. Navštívil jsem chalupu v horách, jejímž správcem je pan policista Lemiš, známá do figurka Podkrušnohoří. Pan Lemiš dnes pořádá pijatyku zahalenou černým suknem, jelikož se loučí se svobodou a posledními zbytky rozumu. My, jedincové duchaplní, zveme podobné akce GAME OVER párty.
Pan Lemiš. Ženské plémě pláče a naříká, jelikož pan Lemiš již není svobodný
(foto pan Josef)
Jelikož jsem abstinentem, srkám mléko a čaj s lipovým medem. Srkal jsem až do chvíle, nežli zlosyn nejzlosynovatější, vousatý pojišťovák pan Lišák, počal rozlévat alkohol všude kolem sebe, má ústa nevyjímaje.
„Člověče nešťastná, copak nevíš, že máš co do činění s občanem silných morálních zásad? Ctnost je pro mne vším! Hned za čínskými polévkami! Proto mne již, prosím, nenapájej alkoholem,” prosil jsem slušně pana Lišáka, který se jako obvykle chopil role barmana.
„Alkohol… alkohol dělá z lidí e – e,” odpověděl pan Lišák a nalil mi vodku s limonádou bez limonády řka, že limonáda došla.
Poprosil jsem tedy o vodu s pomerančovým džusem, bych alespoň vizuálně nevypadl ze společnosti pijanů. Leč nezvedený vousatec namíchal mi koňskou dávku vodky s čímsi ohavným žlutým a já, netuše ničeho zlého, ohnivý koktejl jsem pozřel.
Nemá smysl se dále rozšiřovat, co se poté dělo. Snad nepoodhrnu roušku nechutností moc, když vzpomenu, že vzduchem létalo mnoho promilí, pečené prase a halucinogenní žába.
5.6. 2011 neděle
Jest po půlnoci a jakýsi intelektuál vrhnul do běsnícího davu opilých mužů dva páry boxerských rukavic. Náramný to nápad. Ze smečky opilců se rázem stal dav rohovníků. Abych uchránil své pěstěné ruce před pády na mokrou zem, kterých se mi dostávalo častěji a častěji, jedny rukavice jsem sobě nasadil. Vzápětí ovšem přiběhl s druhým párem rukavic hyperaktivní hasič pan Josef a počal mne bíti. Nejdříve jen stínoval a jeho hbité pěsti se míhaly kolem mého obličeje. Vzápětí mne však zákeřně a razantně trefil nosem do pravé rukavice. Zmizel ve tmě a chvíli se neobjevoval. Když se za okamžik vyřítil, mrštil rukavicemi zem, prskal krev a pravil mi mnoho nepěkných slov. Načež se odebral na bar, kde mu opilý pan Lišák nalil dvě deci vodky a jako obvykle pravil: “To víš, alkohol dělá z lidí e – e.”
Ráno jsem se probudil s ukrutným bolehlavem, ruce i břišní ovarové pásy se mi chvěly a bylo mi náramně zle. Pročež jsem vsedl na motocykl a vydal se na cestu. Jelikož mi bylo nedobře a každou chvíli hrozilo, že si nazvracím do helmy, pověsil jsem se na plyn, zavřel oči a jel, co to dalo. Dalo to trasu z Blatna-Mezihoří do Plané nad Lužnicí za hodinu a třicet minut. A můj jindy relativně úsporný motocykl si vzal 20 litrů na 210km.
Zvracet či nezvracet? Toť otázka!
Otázek by nebylo, kdybych na motocykl nelezl s bolehlavem.
6.6. 2011 pondělí
„Obuškem! Natluču ti obuškem! Zmlátím tě víc než onehdá Lakatoše a Demétera! Opovaž se zase něco napsat na ty své debilní stránky,”, chrlí vězeňský dozorce pan Topoř.
I přes zlé výhrůžky, kterými mě zásobuje se přenesu a nenechám se odradit. Nastal čas na zveřejnění další historky ze života ono jedince, který v pracovní době tluče služebním obuškem cikány a jiné kriminálníky a v civilu navštěvuje exotické země, kde v opilosti otravuje prostitutky a žádá si slevu slovy: „Jsem majitelem velkého obušku!”
Na podzim loňského roku se pan Topoř rozhodl navštívit Indonésii a při té příležitosti se rozhodl státi se dravcem ostrova Bali, vládcem tamních zatáček, soupeřem větru, kterému vyhlásil boj. Aby dostál svým odvážným slovům, zapůjčil sobě jednostopé vozidlo. K tomu ho inspiroval proslulý chomutovský motorkářský gang Wild Pink Pigs, který se výletu do Indonésie taktéž zúčastnil. A tak se již stádo divochů cpe do půjčovny skútrů, již mává rukama a dožaduje se slevy. Indonéský majitel půjčovny lomí rukama, vrtí hlavou a vzývá všechny balijské bohy.
„Já nemít skútr pro velký bílý muž! Vy půjčit traktor!” zoufale volá a ukazuje na policistu pana Lemiše a pojišťováka pana Lišáka, jejichž společná hmotnost atakuje hranici čtyř metráků.
„Já nemít skútr pro ten kolohnát, vy půjčit kolo z cirkus!” ukazuje na pana Topoře, který se svými dvěma metry vypadá vedle asijského skútru jak protřelý zloděj dětských koloběžek.
Pan policista Lemiš ovšem pohrozil pouty, vězeňský dozorce pan Topoř svým velkým obuškem a tak majitel půjčovny rezignoval. Pan Topoř má největší skútr v celé Indonésii, možná v celé Asii a možná i na celém světě. Přesto by potřeboval zkrátit nohy zhruba o půl metru.
Pan Topoř přemýšlí, kam dát nohy
(foto pan Lupís)
Nastala ďábelská jízda. Jeden za druhým se vrhají jezdci motocyklového gangu do balijských zatáček, smýkají nebohé skútry po banánových listech, srážejí exotický hmyz a ruší ticho nekonečných rýžových polí.
S jízdou má pan Topoř nemalé problémy. Skútr je stavěný pro drobné Asiaty, nikoli pro občany, kteří občas připomínají jeřáby v přístavních docích. Pan Topoř sice sedí na sedačce a drží se řídítek, ovšem kam dáti dlouhé ruce? A kam uložiti předlouhé nohy? V poloze skrčence lokty i kolena ční předaleko do stran a tak kolohnát připomíná gigantickou kudlanku balancující na pingpongovém míčku.
Zatáčka za zatáčkou, jezdci jsou stále odvážnější a náklony stále strmější. Více se naklánět nemůže pouze pan Topoř, který má beztak kolena téměř na vozovce, i když jede rovně. A tak se stalo to, co se státi muselo.
„Chachachá, to je zákruta, to je náklon!” křepčí motocyklisté v jedné z pěkných zatáček, klopí stroje a uhánějí v dál.
„Chachachá, to je zákruta… doprdele… co je tohle… že by… že by… “
Pan Topoř větu nedokončil. Svým kolenem vystrčeným úplně mimo stroj dokázal v zatáčce zavadit o hromadu písku, kterou někdo u krajnice vysypal. V následující chvíli je vězeňský dozorce katapultován do vzduchu, vzduchem letí i skútr. Následuje efektní série nejrůznějších salt a přemetů, pan Topoř u pěkné gymnastické sestavy poulí oči a jeho dlouhé ruce a nohy opisují podivné křivky. Po střetu se zemí následuje parakotoul, kotoul, nepovedená stojka, ještě jeden kotoul a válení sudů.
Pan Topoř si prohlíží zranění, tahá skútr z rýžového pole a vzlyká: „Proč já? Pro zrovna já musím být vždy bit jako žito?”
Podpory ostatní členů motocyklového gangu se však nedočkal. Všichni se popadají za svá tučná břicha, pláčí smíchy a povzbuzují pana Topoře k další jízdě výkřiky: „Bravo! Umí!” a také „Ještě jednou! Opakovat!”
7.6. 2011 úterý
Ležím si tak u cesty na poli vedle svého motocyklu, spacák je krásně mokrý z ranní rosy a vůně přírody těžce zápasí se zápachem potu linoucího se z mé motocyklové bundy. Nad hlavou mi syčí hořáky balónů a nad krajinou kolem hradu Konopiště se line nadšené kvílení letících pasažérů.
„Člověče, tady si nemůžete jen tak ležet, co kdyby chtěl někdo jet na pole?” ťuká mi najednou na motocykl hůlkou jakýsi pán, na vodítku příšerně ošklivého psa.
„Co o? E? Pardon? Prosím?” soukám se ze spacáku, snaže se dopídit smysl nečekaného útoku.
„No traktor! Nebo kombajn! Nebo někdo na výlet,” rozhazuje rukama pán, tváří se přísně, důležitě, nespokojeně a káravě.
Dlouhé vteřiny zírám, přemýšlím, polykám vzduch a snažím se pochopit.
„Ať už vás tu nevidím,” dodává majitel hnusného psa.
Jelikož se již roky snažím dopracovati se pokory, zhluboka dýchám, usmívám se, balím spacák a pravím: „Jistě, máte pravdu. Jen se sbalím a jedu.”
„Nono, to bych řekl! Dneska si klidně každý vleze kam chce!”
Po pár ujetých kilometrech zjišťuji, že má pokora ještě potřebuje vypilovat. Nadávám sám sobě, že jsem onoho aktivního občana neubil jeho vlastním psem, že jsem mu nevrazil hůl do chřtánu, nepřejel motocyklem tam a zpět a ještě jednou přes rozkrok.
„Zabít, zakopat, vykopat, pochcat, zakopat!” řvu do helmy nehezká slova.
Balóny u Konopiště
8.6. 2011 středa
„22. dubna. – Krajina byla stále stejná a zcela nezajímavá. Naprostá jednotvárnost přírody po celé zemi patří k nejnápadnějším znakům Patagonie. Na plochých rovinách suchého štěrku roste stále totéž neduživé a zakrslé rostlinstvo, v údolích jsou táž trnitá křoviska. Všude vidíme tytéž ptáky a hmyz. I břehy řeky a průzračných potoků, které se do ní vlévají, jsou zřídkakdy oživeny jasnějším odstínem zeleně. Země je stižena kletbou neplodnosti a stejná kletba leží i na vodách tekoucích ve štěrkovém loži. Ve vodách této jalové řeky není nic, co by udržovalo život.”
Pan Charles Darwin si kdysi udělal pěkný výlet. Nasedl na loď HMS Beagle a téměř pět let se toulal po mořích i zemích většinou neprobádaných. A jelikož byl pan Darwin mužem činu, mužem pera a mužem nezahálející mysli, napsal o výletě mimo jiné knihu. Kniha se jmenuje Cesta kolem světa a je to kniha náramná. Zakoupil jsem ji v antikvariátu za pět českých peněz. Cesta kolem světa byla kupodivu do češtiny přeložena ještě dříve, nežli O vzniku druhů přírodním výběrem. Zas tak překvapivé to ovšem není, jelikož Čechové byli odjakživa národem tupých zabedněnců a číst si o výletě je jistě snazší, nežli přelouskat cosi přelomového.
Charles Darwin – Cesta kolem světa vydání mající zřejmě za úkol provokovat dělný lid
Darwinovi bylo v době vyplutí pouhých 22 let, ovšem pozorovatel to byl nesmírně pozorný, možná i pozornější, než šmírující úchyl Kokoška z vedlejšího domu. Kapitánem plavby byl pan Fitz Roy (mimochodem pozdější guvernér Nového Zélandu a pána, z jehož popudu a na základě jehož činnosti byla publikována v The Times vůbec první denní předpověď počasí), kterému bylo v době vyplutí roků 26. Taková dětská expedice.
Kniha jen hýří tisíci drobných poznámek a není divu, že ve své řekněme originální podobě byla oficiální součástí Fitz Royovy zprávy o expedici (takový pěkný, lehce zapamatovatelný název: Narrative of the surveying voyages of His Majesty’s ships Adventure and Beagle, between the years 1826 and 1836, describing their examination of the southern shores of South America, and the Beagle’s circumnavigation of the Globe) vydané tři roky po návratu HMS Beagle z plavby.
Popravdě řečeno, v době neexistence internetu se zřejmě jednalo o zjevení a to ještě vážení čtenářové netušili, co je čeká, až pan Darwin vypustí na světlo své evoluční teorie.
Jsem vlastníkem českého vydání z roku 1955. A v knize je kromě razítka Komunistické strany Československa i osobní věnování nadporučíku Stachovi. Po příkladném plnění úkolů si pan nadporučík za ostnatým drátem mohl číst, kterak je ve světě pěkně.
Knihu jsem si iniciativně označil na straně 45 čínskou polévkou, kterou se mi podařilo převrhnout, vzrušen pěkným čtením.
9.6. 2011 čtvrtek – 16.6. 2011 čtvrtek
Kdysi čtyři mí kolegové odletěli na dovolenou do Brazílie. Dva z nich nerozchodili pád letadla, kterým se vydali zpět do Evropy. Třetí z kolegů (ehm… bývalých) tento týden pro změnu nevydýchal střet s protijedoucím automobilem pod oknem mého irského bytu.
Oslí můstek.
Ekonomický krize drtí Irsko. Když jsem přesně před dvěma lety posílal rodině pozůstalosti po kolegovi z letu Air France, někteří ze spolupracovníků neváhali a z pozůstalosti využili ke krátkým projížďkám motocykl zemřelého. A nyní? Museli jsme se uskromnit. Z pozůstalosti kolegy zahynuvšího minulý týden se jezdilo jen na jeho kancelářské židli.
17.6. 2011 pátek
Poněvadž spolek líných, tupých a neschopných jedinců (hrdě se nazývají odboráři) se rozhodl působiti potíže v dopravě i jinde, odložil jsem tentokráte přílet do Česka o den. A výsledek? Při nástupu do letadla počal motor nepěkně kouřit, piloti nadávat a mechanici se drbat na hlavě, jelikož zapomněli odstranit ze stroje zbytky jakéhosi ptáka. Ono se to totiž nezdá, ale pták dokáže napáchat nepěkné věci (což asi nepochopí má známá, hyperaktivní nymfomanka). Ohavné irské letušky nahlásily další z řady zpoždění a aby toho nebylo málo, v náhradním letadle mne umístily do řady před cikánskou rodinou. Mít v zádech dvě hodiny rozjívenou smečku cikánských mláďat bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli.
„Prosím Vás, slečno… mohla byste upozornit ty za mnou, aby mi nekopali do sedačky, nevřískali, neházeli na mne okousané sušenky a šli například do nákladového prostoru?” táži se letušky s naději v hlase.
Letuška se rozzářila a pravila: „Děti, co naděláte! Děti jsou naše budoucnost!”
„Cože? Jakže? Naše budoucnost? Budoucnost? Miluji středověk!” pravil jsem temně, letuška zbledla a odcouvala kamsi do neznáma.
18.6. 2011 sobota
Jako téměř každý rok, i letos jsem zavítal k brněnské přehradě zavzpomínat na časy, kdy jsem byl ještě mladý. Sebranka podivných individuí z Česka a Slovenska se dostavila v hojném počtu. Nejen na mě se projevila destruktivní síla postupujícího věku, chátrajícího zdraví a obavy ze zdražení čínských polévek. Jedincové popíjeli víno, pěli tklivé písně a způsobně diskutovali. Pryč jsou léta, kdy titíž občané trhali v zubech plechovky od piva, souložili v kůlně, lámali sobě žebra a polonazí tancovali na stolech či padali ze schodů. K dovršení všeho zlého se dostavili i odsouzeníhodní nezvedenci, kteří sobě pořídili šklebáky. Z nějakého divného důvodu usoudili, že pomocí výstavky svého potomstva dosáhnou obdivu davu, leč reakcí byla nevšímavost, posměch a zhnusené pohledy. Pročež zklamaní rodičové odjeli a o slovo se přihlásil pan Vajco, známý to muž Slovenské Legie, uskupení věnujícího se chlastání, chlastání a chlastání. Pan Vajco nezůstal nic dlužen své pověsti a ožral se tak, že by i ředitel lihovaru při pohledu na něj raději zavřel a zapálil svůj podnik. Nad ránem opilec počal pět písně o lásce Boha ke koníkům, rybičkám a sobě samému. Následně se zřítil k zemi a počal se dožadovat svého psa za účelem polibků na dobrou noc.
19.6. 2011 neděle
Pan Vajco pohrdl nocí a nešel spáti. Již od rána tak líbeznými hvozdy nad brněnskou přehradou zní chraptivé hýkání. To pan Vajco naříká, že musí v roli řidiče odvézt celou Slovenskou legii zpět na východ. Do toho si stěžuje, že v navigačním přístroji jeho automobilu je jakási “blbá teta”, co “vůbec nezná cestu” a navíc je to “strašná piča”.
„A k bazénu jsem si na zahradu koupil palmu,” pronesl při odjezdu pan Vajco.
„A maraton jsem taky uběhl,” dodal ještě, škytnul si, krknul a nasedl do automobilu.
Pan Vajco – truhlář, námořní kapitán, stavitel domů i bazénů, kuchař v restauracích na Kypru i v Londýně, pěstitel palem, maratonec, otrokář vládnoucí své ženě pevnou rukou a pevným pyjem. Zhmotnělá renesance, reinkarnace ducha a nespoutaného talentu pana Leonarda da Vinciho.
Pan Vajco rozjímá
(autor fota neznámý)
20.6. 2011 pondělí
Jak již ví celý svět, slovenský opilec pan Vajco uběhl maraton. Úctyhodný výkon na někoho, kdo nikdy neběhal, kdo tráví polovinu života v alkoholovém opojení a kdo si ještě pět minut před startem závodu myslel, že maraton má dva kilometry a na trase jsou povinné zastávky v dvanácti hospodách. Nelenil jsem a panu Vajcovi hnedle zaslal dopis, aby mi objasnil, kterak dokázal pokořit nepokořitelné.
Ahoj pane Vajco
Včera jsi mi mimoděk sdělil, že jsi vyhrál onu dávnou sázku o uběhnutí maratonu. Takže bych se tě tímto chtěl zeptat, jak jsi toho vlastně dosáhnul, jaké jsi měl tréninkové metody a co jsi tímto sportovním výkonem vyhrál. Děkuji a přeji i nadále mnoho promilí v krvi. Chocho
Pan Vajco odepsal obratem, užívaje bratislavské slovenštiny.
No nazdar kokot
no od stredy sme prec, ideme na festival Masters of Rock – sa pripadne mozes zastavit, je to vo Vizoviciach – tam je hned aj palirna, by sme sa pripadne stretli pri hlavnom vchode a potom by sme sli k nasim stanom. Sme v takom lesiku pri ohni, na muziku jebat.
No maraton som zabehol za 3:56:45 hod.
Trening spocival v kvalite a nie v kvantite.
Cca 8 krat beh za 6 tyzdnov. Mezi 2. a 5. tyzdnom som mal pauzu lebo som sa najebal uplne na handru u Laca na chalupe a grcal som tri dni. Pogrcal som si dom, novy bazen aj mojho psa. Tiez som nagrcal susedovi cez plot na sliepky. Cize sa nedalo chodit a nieto behat.
Trening : 3 krat som behal okolo 1km dalsie 3 krat cca 3km a posledne dva krat som dal cca 12km.
Vyhra od tych kokotov co mi neverili bola cca dokopy:
6kg bravcova panenka
6kg falosna svieckova
basa psenicnych piv
1ks kacica
1ks prasiatko
1ks tequila chose cuervo
A neviem ci este nieco. Musim si spomenut ale teraz som zasa najebany na hadricky.
Ono hlavne islo o to ze to musim dat pod 4 hodiny inak by som to musel dat ja im.
Ale poslednych 5km som isiel ako vietor, podradil som a pretal som pasku
pod styri hodiny.
Maj sa, ja idem pit a potom jebat.
Vajco
No a máte to. Tak.
21.6. 2011 úterý
Do sběru jsem odnesl reklamní letáky, vrátil prázdné lahve nalezené v dětském kočáru před obchodem a za utržený peníz zakoupil benzín pro můj motocykl. A již se směji do helmy, již škodolibě kynu automobilistům v kolonách a odjíždím na divoký sever. Na divokém severu leží země, pro kterou je dodnes archetypem hulán píchající kopím do německého tanku, země, kde je normální sbalit tři zloté a odjet na druhý konec světa. A také země, kde jsou schopni vyrobit nejhnusnější jídlo světa, kterému se například velcí Čechové vysmívají a poté jej tajně nakupují po tunách, jelikož je levné. Polsko ovšem nejsou jen pobliózní uzeniny, Mazury, Krakov či Toruň. Tak jsem sobě pravil a odjel k hradu Malbork. Obavy z polských silnic se naštěstí nenaplnily. Částečně proto, že užívám motocykl vhodný i k jarní orbě v žulovém lomu a částečně proto, že jsem zvolil metodu “při vyšší rychlosti nechávám nerovnosti za sebou”.
Hrad Malbork jest největším gotickým hradem světa a taktéž největší cihlovou stavbou. Upozorňuji obyvatele Zlína, aby se ohledně cihlového prvenství ani nepokoušeli protestovat. V pěkném kontrastu s monumentálností hradu je sterilita města samého, které bylo po druhé světové válce do značné míry rozebráno na stavební materiál pro Varšavu. Motocykl jsem zaparkoval u řeky Nogat, roztáhl plachtu, snědl zhruba dvacet komárů, čínskou polévku a šel spát.
Hrad Malbork a přepaly
22.6. 2011 středa
Hrad Malbork si nechal postavit Řád německých rytířů a jak je vidět i dnes, nikterak netroškařili. Ač je hrad poznamenán mnoha válkami, dobýváními a zejména nájezdem Rudé armády, jet zde stále co vidět. Například ladné Polky, kterým se při naklánění z hradeb derou z dekoltu vnady a dále je možno vidět dormitář, kde se zajisté odehrávaly mnohé nemravnosti. Navštívit je možno mnohé komnaty i velký refektář, obdivovat se dají gotické klenby a relativně pěkně zrestaurované sloupořadí. Obchod s fernetem ovšem chybí, což je další důkaz toho, že středověk byl dobou temna.
Zastavil jsem se ještě v nedaleké vesnici Stogi, kde je prý k vidění úžasný hřbitov mennonitů. Pravda, hřbitov tam je, možná i nějací ti mennonité, ovšem mnoho nudnějších hřbitovů jsem neviděl – žádná akce, žádné lampiony, horská dráha, cukrová vata… prostě nic.
Do mého bytu na vesnici v Jižních Čechách jsem dorazil před půlnocí, za poslední tři dny najeto zhruba dva tisíce kilometrů. Na zadku puchýře, hluchý z hučení v helmě, ústa rozežraná ze žvýkání nevařených čínských polévek a místo nosu velkou červenou bambuli. To když jsem si na chvilku otevřel hledí helmy, abych vyvětral. Čmeláci jsou nelítostní útočníci.
23.6. 2011 čtvrtek – 30.6. 2011 čtvrtek
„A teď se předveď, jestli k něčemu byly ty tvé výlety do Afriky,” praví v Dublinu můj irský šéf pan Pavouk a mává jakýmsi lejstrem.
„V Dakaru je výborná čínská restaurace ve vesničce Yoff, v Bamaku hned u mostu. V kamerunské Douale jsou čínské restaurace odporné, ale v mauretánském Nouadhibou na hlavní ulici směrem na nádraží pravý skvost.”
„Vůbec bych se nedivil, kdybys měl žlutý a šikmý mozek,” pohrdavě praví pan Pavouk a poté mi předkládá další z řady testů, kterými nás náš milý zaměstnavatel zásobuje.
Již jsem si zvykl na testy, kde zaškrtávám odpovědi, že do letadla nesmím naložit časovanou bombu, že slon nepatří do pilotní kabiny a že je nepřijatelné nakládat radioaktivní materiál pod sedadla cestujících, poněvadž ti si potom stěžují, že v noci nemohou spát, jelikož svítí. Tentokrát jsou však otázky imbecilnější než jindy a tak jen varuji čtenáře toužící po práci na letišti, že studia není nikdy dost.
“Může cestující EY převážet v kapse jedovatého hada?”
“Je u EY povoleno převážet psy a kočky s rozpláclými nosy?”
“Přijme Etihad zásilku živých ptáků do Chartúmu?”
“Co na to Jan Tleskač?”
Minimální nutná úspěšnost v test: 90%
„Základem je dobře se najíst,” pravím šéfovi, beru si test a odcházím, chrastíce čínskou polévkou. Polévka byla výborná a test jsem spáchal na pěkných 60%.