21.5. 2015 čtvrtek – 1.6. 2015 pondělí
Deset let práce pro irské aerolinie. Pokud pominu neomezený počet zaměstnneckých letenek se všemi možnými společnostmi a šanci živit se zbytky jídel z transatlantických letů, další pozitiva v tomto zaměstnání nevidím.
Hehe, samozřejmě, že kecám. Pozitiv je spousta.
V noci mohu mrznout na irském dešti, což je napřílad při dvaceti nočních v kuse skutečná lahůdka. Mohu pozorovat výrazné změny v chování kolegů (například to, že jim přeskočí). Mohu sledovat kolegy kolabující po infarktu. Mohu si užívat víceméně minimální mzdy. Je mi povoleno mlčet, hlavně poté, co jsem nemlčel na poradách. Mohu šéfovi cinkat vidličkou na skleněné oko.
No dobře. Za to cinkání na oko většinou dostanu pohlavek.
Zatímco mzda zaměstnanců zůstává v naprosté většině na úrovni roku 2008 a stále klesá (v reálných i abslolutních číslech), již loni se dostalo dublinské letiště v počtu cestujících zhruba na úroveň krizového roku 2008. Reakcí zamětnanců jest zoufalý smích a všeobecně dodržovaným pracovním pravidlem je “do as little as possible for as much as possible”.
2.6. 2015 úterý
Soustředěně zírám na hodiny na stěně a bzučím, drnčím a rezonuji. Za pomoci síly pohledu a solmizačních slabik tlačím čas. Vcelku úspěšně, jelikož po jedné hodině v noci následuje druhá, třetí a v osm ráno s nateklýma očima poskakuji před dopravním inspektorátem. V otvírací hodinu vytrhávám ospalému úředníkovi ceduli s písmeny a čísly a jak modelka v boxerském ringu na konci kola s cedulí nad hlavou uháním zpět k sobě na venkov.
Registrační značku surově narážím na držák na motocyklu. A je to. Mé počínání sledují sousedé se zoufalstvím v očích. Nejen sousedé. Hmyz zmizel v keřích, psi s kňučením zalezli do okapových rour, děti odvedle hbitě lezou na nejvyšší místa svých prolézaček.
“Hehehe,” směji se temně do helmy a otáčím plynem. Můj motocykl chrastí, střílí, duní a vztekle štěká. Symfonie nelibozvučných tónů, jak se na správný boxer od BMW sluší. Jihočeskou krajinou se tak po letech opět řítí metrák sádla. Ha!
3.6. 2015 středa
Obutí na mém novém motocyklu jest ještě pěkně lesklé, neojeté a tak jsem dostal výborný nápad dodat pneumatikám svěžest přírody. Pročež jsem nedaleko rybníka Nečisto, který mimochodem z leteckého pohledu vypadá jak rozkládající se hlava Adolfa Hitlera, zabočil na trávu k rybníku Lučnímu. Zadní kolo pěkně klouže po trávě ze strany na stranu, což je velká legrace. Legrace chladla ve chvíli, kdy počalo klouzat i kolo přední. A konec legrace nastal, když jsem si uvědomil, že motocykl je v daleko horizontálnější poloze, nežli je mi milé.
“Zrzaví mravenci! Jejich strašná kusadla, poškrábou mi motocykl!”
Motocykl definitivně opustil jízdní pozici, přední kolo je nad úrovní mé hlavy a stroj v poloze na boku, byť zatím ve vzduchu. A vtom mne zalil studený pot.
“Tráva ostřice! Tvrdá tráva, o kterou jsem si kdysi jako malý chlapec málem amputoval prst! A nyní budu mít pořezaný motocykl! Ach, prokletá tuřice třeslicovitá!”
Strašné vzpomínky z dětství zmobilizovaly mou kreativitu, pročež jsem nenechal svého oře padnout do trávy a obětavě pod motocykl vložil nohu.
Uf, na poslední chvíli. Mezi mravenčími kusadly skrytými v zákeřné trávě a motocyklem jest izolace v podobě mé sádelnaté končetiny.
S hekáním, klením a výkřiky nehodnými staršího pána stavím nejdříve sebe a poté i motocykl, z očí vylévám litry slz bolesti a odjíždím s řičením krutě mučeného.
Na chirurgii jsem na zlomenou nohu dostal místo metrákové sádry jakýsi modrý kus pryskyřice, prý odlehčená fixace.
Při pohledu na rentgenový snímek se má osobní lékařka neudržela smíchy a místo chlácholivých slov se popadá smíchy za své vypracované břicho a plácá do štíhlých stehen.
Gynekolog Kundar Kundan Kápa (zdůrazňuji, že to není můj osobní gynekolog) nad rentgenovým snímkem nadšeně výská: “Bez dislokace! Krása! Nádherná čistá zlomenina! To je prostě radost, vidět takto zlámanou fibulu!”
Ech.
4.6. 2015 čtvrtek – 12.6. 2015 pátek
Pracovní týden v Irsku se nese ve znamení nehorázné nudy. Díky zlomené noze nemohu kopat do kolegů a neúčastním se ani každodenního ranního boje o jídlo zbylé po cestujících z první třídy transatlantických letů. A tak místo krevet v bešamelové omáčce s chřestem požírám celý týden čínské polévky s hořčicí.
13.6. 2015 sobota
Korespondence s mým zaměstnavatelem ohledně nejbližší dovolené se dá charakterizovat slovy neústupnost, beznaděj, nadávky, urážky, vydírání, nadávky, sliby, nedůvěra, nadávky, prosby, nadávky, nadávky, nadávky.
“Pět týdnů v září? Málo škemráš!” mete ze stolu jednu mou žádost za druhou vrchní plánovač, krutý pidlooký Ir Tonda.
“Ech…. škemrám tedy poníženě!”
“Tomu říkáš škemrání? Takhle se neškemrá!”
“Škemry….”
“Víc!”
“Škemry škemry škemry!”
Na začátku září odlétám na pět týdnů někam do pryč.
14.6. 2015 neděle
Díky havárii několika mých počítačů jsem byl nucen naházet do nového stroje spoustu zbytečností, mezi jinými i WYSIWIG editor na Chochoviny. Pročež mi tak došlo, že Chochoviny, tento vřed na tváři světové sítě, existuje již přes 15 let. Zatímco dříve mi dělalo radost, že jsem touto primitivní metodou mohl naštvat veliké množství osob, nyní mě napadá vlastně již jen jediný důvod, proč tyto bláboly píši – setrvačnost.
I jako jedinec tupý, intelektu mdlého a rozhledů přízemních, tak vzdálen hrdinovi Hnusu Jeana-Paula Sartrea, jsem si vědom toho, že by bylo lepší vrazit si do oka pletací jehlici a věnovat se například mlčení a postávání v ústraní. Místo toho však po vzoru výše zmíněné postavy dál zalévám úrodnou půdu lidského vědění a krásna hektolitry naprostých stupidit a měním je tak v zapáchající, životaprostou a sprostou bažinu.
Když už jsem se vnořil do nového editoru (hluboký pravěk v podobě Zápisníku a později Frontpage jsem nahradil pravěkem v podobě Expression Web 4), pohleděl jsem i na zdrojový kód Chochovin. Nu, dobře od žaludku se mi rozhodně neudělalo.
15.6. 2015 pondělí
Kdesi jsem se dočetl, že tlustí lidé by měli vyhledávat pobyt v prostředí vyšší hustoty, například ve vodě. Jelikož jsem příznivec inovativních metod, rozhodl jsem se dovléci své tlusté stařecké tělo naopak do prostředí hustoty menší. Pročež v září odjedu do řídkého vzduchu hor v Peru a Bolívii.
Zakoupil jsem sobě knižní průvodce do zmíněných zemí a ztuhl hrůzou. Do kopců se musí pěšky! Směrem nahoru! Naštěstí v Peru najde své vyžití i intelektuál jako já. Tudíž si zakoupím stříbrnou vidličku, stříbrný nůž a energickými řezy a bodáním zpracuji nejedno pečené morče, peruánskou pochoutku.
16.6. 2015 úterý
Několik obrázků z indického státu Himachal Pradesh. Kdo není vzdělán v geografii a mezilidských vztazích, tak jen připomínám, že se jedná o oblast, kde se známí expedičníci Kundar Kundan Kápa a Yusuf Momo the Horrible omotávali toletním papírem, kde snědli oběd dalajlámovi a kde nad klášterem Ki krouží draví ptáci a turisté.
Výzdoba hlavního chrámu v Kaze nešetří zlatou a růžovou.
17.6. 2015 středa
Jsem vlastně rád, že není možno prostě jen jít do obchodu v nějaké boční uličce a pravit: “Chtěl bych dálkové ovládání k rozbušce, k tomu sedlo pro krotitele divokých mamutů, rudý hadr na dráždění býků, létající bicykl pro lov kondorů ve výškách nad pět kilometrů a hadr na leštění nukleárních střel.”
Jsem rád hlavně proto, že dnešní důchodci by všechny předměty jistě využívali a to nejlépe každodenně. Například má matka. Místo toho, aby si užívala vnoučat (já jsem v tom nevinně, na rozdíl od některých mých sester), podala si přihlášku k jakési speciální armádní složce. Nežertuji. Světový terorismus je ovšem nějakou dobu v bezpečí, jelikož mi dnes od matky-důchodkyně přišel následující dopis. Učiněná Prokletá básnířka:
Babi na kole, narvala to do pole
narvala to mezi máky, rozprášila luční ptáky
zlomila si ruku s krčkem, teď musí pít pivo brčkem.
Minulou sobotu jsem si udělala na kole výlet na Křivoklát, obdivovat krásy Berounky a na hradě jsem si chtěla procvičit slaňování. Víš, kvůli té nové práci v armádě. No a skončila jsem na chirurgii. Naštěstí je kolo v pořádku. A pravá ruka taky, takže si můžu utřít prdel. Největší opruz ale je, že mě teď asi nevezmou do té nové práce.
tvá maminka
18.6. 2015 čtvrtek – 26.6. 2015 pátek
“Vůbec se toho neboj, viděl jsem to ve filmu!” uklidňuje mne v práci irský kolega. V jedné ruce má kladivo, ve druhé třímá sekyrku.
“To by mě vážně zajímalo, v jakém filmu. A opravdu jsi viděl, jak se to dělá?” znepokojeně zjišťuji a počínám zbaběle couvati.
“No… kladivo jsem viděl ve filmu o zednících. A sekyrky měli Apači v jednom westernu,” vysvětlil kolega.
Počal jsem pociťovat nedostatek kyslíku a nenápadně začal shánět kýbl, jelikož je jasné, že krev a maso bude třeba někam odložit. Je to již více než tři týdny, co jsem si zlomil nohu, když jsem ji vložil pod padající motocykl, bych nedovolil zrzavým mravencům, aby kusadly poškrábali lak. Nyní jsem, společně s kolegou, usoudil, že je načase se zbavit sádry. A jelikož se nejedná o žádný chirurgický zákrok, ale pustou demonstraci síly, místo návštěvy špitálu jsme pojali výborný nápad, že sádru odsekáme na noční směně. Stačí přiložit sekeru ostřím na horní hranu sádry a kladivem mlátit do sekery tak dlouho, až se sádra rozpadne.
Takže ve zkratce. Hned prvním úderem mne kolega kladivem praštil do kolene. Druhým úderem se trefil do topůrka, čímž sekera vyjela ze sádry a ostřím spadla kolegovi na holeň. Při další ráně zajelo ostří sekery dopředu k noze a pro změnu rozseklo kůži na mé holeni. Následně se kolega trefil kladivem do vlastního palce, poté opět do mého kolene a nakonec místo do sekery švihnul kladivem seshora do sádry, čímž mi její spodní hranou rozsekl nárt. Po čtvrthodině snažení tekly všude kolem nervy, pot a krev.
“Apači, jo? Western? Zedníci?” řvu na kolegu.
Aby toho nebylo málo, objevil se náš jednooký šéf Pavouk a pravil, že sádry se zaručeně zbavíme pomocí kyseliny. Podobných přiblblých rad zanechal až ve chvíli, kdy jsem mu pohrozil, že jeho skleněné oko prodám na burze skleněných kuliček.
Sádru jsme nakonec roztrhli pomocí nůžkového heveru. Jen doufám, že se nenajde někdo, komu tato bolestivá příhoda přijde vtipná.
27.6. 2015 sobota
Klap, klap…
“Jauvajs!”
Klap…
“Jauvajs!”
Jedu na motocyklu z Jižních Čech do Severních, od Tábora do Krásné Lípy. Každé řazení oznamuji širému okolí zavytím, jelikož nedávno zlomená noha pořád pobolívá. V Krásné Lípě jsem se opět ubytoval v penzionu U Lamy a následně spokojeně usnul. Spokojeně jsem usnul zejména proto, že jsem vlastníkem motocyklu BMW R1200GS, který je hojně označován za plastový výrobek (či žoviálně za plastomrdku) a majitelé předchůdců, zejména typu 1150, ohrnují nos. Já jsem však spokojený. Jednak nemám pocit, že řídím traktor (což se mi při příležitostné jízdě na 1150 stává) a hlavně – parkování na ulici je vcelku bezpečné. Zatímco zaparkovat bytelný ingot jako například 1150 je vzhledem ke značnému rozšíření sběratelů barevných kovů risk, majitel plastové 1200 je v klidu, jelikož cikáni ještě krásu plastu neobjevili.
Tak, to byla zase jednou výživná technická úvaha.
28.6. 2015 neděle
U Zadní Doubice je možno přelézt most a poskakovat po zemi mocných Germánů. Což také činím.
Národní park Saské Švýcarsko byl ustanoven v roce 1990 a dodnes je jediným skalním národním parkem Německa. Krajina sama vznikla před zhruba 100 miliony lety v moři. Dnes ovšem mezi skalami (geomorfologicky jde o Děčínskou vrchovinu) nelze potkat zajisté interesantní zubaté živočichy dávných moří, ale turisty. V porovnání se sousedním Českým Švýcarskem je naštěstí turistů na německé straně relativně málo. Zřejmě za to může fakt, že zatímco v Česku si občan vystačí s jednoduchými a líbivými výrazy jako “pivo”, “všechno je na hovno”, “zase mi ubližují” a “píča” v případě současného českého prezidenta, na německé straně se užívají příšerná slova Hottentottenpotentatentantenattentäter, DonauDampfschifffahrtsgesellschaftskapitänswitwe a Heil.
Přes Niedermühle, Wettinplatz a vyhlídku Königplatz do Hinterhermsdorfu, zpět k hraniční řece Křinici a kolem Vlčí desky opět do Zadní Doubice.
Krajina je zajisté pěkná, ale upravené cesty, přebytek značení a nedostatek zbojníků činí výlet poněkud sterilní.
Psychedelický pohled skrze čočku mačkátkového fotoaparátu odněkud z Vileníniny stěny.
29.6. 2015 pondělí
“Vážená slečno, být vámi, tak se k těm ohavným tvorům vůbec nepřibližuji,” pravím moudře ženštině, která nadšeně poskakuje v Krásné Lípě v jedné z bočních ulic pod železniční tratí a snaží se upoutat pozornost pasoucí se lamy.
“Ta očíčka, ten krásný pohled,” výská ženština.
Opět jsem za blbce. Lama totiž místo projevů agrese vyvalila své obrovské oči, naklusala k plotu a nyní na sebe se ženštinou zálibně hledí.
Prásk! Pfsssss! Plesk!
Již za blbce nejsem a hurónsky se směji, až se mi natřásají všechny čtyři brady i šest břišních pneumatik. Hurónsky se směje i lama. Zatímco ženština si utírá z obličeje i oblečení výživný, mazlavý a lepkavý plivanec o objemu minimalně dvou decilitrů.
Jsem zkrátka člověk přírody. Co považuje za vtipné polodivé zvíře, to se líbí i mně.
30.6. 2015 úterý
Zatímco kdysi poloprázdné rokle a kaňony jsou v Českém Švýcarsku znásilněny turistickými značkami, ukazateli, upravenými cestami a odpadkovými koši, mimo značených cest je stále ještě možno nalézt drobnosti, které potěší mé oko. Někdy i obě, když je viditelnost dobrá.
Například na jaře a na pozdní podzim je v lesích mnoho mrtvých zvířátek. Zoufat si ale nemusí výletník ani v případě, že je vegetarián. Jelikož místní obyvatelé se zřejmě často nudívali, jest krajina posypána nejrůznějšími kříži a především množstvím do kamene vyrytých znamení. Nyní nemám na mysli jen notoricky známé trpaslíky u Rynartic či Vlčí desku u Zadní Doubice. U Vysoké Lípy je ve skále nad vodou mechem zarostlý Renetův kříž. Krásně zachovalý reliéf luny vytesaný v 16. století v Tetřevích stěnách nedaleko Hřenska. Nejde jen o mezníky stabilního katastru (vyměřování zde probíhalo ve 30. letech 19. století), ale i o smírčí kříže či Lagernummery, tedy ondřejské kříže s číslem, které sloužily k orientaci lesníkům. Pěkné jsou rovněž početné hraniční značky doprovázené tlapatými kříži a pěkné tlapaté kříže jsou ostatně k vidění všude kolem, včetně turistické České silnice. A u Tokání je hned u cesty pěkný buk s přepečlivě vyvedeným nápisem “Franta je chuj”.
České Švýcarsko je i místem, kde se tetelím radostí při vyjížďkách na motocyklu. Samozřejmě je nutné vyhnout se víkendům, kdy jsou zdejší úzké silničky zapráskány výletníky z Česka, Polska, Německa i Divokého východu za řekou Moravou. Ve všední dny však je možno zatáčet kolem skal, klouzat po jehličí a vyděšeně kvičet, jelikož přes cestu často přeběhne kňour či pomatený tramp.
Aby si snad čtenáři nemysleli, že jsem jen hloupý venkovan, samozřejmě dokáži ocenit i lákadla velkoměst. Například svrhnout překvapenou osobu pod jedoucí vagón metra se ve skalách na severu dost dobře nedá.