3.5. 2017 středa – 9.6. 2017 pátek
Něco přes třicet nočních. Jediný den volna jsem si zpestřil tím, že jsem odletěl do města Řím. Město Řím jest hlavní město státu Itálie. Itálie je stát plný Italů a turistů. Italové nic konstruktivního nedělají, sedí ve slunečních brýlích (které nosí bez ohledu na počasí, denní či noční dobu) a popíjejí kafe. U toho mávají rukama na všechny strany a vřískají s energií nadržených opiček, což je italský způsob konverzace. Turisté jezdí po Římě sem a tam, potí se v příšerném italském horku a obdivují hromady rozpadajících se domů. Obdivování ruin se říká poznávání historie. Vedlejším produktem poznávání historie je, že turisté trousí nemalé peníze na všechny strany, aby Italové nemuseli nic dělat a mohli popíjet kafe.
Zatímco v Římě jest turistů bambilion a domorodců jen o něco méně, vsedl jsem na příměstský vlak a odjel poznávat historii do městečka Ostia Antica. Jde o druhé nejzachovalejší město z dob starého Říma (prý) a pokud by někdo hodlal si ruiny projít celé, ulici po ulici a dům po domu, tak mu na to jeden den rozhodně stačit nebude. Lázně i divadlo, nekropole i hostinec, chrámy, brány a na konci ulice Decumanus Maximus byla zdechlá žába s nafouklým břichem!
Ostia Antica, město z dob, kdy byl ještě svět v pořádku, jelikož bylo možno si
pořídit otroka a pohlavkovat vřeštící šklebáky.
Další den jsem se ovšem již musel vrátit do Irska, kde se krize v bydlení dotýká i některých mých kolegů, kteří tak přespávají na podlaze kanceláří.
10.6. 2017 sobota
“Jen nepřestávat, naleznouti v sobě silného ducha, vůlí potlačit únavu, vzdorovat vlastní tuposti a uragánu cizích výfukových plynů!” vykřikuji do helmy, zatímco sedím na svém motocyklu. Motocykl má dokonale tichý motor. Zejména proto, že mi došel benzín. Palubní počítač sice ukazuje dojezd pěkných 78 km, ovšem nádrž je prázdná Pročež na motocyklu sedím, odrážím se nohama a tempem hlemýždě-důchodce se sunu kupředu. Možná by to byla legrace, kdyby se to celé neodehrávalo na dálnici D1 v podvečerní dopravní špičce. Kolem projíždějí automobily i motocyklisté. Tímto bych chtěl pozdravit skupinu osmi jezdců na motocyklech, kteří si na mne ukazovali ukazováčkem, zdviženým palcem mi zřejmě gratulovali k divadelnímu představení, kterým zpestřuji dálniční provoz a poslední ve skupině, obézní jedinec v kožené vestě s třásněmi, mě pozdravil prostředníčkem. Vztyčeným.
Před sjezdem na České Budejovice jsem toho již měl dost, z motocyklu jsem sesedl a pěšky se vydal hledat nějakou lesní studánku, kde bych se osvěžil a poté se s igelitovým sáčkem vydal škemrat do nejbližší vesnice o benzín.
I zželelo se náhle dobré osobě zoufalce a sám od sebe zastavil mi pan řidič Jan. Pan řidič Jan vezl sličnou slečnu, ovšem pro mne bylo důležitější, že se mi nesmál, nýbrž konal. A konal tak, že sjel z dálnice, obstaral nádobu, zakoupil benzín, udělal si nemalou zajížďku a benzín mi dovezl. To vše během několika málo minut. Bez zbytečných řečí, poučných komentářů a poznámek o tom, že jsem pitomec.
11.6. 2017 neděle
Udělal jsem si pěknou vyjížďku na motocyklu. Kolem Plzně přes Rakovnicko do města Žatec. Nebe modré, lesy zelené, pole žlutá řepkou a červená vlčími máky. Ještě by se hodila nějaká poznámka o běloskvoucích nohách ženštin v krátkých sukních, ovšem zejména Žatec má natolik cikánské obyvatelstvo, že se kolem míhají spíše nohy hnědoskvoucí. Nu, proč ne.
Zastavil jsem se u své hyperaktivní matky, která se pochlubila novými kolečkovými bruslemi a poté mi agilní důchodkyně upřímně pravila, že vypadám naprosto příšerně; samá vráska, kruhy pod očima a obě ruce levé. Nového jsem se tedy nedozvěděl nic.
12.6. 2017 pondělí
Opět na motocyklu. Tábor – Brno – Zlín – Odry – Nový Jičín. Otci jsem nechal v předsíni láhev 15 leté whisky, doutníky z Nikaragui a zapalovač od amerického veterána z Vietnamu. Návštěva to byla značně neveselá a to ne proto, že můj otec zrovna v Chorvatsku doplňuje do krevního oběhu nemálo promilí lihu. Páté patro je páté patro.
13.6. 2017 úterý
Po delší době jsem otevřel poštovní schránku. Kromě výzev k zaplacení všeho možného, upomínek k zaplacení nezaplaceného a nejrůznějších forem výhrůžek za nezaplacené upomínky na mne vypadl i vesnický dotazník. Jakýže prý mám návrh na zlepšení života ve vsi. Zatímco jsem si nesl papíry do bytu, na několika metrech jsem na domovní chodbě dokázal šlápnout na dětský bicykl, zakopnout o plastový model nákladního automobilu, zvrtnout si kotník na míči s obrázkem potměšile se smějícího tučňáka a nakonec na mě zahulákal jakýsi drzý šklebák: “Strejdo, ahoj!”
“Pouštět místní děti po řece Lužnici a zajistit nerušenou plavbu až k divokému jezu Soukeník,” napsal jsem roztřesenou rukou do dotazníku a přimaloval lebku se zkříženými hnáty.
Začínám ztrácet krásnou naději, obklopen davy vřeštících šklebáků, že lidstvo v dohledné době vyhyne.
14.6. 2017 středa – 23.6. 2017 pátek
Poměrně klidný pracovní týden na dublinském letišti. Kupodivu žádný z kolegů nedostal rakovinu, neoběsil se, ani nebyl zastřelen kolegou jiným a stavy šílenství se projevují jen obvyklým propukáním v pláč a nekontrolovaným slintáním. Jen kolegyně P. si užila infarkt, což má beztak ze zdravého jídla, které počala poslední dobou konzumovat. Jelikož jí ovšem po infarktu ochrnula jedna ruka, bude mít nyní problémy připravovat si podivné saláty ze zahradního plevele, misky zrní, naklíčené žaludy a podobné zdravé laskominy.
24.6. 2017 sobota
Hrůzy udeřily na země české. Zatímco před již nekontrolovanými dementními projevy prezidenta se dá uprchnout poměrně snadno, před tropickými teplotami nikoli. Motám se jak omámený kapr v sudu whisky, z trojité brady mi kape pot a škvařící se špek stéká na břišní pneumatiky a odkapává dolů, pročež za sebou zanechávám mastnou stopu. Na motocyklu se snažím navštěvovat všechny rybníky, jezy a zatopené lomy v okolí. Ovšem výsledkem je jen nalezení teplého bahna ve známých jihočeských rybnících, pomalu tekoucího teplého bahna v podobě řek Lužnice, Nežárky či Vltavy a čisté a relativně chladné vody na koupališti v Plané nad Lužnicí. Tuto oázu ovšem vzal útokem kmen Čechů a to už je snad lepší dát přednost bahnu v Lužnici. U Černého rybníka u Bratřic mne kromě teplé vody uvítala i cedulka se strohým sdělením.
První část sdělení: “Vemte prosím na vědomí, že se nacházíte v oblasti se zvýšeným výskytem volného pohybu dětí.”
Z toho by se jeden posral.
Na což myslí další část instrukcí: “Své tělesné exkrementy neroztrušujte po lese, ale odkládejte na nedalekých veřejných latrínách.”
Popravdě řečeno – rozhodně je příjemnější potkat hromadu výkalů
než šklebáka nebo dokonce více šklebáků najednou
25.6. 2017 neděle
Stačí pootočení zápěstí na rukojeti plynu a nemálo občanů projevuje značnou nelibost. Zejména tehdy, když startuji motocykl ve tři hodiny ráno. Motocyklování mne stále baví. Bez problémů ujedu šklebákům, dojedu si pro čínské polévky a u krajnice mohu přejíždět dezorientované hlodavce, kočky a jiné čerstvé potraviny. Pílím z Tábora na Moravu. Stavil jsem se u známých v Biskupicích u Jevíčka, u otce v městečku Odry a skrze Banskou Bystricu pokračoval do Bratislavy. Bloudil jsem ve městě na Dunaji, bloudil. Bloudil jsem proto, že jsem nikde neviděl trčet mezi domy palmu, což jsem v Bratislavě používal jako orientační bod. Palmy totiž pěstuje na své zahradě pan Vajco, šílený jedinec hýřící nápady renesančního rozpětí, byť vesměs provedením nezručného neandrtálce. Palma ovšem uhynula a tak jsem se musel kolemjdoucích ptát: “A kdeže to bydlí ten místní šílenec?”
Nakonec jsem ovšem sídlo pana Vajca našel. Dověděl jsem se poté nemálo nových historek ze života divokého národa na východ od řeky Moravy. Například to, že panu Vajcovi tropické palmy pravidelně zdechají. Nelíbí se jim zejména bratislavské zimy, občasné mrazy a jedincové, kteří si na palmy při bujarých večírcích chodí ulevovat.
Také jsem se dověděl, že známý proutník a dobyvatel vagín a jiných zákoutí dámských těl, anonymně zvaný například pan P. (ahoj Palune!), přešel na jinou formu sebeukájení. Naposledy byl viděn, kterak se se čtyřmi promilemi v krvi válí na vozovce a vášnivě se líbá s mláďaty divokých prasat, která vyběhla z nedalekého lesa.
Jelikož pan Vajco není schopen udržet při životě flóru, rozhodl se místo palmy pořídit si pivovar. A poněvadž u něj nikdy není daleko k činům, učinil tak. Pročež sedíme na zahradě a popíjíme lehce nakyslé pivo Vajcák, zajisté budoucí hvězdu nejedněch pivních soutěží.
26.6. 2017 pondělí
Pan Vajco je také vášnivý cestovatel, pročež si nyní přiblížíme jeho zážitky z výletu do Ekvádoru. Jazykově nevybavený dobrodružník (to jako pan Vajco) se potuloval po hlavním městě, které má, stejně jako téměř všechna větší jihoamerická města, své ne zrovna nejbezpečnější části.
“Ruce vzhůru! Vlastně ne vzhůru! Ruce do kapes a dej mi všechny peníze!” pravil domorodý lupič a aby svým slovům dodal váhy, vytáhl na pana Vajca dlouhý nůž. Domorodý lupič hovořil španělsky, což se ukázalo být jeho velkou nevýhodou.
“Čo ti jebe, kokot? Čo to trepeš, po slovensky nevieš?” odvětil rozhořčeně pan Vajco a nechápavě krčil rameny. Pan Vajco samozřejmě hovořil slovensky, jelikož jinou řečí nevládne, i když si myslí, že slova “jebať”, “kokot” a “do piči” jsou slova nejen slovenská, ale i anglická, německá či španělská.
“Peníze nebo život!” durdí se lupič (španělsky) a nožem píchá pana Vajca do žeber.
“Kokot, dávaj pozor, veď ma pichneš! A čo to chceš? Nič ti nerozumiem. Ale nechcem suvenýry, mám svoj vlastný nôž!” odstrkuje pan Vajco lupiče a dává (slovensky) najevo svou nelibost.
“Peníze! Jinak tě vykuchám jak letní brigádník norského lososa!” volá (opět španělsky) již značně roztrpčený lupič.
“Au, kokot vyjebaný! Veď ma picháš pod rebrá! Čo ti jebe? Jeb sa odtiaľto! Nechcem žiaden vyjebaný suvenýr, jebem ti na nôž, nechcem henten vyjebaný nôž!” kleje slovensky pan Vajco, odstrkuje pana lupiče a dokonce se mu hotoví dát pár pohlavků. Načež se otáčí, nadává na všechny strany a odchází z místa přepadení. Naprosto konsternovaný pan lupič neveřícně zírá, stojí s nožem uprostřed ulice, počíná vzlykat a propadá v tichý pláč.
“Jebať henté suvenýry,” mumlá si pod řídký vous pan Vajco, rozhazuje rukama a odchází vstříci dalším zážitkům.
Pan Vajco samozřejmě není jen alkoholik, abych mu nekřivdil. Co se jídla týče, má daleko vytříbenější vkus. Důkazem jest jeho proteinová večeře z indiánské vesnice v ekvádorské džungli.
(foto: pan Vajco, dobrodružník)
27.6. 2017 úterý
Refinancování hypotéky mne přivádí v úžas, záchvaty zuřivosti, záchvaty apatie a mám chuť svůj vesnický téměřholobyt zapálit, srovnat se zemí a na hořících troskách grilovat bankovní úředníky. Refinancování spočívá zejména v tom, že na motocyklu najíždím stovky kilometrů mezi pobočkami nejrůznějších bank, katastrálním úřadem, pojišťovnami a lékárnami, kde si zakupuji prášky proti bolesti hlavy.
Situace se nakonec vyvinula tak, že přecházím k polské bance. Navzdory faktu, že mi k Vánocům nebude posílat balíček čínských polévek.
28.6. 2017 středa – 7.7. 2017 pátek
Další série nočních směn. Hniloba uvnitř naší firmy občas vytryskne v podobě tragikomických situací. A tak jsem jednou odpoledne přišel do práce, kde mi vysmátí kolegové oznámili, že jsem služebně i věkově nejstarší a proto budu mít týden na starosti cargo terminál dublinského letiště. Já. Imigrant, ekonomický uprchlík, mistr světa v neschopnosti naučit se byť i jen základní angličtinu. A to nezmiňuji fakt, že jako motivátor pro ostatní zřejmě také nejsem špička v oboru, jelikož po mých poznámkách se všichni chechtají a plácají do stehen. Tedy kromě kolegy Ding Donga, který vždy ohrne spodní ret a propukne v pláč, jelikož bere vážně mé výhrůžky, že všem utrhnu hlavu. Ehm. Typická noční směna pod mým vedením:
-
17:59 Usedám k počítači, abych zjistil, na kolika frontách pod mou dirigentskou hůlkou vypukne chaos
-
18:01 Kolega D. přichází nahlásit, že tahačem v plné rychlosti najel do sloupu podpírajícího střechu hangáru
-
18:57 Dokončuji hlášení o destrukci budovy a informuji všechny okolo, že dále se zde vyskytují dobrovolně a na vlastní nebezpečí
-
18:59 Kolega D. kolem mě projíždí plnou rychlostí, brzdí smykem a přitom civí do mobilního telefonu, na který mu jeho chlupatá přítelkyně každých pár minut posílá fotografie z gynekologické prohlídky.
-
19:01 Vyhrožuji, že jestli někoho uvidím jezdit a nedívat se na cestu, utrhnu mu hlavu.
-
19:02 Všichni se mé hrozbě smějí, jen kolega Ding Ding pláče.
-
20:42 Nacházím polovinu zaměstnanců, jako se místo práce soustředí kolem telefonu kolegy D.
-
20:43 Vyhrožuji, že utrhnu hlavu každému, kdo se bude dívat na chlupatou přítelkyni kolegy D.
-
20:44 Všichni se mi smějí, pouze Ding Dong pláče.
-
21:18 Přijíždí kamion se zásilkou krabích klepet pro ranní let do New Yorku. Řidič neumí anglicky, německy, polsky, rusky ani svahilsky. Dožadují se potvrzení od veterinární správy a pantomimicky předvádím krabí klepeto.
-
23:15 Kolegové zkouší kladivem bouchat do sloupu hangáru poškozeného večerní havárií .
-
23: 37 Utržením hlavy vyhrožuji každému, kdo se chopí kladiva. Ding Dong pláče.
-
00:27 Zákazník s krabími klepety pantomimicky naznačuje, že získal potvrzení od veterinářů (napodobuje máváním rukou velké nůžky – klepeta, poté vztyčuje palec a nadšeně volá: “Oukej!”)
-
01:42 První ranní dodávka pošty. Pro některé jedince za rentgenem začínají hodiny nesmírně nudného zírání na obrazovku, kde defilují desítky tisíc naprostých zhovadilostí, které lidé posílají do celého světa.
-
02:32 Kolega R. už zase spustil poplach, jelikož si na obrazovce rentgenu pravidelně plete baterie a motorky ve vibrátoru s nástražným výbušným systémem.
-
03:45 Dostavují se kolegové z první ranní směny.
-
04:57 Přichází kolega B. Kouří se mu z hlavy, z ramen a ze zátylku. Koktá a hlásí, že strkal prsty do nabíjecího zařízení na elektrické traktory, aby zjistil, zda-li je zařízení funkční.
-
05:15 Pečlivě vyplňuji všechny papíry na let do Abu Dhabi, jelikož piloti Etihadu jsou puntičkáři a poctivě kontrolují vše, zejména co se týká převozu výbušnin a chemikálií. Dnešní náklad je plný chemikálií chráněných suchým ledem.
-
05:37 Vybírám si nejlepšího řidiče a vysílám 40 tun nákladu k letadlu.
-
05:52 Telefonát od letištní policie. Můj nejlepší řidič není zas až tak dobrý a podařilo se mu nákladem trefit vozidlo určené k vytlačování letadel.
-
05:53 Telefonát od letištních hasičů. Můj nejlepší řidič, který není zas až tak dobrý řidič, během kolize roztrhnul kovovou stěnu kontejneru se suchým ledem. Vzduch je samozřejmě plný kouřových efektů, jelikož když se větší množství suchého ledu dostane na vzduch, je o zábavu postaráno.
-
06:23 Telefonát od letištních záchranářů. Můj nejlepší řidič, který není zas až tak dobrý řidič, odjíždí se spáleninami do nemocnice poté, co se snažil holýma rukama házet suchý led zpět do kontejneru.
-
10:00 Končím směnu poté, co jsem dvě hodiny vyplňoval všemožná hlášení o úrazech a mimořádných událostech. Kromě toho po mně šéf denní směny chce hlášení, proč jsem nedával pozor na své kolegy, kteří mi byli svěřeni.
-
10:02 Ding Dong sám od sebe propuká v pláč, jelikož již tuší, že mám chuť utrhnout hlavu úplně všem.
Jednoduchý nástražný výbušný systém jest možno maskovat něčím, na co se soustředí nezkušený či omezený operátor. Například zde jsou k maskování použity končetiny a hlava jakési panenky.
Ač je to k neuvěření, stále se najdou jedincové, kteří se primitivnostmi jako na obrázku výše (rozbuška, drát, trhavina a hřebíky, zdrojem jsou baterie) stále snaží kamsi posílat v plané naději, že to někomu vypíchne oko.