24.5. 2020 neděle – 7.6. 2020 neděle
Dva týdny v izolaci. Nu, izolaci mám rád, jelikož lidi nemám rád a nyní mám oficiální důvod se jim vyhýbat a šťavnatou mluvou je posílat do nejrůznějších tělesných otvorů, přičemž nos nebo uši na mysli nemám. Dle doporučení bych měl být dva týdny zavřený v pokoji, mít vlastní koš na odpadky, jídlo by mi měli nechávat před dveřmi a okno bych mohl otevřít jen tehdy, když není nikdo v dosahu. V praxi to ovšem vypadá tak, se sluním na zahradě, čtu knihu za knihou a piji rum za rumem. V domě totiž v podstatě nikdo není, jelikož můj jediný spolubydlící, dobytek Mariusz, pracuje dvanáct až šestnáct hodin denně.
Dva týdny izolace mám plně placené. Jediným problémem se ukazuje nedostatek zásob knih a rumu. Nesofistikovaným přepočtem jsem zjistil, že mi na jednu knihu vycházejí dvě lahve rumu. Ani jsem netušil, jak rychle umím číst, když mám motivaci.
8.6. 2020 pondělí – 18.6. 2020 čtvrtek
Poprvé od vypuknutí covidu, či spíše vypuknutí nejrůznějších opatření s covidem souvisejících, zavítal jsem do práce. Vedení naší nákladní sekce aerolinek jásá, křepčí a propuká v neřízený a nezřízený jásot. Zatímco osobní doprava dostala těžký zásah, ze kterého se dle mne bude vzpamatovávat nemálo následujících roků, doprava nákladní kvete jak plíseň v pokoji mého spolubydlícího. Ceny za kilogram přepraveného zboží se pro zákazníka zvýšili násobně a kapacit se nedostává. Na covid se totiž dá hodit všechno. Pročež moji milí šéfové nejdříve vyhodili zhruba polovinu kolegů a s halasným smíchem volali: „To covid, my nic!“ Následně nám, zbylým zoufalcům, snížili platy o desítky procent. I u toho volají: „To my nic, to covid!“
Krokem číslo tři bylo oznámení, že na nás zbylo stejně, ba i více práce, kterou ovšem musíme provésti za méně hodin a za méně peněz. Představení bylo završeno oznámením, že management pracovat nebude, bude se doma dívat na televizi, cvrnkat si kuličky v parku a z oken volat: „To máme dnes ale pěkné počasí!“
Takové činnosti se odborně říká home office.
Kůň na pláži, v pozadí Howth. Jedna z výhod covidových časů jest, že občanstvo tolik nevylézá ze svých chýší.
19.6. 2020 pátek
Mám volný den, leč nikam na výlet neletím, zůstávám v Irsku a stojím ve frontě. Stojím ve frontě na sociálním úřadu, žmoulám nešťastně kapesník promáčený slzami a poníženě škemrám: „Podarujte ubohého pracujícího, nasypte plebsu něco peněz do váčku, nenechte zhynouti pracující!“
I když do práce chodím a práce mám víc než před covidem, zaměstnavatel pravil, že mi zaplatí jen jednu čínskou polévku na týden a každé druhé úterý otevře bránu za hangárem, abych se mohl napásti čerstvé trávy. O zbytek ať ale se postarám. Pročež každý týden chodím na sociálku, kde dostávám doplatek do minimální mzdy. Ve frontě stojí i ostatní mí kolegové a také ti občané, kteří kvůli covidovým opatřením nemohou pracovat vůbec. Zbytek účastníků této taškařice tvoří individua, která nepracovala před covidem, nepracují nyní a nebudou pracovat ani v budoucnu. Těmto individuím se říká ubozí spoluobčané, sociálně slabí, voliči komunistů a tak podobně.
20.6. 2020 sobota
Bydlím nedaleko moře, pročež se ve volných chvílích sápu na bicykl a oddávám se činnostem s bicyklem spojeným – to jest pomalá jízda, funění, pocení a polykání hmyzu.
Bicykluji zejména za svítání, kdy jezdím například na pláže u městečka Portmarnock. Za svítání je zde totiž relativně klid, plavců je pomálu. Navíc, pokud se nepletu, jedno z covidových nařízení hlásá, že by občané neměli nikde bloumat, družit se, soudružsky objímat, ba ani jen tak z legrace strkat prsty do ucha či nosu náhodným procházejícím. Celá cesta ze Swords přes Malahide a Portmarnock přes Sutton až do Howth jest tak nebývale klidná, pročež se bicykluji s nadšením, naplno otevírám pusu a polykám litry mořského vzduchu.
Na soužití s covidem nacházím i veskrze pozitivní věci. Například tu, že jsou lidé, ta dvounohá pakáž, zalezlí ve svých příbytcích.
Svítání kdesi u Malahide
21.6. 2020 neděle
„Ach přírodo! Kráso nesmírná, přepěkná a staroslavná, dovol mi pokochat se tvou nevinností a čirou spanilostí, dovol mi obdivovat vnady tvé a sličnost, líbeznost, čarovnost, úchvatnost a ladnost!“ pravívám do šumění moře.
Z domu to mám ze Swords na bicyklu k moři pár minut. Palmy, pláže písčité i kamenité, ba i náznaky útesů. Nad vší tou pěkností krouží rackové a ve vodě se převalují tuleni. Po plážích běhají koně, psi a zvesela kálejí do písku uhlazeného odlivem.
„Všude samé hovno, všude samá škeble!“ hartusím, když na pláži na bicyklu kličkuji mezi výkaly a snažím se nenajet na žádnou lasturu.
Přírodě se ovšem nedá vzdorovat donekonečna. Pročež poměrně pravidelně na nějakou lasturu najedu, ta prořízne pneumatiku mého bicyklu a je vystaráno. Následně si nadávám, cože jsem to za blba, že jezdím po plážích a mezi psími a koňskými lejny přezouvám bicykl.
A dnes? Dnes jsem si rozřízl pneumatiku v Malahide, v Portmarnocku i v Howth.
„Přírodo, ty svině!“ volám nešťastně, sedíce mezi výkaly.
Pláž nedaleko městečka Portmarnock
22.6. 2020 pondělí
Počasí tohoto jara a nastávajícího léta jest zcela neirské. Nejenže neprší, ale navíc je příšerné horko. Palmy vypadají unaveně, třešně dozrávají podezřele rychle a má thajská sousedka se opaluje na trávníku před domem v proklatě krátkém tričku. Několikrát za den vyběhne na trávník i její nervózní manžel a zařve: “Aspoň kalhotky by sis mohla obléct!”
Na tyto výkřiky jeho thajská manželka zpravidla nijak nereaguje. Na rozdíl od všech sousedů v širém okolí, kteří se vykloní z oken, hledí na slunící se ženštinu a blaženě se usmívají.
Sousedka se jmenuje Manassanan a všichni kolem již víme, že má ohanbí vyholené až na úzký proužek pravé thajské černi.
23.6. 2020 úterý
Pravda, covid způsobil i spoustu dobrých věcí, ale nebudu si namlouvat, že je vše růžové a že problémy neexistují. Zásadním problémem je například to, že jsou zavřeny lazebnické salóny. Pročež jsem si nebyl nechat setnout bujnou hřívu již několik týdnů a na hlavě mám tak nepopsatelný porost, který vypadá jak genetické křížení vlasů pana Sandokana a neurčitého hlavového porostu Ivana Jonáka.
Původně jsem chtěl zajít upravit si kštici ke své thajské sousedce, která minimalistický sestřih svého pubického ochlupení udržuje v dokonalém tvaru a délce, ale její manžel mne nemá zrovna v oblibě. Pročež by kromě nůžek v jemných rukou šikovné Asiatky přišla zřejmě ke slovu i řeznická sekera v chlupatých irských rukách rozzuřeného chotě.
Tudíž jsem, zbaběle, chopil se nůžek sám. V zaprskaném zrcadle v koupelně za chabého osvětlení zaútočil jsem na svou hlavu, která díky objemu vlasů vypadá jak horkovzdušný balón středního rozměru.
Jelikož jsem ohebný asi jako železniční pražec a navíc neumím používat nůžky levou rukou, sebestříhání vypadá jak vystoupení v cirkuse mentálně i tělesně postižených. A výsledek? Nu – výsledek se dostavil. Má hlava již nevypadá jak horkovzdušný balón a nepokrývá ji bujnost vlasů Sandokana. Na lebce mám cosi strašlivého, co mi naneštěstí zcela neodbytně připomíná podpaždí Heleny Fibingerové.
23.6. 2020 středa
V noci se budím hrůzou, jelikož mne ve snu skalpují všechny indiánské kmeny od Aljašky po Mexiko. Nejhorší na celém snu je, že ani po několikanásobném útoku skalpovacích nožů má lebka vypadá lépe, než-li po včerejším sebekadeřnickém představení.
A hřebík do rakve mé kariéry kadeřníka zatloukl spolubydlící Mariusz, který se na mne podíval, vyděšeně vykřikl a o chvíli později mi přinesl koupací čepici s pitomou poznámkou, že si mám pokrýt lebku, aby mne nezavřela policie za pobuřování.
24.6. 2020 čtvrtek – 16.7. 2020 čtvrtek
Poněvadž covid cestování nepřeje, rozhodl jsem se celý letošní rok trávit v práci co nejvíce a doufám, že si poté všechny nadpracované hodiny vyberu, budu se celé týdny a měsíce válet někde na pláži, pít rum, chroupat čínské polévky a sádelnatý břich mi budou škrábat vnadné domorodkyně.
Práce je spousta. Zatímco před covidem naše noční posádka čítala občas až třináct lidí, nyní se scvrkla na čtyři členy. Jednooký šéf pan Pavouk, bezprstá kolegyně Šílená J. a kolega nevšední mentální nedostatečnosti zvaný Ding Dong.
Poněkud se změnilo i složení nákladu. Vydatnou část nyní tvoří rakve, které si poletují sem a tam a občas je přepravovaných mrtvol v letadle zhruba stejně, jako živých pasažérů. A ano, i to považuji za kladnou vlastnost covidu.
Postýlky v hangáru carga dublinského letiště