1.7. 2014 úterý
Proti egogenii způsobované dobrovolným nevolnictvím na dublinském letišti jsem se rozhodl bojovat podle chytrých příruček a vydal jsem se na výlet do nedalekých Dobronic. Čerstvý vzduch je prý lékem na všechno. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1220, kdy je ve starých análech zmíněn jistý pan Jan, syn jistého Dobroně, patřícího k pobočné větvi jistých Vítkovců.
Dobronice, pohled z hradu
(větší obrázek ZDE – panorama funkce z kompaktu za pět peněz)
2.7. 2014 středa
Napsala mi matka. Důchodkyně. Čas od času píše, jelikož zřejmě doufá, že mi její psaní pomohou zlepšit náladu či snad chřadnoucí mozek. Nic z toho se ovšem nekoná. Naopak se děsím, že mi jednou nenapíše matka, nýbrž pojišťovny celého světa, že odmítají pojistit kohokoli z rodiny.
“Zdravím. Jak jde život? Jsi v Česku? Sestry máš na dovolené, jedna na Ukrajině (tam jak se střílí), druhá ve Francii, asi pije víno po hektolitrech. Madeirské víno, co jsi mi poslal, bylo výborné, ochutnávala jsem po troškách. Je to víno silné, ne na normální pití. Nechci se zlískat jak pivovarská doga. Vydrželo mi skoro celý večer. Teď tady budou hnusná vedra, zítra si půjdu zaplavat na koupaliště zaskákat si z věže a hned domů, večer snad ještě zvládnu kolo. V pátek ráno odjíždím do Tater. Beru si sebou brusle, a pořádně se pojistím, kdybych si zase něco zlomila jako posledně. Chochoviny jsem četla, ale je to pro mě málo. Koukej zase dopsat nějaké tvé bláboly!
Tvoje maminka.”
Ech.
3.7.2014 čtvrtek – 28.7. 2014 pondělí
Po výletu do Indie jsem nucen splácet směny, které za mne kolegové odpracovali. Což ve výsledku znamená, že pracuji 26 nočních v kuse.
Aby toho marasmu nebylo málo, obdržel jsem výzvu, abych si na rukáv navlékl černou stuhu jako výraz soucítění s událostmi posledních dnů. Ač otrok leteckého průmyslu, nikterak se proto v prsa netluču a nějaká soudržnost je mi úplně ukradená. Kvůli popadaným letadlům mi na platu nepřidají, čínské polévky nezlevní a patetické výkřiky unus pro multis na tom nic nezmění.
Jen pro pořádek pády minulého týdne – Boeing 777-2H6ER (Malaysia Airlines), ATR 72-500 (TransAsia Airways), McDonnell Douglas MD-83 (Air Algerie).
Irsko, typické počasí západního pobřeží
29.7. 2014 úterý
Jsou lidé, kteří strčí hlavu do vysoké pece, s obtížemi ji vytáhnou a už se s jiskřícím pohledem nemohou dočkat, až si spálí kebuli znovu. Někteří lidé zase opakovaně šťouchají do vosího hnízda. Jiní po bambilionté strkají prst do hovna doufajíce, že třeba jednou nebude smrdět. Někdo je například zase schopen volit pana Zemana i podruhé prezidentem.
No a někteří jedincové dobrovolně obětovávají peníze, čas a zdraví, aby mohli vyjet na nějaký výlet. Tam obvykle zjistí, že jsou to vyhozené peníze, špatně trávený čas a ničení zdraví. Což jim ovšem nebrání v tom, aby nepočali přemýšlet o dalších podobných zhovadilostech. Jako například pan gynekolog Kápa, známý pod svým dobrodružným jménem Kundar Kundan Kápa. Po společném výletu do Indie napsal:
“Ahoj Chocho, ty tlustý líný ošklivý mizero!
Filozofická otázka – jak je možné, že po každé výpravě mám sto chutí okamžitě všeho zde zanechat, prodat, vyměnit popř. zapůjčit, a vydat se zase někam s krosnou plnou špinavých starých hadrů, s podobně špinavými a zarostlými kamarády objevovat špinavé a zarostlé kraje a jejich obyvatele? Podotýkám, že jsem šťastně ženatý, práce mě též baví, finančně a ani zdravotně nestrádám.
Kápa“
Již se těším, jak dopis pana Kápy přepošlu jeho manželce, která by jistě našla i jiné možnosti, jak utratit peníze a manželův volný čas. Poznámku o tom, že je pan Kápa šťastně ženatý samozřejmě vynechám. Případně upravím. Hehe.
Panu Kápovi se stýská po adrenalinových zážitcích z cestování.
Jako například pozorování života v klášteře v Kaze.
30.7. 2014 středa
“Tak pane Chocho, aby bylo jasno, vám už nepomůže svěcená voda ani Evropská unie. Doporučuji vyzkoušet třeba kulku do hlavy. Nebo raději dvě, při vaší smůle byste tu první určit přežil,” téměř kamarádsky mi praví fyzioterapeutka, další z mnoha, které jsem se z posledních několik let rozhodl vyzkoušet.
Momentálně se nacházím v situaci, kdy mi oblékání košile trvá půl hodiny, v noci nehezky kleji bolestí a o spánku si nemůžu nechat ani zdát, sny se totiž zdávají právě při spaní. Kromě toho se k chronické bolesti ramene přidaly z mně naprosto záhadného důvodu i lokty.
“Máte zničenou manžetu ramenního rotátoru, tenisový loket na jedné ruce, oštěpařský alias golfový na obou,” poučuje mne ženština.
“E? Tenis ani golf nehraji, oštěpem neházím a onanuji bez zapojení ramene,” hájím se, jelikož diagnóza zní spíše jako rozsudek.
31.7. 2014 čtvrtek – 7.8. 2014 pátek
V Irsku mám před domem trávník, stromy, zkrátka klidné místo. Tedy – bývalo to klidné místo. Nyní se však přistěhovaly dvě indické rodiny s osmi dětmi. Z trávníku je dětské hřiště. Chce se mi řvát, naříkat a plakat. Veškeré zlo pochází z přelidnění, pročež jsem vskutku silným odpůrcem plození dětí. Zvláště, když zdůvodněním jsou zhovadilosti jako “vždyť děti jsou tak milé”, “aby tu po nás něco zůstalo”, “aby nám měl kdo vydělávat na důchod” a podobně. Motivem k rozmnožování je pak nepoužívání mozku či prostá neopatrnost. Potratové pilulky bych preventivně cpal do každého rohlíku, do každého buřtu a pro fajnšmekry i do čínských polévek. Plození dětí by mělo být trestné. Jisté sympatie tak u mě mají pouze Palestinci, kteří se sice množí jak krysy v sýpce, ovšem co nejdříve své vlastní šklebáky vraždí všemožnými způsoby.
Tak, to jsem se zase jednou vyřádil.
Je mi zle a nic nepomáhají rady kolegů, abych se nahý ukazoval v okně, že prý šklebáci s řevem utečou.