9.3. 2019 sobota – 4.7. 2019 čtvrtek
Poté, co jsem si v posledních zhruba pěti týdnech dopřál znechucení z Etiopie, uspokojení v Somalilandu, zlepšil si náladu opět v Etiopii a došel téměř extáze v íránské poušti, nastal čas vrátit se zpět do Irska a potit krev na nočních směnách. Přece jen – hypotéku, čínské polévky, rum a čas od času nové trenýrky a ponožky za mne nikdo nezaplatí. Pročež jsem zkombinoval obvyklé směny, desítky přesčasů a směny odpracované za kolegy a vyšlo mi z toho, že mám během následujících čtyř měsíců šest dnů volna. Dobře mi tak.
Ano, lidstvo je natolik rozmazlené, že posílání desítek tun vajíček z jednoho konce světa na druhý letecky je poměrně běžnou záležitostí.
Nejen pracovní nudou živ je starý pán. A tak jsem sobě dopřál i požitků v podobě změny bydlení. Opět. Jelikož mně i dalším třem nájemníkům dal majitel domu výpověď, nalezli jsem si dům jiný a zaplatili měsíční nájem i depozit ve stejné výši, jak je v Irsku zvykem. Poté ovšem došlo k poněkud výživné sérii drobných událostí, které vyústily ve fakt, že kromě stěhování do nového domu budu muset hledat i další nájemníky. To jsem se tak jednou ráno vracel z noční směny. V domě se na podlaze válely střepy z nádobí a rozbitého zrcadla a chodbou se nesl řev líté šelmy. Řev líté šelmy vyluzovala polská spolubydlící M. Křehká ženština se změnila v nekřekhé monstrum a titulovala nepěknými výrazy svého nyní již bývalého přítele S. a svou nyní již bývalou nejlepší kamarádku J., jinak taktéž nájemníky v domě. Když se totiž bývalý slovenský přítel nevrátil v noci do lůžka, dostala M. ne zrovna dobrý nápad a muži svého srdce zavolala. Muž jejího srdce byl ovšem zrovna otrokem svého rozkroku a otrokem naprosto monstrózního poprsí slečny J. Pročež si, blb, nevypnul v telefonu zvuk. Poněkud konsternovaná M. následovala zvuk zvonění, otevřela dveře do pokoje své nejlepší kamarádky J. a uviděla na velice malém prostoru velice mnoho. Zaprvé zvonící mobil. Zadruhé slečnu J. Zatřetí svého přítele S. A začtvrté spoustu, opravdu spoustu hormonů v akci.
Abych nudnou historku okresního formátu zkrátil – naprosto banální případ vyústil v nemálo zničených věcí, nemálo bezesných nocí celé čtvrti, návštěvy policie a fakt, že do nového bydlení se stěhuji sám.
Přestěhoval jsem se jen do jiné čtvrti, stále ovšem v městečku Swords ležícímu severně od Dublinu. Mám thajskou sousedku, která mi každý druhý den s milým úsměvem vaří. Také mám irského souseda, kterému se vaření a milý úsměv vůbec nelíbí. Zřejmě proto, že Thajka je jeho manželka.
Kromě požírání thajského jídla jsem ovšem nucen i hledat další podnájemníky do domu.
Na inzerát se ozval jakýsi pán. Shodou okolností Polák, pan Mariusz.
“Tak tě tu vítám,” pravil jsem žoviálně. Anglicky.
Ukázalo se ovšem, že pan Mariusz ani po patnácti letech pobytu v Irsku anglicky nemluví. Pan Mariusz je toho názoru, že Grzegorz Brzęczyszczykiewicz je běžné irské jméno, Szczebrzeszyn nebo Szymankowszczyzna typická irská města a “kurwa” je slovem z anglického slabikáře.
Nu což, nepotřebuji za spolubydlícího zrovna lingvistu, že.
Uprostřed městečka Swords, řeka Ward. Město Swords na sever od Dublinu je až překvapivě multikulturní. Výjimka potvrzující pravidlo, jelikož v multikulturnost nevěřím.
Lidi obecně nemám rád. Vůbec. Dle mého názoru by na světě bylo krásně, kdyby byl úplně bez lidí. Jen tak bych se procházel loukami a hvozdy, lezl po kopcích, v lesích sbíral houby a čínské polévky, ze studánek pil rum a v rozkvetlých sadech si nalovil zpěvné ptactvo na polévku. Protože ovšem nejsem žádný samotář, dopřál jsem si ve svém novém irské bydlení společnost a pořídil sobě tři rostliny. Dvojčata Rouru s Trubkou a k nim Otesánka. Jak je známo každému milovníku flóry, při pojmenování jsem se inspiroval samotným odborným pojmenováním rostlin. Dvojčata patří z botanického hlediska mezi rourovníkovité, Otesánek patří k obéznolistým.
No dobrá, tak trochu jsem si názvosloví poněkud upravil. Roura s Trubkou mají listy vzdáleně připomínající roury a trubky, Otesánek má listy poněkud neštíhlé. Cholerický botanik by mě nyní jistě hnal k obzoru, švihal bičem a mrskal po mně granáty, já jsem ovšem jedinec tupý a zůstanu u pojmenování poněkud méně neodborného.
5.7. 2019 pátek
Odlétám do Česka, bych se podíval, kterak pokračuje zahnívání české kotliny. Nu, pokračuje. Čechové si i nadále volí budoucnost česky zasmrádlou, guláš zhýralé nezodpovědnosti, vykrmování líných a neschopných a skrze nabízenou koblihu nevidí prázdný špajz za koblihou. Dobře jim tak, Čechům jedněm.
Nic se nezměnilo ani za mým domem, ve vesnické putyce na Strkoffě, kde jsou stoly obsypány často simulanty s potvrzením o invalidním důchodu, jedinci rochnícími se v podpoře v nezaměstnanosti a všelijakými podobnými individui. Cháska tato nezvedená krká nad levným hnusným pivem a hezky česky nadává nad svým životem pijavic, kterak je jim zle a jaktože jim nikdo nedá každý den pod polštář bambilion. Nedobře je mi z toho, jelikož nemám rád levné hnusné pivo a dle mého názoru by pod polštář neměl dostávat bambilion kdejaký líný hňup a příživník.
6.7. 2019 sobota
“Ťuťu ňuňu,” pitvoří se sousedka L. na jakéhosi pána. Pán nadšeně poskakuje, hledí sousedce L. do výstřihu a slintá. Sousedka se tetelí radostí nad novým úlovkem a šťastný pán se tetelí radostí, jelikož se blíží chvíle, kdy sousedce L. provede důkladnou inspekci různých tělesných zákoutí a dutin. Což o to, podobné radovánky přecházím shovívavým pohledem, jelikož touze po pánské peněžence a touze po dámské vagíně se jen tak poručit nemá. Co ovšem jen tak shovívavě nepřecházím, je poskakování nemála šklebáků, kteří po podobných zatemněních mozků přichází. Ani sousedka L. není výjimkou. Osoba poněkud pracovně neschopná neradostného mentálního vybavení si pořídila nemálo šklebáků s různými samečky, jelikož je jiné obživy víceméně neschopna. Výsledkem jest, že se můj byt otřásá pod lavinami vřískání, skákání, nadávání a funění.
“Do prdele kurva Pepo, co to do hajzlu zase děláš!” řve sousedka L. na svého nejmladšího synka, který se batolí mezi všemožným harampádím.
Plodit šklebáky by mělo být trestné a nezodpovědní rodičové by měli být pohnáni bičem na galeje, kde by do konce svých mrzkých životů spláceli svůj dluh společnosti.
Přemnožení lidí je téměř ta nejstrašnější věc, co se kdy ve všech vesmírech a jinde přihodila. Samozřejmě je to ta nejstrašnější věc až po tragédii, která se stala v dávných dobách, kdy jsem opilý jak dobytek nechal v autobusu nákup čínských polévek a tří lahví fernetu.
7.7. 2019 neděle
“Hni sebou, nechutný obézo, jedinče lenivý, hnijící, hodnoty netvořící, pilíře lidské humanity nebudující,” praví mé méně horší já mému více horšímu já.
Nedobrá doba nastala, dochází mi výmluvy. Dochází mi výmluvy, kterými sám sebe před sebou samým obhajuji a sám sobě zdůvodňuji, proč jsem nedal dohromady fotografie z výletů, proč se mi tisíce obrázků válí všude možně a nejsem schopen z nich udělat ani jakousi primitivní webovou galerii, natož fotoknihu či cosi podobného. Jelikož jsem si pořídil úložiště, počítač a pohodlnou sedačku a rýpat se v nose dnem i nocí mě již nebaví, pomalu jsem se na hromady obrázků vrhnul. Nic se ovšem nemá přehánět, tak jsem prozatím alespoň hodil na net vzorek fotografií z výletu do Malawi. Jak už to tak bývá, když od nějaké destinace moc neočekávám, jsem obvykle příjemně překvapen. Což se mi stalo i s Malawi a bude-li ještě někdy možnost, zajisté bych se tam podíval. Ó, ostrov Likoma, například, to jest ráj na zemi, kde chybí snad jen destilérka a éterické striptérky.
Malawi, čajové plantáže nedaleko Mulanje
8.7. 2019 pondělí
Zatímco já, starý mrzák, válím se na pohovce, na koupališti, u řeky, v lese a občas na chodníku, když zakopnu, téměř všichni mí známí pořád někde cestují. Čechové mají peněz bambilion a tak nejezdí jen do předraženého Chorvatska či špinavé Itálie, nýbrž i do krajin dalekých. Vezměme to popořádku. Soused K. si zlomil obě nohy kdesi v horách v Kazachstánu. Kamarádka B. z Českého Krumlova se vydala do Rumunska, pronajala si v horách dva koně a hodlala jezdit sem, tam, doleva a doprava. Jednoho dne ovšem vylezla ze spacáku a koně nikde. Poté, co zalarmovala policii a vesničany široko daleko se ukázalo, že jeden kůň skončil kdesi v Bulharsku a druhý byl sežrán. Rumunští cikáni jsou zkrátka lidové akční. Aby legračních historek z cest nebylo málo, napsala mi o výletu do Tanzánie má finanční poradkyně.
“Jeli jsme s manželem taxíkem z letiště do centra Dar es Salaamu, do taxi jsme nastoupili na hlavní třídě u letiště. V sobotu dopoledne. Řidiči taxi jsme dali na papírku napsanou adresu, kam chceme jet. Docela jsme chvátali. Řidič nevěděl, kde to je, vzal si tedy s sebou na pomoc kamaráda. Směřovali jsme do centra, najednou do auta za jízdy přiskočili další dva lidi. K nám na zadní sedačku. Dojeli jsme do nějakého dvora, tam přiskočil do kufru pátý a šestý byl u auta venku. Řekli nám, co po nás chtějí – prý jenom hotovost. Probrali nám postupně všechny věci a kapsy, vzali nejenom peníze, ale i mobily, tablet, sluneční brýle, pásek, peněženky. Cestovní pasy nám nechali. Bylo to „not enought“. Začali se dožadovat PIN ke kartám. Několikrát jsme zopakovali, že chtěli jenom hotovost. Oni ji chtěli i z těch karet. Začali nás mučit, škrtit, v okamžiku, kdy manžel už jen chroptěl, tak jsem PINy řekla. Ten šestý venku si navlékl kuklu a šel obíhat bankomaty. Jeden PIN jsem řekla špatně, tak jsme dostali nakládačku znovu. Přehodila jsem dvě čísla, pak už vybrali na kreditní kartě do mínusu a byli spokojení. Peníze si dělili hned na místě, nechvátali. Pak se strašně pohádali – poprvé, kdy se přestali chovat profesionálně. Usuzujeme, že se hádali, co s námi. Rozhodli se nás vysadit na méně frekventované ulici a odjeli. Všechno se odehrávalo v autě s černými skly, což je tam normální a kolem chodili lidi a na dvoře si hrály děti. Představili se nám jako mafie o 50 členech ze Somálska, Konga a ještě jedné země. Vypadali jinak než Tanzánci, to je jisté. A profesionálové to byli na 100%. Měli postup dokonale promyšlený. Manžel je přesvědčený, že spolupracují s psychologem. Potom jsme šli na policii. Policie má stůl, židli, propisku, papír a samopaly. Internet ne. Ale umí dokonale anglicky. Na naší ambasádě s tím nechtěli mít nic společného, protože pasy nám zůstaly. K našemu údivu náš velvyslanec ani nemluvil česky a anglicky bídně. Česká policie s tím nechce mít nic společného, protože se nejedná o teroristický čin a ani o zvlášť nebezpečný trestný čin.
Měla jsem modřinu 35×15 cm na ruce. Teprve po splasknutí otoku se ukázalo, že mám odtrženou kůži od svalu. Prý už se to nikdy nezahojí, tak mám po lezení na skalách. Manžel měl modrý obličej a krk, modřiny na zádech a ještě teď má pohnutý obratel. Lámání přes zadní sedačku mu vůbec neprospělo. Škrtil nás ten pátý z kufru, loket omotal kolem našich krků a ohýbal nás směrem na dno kufru. Ti dva po našich stranách hlídali dveře, abychom neutekli a do manžela mydlil ten jeho hlídač pěstmi. Mě pěstmi nemlátili. Nebo o tom nevím. Krev tekla na obou stranách, takže za půl roku máme jít na testy na HIV. Pravděpodobnost, že bychom se nakazili, je ale prý malá, tak doufáme, že to dobře dopadne. Měli jsme štěstí, že to tak dopadlo. Už jsme počítali s tím, že nás zabijí. V Tanzánii se nám moc líbilo, toto se stalo poslední den dovolené.”
Ovšem – nejen Čechové mají peněz bambilion a cestují ostošest. Německá spolužačka ze školy v Guatemale si zajela do Afghánistánu, kde tropila nepřístojnosti. Mimo jiné se na nějaké akci opila, zhulila, vyskočila na stůl a od pasu nahoru obnažena křičela, že “Afghánistán je super!”. Co se mi tak doneslo, její taneční kreace mezi místními zrovna moc radosti nevzbudily.
9.7. 2019 úterý
Když jsem v Česku, obvykle prchám na venkov, k hromadám hnoje a venkovanům se slámou v botách a českým pivem v ruce i v bachoru. U mě na vesnici, za řekou, jest pěkné koupaliště. Za horkých lét, kterých je naneštěstí poslední roky přehršel, trávívám ve vodě celé hodiny, ba i celé dny. Tělesně si užívám nesmírně, jelikož my hrochovití jedincové máme vodu rádi. Duševně však trpím. Léto se totiž kryje s obdobím, kterému se říká letní prázdniny. O prázdninách totiž šklebáci nemusí sedět ve školách, nýbrž jsou zcela nezodpovědně vypuštěni na veřejnost. Co je to za nedobré obyčeje? Vřískání a halekání od úsvitu do soumraku, po soumraku i za hluboké noci! Šklebáky navíc není možno beztrestně bít, zlámat jim ruce, nohy, rozpárat bříška a vytahat střeva. Okamžitě by si totiž stěžovaly všemožné příživnické organizace, nezodpovědní rodičové a jiní pomatení jedincové. Kdejaké znuděný chytrolín, neřád, podržtaška, přetrhdílo, nýmand, přícucka, vykuk, pazgřivec i přisírka si dnes založí organizaci na ochranu šklebáků. Na šklebáky není přece možné prstem ukázat, šklebák je přece milý, bezbranný, naše budoucnost. Hnal bych je, všechny ty dobytky nezvedené a s nimi i všechny šklebáky. Zvláště o letních prázdninách, na pole s nimi, do slojí a do dolů, ať zakusí něco práce a na škůdcovství zapomenou. Prázdniny a šklebáci jsou strašlivá kombinace. Občas dokonce uvažuji i o tom, zda-li nejsou letní prázdniny horší, než-li Vánoce.
Vesnické koupaliště pár metrů od lesa a pár metrů od řeky Lužnice.
10.7. 2019 středa
“Alfréde! Tony!” volám nešťastně a zírám do rohu balkónu. Následně pílím zpět do bytu a ve zmatku a zlé předtuše hledám kladivo, dláto a miniaturní defibrilátor.
Aby bylo jasno, na balkon moc často nelezu, jelikož pod balkonem si hrají malí šklebáci z celého okolí, piští, kvičí a volají: “Tatínku!”, “Maminko!”, “Ty vole!”, “Ty krávo!” a “Di už do piči!”
Dnes jsem se ovšem na balkon vydal a téměř se mi zastavilo mé zlé srdce. V rohu balkonu sídlí obvykle v malé prasklině moji spolubydlící, pavouci Alfréd a Tony. Spokojeně hledí ze svého útulku, kterak se do sítí chytají mouchy a komáři. Ovšem teď? Domeček těch milých stvoření jest zanesen, ucpán, ba nebojím se říci, že jest pod hromadou trusu! To nedobré ptactvo, jmenovitě vlaštovky a jiřičky, potvory, si na mém balkónu zbudovalo hnízda. A jako na potvoru jedním ze svých výtvorů opeřenci pohřbili útulné útočiště Alfréda a Tonyho. Nelítostně kladivem a dlátem likviduji hnízdo a nešťastně poté hledím do praskliny. Nic. Nepoužiji defibrilátor, ba ani jemnou masáží neoživím své pavouky. Alfréd a Tony zmizeli. Nejsou.
Zlostně nakopávám hnízdo, kteréžto letí z balkónu dolů na šklebáky, kteří mé řádění pozorují s děsem v očích.
“A vy taky zmizte! Jinak skončíte v polívce s těmi blbými vlaštovkami!” hrozím ještě kladivem na malé nezvedence.
Jak se dalo očekávat, o pár minut později mi dva ze sousedů tlučou na dveře a dožadují se vysvětlení, proč jejich šklebákům hrozím kladivem a sežráním.
Temný jest den, přetemný.
11.7. 2019 čtvrtek – 29.8. 2019 čtvrtek
Zpět v Irsku. Jako téměř pokaždé za poslední roky, léto věnuji práci. Tentokrát jsem si dopřál zhruba 50 nočních směn v kuse. Má to hned několik důvodů. Například ten, že je léto v Irsku pěkné. Žádné spalující slunce a koupele ve vlastním potu, jak je tomu v Česku. Kromě toho mám moře a tím pádem i koupání pár kilometrů od domu. A v neposlední řadě trávívám léto v práci proto, abych si poté mohl na jaře i na podzim dopřát výlety do zemí, kde se mohu válet na pláži, požírat tropické ovoce a vilně mrkat na vnadné domorodkyně. Ukazuje se, že přestěhovat se na dohled k moři byl dobrý nápad. Okno mám pokálené od racků a ne od holubů, což je vylepšení, jelikož holuby nemám rád. Na cestě k moři se také často brodím přes vyplavené řasy, pískem a občas si kopnu do zdechlé ryby. Poté kráčím městečky Malahide, Portmarnock a přicházím zpět do Swords. Následně se směji potutelně i nepotutelně, že všichni kolem mne krčí nosy, tváří se pohoršeně a pronášejí nelibá slova o smradlavých rybách, hnijících řasám a příšerných cizincích. Směji se, jelikož jsem škodolibý. Škodolibý a smrdící po zdechlých rybách, abych byl přesný.
Bydleti u moře jest dobrý nápad. Pokud někdo nemá alergii na vřískající a kálející racky.