1.4.2001
Duben. Balím si věci, zítra se stěhuju do Prahy. Najisto jsem se rozhodl pro termín, který budu uvádět v dotazu na moje bydliště. Budu “dočasně dlouhodobě pobývající v Praze”. Musím to nějak zakamuflovat, lidi už mi začínají pohrdavě říkat Pražáku. Fuj, se stydím víc než tenkrát, když jsem po (či při – už nevím, možná ani tenkrát jsem nevěděl) souloži, ovlivněn fernetem, trávou a hašišem odešel k oknu v prvním patře a potupně vrhnul vstříc podzimnímu dni obsah žaludku.
Beru si nafukovací lehátko, spacák, misku, lžíci, oblečení, karty a sluneční brýle.
2.4.2001
Odpoledne jsem se nastěhoval a již večer přijely dvě známé a dovezly mi matraci na spaní. Jen tak, zadarmo a ani jsem si o to neřekl, neškemral, ba ani čínskou polévku nenabízel.
Spolubydlící odešel hned odpoledne do hospody a vrátil se nad ránem. Spolubydlící je zároveň majitelem bytu a jmenuje se Arnošt.
Zjistil jsem, že šéfová byla loni na Bajkale. Budu muset se jí nenápadně vetřít do přízně a zjistit, jak sehnala víza. A pak budu ležet na Sibiři na břehu nějaké řeky, pít vodku a chytat lososy. Ha!
3.4.2001
Za 9 dní bude výplata, splatím část dluhů a koupím čínské polévky.
Spolubydlící odešel na noční, viděl jsem se s ním asi minutu a vrátí se, až když už ráno budu v práci. Co více si přát.
4.4.2001
Pročítám korespondenci s panem Howadoorem. Několik ukázek:
Howadoor: Co to tady zase pleteš za pičoviny, tebe omlouvá jen tvůj mladý věk a životní nezkušenost. Ženy je třeba bít a bít a pak ještě zmlátit.
Já: Zeny neni treba bit, pak je vsechno boli a jsou line pracovat.
Howadoor: Ale vždyť já neříkám furt, to by byla blbost. Jen tak občas, když vidíš, že nazrál čas. Všechno má svůj čas a své místo. Vidíš, třeba takto:
Přijdeš celý nasraný za ženskou a zařveš:
“Ha! Všechno má svůj čas a své místo!”
Ona: “Co?!”
Ty: “A to je právě teď!!!!” A bác ji.
To bude efektní. Ale moji Blabli moc nebiju, jenom když není zbytí. A i pak jen tak trochu. Jen malounko. A jenom rukama.
Já: Sadisto. Jestli s tebou nekdy nekam pojedu, tak to abych si poridil brneni!
Howadoor: To je nesmysl, já se neperu, protože jsem v podstatě zcela neagresivní člověk. A abych někoho napadal sám od sebe,bez toho, aby mě vydráždil, to se mi ještě nikdy nestalo. Tak jednou jo, ale to už je asi tři roky, to jsem vyhodil ženskou z tramvaje, protože mě nasrala její otlemená držka. Ale nebylo to za jízdy a už je to dávno. A bylo to v únoru.
Howadoor o Blabli (jeho řekněme “drahé polovičce”):
Howadoor: Zatím jsem ji přes držku tentokrát nedal, ale brzy na
to asi dojde.
Já: Úchylné…
Howadoor: Co je na tom úchylného? Vždyť ty ženské na to čekají, abys ukázal, že jsi chlap. Jsou pak úplně šťastné, když jim občas (ale fakt jen zřídka) jednu ubalíš, podvědomě to chtějí a děsně je to rajcuje. Říkají si “to ja samec!”. To je součást předehry, trocha násilí.
Pan Howadoor tvrdí, jak je neagresivní. A “ani tak moc nepije”. Zajisté o tom svědčí další ukázky:
Howadoor: Ty hovado, když jsi byl v Brně na přehradě, byl jsem naštěstí pro tebe na Islandu, kdybych byl doma, tak na přehradu to mám necelé dva kiláky, tak jsem tě v ní utopil a byl pokoj od ouřady. Jsem ožralej a úplně blbej že tu čumím na ty tvoje vyšplalý strýnky se mi dělá zvrácy zvrácy všechno se kácí já jdu radši spát ty hnuse doufám že se mi vo tobě nebude zdát jsi fakt nechuťa a to mi bylo cv héspě tak dobře. Jsi nevzdělané vulgární české páchnoucí hovado! Jsi ouřada, každý tebou opovrhuje, všichni tě nenávidí a přejí si tvou smrt.
To ti teď budu posílat každý den protože jsem se z tebe právě doblul, a doufám, že se do měsíče oběsíš, jelikož jsi depresák.
A vůbec, co já ti furt píšu.
Spolubydlící zase nebyl v bytě – za ty tři dny jsem ho viděl dohromady asi tak 5 minut. Je fajn mít kravsky velký mezonetový byt v Praze jen pro sebe za 3000 peněz. Ale raději bych klidně dal třeba i 5000, jen kdyby to nebylo v Praze.
6.4.2001
Úryvek s Tarabisova dopisu o tom, kterak byl se svojí třídou na divadelním představení:
“S hlavou velikosti cysty jsem měl za úkol odvést 4. A do divadla. 15 až 16 letý mládeži tam byla hraná pohádka, ve které bylo nejslušnější slovo “do prdele”, kde loutka (v podobě prince) neurvale souložila s jinou loutkou ( princeznou). Dále se tam objevil onanující Fanda a Janek, prdící čert, pocestný který předváděl strkání prstu do svého konečníku, čůrající princezna, která přechcala celou hospodu, čůrající princezna která proudem moči přeřízla kámen a princezna, které se podařilo čůrat skrz ucha jehly bez jediné kapky vedle…
V jedné ze scén taky vesničan Oldřich přiměl Haničku k tomu aby se ohnula a tím přijímala teplo ze země na zimu. Pak jí přesvědčil, že aby v ní teplo zůstalo, musí si nechat od Oldřicha ucpat jeden otvor. Loutka před obecenstvem předvedla mohutnou erekci a pak se zhaslo. Moje třída 4.A odcházela zklamaná. Musela se vrátit do školy na religionistiku.”
No, takové už bývají mejly pana profesora na církevním gymnáziu.
7.4.2001
Ráno jsem jel do Žatce. Respektive jsem se v Žatci zastavil, vyměnil si s matkou několik krátkých monologů a pokračoval do Chomutova na hokej. Sezónu skončím v Chomutově, ovšem abych do města známého zejména svou nezajímavostí dojížděl z Prahy, to pro příští sezónu nepadá v úvahu.
Jako druhý gólman přijel na západ pan Zambi. Přišel do šatny a sdělil, že si zapomněl brusle. Půl hodinky před začátkem. I vsedl rychle do automobilu a pro brusle se vydal. Asi po třetině hry přišel, že brusle nemá, že mu je někdo ukradl. Nikoho tím nepřekvapil. Kdo pana Zambiho zná, překvapen už jen tak nebude. Pan Zambi jest hrdina. Není odvážný nebo dokonce statečný. Je to prostě hrdina. Jak ruský voják se Stalinem za zády, to byl taky hrdina. Nic joného mu totiž nezbylo. Pan Zambi leze do brány s výstrojí, kterou by si normální člověk neoblékl ani do útoku. Vzpomínám si, kterak jsme ho kdysi před zápasem omotávali izolepou, protože výstroj a chrániče na něm prostě nedržely. Ostatní brankáři si půjčovali jeho helmu a dávali mu svoji, načež se s nevšedním exponátem fotografovali a divili se, odkudže má náš pan gólman helmu z meziválečného období. Pan Zambi je i člověk, který se jde dobré tři hodiny po zápase vymočit a zjistí, že si nesundal suspenzor. Pan Zambi je člověk, který si při zápase nechá na krku klíč na provázku (ano, ve svých 24 letech nosí klíč na krku). Samozřejmě se hned několik střelců trefilo do vesty přesně v místě, kde se skrýval onen klíč a pan Zambi měl poté do hrudníku dlouho vyražen nejen obrys, ale i číslo klíče. Pan Zambi, to je legenda!
9.4.2001
V práci kolegyně zase něco chtěla… aha, přitlouci nějakej hřebík na kalendář. Soudě podle opadané omítky, nakřivo pověšeného kalendáře a obvázaného prstu si poradila sama.
10.4.2001
Internet je opravdu mocné médium a sám se přistihuji, že již poměrně často čtu zprávy na internetu a novinový papír ohmatávám stále méně.
Kdo by si však myslel, že na internetu se najdou jen samé noudrosti, že se lidstvo kráčí vstříc světlým zítřkům a že nové technologie tříbí vkus, bude zřejmě zklamán. Jen namátkou dnešní titulky:
Dva keňští studenti obviněni z vraždy 67 spolužáků
Turecko: Vražda děvčátka vyvolala protikurdské bouře
Soud poslal do vězení tři muže, kteří na záchodě upálili kolegu
V Argentině byl ubodán fotbalový fanoušek
Rusko připravuje let člověka na Mars
12.4.2001
Cesta na Bajkal se blíží, přes cestovku si začínám vyřizovat zvací dopisy potřebné k získání váz. Dostal jsem i další rady, jak si rozšířit mé chatrné znalosti ruštiny o další fráze, které bych u Bajkalu údajně uplatnil.
Takže bych se měl prý ještě naučit:
“Něstrelajtě na miňá.”
a
“Nejeztě miňá, drugovja mužici.”
Dostal jsem výplatu. Nejenže dosáhla pětimístné cifry, ale je o dost vyšší než minule. Dopřeji si fernetovou koupel a čínské polévky si budu rozmařile sypat na hlavu. Zkrátka libůstky bambilionáře.
13.4.2001
Pan Tarabis stále ještě neovládá svůj mobilní telefon tak, jak by se hodilo. Zprávy o jisté slečně určené pro mě odeslal oné slečně. Tak jsem, pln nadšení nad jeho bezmeznou tupostí, dal dohromady veškeré své znalosti angličtiny a napsal mu:
“You are showman.”
…načež vzápětí odepsal:
“I am not showman, I am kokot.”
Odpoledne jsem jel do Zlína za prsatou Báří.
14.4.2001
Je načase si přiznat, že bych měl trénovat fyzičku a ohebnost. Báří trénovat nemusí, pročež si jisté činnosti užívá, zatímco já po jejich absolovaní kulhám, nadávám a jsem zadýchaný.
15.4.2001
Maďarská kamarádka pana Tarabise mi napsala, abych jí cosi řekl o českých velikonočních zvycích.
Pročež jsem Edině sdělil, kterak každý český muž mající nohy či invalidní vozík v pořádku, uchopí klacek, tyč, lano, devítiocasou kočku a odebéře se trestat ženské plémě za to, co páchá po celý rok. Edina odepsala, že tím pádem se asi Velikonoce v Česku slaví celý rok.
16.4.2001
Vyjedl jsem Báří ledničku a nočním vlakem odjel do Prahy.
Naprosti mně seděl nějaký hudebník. Četl partitury, klepal prsty, nohama a zadkem do rytmu, obrovsky poulil oči a špulil rty. Následně si spodní ret natáhl na bradu a počal se tužkou klepat do zubů. A celé představení završil tím, že se anténou od mobilu začal šťourat v nose. Asi symfonik.
17.4.2001
Od rána se kochám výší mé výplaty a plánuju, co všechno si koupím. Určitě čínský polívky Orient. Dále zakoupím sluneční brýle, velké, bluesmanovské, také velké bílé triko a velký černý fix. Tím fixem si na triko napíšu “PO VÝPLATĚ”, nasadím si sluneční brejle, budu sedět na lavičce někde u kolejí a budu tak dráždit socky pana Zelího, pana Bohouše a pana Bárta. Tak si my bambilionáři žijeme.
18.4.2001
Hned po ránu průser v práci. Zjistil jsem, že kombinace Ctrl+C a následně Ctrl+V se nehodí všude, dokonce ani pro tupou úřednickou práci ne. Ale já toho využil a napráskal všechny pracovní smlouvy stejně jako smlouvu pro nějakýho stavaře. Což se jednak nelíbilo lidem, kterí smlouvu uzavírali a stavaři nebyli a jednak našim právníkům.
Odjel jsem na koleje, bych srovnal dluhy v kartách, zejména se vyrovla s panem Zelím, kterému dlužím 11 peněz. Pan Zelí, jelikož netušil, že mu jdu vrátit peníze, mě poslal do prdele už ve dveřích. Přesto jsem se obrnil trpělivostí a čekal, až Zelí dohraje nějakou počítačovou hru.
Když už jsem u pana Zelího – pan Zelí je pravděpodobně jaksi ovlivněn jistou dívčinou. Pan Zelí, jak velí tradice jeho pokoje na koleji, disponuje ponožkami sloužícími jako boty, repelent na hmyz i jako deratizace na hlodavce. I přes zhruba třímetrovou vzdálenost jsem zjistil, že ani po sprše se neobtěžoval vyměnit si fusekle.
“Zelí, ty ponožky asi nejsou čisté, ře?” otázal jsem se.
“Debile, jsou čistý…”, přičichl si pan Zelí, “… no tak asi ne.”
A poté mě fascinoval činností, kterou jsem ho nikdy neviděl provést – vyměnil si ponožky. Sice komentoval slovy, že jsem blbec, idiot a podobně, cimprlík, který nic nevydrží, ale ty ponožky si vyměnil. Vidím za tím pouze ženu! Pan Zelí se rozhodl směřovat své sexuální pudy již nejenom na počítač, ale i na osoby opačného pohlaví! Jak jinak si vysvětlit Zelího zjištění, že jeho ponožky, využitelné na hodinách přírodopisu jako kůže tchoře, by nemusely nové známosti zavánět pouze nepříjemně, ale dokonce značně nepříjemně.
19.4.2001
“Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají.”
Metro se rozjelo. Nedaleko sedí pán, má velkou modrou pletenou čepici, boty asi po Yettim a svetr, co zřejmě nedávno ukradl české expedici pod Huascaránem. No, ta expedice toho asi už moc potřebovat nebude.
Ten pán se rovnoměrně, poměrně rychle, nakláněl nahoru a dolů, až ke kolenům. Měl sveřepě zaťaté rty.
“Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají.”
Pán zrychluje proces naklánění a vzpřimování. Začíná poulit oči.
“Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají.”
Pán se sklonil ke kolenům a již se nevzpřimuje.
“Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají.”
Pán se zprudka napřímil, dokořán rozevřel sveřepě zaťaté rty a mohutnou fontánou poblil všechny v nejbližším okolí.
“Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají.”
Utřel jsem si bundu a botu a šel jsem na další metro.
“Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají.”
20.4.2001
Kamarádka Báří se rozhodla, že ze mne učiní kultivovanou bytost, úplného gentlemana. Pročež na víkend objednala pobyt ve sklípku Blatnička. Tradice, lidový zpěv, dobré víno a bodří Moravané.
Víno nepiju. Tedy – nepil jsem. Tak první půlhodinu. To jsem jen sežral obložený talíř a to samé učinil i s obloženým talířem pro Báří. Poté mi nalili na ochutnání nějaký víno. Hm, taková voda je to. Jiné víno, že prý lepší. No, také jen nějaká voda. Další víno a další víno. To už mi začalo lézt do palice. Snědl jsem další obložený talíř, navíc s tlačenkou. Potom chutnání dalšího vína a další víno, další víno. Včas jsem přestal a šel nahoru na pokoj. Tam jsem byl chvíli, pak jsem si dal sprchu a pak jsem šel zase dolů. A další víno, další víno, další víno.
21.4.2001
Je poledne, někdo mě probudil. Jsem opilý jak pivovarská doga. Báři se mnou nemluví, nenechá si sáhnout na prsa a říká, že jsem jí udělal ostudu. Zřejmě má na mysli to, že jsem se včera opil poněkud více, pozvracel půl vinice a na pokoji se vymočil do skříně. Ona je Báří taková přecitlivělá.
22.4.2001
Neděle. Už jsem relativně střízlivý. Odjíždím vlakem do Prahy. Báří je stále naštvaná, na prsa si sáhnout nenechá a nepomohla ani má výmluva, že dveře od skříně vypadají úplně přesně, jako dveře od WC.
24.5.2001
Zakoupil jsem sobě pánvičku se speciálním povrchem. Pánev je vybavena jakousi kosmickou technologií a nic se na ní napřipálí. Naházel jsem na pánev koňský salám, tlačenku, fazole, vše zalil kečupem a pod pánví zažehl oheň. Kosmická technologie zřejmě funguje jen v kosmu. Z mé lahodná večeře se stala jakási divná palačinka, která se k pánvi připekla jak Mistr Hus ke kostnického sloupu.
Spolubydlící Arnošt není doma. Asi odjel někam za termálními prameny. Předtím poslal zprávu, že nefunguje kotel.
25.4.2001
Spolubydlící Arnošt z návštavy termálních pramenů stále nedorazil a kotel na ohřev teplé vody stále nefunguje. Absolvuju veškeré činnosti potřebující teplou vodu ve spolupráci s rychlovarnou konvicí.
27.4.2001
Pátek, hezké počasí. Dohodl jsem se s panem Bohoušem, majitelem železničářské režijky, že mi doklad na víkend půjčí. Vzal jsem si tedy režijku a koupil žvýkačky, abych si mohl na doklad přilepit vlastní fotografii.
Odjíždím do České Kamenice, v Ústí nad Labem se připojuje pan Tarabis. Příroda a romantika u večerních ohňů s intelektuálním profesorem církevního gymnázia. Co více si mohu přát.
Po cestě zjišťuji, že fotografie, kterou mám připravenu na režijku, je menší, než je ta originální. Mimoto od žvýkačky fotka navlhla a tvoří se na ní bubliy. Chtěl jsem to vyřešit vložením do pouzdra, ovšem tam se doklad od mokré žvýkačky zarosil a písmo i razítko jsou nyní poněkud rozmáčeny. Při prokazovánímávám panu průvodčímu legitimací před obličejem, metr doleva, metr doprava, nahoru i dolů.
“To je ale příšerné, jak ty vlaky drncají, jak jen v tom mohou pracovat průvodčí, vždyť je to o život, o život našich obětavých průvodčích,” durdím se, pohoršuji a pan průvodčí poněkud pozměněný doklad i roztékající se žvýkačku nijak nezkoumá.
Nocleh jsme hledali už za deště. Pan Tarabis počal dělat chytrého, že prý tu již byl, že tu do trávy položil nejednu sličnou dívku a ať to nechám na něm. Nechal jsem a pan Tarabis nás zavedl do bažin.
“Nějak se to tu divně změnilo, musíme na druhou stranu,” prohlásil, když nám bláto počalo dosahovat ke kolenům.
Na druhé straně ovšem bylo koryto poněkud rozvodněného potoka.
Již za tmy usínáme na louce. Kolem se line příšerný smrad.
“To je ta civilizace, to jsou ty továrny,” dí ještě před usnutím pan Tarabis.
28.4.2001
“Ty hovado!” volám po rozednění na pana Tarabise. Hutný zápach, ze kterému mi v noci slzely oči a občas jserm se dusil nemají na svědomí továrny, nýbrž fakt, že jsme spali na skládce.
“No to mě podrž, takovou poluci jsme neměl už roky,” nadšeně praví pan Tarabis a prohlíží si spacák, který je pokrytý čárami slizské pěny.
“Ta tvoje poluce není poluce, ale hromady slimáků, co po tobě v noci lezli, vysvětluji a cvrnkám do plžů, kterých je všude kolem spousta.
Jdeme před Jetřichovice a Chřibskou ke Kyjovu. Spíme pod převisem.
29.4.2001
Začíná zase pršet. Pan Tarabis si omotává nohy bundou.
Odpoledne se zvedáme a jeden z vesničanů nás veze do Rybniště. Trabantem. Bakelitový projektil se řítí po úzkých silničkách a pan řidič s obvázanou rukou řídíce i řadíce jen tou zdravou poněkud nejistým hlasem vypráví.
“Včera jsem se pořezal motorovou pilou. Prsty létaly na všechny strany.”
“No tedy,” snažím se říct aspoň něco a s hrůzou sleduji, že pan řidič rozhodně nemá vozítko pod kontrolou.
“Tak jsem si dal patnáct piv, aby mě to nebolelo,” poračuje šofér.
Šněrujeme od krajnice ke krajnici, občas se některé z kol ocitne ve vzduchu.
30.4.2001
Po víkendu tráveném napůl v lese a napůl po hospodách po cestě jsem dorazil do práce pln energie.
“Ty jsi se mi ale pěkně opálil!” pravila nadšeně kolegyně a vilně zamrkala.
Vzhledem k tomu, že jsem posledních pár dnů byl rozhodně daleko častěji v hospodě a u ohně než na slunci, pojal jsem divné podezření. Zašel jsem si pořádně umýt obličej. Mé sexy opálení rázem kamsi odešlo.